Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Postranní úmysly

Jak začaly kolem obíhat zvěsti o náhradě učitele obrany, Snapeova nálada se trvale zhoršovala. Vykašlal se na patovou situaci s ředitelem a vykradl se do jeho kanceláře, přičemž se mračil na jakoukoliv osobu, místo, či věc, na které nešťastnou náhodou spočinuly jeho oči.

„Dnes jsem zaslechl velmi znepokojující klepy, řediteli,“ oznámil, když se posadil.

Brumbál nevypadal ani v nejmenším překvapeně. „Ano, to asi ano. Citrónový bonbón?“

Snape zazíral do nabízené misky, ošklivě se na Brumbála podíval, pak jeden bonbón popadl a začal jej zuřivě křoupat.

Očima staršího čaroděje problesklo mírné pobavení. „Pokud jsou to ty klevety, jaké si myslím, že jsou, mohu potvrdit, že vůbec klevetami nejsou. Remus Lupin se vrátí, aby převzal hodiny profesora Meerana.“ Při Snapeově zuřivém pohledu pokračoval: „Rodiče budou jen stěží něco namítat, jelikož je nejvhodnějším kandidátem dostupným v tak krátkém čase. Studenti jej stále považují za nejlepšího instruktora obrany a opravdu, Severusi, on je jediný se zkušenostmi nezbytnými k tomu, aby převzal hodiny uprostřed roku. Předpokládám, že se po příchodu rychle zorientuje.“

„A kdy to bude?“ zeptal se Snape napjatým a podrážděným hlasem.

„Během zimních prázdnin změní trvalé bydliště.“ Brumbál Snapea zamyšleně sledoval. „Určitě chápete mé důvody, proč jej chci najmout.“

Snapeovy černé oči zlostně vzplály. „Ale ano, řediteli.“ Přes rty mu přeběhl hořký úsměv. „Odpusťte mi ovšem, jestli načasování shledávám lehce podezřelým.“

„Jistě teď, Severusi,“ škádlil jej s třpytícíma se očima Brumbál, „nebudete ve všem, co udělám, hledat postranní úmysly.“

„Jen když si budu myslet, že to situace vyžaduje,“ tvrdě odvětil Snape; nechtěl, aby ředitel jejich poslední spor bral na lehkou váhu. „Je velká shoda náhod, že jste přivedl zpět posledního Pobertu krátce po mém zjištění, že děcko Jamese Pottera je můj syn. To musíte připustit.“

„Remus Lupin zde bude učit kvůli tomu, že je nejlépe kvalifikovaný kandidát,“ vážně pronesl Brumbál. „Nepopírám, že profesor Lupin má k Harrymu jisté vazby, ale to mu nemůžete vyčítat.“ Významně se přes své brýle na Severuse podíval. „Obzvláště, když se chlapcův otec vyjádřil, že nemá žádný zájem na zvelebení jejich vztahu.“

„Ano a jsem si jistý, že onen chlapec kvůli tomu každý večer brečí do polštáře,“ vrátil mu Snape ironicky.

To staršímu kouzelníkovi cosi připomnělo a ztrápeně se zahleděl do dálky. „Ne, to ani nečekám,“ přiznal tiše, téměř jako by jen sám sobě. „Dělalo by mi menší starosti, pokud by tomu tak bylo. Nevyrovnal se dobře se ztrátou Siriuse.“

Snape polkl hořkost, když pomyslel na tohoto Pobertu. Z nich ze všech Siriusem Blackem nejvíce pohrdal a o Blackově smrti během těch strašných let pravidelně sníval. Kdysi si myslel, že Blackův konec udělá tlustou čáru za jeho vnitřním zmatkem, ale ne, ten se každým dnem jen zhoršoval. Stále Blacka nenáviděl, ale teď nenáviděl mrtvého muže, který už nemohl ublížit.

Popravdě řečeno, skoro si přál, aby byl Black stále na živu. Mohl by jej ještě jednou urazit, ještě jednou se mu vysmát. Měl by šanci na něj seslat puchýřové vředy a sledovat praskání jeho jemné kůže, nebo by mu mohl podstrčit lektvar impotence. Mohl by Siriusi Blackovi hodit do tváře, že jeho milovaný kmotřenec ve skutečnosti není synem Jamese Pottera. Viděl by, jak Blackovu tvář zachvacuje hrůza poznání, že po Jamesi Potterovi nezůstal žádný odkaz. Nebo ještě líp, slyšel by, jak Black potvrzuje, že má o kluka starost bez ohledu na jeho pokrevní příbuznost, a sledoval by, jak se ponižuje, aby měl i dál na Harryho právo. Jmenovat kmotra bylo koneckonců rodičovskou výsadou podle všech kouzelnických zákonů a Snape by mohl vybrat někoho jiného. Někoho, koho Black nenáviděl.

Tyto fantazie Severusovi probleskly hlavou během pár okamžiků, než si uvědomil, že na něj Brumbál zírá a čeká na jeho přikývnutí a stoické přijetí Remuse Lupina zpět ve škole. Čeká, až schválí, že další kamarád Jamese Pottera vtančí do Bradavic a převezme vládu nad Snapeovými studenty. Nad Snapeovým synem.

„Výborně. Chápu, že do toho nemám co mluvit,“ řekl. „Ale nezůstanu tu o prázdninách, abych sledoval, jak si nárokuje svoji novou pozici.“

„To je vaše volba, Severusi. Kam půjdete?“ konverzačně se zeptal Brumbál.

Opět jej zasáhl rozsah ředitelovy zrady. Po všem, co mu provedli Pobertové, po tom pekle, kterým si kvůli nim musel projít, s vědomím skutečnosti, že oni, víc než kdokoli jiný, jej vehnali do náruče Pána zla… Brumbál jim dal jeho syna. Potter, Black a dokonce i Lupin si nárokovali Snapeovo tělo a krev mnohem silněji, než si je nárokoval on sám.

Merline, to by stačilo dohnat člověka k šílenství.

A to šílenství stálo za následujícími slovy: „Půjdu na rodinné statky na severu. Se svým synem.“

To Brumbála na celou vteřinu překvapilo, ačkoli pak mu jasně modré oči opět zlhostejněly.

„Co doufáte, že tím získáte?“

„Ale no tak, řediteli,“ a Snape úmyslně zopakoval Brumbálova vlastní slova, „jistě teď nebudete ve všem, co udělám, hledat postranní úmysly.“

Brumbál se opřel a přeměřil si ho; v očích mu už nejiskřilo. „To vskutku budu… Protože vy vždy máte postranní úmysly.“ Zamyšleně zvedl k ústům vetchý prst. „Jde o Lupina nebo o mě?“

Vás, odpověděly Snapeovy zrádné myšlenky. Ale odpovědí necouvl ani o milimetr. „Možná jde o mě.“

„O vás…“ Brumbál se zatvářil pochybovačně, ale nicméně přikývl. „Možná je na čase, aby šlo o něj.“

Snape se nepotřeboval ptát, o kom mluví. „Copak není vše o tom drahém Chlapci, který zůstal naživu?“ usmál se chladně. „On je o tom zcela jistě přesvědčen.“

„Vy mu, Severusi, vůbec nerozumíte,“ tiše pronesl Brumbál. „A já vám nedovolím jej zranit.“

„Nemáte na vybranou,“ ušklíbl se Snape. „Pokud moji žádost odmítnete, půjdu na ministerstvo a oficiálně jej prohlásím svým synem. Získám opatrovnictví a vy přijdete o špeha ve vnitřním kruhu Pána zla.“

Brumbálovu tvář opanoval šok. „Severusi –“

Snape odmítal ustoupit. „Už vás nenechám obcházet moji vůli! Může být vaším drahocenným Chlapcem, který zůstal naživu, ale je mé krve. Pokud si jej budu chtít vzít, dovolíte mi to, jinak – Merlin mi pomoz – vás donutím.“

Brumbálův výraz ztvrdl. „To nebude nutné, Severusi. Na prázdniny přenechám péči o pana Pottera vám, ale pokud se k němu po celou dobu budete chovat… jak se obvykle chováte,“ Brumbálovým výrazem přeběhl záblesk odporu, „budu velmi nešťastný.“

Z čehosi v tónu staršího kouzelníka Snapea až zamrazilo a přimhouřenýma očima na Brumbála zíral. Cítil se podivně nervózní, jako by stál před štěrbinovým, rudým pohledem svého druhého pána. Hlavou mu zavířilo tucet předpokladů najednou, ale nakonec došel k jedinému závěru – Brumbál zuřil, protože mu na Harry Potterovi skutečně záleželo.

Ne… On jej měl rád.

Snape cítil k vlastnímu synovi iracionální žárlivost. Harry Potter zaujímal v srdci Albuse Brumbála místo, které on sám nikdy nezískal bez ohledu na to, jak zoufale jej kdysi potřeboval. Kdyby tehdy v Chroptící chýši byl cílem ten kluk, Severus nepochyboval o tom, že pachatelé by byli vyhozeni a ne jen přísně pokáráni.

Z jakéhosi důvodu měl starý ředitel Harry Pottera rád tak, jak nikdy neměl mladého Severuse Snapea.

Snape vstal ze svého sedadla, ale stále jej popichovala ta nepříjemná závist a hněv. „Výborně,“ přitakal. „Budu se s tím spratkem co nejvíc snažit.“ Ozvala se v něm neurčitá, prázdná bolest. Kdesi, jaksi, měl pocit, jako by jej okradli.

„Děkuji vám, Severusi,“ řekl Brumbál tiše a v modrých očích se zračila úleva. Úleva.

Severus se odvrátil; nemohl ten pohled snést.

ooOOoo

Harry seděl v prázdné ložnici s otevřenou učebnicí přeměňování na klíně ještě dlouho poté, co ostatní studenti zmizeli. Zíral na stránky nevidoucíma očima; slova teď dávala jen malý smysl.

Bylo zvláštní, že celé pololetí se vyhýbal společnosti, ale teď, na začátku prázdnin, jej ta osamělost zraňovala. Weasleyovi jej pozvali na výlet (laskavost prosperujícího Freda a George), ale Harry odmítl. Nechtěl je svojí přítomností ohrozit a nechtěl se vetřít na jejich první Vánoce, které mohou oslavit, jak si přejí. Stejně pochyboval, že by jej Brumbál pustil.

Myšlenky se mu zatoulaly na Grimmauldovo náměstí. Možná by mohl jít tam; strávil v tom domě dva týdny na konci léta, zatímco se u soudu projednávala Siriusova závěť. Působilo to tam děsivě prázdně. I když mu později dělala společnost Nymfadora Tonksová, stále mu tam vše připomínalo, jak zoufale postrádá Siriuse.

Možná bude na Grimmauldově náměstí lépe teď, když se Remus vrátil z… odkudkoliv, kde, sakra, strávil všechny ty měsíce.

Otočil další stránku v učebnici a vzpomněl si na ty zvěsti, co zaslechl. Ucítil, jak se mu cosi zachvělo v žaludku. Remus by mohl být novým učitelem obrany. Neviděl Lupina od onoho dne na nádraží a znepokojovalo jej, že se mu bývalý profesor neozval. Zpočátku se Harry zabýval mlhavou představou, že se vzájemně politují, ale teď si nebyl jistý ničím. Proč mu Remus neodpověděl, nebo alespoň nenapsal pár slov v odpověď na jeho dopisy?

Harryho napadlo pár možností, proč… Ale nechtěl o nich přemýšlet. Nepředpokládal, že by to mohl ustát.

Příliš bolestivé. Příliš blízko.

S učebnicí přeměňování to vzdal, a protože se rozhodl přemýšlet o příjemnějších věcech, nedbale ji odhodil na postel. Tonksová mu v dopise přislíbila, že jej navštíví a možná jej na pár dnů prázdnin odčaruje někam pryč. Zaměstnávaly ji povinnosti bystrozorky a nedávaly jí v zimním období vydechnout (koneckonců temní čarodějové neměli moc respektu ke školním prázdninám), ale zdála se dost jistá, že si bude moci dopřát pár dnů pracovní neschopnosti, aby mu dělala společnost.

Jakmile Harryho myšlenky zamířily k mladé bystrozorce, okamžitě se cítil šťastnější. Ona jediná měla po Siriusově smrti pochopení a byla jediným členem Řádu, který se k Harrymu nechoval jako ke vzpurnému děcku. Spolu s Tonksovou se mu v duchu vybavilo těch několik dnů na Grimmauldově náměstí a Harry cítil, jak mu zrudly tváře. Pohled se mu nevědomky stočil ke stále otevřenému dopisu a říkal si, jestli to z její strany byla jen anomálie, nebo jestli opravdu…

„Do prdele!“

Harry v šoku spadl z postele, když se ve dveřích zjevila Snapeova černá silueta.

„Pozor na jazyk, Pottere,“ varoval jej Snape chladně, bez pozvání vstoupil a kopl do dveří, aby je za sebou zavřel.

„Profesore Snape!“ Byl zděšen. „Co – proč –“

Snape. Černé mastné vlasy, obrovský zahnutý nos a pohrdavý úšklebek. V Nebelvíru.

V Harryho pokoji.

Přísahal by, že o tomto měl kdysi noční můru.

„Jsem potěšen, že ses za těch šest let naučil mé jméno,“ poznamenal Snape sarkasticky a pozoroval ho přimhouřenýma očima. „Zjevně budu muset přehodnotit svůj názor na tvé mentální schopnosti.“

Harry se vzpamatoval z šoku. „Co tu, sakra, děláte, Snape?“

„Jdu tě vyzvednout na prázdniny,“ odvětil Snape. Chladný, sadistický úsměv se mu objevil na tváři, když zaznamenal Harryho zděšený výraz. „Zabal si, Pottere.“

Harry na něj ještě chvíli zíral, načež se divoce rozesmál. „Zbláznil jste se? Nikam s vámi nejdu!“

„Vzhledem k tomu, co si myslí pan ředitel, jdeš.“

„Nikdo mi nic neřekl,“ zoufal si Harry.

Snape se krutě ušklíbl. „Ano, to jsem měl já, že? Asi mi to vypadlo z hlavy.“ Chvíli Harryho ignoroval, mávl hůlkou a odměřeně vyštěkl: „Balit!“

Harry byl příliš ohromený, aby reagoval, když se jeho proradné věci vznesly vzduchem k  truhle. Další švihnutí hůlkou a ta zaklapla.

Snape se svýma zkoumavýma černýma očima pohrdavě rozhlédl po místnosti. „Zdá se, že by to mohlo být vše. Teď se hni, Pottere. Nemám na to celý den.“

„Už jsem řekl,“ tvrdě oponoval Harry s náhlým odhodláním. „Nejdu s vámi nikam.“

Snape se na něj podíval. „No, tvé věci ano. Accio hůlka!“ Sevřená Harryho ruka přišla o hůlku. Snape ji chytil, držel dvěma prsty a posměšně jí třepal. „A tvá hůlka jde se mnou také.“

„Ale já ne!“ zasyčel Harry skrz zaťaté zuby. „Ani nevím, o co vám, sakra, jde. Nenávidíte mě. Proč byste vůbec chtěl trávit prázdniny se mnou?“

„Myslel jsem, že to je zjevné, Pottere,“ Snapeovi se zlovolně zaleskly oči. „Je mi zle z pohledu na miniaturu Jamese Pottera a konečně mám záminku s tím něco udělat.“ Zvedl jedno obočí. „Dva týdny jsou víc než postačující, abych zjistil, jak zjevměnící zaklínadlo zlomit, nemyslíš?“

„Co!?“ Harry se s odporem podíval na nažloutlou pleť Mistra lektvarů, jeho zahnutý nos a zplihlé, mastné vlasy. „V žádném případě,“ pronesl, náhle nervózní. „Jsem spokojený s tím, jak vypadám.“

„Nechápu proč,“ poznamenal Snape suše a se stejnou nechutí zaběhl očima k Harryho střapatým vlasům a hubené postavě.

K čertu se Snapem!

„Netvrdím, že bych byl něco extra,“ bránil se, „ale naprosto určitě nechci vypadat jako vy!“

Čekal, že se Snape rozzlobí. Nicméně mužovy rty roztáhl nemilosrdný úsměv a odhalil nerovnoměrné, nažloutlé zuby v celé jejich slávě.

„No, pak je škoda, že do toho nemáš co mluvit, synu.“ Hrozivě se naklonil a zazíral přímo do Harryho očí. „A varuji tě,“ dodal tiše. „Nos a vlasy? Jsou dědičné.“