Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nic to neznamenalo.

Rozhodně vůbec nic.

Ale bylo to nádherné nic.

Jen střetnutí dechu a zavřené oči, když Dracův horní ret sklouzl mezi Hermioniny a jazykem ji jen náznakem pohladil po spodním rtu. Jen lehký dotyk kůže a chuti, který trval celé dva údery vteřinové ručičky, než okamžik roztříštila krutost reality.

Bouřlivé šedé oči se prudce rozevřely a Draco uskočil, vytrhl se z jejích dlaní, jako by na něj někdo křikl, a začal se od ní zbrkle vzdalovat. Jeho hruď ztěžkla zmatením a šokem, který mu sežehl kosti a dál bušil v hlavě. Slyšel ji prudce oddechovat a očima sjel k odhalené kůži na jejím břiše, když ho znovu zasáhlo to zkurvené zaškubání ve slabinách.

Všechno se mu pomalu znovu vybavovalo; obrazy, zvuky, všechno ostatní kromě ní. Shlédl dolů a zavrčel na prázdnou stříkačku ve svém sevření. Ani si neuvědomil, že ji vytrhl z jejího těla, když se od ní odtahoval. Se znechucením ji zahodil, pro něj byla příčinou toho, že se ocitl v téhle situaci. Ohavné a nechutné situaci.

Jak mohl dovolit, aby se to stalo?

Jak mohla Grangerová dovolit, aby se to stalo?

A proč se SAKRA nepohnula a neřekla ani slovo?

Jediné, co pronikalo tichem vznášejícím se mezi nimi, byl jejich nepravidelný zmatený dech. Stále cítil na jazyku její chuť a sotva patrnou vlhkost na horním rtu. Chvatně si hřbetem ruky otíral ústa, opakovaně, dokud ho tření nezačalo pálit.

S posledním zděšeným pohledem na Grangerovou, která stále seděla na zemi jako vrostlá do země, se vytáhl na nohy a vrazil k sobě do ložnice. Jako připomínku po sobě zanechal pronikavé prásknutí dveří.

S radostí by obětoval celé malfoyovské jmění, jen aby mezi ně postavil víc než jednu zeď, ale bude se s tím muset smířit. Aspoň na ni teď neviděl. Ale ústa i nos mu brněly její esencí a vůní a on netušil, jestli se v té blaženosti chce rozpustit, nebo si zacpat nos a vytrhnout jazyk, aby se jí zbavil.

Třásl se hněvem a ponížením. Tvář schoval do dlaní, když mu pod víčky neoblomně pulzovaly záblesky jejích poddajných rtů a odhalené kůže. V hrdle mu rezonovalo vrčení a dráždilo mandle, zatímco se pokoušel zahnat vzpomínky do hlubin mysli. Ty se však ani nepohnuly a nenechaly ho na pokoji. Merline, nenáviděl ji. Nenáviděl sebe. Nenáviděl každou z těch podělaných maličkostí, které vedly k tomu ponižujícímu a zahanbujícímu incidentu.

Draco pochopil, že se zbláznil. Ale vtipné bylo, že si nikdy nepřipadal opravdovější.

A její chuť nebezpečně lahodila jeho smyslům.

Do prdele…

*

Hermiona sebou trhla, když práskl dveřmi, a roztřeseně se nadechla. Zatoužila splynout s podlahou nebo poprosit McGonagallovou o obraceč času, aby tu událost vymazala z historie. Nejhorší bylo, že neměla ponětí, kdo inicioval ten jejich… no, jejich pseudo-polibek.

Ach bože…

Nedokázala si pomoci a musela si olíznout rty a ochutnat zbytky jeho chuti – něco podobné citrusu a mužnosti se špetkou peprmintu. Cítila na břiše zbytky tepla jeho dlaně a i nadále měla pocit, jako by se nad ní skláněl a tížil ji. Poté, co mu začala vařit, se Malfoy vrátil do zdravé formy a takhle blízko něj se cítila až hříšně v bezpečí.

Od té noci na Billově a Fleuřině svatbě, kdy s Ronem – oba neohrabaní a nezkušení – přišli o svou počestnost, nepovažovala blízkost žádného muže ani vzdáleně za vzrušující. Jediné, na co si z té noci opravdu vzpomínala, bylo neobratné upocené osahávání a trapné rozloučení, když se s Harrym vydali na hon za viteály, vzali jí dvě třetiny srdce a nechali ji za svými zády s přívalem otázek.

A před Ronem?

Několik poutavých polibků s Viktorem a nešťastných pus s Cormacem. Skvělé…

Věděla, že není v Bradavicích považována zrovna za nejženštější dívku, a musela by podstoupit kompletní lobotomii, aby se byť jen přiblížila zdání sebevědomé a promiskuitní běhny, ale stále měla své potřeby a touhy. Zbožňovala to potěšení z intimní blízkosti a – Godric jí odpusť – Draco byl jako snový opar blaženého utěšujícího léku, který jí úchvatně otupoval mysl. Bylo to bezděčné a spontánní; upomínka, že je stále schopna cítit i něco jiného než zoufalství.

Ale teď…

No, teď se cítila, jako by podrazila každého, koho kdy milovala, včetně sebe samé. Na to, že byla pokládána za nejbystřejší čarodějku své generace, udělala právě tu nejblbější možnou věc. Potřebuje na vzduch, uspořádat si myšlenky, a bude pravděpodobně nejlepší, když zamíří na ošetřovnu, aby se ujistila, že její alergická reakce byla zcela potlačena.

Na čele a nad horním rtem se jí zaleskl pot, když se opatrně se sténáním nad protestujícími končetinami vytahovala do sedu. Třásla se, ačkoliv to mohlo být z alergického záchvatu stejně tak jako z Dracových rtů – to neuměla rozlišit. Prsty jí vyletěly ke košili a horečně znovu pozapínaly knoflíky, stále teplé od jeho doteku.

Bojovala s chvěním, když sáhla po hůlce a štrachala se ke dveřím, vděčná zapomenutým bohům, že se její komnaty nenachází příliš daleko od nemocničního křídla. Ztěžka klopýtala opuštěnými chodbami, potácela se zpoza rohů a podruhé toho odpoledne se ocitla v šoku; to ve chvíli, kdy zjistila, že ošetřovna je plná shonu. Ztuhla ve dveřích a očima putovala po rušné místnosti, až jí pohled zabloudil k blonďaté přítelkyni usazené na jedné z postelí.

"Lenko," zavolala na havraspárku a při cestě za ní se vyhnula dvěma třeťákům. "Co se děje?"

"Sesypal se jeden z bylinkářských úlů," odpověděla svým obvyklým nezaujatým tónem. "Hodně lidí dostalo žihadlo, ačkoliv myslím, že Dennis Creevey utrpěl otravu brmblichem."

Hermiona nad jejím podivným komentářem ani nemrkla. "Jsou všichni v pořádku?"

"Myslím, že ano," přikývla Lenka a ukázala jí lehkou vyrážku na předloktí. "Madam Pomfreyová právě končí s Laurou Madleyovou. Potom jsem na řadě asi já."

"A kolik jich zbývá po tobě?"

"Všichni tamhle," zamumlala a ukázala na hlouček nejméně patnácti studentů. "Mám za to, že včely vlétly do hradu kvůli chladu. Proč jsi tady ty?"

"Jedna mě štípla."

A potom jsem políbila…

"Nejsi na včelí žihadla alergická, Hermiono?" přerušila druhá čarodějka uprostřed myšlenky.

"Ano, jenom jsem-"

"Máš trochu jiné rty," prohlásila blondýnka klidně a nebelvírská princezna ucítila, jak jí hoří ve tvářích příval krve. "A částečně skelnýpohled."

Těžce polkla. "To je jen-"

"Ach, slečno Grangerová!" vyrušil je další hlas a Hermiona vzhlédla k poněkud rozrušené McGonagallové, která se k nim blížila. "Tady jste. Pan Longbottom tvrdil, že budete nejspíš v knihovně, zmýlil se. Byla jste poštípaná? Jste v pořádku?"

"My-myslím, že ano," zadrhla se brunetka. "Chci říct… ano, dostala jsem žihadlo, ale-"

"Dobrá," skočila ředitelka Hermioně do řeči a posunkem naznačila, ať ji následuje. "Pojďte, ještě jednou vás zkontroluji. S alergií není opatrnosti nazbyt."

"Najdu tě později, Lenko," zašeptala své kamarádce a ploužila se za starší čarodějkou. "Paní profesorko, potřebovala bych-"

"Posaďte se na postel, slečno Grangerová," pobídla ji McGonagallová a zatáhla závěs, aby měly soukromí. "Tak, kam vás štípla?"

"Sem," odpověděla a ukázala profesorce oteklé místo mezi klouby a zápěstím. "Ale-"

"A podařilo se vám včas si píchnout injekci?"

"Ne, ale-"

"Budu muset za Poppy, aby-"

"Paní profesorko," sykla Hermiona příkře tak tichým hlasem, jak jen bylo možné. "Píchnul mi to Draco."

Na ženině čele plném vrásek se zdvihlo obočí a Hermiona zaslechla, jak zamumlala tlumící kouzlo, než se k ní znovu otočila. "Pan Malfoy?" ujišťovala se skepticky. "Jste si jistá?"

"Ano," povzdychla si a rozpačitě poposedla. "Ano... pomohl mi."

Obočí vylétlo ještě o něco výš. "Inu," vydechla McGonagallová, "musím říct, že mě to docela překvapilo-"

"Možná je to dobré znamení," vyhrkla Hermiona zbrkle, s nejistým optimismem v hlase. "Možná se mu dostávám pod kůži-"

"Slečno Grangerová," přerušila ji trochu zamračeně. "Varovala jsem vás, ať nevkládáte do tohoto svého… projektu přílišné naděje-"

"Ale já-"

"Je možné, že pan Malfoy pouze nechtěl být obviněn z ničeho, co by se vám mohlo stát," pokračovala tak rozumně, že se tvář mladší čarodějky nakrčila pochybnostmi. "Nicméně, alespoň jste v pořádku. Ukažte mi tu ruku."

Hermiona bezděčně vyhověla její žádosti, a zatímco McGonagallová prohlížela její zranění, ztratila se v myšlenkách. Ze svého anafylaktického šoku si vybavovala jen útržky reality mezi měnícími se stupni bezvědomí a panikou, která jí pulzovala v hlavě, takže neměla ani ponětí, jak ji Malfoy našel nebo jak přesně jí píchl tu injekci. Mozek jí sužoval jen on sám a to, co se stalo následně…

Godriku. Godriku. Godriku… Opravdu až tolik toužím po společnosti?

Klidně by uznala, že její touha změnit a vymazat jeho předsudky přerostla do něčeho podobného posedlosti, ale Brumbál v Dracovi viděl něco nadějného a ona to teď spatřila taky. Její lvice sice jejich ošemetné situaci nijak nepomáhala, ale měla pocit, že ty malé změny, kterých si u něj v poslední době všímala, jen přispěly k jejímu okouzlení. Změny to byly sice jen nepatrné, ale upnula se na ně – upnula se na něj.

Nemohla s tím nic dělat. Nemohla jinak než mu polibek opětovat…

Dovolila si nechat se unést tou dechberoucí chvílí. A to už se nikdy nestane. Nikdy. Stále byla rozhodnutá prolomit hradbu jeho předpotopních názorů, ale k tomu potřebovala mít mysl pod kontrolou a nějak se podle toho chovat. Malfoy je stále Malfoy a ona si od něj musí udržovat rozumnou vzdálenost, i když jeho rty jsou jako…

…jako okvětní lístky růže za ranní rosy…

Nikdy by ji ani nenapadlo, že jeho ústa budou tak měkká.

Hermiona zamrkala, když si uvědomila, že k ní McGonagallová mluví. „C-cože?“ zakoktala se a věnovala profesorce omluvný pohled. „Omlouvám se, asi jsem vás neslyšela.“

„Říkala jsem, že navzdory pochybným důvodům pana Malfoye vám pomoci,“ promluvila ředitelka, soustředěná na Hermioninu poraněnou ruku. „Doufám, že jste mu slušně poděkovala.“

Hermiona se stěží zmohla na pomalé přikývnutí, ještě než odvrátila oči, a v duchu usoudila, že její přístup k tomu zlomyslnému zmijozelovi nebyl ani zdaleka slušný. „Ano, paní profesorko.“

„Mám novinky, které by vás mohly rozveselit,“ navrhla profesorka s jedním ze vzácných pousmání. A ta byla v těchto dnech ještě vzácnější. „Dostala jsem dopis od Nymfadory-“

„Tonksové?“ zeptala se a zvedla zaujatě hlavu. „Je v pořádku?“

„Ano, je, pokud vím,“ ujistila ji McGonagallová. „Na pár dní přijde na návštěvu prodiskutovat jistá bezpečnostní opatření v Bradavicích-“

„Uvidím se s ní? Prosím, dovolte mi-“

„Jen klid,“ povzdychla si McGonagallová. „Chce zůstat v pozadí, takže bude ubytovaná U Tří košťat a já vám ráda dovolím s ní těch pár nocí pobýt-“

„Ach, děkuji vám,“ usmála se Hermiona, vděčná za rozptýlení v tak nepříjemném dni. „Děkuji vám moc, paní profesorko. Kdy přijde?“

„Příští čtvrtek a odejde v sobotu,“ objasnila a dokončila práci na Hermionině ruce. „Očekávám, že se budete zúčastňovat vyučování, ale beztak pochybuji, že byste vynechala hodiny.“

„Samozřejmě že ne, paní profesorko.“

„V tom případě s tím nemám problém,“ řekla ředitelka. „A myslím, že vám možná… prospěje ji vidět.  V posledních dnech vypadáte mnohem ustaraněji-“

„Počkat,“ zamračila se mladší čarodějka, jakmile jí Draco opět vklouzl do hlavy. Rty. „A co Malfoy?“

„Co s ním?“ odvětila poklidně. „Sama jste říkala, že většinu času tráví u sebe v ložnici. Minimálně jsem si jistá, že jej potěší mít nějaký čas pro sebe, a vám doporučuji co nejvíce si užít chvíle bez jeho přítomnosti. Vím, že žít s ním musí být složité.“

Nemáte ani ponětí, paní profesorko... a zvlášť po dnešku se všechno tak zkomplikovalo...

„Asi,“ špitla brunetka a uvědomila si, že má už zase další tajemství – a tohle bylo zřejmě nejhoršího rázu. „Tento víkend stále platí výlet do Prasinek?“

„Samozřejmě,“ přikývla McGonagallová. „Umím si představit, že vás mnoho přátel požádalo, abyste jim něco přinesla.“

Ptala jsem se jen Malfoye...

„Ne,“ zamumlala a pevně zavřela oči, aby skryla vinu. „Jen jeden.“

*

"Nemyslíš, že je to smutné?"

Hermiona zvedla obočí a podívala se na svou společnici se zářivými vlasy. "Co jestli si myslím, že je smutné?"

"Že všechny ty včely zemřou," řekla Lenka tiše a poposedla na židli, na které se v knihovně usadila. "Žihadlo dostalo dvacet dva lidí, takže to stálo životy alespoň dvaceti dvou včel."

Věnovala své přítelkyni slabý, ale láskyplný úsměv a v duchu jí poděkovala za poskytnutí určitého rozptýlení. Knihovna byla chladná a prázdná, až na dva páťáky zašité v protějším rohu, a zimní večer začínal do zatuchlého místa vrhat tmavomodrou temnotu. Obklopená kouzelnickými knihami a v Lenčině nevinné přítomnosti Hermiona zjistila, že její bouřlivé myšlenky na Malfoye se trochu upokojily, ačkoliv věděla, že jen přechodně.

"Neměj obavy, Lenko," řekla jí Hermiona vřele. "Po píchnutí umírají jen samice včely medonosné. Bradavice chovají čmeláky."

"Ach, to jsou dobré zprávy," zamumlala, načež zvedla hlavu a líným pohledem putovala po kamarádčiných rysech. "Tvé rty stále vypadají jinak, Hermiono."

"Ne, nevypadají," bránila se hnědooká čarodějka. "Jsou v pohodě-"

"Ale ruku máš úplně vyléčenou," pokračovala nepřítomně. "Možná jsi reagovala na něco jiného, o něco silnějšího."

To byl ten havraspárský andílek; naprosto nevýrazným tónem zamumlala zdánlivě nevinný komentář, po kterém jste se cítili buď náhle osvíceně, nebo paranoidně. V tomto případě rozhodně to druhé.

"Nic mě nenapadá," odpověděla Hermiona ztuhle. "Záleží na tom?"

"Jen pokud ti to vadí," pokrčila rameny a otočila další stránku v knize. "Chtěla bys dnes přespat v havraspárské věži? Vím, že nerada zůstáváš sama, když je větrno."

Byla to lákavá nabídka. Tvrdohlavě oddalovala návrat do svých komnat, k němu, a teď jí spadla do klína perfektní příležitost to odloučení ještě prodloužit. A tady se její nebelvírská kuráž stala překážkou; tvrdohlavě jí říkala, že vyhýbat se vlastnímu domovu je zbabělé. I zdravý rozum se přihlásil o slovo a připomněl jí, že nakonec bude muset celé situaci čelit, a čím déle se tomu bude vyhýbat, tím spíš ztratí tvář.

"Ne, budu v pořádku," povzdychla si zdráhavě. "Je pro mě těžké spát v cizí posteli."

"Dobrá," souhlasila Lenka bezvýrazně a začala si pomalu balit věci. "No, pokud změníš názor, jsem si jistá, že si řekneš."

"Díky. Chceš, abych tě doprovodila?"

"Raději chodím sama," odvětila, zvedla se a dlouze se na nebelvírku podívala. "Nevím, kvůli čemu máš tak jiné rty, Hermiono, ale sluší ti to."

Brunetka nedokázala potlačit škubnutí. "To se ti jen zdá," odbyla ji s vynucenou nezúčastněností, když se Lenka otočila k odchodu. Nebyla ale schopná cítit se v blízkosti té dívky netrpělivě. Paranoia se však vrátila. "Dobrou noc, Lenko."

"Dobrou noc," odvětila přes rameno a vytratila se mezi regály.

Hermiona našpulila rty a přísahala by, že jí tím pohybem na jazyku ulpěl závan Malfoyovy příjemné chutě. Drahý Merline, proč jen to bylo tak těžké. Ten incident-který-nic-neznamenal ji změnil v tápajícího blázna s nebezpečnými myšlenkami příliš rychlými a divokými, než aby jim dokázala porozumět. Nejhorší bylo, že neměla ponětí, jestli by to raději vymýtila z paměti, nebo jestli všechen ten zmatek za ono potěšující brnění v ústech skutečně stál. Dalo se tomu vůbec říkat polibek?

"Kašlu na to," zamumlala si, a než opustila knihovnu, sbalila si se svými věcmi ještě pár textů o černé magii a viteálech.

Listopadový vítr ji téměř určitě znovu vyžene spát na pohovku a Hermiona značně pochybovala, že se k ní tentokrát Malfoy přidá. Nebyla si jistá, jak se ohledně toho cítí. Ačkoliv si od něj docela ráda zachovávala co největší vzdálenost, během těch dvou nocí, které prospala poblíž Draca, se jí dostalo nejdelšího a nejlepšího odpočinku od doby, kdy Harry s Ronem odešli. Říkala si, že je to zkrátka proto, že jeho společnost představuje jistou formu bezpečí, ale v jeho oddechování během spánku bylo cosi hypnotického…

Když došla ke komnatám, zastavila se a uvědomila si, jak se chvěje a jak jí srdce v hrudním koši hlasitě a zběsile buší. Nadechla se, a až když ji začal pálit hrudník, co nejpomaleji vydechla. Nervózně si pohrávala s nehty a prakticky si žvýkala spodní ret.

"Godriku, dej mi sílu," zamumlala a sdělila zvědavým lvům heslo: "Ad Lucem."

S třesoucími se prsty a splašeným tepem otevřela dveře pokoje ponořeného do tmy. Obezřetně prozkoumala změť stínů, ze kterých se rýsovaly jen známé tvary a obrysy, a vykročila ke kuchyňce s přesvědčením, že po horké čokoládě se bude cítit lépe. Usoudila, že Malfoy je ve své ložnici, kde zůstane i po zbytek noci, a s pokrčením ramen se uvolnila. Když zažehla několik svíček, jen aby vytvořily příjemnou záři před časem spánku, a zaměřila se na kouřící nápoj, vůbec si nebyla vědoma páru proradných očí, které sledovaly každý její pohyb.

Draco ji pozoroval z gauče a postrádal tmu, která ho skrývala předtím, než Grangerová přinesla do místnosti trochu světla. Typické. Nevšimla si ho, což bylo zvláštní, protože by přísahal, že když přešlapovala ve dveřích, podívala se přímo na něj, ale možná byla nakonec větší tma, než se domníval.

Ujistil se, že dýchá tiše a pokojně, a nepokrytě zíral na její záda, od neuspořádané záplavy kudrn sklouzl pohledem přes páteř až dolů k žensky rozšířeným bokům, pod hábitem sotva viditelným. Měl v úmyslu ji vyrušit, možná vyděsit, a pro vlastní potěšení jí vyhrožovat, aby dokázal, že to dřívější škobrtnutí nic neznamenalo. To byl plán, který však pomalu vyhasínal, mezitímco mu pohled při sledování té frustrující čarodějky zahalil opar nepřítomnosti.

Naklonila hlavu a pomalu si promnula zátylek, než si svlékla hábit a odhodila ho stranou. Nechtěně se zaměřil na ramínka podprsenky, sotva viditelná pod bílou košilí, a rozpoznal, že jsou světle modrá. Prostá a obyčejná; typická Grangerová. Ale stejně se znovu ozvala ta křeč mezi jeho boky. Opatrně se zvedl z místa a neslyšně se plížil podél nábytku a mezi stíny, aby se k ní přiblížil ještě víc.

Možná když se mu podaří dostat se k ní blíž, ucítí tolik její vůně, že mu to připomene i její chuť…

Zachytil tu nebezpečnou myšlenku už v zárodku a připomněl si, jak jej odpuzuje její méněcenná krev. Pod víčky mu probleskl obraz knihy, na které trvala, aby si přečetl, ale tu myšlenku potlačil a nasadil úšklebek dostatečně pohrdlivý na to, aby ukázal, jak moc je mu ve skutečnosti odporná.

A byla. Vážně ano. Opravdu.

A ona se to musí dozvědět.

Vklouzl do kuchyně. Nyní ji měl na dosah ruky, a ta nevinná malá čarodějka si ho ani nevšimla, dokud nezašoupal nohou po podlahu.

Hermiona se otočila tak rychle, až převrhla hrnek, který se s hlasitým prasknutím rozbil o dlaždice a jeho obsah se vylil na zem. Vlasy se jí rozvířily kolem obličeje, zachytily se mezi pootevřené navlhlé rty a oči vzplanuly překvapením. Horečně oddychovala, když se dala na ústup, a on natáhl ruku a popadl ji za zápěstí.

"Draco," vyhekla a pokusila se mu vysmeknout a chránit si tvář. "Co to-"

Ale přerušilo ji, když ji popadl i za druhou ruku a pevně je uvěznil podél jejích boků. Tlačil ji dozadu, až se ocitla lapená mezi linkou a jeho tělem. Cítila, jak jí v hrudi vzrůstá panika; ne z pomyšlení na to, že by jí mohl ublížit, ale z té přílišné blízkosti. Splašené nádechy jí vehnaly do plic jeho omamnou mužnou vůni. Intenzivně si uvědomovala horkost, která jí proudila pod kůží, pobízená bolestivým pocitem blízkosti jejich těl.

Rozšířenýma očima sledovala, jak evidentně znejistěl, trochu se od ní odtáhl a zhoupl se v kolenou, trochu, ale zato vábivě. Vzduch se jí zadrhl v krku, když se nad ní zamračeně tyčil, a jemu se hrdlo zachvělo zavrčením.

"Chci si něco ujasnit," vypálil zhurta, až nad zvukem jeho hlasu nadskočila. "Nepomohl jsem ti, protože by mi tvůj život nebyl u prdele-"

"Já-"

"Sklapni," sykl krutě a stisk na jejích zápěstích o něco zesílil. "Myslím to smrtelně vážně, Grangerová. Vím, jak žalostně dojemně přemýšlíš, a říkám ti, že to vůbec nic neznamenalo!"

"Proč jsi mi tedy pomohl?" zeptala se tak nenuceně, jak jen dokázala, a nasadila perfektně vyrovnanou masku. "Proč se obtěžovat-"

"Protože jsem do prdele musel!" zařval. "Kdybys zemřela, byl bych-"

"Obviněn," dokončila za něj zklamaným tónem. "Akorát že bys nebyl. Nemáš hůlku, Malfoyi. Vážně si myslíš, že by ti přišili včelí bodnutí-"

"Spíš si myslím, že byste s tím tvým milovaným Řádem udělali cokoliv, abyste se mě zbavili-"

"To se ale mýlíš," opáčila kousavě. "Nikdy by-"

"To je mi jedno!" vyplivl a sklonil hlavu ještě o něco níž. "Tady a teď ti říkám, že je mi úplně u prdele, jestli žiješ nebo ne."

Nemělo by ji to bolet. Ale bolelo. Cítila, jak se jí v hrudi něco scvrklo a zkroutilo jako hořící pergamen, ale udělala všechno, co bylo v jejích silách, aby na sobě nedala nic znát.

"Tys pomohla mně a já pomohl tobě," pokračoval Draco břitce. "Jsme si kvit, tak co takhle nechal to být a vrátit se k zášti?"

"Tak to jsme tam, kde jsme začali," povzdychla si a nenáviděla tu stopu smutku ve svém hlase.

Draco nad jejím podivným komentářem jen zamrkal, když se mezi nimi rozhostilo tíživé a dusné ticho. Lehké výdechy z jejích úst mu ovívaly kůži na tváři a jeho stálo každý ždibec sebeovládání, aby nesklouzl pohledem k jejím rtům. Byla tak kouzelně bezbranná a malá a on z toho opět vinil to klaustrofobní peklo a zbytky její krve prohánějící se jeho žilami. Musí tenhle rozhovor utnout, už cítil, jak mu rozum začíná zahalovat ten nevítaný ustavičný hlad po její chuti. Musí se od ní dostat pryč…

"Skončili jsme," zavrčel, pustil její zápěstí a vydal se do své ložnice. "A jak jsem řekl, Grangerová; nedovol té své přepracované hlavě, aby si to špatně vyložila."

Hermiona cítila, jak ji rychle obestírá chlad, když se Draco otočil k odchodu, a něco se jí usadilo v hlavě při pohledu na napjaté svaly na jeho ramenou. Nebyla spokojená s výsledkem jejich výměny názorů a navíc ta nebelvírská odvaha v kombinaci s její vlastní zvědavostí byla v těchto časech nebezpečná směsice. Ta otázka jí vyletěla z úst dřív, než ji stihla potlačit.

"A to, co se stalo potom, co jsi mi pomohl?"

Věděla, že jí hlas zakolísal, ale na tom už nezáleželo, protože Draco se těsně před svými dveřmi náhle zastavil. Atmosféra vzápětí zhoustla a její světle hnědé oči na něm ulpěly, když se pomalu otočil, aby ji probodl ostrým pohledem, který jí sebral vítr z plachet. Ač takhle rozlícený a nervózní, znovu se přichytila, že ji upoutaly jeho aristokratické a k zbláznění překrásné rysy. Vážně byl tak…

"Nic se nestalo," zavrčel Draco pomalu, vykročil k ní a namířil na ni zlostně se třesoucí prst. "Slyšíš mě, Grangerová? Nestalo se kurva vůbec nic-"

"To si tedy všechno pamatuju jinak," vypálila a vzpurně zvedla bradu. "Protože si vzpomínám-"

"Zavři sakra-"

"Že jsme ty a já-"

"Dost," vyštěkl a už stál tak blízko, že znovu přemohla všechny jeho smysly. "Nic se nestalo! A nic se nikdy nestane! Takže drž tu svoji špinavou šmejd-"

"Šmejdskou klapačku?" dokončila za něj vyrovnaně, troufale naklonila hlavu do strany a překřížila ruce na hrudi. "Vím, že jsem ovlivnila tvoje předsudky vůči mudlům, Malfoyi, takže si to slovo používej, jak se ti zlíbí, protože já vím, že jsi na pochybách."

"Ty jsi tak zkurveně blbá!" odporoval, ale zaslechl ve svém hlase špetku zaváhání a jen doufal, že si toho nevšimla. "Jsi mi odporná, ty i tvůj druh, a ta tvoje šmejdská klapačka jen dokazuje, jak jsi ohavná-"

"No, tys tu šmejdskou klapačku políbil!"

"NE, TO JSEM KURVA NEUDĚLAL!"

Oba zrudlí a rozrušení ztuhli, když se jejich nosy zlehka dotkly; zlato a stříbro v jejich očích se zmateně rozšířily. Hermiona se neodvážila ani pohnout, když jí na ústa opět dopadl jeho lehký dech a v hrudi se jí znovu usídlilo to hřejivé pulzování. Draco vypadal zděšeně a možná trochu… ustrašeně, když se kolem rozhostilo ticho. Vynaložil všechny síly, aby zadusil to téměř instinktivní nutkání ji znovu ochutnat.

Zavřel oči.

Ano, rozhodně se zbláznil.

Velebte Salazara za ten krátký záblesk v hlavě, jenž ho vytrhl ze zasnění zpět do reality a připomněl mu, kdo a co je ta dívka zač.

Mudlovská šmejdka. Mudlovská šmejdka. Mudlovská šmejdka.

Příliš rychle se od ní odtrhl a trochu neohrabaně se zapotácel, načež po ní střelil pohledem plným ryzího opovržení a zmatení. Grangerová vypadala až příliš… vábivě; rty lehce rozevřené a na tvářích a pokožce kolem límce ruměnec. Příliš lidská. Příliš normální. Kurva, musí se dostat do svého pokoje.

"Nic se nestalo," zopakoval, mezitímco se mu panicky dmula hruď. "Rozumíš, Grangerová? A jestli budeš ještě někdy potřebovat pomoct, přísahám na své jméno, že budu sledovat tvoje utrpení a užiju si každou vteřinu."

Jeho temná a vyrovnaná slova ji probodla jako ledové šipky. "Draco-"

"Drž se ode mě dál," pohrozil jí hlubokým tichým hlasem a znovu zamířil ke svému pokoji. "Drž se ode mě kurva dál!"

A Hermiona zůstala sama a provinile uvažovala, jestli by se znovu nechala políbit.

Na druhé straně dveří Draco klesl na kolena a schoval rozbolavělou hlavu do dlaní a proklínal ji do Merlinova hrobu a zpět za to, že z něj udělala tak ubohou náhražku kouzelníka. Usoudil, že bez magie a s téměř rozbitou příčetností se ocitl na samotném dně jako nikdy v životě, a nejhorší na tom bylo, že zřejmě jenom ona zmírňuje tu vřavu v jeho mozku.

S tímhle znepokojujícím poznáním, které mu zamlžovalo mysl, a s další přicházející migrénou si uvědomil, že by se zřekl těch chatrných zbytků pýchy, jen aby ji mohl znovu políbit; i kdyby to jen mělo zahnat ty démony, kvůli nimž se stal spánek nemožným.

Co mi to do prdele dělá?

A proč měl pocit, že odteď se všechno jen zhorší?