Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autor: little beloved             Překlad: Lupina        Beta: marci

Originál: https://www.fanfiction.net/s/8978677/1/Affected-Recollections

Rating: 9+

Kapitola 5

Hermiona kriticky sledovala svůj odraz v zrcadle. Dala si na svém vzhledu neobvykle záležet a oblékla si svůj oblíbený hábit vínové barvy. Hodina s lahví Rychlopomády udělala divy s jejími kudrnami, ale teď si přitiskla ruku na rozhoupaný žaludek, aby potlačila příliv strachu, který jako by byl fyzickou entitou. Den, kterého se po mnoho týdnů děsila, měl nakonec přijít.

Zítra Severus Snape stane před soudem za vraždu Albuse Brumbála a ona po dnešní noci již nebude vlastnit povolení k jeho návštěvám.

Chovala se zavrženíhodně a nezodpovědně a věděla, že za tak neprofesionální jednání může přijít o místo. Hned u prvního klienta dovolila, aby se stal víc než jen objektem zkoumání, a věděla, jak je špatné, že si ke svému bývalému učiteli vytvořila citové pouto. Ale nemohla si pomoci. Byl neuvěřitelně inteligentní; tím svým temným, sarkastickým způsobem byl zábavný; když na ni zaměřil ty černé oči, dokázal v jejím nitru vyvolat zvláštní věci; a měl hlas jako samet. Stal se ohniskem jejího zájmu, jejím smyslem existence a neměla tušení, jak bez něj vyplní své dny.

Naposled pohlédla na svoji ustaranou tvář, otočila se a vyšla z ložnice, aby zvedla malý složený kus pergamenu, který si nachystala na toaletní stolek. Pak opustila byt a odešla na odlehlé místo na konci ulice. Slunce ještě svítilo a ptáci na stromech vesele zpívali, až příliš vesele na její rozrušenou mysl.

Otočila se na místě a přemístila se k bráně Azkabanu. Vzpomněla si na pocit všeobjímajícího neštěstí, když šla poprvé Severuse navštívit. Během uplynulých týdnů však ten pocit vymizel, protože jej nahradilo potěšení z jeho přítomnosti. Ale dnes se dojem zmaru vrátil, jako by odrážel její vnitřní zmatek.

Když došla k Albertovu stolu, smutně se na něj pousmála.

„Dobrý den, Alberte.“

„Dobrý, mladá dámo,“ odpověděl tiše. Pohlédl ke dveřím Severusovy cely. „Mohu na slovíčko?“

Překvapeně přikývla, když se zvedal z židle a pokynul jí, aby jej následovala chodbou.

„Bojím se o Severuse,“ zašeptal Albert. „Co myslíte, jaké má šance?“

„Nemám tušení, Alberte. Víte, že jsem mudlorozená; nikdy jsem opravdu nepochopila, jak funguje Starostolec. Ale důkazy, že je nevinný, jsou nevyvratitelné… Myslím, že pokud mu třebas i dají trest, nebude dlouhý.“

Albert si povzdechl. „Asi mám větší starost, že ho osvobodí, abych byl upřímný. Tady na něj můžu dohlédnout, ale ne, až bude venku. Jen jsem se chtěl zeptat – kouknete se na něj občas, pokud jej pustí?“

Hermiona nevěděla, co říct. „Jen… nevím, jestli bude chtít, Alberte. Nejsem si jistá, že mě má rád… Ve škole jsem jej dováděla k šílenství.“

Albert zavrtěl hlavou. „Je těžké v něm číst, to uznávám, ale znám ho už dobře. Než přijdete, několik hodin přechází po cele, a minulý týden, když jsem měl noční službu, slyšel jsem jej ve spánku volat vaše jméno.“

Cítila, jak jí v hrudi buší srdce. Mohla to být pravda? „Udělám, co budu moci, Alberte. Pokud mě nechá, pomůžu mu co nejvíc.“

Albert ji pohladil po paži a usmál se. „Hodná holka. Myslím, že právě vás potřebuje.“

Následovala jej do dveří cely a ruce se jí začaly třást v očekávání, že možná uvidí Severuse Snapea naposledy.

Když vešla, stál na protější straně místnosti tváří k ní a s rukama sepjatýma za zády. Ačkoliv nedokázala číst v jeho temných očích, často ji zdravíval s úšklebkem znechucení, nebo se v podráždění mračil, ale dnes měl tvář bez výrazu. Napadlo ji, že vypadá téměř smutně.

„Dobrý večer, slečno Grangerová,“ pozdravil ji tiše a nespustil oči z její tváře.

„Dobrý, profesore Snape,“ odvětila a rychle polkla. Slyšela cvaknutí zámku, jak za nimi Albert zamkl.

„Nebyl jsem si jistý, jestli dnes přijdete. Už jsme určitě vyčerpali všechny otázky a všechny vzpomínky.“

„Myslím, že všechny otázky a všechny vzpomínky jsme vyčerpali už před časem, a rozhodně nemám v úmyslu vás dnes opustit.“ Nespouštěla z něj zrak a pokoušela se zjistit, jestli tam něco je, jestli jsou její city opláceny.

Slunce klesalo za obzor a najednou se na stěnách k životu probudily svíčky, aby do šedivé místnosti vrhly zlatavé světlo. Dívala se s vyschlými ústy, jak sklonil zrak k jejímu hábitu, který tak pečlivě vybrala.

„Můžeme se posadit?“ zeptal se a ukázal na židle u stolu.

„Ano, děkuji,“ zamumlala a usedla na své obvyklé místo. „Mluvil jste dnes se svými právními zástupci?“

„Ano,“ odvětil, posadil se naproti a sepjaté ruce položil na stůl.

„Vypadali optimisticky?“

Pokrčil rameny. „Nijak se nevyjadřovali. Nemyslí si, že bych vzhledem k okolnostem mohl být formálně shledán vinným z vraždy, ale shodli se na tom, že je pravděpodobný trest za zabití.“

Nemohla si pomoci a výraz jí povadl. „Aha.“

„Mohli bychom mluvit o něčem jiném?“ zeptal se jemně.

„Ano, samozřejmě,“ odvětila a propletla si prsty v klíně.

Rozprávěli hodiny, prošli všemi tématy od lektvarů k politice. Pryč byly křížovky i brka, a protože nic nepřitahovalo jejich pohledy, spočívali na sobě očima víc než kdy dřív. Hermiona dychtivě zkoumala každý detail jeho drsné tváře, každou linii a úhel jeho rysů, a vše si ukládala do paměti, jako by jej měla vidět naposledy.

„Vím, že o zítřku nechcete mluvit,“ pronesla nakonec, „ale říkala jsem si, jestli jste ohledně svobody nezměnil názor. Stále byste dal přednost tomu žít zde?“

Podíval se na ni a zvažoval odpověď. „Pořád si nejsem jistý – nemám tušení, co od života venku čekat.“

„Pane profesore, pokud vás pustí, pokud na konci týdne odejdete jako volný muž, co budete dělat? Kam půjdete?“

„Mám malý dům v East Endu v Londýně… v Tkalcovské ulici. Není to nejžádanější adresa, ale jsem si jistý, že dům má nějakou hodnotu. Jestli… až mě nakonec pustí, prodám jej a peníze použiju na rozběhnutí obchodu s lektvary. Mám schopnosti vytvořit takové lektvary, které jiní nezvládnou; jsem si jistý, že mé produkty budou žádané.“

Hermiona se zazubila. „Domýšlivý jako vždy, ó princi poloviční krve.“

Ušklíbl se. „Prostě jen říkám pravdu.“

Zasmála se. „Kde budete žít?“

„Nemám tušení.“

„Budete i dál v Británii?“

Pokrčil rameny. „Nevím. Záleží vám na tom?“

S vážným výrazem se na něj podívala a srdce jí opět začalo v hrudi bušit. „Ano, ve skutečnosti záleží.“

„Asi budu i dál žít v Británii,“ řekl po těžké pauze.

„Co budete dělat, pokud vás pošlou zpátky do Azkabanu?“

„Možná strávím své dny zcela pohlcen spisováním objemného svazku křížovek sudoku, a až jej vydají, vydělám malé jmění a budu doufat, že je v The Times prohlásí za ‚lepší než sex‘.“

Zahihňala se. „Důstojné zaměstnání.“

„Vskutku,“ protáhl. „Ačkoliv co si počnu bez vašich každodenních výslechů, to vůbec netuším.“

Vrhla na něj pronikavý pohled a pokusila se zjistit, zda to myslí vážně, nebo ji jen škádlí, ale jako vždy měl nečitelný výraz a ona v duchu proklela jeho schopnost tak dobře skrývat emoce. „Ale každou sobotu máte na hodinu povoleny návštěvy,“ pronesla se snahou, aby její tón zněl hravě. „Možná se sem přemístím a vyslechnu vás.“

Severus se na ni pobaveně pousmál. „A když se dostanu na svobodu?“

Polkla a přivolala svoji nebelvírskou kuráž. „Možná vás polapím – nějak se přihodilo, že jsem zvláště nadaná na sledovací kouzla.“

Dlouhou chvíli si ji měřil, ale v okamžiku, kdy se nadechl k odpovědi, ozvalo se zaklepání a zarachocení klíče.

Ve dveřích se objevila Albertova hlava. „Promiňte, že vás ruším, ale jste tady už přes tři hodiny a obávám se, že je čas, aby tato mladá dáma odešla. Už se budou zhasínat světla a zítra vás čeká dlouhý den.“

Podívali se na sebe a Severus vstal.

„Zdá se, že nastal čas se rozloučit,“ zamumlal.

Přikývla a roztřeseně se zvedla. „Budu tam… zítra… při vašem procesu. Budu tam každý den, dokud neskončí.“ Sáhla do hábitu a viditelně chvějící se rukou mu podala složený pergamen. „A chci, abyste si vzal toto.“

Vzal si jej a rozložil. „Vaše adresa,“ poznamenal překvapeně.

„Ano,“ přitakala a tváře jí zrůžověly. „Myslela jsem, že pokud vás pošlou zpátky sem, možná byste mi chtěl napsat. Ale nemyslete si, že musíte, nebo tak něco… Možná jsem jen pošetilá. Nebo pokud vás pustí na svobodu… Budete vědět, kde bydlím, jen pro případ…“

„Pro případ, že bych potřeboval pomoci s křížovkou,“ dokončil.

Věnovala mu nervózní úsměv. „Přesně tak.“ Pohlédla k otevřeným dveřím, kde trpělivě stál Albert. „Dobře, nashledanou, profesore Snape. Přeji vám hodně štěstí. Vím, že vám není jasné, jestli chcete být volný, ale já doufám, že brzy budete.“ Natáhla ruku a k jejímu potěšení ji sevřel oběma svýma.

„Děkuji vám, slečno Grangerová. Za vše, co jste za poslední měsíce udělala. Jsem vám velmi vděčný.“

Oči se jí zalily slzami. „Není zač. Bylo mi potěšením.“

Za ruce se drželi příliš dlouho, a pak se otočila a odkráčela směrem k otevřeným dveřím. Ale než mohla překročit práh, zastavil ji.

„Ne! Počkejte!“ vykřikl, přešel místnost a chytil ji za paži. Pohlédl na Alberta a pak sklonil pohled k ní.

„Hermiono,“ zašeptal. „Musím to vědět – mám něco, co mi stojí za to stát se volným?“

Zběsile studoval její obličej a ona poprvé uměla přečíst výraz jeho tváře. Byl zoufale toužebný.

„Ano, Severusi,“ řekla. Přitiskla mu ruku na hruď. „Máš. Ty víš, že máš.“

Sekundy si zírali navzájem do očí, dokud Albert hlasitě nezakašlal.

S pocitem, že jí puká srdce, spustila ruku z místa, kde se tiskla k šedé látce Severusova hábitu a otočila se k odchodu. S posledním pohledem na jeho zoufalý výraz utekla chodbou a slzy jí skrápěly líce.

Kapitola 6

Severus se rozhlédl po tvářích v soudní síni. Jejich počet se v sálu zvyšoval každým dnem. Jakmile se vynořilo téma falešných vzpomínek a Denní věštec o nich informoval, objevila se záplava zaujatých diváků. Dnes ráno, v den, kdy měl Starostolec vynést rozsudek, byla místnost zaplněná k prasknutí. Dav čarodějek a kouzelníků stál i na ochozu a mnozí používali všechnohledy, aby na něj lépe viděli. Mračil se na ně; kouzelnická společnost se vůbec nezměnila od doby, kdy jí byl vystaven naposledy.

První den jeho procesu byl zábavný – ozvala se mnohá lapání po dechu, když obžaloba poprvé zmínila záležitost s falešnými vzpomínkami. Harry a Ginny Potterovi seděli to ráno mezi diváky a Severus si pomyslel, že pohled na naprostý úžas mladého muže téměř stál za vše, čím si prošel, aby jej zachránil. Poutavé rovněž bylo je sledovat, když vešlo ve známost, že sběratel a ověřovatel zbývajících vzpomínek je Hermiona Grangerová; obviňující pohledy, které po ní manželé Potterovi vrhali, nezůstaly nepovšimnuty.

Hermiona se po zbytek toho dne skrývala za bezpečím svých kadeří a jeho přepadl slabý záchvat lítosti, že se stal příčinou takových problémů s jejími přáteli. Byla vyzvána, aby vstala a potvrdila pravost ostatních vzpomínek, které sebrala za všechny ty měsíce, a nad zářivým úsměvem, který mu věnovala, mu poskočilo srdce. 

Druhý den vypadal slibně – tým obhájců jej strávil procházením jeho vzpomínek na vše, co se odehrálo mezi ním a Albusem Brumbálem. V hrudi cítil vzrůstající pocit naděje. Čtyřiadvacet hodin skutečně věřil, že by se nakonec mohl stát svobodným mužem. Členové Starostolce, mnozí přátelé Albuse Brumbála, soucítili s příběhem předem dohodnuté smrti a obžaloba jen málo, nebo vůbec, zdiskreditovala jeho příběh.

Té noci byl vzhůru a jen ležel několik hodin, přemýšleje, jaký život ho čeká mimo vězeňské zdi, a poprvé od svého uvěznění si dopřál představu šťastného konce. A vrcholem tohoto šťastného konce se stala scéna, v níž se mu do náruče vrhá Hermiona Grangerová a on ji líbá do bezvědomí.

Ale ve středu odpoledne se vše ošklivě zvrtlo, přesně jak tuto možnost Hermiona předpověděla. Obžaloba si uvědomila, že jejich případ sklouzává jinam, vznesla otázku jeho obrácení ke světlé straně, a veřejnost se nezdála dychtivá přijmout tak prostou pohnutku, jakou je lítost a výčitky svědomí. Obhájce statečně tvrdil, že jeho zběhnutí z řad Smrtijedů není záležitostí zkoumání, ale Starostolec obžalobě potvrdil právo sledovat tuto linii výslechu, protože usoudil, že je relevantní k projednávané záležitosti. A s tím, jak se vypařila víra veřejnosti v jeho nevinu, pohasly i jeho naděje.

Od té doby se setkával s Hermioninýma úzkostlivýma očima, kdykoliv se odvážil, a ten přepadlý výraz obav v její tváři jen zvýšil jeho strach. Měla přístup k tisku a kouzelnickému rozhlasu a byla si lépe vědoma směru vývoje veřejného mínění v průběhu týdne. Její starost mu trochu uklidnila mysl. Když obžaloba i obhajoba přešly k závěrečným argumentům, nechal si přes obličej spadnout závěs černých vlasů, aby jej zakryly a dovolily mu nepozorovaně ji sledovat.

Poznal, že se dnes velmi pečlivě oblékla a svůj obvyklý nepoddajný smotek vlasů si zakouzlila do elegantních vln, které jí rámovaly hezkou tvář. Divil se, proč si s tím dala tolik práce, jestli se tím zabývala, možná, s vidinou jeho osvobození.

Nakonec oznámili, že se Starostolec odebere zvážit své rozhodnutí, a Severus pomalu vstal ze svého sedadla a opět se zaklesl pohledem do Hermionina. Nejistě se na něj pousmála, jak to dobře znal, a on jí na oplátku krátce přikývl. Pak se otočil a následoval Alberta z velké síně do malé čekárny za lavicí obžalovaných.

„Mám vám přinést něco k snědku, Severusi? Nebo šálek kávy?“ zeptal se ustaraně Albert.

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji, Alberte. Nemám na nic chuť.“ Začal po malé místnosti přecházet.

„Musíte si udržet sílu,“ trval na svém Albert.

Severus se zastavil a promnul si čelo. Před čtyřmi měsíci by byl naprosto klidný; jen málo mu tehdy záleželo na tom, zda jej prohlásí za nevinného. Přišel jen o jedinou hodnotnou věc, o hůlku. Ale teď toho bylo v sázce tolik. Ano, chtěl zpátky svoji magii, ale chtěl-li něco víc než cokoliv na světě, byla Hermina Grangerová. A tu by mít nemohl, pokud by zůstal za mřížemi. Celá situace se kdysi zdála triviální, ale teď byl zoufalý.

Albert jej pozoroval skrz své malé kulaté brýle. „Jestli je to nějaká útěcha, Severusi,“ hlasem přešel do šepotu, „ta mladá dáma je znovu a znovu prosila, aby vás mohla během týdne navštívit, ale nedovolili jí to.“

Severus si založil ruce na prsou a zamračil se na postaršího muže. „Jaká mladá dáma?“

Albert obrátil oči v sloup. „Severusi Snape, přestaňte si hrát na blázna. Nejsem slepý, ani hluchý, víte? Byl jsem šťastně ženatý muž, dokud má žena nezemřela, budiž jí země lehká. Poznám lásku, když ji vidím!“

„Poznáte co?“

„Lásku, vy přitroublý starý netopýre. Viděl jsem, jak se na vás dívá; viděl jsem ty pohledy, které jste si celý týden vyměňovali.“

Severus na něj chvíli zíral a pak mu ramena poklesla porážkou. Padl do sedadla nejblíže ke dveřím. „Je to beznadějné, Alberte. Odsoudí mě za zabití, pokud ne za vraždu, a vrátím se do Azkabanu. Nemůžu čekat, že si krásná, inteligentní, mladá žena sedne a bude po mně smutkem hynout. Bylo by laskavější ji odmítnout, nechat ji jít.“

Albert zavrtěl hlavou a nesouhlasně mlasknul. „Spíš bych si představil, že ta mladá dáma udělá, co sama uzná za vhodné, a pokud bude chtít sedět a smutkem po vás hynout, tak jí to nikdo nevymluví.“

Zůstali zticha, dokud zaklepání na dveře neoznámilo, že je čas vrátit se do soudní síně k vyslechnutí verdiktu.

Severus zkoumal tváře Starostolce, ale jejich výrazy nic neprozrazovaly. Většina nevypadala ani potěšeně, ani rozmrzele, takže z toho vyvodil, že došli ke kompromisu. Vyměnil si pohled s Kingsley Pastorkem a omluvný výraz ministra mu potvrdil jeho obavy. Pohled mu přeletěl k Hermioně, která si nervózně žvýkala spodní ret. Rukama si zakryla oči, když Kingsley Pastorek promluvil.

„Podle názoru Starostolce nemůžeme zvažovat vraždu díky nezlomným důkazům, že smrt Albuse Brumbála byla domluvena a jím odsouhlasena.“

Diváci začali mezi sebou mumlat a Severus zažil krátký okamžik naděje.

„Nicméně,“ pokračoval Kingsley a jeho dunivý hlas si zjednal ticho, „nelze popřít, že byl ukončen život a to sesláním kletby Avada Kedavra, což je třeba zmínit. V Británii neexistuje žádný takový obdobný případ; neexistuje žádný případ, pokud víme, kdy by jeden kouzelník ukončil život druhého za takových okolností. A ačkoli věříme všemu z obhajoby Severuse Snapea, nemůžeme takové jednání ponechat zcela nepotrestané, neboť jinak by mohlo být interpretováno, že je takové jednání považováno za přijatelné. Především kvůli těmto obavám nemáme jinou možnost, než shledat obžalovaného vinným ze zabití.“

Dav opět začal mumlat a Severus se pohledem střetl s Hermioniným. Tiskla si ruku k ústům a třeštila oči. Ačkoliv to trvalo jen vteřinu, než byl přečten rozsudek, jako by to byly hodiny, když se díval na dívku, která si podrobila jeho duši.

„Tímto odsuzujeme obžalovaného k pěti letům v Azkabanu, které zahrnují tři roky tam již strávené při čekání na soud. Případ je uzavřen.“

Ze svého místa vstal jako ve snu, vědom si jen toho, že ji ztratil; že se mu jeho šťastný konec vypařil. A když Kingsley Pastorek udeřil kladívkem a postavil se k odchodu, obrovská síň najednou propukla v chaos – blýskala světla, jak reportéři pro své noviny fotografovali; potlesk z řad veřejnosti, která si myslela, že dostal, co si zasloužil; a výkřiky protestů od těch, kteří věřili, že je nevinný, nebo že si vysloužil příliš krátký trest.

Ale přes všechen ten hluk, ty výkřiky a vrzání zazněl soudní síní zoufalý výkřik: „Ne!“ a Severus Snape vzhlédl, aby uviděl Hermionu Grangerovou, jak se zoufale prodírá do přední řady.

Jejím směrem se otočily všechny hlavy, a když dosáhla přední části sekce pro veřejnost, zuřivě setřásla protestující paže Severusova týmu obhájců a přeletěla volný prostor. Vylezla na nyní prázdnou židli, zdolala dřevěnou bariéru oddělující jej a jeho stráže od ostatních lidí v místnosti, a než mohl něco říct, vrhla se na něj.

Už se nestaral, že je sledují stovky čarodějek a kouzelníků; nevěnoval jim ani jedinou zatracenou myšlenku, zamotal ruce do jejích nádherných kadeří a přiblížil své rty k jejím.

Políbil ji vášnivě, zoufale, jako by byla jedinou ženou na světě a on už ji nikdy neměl spatřit.

Soudní síň naprosto ztichla a kousek jeho mozku si byl nejasně vědom záblesků fotoaparátů po jeho pravé straně; Severus věděl, ale bylo mu to jedno, že jejich objetí bude na první stránce Denního věštce. Záleželo jen na tom, že měla ruce vpletené do jeho vlasů, že se její tělo tisklo k jeho a její teplé rty cítil na svých. Nic jiného nebylo důležité.

Po chvíli se začal v davu opět ozývat šum a on ucítil na své paži čísi pevnou ruku.

„Severusi,“ sykl Albert, „myslím, že musíme jít, než se zvedne vřava.“

Neochotně se od ní odtáhl a upřel pohled do jejích slzami naplněných očí.

„Počkám na tebe,“ řekla přiškrceně.

„Hermiono,“ zašeptal, „dva roky je strašně dlouhá doba.“

„To je mi jedno,“ trvala na svém, stále s rukama kolem jeho krku. „Počkala bych na tebe deset let, Severusi Snape. I dvacet.“

Vězeňská stráž je od sebe mírně odtáhla, ale Severus z ní pohled nespustil.

„Budu ti psát,“ řekl přerývaně. „Jak jen to půjde.“

„Každý víkend za tebou přijdu,“ slíbila a slzy jí volně stékaly po tvářích.

„A já na tebe budu myslet každou minutu každého dne,“ teď jej již vedli ke dveřím.

Dveře se zavřely, už ji ztratil z dohledu, a když se otočil, Albert přímo zářil.

„Říkal jsem vám to,“ zamumlal starý muž.

A když jej vedli zpět do Azkabanu, pomyslel si, že dva roky koneckonců nejsou tak dlouhá doba, ne, když má něco, nač stojí za to čekat.

Konec

PA: Ano. KONEC. Vážně. Žádné pokračování. Zbývá ujištění: vše nakonec dobře dopadlo. Severuse propustili za dobré chování o osm měsíců dřív a s Hermionou zažívali velmi pravidelný, žhavý a bouřlivý sex do konce jejich života.