Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn. autorky: Díky za všechny komentáře! Jen abych předešla nedorozumění: v příběhu nejsou zatím žádné jasné páry a rozhodně to nebude Harry/Hermiona! Jsou to hlavní hrdinové a uvažovat nad romantickým vztahem mezi nimi je úplně mimo mísu, jak sami brzy uvidíte. A co se týče ostatních možností - uvidíme ;-)

Ohledně této kapitoly - obávám se, že lehce pozdržuje děj. Stalo se, nemůžu za to. Ale v další už určitě zápletka postoupí a to rychle… slibuju!

Kapitola 3

Bez ohledu na mezidimenzionální cestování, probouzení lidí zjevně probíhalo v obou světech stejně (ačkoli, jak si Severus poznamenal, ne po Zmijozelském způsobu, který obvykle zahrnoval kýbl vody a spoustu chechtání.)

Dívka pomalu obešla postel s jejím společníkem a seslala rychlou sérii diagnostických kouzel, za které by se nemusela stydět ani madame Pomfreyová (a které již Albus seslal před méně než dvaceti minutami). Výsledky ji zjevně uspokojily. Přesunula se ještě blíž, pozvedla hůlku a vykouzlila bezchybné Enervate. Možná by měli být znepokojeni tím, s jakou zručností a samozřejmostí probouzí člověka z bezvědomí.

Stejně jako předtím, procitnutí přišlo rychleji, než Severus očekával, a až na lehkou změnu v chlapcově dýchání a napětí se téměř ani nedalo zaznamenat. Severus si byl jistý, že kdyby se na to přímo nesoustředili, ani to nepostřehnou.

Dívka se nevrhla chlapci kolem krku, ani se ho nepokusila dotknout, čímž znovu prokázala nepřítomnost jakýchkoli normálních lidských reakcí. Naopak, zůstala velmi, velmi strnule stát, jako kdyby do místnosti náhle vtrhl predátor a ona se ho snažila nerozzlobit.

Pouze vztáhla levou ruku ke svému čelu a opsala symbol, který Severus neznal. Jakoby v odpověď se od jejích prstů začala šířit zlatá záře, překlenující vzdálenost mezi ní a chlapcem. Postupně vytvářela pulzující bublinu, nejdříve okolo ní, pak i okolo chlapce.  

„Harry,“ zašeptala a cosi v jejím tónu jim napovědělo, že právě vyslovila více než jen jeho jméno. Zlatá záře na chvíli zablikala a pak se vsákla chlapcovi do kůže. Ten na to, až na lehké uvolnění ztuhlého svalstva, nijak nereagoval.

Snape musel přiznat, že je ohromen.

„Hermiona,“ zasípal chlapec překvapivě hlubokým a silným hlasem a na malý moment se zdálo, že se dívčina kůže zlatě zaleskla.

Nejen Severus, ale i Albus vydal oceňující zamručení, což dělal pouze kvůli sladkostem a opravdu pozoruhodným projevům magie.

„Kontrola totožnosti aktivována pouze posunkem a hlasem. Úžasné, přímo úchvatné!“

Žena ho buď neslyšela, nebo se rozhodla poznámku ignorovat.

„Harry, máme tři celé sedm červená,“ řekla rychle a Severuse zaskočila škála emocí, které se po vyslechnutí této záhadné informace vystřídaly na chlapcově tváři.

„Takže předpokládám, že nás ten drak nezabil,“ konstatoval mladý muž po chvíli, jeho hlas nabýval na síle a kontrole. A pak otevřel oči.

Dívka - Hermiona - se velmi rychle přesunula mezi jejího společníka a Albuse a Severuse.

„Klid, Harry!“ varovala jej lehce znepokojeným tónem. O co tady sakra jde?

Teprve nyní, ve srovnání s mladým mužem, začal Severus oceňovat dívčiny klidné reakce. Harry nezamrkal, ani se nesnažil tiše a klidně posoudit situaci.

Místo toho zalapal po dechu, zavřel oči, zatřásl hlavou a znovu se na ně podíval - reakce tak otřepaná, že ji Severus viděl pouze u Nebelvírských a v levných amerických filmech.

Pak si protřel oči.

Zíral.

Zavrtěl hlavou tak divoce, jako by snad popírání mohlo realitu jakkoli změnit.

Ještě chvíli zíral.

A obrátil se zpět na Hermionu.

„To není halucinace, že?“ zeptal se, jako by to byla zcela reálná a ne úplně ojedinělá možnost. „Jsou skuteční?“

Hermiona vzdechla.

„Tentokrát žádná halucinace, bohužel,“ odpověděla klidně. „Vypadá to, že tvé varování ohledně magické řetězové reakce bylo docela na místě, Harry.“

Mladý muž stále zíral.

„A to sakra velká řetězová reakce,“ zašeptal. „Jsou… Tedy, vědí, že…“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Poskytla jsem řediteli pár útržkovitých informací, aby nám důvěřoval, ale zatím ví všehovšudy pouze naše jména a momentální situaci. Ale samozřejmě že bychom jim to měli říct. Pokud si vybavuješ moji instruktáž, v takovémto případě je plné odhalení naší největší nadějí.“

Konečně ten kluk přestal zírat. Tři části Severusova mozku se snažily zorientovat v té naprosto šílené konverzaci - ten chlapec trpěl úplně běžně halucinacemi? Ta dívka se připravila na takovýto druh situace? – ale jak se Harry postavil vedle Hermiony, čtvrtá část jeho mozku si povšimla plynulosti jeho pohybů a také toho, jak naprosto přirozeně a podvědomě zaujali perfektní pozici zády k sobě, kterou se učili všichni bystrozorští partneři.

Pak opět spočinul chlapcův zrak nejprve na něm, poté na Albusovi, s výrazem tak plným smutku, touhy a nejistoty, že se v tom Severus nebyl schopen vyznat.

Poté, stejně náhle jako dívka přijala všechna fakta, se jeho nálada změnila a obdařil Hermionu širokým a znepokojivě nepříčetným úsměvem.

„Hermiono,“ zeptal se, „pamatuješ si, jak jsem říkal, že ti straší ve věži, když jsi trvala na stanovení kódů pro cestování časem a alternativní dimenze?“

„Ano,“ odpověděla. „Velmi zřetelně a s o nic menším rozhořčením, pokud mohu dodat.“

„Tak jo, beru to všechno zpátky. Jsi úchvatná, Hermiono.“

Odfrkla si.

„Myslím, že mě znáš natolik dobře, že i když nevidíš důkaz, tak bys mi mohl věřit, že moje rozhodnutí jsou podložena platnými teoriemi, Harry.“

„Jasně,“ řekl a jemně se na ni usmál. Poté obrátil svoji pozornost zpět k fascinovaným mužům naproti. Přesněji - k Snapeově hábitu.

„Kde se na něm, proboha, vzala ta červená?“ zeptal se s nefalšovaným překvapením.

Co to s těmi lidmi je?

_______________________________________

Zabředli do další diskuze o dimenzích, magicko-fyzikálních teoriích a implozivních řetězových reakcích, která se z nějakého důvodu celá točila okolo Severusova stylu oblékání a hygienických návyků. A nadále se vyhýbali jakémukoli vysvětlení, jak se, ksakru, ti dva úplně pomatení lidé ocitli v Bradavicích.

Severus se začínal cítit stále více nesvůj. Ta holka, Hermiona, se jej začala vyptávat na poměrně konkrétní záležitosti z jeho dětství, na které rozhodně nehodlal odpovídat, a Harry střídavě civěl na Albuse a Severuse s nepřítomným úšklebkem ve tváři, který Severusovi nepříjemně připomínal sériového vraha (za což určitě mohly všechny ty noci, kdy se se Siriusem vyplížili z Bradavic a sledovali špatné mudlovské filmy).

Spásu, která se objevila v podobě Siriuse Blacka, tedy vítal s jistým pocitem úlevy. A pokud se skrytě těšil na to, jak jeho přítel bude reagovat na tu dívku a jejího nepříčetného společníka, mohl mu to mít někdo za zlé?

Reakci, kterou Siriusův příchod vyvolal, ale opravdu nečekal. Hermiona zesinala a zamrkala - nic nového -, ale Harry téměř doslova přeletěl celou místnost, přerušil Albusovo představování, vrhl se na Siriuse a téměř ho udusil v objetí, které by bylo určitě hodnoceno jako nepatřičné ve všech dimenzích.

„Tak hrozně, hrozně moc se omlouvám, Tichošlápku,“ blábolil. „Nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo, já jen... já jen...“

Po chvíli rozpačitého váhání začal Sirius Harryho neurčitě poplácávat po zádech a přes hlavu menšího mladého muže vrhl na Severuse pohled plný zmatení.

„Měl bych tu osobu znát?“ otázal se neslyšně.

Severus si prostě nemohl pomoci. Uchechtl se. A musel se zachechtat ještě víc, když Albus z jedné ze svých mnoha kapes vytáhl fotoaparát a pohotově zmáčkl spoušť. Severus by vsadil svůj mistrovský titul na to, že se ten snímek objeví na přední stránce příští učitelské výroční zprávy.

Sirius na ně vyčítavě hleděl, avšak celkový dojem lehce kazil mladý muž, který mu stále visel kolem krku jako zmatená koala. Severus se znovu uchechtl.

„Harry,“ řekla Hermiona přísně, ruce překřížené na prsou. „Tohle není tvůj Sirius. Okamžitě ho pusť, vždyť toho chudáka děsíš!“

„Tvůj Sirius?“ artikuloval Sirius neslyšně přes Harryho hlavu. Viditelně se mu ulevilo, když mladý muž okamžitě uposlechl Hermionina příkazu a odšoural se zpátky, mumlaje omluvu, což v celkovém dojmu upravilo jeho mentální věk zhruba na třináct let.

„Hele,“ poznamenal jeho přítel do nastalého ticha ošetřovny, „strašně to tu páchne, jako něco spáleného.“

„Za to asi může ten drak,“ prohodil Severus nedbale, a zatímco Sirius stále šokovaně opakoval ‚drak?‘, začal jej zasvěcovat do nezbytných detailů. „Podle všeho jsou návštěvníci z alternativní reality, která se od té naší značně liší. Ta dívka, Hermiona, tento fakt odvodila z červené barvy mého hábitu, nad kterou oba přítomní projevili nemalé zděšení.“

„Je to vínová. Červená by vypadala hrozně lacině,“ odpověděl Sirius okamžitě a Severus pocítil rozlévající se pocit tepla z přátelského porozumění. „A jde ti výborně k pleti. Ta mladá knihovnice z tebe nemůže odtrhnout oči, kdykoli tě v tom hábitu vidí, Snappy!“

„Jmenuji se Severus,“ odpověděl nepřítomně. „A jiná dimenze očividně nesdílí náš vytříbený vkus, drahý příteli.“

Kdesi se ozvalo zalapání po dechu, což přerušilo jejich konverzaci. Otočili se zpět k Harrymu, kterého Hermiona zcela viditelně musela mírnit. Již se zjevně vzpamatoval z předešlého emocionálního vzplanutí a opět nepokrytě zíral. Severuse by nikdy nenapadlo, že bude tenhle výraz považovat za zlepšení.

„Přátelé…“ řekla trochu přidušeně Hermiona. Severus by nejradši nahlas zasténal – když se konečně přenesli přes téma jeho vlasů a hábitu, tak se přesunou na vztahy? Naštěstí Sirius měl veselejší povahu. A taky nemusel protrpět uplynulých dvacet minut.

„Jistě,“ odpověděl pohotově. „Od chvíle kdy jsme byli oba zařazeni do Zmijozelu. Na začátku se sice vyskytlo pár neshod, ale kdo je nemá? A Snappy mě dokonce představil pár lidem z Nebelvíru a řeknu vám, holky jsou tam...“

Zmlknul hned, jak zachytil Albusův přísný výraz a vzpomněl si, že jako učitel a autorita by neměl šířit ošklivé drby o ostatních kolejích.

Zatímco mluvil, Harry se vzpamatoval. Čelist mu zacvakla do původní polohy a ve tváři se mu objevilo něco jako inteligence. Vypadal šokovaně a z nějakého důvodu i lehce vyděšeně.

„Tak moment…“ řekl, nevěřícnost v každém slově. „Vy… vy se máte rádi?“