Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/4/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 4. Skutečné páté kolo u vozu
Profesor Snape k němu v minulosti býval krutý, ale opravdu – tohle překračovalo všechny meze. Přepadl jej ve Velké síni, navykládal mu absurdní lži, pomlouval jeho matku… Harry svoji matku znal! No, ne skutečně, ale slyšel toho hodně od ostatních a viděl v myslánce Snapeovu vzpomínku. Znal svoji matku natolik, aby mohl s jistotou tvrdit, že by se nikdy nedotkla toho… toho slizkého zmetka.
Snape má evidentně cosi za lubem. Možná něco pro Voldemorta. Mohl zase změnit strany? To muselo být ono. Buď to, nebo byl jen skutečný bastard a při Harryho mučení zacházel sakra daleko. Možná si vynahrazoval všechny ty hodiny lektvarů, které už Harry nenavštěvoval, kompenzoval si všechny ty tresty, které už nemá šanci udělit… Harry měl občas podezření, že jeho úloha Snapeova verbálního boxovacího pytle naplňovala nějakou hlubokou, pokřivenou potřebu ukrytou v černém profesorově srdci. V každém případě se to Brumbálovi líbit nebude; určitě Snapeovi něco řekne.
Harrymu se ulevilo, když před ředitelnou uviděl Brumbála v rozhovoru s profesorkou McGonagallovou. Dnes tedy žádné potupné provolávání názvu cukrovinky před chrličem; stejně si zrovna na žádnou nedokázal vzpomenout. Hádáním hesla by strávil hodiny a beztak by neuspěl. Bylo čiré štěstí, že ředitel už je venku.
Díky Merlinovi za Brumbála. Poprvé od toho případu s proroctvím cítil Harry prostupovat tělem teplý pocit bezpečí. Brumbál nebyl neomylný – to už teď věděl – ale tento případ mohl vyřešit. Harry se, stejně jako za dávných dnů, může schovat pod Brumbálovu ochranu a ředitel vše napraví. Snapeovi řekne, aby Harryho nechal na pokoji, aby mu přestal ohavně lhát.
Brumbál jej sledoval přicházet. I McGonagallová u jeho boku se otočila a její oči byly na pozadí bledé pleti prázdné a ponuré. Ředitel se v ústrety usmál a se sotva viditelným zavlněním hábitu přešlápl, aby Harryho doprovodil do kanceláře. Harry si uvědomil cosi zvláštního…
Brumbál si zavolal ředitelku jeho koleje a ani jeden vůbec nevypadal překvapeně, když se Harry objevil.
Očekávali jej.
Harry cítil, jak se v něm šíří chlad. Zastavil se a nevěřícně na ředitele zíral. Brumbál cosi řekl – slova, která se slila do mlhy a Harry je nestihl zpracovat. A oči – ty ostražité, modré oči. Nebylo pochyb; čekal, až se Harry ukáže. To znamenalo…
„Pane Pottere?“ říznější hlas McGonagallové tu mlhu prořízl.
Divoce se na ni podíval, pak zpět na ředitele. Mohl by to být omyl, mohlo to být nedorozumění. Možná Brumbál nic nevěděl. Možná chtěl Harryho vidět kvůli něčemu naprosto jinému. Mohl by mít zprávy… Dobré zprávy! Voldemort v noci dostal infarkt a umřel. Pán zla se zřekl násilí a chce se setkat u čaje. Tom Raddle opustil své Smrtijedy, aby pláchl s mudlovskou letuškou. Něco, cokoliv…
Prosím, prosím, jen ať ten vědoucí Brumbálův pohled nemá nic společného se Snapem.
„Možná bys měl jít dál, Harry, abychom si mohli promluvit,“ jemně navrhl Brumbál.
Harrymu bušilo srdce v uších. Na něco takového nebyl připravený. Dobrý bože, copak to nikdo nevidí? Pokaždé, když se mu mysl zklidnila, napadaly jej všechny ty myšlenky – proroctví, Sirius, jak jej Voldemort posedl… Narůstaly v něm, jako by jej chtěly zadusit. Sotva mohl dýchat. Nepotřeboval k tomu ještě něco dalšího. Jen chtěl, aby se Brumbál zasmál tomu, co Snape prohlásil, aby Harryho ujistil, že Mistra lektvarů pokárá. Skutečně si nemyslel, že to ředitel už ví…
Harry se otočil a slepě se vydal opačným směrem. Pryč od té hrozné kanceláře, od ředitele, který se tvářil mírně jako vždy, když se připravoval sdělit nějaké závažné poselství. Hrozilo, že mu jeho myšlenky opět přehrají celý ten neskutečný rozhovor se Snapem, a on je s nemilosrdným odhodláním zatlačil zpět na jejich místo.
Pak zaslechl… kohosi… zavolat jeho jméno a rozeběhl se. Vždycky byl rychlý, že? Vtrhl mezi překvapené tváře na chodbě, zadýchaně křikl heslo a ztratil se ve vchodu za nebelvírským portrétem.
Zpomalil, až když dorazil ke schodišti, a napětí mu teď tepalo ve spáncích. V uších mu divně bzučelo a opravdu, opravdu jej bolela hlava; jako by vážila tisíc tun, když dorazil do svého pokoje a padl do postele. Neohrabanými prsty trhl za závěsy a zatáhl je kolem svého soukromého prostoru. Potřeboval tu temnotu, tu samotu. Zabořil se do pokrývek a zamumlal kouzlo, aby zabránil světlu prodrat se skrze závěsy do jeho malého zakrytého místa.
Černočerná tma. To bylo lepší. Zavřel oči a zklidnil dýchání, předstíral, že je někde úplně jinde… Zpátky v onom nečekaném útočišti, které nalezl toto léto.
Každou noc jej trápily vize Voldemorta, alespoň ze začátku. A během těch pár letních týdnů jej izolace vytvořená Dursleyovými, hrůza a vina ze Siriusovy smrti a neustálé útoky na spící mysl dohnaly téměř k šílenství. Už ani o minutu déle nemohl vystát puch Dudleyho druhé ložnice a nemohl vypadnout z domu, aniž by cítil oči kouzelníků, kteří jej střežili a hlídali každý jeho krok. Toho léta našel jediné útočiště v místě, kterým kdysi z celého srdce opovrhoval.
Bylo zvláštní, jak se jeho pohled na přístěnek pod schody změnil. Jako by se zmenšil tím, jak Harry vyrostl. Byl to jen vrtoch, že se jednoho dne uhnízdil v zatuchlé díře plné pavouků, odkud slyšel Dursleyovy dupat po schodech nahoru a dolů. Ale zde do něj sestoupil zvláštní pocit klidu. Jistě, jako dítě nikdy nebyl šťastný. Vždy se cítil malý a bezcenný. Ale bylo to nějak lepší, než jak se cítil teď. Tehdy neměl nic… Nebyl nic. Teď měl lidi, které miloval, lidi, které měl chránit, a budoucnost světa spočívala v jeho váhavých rukou. Siriusova smrt mu otevřela oči ohledně strašných následků jeho voleb, proroctví mu zabránilo uniknout těm strašným rozhodnutím. A Voldemortovo děsivé posednutí jeho mysli na oddělení záhad mu ukázalo, jak slabé a beznadějné jeho úsilí ve skutečnosti je. Kouzelnický svět k němu vzhlížel jako ke svému zachránci a teprve teď si Harry uvědomil, že je pořád pouze oním vyděšeným klukem, který před všemi těmi lety žil v přístěnku pod schody.
V přístěnku vidiny nikdy nemíval. Jako by se pohřbil v nejtemnější místnosti, ukryl před Voldemortovým zrakem. Začal tam prchat každou noc, ke vzteku Dursleyových, kteří z jakéhosi důvodu najednou pojali averzi k tomu, aby tam jejich nenáviděný synovec dobrovolně spával. Když byl malý, zavírali jej tam s mnohem větším nadšením… Neměl tušení, co se změnilo; a bylo mu to jedno. Do tohoto jediného místa mohl utéct a mít se lépe, unikl zde myšlenkám a strachům, které mu rejdily v hlavě. A nestaral se, jestli jej budou Dursleyovi šikanovat, aby jej z toho místa vyštípali.
Jakmile byl zpátky v Bradavicích, náhradu nalézal mnohem hůře. Měl spolubydlící, lidi, kteří si jej všímali, a jeho soukromí tak chránily spíš závěsy než stěny. Většinu nocí sebral veškeré zbraně z arzenálu své představivosti, zaměřil se na jediný cíl – předstírat, že je zpět v přístěnku, zcela bez odpovědnosti nebo významu v očích druhých – a obvykle se mu podařilo, aby si mysl odpočinula.
Dnes opět zabral, pohřbil se v temnotě a přinutil své myšlenky zklidnit se. Mohlo by se mu podařit zapomenout na bouřlivé události toho dne, kdyby jeho malé útočiště náhle nezaplavily ostré paprsky odpoledního slunce a dovnitř nenahlédl černý stín.
„Jsou jen čtyři odpoledne, kámo, neříkej, že už spíš!“
Harry zasténal a přetočil se na bok. „Běž pryč, Rone.“
Ron jej zcela ignoroval. „McGonagallová mě poslala nahoru,“ pokračoval. „Říká, že si pro tebe dojde, jestli neslezeš dolů, a já opravdu nechci, aby se tu objevila. To mně a Seamusovi nemůžeš udělat. Prosím, Harry?“
Seamus s Ronem propašovali během několika prasinkových víkendů do věže neslušné množství ohnivé whisky a bylo jim jasné, že by ji McGonagallová mohla ucítit.
„Fajn,“ odsekl Harry podrážděně. „Jdu.“
Netrvalo dlouho a Harry klusal po schodech a zpocenýma rukama si přejížděl po hlavě v nekonečné bitvě se svými vlasy. McGonagallová na něj dole čekala a tvář již neměla tak pobledlou. Harry se opět modlil, aby se zprávy naprosto nijak netýkaly Snapea. Voldemort chytil… otravu botulotoxinem. To musí být ono.
„Pane Pottere, pojďme si promluvit o samotě, ano?“ zamumlala ředitelka a pokynula chlapci, aby ji následoval.
Ještě nikdy neviděl komnaty McGonagallové a nyní v nich jen mlčky stál, než jim připravila čaj. Bál se dotknout čehokoliv v tomto elegantním interiéru.
„A teď, pane Pottere,“ nasadila jemný tón, když mu podávala čaj a vyzvala jej k usednutí na pohovku, „vím, že musíte mít pár otázek.“
„O čem?“ co nejlhostejněji odvětil Harry a upil čaje.
„O profesoru Snapeovi.“ Odmlčela se a nejistě kmitla očima do strany. „O tom, že je vaším otcem.“
Harry polkl víc čaje, než měl v úmyslu, a horká tekutina mu opařila krk. Do očí mu vyhrkly slzy bolesti a rychle odložil šálek na stůl, jako by čekal, že jej kousne.
„Vím, že to musí být docela šok –“
„Ale doopravdy tomu nevěříte, že ne?“ skočil jí do řeči Harry. „Jenom si to vymyslel. Profesor Brumbál –“
„Byl ten, kdo mě o tom informoval,“ přerušila jej McGonagallová. „Před hodinou. Myslel si, že byste mohl potřebovat někoho, s kým byste si mohl promluvit, někoho, koho se to přímo netýká.“
Harry nevidoucíma očima zíral na své nohy. To nemůže být pravda. Brumbál je v té frašce taky namočený?
„Nejsem si jistá, co přesně vám profesor Snape říkal, Harry,“ pokračovala McGonagallová tiše. „Je… Severus není otevřený muž. Je právě tak v šoku jako vy, takže jestli řekl něco, co zranilo vaše city –“
„Ale prosím vás. Jako by se mě Snape mohl někdy nějak skutečně dotknout.“ Pocítil náhlý, surový hněv. „To všechno je jen nějaký vtip… špatný, zvrácený vtip.“
„Harry –“
„Nechci to poslouchat!“ zakřičel Harry a vstal, aby se vyhnul ruce, která jej měla uklidnit. „Nedotýkejte se mě!“
„Ovládejte se, pane Pottere!“ vyštěkla McGonagallová. „Vidím, že jste velmi rozrušený. Ale až si to všechno promyslíte, pan ředitel může vysvětlit –“
„Nechci se s ředitelem vidět,“ zavrčel Harry a podíval se na ni rozzuřeně, že jej do toho stále tlačí. Proč to dělá? „Nemáme o čem mluvit. Nevím, proč se chová, jako by to byla pravda!“
„Pane Pottere,“ zopakovala pevně, ale trpělivost jí už docházela, „profesor Snape je váš otec. Taková je situace a žádné popírání z vaší strany ji nezmění.“
„Jaký máte důkaz?“ do Harryho hlasu se vkrádal pocit zoufalství.
„Ředitelovo slovo,“ odvětila McGonagallová. „To je jediný důkaz, který potřebuji.“
„No, ale tohle mně nestačí!“
McGonagallová si povzdechla, zřejmě z této hádky velmi unavená. „Chtěl byste, aby profesor Snape připravil lektvar pokrevnosti, který by to potvrdil?“
„Od něj nechci nic,“ zdůraznil Harry. Znovu a upřeně se podíval na McGonagallovou. „Proč jste přišla vy? Kde je Brumbál?“
„Profesor Brumbál, Harry,“ napomenula ho přísně. „A myslel si, že jste utekl, protože se na něj hněváte. Za těchto okolností chápu, proč si nepřejete s ním mluvit. I profesor Snape je velmi rozrušený.“
„Proč?“ zeptal se otupěle.
Chvíli na něj hleděla, jako by přemýšlela, jestli neprozradila něco, co neměla. „Ředitel to před vámi skrýval. Před oběma.“
„Co…“ tápal, co říct. Cokoliv. V hlavě měl prázdno.
„Posaďte se, pane Pottere.“
Mechanicky se sesunul zpět na své místo.
„Toto musíte pochopit – ředitel dohlíží na záležitosti druhých více než století,“ zaměřila se McGonagallová na skutečnosti, které Harryho ještě ani nenapadlo zvažovat. „Vždy se snaží dělat to, co je nejlepší, alespoň z dlouhodobého hlediska. O Dursleyovy se nestaral, ale věděl, že oni jediní vám mohou zaručit bezpečnost. Nechtěl vás udržovat v nevědomosti ohledně vaší pokrevní příbuznosti, ale bylo mu jasné, že Severus není schopen vychovávat dítě. Jako bývalý Smrtijed měl stále sporný právní status a neměl žádné prostředky, aby vám poskytl stejnou ochranu, jakou jste získal od pokrevných příbuzných vaší matky. Harry, Albus má o vás starost a má starost o Severuse. Má srdce na správném místě, i když, možná, jsou jeho činy mnohdy diskutabilní.“
Zíral na své nohy, pak na koberec, ale teď obrátil zrak na McGonagallovou. Najednou se cítil zničený a bylo mu trochu zle.
„Pak to měl skrývat trochu dýl,“ pronesl tiše a chladně. „Nenávidím Snapea. Kvůli němu nemám Siriuse. Raději bych byl mrtvý, než jeho syn.“
Tvář McGonagallové ztvrdla. „Pane Pottere –“
„A on to cítí stejně,“ dodal Harry s hořkým smíchem, který ze sebe musel tlačit. „Jen se jej zeptejte. Řekne vám, jak moc mě nenávidí. Mně to říká při každé příležitosti.“
Celé tělo se mu chvělo, když vstal z pohovky.
„Nechci o tom mluvit. Už nikdy.“
McGonagallová vážně přikývla. „Tak dobře, pane Pottere. Můžete jít, jestli si to přejete. Ale na skutečnosti to nic nemění.“
Och, dovolil si nesouhlasit. Toto se skutečně dít nemohlo. Ne, když to nepřipustí. Snape na něj kvůli tomu jistě nebude tlačit.
Harry se na ni znovu nepodíval. Prostě odešel.