Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Toto je naprosto nevhodné,” řekla Minerva McGonagallová.

Bylo to k neuvěření. V jednu chvíli byla ona a Severus Snape na zaměstnaneckém mejdanu-týden-před-vánočními-prázdninami a podnapile se dohadovali o letošním famfrpálu a vzápětí začala více-než-podnapilá Rolanda Hoochová vyhrožovat, že je po zbytek párty zavře někde v přístěnku na košťata, pokud nepřestanou. A potom to udělala. Skutečně to udělala. Minervě hořely tváře ponížením.

Odněkud nad hlavou cítila Severusovo odfrknutí. „Velmi dobře si to uvědomuji, Minervo.“

„Jdu se pokusit dostat svou hůlku zpět,” prohlásila. Sundala jednu ruku z věšáku na košťata za Severusovými zády a protáhla se kolem něj ve snaze dostat se do svého hábitu. Naneštěstí se po několika vteřinách ukázalo, že se tak trochu dostala i do Severusova hábitu.

„Minervo,” zavrčel.

„Pardon,” řekla a ruku rychle vytáhla. „Severusi, myslím, že jsem nechala hůlku na oslavě. Co budeme dělat?”

Severus si znovu odfrkl. „Co, nezachrání nás tvá nebelvírská kuráž?”

„Ale zmlkni,” opáčila Minerva. „Teď zkusím otevřít dveře.” Vrtěla se, dokud nebyla zády k Severusovi, a zalomcovala klikou na dveřích. Dle jejího podezření se neotevřely. „Zamčeno.”

„Samozřejmě, že je,” řekl Severus. „Opravdu jsi očekávala, že by nás nechali-”

„Můžeš se aspoň na vteřinu zdržet sarkastických komentářů?” zasyčela Minerva. Severus překvapivě ztichl. Minerva se velmi zhluboka nadechla a zatlačila do dveří. Trochu povolily. „Severusi, pokusím se vyrazit dveře.”

Za sebou cítila, jak Severus přikývl.

Nejdříve začala zlehka, tlačila jen rukama, aby nevrazila do Severuse, ale brzy zapojila celé tělo a narážela do dveří plnou silou. Přestala, až když zaslechla Severuse vykřiknout bolestí.

„Severusi! Ublížila jsem ti?”

„Vrazila jsi mi loket do nosu,” odpověděl přidušeným hlasem. Ozvalo se hlasité popotáhnutí. „Nemyslím, že krvácím. Až tolik.”

„Ach, báječné,” odsekla. „A ty dveře se také neotevřou. Musejí být zamčené magicky.”

„Počkej, zkusím to.“ Oba se chvíli kroutili, dokud on nebyl tím zády ke dveřím a ona tou zády ke košťatům. Minerva zápolila s odstraněním rukou z jeho hrudi a místo toho si je otírala o hábit.

„Počkej, proměním se,” řekla. „Budeš mít více místa. Jen mě nezašlápni.”

Zmenšila se do své kočičí formy a přitiskla ke stěně, aby se vyhnula jeho nohám. Jako kočka viděla uvnitř přístěnku mnohem lépe. Ne že by bylo, na co se dívat - rozměrný věšák se školními košťaty, která všechna stála vzpřímeně jako vojáci, a Severus, který vrážel do dveří a krev mu stékala po tváři. Otočil se bokem ke dveřím a vyrazil proti nim plnou vahou, ale jediné, čeho tím docílil, bylo zarachocení držáku na košťata. Zatímco popadal dech, Minerva se mu propletla pod nohama a zavětřila u dveří. Dobrá, byly zamčené pomocí magie. Vrátila se tam, kde leželo na hromádce její oblečení, a dorážela hlavou na Severusovu nohu, dokud se nepohnul a neudělal jí prostor. Potom se proměnila zpět do podřepu, vmáčknutá mezi Severusovýma nohama a držákem.

„Bez obav, nevidím tě,” oznámil Severus a přehížel Minervu, která se usilovně snažila co nejrychleji znovu obléct. „Ne že bych nějak zvlášť chtěl, mimochodem...”

„Na tom nezáleží. Kdyby nás tady takhle našli...”

„Pochopil jsem,” vyhrkl Severus. „Soudě dle tvé proměny zpět hádám, že jsi na něco přišla?”

„Opravdu zamkli pomocí magie,” řekla Minerva neobratně zápolící s oblečením. Byla si celkem docela jistá, že knoflíky mají být vzadu a ne vepředu, ale neměla čas se tím teď trápit. „Chvíli nám potrvá dostat se ven. Máš hůlku?”

„Samozřejmě že mám hůlku,” řekl Severus opovržlivě. Slyšela ho šmátrat ve svém hábitu. „Nejsem jako pošetilí Nebelvíři, kteří se nechávají uvěznit v přístěncích bez...” Ztichl.

„Cos říkal?” zeptala se Minerva.

„Ta bláznivá ženská ji musela ukrást,” zabručel. „Teď si sednu.” Několik vteřin se nemotorně přeskupovali, až se nakonec - ačkoliv si poté nebyla Minerva vůbec jistá, které nohy jsou čí a čí chodidla kde končí - pohodlně uhnízdili. Víceméně. Štětiny košťat dloubaly Minervu do zad a do vlasů a přísahala by, že Severus má jednu nohu opřenou nahoře o stěnu.

Na moment se rozhostilo ticho. Odněkud zprava mohla slyšet Severusovo těžké dýchání skrz ten pompézní hákovitý nos, a jeho rameno se srdečně tlačilo na to její. Měla tisíc chutí se zeptat, zda má alergii, nebo takhle dýchá běžně. Místo toho se otázala: „Co uděláme teď?”

„Počkáme,” odvětil Severus. „Dokud večírek neskončí a oni se nerozhodnou nás pustit. Potom jim asi zítra při snídani nakapu něco speciálního do pití.” Znovu hlasitě popotáhl. „Ta krev je všude.”

„Tady, vezmi si tohle,” řekla Minerva a nahmatala svůj plášť. Neobtěžovala se ho po přeměně znovu obléknout. „Můžeš ho použít na otření.” Přistrčila plášť směrem, kde tušila jeho hlavu, a uslyšela ho vyjeknout bolestí.

„Minervo, to byl můj nos!” vyštěkl přiškrceným hlasem.

„Ou, ou, omlouvám se, tumáš, stejně si ho vezmi-” Cítila, jak plášť opouští její ruku a pokusila se nemyslet na Severusovu krev a nudle z nosu na svém oblíbeném plášti. Bylo to nutné. Za pár okamžiků ho znovu slyšela popotáhnout.

„Přinejmenším si nemusím dělat starosti, že tady budu uvězněný celé hodiny,” zamumlal. „Brzy mě zabiješ.”

„Jsem ráda, že jsi v pořádku,” řekla Minerva. „Jen se pokus zastavit krvácení a bude dobře.” Lámala si hlavu úvahami, co by v takové situaci udělala Poppy. Neexistoval nějaký mudlovský způsob, který by mohla vyzkoušet? „Zakloň hlavu dozadu. Hodně dozadu-”

„Jako bych měl kam,” opáčil Severus. „Musel bych si lehnout a víš, jak možné to asi je.”

„No, můžeš si mi lehnout do klína, přímo sem,” řekla. „Jsem si jistá, že bych mohla-ahah!” Neočekávala, že hlava Mistra lektvarů bude tak těžká.

„Nehýbej se, ano? Snažím se uvolnit,” upozornil ji.

„Uvolnit?” zalapala Minerva po dechu. „A já jsem vosk?” Pozvolna znovu nabyla svůj dech, když se jeho hlava velikosti výra přestala hýbat. Krátce uvažovala, jak se tam dolů dostal - jistě musí sedět vzhůru nohama. Odmlčeli se a Minerva si začala intenzivně uvědomovat, jak nepřístojná by se mohla tato situace zdát studentovi, který by je náhodou našel. Vypadali jako párek hormonálních teenagerů. „Jsem ráda, že touto dobou jsou všichni studenti v posteli,” řekla.

„Kromě prefektů,” podotkl Severus huhňavějším hlasem než obvykle.

„Samozřejmě, prefekti!” vyjekla. „Měli by být schopni nás odtud dostat! Mají tady v okolí hlídky, ne?”

„Nevím,” řekl Severus. „Nevím, kde to „tady” je.”

Minerva nedokázala odolat takovému pokušení. „No, to zajisté vysvětluje výkon tvého týmu na famfrpálovém hřišti.”

Severus zasténal. „Minervo, opravdu máš v úmyslu-”

„Když dokonce ani vedoucí koleje nevěnuje pozornost tomu, kam jde, není divu, že jim Harry Potter pokaždé už od prvního ročníku vyfoukl Zlatonku.”

„Fascinující,” protáhl. „Ale nepomůže nám to dostat se ven.”

„Myslela jsem si, že to vzdáš.”

„Náhle shledávám něco na tomto místě zkostnatělým a nesnesitelným.”

„Náhle shledávám něco na tomto místě nabručeným starým netopýrem.”

„Tvá duchaplnost mě neustále udivuje, dokonce i po těch letech,” řekl Severus. „Obzvláště obdivuji tvé užívání slova „starý”, když jsi alespoň dvakrát starší než já.”

„Tak stará nejsem, Severusi,” řekla. „Jen o dvacet let.”

„Učila jsi mě v Bradavicích.”

„Ano, a začínám litovat, že jsem tě tehdy nenechala propadnout, protože bys nikdy nedostal tuto práci a neocitli bychom se v této situaci,“ zkonstatovala Minerva.

„Začínám litovat, že jsem podrazil Ty-víš-koho a přišel do Bradavic,” řekl Severus. „Někdo by mě pravděpodobně zabil nebo zavřel do Azkabanu a nemuseli bychom tady být.”

Minerva neodpověděla a zdálo se, že Severus si uvědomil, že zašel příliš daleko. „To byl vtip, Minervo.”

„O tom nevtipkuj. Zvláště ne během války.”

„Ano, paní profesorko,” protáhl.

„Ne, Severusi, myslím to vážně,“ řekla Minerva. „Tohle se ti může zdát překvapivé, ale já nejsem unešená představou, že jsi mrtvý nebo v Azkabanu. A kromě toho ten vtip byl naprosto nevhodný.”

Severus se znovu odmlčel na tak dlouho, až začala uvažovat, jestli už není duchem jinde. Její mysl začala bloudit mezi kreativními možnostmi, jak se pomstít Rolandě, když znovu promluvil.

„Ten pocit je vzájemný,” řekl. „Ani já bych tě nechtěl mrtvou nebo v Azkabanu nebo cokoliv jiného. Možná protože se mi teď všechna krev hrne do hlavy, nebo z toho, že jsem s tebou na tak malém prostoru, cvokatím.”

„Ano, no, o důvod víc, proč se odtud dostat,” vzdychla Minerva. „Zabuším na dveře, možná nás některý z prefektů uslyší.”

„Ne, počkej, Minervo, nedě-”

Příliš pozdě. Minerva kopla nohou do dveří. V průběhu toho se jí podařilo srazit Severusovu hlavu z klína a na tvrdou podlahu a praštit do hromady košťat za sebou takovou silou, až na ně zřítila.

„A to říkají, že profesoři jsou inteligentní,” zareptal Severus. „No, alespoň vím, odkud tvůj tým bere rozumy, zvláště odrážeči-”

„Sklapni, jinak přísahám, že tě prokleju v okamžiku, kdy dostanu hůlku zpět,” sykla Minerva. „Jsi v pořádku?”

„No, jaksi mi krvácí z nos-”

„Řekla jsem sklapni.”

„Ne, jasně si vzpomínám, že jsi mi položila otázku.”

„Ano, ale tvůj sarkasmus ničemu nepomůže.”

„Naopak já si myslím, že dodává této situaci jistý humor,” opáčil Severus. „Chlap, uvězněný v přístěnku s Nebelvírkou, a krvácející nos jsou témata, se kterými by mělo být dovoleno vtipkovat.” Jeho hlas zněl znepokojivě nepřítomně a nezřetelně.

„Severusi, jsi si jistý, že jsi v pořádku?” otázala se Minerva.

„Myslím, že se mi překrvila hlava,” řekl. „A na mejdanu jsem měl pár skleniček...”

„V tom případě se posaď,” přikázala. „A neopovažuj se mě pozvracet.”

Severus se posadil a cestou shodil několik košťat a kopl Minervu do hrudi. „Ou!” Vrchol všeho nastal, když se k tomu všemu jedno z košťat, kterými pohnul, solidně setkalo s její tváří, zlomilo sklo v jejích brýlích a způsobilo něco, čím si byla jistá, že bude zítra monoklem. „Ou, ou, pro Merlinovo smilování, nehýbej se!”

„Nemyslím, že se můžu ještě pohnout,” řekl Severus slabě. Pokusil se zvednout ruku k čelu, ale vzhledem k tomu, že byl prakticky v Minervině klíně, docílil jen toho, že ji praštil do spánku. „Cítím... závrať.”

Minerva ho objala ve snaze udržet ho vzpřímeně. „Ať tě ani nenapadne omdlít,” rozkázala. „Nezvládnu tě podepírat. Znovu se uhodíš do hlavy a přitom mě ještě stihneš zabít koštětem.”

„Ach, mnohokrát děkuji za cennou radu,” řekl Severus. „Myslím, že jsem si příliš prudce sedl.”

„Ano, na mou věru,“ přisvědčila Minerva. „Pošlu patrona Poppy, ta nás může dostat ven-”

„Pomocí které z našich hůlek?”

A právě, když si Minerva chtěla ulevit jedním z nejhorších záchvatů nadávek od počátku své učitelské kariéry, klika na dveřích hlasitě zarachotila. Oba ztuhli a vzhlédli k ní.

Někdo na druhé straně zabouchal. „Můžete klidně vyjít ven!” zavolal ženský hlas - studentka, pomyslela si Minerva, doufejme prefektka. „Slyšela jsem vás dva se muckat, je po večerce, mohli byste alespoň jít do své společenské místnosti!”

„Slečno Abbotová?” zvolala Minerva. Plácla rukou přes Severusovu tvář, aby mu zabránila cokoliv říct - nechtěla, aby se rozšířily drby, že se dva profesoři muchlovali v přístěnku na košťata – ale nešťastnou náhodou ho znovu uhodila do nosu a on zasyčel bolestí.

Naštěstí byla Hannah příliš zaneprázdněná vlastními rozpaky, než aby si toho všimla. „Och, můj Merline, moc mě to mrzí, paní profesorko, myslela jsem, že se tam muckají dva studenti. Slyšela jsem, že se tam hýbou košťata a měla jsem pocit, že slyším i mužský hlas-”

„To budu asi já, slečno Abbotová,” řekl Severus.

„Huš! Severusi!” vyštěkla Minerva. Mohla prakticky slyšet, jak čelist Abbotova děvčete lupla a nebylo pochyb, že poklesla šokem. „Slečno Abbotová, víte, kde je sborovna?”

„A-ano, paní profesorko,” odpověděla Hannah.

„V tom případě chci, abyste tam neprodleně šla a přivedla madam Hoochovou a madam Pomfreyovou. Nezastavujte a s nikým nemluvte, nikomu neříkejte, co si myslíte, že jste tady slyšela, nebo se osobně postarám, že budete vyloučena. Rozumíte mi?”

„A-ano, profesorko McGonagallová,” přislíbila Hannah a pak už slyšeli její spěšné vzdalující se kroky.

„Do zítřejší noci toho bude plný hrad,” řekl Severus.

„Ano, já vím.” Minerva se opřela hlavou o nyní prázdný držák na košťata. „Ale nemáme žádné přijatelné vysvětlení, které bychom jim mohli poskytnout. A ty jsi mimochodem vůbec nemusel promluvit.”

„Zjistila by to tak jako tak,” opáčil. „Opravdu si myslíš, že si nenajde výmluvu, aby nás mohla sledovat, až nás budou pouštět ven?”

„No, už jsem se vypořádala i s horším. Kdysi se objevila ta naprosto směšná pomluva, že jsem zapletená s Albusem. Jistě je to jeden z mých nejbližších přátel, ale bylo mu dobře přes padesát, když jsem narodila.”

„To si pamatuji z dob, kdy jsem chodil do Bradavic,” řekl Severus. „Mám pocit, že si vzpomínám, jak jste se vy dva líbali pod jmelím v mém šestém ročníku.”

„Ano, inu, to bylo v duchu Vánoc. A začarovali ho Pobertové,“ řekla Minerva. „Nikdo z nás s tím nemohl nic dělat.”

Znovu na pár minut utichli, až nakonec uslyšeli hlasy a chichotání blížící se chodbou.

„To nezní jenom jako Rolanda a Poppy,” řekl Severus.

„Ne, samozřejmě, že ne, přivedly s sebou veškerý personál,“ opáčila Minerva. „Víš, jak to na takových večírcích chodí; pro pobavení cokoliv.”

„Úžasné,” utrousil Severus.

„Už jste se vy dva dohodli, že se přestanete hádat o famfrpálu?” zavolala Rolanda zpoza dveří.

„Ano, Rolando, po zbytek oslavy nebudeme mluvit o famfrpálu.”

„Ne že by ti to mělo vadit, když jsi famfrpálový trenér-”

„Huš, Severusi,” obořila se Minerva. „Můžeme už tuto oddechovou chvíli přerušit?”

„Hmm...” začala Rolanda. „Chystala jsem se vás nechat vyjít, ale nyní, když Severus zpochybňuje moji práci...”

„Prosím, Rolando, je to tu velice stísněné a Severus musí za Poppy. Krvácí z nosu.”

„Dobrá,” souhlasila Rolanda. „Můžete vyjít ven pod jednou podmínkou. Chci, abyste si potřásli rukama a řekli tomu druhému, jak dobrý je jeho famfrpálový tým.”

„Ne,” ozval se Severus.

„Severusi!” ohradila se Minerva.

„Je mi líto, ale nemohu lhát,” řekl. „Mít z pekla štěstí neznamená, že tým je dobrý.”

„Ani drahá košťata,” opáčila Minerva. „Nicméně vyhrávat Famfrpálový pohár několik let po sobě...”

„Ó, ano, myslím, že Zmijozel měl sedmiletý sled výher. Zdá se, že na to velmi snadno zapomínáš.”

„Zatímco ty si to pamatuješ příliš dlouho,” vyprskla. „Všichni ti hráči už vystudovali, dokonce i Flint, a letos má nejlepší tým Nebelvír-”

„Zní to tak, že si tam pobudete ještě dlouho!” křikla Rolanda.

„Fajn,”řekl Severus. Tápal podél Minerviny paže, dokud nedosáhl na její ruku. „Minervo, tvůj tým je dobrý díky mimořádné dávce štěstí a ano, špetky dovedností; podařilo se ti, příležitostně, s odřenýma ušima dosáhnout v poslední možný moment vítězství.”

„S odřenýma ušima,” odfrkla si Minerva.

„Teď si řekni to svoje, ať odtud můžeme vypadnout,” řekl Severus.

„Dobrá, Severusi, tvůj tým by zřejmě mohl být rovněž docela dobrý, ačkoliv Famfrpálový pohár nevyhráli už půl století, obvykle se jim podaří porazit Havraspár a Mrzimor, tudíž připouštím, že to znamená možnost jistého talentu,” řekla Minerva. „Ale ne tolik talentu jako Nebelvír.”

„Díky Merlinovi,” oddychla si Rolanda. „Je něco jiného, k čemu je chcete donutit?”

„To nebylo součástí dohody!” zvolala Minerva.

Sbor ji ignoroval, příliš zaneprázdněný vymýšlením nápadů. Ale nějak se přes všechno to brebentění, které znělo jako od většiny dospělých v Bradavicích, podařilo nejhoršímu návrhu prodrat k jejich uším.

„Přinuťte je, ať se políbí!” vykřikla Pomona Prýtová.

„Och, Merline, ne,” vydechla Minerva. „Odmítám, absolutně, s využitím veškerých pravomocí zástupkyně ředitele, odmítám-”

„Myslím, že to zní jako výtečný nápad!” řekla Poppy Pomfreyová, ta zrádkyně. „No tak, vy dva, je to v duchu Vánoc!”

Minerva zaúpěla.

„Tak ať už je to za námi,” řekl Severus a políbil ji.

Bylo to nechutné. Kromě toho, že jeho rty byly na povrchu přesně jako studené beztvaré nudle uvařené před několika dny, stále chutnal jako napůl zaschlá krev a sople a trochu po panácích ohnivé whisky, které měli na oslavě. Minerva se odvrátila s náznaky dávení, zatímco profesoři je venku povzbuzovali.

„Ani pro mě to nebylo příjemné,” řekl Severus. „Mám pár lektvarů, které působí jako balzám na rty a osvěžovač dechu. Velice ti doporučuji je používat.”

„Okamžitě nás odtud pusťte!” zvolala Minerva a odolala nutkání praštit Severusem o nejbližší zeď.

„Fajn,” souhlasila Rolanda a otevřela dveře. Právě tehdy, když profesoři při pohledu na ně upadli do ohromeného ticha, si Minerva uvědomila, v jak nepatřičné poloze se nacházeli- Severus sedící jí v klíně s jejím pláštěm a rukama omotanýma kolem něj a ona se šaty obrácenými a křivě pozapínanými a s jeho krví na rtech. A samozřejmě měli oba rozcuchané vlasy a zmačkané oblečení od všeho toho kroucení a Severusovo krvácení z nosu a její rozbité brýle-

„Co jste tady vy dva vyváděli?” zeptala se Poppy.

„Důležitější otázka je, proč je tady stále ona?” řekla Minerva a ukázala prstem na Hannah Abbotovou. „Je nepřijatelné, aby toto viděl kdokoliv ze studentů, polovina z vás je opilá ohnivou whisky, pro rány Merlinovy-”

„Postarám se o to,” ujal se slova Severus a shodil na Minervino rameno další koště, když se zvedal. Přišoural se k Hannah a zblízka se k ní naklonil. „Slečno Abbotová, vím, že profesorka McGonagallová už vám vyhrožovala vyloučením, pokud se někdo dozví, co jste zde viděla, avšak mám za to, že kvůli svátkům a vysokému věku změkla. Pokud o tomto řeknete jediné osobě, zajistím, abyste místo odchodu domů zůstala tady a celý den vykonávala trest se mnou, profesorkou Umbridgeovou a školníkem panem Filchem. A já nechám pana školníka Filche použít na vás takovou formu trestu, jakou chtěl vždy použít. Ujasnili jsme si to?”

Hannah Abbotová horečnatě přikývla. Minervu napadlo, že vypadá, jako by si málem nadělala do kalhot nebo možná jako by se dávila odérem Severusova zkrvaveného nosu.

„Výborně. Můžete odejít. Vraťte se do své společenské místnosti.”

„Ale pane, moje hlídka neskončí dřív než-”

„Můžete. Odejít.”

Hannah Abbotová prakticky odběhla chodbou pryč. Jakmile byla z dohledu, osazenstvo vybuchlo smíchy.

„No, to bylo báječné přerušení párty,” řekla Poppy a pomohla Minervě vstát. „Hádám, že bych vás dva měla vyléčit, a poté se můžeme všichni vrátit-”

„Dejte mi moji hůlku, než vás všechny vyhodím,” prohlásila Minerva.

* * *

O týden později právě končila Minervina poslední hodina přes prázdninami, když se schlíple přiloudal Severus a vyhlížel mnohem více nemístněji než obvykle.

Minerva ukončila hodinu a dovolila jim odejít s „Užijte si prázdniny.” Několik z nich při odchodu zvědavě letmo pohlédlo na Severuse, ale ona předpokládala, že přítomnost Mistra lektvarů je v její třídě dost nezvyklá sama o sobě. Nemuselo to být zrovna proto, že jistá blonďatá Mrzimorka prozradila svým přátelům, co viděla na hlídce.

„Ano, Severusi?”

Přinesl jsem ti tohle. Předčasný vánoční dárek,” řekl a podal jí balíček. Roztrhla obal s očekáváním, že uvidí vydání 100 + 1 slavných zmijozelských famfrpálových hráčů - ona mu minule dala nebelvírskou verzi - ale místo toho objevila novou knihu Teorie přeměňování, tu, po které pokukovala už od jejího vydání.

Vzhlédla k němu. „Co je to?”

„Myslel jsem, že bys ji možná mohla chtít,” řekl a vyhýbal se jejímu pohledu. „Á… děkuji. Za to, žes řekla to, cos řekla o tom, že by tě netěšilo pomyšlení na mě, jak…”

„Merline, Severusi, tak to cítí polovina sboru, jenže ty nikdy nevytáhneš nos ze sklepení, abys to zjistil. Už je to čtrnáct let od doby, co jsi byl Smrtijedem, většina z nás ti už odpustila.”

Severus stále působil nepohodlně. „No… děkuji.”

„Jsi jako náš mazánek,” řekla Minerva. „Nevrlý, sarkastický, cynický starý mazánek.”

„Lepší než praštěná stará panna,” opáčil Severus a úsměv mu zvedl koutky úst.

„A to jsem se cítila dost provinile na to, abych ti k Vánocům dala něco jiného než nebelvírskou šálu,” odfrkla si Minerva. „Možná získám podepsanou fotku Harryho Pottera hrajícího famfrpál, a daruji ti ji. Je to nejlepší chytač v Bradavicích, to víš, že?”

Nyní se Severus usmíval - nebo byl přinejmenším nejblíže skutečnému úsměvu, jaký na něm kdy Minerva vůbec viděla. „Veselé Vánoce, Minervo.”

„Veselé Vánoce, Severusi.”