Preklady fanfiction Harryho Pottera

* * *

“Toho Weasleyovic kluka,” zopakoval Lucius neutrálně, přičemž nedal najevo, že nemá tušení, o čem to Rodolfus mluví.

"Ano, takový žertík, co jsem nastrojil. Ne že bych měl dvakrát na výběr, chápej! Ten kluk mě zahnal do kouta. Musel jsem mu něco říct!"

"Samozřejmě," kývl Lucius úlisně. "A co přesně jsi mu řekl?"

"Že jsi zabil tu jeho špinavou sestru, samozřejmě!" zachechtal se Rodolfus. "Och, měl jsi vidět ten jeho výraz. Říkal, že tě dostane. Že tě donutí zaplatit."

"Chápu," řekl Lucius a zamyšleně si promnul bradu. "A ty jsi to nechal tak? Aniž by ses do toho míchal? To není tak úplně tvůj styl, Rodolfusi."

Muž se zazubil. "Dobře, dostal jsi mě. Možná jsem zařídil, aby mu v hospodě steklo do půllitru trochu Malectio lektvaru. Věděl jsem, že ti to nebude vadit, Luciusi. Šlo mi jen o trochu zábavy. Jako kdyby ten kluk mohl napáchat nějakou opravdu velkou škodu."

"Malectio? Na ovlivnění úsudku?"

"Správně," přikývl Rodolfus. "Jinak by nepodnikl nic zajímavého. Smysl pro povinnost a čest a všechny tyhle nesmysly. Ten kluk je koneckonců nebelvír. No, ale že udělal pár špatných rozhodnutí. Bylo to nekonečně zábavné."

"Zajímavé," podotkl Lucius. A strašně zbytečné, pomyslel si.

Ron Weasley. Bývalý Hermionin snoubenec, jeden z milionu Weasleyovských dětí, nejlepší kamarád Harryho Pottera (nebo bývalý nejlepší kamarád, jestli ty zvěsti byly pravdivé) a osoba odpovědná za sabotování Dracova života od konce války. Najednou to všechno dávalo smysl. Kdyby měl Lucius hádat, řekl by, že Ron cílil na celý klan Malfoyů; všichni věděli, že Draco je jediným zdrojem podpory pro své rodiče. Udělal by to bez přispění Malectio lektvaru? Těžko říct, ale nebylo to moc pravděpodobné. Ta zákeřná látka se chovala trochu jako ďáblík šeptající do ucha... Vždycky tlačila svého hostitele špatným směrem. Kapka sem, kapka tam a člověk se sebelepším smýšlením se stal svým nejhorším nepřítelem. A Ron jím byl živen několik let.

Rozhodně by to vysvětlovala všechny ty jeho zálety. Také by to mohlo vysvětlit pasivní způsob jeho pomsty - táhla se po mnoho let, tajně se plížila krůček po krůčku k cíli. Nejprve váhavě našlapovala a pak najednou pomstychtivě udeřila. Spolčení se Stacey McLorrowovou bylo prvoplánové - měla za sebou roky nenávisti vůči rodině Malfoyů, pramenící z dávné rivality jejího otce k Luciusovi. Stacey a Draco byli ještě děti, když Lucius otevřeně odmítl uvažovat o plánech na jejich domluvený sňatek. Starý Duff McLorrow si to vzal příliš osobně, ale na druhou stranu - bylo to osobní. Lucius nechtěl, aby malfoyovskou linii otrávil Duffův sklon k nepředvídatelné zuřivosti a zátěž v podobě nedobytných pohledávek. Staceyin život byl od té doby pravděpodobně nasáklý jedem vůči Malfoyovým. Ron jí nejprve prodal informace, a jak se situace vyvíjela, udělal z ní jednu z mnoha svých bokovek. A hloupě a lehkomyslně tím ublížil Hermioně.

Kdyby se Ron během uplynulých let neangažoval, tisk by nedostával pravidelné tipy o Dracových aktivitách. Dracova firma by možná přežila. Veřejnost by možná byla trochu shovívavější. Takhle v pomýlené snaze ublížit Luciusovi opakovaně přikládal pod kotlík. Dařilo se mu to a málem přitom zničil zbytek rodiny.

A to všechno proto, že se Rodolfus nechtěl nechat zabít někým, kdo truchlil nad ztrátou svého sourozence.

Lucius nebyl ten typ člověka, který by s lidmi soucítil, ale tentokrát pocítil vůči tomu mladému Weasleymu osten lítosti. Pomsta je přirozená reakce na ztrátu milovaného člověka. Bohužel byl špatně informován, kdo by měl být jeho cílem.

"Teď, když o tom mluvíš, Rodolfusi, nejsem si úplně jistý, jestli vím, jak ta dívka Weasleyových zemřela."

"Zabil jsem ji, samozřejmě," chvástal se Rodolfus. "Snažila se chránit to Longbottomovic štěně. Toho jsem chtěl zabít taky. Podříznout jim ty jejich krčky. Ty nebelvíry je nutné kontrolovat - nesmíme je nechat volně pobíhat, Luciusi. Většina z nich jsou krvezrádci."

"Krvezrádci," zopakoval Lucius a prstem si poklepával o rty. V minulosti by ho tato informace nerozhodila. Měl ve zvyku skálopevně věřit ve svoji převahu, ve svoji dokonalou pokrevní linii a v to, kde má ta mudlorozená špína na světě své místo. Ale uplynulých pět let si na něm vybralo svou daň, a i když bude nejspíš vždycky pyšný na svoje rodinné jméno, byl jím rovněž zahanbený.

Jednoznačně bylo jasné, že dokud budou existovat lidé jako Rodolfus, nejnovější členka jeho rodiny bude v nebezpečí. Při tom pomyšlení mu cosi zavrčelo v hrudi. Nikdo se nedotkne ani vlásku na její hlavě, zejména ne tahle špína před ním. Pravda, vypadala, že je víc než schopná se bránit sama, stejně jako Narcisa, ale tady šlo o princip.

"No, máš určitě hodně práce," pronesl Lucius se zdvořilým úsměvem. "Mám ještě poslední otázku, pokud dovolíš."

"A pak mě dáš dolů?" zadoufal Rodolfus a lehce rozkýval neviditelná lana. "Vím, že jsi rád opatrný, ale chápej, nemůžu tady viset celý den. Mám nějakou práci ve sklepení."

Lucius zběžně zauvažoval, jaké nešťastné stvoření se nachází dole v oněch bohem zapomenutých celách. Celé místo vypadalo, jako kdyby ho Rodolfus používal coby velkou mučírnu. Vskutku špatná varianta. Mučení má sloužit pro nezbytnou potřebu, ne pro zábavu.

"Samozřejmě, že ano," zalhal Lucius. "Teď k mé otázce. Zajímalo by mě: co víš o zmizení rodičů Hermiony Grangerové?"

Celé Rodolfusovo chování se prudce změnilo, žoviální výraz se přetavil do pokroucené grimasy a tvář vyzařovala čirou nenávist. "Hodláš tu zatracenou děvku potrestat za to, že lapila do sítí tvého syna? Nemůžu říct, že bych ti to měl za zlé. Ti mudlové se musí odstranit, aby ta ničemná malá vševědka dostala za vyučenou."

Klidný vyrovnaný výraz Luciusovy tváře zakolísal a muž sebou škubl a zaťal zuby, aby si zabránil promluvit. Bude teď muset našlapovat velmi opatrně, jinak ztratí svůj chlad a zavraždí toho kreténa dřív, než získá informace, které potřebuje.

Nejdřív informace. Potom vražda. Příznivá relaxační mantra pro překonání zbývající části jednání.

"To jsou silná slova, Rodolfusi. Vypadá to, že jsi na tu Grangerovic holku docela naštvaný."

"Dostane, co jí patří," odsekl. "Ale ty její špinavé rodiče chci oběsit."

"Jsou to jen mudlové, Rodolfusi," namítl Lucius. "Proč se ti tak dostali pod kůži? Nepřeháníš to... trochu?"

"Podívej se, co mi udělali!" zakřičel muž a vystrčil směrem k Luciusovi svoji znetvořenou čelist. Z úst mu kapaly sliny. "Ukryla je, vymazala jim vzpomínky, aby byli v bezpečí, ale našel jsem je. Mohlo to být tak snadné. Tak snadné." Rodolfus zasténal, svěsil hlavu a brblal si pod nos.

"Ale něco se pokazilo?" nadhodil Lucius, poněkud fascinovaný reakcí, kterou v muži jako Rodolfus vyvolali dva mudlové.

"Když jsem je našel, měli už zpátky část svých vzpomínek. Věděli, že ta holka je v nebezpečí, že je válka, že jsou svým způsobem cílem. Byli na mě připravení."

"Dva mudlové. Dva mudlové se ti bránili?"

"Ta holka to místo obklopila ochranami," vyplivl. "Nefungovala mi tam magie, ale oni měli zbraň. Brokovnici. Roztříštili mi čelist na kusy. Řekli, že jestli se někdy vrátím, udělají, co bude potřeba."

Luciusovi poklesla brada. Vždycky chápal Hermionu v její poklidné mudlovské rodině jako jistou anomálii, ale vypadalo to, že ke své odvaze přišla zcela přirozeně. Nebyli její rodiče léčitelé zubů? Znělo to jako nebezpečná živnost.

"Vrátil jsem se s výbavou, ale byli pryč," zabručel. "Zkontroloval jsem všechna sousední města. Myslím, že jsem se přiblížil k místu, kde teď jsou. Místu jménem Adelaide v Australii. Chystám se tam vyrazit příští týden a pomstít se." Tvář mu náhle ožila. "Měl by ses ke mně přidat, Luciusi! Bude to jako za starých časů. Bratři ve zbrani. Vykucháme je jako zvířata, stejně nic jiného nejsou." Na zahnívajících ústech se objevil další odporný úsměv.

Lucius se spokojeně usmál. Měl jméno města. To bylo všechno, co potřeboval. Díky Merlinovi - už se z téhle hnusné pekelné díry cítil docela unavený. Ten zápach byl skutečně odporný. A teď - co má dělat s tímhle kusem masa? Rychlá smrt by pro něj byla příliš dobrá, ale dala by Luciusovi nemálo možností, jak se zbavit těla.

Ale je milé mít ve své branži vícero možností, rozhodl se Lucius a spokojeně se usmál.

"Želbohu, můj drahý Rodolfusi, nemám touhu znovu prožívat tyto staré časy," pronesl klidně, vytáhl hůlku a přeleštil ji cípem svého hábitu. "Trochu jsem pozměnil své chování, neslyšel jsi?"

"Myslel jsem, že je to hnusná fáma," řekl Rodolfus a měřil si Luciusovu hůlku podezřívaným pohledem.

"Obávám se, že není," odpověděl Lucius. "Víš," dodal zadumaně, "nemůžu si stěžovat. Je to opravdu docela příjemné."

"Příjemné?" zalapal po dechu Rodolfus. "Myslíš si, že je příjemné být slábnoucí silou ve světě, který začíná být zaplaven mudlorozenými? Kdo náš svět povede v budoucnu, Luciusi? O tom jsi nepřemýšlel?"

"Samozřejmě, že ano," odpověděl Lucius vesele. "A k odpovědi na tvoji otázku - myslím, že je dost pravděpodobné, že v pravý čas povede náš svět moje budoucí snacha. Je opravdu velice bystrá. Tvrdohlavá jako mezek, ale po všech stránkách úchvatná."

"Tvoje budoucí snacha? Určitě tím nemyslíš tu, špinavou, ukřičenou -"

Rodolfus náhle zmlknul. Lucius mu mířil hůlkou přímo do obličeje.

"Děkuji ti, že jsi ji neurazil," pronesl Malfoy klidně. "Tvoje chování je otřesné, Rodolfusi. Otázkou samozřejmě je, co teď s tebou udělat, kamaráde. Nemůžu tě nechat pobíhat kolem a ohrožovat moji rodinu." Luciusovu tvář ovládal temný úšklebek. "Řekni mi... přemýšlel jsi někdy, jaké by to bylo umírat pomalu, celé hodiny, ne, dny pod kletbou Cruciatus? Ptám se, protože jsem objevil skvělý způsob, jak udržet kouzlo v chodu, aniž bych při tom musel být. Není to úžasné?"

Rodolfus zachroptěl bolestí. Kouzlo začalo působit.

"Bylo opravdu milé si s tebou popovídat," řekl Lucius, odcházeje od muže zmítajícího se v křečích. "Vyřídím Cisse tvoje pozdravy, protože se s tebou už znovu nesetká. Jsem si jistý, že by ses chtěl rozloučit za příjemnějších okolností."

Když Lucius opouštěl starý hrad, ohlédl se a vyslal přes rameno rychlé kouzlo. Dole v hlubinách sklepení se odemkly všechny zámky.

Fuj. Nakazil se tou pitomou nebelvírskou ctností. Bude se na to muset podívat.

A teď, jak se pro všechno na světě dostane do Austrálie?

* * *

Uběhly dva dny a s Dracem to šlo od desíti k pěti. Nakonec se zamkl ve své kanceláři a opouštěl ji jen, když potřeboval použít záchod.

"Kámo, musíš jíst," řekl Blaise, který ten den klepal na dveře už potřetí. "Mám tady pro tebe sendvič."

"Nechci tvůj posraný sendvič," ozvala se tlumená odpověď.

Blaise si povzdechl: "Nejedl si den a půl."

"Nemám hlad."

"Jestli onemocníš z podvýživy, Hermiona se bude zlobit," poznamenal Blaise a pocítil jen mírné bodnutí viny, že se o ní zmiňuje. Jestli Draco nezačne brzy jíst, zhroutí se. A její případnou reakci si rozhodně nevymýšlel. Kdyby viděla, v jakém stavu Draco je, řádila by jako dělová koule. Dva dny a ten chlap vypadal jako zombie. Jak bude vypadat po týdnu?

Dveře se se skřípotem otevřely.

"Jsi kretén," řekl Draco a poklidně si vzal z Blaisových rukou sendvič.

"Kretén, kterého miluješ," ušklíbl se Blaise. "A teď jez. Nakonec se vrátí."

"Nelži si do kapsy, Blaisi. Do té doby budu pravděpodobně mrtvý." Dveře se s cvaknutím zavřely.

Blaise se zamračil. To bylo během té doby už podruhé, co se Draco zmínil o smrti. Možná bylo načase povolat posily. Odkráčel ke svému stolu, načmáral na kus pergamenu vzkaz, stočil ho do ruličky a připevnil ho ke své nejrychlejší expresní sově. "Vím, že je to asi zbytečné, ale pospěš si, jo?" zašeptal jí do pírek.

Nezaujatě na něj mrkla a odletěla.

Blaise se díval, jak mizí v dálce, a doufal, že Harry v jeho chaotickém písmu uvidí naléhavost problému.

Pottere, je čas opustit farmu. Něco se děje. Hoď sebou. BZ

* * *

"Počkej... Malfoy a Hermiona jsou spřízněné duše?" rozkašlal se Harry, kterému zaskočil máslový ležák. Dorazil do Anglie jen pár minut po té, co dostal poněkud záhadnou zprávu od Blaise, a v rekordním čase vtrhl do Londýna očekávaje to nejhorší. Právě teď spolu seděli v místní hospůdce a Blaise se mu snažil vysvětlit, co se stalo od minulého týdne, kdy Harry odcestoval.

Jak to vypadalo, stalo se toho docela dost. Nebylo to úplně přesně to nejhorší, ale bylo to naprosto zasraně divný.

"Jo, osudově předurčení a tak vůbec," řekl Blaise a vyslal k barmanovi signál, aby přinesl víc alkoholu. "Zřejmě to postupuje dost rychle. Draco je zamilovaný až po uši."

"Draco. Draco Malfoy. Zamilovaný až po uši do Hermiony."

"Máš problém tomu věřit?" uculil se Blaise.

"To tedy kurva jo," hlesl Harry a rukou si prohrábl už tak rozcuchané vlasy. "Víš to jistě? Chci říct, mám pochybnosti, že by se Malfoy mohl zamilovat do kohokoliv, ale do Hermiony? Dřív jeden druhého nenáviděli!"

Blaise se k němu naklonil a zašeptal: "Mluvil o psaní básní."

"Ježíši."

"Přesně tak," přikývl Blaise. "Je to vážné. A Hermiona zřejmě začala vykazovat stejné symptomy, než utekla."

"Co - cítila se poeticky?"

"Ne. Skoro zabila Stacey McLorrowovou, protože ohrožovala Draca. Mimo jiné."

"Aha. Jo, počítám, že to je trochu extrémní, zejména na Hermionu."

"Ale problém je, že Hermiona je tvrdohlavá jako -"

"Jako mezek. Chápu tvoje obavy. Máš strach, že dokonce i kdyby se do něj zamilovala, nedovolí si to přiznat, nebo to bude aspoň předstírat."

"Což by bylo sice pitomé, ale ne nemožné. Budou trpět oba. Draco už pociťuje fyzickou bolest z odloučení."

"Fyzickou bolest? U Merlinovy brady! Zajímalo by mě, co potom cítí Hermiona."

"Asi něco podobného. Kdyby tě to zajímalo, zní to zatraceně intenzivně. Víš, že se jí mění barva vlasů?"

"Prosím?"

"Budou platinové, jako ty Dracovy."

"To nemyslíš vážně."

"Bojím se, že jo."

"Panebože." Harry zíral do svého máslového ležáku a všechny ty nové informace mu vířily v hlavě. Znělo to šíleně, naprosto absurdně, ale Blaise by ho sem nevolal pro nic za nic. Ještě neuvěřitelnější bylo Blaisovo tvrzení, že Malfoyovi byli zcela připraveni přijmout Hermionu do rodiny. Koneckonců, jestli měl Blaise pravdu, byli s účinky té zvláštnosti velmi dobře obeznámeni a pravděpodobně věděli, že se s tím nedá bojovat.

Hermiona na tohle sdělení zřejmě nedala. Chystala se s tou věcí bojovat na každém kroku.

Proč to Harryho nepřekvapovalo?

"Takže Hermiona zmizela, nemáme ponětí, kde je, a jen trpělivě čekáme, jestli se vrátí, aby Malfoy neumřel na zlomené srdce nebo na něco takového?" zeptal se Harry.

"Asi tak nějak," kývl Blaise. "Draco si vzhledem k jejímu požadavku pochopitelně najal soukromého bystrozora, aby se ji pokusil najít, ale nezůstala po ní jediná stopa."

"Samozřejmě, že ne," ušklíbl se Harry. "Když se Hermiona nechce nechat najít, nebude k nalezení. Umí zmizet líp než většina ostatních."

"O tom nepochybuju."

"A Malfoyovi se nechystají zasahovat? Jestli máš pravdu, tak je Hermiona jejich... jejich... budoucí snacha. Páni, to zní naprosto ztřeštěně."

"Že jo? Ale Lucius je na nějaké neznámé misi a Narcisa se prý cítí provinile, že už do toho předtím zasahovala, takže trvá na tom, aby se věcem nechal volný průběh. Nechce Hermionu znovu vyděsit. Myslím, že nepředvídala Hermionu reakci."

"Protože kdo by nechtěl být Malfoy, že?" podotkl Harry suše.

"Jsou na svoje jméno docela hrdí," pokrčil Blaise rameny.

"Hermiona byla mučena a oni se na to dívali!"

"Já se nehádám, jen říkám, že o těchhle věcech přemýšlejí jinak než my."

"Fajn," povzdechl si Harry. "Ale jen čekat na Hermionin návrat je špatný nápad. Bude se tomu bránit zuby nehty a mezitím se oba utrápí. Pokud je to, co jsi mi o Dracovi povídal, pravda -"

"Skoro nejí. Neopouští kancelář. Myslím, že by si možná mohl i ublížit."

"No, my očividně nechceme, aby Draco dosáhl tohoto stadia. Navíc - po praktické stránce - kdybychom ho nechali přijít k nějaké újmě, Hermiona by nás všechny zabila."

"Přesně tak," usmál se Blaise. " Jsem rád, že máme stejný názor." Významně si odkašlal, aby dal najevo, že se Harrymu chystá předestřít jistý pochybný plán. "Harry, rád bych ti předestřel jistý pochybný plán."

Harry se zatvářil překvapeně, ale pak se k Blaisovi zvědavě naklonil a řekl: "Jsem jedno ucho."

"Vidím to tak, že pokud necháme Hermionu, aby se vrátila sama od sebe, mohli bychom čekat věky. Když dopustíme, aby se to stalo, mohli by být oba v nebezpečí. Myslím, že bychom tomu měli dát maximálně týden, a pak ji přilákat zpátky."

"Jak ji přilákat?"

Blaise cosi zašeptal Harrymu do ucha a tomu se rozzářily oči.

"Co si o tom myslíš?" zeptal se Blaise. "Myslíš, že to bude fungovat?"

"Blaisi, je to špinavé, potměšilé a zcela povrchní."

"Na to jsem se neptal," odfrkl si Blaise.

"Samozřejmě, že to bude fungovat."

"A tobě nevadí podílet se na něčem tak... pokoutním?"

"Děláš si srandu?" uculil se Harry. "Nechápu, jak je možné, že jsme se my dva neskamarádili už dřív."

* * *

Poznámka překladatelky: V tomto bodě autorka uvažovala o napsání pokračování, protože příběh už měla dokončený a ne všechny původně zamýšlené podzápletky využila, takže se ptala čtenářů na jejich názor. Své rozhodnutí ohlásila u příští kapitoly.

Ukázka z další části:

Vzhlédla a s radostí zaregistrovala, že obrys Queenina kotce už není daleko. Tyto malé návštěvy ji vždycky povzbudily a Narcisa věděla, že si tady rozhodně může dovolit odložit část napětí, které ji tížilo. Však se správně o zvířatech říká, že umí být skvělými společníky; Queenie byla pro Narcisu od závěrečné bitvy, kdy ji žena zachránila a opečovávala, trvalým zdrojem lásky a náklonnosti. Občas by přísahala, že jí její kamarádka rozumí, a rozhodně byla vnímavá, pokud šlo o Narcisinu náladu - věděla kdy být hravá, tvrdohlavá nebo jen přítulná. Ano, trocha jídla a dobré péče a obě se poté cítily jako znovuzrozené.