Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn. autorky: Takže, k vaší nejčastější otázce: párování.

Lily a Remus jsou, očividně, manželé. Většina z vás už také zachytila v minulé kapitole narážku na minulost Rona a Hermiony. Také zmíním minulost Harryho a Ginny, i když oba dva páry budou popisovány pouze v případech, kdy toto má vliv na moje stále živé postavy (fakt, že Ron může být v této dimenzi naživu, automaticky neznamená, že se do něj Hermiona zamiluje. Mezi nimi leží moře osobnostního vývoje. Moře!). Taky zde bude Neville/Lenka, ale není to podstata příběhu. Kromě těchto nejsou v tomto příběhu plánované žádné páry.

Harry, Hermiona a ostatní jsou uprostřed války a nezamýšlí zůstat. Věci se můžou, samozřejmě, vyvinout neočekávanými směry (jako vždy), ale momentálně nejsou v plánu žádné romantické zápletky. A rozhodně, za žádných okolností, nebudu v tomto příběhu dávat dohromady Harryho a Hermionu. Jsou jako sourozenci. A také jsou totálně nevyrovnaní. Doufám, že jsem vám to trochu ujasnila. Pěkné čtení!

_______________________________________

Kapitola 9

Sirius Black se považoval za muže, kterého pobaví téměř vše.

Na tuto vlastnost byl, upřímně řečeno, dost pyšný a nepromeškal příležitost, kdy to mohl rozsáhle demonstrovat před svými více sofistikovanými společníky. Zjistil totiž, že se bohužel skamarádil se třemi pravděpodobně nejinteligentnějšími a určitě nejkorektnějšími lidmi, kteří kdy překročili práh Bradavic. Alespoň, že se mu podařilo trochu zkazit Severuse, i když koncept jeho vtípků byl pořád nechutně vyspělý.

Nicméně zpátky k věci. Pobavit ho není těžké. A je na to pyšný.

A právě proto mu tihle mezidimenzionální cestovatelé způsobovali méně bolení hlavy a mnohem více pobavení než jeho přátelům. Po dlouhé noci plné diskuzí s paranoidní Lily, opatrným Remusem a překvapivě optimistickým Severusem, se doopravdy těšil na to, jaký rozruch způsobí dnes.

Mohli se třeba rozhodnout znovu vymalovat Velkou síň, bojovat s dalším drakem, nebo udělat razii v Severusově šatníku. Možností pro obveselení existovalo nepočítaně.

Ale i když je po vstupu do Velké síně oba dva našel vzhůru a velmi aktivní, nevypadalo to, že by se v nejbližší době mělo dít něco zábavného.

Harry jedl svoji snídani s odhodláním hejna kobylek, zatímco Hermionina hlava téměř mizela ve stránkách obrovské knihy. Oba na sobě stále měli oblečení z kolekce ‚chátra‘, v kterém se objevili, i když tedy dnes ráno vypadalo o poznání čistěji. Přes vypálené díry někdo našil záplaty.

„Dobré ráno všem,“ zazpíval Sirius šťastně, za což obdržel úsměvy od Lily, Remuse a zbytku učitelského sboru, zběžné mávnutí rukou od pomačkaného, kávou dosud neprobuzeného Severuse a poněkud přidušené „dobré“ od Harryho.

Noční spánek očividně nějak obnovil jeho příčetnost.

V zájmu prokázání této teorie vklouzl Sirius na prázdnou židli po Harryho pravici a ignoroval, že ten se sklonil níž ke svému talíři.

„Takže, jaké jsou pokoje hostů?“ zeptal se nenuceně. „A to skřítci nemohli najít způsob jak vám vyměnit oblečení? Tohle jsou spíš už jen hadry.“

„To možná ano,“ odpověděl Harry, aniž by na něj pohlédl, „ale jsou to opravdu užitečné hadry. Hermiona už je začarovává roky a její odkloňující kouzla a zaklínadla brnění jsou ta nejlepší, jaká jsem kdy viděl.“

Tak to zní jako zcela rozumný důvod pro nošení potrhaného mudlovského oblečení, pomyslel si Sirius zklamaně. Copak byla opravdu ta včerejší vtipná nepříčetnost pouze zkrat?

„Takže, kdy se tedy chystáte zaútočit na Voldemorta?“ zkusil Sirius znovu a doufal v odpověď, která bude dávat trochu méně smysl.

Harry se na něj stále nedíval.

„Zítra,“ odpověděl, natáhl se a dloubl do Hermiony. Když vzhlédla, oči upřené kamsi do dáli, ukázal na její talíř, kde ležel nedotknutý toast a vejce. Přikývla, natáhla se po krajíci chleba, zatímco pozornost už upírala zpět ke stránce, kterou četla.

„Dneska Hermiona prozkoumá odlišné způsoby vývoje naší a vaší dimenze, zatímco já dám dohromady vše, co dokážu zjistit o místě, kde drží Nevilla a Lenku. Brumbál už souhlasil s tím, že svolá vybrané členy Řádu, kteří by nám mohli říci, co potřebujeme vědět. Pokud vše vyjde, zaútočíme zítra za úsvitu.“

Znovu dloubnul do Hermiony a ta začala žvýkat toast, kterého si ukousla asi před minutou. Huh. Copak se to šílenství přeneslo z jednoho na druhého? Bylo snad nakažlivé?

„Nevšímejte si jí,“ komentoval to Harry. „Čte. A dává dohromady vše, co ví o zložáru. A snaží se vypracovat rozvrh výzkumu pro dnešní den. A plánuje, co budeme dělat. A hrozně se strachuje o naše přátele. V podstatě devadesát procent jejího mozku zaměstnávají jiné záležitosti. Ale tohle je moje poslední šance donutit ji jíst, než půjdeme do knihovny.“

Jelikož vyrůstal s již zmíněnými sofistikovanými přáteli, tak Sirius tomuto vysvětlení opravdu rozuměl. Ale pořád dost pochyboval o tom plánu ‚útok za úsvitu‘.

Naneštěstí Hermiona ožila, než mohl Sirius Harryho vyzpovídat víc. S prásknutím zavřela svoji knihu, protáhla si záda a popadla poslední kousek toustu.

„Řekl jsi knihovna?“ zeptala se. „Znamená to, že už můžeme jít?“

„Ne, dokud nedojíš ta vejce,“ odpověděl Harry.

Hermiona cosi zamumlala, znovu otevřela svoji knihu a natáhla se pro vidličku. Sirius tázavě zvedl obočí na Severuse. Ten pokrčil rameny.

O pět minut později byl Hermionin talíř prázdný a ona se zcela viditelně třásla napětím.

„Víš, místo mrhání časem bychom mohli dělat něco důležitého,“ vypálila a Harryho poloplný hrnek kávy si přeměřila pohledem téměř hraničícím s nenávistí.

„Hermiono,“ zaskučel Harry, „Jakmile se do téhle fáze dostaneš, už tě nikdy nedostanu pryč. Nemůžeme prostě... Nevím, užívat si, že jsme naživu a že Bradavice najednou nejsou jen hromada suti?“

„To můžeme dělat i v knihovně,“ opáčila Hermiona. „Vzpomeň si, že vyhořela, než jsem stihla zachránit alespoň část textů přínosných pro naše hledání. Tohle je skvělá příležitost pro naše další porozumění...“

„Fajn,“ přerušil ji Harry a dopil svoji kávu. „Vyhrála jsi. Tak tedy knihovna. Půjdeme sami?“

„Remus a Severus souhlasili, že budou mými výzkumnými asistenty,“ hlásila Hermiona šťastně, již na nohách. „A dle šokovaných pohledů, které na tebe vrhá, předpokládám, že Sirius půjde taky a bude tě zpovídat ohledně rozbořených Bradavic. Skvělá práce s diskrétností, Harry.“

Oči stále odvrácené od Siriuse, Harry spolkl docela škaredé sprosté slovo a překvapivě elegantně vstal.

„Nejspíš nezapomenete, že jsem to řekl, že?“ zkusil. „Mimochodem, mohl byste požádat Brumbála, aby mi dnes večer vrátil Nebelvírův meč? Ne, že bych nerozuměl tomu, proč by se měli lidé snažit dávat ostré špičaté věci mimo můj dosah, ale jelikož se chystáme bojovat o svoje životy a tak podobně...“

Pokrčil rameny, umně se vyhnul pohledu na Siriuse a následoval svoji kamarádku pryč z Velké síně.

_______________________________________

Hermiona Grangerová se ujala vedení ke knihovně s nárokem a samozřejmostí, která se Siriusovi zdála více než strašidelná.

Vedla je přes schody, chodby a průchody se slepou jistotou někoho, kdo tohle dělal už tisíckrát, a rázovala tak rychle a dychtivě, že Sirius, Harry, Remus a Snappy jen stěží drželi krok.

Ale když rozrazila dveře do velké knihovny, pouze se zarazila a stála zde se zasněným poloúsměvem na tváři a její pohled putoval od police k polici, od uličky k uličce.

„Zdravím vás, staří přátelé,“ zašeptala toužebně a pak už byla zase v pohybu, zabrala ten největší stůl uprostřed místnosti, nepřítomně jim pokynula, aby se klidili z cesty a poté jednou zamávala svojí hůlkou v komplikovaném pohybu, který se Sirius učil celou věčnost.

Velké množství svazků, tak různorodých věkem a velikostí, jak jen to bylo možné, se začalo přesouvat ke stolu a organizovat se do úhledných hromádek nalevo a napravo od jejího pracovního místa.

Hermiona se zamračila. Pár rychlých kroků ji zaneslo ke vstupu do oddělení s omezeným přístupem a agresivně švihla svojí hůlkou, jednou, dvakrát. Zopakovala katalog-svolávací kouzlo a tentokrát se z polic oddělilo skutečně obrovské množství knih.

Sirius potlačil nutkání radostně si zamnout ruce. Opravdu právě Hermiona prolomila ochrany oddělení s omezeným přístupem jakoby nic? Ušklíbl se na Remuse a vychutnával si výraz plný šoku a rozhořčením v jeho obličeji - Remus byl ohledně knihovny dost neúprosný.

Sirius se té dívky chtěl zeptat, kde se naučila prolamovat ochrany jako expert - odpověď by určitě stála za to, ale Hermiona si pro sebe něco mumlala a rázovala tam a zpět podél stolu. Jednu ruku měla zamotanou ve svých hustých kudrnách, druhá se dotýkala knih, krátce, letmo se otírala o přebaly, pomalu laskala jejich hřbety. Navzdory její nervózní auře vypadala šťastněji a uvolněněji, než ji kdy viděl.

„A už je mimo,“ komentoval Harry, než se nenuceně odporoučel pryč a schoval se za jedním z regálů.

Tohle, uvědomil si Sirius o pár minut později, byla ta nejpříčetnější věc, kterou dosud udělal, protože jakmile se Hermiona probrala ze svého snění a vzpomněla si, že v místnosti jsou i ostatní lidé, situace se vystupňovala do studijního dýchánku z pekla.

Sirius nikdy neviděl nic podobného. A to se učil na OVCE spolu s Lily, Remusem a Severusem.

Hermiona začala vybírat materiál ke čtení a upřesňovat detaily o tématech zájmu. Jak se knihy začaly vršit na pracovní místa Snappyho a Remuse, obrátila se s lesknoucíma očima směrem k Siriusovi.

Zvedl obě ruce.

„Ne,“ řekl rychle. „Ne, opravdu. Jsem okolo knih úplně nemožný. Jednou se mi podařilo zničit tři během jednoho odpoledne a kdo ví proč je poblíž vždycky nějaká tekutina, kterou na ně vyliju a jedenkrát dokonce...“

Vrazila mu do rukou knihu. Okamžitě ji upustil.

Byl odměněn rozhořčenými pohledy od jeho dvou přátel a Hermiony a oceňujícím uchechtnutím od neviditelného Harryho.

Hermiona vypadala zklamaně, leč volání knih bylo příliš silné, takže byl Sirius brzy naprosto zapomenut.

Následující hodina byla překvapivě zábavná, vezmeme-li v úvahu, že Sirius nedělal nic jiného, než že sledoval, jak ostatní lidé čtou, a jeho naděje pro schopnost mezidimenzionálních cestovatelů jej obveselit znovu vzrostly.

Totiž pro upřesnění - to, co Hermiona dělala, by se dalo nazývat ‚čtení‘ pouze v tom nejširším slova smyslu. Zdálo se, že celé knihy vdechuje, polyká obrovské kusy informací a přesouvá se k dalším svazkům, že čte, jako by se tonoucí muž znovu nadechoval.

Zatímco pohledem přelétávala stránku, pravou rukou hledala odkazy k ní v další knize a levou přivolávala nové svazky z polic nebo posílala již přečtené zpět na svá místa. Celou dobu se nedaleko od ní vznášely dva automatické brky a zaznamenávaly nepřetržitý tok mumlání a mručení.

Tu a tam střelila po svých ‚asistentech‘ nějakou otázku a jejich odpovědi prostě zahrnula do svého mumlání. Otázky úplně nesmyslné („Píše pořád Zlatoslav Lockhart knihy?“), účelné („Bill Weasley pořád dělá odeklínače u Gringottových, že?“) a vyloženě znepokojující („Předpokládám, že jste vypracoval vylepšení lektvaru z mordovníku, protože Remus je stále vlkodlak, Severusi? Jsou všichni ostatní vlkodlaci na Voldemortově straně, nebo jste jich pár přitlačili ke zdi?“).

Když její čtecí pracovní náplň ztratila svoji novost, a Remusova a Severusova vyplašenost jej přestala bavit, odporoučel se Sirius najít Harryho, jen aby jej postihlo další zklamání, protože druhý mezidimenzionální cestovatel byl také plně zaneprázdněn.

Harry zabral stůl v knihovně blízko oknům na jih a nakláněl se nad hromadou listin plných ručně psaných poznámek, které byly barevně označeny.

„Jak jsi přežil školu?“ nadhodil Sirius ledabyle a kývl směrem k živelné pohromě, kterou ztělesňovala Hermiona.

Harry si odfrkl.

„Tím, že jsem poslouchal, co říká,“ odpověděl, aniž by vzhlédl od práce. „A taky umím rychle uhýbat. Navíc se všichni shodli, že zabít mě může jen Voldemort. Ale nejvíc ze všeho jsem prostě poslouchal co říká a dělal jsem, co řekla, abych udělal. Když jsem se tím neřídil, lidé měli tendenci umírat...“

Jeho pohled sklouzl k Siriusovi a pak zase pryč. Napětí v jeho ramenech se prohloubilo.

„To byla vždycky tak... výkonná?“ zeptal se Sirius; na poslední chvíli nahradil ‚nelítostná‘ více lichotivým slovem.

Harry vzhlédl od svých poznámek, zamířil pohled na svoji přítelkyni a jeho rysy se zjemnily. Najednou vypadal mladší a podivně zranitelný.

„Lenka vždycky říká, že všichni máme nějakou superschopnost,“ přemítal tiše. „Neville má selský rozum, Lenka dokáže každého rozčilovat tak dlouho, až jí dá, co chce, a Hermiona je královna všeho vědění. Měl byste ji vidět, když nepracuje pod tlakem. Je to nádhera, v takovém děsivém slova smyslu.“

„A co tvoje superschopnost?“ zeptal se Severus. Přistihl se, že jej tento šílený mladý muž podivně zajímá. Najednou si uvědomil, že jakékoli Lilyino dítě by v této dimenzi pravděpodobně mělo jeho a Severuse za kmotry, a přemýšlel, kdo dohlížel na Harryho v jeho vlastním světě. Byl to i tak jeden z nich?

„Moje? Já přežívám,“ odpověděl Harry, jakoby překvapeně, že to někdo neví. Uchechtnul se a upřel svůj pohled kamsi do dáli. „Tak to je. Na tak dlouho, dokud je to užitečné.“

Tak tohle je opravdu depresivní ohlédnutí za svým životem, pomyslel si Sirius.

_______________________________________

Sirius Black se považoval za muže, kterého pobaví téměř vše.

Ale i pro něj existovaly hranice toho, co jej pobaví, a ten večer, kdy se konalo setkání Řádu, je daleko přesáhl. Nebylo to už ani náhodou zábavné.

Začalo to, když Hermiona vtrhla do Albusovy kanceláře, ruce plné knih, vlasy jako jedna velká huňatá koruna posazená na její hlavě a s sebou vláčela poznámky, nervózní energii a Harryho. Okamžitě začala hovořit. Od té chvíle šlo vše z kopce.

Samozřejmě, že kromě Albuse, Siriuse a jeho přátel byli přítomni i další lidé, i když jich bylo méně, než by Sirius očekával. Severus dost zarytě trval na tom, aby Weasleyovi, James Potter a Augusta Longbottomová nebyli pozváni. Tvrdil, že jejich přítomnost by Harryho a Hermionu jen emocionálně rozhodila.

Soudě dle toho, jak se předešlý večer oba dva chovali, tak Sirius souhlasil, ale přesto jej překvapilo, že Albus na to taky docela rychle kývnul. Žádné setkání většinou nebylo pro ředitele dostatečně veliké či divoké – zdálo se, že si chaos užívá.

Ale možná, že dva mezidimenzionální cestovatelé s sebou přinesli tolik zmatku, že to dokázalo uspokojit i Albuse.

Zdálo se, že přítomní lidé Hermionu nijak nevyvedli z míry. Většinu z nich pozdravila jménem - Kingsleyho, Tonksovou (a dokonce ani neudělala tu chybu, aby Siriusovu sestřenici oslovila ‚Nymfadoro‘, takže v jejím světě nemohla být Tonksová o moc jiná) a Amelii Bonesovou. Odmlčela se pouze, když došla k Arcadiu Wilkesovi, jednomu z jejich bývalých spolužáků a nyní mluvčímu ministra zahraničních věcí.

Steží počkala, než bylo nezbytné představování se u konce, a už se vrhala zpět k otázce ochran a vývoji pokročilých štítových kouzel, mluvila o vysoce komplexních magických teoriích, jako by všichni byli včerejší a ne lidé, kteří se v těchto věcech orientují. Nově příchozí vypadali krapet vyvedeni z míry. Ostatní se tvářili smířeně.

Harry se naopak široce usmíval, jakoby si celou situaci nesmírně užíval. Vypadal dosti ochotný pouze poslouchat, co Hermiona říká, tu a tam přikývnout, jen když sama obstará všechno mluvení.

Tohle vypadalo jako vyhlídka pro celý večer přesně do té chvíle, než v obrovském krbu vyšlehly zelené plameny a do místnosti vstoupili Lucius a Narcisa Malfoyovi.

Hermiona okamžitě zmlkla.

Všechny knihy a listiny se sesypaly na podlahu, jak je její najednou ochablé ruce upustily.

A vtom měla v ruce hůlku, její obličej se zkroutil do výrazu čiré nenávisti a zasyčela jediné kouzlo.

„Crucio!“

Ze špičky její hůlky vyšlehl záblesk rudého světla. Lucius rychlým pohybem zkušeného bojovníka sáhl po své hůlce, ale nebyla šance, aby se stihl ubránit.Crucio letělo přímo k němu, svištělo přes celou místnost, téměř jej zasáhlo...

...a v poslední chvíli jej zastavil tlustý kovový štít, který se zničeho nic zjevil přímo před Luciusovým obličejem.

Harry Potter spustil svoji ruku s hůlkou, jeho tvář zachmuřená a nepřístupná.

„Promluvíme si o tom za chvíli,“ řekl Albusovi a znělo to jako výhružka.

Než kdokoli z nich stihl zareagovat, přešel k Hermioně, popadl ji za zápěstí, vykroutil ji z ruky hůlku a nasměroval ji pryč z místnosti.

„Tohle není náš Lucius, vzpomínáš?“ slyšel jej Sirius zašeptat před tím, než se za nimi zavřely dveře.

_______________________________________

Pozn. autorky: Wilkes je Smrtijed a Severusův spolužák, který byl v původní dimenzi zabit ještě před první knihou. Jelikož jsou Zmijozelští v alternativní dimenzi mnohem častěji členy Řádu, předpokládám, že je zde jeden ze správňáků a nebyl zavražděn. Také jsem pro něj vymyslela křestní jméno.