Preklady fanfiction Harryho Pottera

4. O jezevcích a košťatech

Poznámka autora: Užijte si to a komentujte… jako vždy! Mé ubohé malé strádající srdce potřebuje povzbuzení.

Zařazování skončilo odesláním Briana Zabiniho do Zmijozelu, ale stále se ozývalo tiché hučení. Neville odložil Moudrý klobouk stranou, zhroutil se do křesla, mávl na profesorku Bastovou a kvapně jí začal šeptat. Vypadal, jako by zestárl o pět let od chvíle, kdy vložil klobouk na Albusovu hlavu.

Profesor Pastorek povstal. V síni se okamžitě rozhostilo ticho.„Ti, co měli být zařazeni, byli zařazeni. Letos jsme se dočkali několika překvapení, ale doufám, že…“ odmlčel se a pohled jeho tmavých očí způsobil, že nebelvírští sklopili zrak ke svým prázdným talířům, „všechny zúčastněné strany se budou chovat jako bradavičtí studenti.“

Usmál se a napětí v síni se uvolnilo.

 „Letos tu mám několik oznámení.“ Významně si odkašlal. „Z důvodu přijetí Zákona o rovnosti magických tvorů a Dobbyho zákona o osvobození domácích skřítků došlo k několika změnám v jednání s naším personálem. Odteď není dovoleno dávat jakékoli rozkazy skřítkům, jsou nyní oficiálně zaměstnanci Bradavic a jako takové je budete respektovat.“ Jeho zvučný hlas jakoby se výhružně o oktávu snížil. „Jakékoli přestupky proti zákonům budou přísně potrestány.“

Rozhořčené pohledy urozených studentů se okamžitě změnily v zastrašené.

Ukázal na prázdnou židli na konci vyvýšené části síně. „Vzhledem k tomu, že profesor Binns si na konci loňského roku konečně uvědomil, že je mrt-“ Pastorek počkal, až utichne veselí, „náš sbor mezi sebou uvítá nového člena, který je momentálně na cestě sem speciálním nočním transportem z Transylvánie. Doufám, že mezi námi srdečně přivítáte profesora Hemophiliase.“

Albus vrhl na Rose zmatený pohled. Mohl by profesor Hemophilias cestující v noci z Transylvánie být upír?

Rose jako vždycky věděla, co se mu honí hlavou. „Zeptáme se strýčka Nevilla,“ šeptla.

Náhle zazněly nelibozvučné tóny, když mužík se zlýma tmavýma očima a širokými ústy vyletěl ze zadní zdi a přehazoval si z ruky do ruky cosi, co vyhlíželo jako helmice a s prskáním vyplazoval jazyk. V patách mu jeli rytíři v historických hávech na přízračných koních, všichni s hlavou v podpaží a všichni do jednoho vykřikovali hrozby, když pronásledovali mužíka do druhé zdi.

V jejich stopách se hnal duch s lucernou; pohyboval se sice s pomocí hole, nicméně bleskovou rychlostí. „Dostanu tě, Protivo, i kdyby mi to mělo trvat příštích sto let!“ křičel. Zarputile vypadající zjevení s mohutnými čelistmi neslo pod paží přízračnou kočku. Zahlížela na studenty pohrdavýma očima, zářícíma jako lucerny.

Celý průvod upláchl druhou zdí a zanechal po sobě ticho.

Do něj zaznělo odfrknutí skoro bezhlavého Nicka. „Dobře jim tak, bezhlavým snobům.“

Pastorek si odkašlal, aby posbíral zbytky důstojnosti, a pronesl: „Jak vidíte, v průběhu prázdnin nás opustil dlouholetý správce Argus Filch – aspoň jeho pozemské tělo – a přijali jsme nového školníka pro případy, kdy bude třeba fyzická pomoc.“

Ukázal stranou do rohu, kde stál skřet. Malý, s velkýma ušima a nosem, dlouhý černý plnovous si otáčel kolem tlustého prstu. Sledoval studenty diamantově tvrdým, pronikavým pohledem, podle všeho si v duchu tipoval výtržníky.

„Vrčizub má stejné pravomoci jako pan Filch.“

Po tomto prohlášení se malý skřet usmál, ale ostré, špičaté zuby nevyhlížely zrovna přátelsky.

 „A nakonec,“ dokončil Pastorek svým hlubokým barytonem, „pokud uslyším, že se jeden či více studentů ztratilo v Zakázaném lese, protože je někdo…“ vyhledal očima Jamese Pottera a Freda Weasleyho, „nevím kdo, informoval, že Hagridova třída péče o kouzelné tvory jde na exkurzi za kentaury, budu se tím zabývat osobně.“

Albus si všiml, jak se Fred podíval na Jamese, a ten pokrčil rameny, jako by chtěl říct: „Nový rok, nové žerty!“

Kingsley se usmál a prohlásil: „To je vše. Pusťme se do jídla!“

Stoly se najednou zaplnily úžasně lákavými pokrmy, hovězí pečení a kuřaty, vepřovými a jehněčími kotletami, párky, slaninou a steaky, pečenými bramborami, hranolky, pudinky, mrkví, hráškem plovoucím v másle, kečupem a pastýřským koláčem. A pak tolika sladkostmi, že by si Albus ani nedokázal představit takovou rozmanitost, kdyby to neviděl na vlastní oči.

Vsadil by se, že z cukru v těch chutných sirupových košíčcích bude rozdováděný celou noc.

Po půlhodince vyplněné přecpáváním se a mumlanými slovy se Albus rozhlédl po mrzimorském stole. Zaznamenal, že většina spolubydlících nevypadá nijak neobvykle. Jevili se jako normální kouzelníci –  výjimkou byl vysoký primus – ale zdálo se, že jsou nadšení z nadcházejícího roku.

Všiml si, že Scorpius si hledí na ruce, jako by počítal papilární linie na své kůži, a Rose si prohlíží dvě dívky stejného vzhledu, sedící naproti nim. Obě si splývavé zlatoplavé vlasy stáhly z obličeje stuhami, jedna růžovou, druhá fialovou.  Dívčí tváře zdůrazňovaly radostné jasně modré oči a úsměvy, ale jejich paže položené na stole byly zvláštně svalnaté.

Albus pohlédl k nebelvírskému stolu.

James nejedl, asi se cítil vinen vším tím dobíráním kolem zařazování, zjevně jím neočekávaný vývoj událostí otřásl. Albus zachytil jeho pohled, usmál se a kývl na něj, aby mu dal vědět, že všechno je v pořádku.

Někteří studenti se Albusovi a Rose představili. Scorpiuse záměrně ignorovali, ale vypadal, že mu to nevadí, a vyhýbal se pohledům, kterými po něm stříleli od zmijozelského stolu. Rose si toho všimla.

„Jaký mají problém?“ zeptala se.

Scorpius se sotva dotkl jídla, v rukou nervózně žmolil ubrousek. „V mém světě je stát se Mrzimorem totéž, jako být moták.“ Někteří okolní Mrzimoři to zaslechli, což mu vyneslo ještě víc zlobných pohledů. Albusovi bylo jasné, že to Scorpius nemyslí nijak záštiplně, jen uvedl to, co pro něj bylo prostým faktem. Rose to pochopila taky, proto jeho slova neokomentovala.

„Z nás všech se stanou velcí kouzelníci, Scorpiusi, dej na má slova,“ prohlásil Albus s větší jistotou, než skutečně cítil. „Pár věcí tady změníme.“

Scorpius se krátce zasmál. „Jestli sis nevšiml, už to děláme!“

Hostina skončila a Albus, Rose a Scorpius se vydali k primusovi: „Pojďte za mnou, nemůžu se dočkat, až vám ukážu váš nový domov!“ zvolal.

Albus se několikrát málem opozdil, jak se rozhlížel. Viděl Skoro bezhlavého Nicka plout okolo a na pozdrav sklonit hlavu na bok. Většina kamenného zdiva byla mladší než dvacet let, protože bitva probíhala na této straně hradu. Obrátili se doprava k velkému schodišti a sešli po kamenných schodech do míst, která se nacházela přímo pod místem, kde se jedlo.

Vešli do obrovské kuchyně s vysokým stropem. Kamenné zdi téměř beze zbytku pokrývaly zavěšené mosazné hrnce a pánve, jednu stěnu zabíral veliký cihlový krb. Čtyři dlouhé dřevěné stoly byly umístěny přesně pod místy, kde stály stoly v jídelní síni. Skřítci pobíhali kolem, umývali a utírali nádobí, které se s neomylnou přesností vznášelo do polic vysoko nad jejich hlavami. Pištivými hlásky zdravili děti a ptali se, jestli si nechtějí vzít s sebou dolů svačinu.

Scorpius, který na hostině snědl sotva pár soust, přikývl. Dychtiví domácí skřítci mu okamžitě začali nabízet nejrůznější jídlo, dokud neměl plnou náruč.

Rose mu vytrhla dlouhou šišku chleba a vrátila ji. „Nenechte se využívat,“ řekla přísně.

Jakmile se k nim otočila zpátky, Scorpius napodobil její panovačné gesto, takže Albus musel potlačit smích, když následovali primuse k zátiší s mísou ovoce, které zabíralo jednu celou stěnu.

 „A teď pozor,“ nařídil. „Tohle se čas od času mění.“ Natáhl ruku a dvakrát poškrábal jablko, jednou hrušku a prstem přejel po banánu, který se pohnul, jako by byl lechtivý.

Studenti se zasmáli, když se obraz odklopil. Krátké schodiště ústilo do dlouhé široké chodby, osvětlené loučemi. Okolní stěny byly hliněné a kamennou podlahu lemovaly sudy. Z Historie Bradavic Albus věděl, že v prvních dobách hradu se tu nacházel sklep. Trámy nad hlavou věkem ztmavly.

Přišli ke kulatým dveřím z dubového dřeva, jejich vůdce je odklopil a přidržel. Vřele se usmíval, když je zval do příjemného světla.

Albus vstoupil do společenské místnosti a zastavil se. Jednoduše řečeno bylo tu útulně.

Místnost o výšce dvou pater vyhlížela jako doupě a vybavení měla ze starých kulatých sudů, čalouněné jasně žlutým a černým plyšem. Hluboké pohovky s křesly byly rozmístěny kolem jednoduchého krbu z mořeného dubu sytě hnědé až černé barvy, stejně jako nábytek. Hořel v něm oheň, který vyzařoval příjemné světlo. Podlahu z tmavého dřeva pokrýval koberec se složitým vzorem, barvou připomínající čmeláka.

Místnost ležela příliš hluboko, než aby mohla mít okna, ale tím se zdála být ještě pohodlnější a přitažlivější. Hnědé hliněné zdi osvětlené pochodněmi a ověšené kanárkově žlutými tapisériemi s černožlutými erby dokazovaly, že výzdoba patří zuřivým mrzimorským jezevcům. Z obou stran místnosti vedly vzhůru dokonale kulaté tunely ve tvaru sudů.

Místo souznělo s Albusem tak moc, že si to nedokázal vysvětlit. Měl pocit, že přišel tam, kam vždycky patřil.

 „Vítejte v mrzimorské společenské místnosti, nebo jak říkáme ve sklepě,“ řekl primus s dramatickým gestem. „Za prostředními dveřmi vlevo najdete tři tunely. Vy prvňáci jděte prostředním. Rozvětvuje se, dívky patří na levou stranu, chlapci na pravou. Na kraji odbočky visí seznam, na kterém najdete, do které ložnice patříte. Vaše kufry už tam budou.“

Jak kolem něj procházel zástup unavených dětí, jemně položil ruku na Albusovo rameno a zadržel ho. „Rád bych si s vámi třemi popovídal, jestli vám to nevadí,“ řekl potichu, když se za jejich spolužáky zavřely dveře tunelu.

Albus sledoval, jak Scorpius popošel k hornímu konci stolu a odložil tam jídlo. Opřel se o hliněnou zeď a nedůtklivě zkřížil paže na hrudi. Albus s Rose klesli do dvojkřesla, náhle také unaveni.

„Jmenuji se Roderick Yates,“ spustil mladík. „Má matka byla zasvobodna Diggoryová. Třeba jste slyšeli o mém bratranci, možná nejslavnějším Mrzimorovi za posledních dvacet let.

„Cedric Diggory, spoluvítěz turnaje tří kouzelnických škol,“ odpověď nezazněla z křesla, ale od Scorpiuse. „Zavražděný Petrem Pettigrewem v noc Voldemortova návratu do fyzického těla.“

Všichni se otočili a zírali na něj, ale on se kousal do rtu a soustředěně hleděl na tmavě lakovaná dubová prkna podlahy.

„To je správně,“ odpověděl Roderick. „Podívejte se na tohle.“ Ukázal na pamětní desku, připevněnou na čestném místě nad krbem. Byla odlita z dokonale vyleštěného zlata, znázorňovala tvář velmi podobnou mladíkovi před nimi, s vřelým úsměvem a nedbalou kšticí, jasně patrnou i v nehybnosti kovu. Bylo tam napsáno:

Kdyby nastala chvíle,

 že byste museli volit

mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné?

Vzpomeňte si na chlapce,

který měl dobré srdce a byl laskavý a statečný…

Nezapomeňte na Cedrika Diggoryho…  Albus Brumbál*

Roderick počkal, dokud k němu nedošli a nepřečetli si to. Pak se ujistil, že mu hledí do očí. „Vy tři čelíte výzvě, kterou ostatní studenti nemají. Kvůli vašim příjmením vás vidí jako nějaký druh selhání, protože jste přišli sem. Obviní vás, že nejste dost dobří, abyste se dostali do lepší koleje. Měli byste vědět, že pokud jste loajální a věrní, ochotní tvrdě pracovat na tom, čeho chcete dosáhnout, pak jste skuteční Mrzimoři. Není nic lepšího, než tohle!“

Odmlčel se, aby se vzpamatoval, a dodal: „Můj bratranec Cedric se nikdy nestyděl za svou kolej, i když byl v Bradavicích nejlepší ze svého ročníku. Nezneuctěte ho a jeho památku tím, že budete věšet hlavy. Nezáleží na tom, co si myslí vaše rodiny!“

Jeho slova těžce visela ve vzduchu, dal jim čas je pochopit; pak se usmál a ten okouzlující mladý muž se vrátil.

Zaměstnával je hovorem, zatímco Scorpius jedl, a odpovídal na jakoukoli jejich otázku. Nakonec jim popřál dobrou noc a odešel, když mu slíbili, že si bez prodlení lehnou.

 „Není divu, že je to primus!“ vykřikla Rose, když za ním zaklaply dveře chlapecké ložnice.

„Jo, je dobrý,“ řekl Albus. Najednou viděl, jak Scorpius sbírá z podlahy malou chlupatou kočku.

 „Kube? Jak ses sem dostal?“ ptal se Scorpius kočky, která se mu hravě ohnala po nose.

Albus si vyměnil pohled s Rose. „Opatrně, Mal-íčku. Když ji budeš chovat, lidé by si mohli začít myslet, že jsi milý!“ zavolal.

Scorpius ohrnul ret. „Leda tak ve snu.“ Krmil Kublaje kusem zbylé šunky. „Dobrou noc.“

Odnášel si kočku, a když s ní opouštěl společenskou místnost, klidným tónem na ni mluvil.

 „Udělali jsme dobře, Ale?“ ptala se Rose a rozhlížela se po jejich novém domově.

„Už se tady cítím jako doma,“ řekl Albus.

Rose se ušklíbla: „Doufám, že se táta přes to přenese.“

Albus se usmál: „Mohlo to být horší,“ a ukázal na dveře, které se právě zavřely za Scorpiusem.

 „To je pravda,“ souhlasila Rose.

Bez dalších řečí se objali a odešli spát.

Albus mířil chodbou uvedenou na seznamu a skončil v kruhové místnosti s  lustrem bohatě tepaným z kovu, teď zhasnutým. Stálo tam pět postelí s nebesy a černožlutými přehozy. Albusův kufr ležel u nohou jedné z nich.

Na stěnách očarované pochodně ve zlatých držácích, zapuštěných do hliněných zdí vždy mezi dvěma postelemi, svítily právě tolik, aby nebudily spáče. Místnost připomínala jeskyni, protože v ní nebyla okna, ale vzbuzovala nesmírně radostný dojem.

Scorpius seděl na posteli nejblíž k Albusově. Byl ještě v hábitu, hladil Kublaje, čemuž Albus začal říkat režim hlubokého zamyšlení.

Albus zažíval jeden z těch momentů vhledu, kdy jeho táta říkal, že projevuje prazvláštní schopnosti a měl by se jmenovat Trelawneyová, ne Albus. Tohle prohlášení vyneslo tátovi pohlavek od mámy, i když si Albus nebyl jistý, proč tomu říkala „špatný vtip“. Nevěděl určitě, co je to Trelawneyová, ale nemyslel si, že je to něco dobrého. Jen bez pochyb věděl, že Scorpius sedí a přemýšlí o reakci své rodiny na jeho novou kolej.

„Víš, zařazení nezrušíš tím, že si nevybalíš,“ řekl Albus potichu. Nezdálo se, že se zvuk jeho slov rozléhá, a tak usoudil, že někde u pochodní jsou umístěná tlumící kouzla.

Scorpius vzhlédl. Jeho chladné modrošedé oči neměly žádný výraz. „Co když jsem skoro moták? Nikdy jsem nebyl ve společnosti jiných kouzelníků. Jen jsem předpokládal, že se svým původem musím být v pořádku.“ Poté, co se zamyslel, zamumlal: „Možná jsem klamal sám sebe.“

Albus se rozhodl začít jinak: „No, Rose a já jsme byli také zařazeni sem, a naši rodiče jsou zachránci kouzelnického světa,“ pronesl s kamennou tváří. „Teď jsi pohromadě s klukem svatého Pottera. Tak se toho drž a vyhřívej se v paprscích slávy.“

„Proč si teda dělám starosti?“ řekl suše Scorpius. „Všechno, co musím napsat do svých NKÚ a OVCE je, že se poflakuju s Albusem Potterem a jistě dostanu samá V!“

„Přesně tak,“ Albusův nehybný výraz se zhroutil. Oba se začali usmívat už před hodnou chvílí.

Scorpius posadil Kublaje dolů na černožlutý orientální koberec mezi postelemi a malá chlupatá koule zalezla pod ně a zahájila průzkum. Natáhl se a začal prohrabávat kufr. Albus následoval jeho příkladu a oba mlčky pracovali, dokud Albus nezahlédl nejnovější výtisk časopisu Které koště?, když Scorpius vyndával z postranní přihrádky učebnice na druhý den.

„Už si hledáš koště?“ ptal se Albus. „Letos je nemáme dovolené, až příští rok.“

Scorpius vytáhl magazín a nalistoval stránku s inzerátem. Ukázal ji Albusovi a ten hvízdl, když uviděl obrázek. „To je nový Nebeský blesk, ne?“

Scorpius přikývl. „Jo, je opravdu drahý, ale během několika měsíců budou všechna předchozí košťata zastaralá!“

Na kouzelnické fotografii se na podstavci otáčelo perleťově bílé závodní koště s bezchybnou násadou a dokonale tvarovanými proutky, které vypadaly jaksi uměle. „Je vyrobeno z nového polymeru a udrží kouzlo stejně, jako dřevo,“ řekl Scorpius nadšeně. „Je lehčí a rychlejší než kterékoli koště předtím a budou ho dělat ve čtyřech barvách, slonová kost, půlnoční modř, hadí zelená a karmínová jako tvář ječící bánší. Dřevěná košťata budou brzy beznadějně zastaralá.“

Albus obdivoval nádherné křivky, ale působilo to nějak moc uměle.

„Vyrábí ho stejná společnost, co prodávala Kulový blesk?“

 „Ne, ale má stejné linie.“

Albus zavrtěl hlavou. „Ve skutečnosti je Kulový blesk tady užší a březové větvičky jsou delší a zužují se.“

Scorpius si ho měřil pohledem. „Mluvíš, jak bys Kulový blesk opravdu viděl. Vyráběl se jenom jeden rok a pak kouzelník, který měl patent, rozhodl, že nechce, aby se stal tak běžným, že by ho měl každý. Kdybys ho chtěl dneska koupit, byl by nepředstavitelně drahý!“

Albus přikývl. „Ledaže by tvůj táta dostal jeden z první série, když byl ještě v Bradavicích.“

Scorpiusovi klesla brada. „Děláš si srandu! Tys opravdu viděl Kulový blesk?“

„Máme ho doma pěkně nad krbem.  Táta se začal všude přemísťovat, protože se kvůli němu kolem něj točilo moc lidí. Říkal, že jednou z nejhorších věcí, které mu přinesla sláva, byl fakt, že už nemůže lítat na svém koštěti.“

 „Vy máte snad to nejlepší koště, jaké kdy bylo začarované, zavěšené nad krbem? Jako kus starého zaprášeného rodinného dědictví?“ Scorpiuse to pomyšlení pobouřilo.

Albus tajil smích. „Myslel jsem, že jsi říkal, že všechna dřevěná košťata budou během několika měsíců zastaralá.“

Scorpius se nad reklamou ušklíbl. „To se mělo týkat bezduchých, sériově vyráběných věcí.“ Jeho tón se změnil téměř do uctivého. „Skutečný Kulový blesk byl jednotlivě očíslovaný a ručně vyřezávaný s individuálně vybranými větvičkami a propracovanými zlatými rytinami. Takovou řemeslnou práci už nenajdeš, jsou legendární!“

Albus se na nového přítele tolerantně podíval. „Zdá se, že o tom víš víc než já.“ Když si našel nějaké ponožky na zítra, řekl: „Táta mě na něm jednou nechal letět, a řeknu ti, na žádném jiném koštěti jsem nevzlétl rychleji!“

Scorpius měl v očích nepřítomný výraz, na vybalování úplně zapomněl. „Všechny rekordy košťat drží Kulový blesk. Nebeský blesk brzy zláme všechny rychlostní rekordy, ale v zrychlení vzletu, pádu a manévrovatelnosti se mu nikdy nevyrovná.“ 

Albus se zasmál. „Víš co, můžeš mu napsat milostný dopis a uvidíme, jestli se vy dva dáte dohromady. Předpokládám, že v červnu by mohla být svatba, jestli ho táta bude chtít pustit.“

Scorpius si odfrkl. „Velmi vtipné.“

Přípravy ke spaní rychle pokračovaly. Poté, co pochodně na stěně ztlumily světla, prolomil ticho hlas.

„Albusi?“

„Jo?“

„Díky!“

„Není zač.“

Myšlenka pro tento den: Helga z Mrzimoru byla jedinou bradavickou zakladatelkou, která nikoho nediskriminovala. Oslabuje tato rozmanitost její kolej? Nebo jí to dává největší potenciál?

*Použit parafrázovaný překlad bratří Medků.