Autor: worldsapart Překlad: Lupina Beta: marci
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3849740/2/
Rating: 13+
Kapitola 2. Vzdálenost, která je ničí
Celý měsíc se držela mimo.
Už od chvíle, kdy se jí podařilo přiznat si, že se do Billa zamilovala, nedokázala se přinutit překročit práh Doupěte. Ve skutečnosti dělala vše možné, aby se domu vyhnula, dokonce provinile odmítala pozvání na čtvrteční večeře. Celou tu dobu jí Bill chyběl, ale čtvrteční večery byly jejich a ona se rozhodla trávit je sama s knížkou ve svém bytě.
Nedokázala však říct ne vlastnímu narozeninovému večírku. Nakonec se bude muset ze svého ústraní vymanit a čelit rodině Weasleyů bez Billa. Neodřízla se od nich po Ronově smrti, neudělá to teď. Jeden měsíc sebelítosti byl tak akorát.
Jako by nikdy nebyla pryč. Sedla si na své místo v kuchyni, se zástěrou a vším ostatním, než si Molly uvědomila, že ony věci nemá na svých místech. Okamžitě Hermionu vyhnala z místnosti.
„Nemůžeš pomáhat s vlastní narozeninovou oslavou!“ hubovala žena a vařečkou od těsta oslavenkyni odmávla.
„Molly, nemůžu tu jen sedět a zírat do krbu,“ odvětila Hermiona aktuálně stojící ve dveřích. To byl kompromis – ne úplně venku z kuchyně, ale v dostatečném odstupu od Molly a její vařečky. „Neměla bys všechno odedřít sama.“
„Však neodedřu. A teď mazej.“ Žena se zářivě usmívala, ale její postoj potvrzoval nekompromisní odhodlání.
S povzdechem se Hermiona odebrala do obývacího pokoje. Celá narozeninová výzdoba už byla připravená a dokonce zahlédla i těch pár nových kousků z Ginnyiny oslavy. Prsty přejela po červených a zlatých fáborcích, které povlávaly jakoby v neviditelném vánku. Pak se pokusila pobavit rozbalením čokoládové žabky a nechala ji chvíli hopkat po místnosti, než ji snědla. Opravdu by přivítala, kdyby jí Molly dovolila pomáhat v kuchyni; jen tak tu postávat znamenalo, že myslela na to jediné, co bude dnes chybět.
„Trmácím se sem celou cestu až z Kalifornie, abych tě viděl, a jediné, čeho se mi dostane, je tvůj smutný obličej?“
Hermiona prudce otočila hlavu, aby pohlédla na Billa stojícího u paty schodiště. Usmíval se, jako by byl potěšený sám sebou. Neztrácela čas a vtáhla jej do objetí. „Neřekl jsi mi, že přijdeš!“
Bill ji držel pevně. Bylo tak dobré být zase v jeho náručí, i když jen pro letmou útěchu. „No, to by pak ale nebylo překvapení, že?“
Setrvali takto trochu déle než obvykle, ačkoliv pro Hermionu až příliš krátce. Bill se odtáhl a pokynul k pohovce. Okamžitě se k němu přitulila a on jí přehodil ruku kolem ramen, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Tolik si přála mít sílu a neužívat si ty malé okamžiky, které ji mučily nadějí, že se snad něco změnilo. Ale ve chvíli, kdy mu byla blízko, na ničem jiném nezáleželo, ani na její vlastní příčetnosti.
„Mamka mi říkala, že jsi měla ve středu rande,“ referoval Bill po pár minutách příjemného ticha.
Hermiona si nepřítomně pohrávala s rukávem jeho hábitu. „Jo, s tím chlápkem z práce, jak jsem ti říkala. Snažil se mě pozvat už celé věky. Jsem ráda, že se konečně odhodlal.“
„Takže ses dobře bavila?“ Jeho hlas zněl zvláštně, jako by byl zklamaný, že si našla někoho jiného, s kým tráví volný čas.
Krátce se zasmála a odtáhla se, aby na něj viděla. „Ne, bylo to strašné.“
Billův obličej vyjadřoval zmatek. „Počkej, tak proč jsi ráda, že se odhodlal?“
„Protože teď aspoň vím, že se mu nevyhýbám kvůli Ronovi. Teď znám důvod. Ten chlap je idiot.“
Zasmál se a přitiskl si ji k hrudi v silném objetí. „Tohle mi chybělo,“ zašeptal jí do vlasů.
„Mně taky,“ odvětila Hermiona náhle rozechvělým hlasem. Jakmile jeho paže povolily, ještě vteřinku mu tiskla hlavu na hruď, jen aby se sebrala. Když k němu vzhlédla, usmíval se.
„Určitě nemáš nějaké tajné touhy udělat kariéru na napínavém poli odeklínačství? Jsem si jistý, že bych své nadřízené dokázal přesvědčit, aby nahradili jednoho z těch nýmandů tam,“ ptal se Bill hravě, když se zpod ní dostával na nohy a nabídl jí ruku, aby i ona vstala.
Hermiona se ušklíbla. „Ano, ale co bys pak dělal ty?“
Na poslední chvíli Bill její ruku pustil a ona se svalila zpět na pohovku, až překvapeně vyjekla. „Myslíš, že jsi vtipná, co?“
Tolik se rozesmála, že jen stěží dokázala odpovědět. „Jsem k popukání. A protože mám narozeniny, nemůžeš se o tom se mnou hádat. Molly by něco takového ve svém domě nedovolila.“
Bill přešel ke kožené brašně odložené na podlaze u dveří. Než se otočil zpět, chvíli se v ní přehrabával. Měl pak ruce za zády a ve tváři výraz nefalšovaného odhodlání. „No, když to bereš takto, možná by si oslavenci, kteří urážejí své hosty, svůj dárek ani neměli zasloužit?“
„Ach, co jsi mi obstaral?“ ptala se Hermiona a seskočila z pohovky, všechno předchozí šaškování zapomenuto. „Můj desátý výtisk Dějin bradavické školy nebo tvoji fotku ve zlatém rámečku?“ zeptala se svým nejznuděnějším hlasem a ještě si přisadila hraným zívnutím. Ačkoliv musela přiznat, že proti tomu druhému by nic nenamítala.
Natáhl ruku a v ní držel ten nejmenší dárek, jaký kdy viděla. Stříbrný balicí papír rozeznala hlavně díky světlu, které se třpytilo na povrchu. Velikost by odpovídala několika galeonům, ale o nic víc. Určitě by se tam nevlezla kniha. Sledoval ji a pobavení mu hrálo přes rty.
„Pořád zvědavá?“ zeptal se Bill a přistoupil k ní. Jakmile po balíčku natáhla ruku, obratně jej strčil do kapsy. „Myslím, že se to nikdy nedozvíš.“
Řečmi okolo dárku strávili celou další hodinu, Bill ji škádlil a Hermiona předstírala, že odolává. To žertování se tolik podobalo jejich normálnímu životu před odstěhováním, že na chvíli téměř zapomněla, jak jsou teď věci jiné. Skutečně ji zklamalo, když se ukázali ostatní, byla si ale dost jistá, že si toho nikdo nevšiml. Tedy doufala, že ne. Bill by změnu nálady připsal tomu, že se k hovoru připojili ostatní, ale Ginny by to mohla postřehnout, a to poslední, co si Hermiona přála, byla další přednáška od nejlepší kamarádky o tom, proč Bill potřebuje znát Hermioniny city.
Dojedli večeři a sesedli se v obývacím pokoji, aby si trochu odpočinuli a poklábosili. Dostala dárek od všech, až na Harryho a Billa. Harry řekl, že jeho dárek zahrnuje cestování, takže jí slíbil, že ji na jím plánované místo vezme, až jim to dovolí práce. Bill však neústupně odmítal svůj dárek předat a rozhovor se brzy přenesl k jiným tématům. Padla noc, ale nikdo v domě nevypadal unavený, ani děti.
Hermiona a Ginny se smíchem sledovaly, jak se Harry pokouší dopadnout své dva potomky, kteří právě terorizovali bratrance a sestřenici. Dcera Freda a Angeliny byla o celé tři roky starší než dvojčata, ale podle jejích kousků by to nikdo neřekl. Syn George a Alice se narodil o měsíc později, ale cokoliv zahrnující běhání bylo pro něj velkou hrou, obzvláště pokud to končilo přistáním na obřím nadýchaném polštáři, který musel nevyhnutelně vyčarovat jeho otec, aby předešel zranění.
Všimla si, že z druhého rohu místnosti ji sleduje Bill. Dřív nad tím nepřemýšlela, ale napadlo ji, jak podivné jejich přátelství nyní je. Když byli pospolu, nic jiného než oni neexistovalo. Ale jakmile se ukázali Harry s Ginny, Bill se stáhl. Tušila, že to způsobuje kamarádství, které s nimi dřív sdílela spolu s Ronem, a že Bill ty vzpomínky nechce narušit. Což byla samozřejmě naprostá blbost. Oni čtyři nikdy nechtěli někoho vyloučit, natož rodinu. Musela připustit, že když se s ním viděla, bylo hezké ho mít celého pro sebe, ale jejich společný čas byl tak krátký, že jí nevadilo, pokud se o něj musela trochu dělit. Jen pokud trávili čas spolu.
Když si jejího pohledu všiml, jejich oči se krátce setkaly, a pak se Bill vydal směrem k děvčatům. Ukázal na Harryho a poznamenal: „Nejsem si jistý, že zvládne ještě jedno, Gin. Nedokáže pochytat ani ta dvě, co už máte.“
„A to je v létě chce naučit létat,“ odpověděla Ginny s vrtěním hlavy. „Neustále se ho snažím přesvědčit, aby počkal, až jim bude alespoň třicet, protože pak už je nebudeme muset lovit.“ Vrhla na manžela úsměv a vrátila pohled zpět ke kamarádce a svému bratrovi. Povzdechla si a dodala: „Dohodli jsme se na dětských košťátcích na jejich třetí narozeniny.“
„Když už mluvíš o narozeninových dárcích,“ ozvala se Hermiona a nenápadně se k Billovi přikradla.
Zasmál se a strčil ruku do kapsy, aby vytáhl malý balíček. „Dobře, dám ti ho.“ Vložil jej do její natažené dlaně a levou rukou jej na chvíli zakryl. „Ale musíš mi něco slíbit.“
„Copak?“
„Nikdy se nevzdávej,“ odpověděl Bill s mrknutím.
Hermiona zvedla obočí, ale nezeptala se na to záhadné prohlášení. Příliš ji zajímalo, co, propána, může být tak úchvatné, že ji přinutil počkat půl večera, než to uvidí. Zjevně použil kouzlo na zabalení – Ron byl v balení dárků beznadějný, takže ji nepřekvapilo, že tomu tak je i u dalšího mužského rodu Weasleyů – a kouzelné lepidlo drželo tak pevně, že musela bojovat, aby balíček otevřela. Podle jeho hravého úsměvu začala mít podezření, že to udělal záměrně, ale pak konečně papír povolil a ona zapomněla na vše ostatní.
Odhalila dlouhý stříbrný řetízek s přívěskem na konci. Ten byl sotva širší než její prst a zhruba ve tvaru kostky. Zdobily jej vzory tak složité, že jím musela chvíli otáčet, než si uvědomila, že jde o krabičku s panty na jedné straně a prakticky neviditelnou rýhou vedoucí kolem celého vršku. Máchla nad víčkem, ale nic se nestalo. Dokonce přitlačila, ale horní část se ani nehnula.
„Co jsi na to použil, super lepidlo?“ zeptala se hravě a držela dárek tak, aby jej všichni viděli.
Bill si jej od ní vzal a jemně jí přehodil řetízek kolem krku. Krabička se jí usadila přesně nad srdcem a ona si tiše povzdechla. Šperk, jakkoli nefunkční, se jí velmi líbil a teď bude mít jeho připomínku pořád u sebe. Nebyla si jistá, zda je to dobře, nebo špatně.
„Je to taková hříčka,“ řekl a prstem jí přejel po krku pod náhrdelníkem. Hermiona stěží potlačila zachvění. „Na otevření existuje speciální zaklínadlo. A ne,“ zastavil ji, než se nadechla k otázce, „nenajdeš je v žádné ze svých knih. Vytvořil jsem je já sám.“
„Alespoň jí napověz!“ křikla Molly svým nejlepším mateřským hlasem. „Protože s tím půl večera děláš tolik cavyků, chceme my zbylí vědět, o čem to celé je.“
To jí získalo smích z celé místnosti a dokonce i souhlasné zabručení od některých dětí, které pravděpodobně nechápaly z rozhovoru nic kromě toho, že jejich babička má vždycky pravdu.
Hermiona si založila ruce v bok a s očekáváním se na Billa zadívala. Snažila se nehihňat a udržet kamennou tvář. „No?“
„To jediné, po čem nejvíc toužím,“ řekl. „To je klíč.“
Zvláštně se na něj podívala. „Musím jen říct, co si nejvíc přeješ?“
Bill přikývl. „Jen ta slova řekni. To jediné, po čem nejvíc toužím.“
Přitáhla si přívěsek ke rtům a rozhlédla se po celé hordě Weasleyů, kteří ji sledovali. Pak zkusila: „Žádné šediny!“ a v hraném očekávání jej zvedla. Přirozeně se nic nestalo.
Fred se postavil vedle ní. „Nech mě, já to zkusím!“ Sklonil se nad její ruku a řekl: „Moje štěstí v randění.“
„Ne, ne, zkus Georgeovu hvězdnou postavu!“ vykřiklo druhé dvojče.
Fred začal přijímat tipy od rodiny, jeden divočejší a pitomější než druhý. Nakonec Hermiona musela náhrdelník sundat, aby si udělala trochu místa od vzrušených zrzavých hlav. Od všech. Bill se celou dobu usmíval a sledoval ji, jako by nikdo jiný v místnosti nebyl. V jeho výrazu viděla cosi zvláštního, ale snažila se to ignorovat, až se hovor nakonec přesunul k jinému tématu. Vzala si dárek zpět a Bill obrátil pozornost k Harrymu a debatě o pracovních záležitostech.
„Zní to zatraceně úžasně, chlape,“ nadchl se Harry a jen nepatrně sebou trhl, když jej jeho manželka plácla za klení před dětmi.
„To také je,“ přitakal Bill a posadil se na opěradlo Hermionina křesla. Pohladil ji po vlasech, než jí přehodil ruku přes záda. „Nemůžu uvěřit, že jsem byl mimo tak dlouho. Tak nabitý energií jsem se necítil celé věky. Většina z kouzel, která používáme, jsou úplně experimentální. Fakticky to je vzrušující.“
„No, mělo by být,“ pokývl Harry a přesunul si teď již spící dítko z jednoho ramene na druhé. Druhý chlapec mu ležel u nohou, jen jeden měl štěstí, že se vydrápal na klín svého otce, ještě než podlehl spánku. „Se všemi těmi intenzivními magickými energiemi, se kterými bojujete, by tradiční kouzlo postrádalo účinnost. Bystrozorova nejhorší noční můra, to mi věř.“
Hermiona věděla, co je bystrozorova nejhorší noční můra, a rozhodně se nejednalo o něco tak bezvýznamného, jako je použití improvizované magie v těžké situaci. To znamenalo jen zábavnou výzvu. Harry lépe než kdo jiný věděl, co je skutečná noční můra. On v ní žil – před třemi lety, když přímo před jeho zraky zabili Rona. Ani si neuvědomovala, že se jí oči zamžily, dokud se k ní neotočila ustaraná Ginny.
„Všechno v pořádku, Hermiono?“
Hermiona se zhluboka nadechla a pomalu přikývla. „Jsem v pohodě. Myslím, že se jen na chvilku potřebuji dostat pryč z tohoto pozdvižení.“
Bez dalšího slova opustila pokoj a zamířila přímo nahoru. Všimla si, že se Bill snaží zachytit její pohled, ale on byl ten poslední, koho by teď chtěla vidět. Bylo hloupé nechat se rozrušit tak běžným hovorem, a jestli chtěla doufat v uklidnění, potřebovala tichou, prázdnou místnost a pár minut o samotě. Jen nepatrně ji překvapilo, že skončila v Ronově starém pokoji; nevkročila sem od té doby, co ji odtud vypudilo neustálé Mollyino a Billovo naléhání, že život ještě neskončil.
Už dávno, hned když se vzali a přestěhovali do svého vlastního bytu, zabalili většinu jeho dětských věcí, ale na zdech stále pyšně visely plakáty s Kudleyskými kanonýry dávných hráčů a až přehnaně oranžovými nápisy. Leželo zde pár krabic, které, jak věděla, obsahovaly jeho bystrozorskou uniformu a výstroj. Po jeho smrti se na jejich obsah nemohla ani podívat a ani teď si nebyla jistá, jestli touží po špatných vzpomínkách, které by jejich otevření vyvolalo. Lepší je některé věci nechat spát.
A netýkalo se to i jejích citů k Billovi? Něco, co je lepší nechat být? Nebylo by lepší, kdyby tyto myšlenky uzavřela do krabice v temné místnosti a nechala je tak, aby zůstaly neurčitou vzpomínkou?
O chvíli později, když Ginny zaklepala na dveře, měla již Hermiona obsah všech krabic rozprostřený po podlaze.
„Jsi v pořádku?“ otázala se drobná dívka, vešla do místnosti a zavřela za sebou dveře. Klesla na postel a z té námahy těžce dýchala. „Odešla jsi docela narychlo.“
„V tom okamžiku jsem s ním nemohla být,“ řekla Hermiona a nekvalitně opravené rukavice hodila do odpadkového koše.
„Takže místo toho děláš... co?“
„Nechávám minulost za sebou.“
V tichosti seděly pár minut, než se zase ozvala Ginny: „Víš, už brzy odejde.“
Jednou rukou Hermiona roztržitě popadla přívěsek a tiše poznamenala: „Vím.“
„Tak to je tvá šance!“ pobízela ji Ginny. „Běž dolů a řekni mu, co cítíš. Možná potom zůstane!“
Hermiona odhodila další věc do koše a pak vstala. Jen shlížela na hromádku, která zbyla. Oči stočila na kamarádku. „A možná nezůstane. Co pak, Ginny? Pak nebudu mít ani to málo, co mám teď. Nejsem si jistá, že jsem připravená na takové riziko.“
Když vyklouzla z místnosti, Ginny se na chvíli zdržela. A jakmile Hermiona došla ke schodišti, zjistila proč – Bill na ni čekal v obývacím pokoji. Sám. Jak její nejlepší kamarádka dokázala tuto situaci zajistit, jí nebylo jasné, ale buď si za to zasloužila uškrtit, nebo obdarovat krabicí čokolády.
„Omlouvám se,“ omlouval se Bill. „Nenapadlo mě to.“
Svraštila obočí. „Co?“
„Jak těžký musí pro tebe dnešní den být, když tu není on.“ Rukou si přejel po culíku. „Asi jsme občas příliš dobří v zakrývání bolesti, co? Ostatní tak snáze zapomenou, i když my nemůžeme.“
„Bille, já jen –“ zarazila se. Jestli ji toto prohlášení nemělo utvrdit v jejím odhodlání, nedovedla si představit, co by to zvládlo. Ať už odpoví cokoliv, nemohla zapomenout na to, jak svá slova pronesl. Možná na chvíli na Rona zapomenul, ale ona taky. Zapomněla, jak jí bylo navždy souzeno stát v patách za dokonalostí, kterou viděl ve Fleur.
„Budeš mi chybět,“ řekl prostě a přitáhl si ji do jemného objetí. „Ale uvidíme se o Vánocích.“
Jaksi se dokázala usmát. „O Vánocích,“ přitakala a vymanila se z jeho náruče.
A pak s posledním ohlédnutím zmizel. Hermiona dlouho zírala na dveře, které se za ním zavřely, stále v pokušení se za ním rozběhnout i přes své uvědomění. Pokud jej tak jako tak nikdy neměla mít, proč to tímto neukončit a nepohnout se dál? Jediné, co ji zastavilo, byla Molly. Ta přišla do pokoje posbírat poslední talíře.
„Bill tedy odešel?“ zeptala se s tichým povzdechnutím. „Takže tu zůstáváme zase jen my dvě. Nechtěla bys zůstat na noc, drahoušku? Jsi trochu pobledlá. Nejsem si jistá, jestli v té své fajnové posteli dost dobře spíš.“
Ta zmíněná ‚fajnová‘ postel byla moderní vyvýšená plošina tisíckrát pohodlnější než stará Ronova obludnost, ale stejně pozvání přijala. Představa, že se vrátí domů, do prázdného bytu – a postele – jí připadala méně atraktivní než kdy jindy. Vydala se znovu po schodech nahoru a cítila se, jako by za sebou táhla pořádné železné závaží. Nemířila však do svých obvyklých dveří.
Billův pokoj vypadal, jako by v něm nežil už roky a ne jen pár týdnů. Stěny nic nezdobilo a byly čerstvě vymalované, nábytek přestěhovaný a postel nedávno ustlaná. Ani to zde nevonělo stejně; pokaždé, když sem dřív vešla, cítila mátu. Teď to tu bylo prázdné. Jako by neexistovala jediná vzpomínka.
Hermiona padla do postele; nakonec přišla i o tu poslední špetku odhodlání. A poprvé za poslední dva roky se uplakala do spánku.
Musyc: ( Lupina ) | 26.05. 2023 | Letters Without Answers | |
Scattered Logic: ( Lupina ) | 21.01. 2022 | Nikdy není příliš pozdě | |
Scattered Logic: ( Lupina ) | 09.01. 2022 | Dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt | |
Scattered Logic: ( Lupina ) | 31.12. 2021 | Drobná chyba ve výpočtu | |
Gilpin: ( Lupina ) | 25.11. 2015 | Všechny ochránit | |
Hayatonyaaa: ( Lupina ) | 18.11. 2015 | Samá zmařená akce | |
IllustrisFlamma: ( Lupina ) | 11.05. 2015 | Lepší než pomsta | |
worldsapart: ( Lupina ) | 14.02. 2015 | To jediné - 3/3 | |
worldsapart: ( Lupina ) | 13.02. 2015 | To jediné - 2/3 | |
worldsapart: ( Lupina ) | 12.02. 2015 | To jediné - 1/3 | |
8thweasleykid: ( Lupina ) | 11.01. 2015 | Moudrý klobouk a ptačí chřipka | |
Shadowed Shinobi: ( Lupina ) | 12.01. 2014 | Slova nevyřčená | |
Loten: ( Lupina ) | 05.06. 2013 | Crossroads | |