Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Virtuální vězení

„Znásilnil jste moji matku, že jo?“

Snapea ta otázka upřímně překvapila. Kluk byl nevrlý od chvíle, kdy jej hrozba spoutání přesvědčila o výhodách spolupráce, takže starší kouzelník ani nečekal, že dobrovolně přeruší jejich dlouhé mlčení, natož že by tak učinil takovouto otázkou. Snapeovy ruce kolem příboru se bezděčně sevřely. Dlouho seděli v tichosti, jen pochodně hořely a v ornamentech vrhaly stíny na kamenné zdi jídelny.

„Myslíš si, že jsem tvoji matku znásilnil?“ vyjádřil se nakonec Snape a slabiky zněly, jako by slova byla cizojazyčná.

„Ano!“ prohlásil Potter vášnivě a dýňový džus odložil tak prudce, že nádobí zacinkalo. „Znásilnil, že ano? Nikdy by dobrovolně nespala se Smrtijedem! Vím, jak tyhle věci fungují!“

V podstatě k tomuto závěru došel chlapec smysluplně. Také to vysvětlovalo, proč vypadal víc a víc rozzuřený, když seděli naproti sobě v jídelně sídla. Snape odolal nutkání se mu vysmát a obrátil pozornost ke svému mečounovi. „Můžeš žít v mylném domnění, že tvá matka byla vzorem ctnosti, ale mohu tě ujistit, že alespoň při jedné příležitosti si dopřála ne zrovna svatého chování.“ Snape si při připomínce oné události dovolil úšklebek. „Byla jednou z těch rozkošných žen, které pohlížejí na styk jako na zbraň.“

Potter na něj jen zíral. „Nevěřím vám. Nikdy by… Všichni říkají, že má matka…“

Snape krátce zavřel oči, jak jej podráždilo, že se musí vrátit k těmto starým záležitostem, ale věděl, že ten nesnesitelný spratek je nikdy nenechá spát.

„Lily Potterová byla slušný člověk.“ Až jím trhlo, když to přiznal. „Stejně jako ty se často uchylovala k vměšování se do záležitostí druhých, i když jí po nich nic nebylo, ale úmysly měla vždy dobré. James Potter byl bastard a tyran. Široce uznávaný a velmi krutý. Muže se pokoušel zastrašit a ženy svést. Tvé matky si cenil, protože jím nebyla naprosto okouzlená. To nadhánění si užíval.“

Všiml si, jak je kluk stále bledý. Někde hluboko uvnitř evidentně dosud považoval Jamese Pottera za svého otce, protože bral Snapeova slova jako osobní urážku.

„Tvoji matku pronásledoval téměř dva roky,“ bezvýrazně pokračoval Snape. „Jistou dobu jsi ji na chodbách nezahlédl bez Jamese Pottera, klopýtajícího za ní a prohlašujícího nehynoucí lásku. Možná tomu tehdy i věřil.“ Snape pokrčil rameny. „Možná ne. V každém případě se tvá matka začala považovat za ženu, která může toho chladnokrevného flamendra napravit, a zamilovala se do něj. Ty, Pottere, jsi živoucí důkaz, jak hořce toho litovala.“

„Proč?“ zamumlal Harry. „Co jí provedl?“

„Z toho, co jsem pochopil,“ vysvětloval Snape klidně, „aniž bych snad nějak kladl důraz na zbytečné tlachání, to si nemysli… Po odchodu z Bradavic pel novosti Lily Potterové rychle vyprchal a James se vrátil ke svým záletům. Tvoji matku to zranilo a cítila se ponížená.“ Snape hleděl do dálky a ostře dodal: „Což taky měla. Každý pitomec ji mohl varovat, že James Potter je špína.“

Harry teď zíral do svého talíře s výrazem jak do žuly vytesaným.

„Vyspala se se mnou kvůli…“ do Snapeova hlasu se nevědomky vplížil těžký sarkasmus, „nejúžasnějšímu okamžiku pomsty, jaký si jen uměla představit.“ Snape vzhlédl a dlouze Harryho sledoval přes pohár vína. „Ačkoliv nakonec to tak vlastně dopadlo. Vmanipulovala Jamese Pottera, aby vychovával syna svého rivala, syna Smrtijeda.“ A s krutým úsměvem pro oba – mrtvého Jamese Pottera i kluka sedícího naproti – dodal: „James Potter předal své příjmení tomuto děcku, zanechal mu rodinné bohatství a nakonec mu obětoval život. Zemřel pro nemanželské dítě Smrtijeda. Docela příhodný konec, nemyslíš?“

Harry dlouze zíral do svého talíře, než odstrčil židli a rozeběhl se ke dveřím.

„Budeme muset zapracovat na tvém stolování, Pottere,“ informoval jej Snape posměšně.

Upil vína a s mírným pobavením poslouchal, jak chlapec frustrovaně vrčí u dveří, které se odmítají otevřít. „Alohomora!“ přikázal frustrovaný hlas. Po několika chvílích epického boje s dveřmi od jídelny se Potter otočil a rudý jako řepa se vrátil ke stolu.

„Chci odejít,“ řekl chladně.

„A odejdeš.“ Snape se znovu napil vína a přes pohár chlapce lhostejně sledoval. „Hned, jak požádáš o svolení.“

V této chvíli se Potterovo tělo skutečně zachvělo vztekem. „Můžu jít?“ zeptal se a znělo to jako prásknutí bičem.

Snape cítil, jak se mu rty roztáhly do jízlivého úsměvu; nemohl si pomoci. Bylo zvrácené tolik si užívat utrpení vlastního syna?

„To byla stěží správně pronesená žádost, Pottere. Zkus to znovu.“

Potter zaskřípal zuby. „Promiňte, pane, ale smím, prosím, odejít od stolu?“

Snape mávl hůlkou, aby zrušil ochrany zamezující chlapcovu odchodu z jídelny. „Jdi chodbou rovně, třetí dveře vlevo. Očekávám, že půjdeš přímo do své komnaty; žádné loudání, Pottere. Dozvím se to.“

Tmavovlasý chlapec se na něj nějakou chvíli mračil, jako by se dohadoval sám se sebou, jestli jej nemá uřknout. Pak ten impuls setřásl a rychle odešel.

Snape se lhostejně vrátil ke svému jídlu. Po jejich příjezdu přijal rozsáhlá opatření proti Potterově tendenci k neplechám. Přeletaxovali se přímo do jídelny a nechal kluka sedět samotného u stolu, zatímco vztyčoval obrany. Většinu, aby udržel své odporné společníky venku. Pár, co udrží kluka uvnitř. Opatření byla poměrně sofistikovaná a přizpůsobená Snapeovým příkazům. Pokud si přál, aby kluk vstoupil jen do určených komnat, ochrany se selektivně zvedaly a umožňovaly tak určený pohyb. Pokud by se Potter na cestě ke svému pokoji pokusil otevřít některé jiné dveře, zjistil by, že jsou pro něj zavřené. Pokud by se pokusil otevřít dveře svého pokoje poté, co do něj vstoupí, aby se odebral ke spánku, nepovedlo by se mu to.  Snape doufal, že k tomu druhému nedojde. V opačném případě by se mu zcela jistě dostalo dalšího klukova dramatického výstupu.

Samozřejmě, že do dvou hodin měl svoji odpověď. Jeden z domácích skřítků rychle docupital do jeho laboratoře, kde se pokoušel vyvinout lektvar na zrušení toho prokletého kouzla na úpravu vzhledu.

„Pane Severusi!“ sténalo stvoření, když jej tahalo za hábit, aby upoutalo jeho pozornost. „Ten mladý je velmi, velmi rozzlobený! Minky se pokusila jej uklidnit, ale Minky nemohla zastavit křik vašeho jména. Ach, strašně rámusí, pane!“

Snape kluka pod vousy proklel, rychle přidal poslední složku a snížil teplotu, aby lektvar jen probublával. „Výborně. Vyřiď mu, že tam budu za chvíli.“

Jakmile domácí skřítka odešla, rychle zkontroloval konzistenci lektvaru a zjistil, že je vhodný k užití. Naplnil jím flakónek, zastrčil jej do hábitu a vydal se věnovat tomu mladému ničemovi.

Vstoupil do chlapcova pokoje a okamžitě odrazil ošklivou kletbu, která mu protnula trasu. Rychlé ‚Expelliarmus‘ přirazilo chlapce ke zdi, kde následně spadl na podlahu. Potter vychrlil proud nadávek z místa, kde se zhroutil, a rozzuřenýma zelenýma očima zíral na Snapea.

„Accio hůlka!“ Snape chytil chlapcovu hůlku a pevně ji sevřel, jak se v ukázce nezvyklé trpělivosti snažil zadržet slova, která se mu drala na jazyk.

„Zamknul jste mě!“ zařval Potter třesoucí se vzteky.

„Kvůli tvému bezpečí, Pottere. Jsem si dobře vědom tvé záliby v situacích, které tě ohrožují.“

„ZAMKNUL-JSTE-MĚ.“ Potter mluvil, jako by byl obětí nějakého nevýslovného zla. „Vím, že mě nenávidíte, Snape, ale nemůžu uvěřit, že jste mě odvedl z koleje, jen abyste mě uvěznil!“

Snape protočil očima. „Nebuď tak melodramatický, Pottere. Jestli považuješ toto zde,“ rozmáchl se Potterovou hůlkou po okázalé místnosti, „za uvěznění, jsi naivnější a bezstarostnější, než jsem si myslel.“ Prošel kolem chlapce a vyčaroval hrnek teplého jablečného moštu, aby jej zdánlivě uklidnil; ve skutečnosti mu do něj vlil i lektvar.

Potter byl příliš rozzuřený. „Nejdříve jste mě unesl z Bradavic –“

„Nemusel bych ti vyhrožovat, kdybys nebyl tak vzpurný,“ odsekl Snape chladně.

„… Teď mě držíte v zajetí…“

„Přestaň se chovat jako hysterka, Pottere. Nepovede to k ničemu dobrému. Tyto dveře nejsou zamčené.“ Vykročil zpět ke dveřím a zprudka je demonstrativně otevřel.

„Mně se neotevřely!“

„To chodba je chráněná,“ vysvětloval Snape tiše, ale s očima ostrýma jako dvě břitvy. „Nevidím žádný důvod, pro který bys v tuto pozdní hodinu opouštěl svůj pokoj. Máš přístup k toaletě a domácí skřítci ti donesou jídlo i pití dle tvých požadavků. Mohl bys mít jen jediný důvod k odchodu, a to bláznivou touhu utéct.“

„Takže chodba je chráněná,“ zopakoval Potter nedůvěřivým hlasem. „Proti mně.“

Snape se ušklíbl. „Ano, Pottere, proti tobě.“

„Takže tento jednolůžkový pokoj je chráněný proti Smrtijedům a zbytek domu je chráněný proti mně,“ pomalu pronesl Potter. „A čím se tohle liší od vězení?“

„Absence mozkomorů by mohla být indikátorem,“ suše poznamenal Snape.

„Jste jako jeden z nich,“ zavrčel Potter. „Rozhodně z mého života štěstí vysáváte.“

„Příliš mi lichotíš,“ chladně se usmál Snape, vnitřně potěšený chlapcovými slovy. „Mohu jednotlivé obrany rušit, pokud bude existovat legitimní důvod pro opuštění tohoto pokoje, ale nemám v úmyslu ti uvolnit vše. Merlin ví, co bys mohl s mým domem provést. Nepatřil rodině devět generací, jen aby jej zničil nějaký nezodpovědný idiot.“

Potterova ústa se dlouhou chvíli otevírala a zavírala, jak se mu nedostávalo slov. Okamžik se zdálo, že nakrabatí obličej a začne frustrovaně plakat. Ale stejně tak rychle se jeho výraz vyhladil do jasné chladné nenávisti.

„Nenávidím vás. Jste stejně zlý jako strýc Vernon.“

„Nesrovnávej mě s tvými mudlovskými příbuznými,“ vyštěkl Snape.

„Copak, nelíbí se vám připomínka, že váš syn je mudlovský šmejd?“ posmíval se Harry. „Copak asi řekne starý dobrák Voldy, až to zjistí?“

Na to se Snape neklidně zavrtěl. „Nezjistí to. Pro mou bezpečnost a také pro tvoji.“

„Bude ale těžké to skrýt, ne?“ ptal se Harry. „Když se vrátím do Bradavic s vaším škaredým nosem a vašimi nechutnými vlasy, každý si všimne i té nejmenší podobnosti. Obzvlášť když budu vypadat jako mladší verze Umaštěnce.“

Snape s úsilím odolal nutkání kluka proklít a připomínal si, že to on má situaci pod kontrolou. „Ředitel rozhodne, co dál. Je šance, že po tvém návratu sešleme nějaké zjevměnící zaklínadlo, pokud to bude nutné.“

Špatně řečeno. Snape si užíval, když se mohl chlapci vysmívat výhledem na společný… pěkný vzhled. A k čertu s klukem, že teď vypadá, jako by se mu ulevilo. To přiznání, že se Snapeovi nebude podobat dlouho, mu okamžitě zvedlo náladu.

„Co je vlastně tohle za místo?“ zeptal se najednou jiným tónem. Sedl si zpět na postel a popadl mošt. „Říkal jste, že je to rodinné sídlo.“

Snape na něj chvíli podezřívavě hleděl, ale protože kluk upíjel moštu, nechal se vtáhnout do hovoru. „Jde o část mého dědictví. Další tradiční panství patří Blackům, Malfoyům a Lestrangeovým. Máme stejný původ.“

„Zapomněl jsem,“ řekl Harry bezvýrazně. „Všechny čistokrevné rodiny jsou vzájemně provázané.“

„To je pravda,“ přitakal Snape a jako ostříž sledoval chlapce upíjejícího jablečný mošt.

„Takže to znamená, že jsem příbuzný se Siriusem,“ zdálo se, že Harrymu ten fakt zvedl náladu.

„Vzdáleně, ano,“ odvětil Snape a pocítil touhu setřít mu z tváře tu radost. „Také jsi příbuzný s Draco Malfoyem.“

Harryho oči střelily k jeho. „Vzdáleně.“

„Ano,“ připustil Snape.

Do Harryho obličeje se vkradl podivný výraz, ale Snape si nemohl vzpomenout, že by jej kdy dřív viděl. „To také znamená, že jsem příbuzný s Belatrix Lestrangeovou.“

„Opět –“

„Vzdáleně, vím.“

„Nepřerušuj mě, Pottere,“ řekl Snape ostře. Kluk měl stále onen zneklidňující výraz, který Snape nedokázal identifikovat. Cítil, jak mu po zádech přeběhlo znepokojení.

„Takže, existuje něco, co díky tomu můžete využít – magicky, myslím?“ zeptal se zvláštním tónem Harry. „Jako nějaké kouzlo, které můžete seslat, když s někým sdílíte krev?“

„Proč se ptáš?“ optal se Snape a oči se mu podezřením přimhouřily.

Chlapec pokrčil rameny v příliš přehraném pokusu o nonšalanci. „Jsem jen zvědavý.“

Dopil jablečný mošt; Snape překřížil ruce na prsou a čekal, až lektvar začne působit.

„Když jste tak bohatý,“ Harrymu začala slova nemotorně plynout ze rtů, „jak to, že jste skončil u učení?“

Snape si pro sebe zamumlal cosi jízlivého o mudlech a jejich hodnotách. „V kouzelnickém světě, Pottere, je učitelský post vážené a vysoce žádané zaměstnání s lukrativními výnosy.“

„No jasně,“ pronesl Harry sarkasticky. „To asi z tohoto důvodu musí Brumbál každoročně vybírat z toho nejhoršího, aby našel učitele obrany.“

Snape zvedl obočí. „Všeobecně se ví, že ta pozice je prokletá. Pro ty, kteří to místo přijali, nebylo posledních šest let příjemných, a navíc, kouzelníci jsou velmi pověrčiví.“

Harry na okamžik zavřel oči. Snape věděl, že začíná být dezorientovaný. „Ale i tak by jeden čekal, že Brumbál na to místo najde někoho mimo Smrtijedy a idioty.“

Snape se chladně usmál. „Zcela jistě vyřídím Remusi Lupinovi tvoje pozdravy.“

Harryho zelené oči se znovu otevřely. Chlapec na něj zíral a nepoukázal na zjevné – nepočítal mezi ně Remuse.

„Nebojte, Snape,“ zatrylkoval sladce. „Jednou snad bude ředitel tak zoufalý, že najme i vás.“

Snape se na něj zamračil, neobtěžoval se však odpovědět. Nemusel. Chlapcovy oči se v tom okamžiku rozšířily, jak mu došlo, proč se najednou cítí tak mdle.

„Šoupnul jste mi něco do pití!“

„Říkal jsem, že sejmeme to zjevměnící zaklínadlo.“ Snape zněl nesmlouvavě. Sledoval, jak Harrymu padají těžká víčka a jak chlapec upadá do strnulosti způsobené vyčerpáním. „Tento lektvar působí na kostru. S výsledkem bys měl být docela spokojený. Jsem o dost vyšší, než byl James Potter, jak jistě víš. Všichni z mé rodiny narostli nejméně do sto osmdesáti centimetrů.“

„Ale –“ námitku spolklo široké zívnutí.

„I když to bude celkem bolet,“ pokračoval Snape nepřítomně a s vědeckým zájmem sledoval, jak Potter divoce vrtí hlavou, aby setřásl ospalost. „Asi jako při užití Kostirostu. Zařídil jsem, abys byl během toho procesu v bezvědomí.“

„Ale… měl jste… říct…“ Potter slova komolil, jak jej přemáhaly mdloby a tělo mu vláčnělo. Téměř se zhroutil vedle postele, ale Snape se nahnul a jeho hubené tělo zachytil.

„Pitomče,“ zamumlal a uložil jej zpět do postele. Proč si ten malý idiot nesedl bezpečněji, když mu mohlo být zcela jasné, že odpadne?

Stáhl přikrývku a zasunul pod ni Harryho bezvládné tělo… nesnadný úkol, když klukovy hubené končetiny upadávaly na všechny strany. Svlékl z něj ty obrovské tenisky a po chvilce přemýšlení i ponožky. Pak deku přes spící tělo opět přetáhl.

Z jakéhosi důvodu měl nutkání srovnat ty vychrtlé paže úhledně přes chlapcův trup. Opatrně položil jednu ruku na přikrývku a přes ni i druhou. Ustoupil, aby zhodnotil svoji práci, a vtom si uvědomil, že chlapce naaranžoval jako mrtvolu. Rychle zasunul paže podél těla. Rukou spočinul na Harryho předloktí a s podivnou zvědavostí je ovinul prsty; ty se lehce spojily.

Divné. Nepamatoval si, že by byl James Potter tak málo vyrostl a chlapce evidentně začarovali, aby se vyvedl po Potterovi ve starším věku. Samozřejmě sám byl tehdy menší, takže možná se jeho perspektivě nedalo věřit.

S posledním pohledem se Snape ujistil, že Harry leží bezpečně uspán lektvarem, mávl hůlkou a zhasl světla.