Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autor: little beloved             Překlad: Lupina        Beta: marci

Originál: https://www.fanfiction.net/s/8978677/1/Affected-Recollections

Rating: 9+

Kapitola 3

Hermiona zírala nevidoucíma očima do výtisku Denního věštce, který měla rozevřený na kuchyňském stole ve svém bytečku. Byla sobota ráno a ona se, jednoduše řečeno, neuvěřitelně nudila.

Harry a Ginny byli na prázdninách, rodiče odjeli navštívit tetu Noru ve Skotsku, a ačkoliv se docela spřátelila se Susan Bonesovou, protože obě pracovaly na odboru záhad, věděla, že Susan je víc než pravděpodobně schoulená pod dekou se svým snoubencem.

Za svého působení jako jedna z těch, o kterých se nemluví, Hermiona rychle vystoupala po žebříčku, ale její úspěch s sebou nesl velkou osobní oběť a o víkendech nevěděla kudy kam.

Od té doby, co začala dávat dohromady vzpomínky Severuse Snapea, uběhl měsíc, během něhož trávila dvě hodiny každého všedního dne v jeho společnosti. A pokaždé, kdy jej v cele navštívila, ji fascinoval víc a víc. Na počátku si byla jistá, že odmítne spolupracovat, ale navzdory tomu, že za těch několik týdnů svedli víc než jednu halasnou hádku, zjistila, že je mnohem vstřícnější, než by kdy pokládala za možné.

Když se poprvé dozvěděla o falešných vzpomínkách na Lily Evansovou, cítila směs zrady a ponížení. Všechny je ošálil a nechal je věřit, že je odvážným, romantickým hrdinou, a ona jej nenáviděla především za tu jeho dvojakost. Ale jak uplynul první týden, změnila názor. Jakmile bylo vše řečeno a uděláno, byl Severus Snape stále hrdina; špion, který mnohokrát riskoval smrt, aby zachránil kouzelnický svět. Ano, byl stále nepříjemný, nosatý parchant. Ale přes to všechno i statečný muž. Nakonec se rozhodla, že je rozhodně ušlechtilejší, jestliže jednal na základě smyslu pro spravedlnost a dobro, než pro památku mrtvé ženy.

Ale nejvíc ji potěšilo, že toleroval její téměř každodenní přítomnost a neuškrtil ji. Ano, vrčel a ušklíbal se a mračil se a zíral, ale nikdy jí nepřikázal opustit místnost, a měla podezření, že ta maska nepřátelství je jen hra. Podvolil se otázkám; poskytl jí téměř všechny vzpomínky, které požadovala; a byla si jistá, že za tím mračením, povzdechy a vším tím divadlem si její společnost užívá. V hloubi duše věděla, že to není nic osobního, že mu nabídla jen narušení jednotvárnosti vězeňské rutiny, ale přesto ji to pomyšlení celou rozechvívalo.

A proto se jí dnes, o sobotním ránu, stýskalo. Skutečně se jí stýskalo po Severusi Snapeovi, muži, který na ni ve škole hulákal, zesměšňoval ji a uváděl do rozpaků a nikdy v životě jí neřekl nic vlídného. Ale jakou laskavost kdy on ukázal?

S vědomím, že překračuje hranice profesionality a že už teď se cítí hloupě, popadla sako a kabelku a utekla ze svého bytu. Po krátké zastávce v knihkupectví se přemístila přímo před bránu azkabanského vězení.

Když si to mířila k cele 157, Albert vzhlédl od svého časopisu a zadíval se na ni přes malé kulaté brýle.

„Slečno Grangerová!“ oslovil ji. „Co tady děláte o víkendu?“

Pokrčila rameny a snažila se vypadat nenuceně. „Mám několik dalších otázek na profesora Snapea.“ Zvedla papírovou tašku. „A na oplátku jsem mu přinesla nějaké křížovky… víte… za vzniklé potíže.“

Albert pohlédl na dveře cely a snížil hlas do šepotu. „Víte, děvče, mohl by se hodně čertit, ale počítám, že bude rád, když vás uvidí. Během týdne je v mnohem lepší formě, ale o víkendech, no, je s ním těžké pořízení.“ Vstal a zašátral po klíčích.

Hermiona by se rozesmála nad výrazem překvapení na tváři Severuse Snape, kdyby nebyla tak zaneprázdněná snahou zastavit třes rukou. Seděl u stolu, před sebou pergamen a v ruce brko. Albert za ní zavřel dveře a ona se nervózně usmála, když Severus rychle změnil výraz z překvapeného na zlostný.

„Co tu, k čertu, děláte v sobotu?“ zasyčel a upustil brko.

Obrátila oči v sloup a nervozita z ní vyprchala. „Okouzlující jako vždy. Přinesla jsem vám dárek, a jestli mi odpovíte na dvě otázky, bude váš.“

Když si sedala, oči mu střelily k tašce v její ruce. „Už týdny vám odpovídám na ty vaše proklaté otázky, vy bláhová holko. Proč to nemohlo počkat do pondělka?“

„Proč? Ruším něco důležitého?“

Ušklíbl se. „Ano, právě jsem vyprovodil přehršel návštěvníků a tento vzácný okamžik samoty se snažím využít na odpovědi fanynkám, než si dám čaj s ministrem kouzel.“

Zasmála se. „Ty dvě otázky se netýkají mé práce, takže jsem vás chtěla kontaktovat ve svém volném čase a ne když jsem placená ministerstvem kouzel.“

Překřížil paže. „Proč mi chcete ty otázky položit, jestliže se netýkají vaší práce?“

Hermiona pokrčila rameny. „Pouhá zvědavost.“

Po chvíli si povzdechl. „Tak spusťte,“ zamumlal.

„Děkuji vám,“ řekla a propletla si prsty. „Jedna ze skutečných vzpomínek, které jste dal Harrymu, se týkala mě, i když jen velmi málo a nevýznamně. Té noci, kdy jste šel do Deanovského lesa, abyste předal meč Godrika Nebelvíra, mě Phineas Nigellus nazval… šmejdkou. Utnul jste jej. Proč?“

„Je to urážlivý výraz,“ odpověděl prostě.

„Ale přesto jste jej za dob svých studií sám použil a jsem si jistá, že jste jej také slyšel opakovaně používat své zmijozelské studenty.“

„Nemyslím, že jsem jediný, kdo se v dospívání choval nezrale, slečno Grangerová. A těžko by něčemu pomohlo, kdyby vešlo ve známost, že napomínám takové, jako byl Draco Malfoy, za použití oblíbených slov Pána zla, že ano? Jedna věc je slyšet ten výraz ze rtů nerozumné mládeže; zcela jiná věc je používat jej mezi dvěma bradavickými řediteli.“

Upírala na něj oči. „Jsem vám za to vděčná; dojalo mě to.“

„Ano, jsem úplný rytíř v zářivé zbroji. Jaká je vaše druhá otázka?“

Usmála se. „Má spojitost s událostmi té noci. Celý poslední týden přemýšlím o té stříbrné lani, pane profesore. Pokud jste nemiloval Lily Evansovou, nemůže být vaše; tak komu ten Patron patří?“

Vyskočil ze své židle tak prudce, až ji převrhl. „Jediná vzpomínka, která se týkala stříbrné laně, byla mezi těmi falešnými. S mým soudem nebude mít nic společného, tak proč se ptáte?“

Zamračila se. „První otázka se také netýkala ničeho do procesu a odpověděl jste.“

„Ano, dobře, na tuto odpovědět odmítám,“ odsekl, otočil se k ní zády a zadíval se zamřížovaným oknem ven.

Uvědomila si, že se dotkla citlivého místa. Zhluboka se nadechla a pokračovala. „Jen jsem byla zvědavá, profesore Snape. Pokud ta laň nebyla vaším Patronem, tak komu patřila? Měl jste pomocníka? Komplice?“

„Samozřejmě jsem neměl komplice, nebuďte pitomá. Nemyslíte, že po všech těch detailech a vzpomínkách, kterými jsme prošli, byste na něj přišla dřív i bez mé pomoci?“

„Ale kdo tedy vyčaroval tu laň?“ zeptala se celá zmatená.

Otočil se k ní a obočí se mu hněvivě krabatilo. „Já vyčaroval tu zatracenou laň,“ vyštěkl.

„Vytvořil jste falešného Patrona?“

„Jak dobře víte, je nemožné vytvořit falešného Patrona, slečno Grangerová.“

Zůstala na něj zírat. „Takže to byl váš… Opravdu je váš Patron laň… Ale pokud jsou vzpomínky na Lily Evansovou falešné, proč je to laň?“

„Nemám tušení,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Vždycky to byla zatracená laň. Laň! Sakra, věřila byste tomu? Docela pěkný zdroj zábavy v hodinách obrany proti černé magii při přípravě na OVCE, to mi věřte.“

Nevěřícně na něj zírala. „Taháte mě za fusekli? Je to prostě laň a tím je to odbyté?“

„Chcete důkaz?“

Přikývla.

„Pak budu potřebovat vaši hůlku.“

Vytřeštila oči a pohlédla ke dveřím. „Já… nemůžu…“

„Ale nebuďte směšná,“ vyštěkl. „Nevezmu vás jako rukojmí! Dovolili vám mít hůlku, když jste odebírala vzpomínky; předpokládám, že ji máte i dnes.“

Sáhla do hábitu, ale zastavila se a opět se na něj podívala.

„Vy mi nevěříte, slečno Grangerová?“ zeptal se hedvábně a očima ji vyzýval.

Vytáhla hůlku a rozmáchlým gestem mu ji podala. „Věřím vám.“

Vytrhl hůlku z jejího sevření a okamžitě ji namířil na její hruď. „Ale to bylo od vás dosti naivní.“

Zavrtěla hlavou. „Ušetřete mě svojí teatrálnosti, profesore Snape; vím, že mě nechcete zranit. Prostě sešlete toho zatraceného Patrona.“

Zvedl obě obočí. „Myslíte, že nejsem schopný vás zranit?“

„Jsem si naprosto jistá, že jste schopný mě zranit, ale věřím, že se zdráháte.“

„Ale, opravdu?“ zeptal se znechuceně. „A proč bych se měl zdráhat?“

„Protože jsem vám poskytla vtipné a fascinující rozhovory a jsem za celé roky jediná žena, kterou jste viděl. Teď sešlete toho Patrona.“

Chvíli na ni zíral, načež znenadání prudce švihl rukou doleva a vykřikl: „Expecto Patronum!“

Sledovala, jak stříbrná laň, kterou viděla v myslánce, dvakrát obkroužila malou místnost, než proskočila mřížemi ven z okna cely.

„Zatraceně!“ zaklel s rukama v bok. „Doufal jsem, že by se mohla změnit.“ Pohlédl na ni. „Patetické, že?“

Nemohla si pomoci – rozesmála se.

„Přijde vám to legrační?“ zavrčel.

„Ano,“ dusila se smíchem. Sklonila hlavu na stůl a pěstí udeřila do dřeva. Bylo to k nezaplacení. Nemohla uvěřit, že jeho Patronem byla laň. „Dovolte mi si to ujasnit – vaším Patronem je laň a Patronem Jamese Pottera byl jelen? A měli jste stejnou třídu na OVCE, takže to všichni věděli?“

Chvíli se na ni mračil, než přikývl.

Znovu se rozřehtala. „Bože, píchá mě v boku.“

Sedl si ke stolu. „Jsem nadšený, že jsem zdrojem takového veselí. Jaký je váš Patronus?“

„Vydra,“ oznámila hrdě.

Odfrkl si. „Jak trefné.“

„Trefné, protože vydra je chytrá a přizpůsobivá?“ zeptala se s úsměvem.

„Ne, protože je nesnesitelně zvědavá a má velké přední zuby.“

Zahihňala se. „Myslela jsem si to. Proč proboha máte za Patrona laň?“

„Jak to mám, k čertu, vědět?“

„Čekala bych hada, nebo havrana, nebo pantera, cokoliv,“ stále se usmívala. „Možná protože jste takový… víte… temný a záhadný a ošklivý… tak se vaše měkčí, ženská stránka projevuje právě v Patronovi.“

Úsměv mu zatahal za koutky úst. „Temný a záhadný a ošklivý?“

„Ano, a možná, pokud byste se pokusil být trochu milejší, váš Patron by se změnil v něco trochu víc…“

„Ano?“

„Drsného,“ dokončila s úsměvem.

Povzdechl si a pohlédl k oknu. „Podělaná laň,“ zamumlal si pod vousy.

„Mimochodem,“ pokračovala, „jaký byl Patron Lily. Víte to?“

Ušklíbl se. „Rotvajler.“

Znovu se rozřehtala a zakryla si tvář rukama. Když je spustila, zjistila, že ji pobaveně sleduje.

„Vaše hůlka,“ řekl a podal jí ji.

Natáhla se pro ni a všimla si hladového pohledu v jeho očích, když kolem ní obtočila prsty. Cítila bodnutí lítosti – jak to pro něj muselo být hrozné, žít tolik let bez kouzlení.

„Váš dárek,“ opáčila a po stole k němu posunula papírovou tašku.

Nahlédl přes její okraj a vytáhl čtyři knihy. „Sudoku a křížovky?“

Hermiona pokrčila rameny. „Myslela jsem, že vás to zaměstná.“ Sledovala, jak otáčí prvním výtiskem.

„Lepší než sex, podle recenzenta z Timesů.“ Zvedl oči k ní. „Souhlasíte, slečno Grangerová?“

Zrudla. „Možná záleží na partnerovi,“ odvětila a sáhla po knize.

Podržel ji mimo její dosah. „Ach bože,“ zamumlal. „Říkáte to, jako by pan Weasley byl v ložnici beznadějně nedostačující.“

Její barva nabrala na sytosti a vytrhla mu knihu z rukou. „Možná ano, možná ne.“ Otevřela první díl křížovek, z kabelky vytáhla brko a namířila na druhý svazek. „Dejme si závod. Kdo první dokončí expertní úroveň, vyhrává.“

Popadl své brko a svazek otevřel. „Výzva přijata, ačkoli bych raději slyšel víc o vašich neschopných bývalých přátelích.“

Škádlivě se setkala s jeho pohledem. „Když mě porazíte, možná vám to povyprávím.“

„Ujednáno,“ řekl a začal horečně čmárat čísla do mřížky. Rozhodně to byla nejzábavnější sobota za hodně dlouhou dobu.

Kapitola 4

Severus Snape si povzdechl, když v kalendáři u postele škrtal další den. Dnes bylo prvního května – do soudu zbývaly už jen čtyři týdny.

Problémem bylo, že ve skutečnosti nevěděl, čeho se bát víc – svobody, nebo pokračujícího vězení. Po celoročním léčení u svatého Munga jej nejdříve vyděsilo, že má nařízený pobyt v Azkabanu, kde počká na soud. Přestože kouzelnické vězení už nehlídali mozkomorové, halila je neprostupná atmosféra stagnace a deprese.

Protože přišel o hůlku, v prvních týdnech uvěznění trpěl častými záchvaty úzkosti. Vždy byl asociální, takže ztráta společnosti to nezpůsobila, ale mnohem výrazněji jej ovlivnila ztráta magie. Vzrůstající přátelství s Albertem mu však pomohlo se vymanit ze sebelítosti, a aby udržel deprese na uzdě, začal se zabývat nitrobranou. Spolu s každodenním mentálním tréninkem jej nitrobrana udržela víc než jen příčetného – udržela jej v poměrně šťastném rozpoložení. Předpokládal, že se víceméně začlenil do společnosti, a s tímto místem mezi vězeňskými zdmi jej asi nejvíc smířilo to, že poprvé od vymanění se zpod nadvlády Pána zla ochutnal relativní svobodu.

Ať už k tomu vedly jakékoliv důvody, byl teď uvolněnější než za dob svého působení coby špion, nemluvě o ubohých letech, která strávil hraním role Mistra lektvarů. Merline, jak nenáviděl učení. Adolescenti byli na zvracení. Lenošení v přiměřeně pohodlné cele s přístupem ke knihám, křížovkám a novinám díky štědrosti jeho přátelského strážného bylo nekonečně lepší než trávit dny obklopený puberťáky zmítanými hormony a čekat na pokývnutí a zavolání Toma Raddlea nebo Albuse Brumbála.

V mnoha ohledech se bál svoji vězeňskou celu opustit. Jaký život ho čekal za těmito zdmi? Ano, měl plány – pokud jej někdy osvobodí, prodá dům na Tkalcovské ulici a peníze použije na rozběhnutí podnikání s lektvary. Bude to osamělá činnost; možná se mu bude i líbit. Ale nepochybně se bude muset stýkat s lidmi, přinejmenším se zákazníky, a tu představu nedokázal snést. Možná by bylo vhodnější zůstat ve vězení.

Nicméně vyvstávaly dva problémy. Prvním byla magie. Nemohl bez ní být. Tři roky v Azkabanu sice vylepšily jeho bezhůlkové kouzlení – bez námahy uměl levitovat malé předměty a v rámci jeho cely je příležitostně uměl i přivolat, ale každým kouskem bytí toužil po své hůlce. Toužil cítit to známé teplé mravenčení v prstech, které mu přinášelo jen dřevo jeho vlastní hůlky; toužil po pocitu síly, který přicházel s provedením i toho nejjednoduššího kouzla. Ten den, kdy si vzal hůlku Hermiony Grangerové a vyčaroval Patrona, mu bolestivě připomenul, o co přišel. A on to chtěl zpět.

Druhý problém byl poněkud trapnější – byla jím samotná Hermiona Grangerová. Jakkoliv se to vyvine, nemůže vyhrát. Pokud i po procesu zůstane obyvatelem Azkabanu, ona nebude mít důvod jej dál navštěvovat. Jeho soud bude signálem k ukončení vzájemných styků. A i když jej prohlásí za volného, proč by s ním chtěla mít něco společného mimo tyto zdi? Byl jen klient; někdo, koho jí přidělili nadřízení. Určitě už na něj nepomyslí, až vymizí její profesionální zájem.

Věděl, že jeho fascinace její osobou částečně pramení ze skutečnosti, že mu do šedivé jednotvárnosti života vnesla trochu barev; a věděl, že jeho zájem o ni je způsoben naprostým nedostatkem žen v jeho životě. Byla hezká, i s tou problematickou hřívou vlasů a s praštěným úsměvem; rád se na ni díval, přestože mu připomínala jeho předchozí existenci; užíval si její společnosti, i když stále byla, příležitostně, tou nesnesitelnou vševědkou z Bradavic. A ačkoliv bylo smutné si to přiznat, věděl, že pokud by se v její dospělosti setkali mimo tyto chladné zdi a neobvyklé okolnosti, měl by ji rád. Začala mu ovládat sny a fantazie; okupovala jeho myšlenky; držela jeho mysl jako rukojmí a on každý den odpočítával minuty do doby, kdy ji zase uvidí. Jak by bez toho mohl žít?

Z konce chodby zaslechl přibližující se lehké kroky a podle polohy slunce za oknem poznal, že je čas, že opět přijde. A právě to mu zalilo hruď nadějí – byla neděle. Neměla důvod sem chodit, a přesto jej poslední měsíc navštěvovala každou sobotu i neděli, někdy zůstala i po uplynutí potřebných dvou hodin. Proč? Proč by chytrá, krásná mladá žena toužila po jeho nepřístupné společnosti? Nechápal to.

Vstal z kraje postele a vhodně přeskládal rysy obličeje, aby zamaskoval potěšení z toho, že ji zase vidí. Když Albert otevřel dveře a Hermiona za ním vešla, Severus se jí nemohl nabažit. Dnes byla oblečená ležérně, v džínách a pěkné bílé lněné halence, nespoutané kadeře vytažené do ohonu. Když se setkala s jeho očima, nejistě se na něj usmála, což bylo jejím obvyklým pozdravem. Albert ustoupil a zavřel za sebou dveře.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila jej a posadila se u stolku.

„Slečno Grangerová,“ zamumlal a naklonil hlavu. Zůstal stát a zkoumal ji.

„Co je?“ zeptala se a rozpačitě zvedla ruku k vlasům. „Něco se děje?“

„Nemáte na práci něco víc vzrušujícího? V neděli má mladá dívka určitě jiné starosti než mučit klienty?“

Zazubila se a pokrčila rameny. „Zrovna jsem měla nedělní oběd s rodiči a podařilo se mi štípnout nějaké křížovky z otcovy studovny. Samozřejmě byly všechny vyplněné, ale rychlé inkoust odstraňující kouzlo to spravilo.“ Z korálkové taštičky vytáhla pár brožovaných výtisků a hodila je na stůl. „Nevím, co rád čtete, ale taky jsem přinesla nějaké básně.“

Zamračil se a překřížil paže. „Proč?“

„No, myslela jsem, že byste pro ně mohl mít slabost…“

„Ne, slečno Grangerová, myslím, proč jste tady? Proč to děláte?“

Přivedlo ji to do rozpaků. „Je to jen… no… nelíbí se mi, že jste tady zavřený. Jste inteligentní… Je škoda, že jste jen… je to něco jako…“

„Plýtvání?“ dokončil za ni.

„Ano. Je to jako bezdůvodně zavřít opravdu chytrého maguára do malé klece. Je to kruté.“

Pobaveně zvedl obočí. „No, jakkoli mě těší přirovnání k chytrému maguárovi, je mou bolestnou povinností vás informovat, že mně se docela líbí být zavřený v mé malé kleci.“

Hermiona se zamračila. „Ano. Vidím, že jste tady přiměřeně spokojený – toto vás uchránilo před depresemi, kterým propadla většina ostatních vězňů. Nechápu to. Nebyl byste raději volný?“

„Co by mi mělo stát za to být svobodný?“

„Ale pane profesore! Hodně toho za to stojí! Pro začátek, jsem si jistá, že vám chybí hůlka.“

Zabručel. „Moje hůlka je jediná výjimka, ale nedokážu prostě tolerovat společenství naprostých imbecilů; je mi mnohem lépe bez nepříjemností plynoucích z nutnosti vypořádávat se s kouzelnickou společností.“

„Tolerujete moji přítomnost,“ podotkla.

„Nejste naprostý imbecil.“

Rozzářila se. „Děkuji!“

„Většinu času…“

„Většinu času? A kdy přesně jsem se chovala jako imbecil?“

„Když jste se zasnoubila s Ronaldem Weasleym.“

Krátce se zasmála. „Ano. V tom máte asi pravdu.“

Chvíli ji sledoval, když se přehrabovala v kabelce a odmítala se mu podívat do očí. „Řekněte mi, slečno Grangerová – co jste na něm viděla?“

Hermiona vytáhla brko a povzdechla si. „Není z nejhorších,“ začala. „Asi jsem zaměnila přátelství za něco víc. A taky tu byla jeho rodina. Jsem jedináček; bylo to osamělé dětství. Kdykoliv jsem zůstala v Doupěti s Weasleyovými, cítila jsem se být součástí čehosi vřelého a šťastného, a hádám, že jsem chtěla k něčemu takovému patřit.“

Dál ji studoval a ona zvedla první svazek křížovek. „Jakkoliv okouzlující jsou Weasleyovi,“ pronesl sarkasticky, „nějak nechápu, jak mohla inteligentní dívka věřit tomu, že se hodí k idiotovi. Proč jste souhlasila, že si jej vezmete?“

Vzhlédla od knihy. „Všichni děláme chyby, profesore. Ale jak jste pěkně poukázal, někteří z nás se je snaží napravit. Naštěstí jsem si uvědomila včas, že se k sobě nehodíme.“

Severus se díval, jak vrátila pohled ke křížovce a tváře jí mírně zčervenaly jako vždy, kdy jí položil osobní otázku. Nakonec se posadil vedle ní. „Líbí se vám práce u těch, o kterých se nemluví, slečno Grangerová?“

„Jste dnes nějaký zvědavý.“ Odložila brko. „Myslím, že mě to baví, většinu času. Hodiny jsou dlouhé a má kancelář malá, ale mám pořád co dělat. Až na Ginny Weasleyovou jsem si nikdy nerozuměla s děvčaty svého věku, a co jsem se rozešla s Ronem, můj vztah k ní a Harrymu je trochu napjatý, takže vítám rozptýlení, které mi práce přináší.“

„Víte, slečno Grangerová,“ řekl, „vlastně se od sebe tolik nelišíme. I vy máte svou vlastní malou celu na ministerstvu kouzel, která vás chrání před únavnými a nudnými sociálními problémy.“

Dívala se na něj a žvýkala konec pera, jak přemýšlela o jeho slovech. „Možná,“ zamumlala nakonec.

Natáhl se pro jeden z výtisků křížovek na stole.

„Smím se vás na něco zeptat?“ otázala se Hermiona.

„Skutečně mě žádáte o povolení?“

Přikývla. „Vždy vás žádám o povolení, když chci položit osobní otázku.“

Zasténal. „Tak do toho.“

„Neoblékáte se do obvyklého pruhovaného vězeňského oblečení; máte přístup ke knihám a novinám; včera, když jsem odcházela, Albert vám nesl velké cappuccino. Proč to nadržování?“

„Podezříváte mě z nekalosti? Myslíte, že jsem dokázal i bez hůlky chudáka Alberta zmást? Odpověď je prostá – chovám se zdvořile; mám velké štěstí, že mě stráží slušná duše; a umím být velmi přesvědčivý. Navzdory obviněním proti mně se mocní rozhodli odměnit mě Merlinovým řádem a umístit do nejméně stráženého oddělení vězení. To vše mi umožnilo relativně snadný život.“

Několik sekund si ho měřila a pak se usmála. „No, jsem ráda. Příjemně mě překvapilo, když jsem poprvé prošla dveřmi a vy jste vypadal tak dobře.“

Okamžitě opět sklonila oči ke knize a po tvářích se jí rozlila růžová. Prsty poklepal na stůl, protože si nebyl jistý, jak by měl zareagovat. Rozhostilo se mezi nimi příjemné ticho a on obrátil pozornost ke knize.

Uplynulo téměř půl hodiny, než znovu promluvila. „Beethovenova jediná opera. Mám to na jazyku, ale nemůžu si na ten zatracený název vzpomenout.“

„Fidelio,“ zamumlal, aniž by k ní vzhlédl.

S široce rozevřenýma očima na něj zůstala zírat.

Zvedl k ní pohled. „Problém?“

„Jak to víte?“

„Nejste jediná vševědka v této místnosti, Hermiono Grangerová.“

Hermiona se usmála. „Zopakujte to.“

„Fidelio?“

Zahihňala se. „Ne, ne Fidelio – mé jméno.“

Podíval se na ni, jako by byla pomatená. „Slečno Grangerová.“

Obrátila oči v sloup. „Nene. Tu část s Hermionou.“

Přimhouřil na ni oči a přemýšlel, o co jí sakra jde. „Hermiono,“ řekl pomalu.

Povzdechla si a znovu popadla křížovku. „Máte úžasný hlas.“

„Jste neuvěřitelně zvláštní mladá žena,“ poznamenal a zavrtěl hlavou.

Samozřejmě se na ni zamračil, ale uvnitř se usmíval jako měsíček na hnoji.