solace
Waiting Games
originál: http://sshg-exchange.livejournal.com/13210.html
autor: sophierom
překlad: arabeska
Autorem příběhu je sophierom, jejíž souhlas s překladem děl vlastní solace (ale napsala jsem jí taky). Duševní vlastnictví patří JKR a pánům Medkům. Překlad nevznikl za účelem finančního zisku.
Snamione
drama/romance
2100 slov
přístupné všem
PP: Trochu odbočíme od parodií a spol., které se tu zatím objevily (a vzápětí se k nim zase vrátíme, co bychom bez nich dělali). Dá se říct, že je to překlad na přání. Takže pro tebe, solace, snad se ti bude líbit. Krásné narozeniny! (Nejmíň tak nádherné jako je náš nový banner!) :)
Svět skončil. Alespoň jeho svět skončil a to bylo to jediné, na čem Severusi Snapeovi záleželo.
Chvěly se mu ruce, když se špičkou hůlky dotkl Dracova vzkazu a sledoval ho vzplanout. Slova samotná se ale tak jednoduše zničit nedala.
Zmizeli. Možná jsou mrtví. Pár spojenců se ztratilo. Už jsou to celé dny, co se po těch dvou slehla zem. Nevypadá to dobře. Možná už se blíží konec. Musíš s ní něco udělat. Pokud se ukáže LM s poskoky, zabij ji, nebo zabijí oni tebe. Vím, že nechceš, ale tak to bude nejlepší.
Tak to bude nejlepší. Zavřel oči a přemítal, jak je podělaně unavený ze všeho toho vraždění.
„Pro pána krále,“ zamumlal a poposedl na zahradní lavičce, „konec sebelítosti!“
Cítil, jak plačící dívka po jeho boku ztuhla. „Sebelítosti? Jak se opovažuješ!“ zavrčela Hermiona Grangerová. A právě to zavrčení mu připomnělo, že už není dívkou. I když ani docela ženou.
Ať už byla cokoliv, s pěstmi ve vzduchu se na něj vrhla. Uvítal to bolestivé bodnutí rány do obličeje. Možná by ho mohla srazit k zemi, on by se udeřil hlavou o kámen a bylo by po všem. To, pomyslel si s ponurým zadostiučiněním, by určitě všechno zjednodušilo. V každém případě pro něj.
Po druhém úderu uvažoval, co by mu udělala, kdyby nahlas přečetl poslední tři věty Dracova dopisu.
Ale když mu při třetí ráně vytryskla krev z nosu, pohár trpělivosti přetekl. Popadl ji za ramena a shodil z lavičky. Byla přesně tak slabá, jak předpovídala její kostnatá figura. Rozkročil se nad jejím pasem, přitiskl jí ruce ke špinavé zemi a shlédl na ni.
„Co se s tebou děje? Napadlo tě vůbec, že jsem nemluvil k tobě, ale sám pro sebe?“
Její opovržlivý pohled na něj nijak nezapůsobil; rudý nos, umouněná tvář a propocené vlasy ten efekt docela kazily.
„Kape na mě krev,“ odvětila chladně.
„A čí je to vina?“ otázal se a snažil se ignorovat ten nepříjemný pocit horké životadárné tekutiny, která mu proudila z nosu.
„Slez ze mě.“
Udělal to, ale jen proto, že si chtěl uvolnit ruce. Rozhlédl se kolem po něčem, čím by si zastavil krvácení, a nakonec se musel spokojit s rukávem svého hábitu. Neodvažoval se nechat tu hysterickou kštici vlasů na své zahradě nestřeženou – minulý týden takhle řádila taky a doplatilo na to několik ingrediencí do lektvarů.
„Nemůžou být mrtví!“ vybuchla po několika minutách požehnaného ticha. Při zvuku jejího hlasu zavřel oči. V posledních letech tolik zničených nadějí: kdysi předvídal zánik Pána zla, zánik Smrtijedů, zánik sebe samého; místo toho uplynuly čtyři roky a Pán zla žil, Smrtijedi žili a žil i on… s Hermionou Grangerovou.
Možná, pomyslel si náhle, možná skutečně zemřel. Nebyl nijak zvlášť věřící člověk, ale věřil v peklo. Ach ano, v to teď rozhodně věřit mohl.
„Všechno jsem ztratila!“ vzlykla a on pocítil chvilkovou lítost. Ale potom dodala: „Nenávidím tě!“ a jeho rozezlení se vrátilo.
„To je vzájemné.“
S rychlostí, která už ho dávno nepřekvapovala, se posadila, otřela si oči a odsekla: „Možná, ale stěží je to opodstatněné! Já jsem nikoho nezabila.“
„A v tom tkví problém, že? Kdybys mě zavraždila, když jsi měla šanci, byli bychom teď oba mnohem šťastnější, ne?“
Nahrbila se a on očekával, že se doklopýtá do své ložnice, stočí se na matraci a ukolébá se ke spánku, jako to dělala pokaždé, když obdrželi nové zprávy. Ale zvedla se a vzhlédla k bezmračnému nebi. „Nikdy mě nenapadlo, že to skončí takhle.“
„Neskončilo to. Neprohráli jsme. Budeme v pořádku.“ Možná.
Věděl, že je to v rozporu s jeho vlastními zoufalými předpověďmi, ale preferoval rozpor před jejich vyplněním. Tak či tak s ní strávil poslední rok hádkami, takže v tomto případě už se jednalo o pouhý návyk.
„Samozřejmě že jsme prohráli! Harry je mrtvý!“ zaječela. „Ron je mrtvý! Oba jsou mrtví!“
„Kéž by,“ zamručel Snape. „Jenom zmizeli.“
„Jenom zmizeli? Jenom?“
„Jestli se neuklidníš,“ varoval ji, „nechám tě na kraji cesty jako kořist pro Smrtijedy.“
„Vždyť jsi jeden z nich!“ rozhodila rukama a začala nasupeně přecházet.
Ačkoliv by to nikdy neřekl nahlas, docela si užíval pohled na ni, jak rázuje sem a tam po cestičce v jeho stísněné temné zahradě. Jistě, každým krokem ohrožovala život jeho omějí, ale vypadala při tom tak naživu. S vlajícími vlasy a zaťatými pěstmi jiskřila energií, kterou ani on, ani jeho rostliny zřejmě nebyli schopni zachytit, ne při bezúčelném životě v tomto vlhkém špinavém domově.
„Nemůžu uvěřit, že jsem dovolila Harrymu a Ronovi, aby mě přemluvili tady s tebou zůstat,“ zamrmlala a dál se tvrdohlavě plahočila cestou, která nikam nevedla.
„To tys je k tomu přemluvila.“
Zastavila se, pohlédla na něj a pak se vrátila k chůzi. „Ve skutečnosti ne. Jenom jsem věděla, že mám na výběr buď tohle, nebo skončit znovu ve světě mudlů. A vůbec, nakonec to je Lupinova vina. To on Harryho přesvědčil, že nejsi tak ďábelský, jak vypadáš. Hlupák.“
Usmál se. „Zřejmě jsem tě konečně něčemu naučil.“
„Ne, beru to zpět. Není hlupák. Je příliš dobrý, tak to je! Kdybych byla v jeho kůži já, navždy bych schovala Brumbálovo svědectví. Nezasloužíš si být zproštěn viny, i když jsi zabil Brumbálovým jménem!“
Nechal ji verbálně útočit převážně proto, že to bylo lepší než její stavy vzlykání. Navíc když ze sebe všechno vypustila, obvykle se potom cítila tak vinně, že udělala vše, co chtěl. A stejně ho její slova bolela víc, než byl ochoten přiznat. Nakonec měla pravdu. Opravdu si nezasloužil být zproštěn viny. Ale vždy tu tajnou touhu choval, přesně jak si myslela.
Jakmile několikrát obešla obvod jeho zahrádky, svalila se na rozviklanou lavičku opřenou o zadní stěnu domu v Tkalcovské ulici. S pohledem na plot ze zrezavělého pletiva, který odděloval sousedův pozemek od jeho, zašeptala: „Vážně si myslíš, že jsou naživu?“
Posadil se vedle ní a ujistil se, že mezi nimi zůstalo pár centimetrů prostoru. „Pokud by zemřeli, byl bych povolán. Navíc v Malfoyově zprávě stálo, že se ztratili. Pravděpodobně nedokázali splnit úlohu, tak se přemístili. Přesně jako to bylo se všemi předešlými falešnými poplachy.“
Opřela se o něj a zašeptala: „Opravdu jsem věřila, že to tentokrát najdeme.“
Přikázal si odtáhnout se, ale taky si řekl, že je na tu námahu příliš vyčerpaný. „Tak to jsi blázen.“
„Ano, jsem,“ souhlasila a seskočila z lavičky tak náhle, že málem přepadl bez opory jejího ramene. „Měla bych být s nimi! Co když to vážně byl poslední viteál? Možná jen nevěděli, co s ním udělat. Nemůžou to zvládnout sami. Nikdy by bez mojí pomoci nezničili šálek Helgy z Mrzimoru.“
Vzhlédl k ní s mnohem větším zoufalstvím než kdy dřív ode dní, které následovaly po Albusově smrti. Za jeden nebo dva dny bude pryč a to pro ni, jak Draco řekl, bude to nejlepší. Ano, pomyslel si s pohledem na ni, když se dotkla zjizvenou rukou očního důlku, bude to pro ni to nejlepší.
„Nech toho,“ přikázal jemnějším hlasem, než jaký měl v plánu. Napřáhl dlaň, odtáhl jí znetvořenou ruku od tváře a ochraptěle zopakoval: „Nech toho.“
„Ty toho nech!“ odtrhla se a zkřížila ruce na hrudi. „Nemůžu uvěřit, že ze všech lidí mě lituješ zrovna ty.“
To ani on. Když ji Lupin přitáhl do Tkalcovské ulice, cítil v její přítomnosti jen vztek. Nějak, někdy v průběhu loňska se však jeho prosté nenávistné pocity pokřivily, přetvořily do pocitů komplikovanějších a nebezpečnějších. Byla tam lítost, ano, ale taky něco jiného.
„Bude mi překážet,“ hádal se tenkrát s vlkodlakem. „Navíc, jestli ji tady najdou, Pán zla…“
„Teď ti věří. Proč jinak by Pettigrewa poslal pryč? Nebude ztrácet čas hledáním zrovna na tomhle místě. A se zavřenými Bradavicemi a zničeným svatým Mungem,“ žadonil Lupin, „si nejsme jistí, kde jinde bude v bezpečí. Odmítá se vrátit zpět do mudlovského světa.“
„Můžu vám pomoct s lektvary,“ dodala ona a zvedla bradu, i když se jí chvěl spodní ret.
„S jedním okem a sedmi prsty?“ ušklíbl se Snape a čekal, až propukne v pláč.
Ale ona se jen chmurně usmála. Léta války ji zřejmě zocelila v silnější bytost, než jakou si pamatoval. „Stále jsem nejlepší student, jakého jste kdy měl, i když postrádám oko a tři prsty. Potřebujete moji pomoc stejně jako já tu vaši.“
To byla pravda. Draco, jeho druhý nejlepší student, mu kdysi pomáhal s vařením lektvarů, kteří teď Pán zla i Řád vyžadovali, když se všechny legální zdroje léčiv stáhly do ústranní. Ale potom Draca „povolali do služby“, jak to Pán zla vznešeně nazýval. Naštěstí ten moula nedostal tak těžký úkol jako zabít Brumbála. Přežíval, a když se mu to hodilo, dělil se o svou inteligenci s oběma stranami.
Od Brumbálovy smrti Snapea nechali, ať si dělá, co chce, převážně proto, že Pán zla nevěděl, co si s ním počít. Byl považován za hrdinu z toho důvodu, že zavraždil nejmocnějšího nepřítele Pána zla. Ačkoliv když se stal „hrdinou“, stal se i potenciálním rivalem svého megalomanského pána. Snape si byl docela jistý, že ho Pán zla dříve či později zabije, ale zároveň předpokládal, že jeho vědomosti ohledně lektvarů jej činily příliš cenným, aby si mohli dovolit ho postrádat.
A tak takticky vyčkával a vytyčoval si malé cíle, kterých chtěl dosáhnout; uvař dvanáct lahviček pohodového lektvaru, než zemřeš; dočti De Occulta Philosophia od Agrippa, než zemřeš; nauč se trochu čínsky, než zemřeš; polib ji na ten důlek mezi klíčními kostmi, jen jedinkrát, než zemřeš.
„Nechci tvoji lítost,“ zabručela a znovu si sedla si vedle něj.
Tentokrát se on opřel o ni. „To je potom smůla. Jsi to nejpolitováníhodnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Oběma svýma očima,“ dodal s úšklebkem.
„Opakovaný vtip přestává být vtipem. A navíc to není tak zlé mít jen jedno oko. Prsty postrádám víc než cokoliv jiného.“ Zvedla pravou ruku a pozorně ji studovala. Ukazovák, prostředník a prsteník byly rozdrceny, když ničila mrzimorský viteál. „Vážně je to docela strašné, že?“
„Docela.“
Ale neznechucovalo ho to, překvapivě. Ve skutečnosti byly chvíle – šílené chvíle – kdy nemyslel na nic jiného, než přejet jazykem po liniích její nezocelené, zjizvené kůže. Pro takové myšlenky neexistovalo žádné opodstatnění nebo důvod. Uznával, že to mělo co do činění s faktem, že už roky nespal s žádnou ženou. Se svým svěšeným váčkem (odmítla klapku na oko a neměli prostředky pořídit jí kouzelné oko jako měl Pošuk) a svou znetvořenou rukou nebyla žádným sexuálně přitažlivým objektem. Přidejte k jejímu zohyzdění status jeho bývalé studentky a Potterova kumpána a měla by se stát tou poslední žádoucí ženou na světě. A stejně byla její kůže hřejivá a nezdálo se, že by jí vadila jeho krutá slova a odpudivý vzhled. Nebylo to velmi romantické, ale stačilo to.
Uhnul pohledem a připustil: „Draco mě varoval, že Lucius, Flint a Goyle by se mohli stavět na návštěvu.“
Dlouho nic neřekla. Potom zašeptala: „Aha.“
„Aha? Opravdu rozumíš tomu, co říkám?“
„Musím odejít.“
„No, vlastně mi Draco doporučil, abych tě zabil.“
„To je mu podobné, hajzlovi.“ Střelila po něm pohledem. „Nemyslím, že mě zabiješ.“
„Ale nejsi si jistá.“
„Kdo může předvídat, co kdo udělá během války?“
„Myslím, že bys měla odejít. Vrať se k rodičům.“
„Ale co ty?“ naklonila se k němu blíž.
„Zůstanu tady. Samozřejmě.“
„Mohl bys jít se mnou. Nejsi tu o nic víc v bezpečí než já. Malfoy ti nikdy nevěřil. A jestli jsou Harry s Ronem mrtví…“ zarazila se a zhluboka se nadechla, než ztichla.
Posměšně se uchechtl. „Žít s mudly?“
„Ne s ledajakými mudly. Jsou to zubaři. Mohli by se ti hodit, víš.“
Střetl se s jejím jednookým pohledem. „Máš za to, že jsi tak ohromně statečná, když vtipkuješ v době krize.“
„Ale já mluvila vážně.“ Avšak v rozporu se svými slovy se usmála. Potom si povzdychla. „Nechci odejít.“
„Nebuď blázen, Hermiono.“
„Poslouchej,“ žadonila, otočila se k němu a sevřela jeho ruce. „Nemůžu odejít. Strávila jsem polovinu života bojem za tento svět.“
Sklonil se k ní natolik, že se jeho rty málem dotkly jejích. „Jestli se Lucius ukáže, zabije nás oba.“
„Mohli bychom bojovat. Mohli bychom vyhrát,“ hádala se a opřela se tváří o tu jeho.
„Nebo zemřeme,“ odvětil a palcem přejížděl v kruzích po její dlani.
Než zamumlala odpověď, z hlubin jejího hrdla vyšel ten tichý zvuk. „Harry s Ronem zničí ten viteál včas. Vím to.“
„Jsi tak pitomá.“
Přitáhla si jeho tvář ke své a tvrdě jej políbila na ústa. „Já vím.“
Zavřel oči. „Takže? Odcházíš?“
„Chceš, abych odešla?“
Věděl, že by měl říct ano. Ale koneckonců to byl vždy sobecký muž.
Postavila se. „Tak jdu natrhat vlčí mor. Brzy budeme muset začít s novou várkou vlkodlačího lektvaru.“ Odmlčela se a usmála. „Za předpokladu, že za úplňku budeme stále ještě naživu.“
Zůstal na lavičce spokojen se sledováním její práce s jeho skleslými rostlinkami. Pohnul se, až když zaslechl cvaknutí zámku na předních dveřích. Neobtěžoval se sáhnout po hůlce. Místo toho si klekl vedle ní, odhrnul na stranu její nepoddajné vlasy a přitiskl rty do důlku mezi klíčními kostmi.