Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nápověda od Andersena

Autor: SSmaragd

Překlad: Jacomo                     Betaread: Ivet

Ruský originál s názvem PODSKAZKA ANDERSENA najdete na http://www.hogwartsnet.ru/mfanf/ffshowfic.php?fid=80203&l=0

* * *

Harry hovořil dlouze, unaveným hlasem a téměř bez emocí. O tom, co viděl v Chroptící chýši, o tom, jak se Voldemort rozhodl zbavit se Snapea, o tom, co ukazovaly vzpomínky, předané profesorem v osudovém okamžiku. Jeho hlas zněl tiše, slovům občas nebylo rozumět, jako kdyby kamsi unikala, ale Hermiona ho slyšela velmi dobře, možná lépe než všichni ostatní posluchači, kteří mlčky naslouchali příběhu o skutečném hrdinství Severuse Snapea. Protože naslouchala srdcem. A na rozdíl od ostatních se ani trochu nedivila. Ačkoliv tohle všechno nevěděla jistě, kdesi v hloubi duše vždycky považovala profesora Snapea za dobrého člověka, jinak by se nikdy... nikdy nezamilovala do tohoto podivného, zdánlivě nepříjemného, nespravedlivého, hrozného muže... Ano, teď, v tuto chvíli, si Hermiona jednoduše pro sebe řekla: "Miluji ho." Dovolila si to říct. A všechno zapadlo na své místo. Její předchozí vzrušení, obavy, pochybnosti, nemožnost vyrovnat se s vlastními nebezpečnými pocity, nebo je alespoň pochopit. Jak by mohla milovat TAKOVÉHO Snapea?! Jak by o něm mohla smýšlet se sympatií a zájmem, jak by mohla snít o... něčem tak bláznivém a zahanbujícím? Až teď, když Harry vyprávěl, jak to po všechny ty roky opravdu bylo, kým ve skutečnosti profesor Snape vždycky byl, teď to Hermiona pochopila: zamilovala se do skutečného Snapea; intuicí či srdcem vycítila, že by těžko našla lepšího muže a kouzelníka, přestože všechno a všichni tvrdili opak: "Neopovažuj se! Ani na to nemysli! Ty hloupá holko, fantasto, snílku, zbláznila ses a vymyslela sis někoho, kdo neexistuje. Zbav se téhle pochybné, škodlivé iluze!" Snažila se s tím přestat, vynaložila na to spoustu sil, přesvědčovala sama sebe, že může být s Ronem šťastná, že láska konec konců vlastně není v životě to hlavní... A málem se jí to povedlo. Kdyby nebylo této tragické události se Snapem, kdyby nevyšla najevo jeho tajemství... Teď se v Hermioně uvolnila napjatá pružina: všechno bylo v pořádku; její láska nebyla výmysl, pochybná posedlost, rozmar nebo slabost duše a těla, se kterými je nutné bojovat, abychom je umlčeli; milovat Severuse Snapea není ostuda, není to chyba, na světě neexistuje lepší muž... Jen ta bolest, obrovská, nesnesitelná bolest v srdci, že on o tom nemá ani potuchy...

Harry mluvil a mluvil, sypal ze sebe páté přes deváté, zjevně se potřeboval vypovídat. Konec konců vždyť i jeho vztah ke Snapeovi byl složitý; nyní, před svými kamarády, jako by debatoval přímo se Snapem, omlouval se mu, něco vysvětloval, něco vyčítal, jak tomu bývá při rozhovoru s někým, kdo je nám blízký, na kom nám záleží. A Hermiona mu rozuměla jako nikdo jiný. Jen se na rozdíl od ostatních posluchačů - Rona, Lenky, Nevilla, Weasleyových a dalších osob, shromážděných kolem Pottera - při jeho vyprávění slabě usmívala. Protože teď si mohla s lehkým srdcem a naprostou jistotou říct: "Miluji ho. Miluji Severuse Snapea."

Jenže ten právě teď ležel za touhle zdí, za těmito těžkými bílými dveřmi, v intenzivní péči nemocnice u Svatého Munga. Bledý, nehybný, jen vzdáleně podobný člověku. Celý zahalený pavučinou hadiček a dalších lékařských přístrojů, ve slabé matné záři magického osvětlení, pod těmi nejsilnějšími léčivými kouzly; mezi životem a smrtí. Protože muž, který byl tak mocný, že dokázal nezemřít poté, co Voldemort nařídil svému hadovi, aby ho zabil, už neměl dostatek síly k žití - příliš mnoho jí v poslední době spotřeboval... Byl v kómatu, v magickém šoku, protože neexistují spolehlivé metody léčby; jed Nagini z organismu pozvolna odchází, ale magická aura je poškozená, doslova rozervaná na kusy, a proto lékouzelníci nedávají žádné záruky. Spíše se přiklánějí ke smutnému konci, hrají o čas...

Ale je naživu - to je hlavní. A záruky... Samotná láska je tou největší zárukou! Ale jestli miluje jen jeden...

Hermiona se omluvila a odešla na toaletu. Tam dlouho hleděla do zrcadla. Na sebe. Poté na odraz ulice, utopené za oknem v záplavě jarních listů, na kousek modrého májového nebe. Všechno to do sebe zapadá...

* * *

"Paní ředitelko, mohla bych pracovat s knihovnou profesora Snapea? S jeho osobní knihovnou? Sestavím katalog, proberu rukopisy. Byla by škoda, kdyby jeho práce přišla nazmar."

"Ach, slečno Grangerová, to je chvályhodný záměr. Vážený profesor Snape se určitě uzdraví" - tvář Minervy McGonagallové měla odhodlaný výraz, ale v očích se objevily slzy - "a pak bude jeho práce pro nás všechny velmi užitečná. V každém případě bude užitečná..." uhnula pohledem.

"A mohu získat přístup i k jeho domácí knihovně, ke všem jeho papírům?"

"Myslím, že to půjde zařídit..."

Hermiona neopustila Snapeův dům několik dní. Dokonce nocovala na jeho starém gauči. Studovala všechny jeho poslední práce. Potom ještě delší dobu zápasila s rukopisy a knihami v jeho kabinetě v Bradavicích. Rozluštit jeho klikyháky bylo téměř nemožné. Ale Hermiona to, zdá se, zvládla. Taky kdo jiný, když ne ona?

Teď všechno do sebe zapadalo.

* * *

Už skoro hodinu pozorovala profesora Snapea, který nadšeně studoval hromadu knih v oddělení s omezeným přístupem. Takové nadšení nikdy na jeho obvykle netečné, popřípadě naštvané tváři neviděla. Ona sama se pokoušela napsat esej z přeměňování, což začínala být nuda, a její pozornost od domácí úlohy navíc odváděl ředitel Zmijozelu, který se po celou dobu míhal mezi regály jako černý blesk, tu si něco rychle poznamenával na kus pergamenu, už tak dosti zaplněného jeho rukopisem, tu na dlouhou dobu ztuhl a hleděl nevidoucíma očima ke stropu. Bylo zvláštní vidět takové chování u Snapea a Hermiona zahořela zvědavostí. Vyčíhala si chvíli, kdy profesor po poslední "mrtvé" pauze rázně obživl a vyrazil pátrat po dalším foliantu k policím, kam studenti nemohli, rychle vstala, protáhla se k jeho stolu a nakoukla do poznámek. Ničemu neporozuměla: nákresy, vzorce, kruhy, podivné symboly, různé tabulky - hotový galimatyáš! A uprostřed stolu ležel nepříliš starý rukopis, popsaný po okrajích spoustou poznámek a kreseb. Hermiona do něj nahlédla: byl podle všeho psán germánským jazykem, ale nikoliv německy, trochu vybledlým inkoustem. Jednoznačně vyhlížel starší víc než sto let. Text přečíst nedokázala, ale na titulním listě, odloženém stranou, rozpoznala název a jméno autora: "Den lille Pige med Svovlstikkerne. Hans Christian Andersen". Andersen - Děvčátko se sirkami? Známý vánoční příběh o malé prodavačce zápalek, která na Štědrý den umrzne. Pokaždé, když dívka rozžehne zápalku, aby se zahřála, objeví se jí před očima příjemná vize - úžasné vánoční dárky, krásný stromeček s hračkami, již zesnulá babička v podobě nádherné víly. Ráno najdou děvčátko zmrzlé, s krabičkou vypálených sirek, a nikdo netuší, že se jí tu noc splnilo největší přání: odešla s milovanou babičkou tam, kde je světlo, teplo a radost, kde není hlad, zima, ani strach... "Škrt! Jak ta zápalka vzplála, jak jasně se rozhořela! Děvčátko ji zakrylo dlaní a zápalka začala hořet silným jasným plamenem, skoro jako malinká svíčka. Úžasná svíčka!"

Začtená Hermiona tak tak stačila vyskočit od profesorova stolu - objevil se nečekaně, jako obvykle podmračený a značně zadumaný. Rychle se vrátila na svoje místo, ale až do uzavření knihovny nedokázala přijít na to, proč by si Snape potřeboval dělat výpisky a detailně zkoumat mudlovskou pohádku. Byl sice podivín, ale tohle....

* * *

Onoho večera čekala, až v knihovně nikdo nebude, schovaná za závěsem. Jak jednoduché. Knihovnice před uzavřením procházela mezi regály, ale žádných nesrovnalostí si nevšimla. Cvakly zámky; Hermiona vyšla ze svého úkrytu a hlasitě kýchla - na věčný knihovnický prach nezabíralo žádné magické čistění... Bezpodmínečně se potřebovala dostat do oddělení s omezeným přístupem, aby si mohla přečíst jednu vzácnou knihu o ochraně proti černé magii, vzácnou a také, jak se tradovalo, nebezpečnou. Ale záleželo snad na tom? Bez této knihy nikdy nedokáže napsat esej na úrovni hodné Hermiony Grangerové, esej na téma "Slepičí vejce a vejce dalších ptáků při seancích a rituálech černé magie; bezpečné způsoby použití vajec jakožto způsobu osobní ochrany kouzelníků".

Ochranami oddělení s omezeným přístupem prošla bez problémů - dřívější zkušenosti se hodily, knihu sice nenašla hned, ale po chvíli ji přece objevila. Tak, teď s maximální opatrností vyndat z police, zkontrolovat možné nebezpečí, najít správnou kapitolu... Hermiona stihla onen starý, ošuntěný, ale od pohledu zcela neškodný foliant jen otevřít uprostřed, když tu z něj z ničeho nic vytryskl ohlušující sykot, přecházející do nesnesitelného hvizdu, mrkaly z něj jakési jedovatě oranžové oči a cvakaly zuby. Hermioninu tvář zasáhl páchnoucí drsný jazyk, zuby znovu zacvakaly - a před jejíma očima začala z knihy jako malé černé mušky vyskakovat písmena. Rozbolela ji hlava, bolest se stále víc a víc zhoršovala a Hermiona, přestože věděla, že by měla být zticha, vykřikla, chytila se za tvář, ucítila cosi horkého a lepkavého - a upadla. Kam? Do propasti, kde se nedalo ani dýchat, ani polykat...

Roztřásla se, zavrávorala, řítila se kamsi, kde už nebyla žádná bolest, neexistovalo tělo, jen jí celou dobu cosi vytékalo z úst, z nosu, z očí; možná krev, možná život. Snažila se o tom přemýšlet, ale nemohla. Letmo, během krátkých rozmazaných momentů rozpoznala objevující se a zase se ztrácející tvář profesora Snapea. Takový přelud! Muž z jejích snů ji objímá a chce ji políbit? Ne, on něco zlostně syčí a svírá jí hrdlo. Přestaň, nech toho! To nesmíš! Proč mě dusíš?

"Ale no tak, děvče, takové nedorozumění! To si říká čarodějka! A neví, co činí! Grangerová! Necukej sebou! Jinak poteče krev! Přestaň kopat a kousat, ty malá vlasatice! Strkáš svůj nos přímo peklu do chřtánu! Kdo ti dovolil dotknout se té knihy? Ty trdlo! Teď. Počkej. Trochu trpělivosti. Grangerová! Tak co to je? Sakra! Hermiono! Holka, no tak!!!"

Letěla. Cítila se lehce a vůbec ji to neděsilo. Něco ji stahovalo dolů, ale každým okamžikem to bylo slabší a slabší. Dýchání se vytrácelo a toužila zamávat beztížnýma rukama a odplout někam hodně daleko...

Škrt!

Jako kdyby ji ten zvuk srazil v letu. Škrt - a spatřila maličký ohýnek, který se rozhořel tak jasně, že zastínil veškerý okolní svět. Škrt - a Hermiona ucítila strašnou bolest a hrozné pálení v obličeji a obrovskou tíhu celého těla, ležícího na klíně... na něčím klíně... Zdvihá se, do uší jí proniká šum, hlasy... Probudila se na ošetřovně, sám ředitel Brumbál přišel osobně, aby ji vyhuboval a odebral Nebelvíru nepříjemně vysoký počet bodů... Na to, co se stalo v knihovně v oddělení s omezeným přístupem, kde ji profesor Snape zachránil téměř už ze spárů smrti, si ale nedokázala rozpomenout.

* * *

Teď umírala doopravdy. A sama prosila Smrt, aby si ji vzala. Přestože ji zajali lapkové a odvlekli ji na Manor, až do poslední chvíle se nevzdávala: už s Harrym a Ronem prodělala spoustu nebezpečí a těžkých zkoušek. Vyjde to i tentokrát, nemůže to nevyjít! Všechno bude v pořádku, jen nesmí polevit v ostražitosti a ztrácet odvahu! Jenže tentokrát to nevyšlo. Cruciatus Bellatrix Lestrangeové a způsob, jakým se s Hermionou "bavila", když zůstaly samy, když z ní páčila příběh o Nebelvírově meči, a jak se vyžívala v mučení živého lidského těla, přinutilo nezkrotnou Hermionu prosit Smrt, aby ji zbavila utrpení, které se už nedalo vydržet, ne se zachováním zdravého rozumu. A ona se v duchu obávala, že ztratí víc než jen život...

A Smrt ji, jak se zdálo, vyslyšela. Bella se unavila; otrávená častými mdlobami oběti a jejím tvrdohlavým odmítáním začít křičet bolestí přislíbila pokračovat v tom později a odešla. Na dlouhou dobu se kolem rozprostřela tma, ticho a bolest. Ticho se změnilo v absolutní - odmlčelo se i Hermionino srdce. To je dobře. Potom přišla Smrt. Sedla si vedle ní a hladila Hermionu po zacuchaných, krví slepených vlasech. Zvedla jí hlavu a přiložila jí ke rtům vlhký hadřík. Hermiona chtěla pít, ale nemohla. Chtěla i dýchat, ale neměla k tomu dost sil. Smrt cosi tiše a smutně poznamenala, kdovíproč hlasem Severuse Snapea, podepřela jí záda a zakryla ji svými černými křídly. Nebo bílými? Jaký je v tom rozdíl...

"Copak je, děvče? Jak se můžeš vzdávat? Vydrž! Žij!"

Škrt!

Znovu?! Znělo to tak povědomě. Jako by se rozžehla zápalka. A znovu viděla totéž, co kdysi - maličký ohýnek. Rozhořel se v temnotě tak silně, až bylo bolestivé ho sledovat, dokonce i přes zavřená víčka. A ta bolest explodovala v těle ostřeji než stovky cruciatů! Bolest života je milionkrát větší než bolest smrti! Hermiona zuřivě zalapala po dechu, otevřela oči a uslyšela tlukot svého srdce. A pomyslela si, že ještě dokáže snést trochu utrpení a bojovat. Na smrt je vždycky času dost!

* * *

"Hermiono, ty nebudeš zítra držet službu u Snapea?"

"Ne, Harry, nemám čas. Co říkají lékouzelníci?"

Odpovědí bylo mlčení.

"Harry, musím odjet. Odletět. K rodičům, do Austrálie."

"Cože?! A Ron? A... vůbec... Co tohle znamená?"

"Ron? Ron to pochopí, jestli je kamarád, tak to pochopí. Pokusím se mu to vysvětlit."

"Co vysvětlit?"

"Na to ti teď nemůžu odpovědět."

"A kdy?"

"Nevím. Doufám, že brzy. A budu se snažit pospíšit si. Času je málo, proto musím odjet. Nejdéle - do Vánoc. Ano, počítám, že tak. Déle už nejspíš nebude moct čekat."

"Hermi? Co je s tebou? Mluvíš jako Sybilla. Chceš být výstřední? Vůbec nechápu, proč potřebuješ letět do Austrálie. Právě teď?"

"Ano, právě teď. Tady mě všechno neustále ruší a nedokážu pracovat."

"A co my? A Snape. Dohodli jsme se, že se u něj budeme střídat. Co je to s tebou?"

"Harry, už jsem se rozhodla. Vrátím se na Vánoce. Na víc se mě neptej. Já... miluji jednoho muže a tohle všechno dělám pro něj. Všechno, co můžu. Škoda, že je to tak málo. Slíbíš mi, že nedovolíš, aby Snapea odpojili od přístrojů a magické podpory? Slib mi to!"

"O co tady jde, Hermi?"

Upřený pohled zpod kudrnaté kaštanové ofiny.

"No dobře, slibuju," pokrčil Harry bezmocně rameny. "Ale nic nechápu."

Hermiona ho políbila na tvář.

"Děkuju. Hlavní věc je, že já už jsem to všechno pochopila."

A opravdu to pochopila. Teď ano. Že miluje. Že vždycky milovala, už od dětství milovala toho podivného, nesnesitelného muže, jen se bála to sama sobě přiznat. Protože milovat Severuse Snapea bylo něco naprosto nemožného... A pochopila, že profesor Snape vytvořil vzácné, unikátní artefakty: speciální zápalky. Je známo, že žádná mudlovská pohádka není úplná lež či naprostá fikce. Každé slovo ve vesmíru má materiální či magickou podstatu. Snape vyrobil zápalky, které podle všeho umí splnit to nejvroucnější přání. Dvě zápalky. Ale vzácné a jedinečné přísady, které shromáždil, by měly vystačit na tři. Dvě zápalky vypotřeboval, dvakrát zachránil Hermioně život. Proč, kvůli čemu? Choval k ní nějaké, alespoň vlažné city nebo si prostě jen vážil života mladé čarodějky, která byla jeho studentkou? Čí a jaké touhy chtěl splnit původně? Vlastní? Přivést Lily zpátky k životu? Nebo něco jiného? Hermiona o tom nechtěla přemýšlet. Bála se. Teď bylo nejdůležitější zhotovit podle Snapeova návodu a poznámek třetí zápalku. A vrátit mu život. Jiné přání Hermiona neměla. Přemýšlet o tom, co, jak a proč může až potom.

* * *

Uteklo těch šest měsíců dostatečně rychle? Táhly se jak ten nejpomalejší hlemýžď po ostrých skleněných střepech, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Celý Hermionin život se smrskl do podivných, náročných, těžkých dní s bezesnými nocemi a neustálé, nekonečné, skrz naskrz pekelné práce v laboratoři a nad poznámkami profesora Snapea. Vydržela jen proto, že se zaměřila na svůj cíl. Na ten nejdůležitější, nejvýznamnější cíl.

Pak odletěla do Londýna. Ze Sydney. Přesněji řečeno: letadlem, nikoliv na koštěti. Téměř čtrnáct tisíc mil. Letadlo se dostalo do tropické bouře - měli pocit, jako kdyby letěli skrz vodopád a kolem zuřila vánice... všude kolem samé mraky.... A Hermiona cítila jen euforii. V cestovní tašce, kterou by ani za nic nedala z ruky, se nacházely Snapeovy revidované rukopisy a magicky zapečetěná krabička...

* * *

"Rone, mluvil jsi s Hermionou?"

"Ano, Harry. Řekla, že miluje jiného. A teď, když se vrátila, opakovala to samé."

"To je tak divné. Jsi v pohodě?"

"A co nadělám? Mám ji rád a přeju jí, aby byla šťastná. A... pořád jsme kamarádi. Vždycky jsme byli a vždycky budeme."

"Jo, jasně. Jen je to všechno divné."

"Hermi ví, co říká. Nebudu se jí do toho plést."

"A... na koho si myslí? Schází se vůbec s někým?"

"Nemám potuchy, Harry. Ale hádám, že to bude dobrý člověk, když je do něj zamilovaná Hermiona Grangerová."

* * *

"Určitě chceš dneska zůstat u Snapea?"

"Samozřejmě, Harry. Propásla jsem půl roku, teď to musím dohnat."

"Ale dneska je Štědrý den. Mohla bys ho strávit s námi, Ginny bude ráda, a pobýt tu u něj zítra. Jeho stav se nezmění. Lékouzelníci ho chtějí po prázdninách odpojit od přístrojů. Je to těžké, ale asi mají pravdu - není žádná naděje, už vyzkoušeli všechno."

"Vždycky je naděje," usmála se zářivě Hermiona. "A Vánoce budu trávit tady, u něj na pokoji."

"Proč se tak usmíváš?"

"Zítra ti to povím, ano, Harry? Veselé Vánoce!"

* * *

Tahle noc je výjimečná, v tom měl pohádkový vypravěč pravdu. Vánoce spojují skutečnost a pohádku, fikci s realitou, proplétají svět kouzelníků se světem mudlů a vytvářejí jeden jediný svět všech lidí; ale jen na pár hodin, dokud svítí vánoční hvězdy...

Možná se mýlí a všechno dělá špatně. Jde o příliš pokročilou magii a zároveň o tu nejdůležitější věc v jejím životě a měla příliš málo času na přípravu - co je to půl roku, když se jedná o vytvoření artefaktu, kde při výrobě jemu podobného strávil velký kouzelník desítky let? Je možné, že zápalka nebude fungovat a ukáže se, že promarnila šest měsíců daleko od svého miláčka, který ji potřeboval. Kterého ona potřebovala... Každé ráno, když se probouzela do dne naplněného nekonečným množství poznámek, kreseb, vzorců a laboratorních experimentů, snažila se déle setrvat ve sladkých rušivých snech: snech o dotecích jeho rukou, silných, jemných, spolehlivých, které ji ani jednou nepohladily, neobjaly... o jeho rtech, horkých, podmanivých, něžných, jejichž chuť nikdy nevyzkoušela... Jediné, co bylo v jejích snech reálné, byly jeho oči, černé jako sama noc a zářivé jako sama láska, kterými se na ni mnohokrát díval, i když z nich nevyzařovalo to, o čem se jí zdávalo... Severusi, milovaný Severusi, jestlipak ti budu moci někdy říct tahle slova s nadějí, že budou vyslyšena?

Její láska tu teď leží pod tenkou přikrývkou; spíš jako vosková figurína, mumie, živoucí mrtvola; kolem hučí resuscitační přístroje a bzučí magická kopule, která osvětluje lékařské nástroje. Dívat se na jeho obličej je přímo děsivé. Protože takové tváře bez života nemůžou mít ti, které milujeme...

Za oknem září pohádkový večer, pohádkové hvězdy. Proto chce věřit na pohádky. A věří! Kvůli němu!

"Slyšíte mě, pane profesore? Můj hlas? Jsem Hermiona Grangerová. Sakra! Kdo vlastně jsem?"

Musí se uklidnit. Vzpamatovat se. Slzy teď ničemu nepomohou, na pláč, z radosti či ze smutku, bude čas potom. Teď se trochu napije studeného čaje a odkašle si. Kouzla bude nutné odříkat bezchybně, nic se nesmí poplést nebo nepřesně citovat.

Přijde k němu blíž a uchopí ho za vysušenou, příliš lehkou dlaň. Zahřívá ji. Líbá ho na zápěstí. Potom ho políbí na hrubou, suchou tvář, na čelo, zavadí o jeho rty.

"Poznáváš mě, miláčku? Připrav se, prosím, potřebuji tvou pomoc. Jako vždycky to bez tebe nedokážu. Teď zažehnu zápalku, tu samou, známou, a pronesu své přání. Přeju si, abys žil. Ano? Souhlasíš? Jestli se všechno podaří... Ne! AŽ se všechno podaří, otevřeš oči a řekneš mi něco, buďto milého nebo ostrého, můžeš mi klidně třeba i vynadat, co se do mě vejde. A potom ti pomůžu vstát a půjdeme na procházku, užívat si sníh. Nebo déšť. Nebo hvězdy. Na zemi je spousta věcí, které si můžeme užívat. Budu tě držet za ruku a ty... Ty zkrátka budeš vedle mě. Co víc bych si ještě mohla přát? Vyrobil jsi ty zápalky pro sebe, tak doufám, že se v tuhle chvíli shoduje tvoje přání s mým."

Narovná Severusovi polštář a pružné hadičky od lékařských přístrojů. Poté sejme z cenné krabičky magickou pečeť. Zahájí rituál; kouzlo je obtížné, ale její paměť neselže - učila se ho dlouho a mnohokrát si ho slovo od slova opakovala. Odloží hůlku stranou, protože teď ji nepotřebuje. Tohle bude naprosto odlišná magie. Pohádková.

Zdvihá zápalku. Ruce se jí třesou. Zhluboka se nadechne, aby se uklidnila.

"Miluji tě, Severusi." A rozžínám zápalku.

Škrt!

* * *

Poznámka překladatelky: Když jsem se rozhodla, že se pokusím začít překládat z ruštiny, obávala jsem se, že mě před výběrem do Adventu čeká zoufalé bloudění po ff-serverech. Tuhle povídku jsem ale našla hned, asi na třetí kliknutí. Zřejmě v tom byla nějaká magie...

H. Ch. Andersen: Děvčátko se sirkami - obsah najdete například na 
http://cs.wikisource.org/wiki/D%C4%9Bv%C4%8D%C3%A1tko_se_sirkami nebo http://www.pohadky.xf.cz/?pg=pohadka&nazev=devcatko-se-sirkami