Preklady fanfiction Harryho Pottera

Melancholické Vánoce

A Blue Christmas

Autor: chelseyb

Překlad: Lupina          Beta: marci

Povolení k překladu: Ano

 Originál: http://www.fanfiction.net/s/8843976/1/A-Blue-Christmas

 Romance/Humor

Hermiona G & Charlie W

Rating: 13+

Kapitol: 1

 Slov: 5 095

Shrnutí: Je to ten nejsměšnější nápad, co kdy slyšela, a to strávila sedm roků v Bradavicích s Harrym a Ronem. A přesto, když jej Charlie Weasley navrhne, Hermiona zjistí, že s ním souhlasí.

Prohlášení autorky: Postavy ani svět nejsou moji. Netěžím z jejich použití.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží chelseyb. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Povídku jsem napsala pro blue artemis jako součást Teacher's Lounge 2012 Christmas Exchange.

Melancholické Vánoce

Štědrý den 2009

Když Nymfadora (ale nikdo jí tak nikdy neřekl, jinak by něco zažil) už ne Tonksová zaslechla v chodbě tlumené cupity-cup, přesně věděla, co se děje. Vyměnila si s manželem rezignovaný pohled.

„Jsi na řadě,“ pronesli současně.

„Včera v noci jsem vstávala k Siriusově noční můře,“ poukázala Tonksová (tak jí skoro všichni říkali, i když změnila jméno).

„Králici Alici jsem včera četl třikrát,“ odsekl Harry.

„Vyrábím člověka. Víš, jak je to těžké? Jsem něco jako Bůh.“ Položila ruku na mírně se vzdouvající břicho.

Snažil se zakrýt úsměv, ale poznala, že jej dostala. „Nemůžeš tu výmluvu použít pokaždé, když jsi těhotná.“

„Chceš se vsadit?“

„Ne. Tři děti – už jsem se poučil.“ Harry odložil časopis a vyklouzl z postele. Natáhl ruku: „Spolu?“

Ruku přijala a společně prošli chodbou, kde se hihňání ozývalo zřetelněji. Zastavili se ve dveřích Siriusova pokoje a plnou minutu sledovali, jak si jejich děti hrají na posteli. Až pak si Harry odkašlal. Obě najednou ztuhly, vytřeštily oči, a jakmile si dcerka položila ručku přes pusu, Tonksová musela bojovat se smíchem.

„Proč nejsi v posteli?“ zeptal se Harry přísně.

„Jsem v Siriusově posteli,“ po chvilce přemýšlení argumentovala Athéna. „Je to postel.“

Tonksová opět bojovala se smíchem. Její dcera už v pěti letech vykazovala známky hubatosti. „Ale není to tvoje postel. Víš, že máš zůstat ve své vlastní.“

„Ale nemohla jsem spát!“

„Mami, Théna žíkala, že sem už blzo pšijde Santa Claus!“ ozval se Sirius.

„Ne, když nebudete spát,“ varoval je otec.

Obě děti si okamžitě lehly s očima pevně zavřenýma. Tentokrát si Tonksová nemohla pomoci a tiše se zachechtala. Je jedno, nakolik neobjektivní její názor byl, ale považovala své děti za nejrozkošnější dva človíčky planety, oblečené ve zbrusu nových sportovních spacích overálcích (dárky od babičky) a s divoce rozcuchanými hnědými vlasy.

„Už spíme!“ vykřikla Athéna s očima co nejpevněji zavřenýma.

„Tak jak to, že mluvíš?“

To se ukázalo být docela oříškem. Otevřela oči a svraštila obočí. „Ale já nemůžu usnout, tati. Můžu do tvé postele?“

„Ne,“ začal, ale Tonksová jej přerušila.

„Proč je nenecháme, jen pro tentokrát?“ navrhla tlumeně. „Jsou celí rozrušení a sami neusnou, hlavně Athéna ne.“

„Ale řekli jsme –“

„Já vím, ale pro jednou nás to nezabije. Kromě toho, je Štědrý den. Až usnou, přeneseme je zpět do jejich postelí.“

„Zítra večer toho budeš litovat,“ varoval ji, když bral Siriuse do náručí.

Athéna je zvesela vedla chodbou, a jakmile se ti dva uhnízdili mezi svými rodiči, otočila se k otci. „Tati, pojď mi vyprávět.“

„Athéno, nebudu ti znova povídat ‚Králici Alici‘.“

Holčička se nedala odradit. „Tak mi řekni… příběh o mně!“ dodala vítězoslavně.

„A o mně,“ ozval se Siriusův hlásek zastřený spánkem. Přitiskl se k Tonksové, strčil palec do pusy a ona mu jej jemně vytáhla.

Harry na Tonksovou zvedl obočí, zjevně v rozpacích, a ona mu s pokrčením ramen úsměv vrátila. „Dobrá… maminka a já jsme se tak moc milovali, že jsme si jednou udělali tebe, a pak Siriuse,“ pustil se do toho rozhodně. Tonksová se na něj zatvářila.

„Pche,“ zaprotestovala Athéna. „Tak to nebylo.“

„Nebylo? Jak teda?“

„Strejda Charlie říkal, že kdyby nebylo jeho, že bychom tu se Siriusem nebyli.“

„To říkal?“ zeptala se pobaveně Tonksová.

Dcerka přikyvovala, až jí kadeře poskakovaly. „Jo, a říkal, že to kvůli němu sis vzala taťku.“

Tonksová potlačila smích. „Ne zlatíčko, strýček Charlie rozhodně nemůže za to, že jsem si vzala taťku. Ve skutečnosti…“

oOo

Vánoce 2000

Hermiona se melancholicky a zároveň šťastně rozhlédla po místnosti. Harry tento dům koupil brzy po válce s jednoduchým vysvětlením, že k Doupěti a Grimmauldovu náměstí se váže příliš mnoho vzpomínek. Víc než šťastný pak hostil jakkoliv velký dav rozrůstajícího se klanu (pokud to tedy někdo jiný naplánoval) a teď již se vánoční večírek stal tradicí. Byli zde všichni, které měla ráda.

Ale… všichni, které měla ráda, tady byli s někým. Nebo téměř všichni. To jí, samozřejmě, nevadilo. Hermiona ke štěstí nepotřebovala kluka, zažila už dost zkrachovalých vztahů, aby to věděla. Naprosto jí stačili přátelé, rodina a práce. Ne, problémem bylo, že jí to nikdo nevěřil. Ať už šlo o její matku, která jí nutila dalšího klienta („Jimmy Wilkesovi to bez brýlí vážně sluší.“), nebo se Molly pokoušela dát ji dohromady se všemi svými syny včetně Harryho („Ano, drahoušku, vím, že vám to s Ronem naposledy nefungovalo, ale vy se k sobě dokonale hodíte!“), Hermioně bylo ZLE a byla už UNAVENÁ z toho, že se, jak se říká, stala obětí dohazování. A nezáleželo na tom, jak dobré úmysly všichni měli.

„Vše v pořádku, Hermiono?“

Přišel k ní Charlie Weasley a podal jí další máslový ležák. Vrátila mu úsměv. „Jo, díky. Bavíš se?“

„No prostě skvěle. Právě jsem půl hodiny poslouchal matku, jak mi vysvětluje všechny důvody, proč bych měl chodit s Tonksovou.“

„Co je na Tonksové špatného?“

Zasmál se. „Během našeho posledního roku v Bradavicích jsme se na jednom večírku dali dohromady. Pak jsme usoudili, že tomu dáme šanci, ale jedno strašné rande v Prasinkách stačilo a my si uvědomili, že se k sobě hodíme jen jako přátelé. Samozřejmě, že to mamce nemůžu říct.“

„Myslím, že pořád považuje Charliečka za nevinného chlapečka,“ škádlila jej Hermiona.

Obrátil oči v sloup. „Pochybuju. Ale existují věci, které matky prostě nepotřebují vědět. Každopádně Tonksová jí řekla, že už s někým chodí, a to mi stačilo, abych se ztratil z matčiny pozornosti. Všiml jsem si, že nemáš co pít a že vypadáš docela melancholicky, tak jsem tady.“

„Nejsem melancholická,“ automaticky zaprotestovala.

„Dobře,“ přitakal a napil se svého máslového ležáku.

„Nejsem. Cítím se naprosto prima.“

„Jsem si jistý, že ano.“

„Víš, jestli jsi sem přišel, jen aby ses mi vysmíval –“

„Hermiono.“ Zvedl ruce. „Jen jsem měl ten dojem. Promiň, jestli špatný. Opravdu, víc v tom není.“

Zrudla a lahví si zakryla tvář. I když se po Fredově smrti vrátil do Anglie, stále tak úplně nevěděla, jak Charlie Weasleyho brát. Jako by byl směsí všech svých sourozenců, s trochou Billovy sebedůvěry, vtipu dvojčat a Ginnyina temperamentu. Zamyslela se, co říct. „Takže Tonksová s někým chodí? To jsem nevěděla.“

Pokrčil rameny. „Jestli bych měl hádat, tak si to nemyslím. Spíš to řekla, aby ze sebe setřepala mamku.“

„Škoda, že mě to taky nenapadlo,“ zamumlala Hermiona bez rozmyslu. Znovu zrůžověla, Charlie zvedl obočí a zacukaly mu rty.

„Hohó, takže něco trápí normálně chladnokrevnou slečnu Grangerovou?“

„Ne, jen… proč si všichni myslí, že je něco špatného s ženou, která dává přednost kariéře před milostným životem?“ zeptala se Hermiona a okamžitě, jak ta slova vyslovila, zalitovala jich. Pro všechno na světě, proč o tomhle mluví zrovna s Charliem?

„Vítej do klubu, Hermiono. Co se narodila Viktorie, mamka pokládá za své poslání do roka získat vnoučata od všech svých dětí. A nemysli si, že na tebe se to nevztahuje.“

„Jo, vím. Věř mi, že to vím.“ Zvedla ke rtům máslový ležák a opět prozkoumala pokoj. „Myslím, že jsme jediní bez partnera. Lenka a Neville, Ginny a Oliver…“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil Charlie. „George a Verity, Ron a jeho nejnovější žena – kromě nás dvou je jediný bez polovičky Harry.“ Uchechtl se. „A nezakrývá příliš, kdo by měl to místo zaplnit.“

Hermiona sledovala jeho pohled. Harry postával u stolu se zákusky a nepřítomně ožužlával sirupový koláček. Pohled, toužící a neotřesitelný, upíral přímo na metamorfomážku usazenou na druhé straně místnosti mezi Billem a Hestií.

„Myslíš?“

„Hermiono, do pěti sekund mu ukápne slina do zákusku.“

Usmála se napůl pobaveně a napůl soucitně. „Možná. Chudák Harry. Nemyslíš, že je pro něj trochu stará?“

„Je o kolik – sedm let starší? Považuješ sedm let za velký věkový rozdíl?“

Pod jeho pohledem Hermiona opět bojovala s podivným nutkáním zrudnout. Jediné, na co mohla myslet, byl sedmiletý rozdíl mezi nimi dvěma, ne mezi Tonksovou a Harrym. „Ne, nepovažuju.“

Charlie luskl prsty. „Dejme je dohromady.“

„Promiň, co?“

„Já jsem kamarád Tonksové, ty Harryho – dejme je dohromady.“

Zůstala zírat. „O čem to mluvíš?“

„Neměla bys ty být ta chytrá? Ty a já společně zajistíme, aby Harry a Tonksová spolu začali chodit, řekněme, do příštích Vánoc.“

„Ty si chceš hrát na dohazovače? Merline, jsi opravdu dítětem své matky.“

„Hej!“ zaprotestoval Charlie pobouřeně. „Odvolej to.“

„Slyšíš se vůbec? To je ten nejsměšnější nápad, jaký jsem kdy slyšela, a to jsem sedm let strávila ve společnosti Harryho a Rona. Je to jak z mýdlové opery.“

„Čeho?“ zeptal se nechápavě.

„Z filmu, víš – nevadí.“ Hermiona zavrtěla hlavou. Ačkoliv měli mudly posedlého otce, Weasleyovic děti o nekouzelném světě pozoruhodně nic moc nevěděly. „Je to hrozný nápad.“

„Je to skvělý nápad.“

„Budou nás nenávidět.“

„Poděkují nám.“

„Jsi nenapravitelný.“

„Jsi poraženecká.“

„Jsem realistická.“

„A co dobrého to kdy komu přineslo?“ Charlie zamrkal a pokračoval, než stihla odseknout. „Kromě toho to ber takto: pokud se zaměstnáme těmi dvěma, možná naše matky přestanou s pokusy předhodit nám každou aspoň trochu příhodnou osobu, která jim zkříží cestu.“

„Takže to lidem zabrání nás dávat s někým dohromady, zatímco my uděláme to samé někomu jinému?“ shrnula skepticky.

„Přesně!“ prohlásil s vítězným úsměvem.

„Je to hrozný nápad,“ zopakovala.

„Je skvělý.“

oOo

Valentýn 2001

Hermiona se řítila kuchyní svého bytu a skákala z jedné nohy na druhou, jak se snažila vklouznout do lodiček. Přijde pozdě, tolik pozdě, a to musí dnes udělat ještě asi deset miliard věcí. Z toastovače vyskočil jeden toast, strčila jej do úst a snažila se současně stočit vlasy do drdolu a popadnout aktovku. Měla jednu ruku v kabátu, když někdo zaklepal.

Zaklela, i když jen v duchu, protože měla plnou pusu. Ještě naštvanější otevřela dveře, aby se v nich zjevil vesele se šklebící Charlie Weasley.

Stačil mu jediný pohled a vybuchl smíchy. „Nevhod?“ podařilo se mu zeptat skrz chechot.

„Hm,“ zabručela skrz toast.

„Nezdržím tě dlouho.“ A bez pozvání vešel dovnitř, hbitě jí odebral aktovku a pomohl jí do kabátu. „Pátek večer. Ty, já, Harry a Tonksová. Nezní to dobře? Výborně. Vyzvednu tě v sedm.“

Přinutila se spolknout suchý toast. „Promiň?“ vyprskla.

„Operace Balení bystrozora, fáze první. Skupinové rande, co není rande.“

„Operace Balení bystrozora?“

Opět se zazubil, zjevně potěšený. „Líbí se ti to?“

„Já… já… já s tím nesouhlasím, Charlie.“

„Ano, ale ani jsi neřekla ne, alespoň ne na rovinu. No tak, Hermiono, je Valentýna. Nemáš plány, že?“

Ne, neměla, ale to bylo vedlejší. „Musím se dostat do práce.“

Několika rychlými kroky se postavil před krb a ruce zkřížil na hrudi. Hermiona si nemohla pomoci a všimla si, jak mu svaly napínají košili. „Hermiono, prostě jen řekni ano. Jde jen o jeden večer s přáteli, což jsi už asi týdny nezažila. Nemusíš nic dělat, jen vypadat hezky a to pro tebe není nic těžkého.“

Musel to být kompliment, jelikož Hermiona zjistila, že bez přemýšlení souhlasí.

„Super!“ vykřikl a do krbu pro ni hodil hrst letaxu. „Nebudu tě zdržovat. Uvidíme se v pátek.“

Když vstoupila do plamenů, podle jejích hodinek s již pětiminutovým zpožděním, asi jej zahlédla na ni mrknout.

oOo

„Takže Harry mu skočí na záda, zrovna k tomuhle se rozhodl, a hůlku mu zabodne do nosu!“

Charlie a Tonksová vybuchli smíchy, zatímco Harry vrtěl hlavou. „Pokrytá trollovými holuby z nosu. Bylo to nechutné.“

„Doufám, že se tvá technika, jak někoho dostat na záda, s časem zlepšila, Pottere,“ poznamenala Tonksová a brčkem si zamíchala pití. Významně se na Harryho podívala, což dodalo její poznámce další význam.

Charlie si s Hermionou vyměnil pohled. Bavila se víc, než čekala. Charlie se ukázal s květinami („Koneckonců, je Valentýna, i když nemáme rande.“) a to udalo tón příjemnému večeru.

„Hermiono, pojďme tančit,“ navrhl najednou Charlie a než mohla zareagovat, už ji táhl za ruku.

V pomalém rytmu začali tančit na malém tanečním parketu v přední části restaurace. Ačkoliv to bylo rozpačité, Hermiona si plně uvědomovala teplo jeho velkých, mozolnatých rukou na jejích. Právě zachytila závan jeho nejasně kořeněné kolínské.

„Chtěl jsem jim dopřát chvíli o samotě,“ vysvětlil po pár okamžicích.

„Jo, to je dobrý nápad,“ souhlasila a usmála se. „Víš, nejsi špatný tanečník.“

Usmál se poněkud nesměle, poprvé jej viděla alespoň vzdáleně v rozpacích. „Udržíš tajemství?“

„Jasně.“

„Opravdu?“

Zasmála se. „Charlie, přísahám.“

Pohlédl na ni s nezvyklým výrazem ve tváři. „Ano, vsadím se, že udržíš. Dobře, před lety v Rumunsku jsem se chystal na svatbu kamaráda. Družička byla kus, myslím opravdu –“ Zachytil její pohled a s úsměvem sklonil hlavu. „Víš, co myslím. No, fakt jsem na ni chtěl zapůsobit, takže jsem bral taneční hodiny. Měsíc jsem strávil v náručí cikánské babičky.“

Hermiona se zasmála, ale rychle to utnula. „A fungovalo to?“

„Ne,“ přiznal a pochmurně zavrtěl hlavou. „Nepotkal jsem holku, která by se o mě zajímala míň, fakt, dokud jsem nepoznal tebe.“

„Není pravda, že se o tebe nezajímám!“ automaticky zaprotestovala, a pak zrudla. „Nechci říct, že mám zájem, jen –“

„Neexistují slova, která by popsala tohohle ošklivého troubu?“

„Ne! Vůbec ne!“

„Existují?“

„Ne – ano – nemyslím, že jsi ošklivý!“

„Ach, takže to tenhle chlapsky hezký obličej ti svazuje jazyk?“

„Ne!“ popřela tak hlasitě, že se k nim obrátily hlavy ostatních. „Charlie…“

„Klid, Hermiono. Dobírám si tě.“

Zamračila se na něj. „Děláš to často.“

„Promiň, ale jsi snadný cíl.“ Usmál se a ona si všimla, že trochu nakřivo. Ztišil hlas. „Dnes večer ti to sluší.“

„Ach, proč… děkuji.“ Nikdy by nepřiznala, jak dlouho jí trvalo, než si vybrala tyto červené šaty. Ne poprvé tohoto večera Hermionu napadlo, jak se sem, pro pánajána, dostala, jak se stalo, že tančí s druhým nejstarším bratrem svého ex-přítele a, musela přiznat, že se jí to líbí.

„Podívej,“ pokynul náhle.

Pohlédla zpět k jejich stolu. Harry a Tonksová seděli blízko sebe, hlavy důvěrně skloněné.

„Tak,“ pronesl tiše Charlie. „To není tak špatné, co?“

Otočila se zpět. S lehkým úsměvem se díval přímo na ni a ona si z jakéhosi důvodu nemohla pomoci a úsměv mu vracela. „Ne. Není to špatné.“

oOo

Halloween 2001

„Harry?“ nevěřícně vykřikla Hermiona. „To snad ne.“

Zpoza kovových obrouček na ní zíraly zelené oči, jediná známka toho, že je to její kamarád. Jizvu mu zakrývala kštice blonďatých vlasů a na sobě měl krátký khaki hábit přes stejně barevné kalhoty, nohy ovinuté látkou od kotníků ke kolenům a boty. Hůlka mu visela v pouzdře u pasu.

„Ty jsi ten poslední, koho bych čekala v kostýmu.“

„Ukecala mě,“ zavrčel Harry zjevně nespokojený.

Hermiona chtěla poukázat, že kdyby nebyl v kostýmu, byl by jediný na večírku, ale nechala si to pro sebe. „Kdo?“

Harry si povzdechl, zkřížil ruce na prsou a díval se kolem sebe jako nedůtklivé děcko. „Je to z Hvězdných válek. Znáš ty filmy?“

Maximálně se snažila zakrýt úsměv. „Ano, slyšela jsem o nich, ale neviděla je. Neodpověděl jsi mi, Harry. Kdo tě k tomu přemluvil?“ zeptala se, i když si byla jistá, že odpověď už zná.

Zamračil se ještě víc. „Tonksová,“ zamumlal. „ŘíkážejsemúplnějakoLukeSkywalker.“

„Co?“

„Říká, že jsem úplně jako Luke Skywalker.“ Zavrtěl hlavou. „Neptej se, nejsem.“

„Tak když jsi nechtěl, proč ses za něj převlékl?“

Pokrčil rameny. „Ukázala mi svůj kostým.“

Pokývl Hermioně přes rameno, zvedl sklenici ke rtům a Hermiona se otočila. Padla jí čelist. I když nebyla okamžitě k poznání, ta žena byla zjevně Tonksová uprostřed davu obdivovatelů, hlavně mužských. Měla na sobě zlaté bikiny a nic jiného a přes rameno jí visel hnědý dlouhý cop.

„Můžeš mi říct, že jsem mohl říct ne.“

Hermiona neodpověděla. Pohled jí přejížděl od spoře oděné bystrozorky k zrzkovi stojícímu vedle ní. Charlie měl na sobě sandály páskem omotané až ke kolenům, jakousi sukni s koženými klopami a červený plášť. Jednou rukou svíral meč a zlatou helmici měl zasunutou pod druhou paží. Hrudník měl holý, tak holý a opálený…

„Hermiono? Hermiono?“

Poskočila, když jí Harry zamával rukou před obličejem. „Co? Ano, promiň, Harry.“

„Ptal jsem se, jestli chceš něco k pití nebo zakousnutí. Jdu tam.“

„Ne, díky.“

Když se vydal pryč, věnovala mu úsměv, a pak se otočila zpět, aby se jí přímo před očima zjevila ta velmi holá hruď. Hermiona znovu poskočila.

„V pořádku, Hermiono?“ zeptal se zubící Charlie.

„Jo-jo, jsem v pořádku,“ vykoktala. „Jen jsi mě překvapil, to je vše.“

„Co si myslíš o tomhle kostýmu?“

„No, ehm – jsi nějaký řecko-římský voják?“

„Jsem sparťanský válečník,“ řekl a nadmul hruď, jako by už tak nebyla dost blízko. Tak blízko, že viděla vytetovaného draka, který pokrýval jeden prsní sval a dosahoval k rameni. „Líbí se ti?“

„Co? Ne! Myslím tím, že mě tetování nikdy nebralo.“

„Ale tohle tetování je speciální.“ Drak s tmavě zelenými šupinami jako by zíral na Hermionu korálkovýma očima pod lesklými zlatými rohy. „To je Gréta, rumunský dlouhorohý. První drak, kterého jsem vychoval od vejce.“

„Jako Hagrid,“ zamumlala nepřítomně.

Uchechtl se. „No, v mém případě legálně.“ Podíval se dolů na draka, který právě vyfukoval kouř z chřípí. „Myslím, že se jí líbíš.“

„Ona je – je to jen tetování, Charlie. Ona – to – přece nemůže nic cítit.“

„A v tom se mýlíš. Gréta umí skvěle odhadnout charakter.“ Zachytil Hermionin pohled. „Jak jsem řekl, líbíš se jí.“

Bylo velmi znepokojující, že právě v této chvíli si všimla, jak hluboce modré má oči, v barvě toho nejidyličtějšího, nejklidnějšího moře. Udržel její pohled k okamžiku, kdy už by to hrozilo otálením, a pak se znovu zazubil a uhnul očima. „Harry přišel s Tonksovou.“

„Co?“ Kolikrát to dnes večer řekne? Asi snědla moc cukroví a to jí zpomalilo myšlení. „Ano, přišel.“

„Myslím, že jsme se pohnuli dopředu, Hermiono. Cítím to.“

Zabránila si protočit oči v sloup. Tento večírek byl poslední z dlouhé série schůzek a výletů, dokonce i týdne stráveného na pobřeží během léta. Hermiona musela připustit, že se bavila, i když (jako skoro pokaždé) Charlie našel důvod, proč opustit Harryho a Tonksovou a nechat je o samotě. A Hermiona musela přiznat, že jí to nevadilo. Během těch dlouhých rozhovorů se Charlie stal jejím dobrým přítelem a dokonce i jeho škádlení jí tolik nevadilo, když si na něj zvykla.

A pokaždé Charlie přísahal, že Harry a Tonksová jsou už na hraně, že se konečně stanou párem. A nikdy se nic nestalo. Hermiona si nevšimla žádné chemie mezi nimi, nebo zjevné přitažlivosti, ale už ji unavovaly ty jejich budou-či-nebudou-spolu tanečky.

„To říkáš pokaždé, Charlie,“ podotkla. „A i když jej přinutila obléct si kostým, za což bych dala ruku do ohně, že nikdo nezvládne, nic to nemění.“

„Tak jak vysvětlíš tamto?“

Pokynul rukou. Skupina obdivovatelů Tonksové teď sestávala výhradně z Harryho, který stál blíž, než stávají pouzí kamarádi. Dokonce rukou spočíval na jejích drobných zádech, zatímco spolu mluvili.

„Vidíš? Vidíš?“ Charlie si to škodolibě vychutnával. „Dnes se to stane. Cítím to. Nezapomínej, nenajdeš chlapa, který má nějaký rozum, co by odolal takovému kostýmu. Vím, že je Tonksová dobře stavěná, ale… páni.“ A hvízdl.

Hermiona ztuhla. To bylo vše? Stačí ukázat trochu kůže a jedna dostane, co chce? Nevěděla, kdo ji zklamal víc – Tonksová, Harry, nebo samotný Charlie. „Pokud hledáš jen tohle.“

„Co je na tom špatného?“ odfrkl si a prohlédl si její kostým. „Ne že bys o tom něco věděla. Kdo vlastně máš být?“

„Jana Eyrová. Byla skutečně velmi – to je jedno, není to důležité. Alespoň mám slušnost se neponižovat, abych získala něčí pozornost.“

„Děláš si ze mě srandu?“ ušklíbl se Charlie. „Je to halloweenský večírek. Jde o kostýmy. Mohu říct, že neukazuje víc kůže než ty na pláži. Co máš za problém?“

„Nic!“ trvala na svém. „Prostě je vážně nechutné sledovat muže jako Harry, zredukované něčí holou kůží na hromadu slin. Dokonce i ty sotva dokážeš odtrhnout oči.“

Zíral na ni. „Merlinovy gatě. Ty žárlíš?“

Teď byla s posměchem řada na ní. „Žárlím? Nebuď směšný, Charlie. Proč bych měla žárlit, když očumuješ Tonksovou?“

Delší chvíli na ni upřeně hleděl, než zavrtěl hlavou. „Jo. Proč bys měla? Víš ty co, Hermiono? Možná máš pravdu. Možná tenhle zmatek s Harrym a Tonksovou nabral jiný směr. Možná bychom to měli nechat být.“

„Jo, možná že jo.“

„Fajn. Někdy ahoj, Hermiono.“

Sledovala, jak odchází. Dostala, co chtěla. Tak proč se cítí tak strašně?

oOo

Vánoce 2001

Hermiona si povzdechla a upila z máslového ležáku. Harryho dům byl plný lidí od kuchyně po obývací pokoj a až před dům, ale zřídka se cítila tak osaměle.

Každý se ve svém životě někam pohnul. Fleur měla miminko, Ginny byla zasnoubená, Percyho povýšili a dokonce i Neville měl holku. A Hermiona? Další melancholické Vánoce. Její poslední pokus legalizovat práva vodních lidí zemřel pod nohama Starostolce, poslední rande měla se synem matčiny spolubydlící z kolejí a skončilo políčkem v jeho tváři, a víc než měsíc nebyla večer venku alespoň s kamarády.

A s Charliem nemluvila od Halloweenu.

Samozřejmě byl zde, škádlil Tonksovou, opatrně držel Viktorii a smál se s Georgem. Ne tolik, když pohlédl jejím směrem. Ne, jako když spolu během roku trávili téměř každý víkend. Ne, konečně si dovolila to připustit, ona mu nechybí ani zdaleka tolik, jako on jí.

Pokoj se najednou zmenšil a rychle potřebovala na vzduch. Odložila prázdnou láhev na stůl, z nějž si ji Krátura okamžitě vezme a jí to bude pro jednou ukradené, popadla kabát a vyšla ze zadních dveří. Tam snad nebude rušená.

„Honem, někomu už určitě chybíme.“

Hermiona se za slovy otočila a zalapala po dechu, když jí do zorného pole ze směru od kůlny, kde ležela košťata Kulový blesk řady 2 pro famfrpálový tým, ruku v ruce vběhli dva lidé.  Rozcuchané vlasy, zmuchlané oblečení, zarudlé tváře a nateklé rty – poznala muchlování, když ho viděla.

„Čauky, Hermiono!“

„Ahoj, Tonksová.“

„Ehm, co tu děláš?“

Upřela na nejlepšího kamaráda pohled a usmála se. „Potřebovala jsem na vzduch, Harry. A vy?“

„Myslím, že je dost jasné, co dělali. Nebo spíš koho, že?“

Znovu se otočila. Charlie Weasley se opíral o zeď a culil se.

„Čauky, Charlie,“ zavolala Tonksová naprosto bez rozpaků a stále ruku v ruce s Harrym.

Hermiona od Charlieho odtrhla pohled a znovu se otočila. Už dostávala závrať. „Co se děje? Vy dva jste spolu?“

Harry si povzdechl a zachytil pohled Tonksové, chvíli jej podržel a pak vrátil pozornost Hermioně. „Jo, tohle… ve skutečnosti jsme spolu už nějakou dobu.“

„A jak dlouhou dobu?“

„Ehm, rok a kousek.“

„Rok a kousek?“ zopakovala ostře. „A nenapadlo tě to někomu říct?“

„Kde by pak v tom byla sranda?“ zeptala se povzneseně Tonksová, když procházela kolem. „A v podstatě, zlato, ses nikdy nezeptala.“ Mrkla na Charlieho. „Hleďme, jmelí.“

Vzhlédli k zelené snítce nad jejich hlavami. Když Hermiona vrátila pohled dolů a Tonksová s Harrym už mizeli uvnitř, přísahala by, že bystrozorčina ruka vklouzla do kapsy.

„Takže…“ protáhl Charlie. „Veselé Vánoce, Hermiono.“

„Veselé Vánoce, Charlie,“ oplatila škrobeně.

„No tak, Hermiono, snad se pořád nezlobíš?“ Přistoupil o krůček. „Řekni, žes na mě každý den nemyslela stejně jako já na tebe.“

Něco takového vůbec nečekala. „Tys – tys na mě myslel?“

Další krůček. „U Merlinova vousu, jak bych mohl nemyslet? Na tvé oči… tvé vlasy… tvůj úsměv… tvůj parfém… tvůj hlas.“

Teď byl příliš blízko. „Proč bys měl?“

Natáhl ruku a natočil si na prst jeden pramen jejích vlasů. „Nejchytřejší čarodějka své generace a nepřišlas na to? Jsem do tebe blázen, Hermiono, vždycky jsem byl. Proč myslíš, že jsem tě s sebou bral na všechna ta dvojitá rande?“

„Nevím, co na to říct,“ vykoktala, když konečně našla hlas.

„Řekni, že o Vánocích přestaneš být tak melancholická. Řekni, na co myslíš.“

Aniž by si to uvědomovala, zcela nečekaně se začala usmívat. Všechny ty měsíce, všechna ta rande. „Myslím… že jsi nenapravitelný, Charlie Weasley.“

„Nejsi ráda?“ zašeptal a sklonil k ní hlavu.

Když se jejich rty spojily, Hermionu napadlo, kdo ten uplynulý rok komu dělal dohazovače. A pak se rozhodla, že je jí to naprosto fuk.

oOo

Štědrý den 2009

„Mami!“

Dceřin hlas vrátil Tonksovou do přítomnosti. „Ano, miláčku?“

Athéna se zamračila. „Čekám na ten příběh, mami.“

„Ehm…“ přes ty dvě hlavičky si vyměnila pohled s Harrym. Rozhodně to nebyl příběh pro pětiletou, ještě ne. „Co kdybychom si přečetli jednu pohádku z té knížky, co vám poslala teta Petunie?“

„Dobře, ale já vybírám.“

„Já či vyblat!“ Sirius vytáhl palec z pusy jen na tak dlouho, aby zaprotestoval.

„Rozhodnu já,“ přerušila jejich dohadování Tonksová. Vytáhla hůlku a přilevitovala do postele knížku z hromádky, která přišla včera poštou.

„Lenochu,“ zamumlal Harry a ona na něj zamířila kopanec.

„Mami!“ udiveně vykřikla Athéna. „Ty jsi právě kopla taťku?“

„Samozřejmě, že ne. V domě se nekopeme. Tak, teď se uvelebte. Santa nepřijde, když nebudete spát, a navíc máme zítra večírek.“

„Přijde i strejda Charlie?“

„Samozřejmě.“

„A teta Her-mi-o-na?“ pečlivě vyslovovala.

„Ano.“

„A přivedou Nikolase a mimino?“

„Ano, Athéno,“ s náznakem netrpělivosti přitakal Harry. Pokud by ji nechali, ta holka by vyjmenovala celou sešlost.

„A stlejda Lon?“ zeptal se Sirius.

„Ano, Siriusi. Všichni tam budou. A teď už ticho, aby mohla mamka začít s příběhem.“

Ještě jednou Tonksová pohlédla na ty prcky ležící mezi nimi, třetí na cestě pohladila a usmála se na Harryho. Otevřela knihu a odkašlala si.

„To bylo noc před Vánocemi…“