Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10

Místnost se topila v tichu, které za sebou zanechali dva mezidimenzionální cestovatelé. Lucius tázavě pozvedl obočí a odsunul židli pro svoji manželku. Narcisa elegantně sklonila hlavu, usadila se a opatrně si kolem sebe urovnala hábit.

„Tomu říkám uvítání,“ konstatovala chladně. „Jedná se o součást nového tréninkového režimu Řádu? Jeden z nápadů pana Moodyho?“

Sirius si vyměnil pohled s Albusem, poté se střetl očima se Severusem a pokývl směrem ke dveřím. Oba dva vyšli z ředitelny a s hůlkami v rukou sestoupili po točitých schodech.

„Napadá tě nějaký důvod?“ zeptal se Sirius.

Severus zavrtěl hlavou, úsečně a prudce. Docela si Hermionu oblíbil, ale Lucius byl jeho přítel už téměř dvacet let a Severus nereagoval zrovna vlídně, když ostatní vyhrožovali jeho přátelům.

Sirius to měl stejně a když našli Harryho a Hermionu ve velmi těsném objetí ani ne šest metrů od vstupu do ředitelny, dal svoji nespokojenost najevo opravdu dost jasně.

„Co sis k sakru myslela?“ zaburácel.

Protože kromě toho, že se Sirius snadno rozveselil, byl také bystrozor. A momentálně velmi rozzlobený bystrozor.

„Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělala? Použila jsi kletbu, co se nepromíjí!“

Harry zvedl hlavu z Hermionina ramene. Jeho oči byly pronikavě zelené a velmi chladné.

„Nechte ji být,“ požádal. „Jen nás nechte chvíli na pokoji.“

Siriusův hněv postoupil na další stupeň. Takhle s ním nikdo v jeho vlastním domově mluvit nebude. A už nebude dál trpět ty Harryho a Hermioniny manýry.

„Leda hovno!“ zařval. „Mohl bych tě v mžiku nechat odvléct do Azkabanu, Hermiono, a nikdo by nezpochybňoval můj úsudek!“

Hermiona, kterou Sirius poznal, by na tohle odpověděla mávnutím ruky, nebo by možná vybreptla nějakou teorii o tom, že síly mozkomorů budou v kontaktu se vzpomínkami z jiné dimenze pravděpodobně oslabeny.

Tahle nová, nestálá Hermiona nezvedla hlavu z Harryho ramene, ani se na ně nepokusila otočit. Plakala; suché, těžké vzlyky otřásaly celým jejím tělem a rezonovaly v tichu chodeb.

„Neopovažujte se jí vyhrožovat,“ zasyčel Harry zpátky. „Vůbec nechápete, o co jde, nemáte ani ponětí, čím si prošla! Máte štěstí, že ho nezabila, a ještě větší štěstí, že jsem ji nenechal!“

„Oba dva jste šílení!“ křikl Sirius. „A ona je nebezpečná! Neměla by mít dovoleno u sebe nosit hůlku, když se tahle chová! Proč jsi nás nevaroval?“

Hermiona se zachvěla proti Harryho hrudi, její ruce zatápaly kolem jeho rukou a ramen, šátraly po obětí a zvuky, co vydávala, nezněly vůbec lidsky. Harryho paže se okolo ní utáhly a začal s ní lehce kolébat, ale svoji pozornost soustředil jen a pouze na Siriuse.

„Přísahám, Siriusi,“ začal pomalu. „Mám tě opravdu moc rád, ale jestli ji okamžitě nenecháš na pokoji, budeš toho litovat.“

„Nevyhrožuj mi! Ta holka úplně bezdůvodně napadla jednoho z mých nejstarších přátel! Takové chování prostě nebudu tolerovat!“

„Tvůj přítel!“ teď už křičel i Harry. „Jak se můžeš přátelit se zrůdou? Jak můžeš bránit muže, jako je Lucius Malfoy?“

„Lucius Malfoy je počestný muž a kromě Albuse toho pro Fénixův řád udělal mnohem víc než kdokoli jiný!“ zařval Sirius. „Je dlouholetým věrným přítelem! Nemohl udělat nic tak špatného, aby si zasloužil Crucio…“

„Umučil jejího snoubence k smrti, přímo před jejíma očima!“ zaburácel Harry a Siriusovi vynechal úder srdce. Sklonil svoji hůlku, o krok ustoupil, ale Harry už zašel příliš daleko. Ruce sevřené okolo Hermiony, tvář bledá, rty bílé vztekem a jeho ruka s hůlkou se třepala napětím.

„Mučil ji! Tři týdny! A když jsem ji konečně našel, byla tak blízko smrti, jak jen člověk může být! Její krev jsem měl všude na rukách a tvůj přítel ji připoutal ke zdi, přímo naproti mrtvoly Rona, a řekl jí, že jej nesundá, dokud neprozradí můj úkryt! Tohle tvůj přítel udělal, Siriusi!“

Bylo to, jakoby někdo z chodby odsál všechen vzduch. Sirius se podíval Harrymu do očí, upřených a plných divokého vzteku a uvědomil si, že neříká nic než čistou pravdu.

„Ne,“ zašeptal Sirius. Myslel na to, jak byl Lucius fascinován Voldemortovou ideologií, když se poprvé setkali. Jak se pyšnil svým čistokrevným statusem (což dělá dodnes), jak pohrdal mudlorozenými, dokud se neobjevila Lily a nezměnila jeho názor pouhou silou její povahy. „Ne. To by neudělal.“

Harry zavrčel. Neexistovalo jiné slovo pro způsob, jakým odhalil zuby. Jeho tělo se kolem Hermiony hrbilo jako ochranný plášť. Posunul své paže, aby ji dostal z přímé palby. Vymrštil ruku s hůlkou, připraven seslat příval kouzel. V mžiku na Siriuse zaútočí, o tom není pochyb.

Pak Severus vykročil před Siriuse, hůlka nikde. Ruce měl zvednuté v uklidňujícím gestu, a i když se mu jemně chvěla ramena, jeho hlas byl sytý a kontrolovaný.

„Tohle nechceš udělat, Harry. Přemýšlej. Toto není tvůj svět a není to tvůj Sirius. Nerozumí tomu. Měl by ses postarat o Hermionu, ne vyvolávat boj.“

Sirius vždy obdivoval statečnost svého přítele, ale nikdy víc, než v tuto chvíli. Harry se třásl hněvem, jeho hůlka nyní mířila na Severuse, který však ve svém postoji ani na okamžik nezaváhal a očima se nehnul od dvou mezidimenzionálních cestovatelů.

Po velmi dlouhé tiché minutě, kdy se mohlo stát cokoli, Harry sklonil hůlku.

Zhluboka dýchal, shrnul si své potem nasáklé vlasy z obličeje a na chvíli zavřel oči. Začal kreslit kroužky na Hermioniných zádech a hladit ji po vlasech. Dívka se stále nepohnula z jeho objetí a ramena se jí pořád otřásala tichými vzlyky.

Když se Harry podíval zpět na Siriuse a Severuse, vypadal již téměř příčetně, nebo alespoň přísně pod kontrolou.

„Potřebujeme ještě pár minut, pak se vrátíme do ředitelny,“ sdělil jim chraplavě. „Řekněte jim, že se... omlouváme. Bylo to nedorozumění. Už se to nestane.“

Severus se posunul, tázavě se podíval na Siriuse a pak pokývl směrem k Harrymu a usmál se.

„Nemusíte spěchat,“ řekl. „A jestli je něco, co bych mohl udělat…“

Harry krátce zavrtěl hlavou. Bez dalších slov vzal Severus Siriuse za paži a vedl ho pryč, zpět ke kamennému chrliči.

_______________________________________

Když se vrátili do ředitelny, probíhala zde zrovna jedna z těch přestřelek Nebelvír versus Zmijozel, do kterých se zvrhlo už mnoho zasedání Řádu.

„Omlouvám se, že právě teď postrádám svůj obvyklý důvtip,“ říkal Lucius a zněl trochu ostře, „ale opravdu mi tady tvrdíte, že takzvané ‚řešení našich problémů‘ je ve skutečnosti ubohá banda nebezpečných dětí, které vypadají, jakoby již dlouhý čas nevyužívaly výdobytků moderní civilizace? Proto jsem všeho zanechal a přišel sem na tajné setkání?“

„Ano,“ odpověděl Albus a přímo zářil štěstím. „A také budeme projednávat útok na Voldemortovo velitelství, který je plánovaný na zítřejší ráno.“

Lucius si povzdychnul a sevřel si kořen nosu. Vzhlédl, když se u stolu objevil Severus.

„Předpokládám, že vysvětlení toho všeho bude následovat?“ dotazoval se.

Sirius nechal vysvětlování na Severusovi a Albusovi. Plácl sebou do židle, která stála na okraji a ignoroval znepokojené pohledy Remuse a Lily. Zatímco byli nově příchozí zasvěcování do jednorázového kurzu mezidimenzionálního cestování a průvodce komunikace s pomatenými mladistvými, Sirius zíral na Luciuse a snažil si představit, jak jeho přítel dělá všechny ty věci, o kterých Harry mluvil.

V Luciusovi se ukrýval potenciální sklon ke krutosti, to musel uznat. Jeho přítel pocházel ze starobylého rodu, který se více než jednou spojil s různými Pány zla. A i když ke svému synovi a přátelům byli Lucius a Narcisa laskaví, k okolnímu světu vystavovali pouze chlad a jejich arogance se kolem nich téměř zhmotňovala.

Ano, v odlišném světě s jinými pravidly, Lucius mohl tyhle věci udělat.

Ale stejně tak kdokoli další z nich.

Siriusova rodina je stejně tak temná, jako Luciusova. Severusovy znalosti černé magie jsou rozsáhlé a má v sobě tvrdost zrozenou ze zoufalství, která Siriuse v mládí nejednou vyděsila. Remus je vlkodlak. A Lily je tak vášnivá v obraně svých přátel, stejně jako má povědomí o neobvyklé magii a nebezpečných lektvarech.

Takže, těžko říct, kým by byli, nebo co by udělali, kdyby se vše vyvíjelo jiným směrem. Z té myšlenky Siriuse zamrazilo. Najednou mu přišlo těžší zlobit se na Hermionu za použití kletby, která se nepromíjí.

Uplynulo dvacet minut a Lucius s ostatními byli obeznámeni se situací, ve které se ocitli, i s Harryho a Hermioniným plánem útoku na Voldemortovu pevnost ve Walesu.

Ani jedno z toho je nepobavilo.

„Tohle není zrovna prozíravé, Albusi,“ řekl Kingsley s jeho obvyklou klidnou důstojností, i když Siriusovi připadalo, že slyšel náznak zmatení. Přesto, že si všichni zvykli na Albusovo poněkud nevyzpytatelné chování, byl obecně více než opatrný vůdce. Věřit slovu dvou cizinců pro něj bylo vysoce nezvyklé.

„Pokud těmto lidem věříš, informace tak hodnotná, jako pozice Voldemortova úkrytu, by neměla být promrhána útokem, který je předem odsouzen k neúspěchu. Měli bychom zvážit naše síly, udržovat spojení s ministerstvem. S trochou štěstí by to mohl být zlom v našem snažení...“

„Ne,“ ozval se Harry od dveří, jeho hlas neúprosný. „Mohli byste zaútočit na tisíc pevností a stejně by na tom nezáleželo. Jedinou možností, jak ukončit tuto válku, je zničit jeho viteály. A jediní lidé, kteří vám s tím mohou pomoci, jsme Hermiona a já. Takže uděláte to, co řekneme, Kingsley.“

Kinsley se naježil, že s ním někdo mluví tímto tónem, navíc člověk, který by se dal stěží popsat jako dospělý.

Ale Siriuse zcela zaměstnávalo zkoumání dvou mezidimenzionálních cestovatelů a jako vždy mu v mysli vytanulo více otázek, nežli odpovědí. Harryho postoj byl odlišný - to postřehl jako první. Siriusovi to připomnělo tu zvláštní chvíli z minulé noci, kdy je všechny varoval, aby nebrali jeho a Hermionina slova na lehkou váhu. Na moment před nimi stanul jako muž, který přesně ví, kdo je, jako muž, který je zvyklý být v centru pozornosti všude, kudy projde.

Nyní vypadal stejně a způsob, jakým se pohyboval, paži napolo pokrčenou v pozici, ze které by mohl v mžiku použít hůlku, napověděl Siriusovi, že si byl vědom každé osoby v místnosti a potenciální hrozby, kterou představovali.

Bylo to vzezření, které by k němu nemělo sedět, mělo by patřit mnohem staršímu muži, než byl tento devatenáctiletý mladík. Přesto působil příliš přirozeně, než aby se to dalo označit za naučenou pózu. Siriuse to udivilo.

Ale byla to Hermiona, která ho přiměla pochybovat o jeho vzpomínkách z poslední hodiny. Navzdory faktu, že ani ne před třiceti minutami použila kletbu, která se nepromíjí, a poté strávila značně dlouhý čas hysterickým vzlykáním na rameni svého přítele, vypadala naprosto jako vždy.

Velmi pečlivě se vyhýbala pohledu na Luciuse a možná měla trochu neklidné oči, ramena trochu ztuhlá, ale její gesta byla rychlá a jistá. Rozprostřela na stůl podrobnou mapu Voldemortovy pevnosti a okolí a začala je zasvěcovat do svého a Harryho plánu.

V celé jeho prostosti.

„Plánovat strategii podrobněji by nemělo smysl,“ odbyl Harry komentáře na toto téma. „Moje plány stejně vždycky ztroskotají. Radši improvizuju.“

„Ale my dáváme přednost tomu nebýt rozcupován na kousky ve směšném pokusu, který se nikdo neobtěžoval promýšlet,“ odsekla Lily.

„No, nikdo vás ale nenutí, abyste se k nám přidali, nebo snad ano?“ zeptal se Harry. „A teď naše otázky.“

Bylo jich překvapivě mnoho a mířili k podstatě věci. Zdálo se, že Hermiona využila svůj celodenní studijní dýchánek dobře, kdy shromáždila opravdu ohromující přehled odlišností mezi oběma světy. Harry se ale taky činil, takže jejich diskuze se pohybovala od štítových kouzel po přístup ministerstva k Voldemortovi. Od známých Voldemortových Smrtijedů, po přerozdělení jejich majetku po tom, co byli souzeni. Od jejich znalosti minulosti Toma Raddlea po zaměstnance Bradavic v minulých letech.

Zatímco otázky Harryho a Hermiony byly stručné a k věci a jejich odpovědi na protiotázky ještě kratší, členové Řádu se z toho, co se dozvěděli, snažili shromáždit co nejvíce informací. Ale na konci na tom mezidimenzionální cestovatelé byli mnohem lépe. Nepřekvapivě.

„Dobře,“ řekla nakonec Hermiona a začala sbírat hromady pergamenů, které se rozprostíraly přes celý stůl až na podlahu. „Myslím si, že už nám nic nechybí, až na soukromé slovíčko s ředitelem. Přemístíme se do Walesu ve čtyři ráno. Každý, kdo se k nám bude chtít přidat, se s námi může sejít ve Vstupní síni.“

„Ale on by s námi raději chodit neměl,“ řekl Harry a ukázal na Luciuse, jehož obočí se v reakci na jeho drzost ztratilo někde na hranici vlasů. „Mohl bych taky v žáru boje zapomenout, že je na naší straně, a omylem jej zabít.“

Hermiona jen přikývla. Velmi vášnivě.

_______________________________________

Pozn. autorky: V další kapitole uvidíte události opět ze Siriusova úhlu pohledu. Čeká nás dobývání Voldemortovy pevnosti a dlouho očekávané vysvětlení Harryho image naprostého šílence.