ETAPY NADĚJE
Stages of Hope
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/11/Stages-of-Hope
Autor: Kayly Silverstorm
Překlad: Luci.e.n Beta: Lupina
Pozn. autorky:
Pod minulými kapitolami se z vaší strany objevilo pár otázek, takže se v tomto delším komentáři pokusím je alespoň částečně zodpovědět. Pokud si myslíte, že máte všechny informace, co potřebujete, tak následující text klidně přeskočte
1. Hopingforthemoonlight se ptala na Hermionin věk, který byl specifikován jako ‚Abych to neprotahovala, řekněme, že mi bylo osmnáct.‘, když se vloupali na ministerstvo. Odkazuje tím na obraceč času v jejím třetím ročníku, jehož používání posunulo její magický věk oproti biologickému a je tím pádem asi o rok a půl (?) starší. Oficiálně by tedy v mém příběhu měla mít dvacet, neoficiálně by mohla klidně mít už dvacet jedna. Harry má devatenáct.
2. Pár lidí poznamenalo, že by Harryho a Hermionu měl někdo pořádně proplesknout. Souhlasím, ale mějte na paměti, že a) se vám v příběhu dostává pouze omezeného pohledu na věc (nikdy nevíte, co dělá Albus Brumbál za oponou!); b) primární zájem Harryho a Hermiony je zachránit jejich přátele co nejdříve to půjde, nikoli posedávat a klábosit; c) chtějí ochránit všechny z této dimenze před zlem, které zažili ve svém světě. Alespoň na tak dlouho, jak to jen půjde.
3. James Potter je blbec. Ne Smrtijed. To je rozdíl.
4. DS se zajímala, jak je možné, že se Hermiona a Harry za tak krátkou dobu tak moc změnili. Prosím, mějte na paměti, že se můj příběh od kánonu odpojuje již během svatby Billa a Fleur (léto 1997) - Doupě bylo napadeno a zemřelo hodně lidí. Tento příběh se odehrává v prosinci 1999, což znamená, že pátrání po viteálech se táhne už více než dva roky a bylo tedy mnoho prostoru pro všechny postavy, aby se vyvíjely a měnily (a získávaly nové schopnosti). Neplánovala jsem vám tu předvést detailní časovou osu, pouze tu a tam předhodit pár faktů o původním světě Harryho a Hermioniny, ale pokud vás to hodně zajímá, můžu někam nahrát časovou osu nebo odpovědět na pár otázek v poznámce. Co myslíte?
_______________________________________
Kapitola 11
Ve čtyři hodiny ráno se Sirius, Severus, Remus a Lily sešli ve Vstupní síni. Po další zapálené a dlouhé noční diskuzi (z čehož se zřejmě stávala tradice, alespoň na tak dlouho, dokud budou Harry a Hermiona někde poblíž), ostatní členové Řádu souhlasili s tím nechat mezidimenzionální cestovatele na starost čtyřem přátelům. Alespoň na tak dlouho, dokud neskončí vánoční prázdniny.
Vlastně, ‚souhlasili‘ bylo velmi slabé slovo.
Poté, co Harry a Hermiona odešli prohodit s Albusem ‚slovíčko v soukromí‘, se rozhostilo dlouhé a zamyšlené ticho.
„Jak to, že jim Albus důvěřuje?“ zeptala se Tonksová. Sirius se usmál její schopnosti jít přímo k věci. Jeho mladá sestřenice byla vynikající bystrozor a vlivný člen Řádu. I když Narcisa neustále lomila ruce nad jejím nedostatkem elegance a slušného vychování.
Odpověděl Remus.
„Nejsme si úplně jistí,“ řekl. „Vypadá to, že o nich má mnohem přesnější obraz než my, a ukázalo se, že Hermiona ví pár věcí, se kterými se s námi zřejmě Albus neobtěžoval podělit. Oba neustále trousí záhadné poznámky, Albus na to stále reaguje velmi zvláštně a nikdo nám nic neřekne.“
Sirius si odfrkl. Remus si zřejmě uvědomil, jak pubertálně právě zněl a vrhl na ostatní poměrně rozpačitý úšklebek.
„Omlouvám se. Byl to dlouhý den.“
„To si dokážu představit,“ zamumlal Lucius. Pokud ho nějakým způsobem znepokojovala představa sebe sama, jak mučí mladistvé, nedal to vůbec najevo. Ale to byl prostě typický Lucius.
„Takže se tady z ničeho nic zjevili, utrousili pár poznámek, ví o černé magii více, než je dobré pro kteroukoli bytost, a ředitel je nechá dělat vše, co se jim zlíbí?“
Když se Tonksová snažila, dovedla být skoro tak sarkastická jako Lily.
Po Siriusově levici si Severus unaveně povzdechl.
„Naneštěstí to je mnohem komplikovanější,“ řekl. „I když mnoho věcí kolem těch dvou zůstává záhadou, jsou opravdu těmi, za koho se vydávají, posloupnost událostí, které je sem dovedly, jsou přesvědčivé a jednají přesně jako lidé, kteří bojovali v partyzánské válce.“
Znovu si povzdechl.
„Souhlasím, že jejich chování je drsné a vypadá více než šíleně, ale i když je nemožné dát dohromady nevyvratitelný důkaz toho, co tvrdí, jejich úmysly jsou čestné. Albus jim věří. A já, aby bylo jasno, také.“
„Strávil jsi příliš mnoho času s Nebelvíry,“ komentoval to Lucius chladně, ale tenká linka jeho rtů se trochu zjemnila. Vždy si vážil Severusova názoru. „Pojďme si tedy znovu projít události posledního dne. Možná, že společně poodkryjeme roušku tajemství.“
Když se asi po hodině Albus vrátil do ředitelny, vypadal unavený a podivně zakřiknutý, společně už došli k tomu, čemu Remus říkal ‚racionální porovnání všech známých skutečností‘, což znamenalo (alespoň jak to chápal Sirius), že dohromady poskládali vše, co věděli o Hermioně, Harrym a jejich světě.
Výsledek jejich bádání byla časová osa s velikým množstvím děr a ještě větším množstvím skličujících faktů.
Sirius rozhodně dával přednost svému vlastnímu světu.
Albus se na jejich poznámky letmo podíval a něco v jeho obličeji Siriusovi napovědělo, že by mohl většinu děr lehce zaplnit, ale rozhodně to nemá v úmyslu.
Stejně tak neodpověděl na žádnou z jejich otázek.
„Protrpěli toho mnoho,“ bylo jediné, co řekl. „A jejich zaryté mlčení ohledně jejich minulosti je více pro vaše dobro, nežli pro jejich. Nicméně teď vím vše, co potřebuji, abych jim mohl věřit svým životem - i vaším.“
Kdyby to řekl kdokoli jiný, Sirius by velmi hlasitě a rozhodně protestoval. Ale před nimi stál Albus, který byl pro Siriuse oporou, když byl malý chlapec, vystrašený a dost problémový. Albus, který řídil Řád posledních třicet let bez jediného chybného kroku. Albus, který je nikdy nevedl špatným směrem.
Tímto skončila diskuze na dané téma a vrátili se zpět k otázce, kdo by měl čelit neustálé přítomnosti dvou mezidimenzionálních cestovatelů.
Sirius si nebyl úplně jistý, jak moc se mu zamlouvá být zapřáhnutý dvěma nestálými skoro-dospěláky, ale argumenty Kingsleyho a Luciuse zněly opodstatněně. Oni čtyři byli v centru dění od samého začátku a zdálo se, že Harry i Hermiona mají zvláštní pouto se Severusem a Siriusem. Lily to vnímala velmi osobně vzhledem k faktu, že kdovíjak získala syna, který se jí odmítal podívat do očí a který vypadal více než šíleně. A Remus stál v každé situaci na její straně už od chvíle, kdy všechno začalo. Takže opatrovat je se mohlo klidně stát jejich oficiálním úkolem.
Přesto, i se zkušenostmi bystrozora a učitele, by Sirius nikdy nepředpokládal, že hlídání dětí bude zahrnovat otevřený útok na Voldemorta a jeho Smrtijedy. Nebyl si zcela jistý, co si o tom všem myslet.
Byl si ale dost jistý faktem, že Remuse a Severuse to dost vyděsilo a že Lily jen předstírá, že se jí to netýká.
Ale bez ohledu na jejich pocity stáli nyní všichni v pozoru a připraveni na bitvu, oblečeni do kalhot, košil a vest z dračí kůže, vše šedohnědé barvy, hůlky připraveny v soubojových pouzdrech. Dokonce i Remus, který měl z nich všech nejméně zkušeností s bojem, se již zúčastnil dostatečného množství misí a potyček, aby přesně věděl vše potřebné jak z toho vyváznout živý.
Sirius si prohlédl své přátele a v hloubi duše na ně byl pyšný. Všechny z nich provedl bystrozorským tréninkem krátce poté, co jej sám absolvoval, a i když nikdo z nich neměl nikdy potřebu zajímat se o bitvy či profesionální vymáhání práva, všichni byli schopni bojovat lépe než průměrný bystrozor.
Vypadali přesně jako příležitostní bojovníci, kterými také byli.
Na druhou stranu, Harry a Hermiona ne.
Vlastně vypadali na vlas stejně jako včera, měli na sobě to samé oblečení, svá obvyklá pouzdra na hůlky a malé váčky na opasku, které byly stejně mudlovské, jako jejich oblečení. Vypadali jako úplně normální teenageři, vůbec ne jako bojovníci, kteří se právě chystají zaútočit na Voldemorta.
Dobře. Až na meč Godrika Nebelvíra, který si Harryho přivázal na záda. A na pás na náboje, který měla Hermiona obmotán kolem pasu a přes ramena a který byl napěchován maličkými ampulkami s lektvary.
A pak tu samozřejmě byly ty výrazy v jejich tvářích a to, jakým způsobem stáli a čekali na ně. Tak klidně, jako by se chystali na vycházku. Jako by tento druh činnosti vykonávali obden.
„Je vás víc, než jsme čekali,“ okomentoval Harry klidně jejich příchod. „Připraveni?“
„Připravenější než vy, řekla bych,“ odpověděla Lily s krátkým pohledem na jejich oděv. „Nechystáte se takto zúčastnit bitvy, doufám?“
„Ach, ne,“ odpověděl Harry šťastně. „Ještě chybí jedna dost zásadní složka.“
Široce se na ně usmíval, z jednoho váčku na opasku vytáhl láhev (která byla na onen váček příliš velká, ale všichni už viděli natolik zmenšujících kouzel, než aby je to nějak zarazilo) a začal ji odzátkovávat.
Hermiona, která právě k ústům zvedala podobnou lahvičku, se zastavila a kriticky se na něj podívala.
„Harry, opravdu, je to nutné?“ zeptala se a zněla znepokojeně.
„Chceš snad riskovat život Nevilla a Lenky?“ odvětil Harry.
Hermiona se zavrtěla.
„Ne, samozřejmě, že ne, ale víš, že s každou další dávkou se to zhoršuje a ty dlouhodobé následky...“
„No, tak těch se opravdu bát nemusím, ne?“ vypálil Harry a Hermioniny oči se rozšířily. Párkrát mrkla, pak odvrátila tvář a zhluboka se nadechla a vydechla.
Harry odzátkoval lahvičku a pořádně si lokl, ale než ji stihl znovu zavřít, Severus k němu se pohnul a natáhl ruku.
Harry zaváhal. Vypadal dost neochotně láhve se vzdát, ale navzdory divokým diskuzím o barvě jeho hábitu se zdálo, že Harry i Hermiona respektují jeho autoritu více než kohokoli jiného. Takže mu ji Harry pomalu podal.
Severus si k lektvaru přičichl, pak na lahvičku poklepal a nalil si kapku na dlaň.
„Felix felicis?“ zeptal se poté, hlasem o dost vyšším, než obvykle. „Jen tak si s sebou nosíte půl litru tekutého štěstí?“
Harry pokrčil rameny.
„Proč myslíte, že se nám už tak dlouho daří přežívat?“ zeptal se konverzačním tónem.
Severus pozdvihl dlaň k ústům a špičkou jazyka ochutnal kapku. Nechal svoji ruku klesnout a vypadal ještě překvapeněji.
„Tohle jsem uvařil já,“ zašeptal. „Ale vždyť tohle je vysoce monitorovaná, nebezpečná substance! Proč bych...“
Odpověděla mu Hermiona.
„Protože jste věděl, že jednoho dne můžete zemřít. A že je naprosto nezbytné, abychom přežili tak dlouho, dokud nenajdeme všechny viteály.“
Usmála se nejistým, bolestným úsměvem.
„Také jste vyhodnotil, že zneužívání substancí opravdu není náš nejhorší problém, když se nás půlka kouzelnického světa snaží zabít a na naše hlavy je vypsaná odměna milion galeonů. Vaše druhé já bylo docela pragmatické, Severusi.“
A jako by chtěla naznačit, že je tato debata u konce, pozvedla znovu láhev a dala si taky doušek - podstatně menší, než Harry.
„Obávám se, že vám nabídnout nemůžeme,“ řekl Harry. „Už nám zbývají jen tyto láhve a jakmile dojdou, nemáme žádné úmysly vyrobit si další. Náš Mistr lektvarů je už bohužel stejně poněkud mrtvý.“
_______________________________________
Cesta dolů k bradavické bráně uběhla v naprostém tichu.
Někdy v průběhu začalo tekuté štěstí na Harryho i Hermionu působit. Hermiona se viditelně uvolnila, její chůze získala půvab někoho, kdo si je sám sebou naprosto jistý, a začala pokyvovat hlavou v rytmu, který slyšela jen ona.
Na Harrym nebyl vidět vůbec žádný rozdíl, což bylo dost děsivé.
„Tak jo,“ oznámil, jakmile došli k bráně, „Jen pro připomenutí: Hermiona a já vás všechny asistovaně přemístíme na místo asi tři kilometry od našeho cíle. Dál půjdeme pěšky. A nikdo nemá dovoleno použít jakoukoli magii, dokud jeden z nás neřekne. Otázky?“
Siriuse obtěžovalo přijímat rozkazy od muže, který byl o polovinu mladší než on, avšak Hermiona a Harry dali jasně najevo, že útok proběhne celý naprosto a důsledně v jejich režii.
Však kdyby se situace začala vyvíjet špatně, bude určitě ještě dost času převzít kontrolu. Takže jen přikývl, stejně jako všichni ostatní. Náhle se jeho ruka ocitla v sevření něčí dlaně a tělo mu tiskl pocit přemisťování, ze kterého se mu vždy dělalo poněkud nevolno.
Když se opět zhmotnili, nacházeli se v pustině plné keřů a bujných travin. Byla to pravděpodobně dost krásná krajina, ale čtvrtá hodina ranní rozhodně nepatřila k té denní době, kdy by to člověk dokázal ocenit; stejně tak jako doba krátce před bitvou.
Před bitvou s dost vysokou pravděpodobností prohry. Všichni čtyři u sebe samozřejmě měli přenášedla - nabídli je i Hermioně a Harrymu, ale ti vypadali zcela bez zájmu. I přes tento způsob úniku a všechny ty přídavné vrstvy ochranných a stopovacích zaklínadel, které na ně umístil Albus, se jednalo o dost riskantní misi.
Někdy Sirius nechápal sám sebe, kolik důvěry vkládá do ředitelových rozhodnutí.
Sirius počkal, než byli na cestě už asi deset minut a Harry a Hermiona se vzdálili od skupiny na průzkum.
„Co myslela Hermiona těmi dlouhodobými negativními následky?“ zeptal se pak tiše Severuse.
Sirius znal vlastnosti Felix felicis – jako každý bystrozor, přestože byl lektvar nesmírně vzácný a velmi těžký na přípravu, tu a tam se jej někomu podařilo získat a to většinou k nějakým nekalým účelům.
Díky tomu, že jeho nejlepší přítel byl Mistr lektvarů, měl Sirius možnost pocítit vlastnosti lektvaru na vlastní kůži - byl to tehdy vážně báječný den. Ale nikdy neslyšel o někom, kdo by si jej vzal více než jednou či dvakrát a už vůbec ne tolikrát, aby to na něm napáchalo nějaké škody.
„Teď to do sebe všechno zapadá,“ zašeptal Severus zpátky. „Náhlé změn nálad, chvástání, bezstarostnost - Harry trpí nadměrným užíváním tekutého štěstí. Slyšel jsem pouze o jednom takovém případu - Mistr lektvarů, který na přísady promrhal celé své jmění. Častá konzumace tohoto lektvaru mění chování jedince a způsobuje nedbalost a nestabilní temperament - přesně to, čeho jsme svědky u Harryho.“
„Skvěle,“ reptal Sirius, „takže není šílený, je jen narkoman? To není o moc lepší, co?“
„Jsem šílenec a narkoman,“ opravil je Harry šťastně někde po jejich levici. „Kouzelník by se nikdy neměl omezovat pouze na jednu roli.“
Hermiona jej tvrdě dloubla loktem do žeber.
A Harry se jen zakřenil ještě víc.
_______________________________________
O těch dvou by člověk mohl říct hodně věcí, rozhodně ale byli velmi dobří běžci, pomyslel si Sirius o chvíli později, a i v duchu jeho hlas lehce popadal dech, ale byli rozhodně velmi dobří běžci.
Tekuté štěstí jim s tím pravděpodobně pomohlo, protože si Harry ani Hermiona nemuseli dávat pozor na větve, které by je mohly omráčit, či na to, aby si nezvrtli nohu. Síla lektvaru vedla jejich kroky bezpečně, v jejich pohybech byla lehkost a nacvičená úspornost. Sirius nabyl přesvědčení, že v nějaké části jejich života museli strávit významnou dobu v lesích.
Víc a víc zvláštní.
Stěží vnímali tři muže a Lily, kteří je doprovázeli (čti: klopýtali za nimi) a zastavili se pouze, když se v jejich zorném poli objevila Voldemortova pevnost, a tím poskytli Siriusovi a ostatním čas, aby je dohnali.
Jakmile dva tiché mezidimenzionální cestovatele dostihli, Harry se k nim otočil, změřil si je kritickým pohledem a pak se podíval zpět na Hermionu a přikývnul. Reagovala na znamení tím, že z váčku na svém opasku vytáhla velký šedý pytel (a to nebylo zmenšovací kouzlo, které člověk vidí každý den) a zmizela do lesů po jejich pravici. Harry ostatním naznačil, aby zůstali na místě, zopakoval Hermionino počínání a zmizel doleva.
Čtyři přátelé teď měli čas prohlédnout si Voldemortovu pevnost a jeden druhého.
„Opravdu bych měl začít zase běhat,“ konstatoval Remus a závistivě hleděl na svoji ženu, která každý den běhala pět kilometrů a nyní dýchala naprosto klidně.
„Opravdu bych se měl přestat obklopovat divnými lidmi,“ řekl Severus suše. „Přesto jsem tu. A Sirius výjimečně není ten nejhorší.“
„Hej,“ protestoval Sirius v dobrém rozmaru, ale pozornost upíral na budovu před nimi.
I na tu dálku cítil odpuzovací kouzla proti mudlům. Člověk bez magických schopností by pravděpodobně viděl starou a velmi nezajímavou ruinu, avšak oni před sebou měli středověkou pevnost, nepřístupnou a temnou, která dřepěla na úbočí kopce jako obrovská škaredá žába.
Když měl teď konečně Sirius možnost vidět ji na vlastní oči, temné tvary ochranného cimbuří, modrobílá světýlka vznášející se nad každým vstupem, musel s Harrym souhlasit. Jakkoli bylo plánování důležité, jejich nepozorovaný příchod na toto místo opravdu záležel pouze na štěstí.
Ještě že měli s sebou dva bojovníky, kteří vypili Felix felicis.
„Návnada by měla být připravena každou chvíli,“ informoval je najednou Harry z temnoty po jejich levici a Sirius nadskočil. Přestože měl všechny smysly nastražené na své okolí, jeho návrat neslyšel.
„Už je připravena,“ potvrdila Hermiona zprava a tentokrát nadskočil Remus. „Rychlozatmívací prášek?“
„Mám jej po ruce,“ odpověděl Harry a pak se otočil k Siriusovi. „Opravdu doufám, že i zde Fred a George Weasleyovi dodávají Řádu své vynálezy. Jsou naprosto geniální.“
Sirius si nejasně vzpomínal, že toto léto přinesli Fred a George na zasedání Řádu pár prototypů ochranného oblečení.
„Kvůli práci u Taškáře nemají moc času,“ pokrčil rameny. „Až donedávna jsme o tom nepřemýšleli.“
Hermiona Harryho šťouchla.
„Vidíš?“ zašeptala. „Další skvělá věc, co jsi udělal - dal jsi jim peníze.“
Harry pokrčil rameny. Pohledem ulpíval na pevnosti a na rtech mu hrál dost šílený úšklebek.
„Můžeme už jít a nechat to vybouchnout?“ zafňukal. „Nudím se.“
Hermiona přikývla a zvedla hůlku. V dálce na severu a západě rozkvetla exploze zlatých květin a najednou v části pevnosti zažehly plameny. V celé oblasti se ozývalo pukání a Sirius cítil magické podpisy kouzelníků, kteří se začali hemžit kolem - nebylo jich tolik, aby pro Smrtijedy představovali opravdovou hrozbu a donutili je přemístit se pryč, ale dost na to, aby upoutali jejich pozornost a alespoň chvíli je plně zaměstnali. Tahle lákadla, která Hermiona a Harry rozmístili, byla vskutku geniální.
A pak už přestali vnímat vše kolem a jen běželi, Hermiona sesílala maskovací zaklínadla, která kolem nich proudila jako chladná mlha, kryla je a tlumila jejich magické stopy. Harry hodil do vzduchu černý prášek a všude kolem nich se rozprostřela černočerná tma, kvůli které neviděli ani jeden druhého a Sirius málem promeškal okamžik, kdy Hermiona prolomila ochranné štíty malých dřevěných dveří.
A než si to vůbec stačil uvědomit, ocitli uvnitř pevnosti.
_______________________________________
Pozn. autorky:V další kapitole nás čeká invaze ve Voldemortově pevnosti, více šíleného Harryho a konečně Neville a Lenka.