Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 43

„Time is too slow for those who wait, too swift for those who fear, too long for those who grieve, too short for those who rejoice, but for those who love, time is eternity.“

„Čas je příliš pomalý pro ty, kteří čekají, příliš rychlý pro ty, kteří se bojí, příliš dlouhý pro ty, kteří truchlí, příliš krátký pro ty, kteří se radují, ale pro ty, kteří milují, je čas věčností.“

Henry Van Dyke

XXX

PRAVDA NAKONEC PUBLIKOVÁNA?

Překvapivá knižní spolupráce líčí pravdu o válce?

Do tisku se chystá nová kniha, jejímž cílem je povyprávět celý příběh války proti Voldemortovi z pohledu těch, kteří se jí přímo zúčastnili. Ke konečné podobě textu přispělo mnoho členů Fénixova řádu – včetně Harryho Pottera (42) a portrétu Albuse Brumbála – ale knihu samotnou napsala Hermiona Grangerová (43), současná zástupkyně ředitelky a profesorka studia mudlů ve Škole čar a kouzel v Bradavicích, ve spolupráci se Severusem Snapem (63), ředitelem zmijozelské koleje a profesorem lektvarů. Toto nepravděpodobné partnerství jednoho z nejvýše postavených členů Řádu a všeobecně známého bývalého Smrtijeda alespoň slibuje poskytnutí odpovědí na některé ze stovek otázek, které oficiální zprávy o válce nezodpověděly.

Kniha nese název ‚Války Fénixe: Vzestup a pád Voldemorta‘; má vyjít na začátku příštího měsíce a ředitelka Minerva McGonagallová (98) prohlásila, že si ji bude muset povinně přečíst každý bradavický student prvního ročníku.

Profesorka Grangerová nebyla k dispozici, aby poskytla komentář, a zdá se, že žádný z našich reportérů není natolik statečný, aby se pokusil kontaktovat profesora Snapea. Ten se navzdory našim největším snahám stále poněkud zdráhá promluvit s Věštcem a jeví nešťastné tendence vyjadřovat tuto zdráhavost docela důrazně. Profesorka Lenka Láskorádová (40), ředitelka havraspárské koleje a vyučující kouzelných formulí v Bradavicích, členka Fénixova řádu a také editorka časopisu Jinotaj, nám sdělila, že až kniha vyjde, interview od autorů dostane výlučně ona.

Nebyli jsme schopni získat oficiální prohlášení, ale Harry Potter nám poskytl následující výňatek z úvodu, v němž profesoři Snape a Grangerová vysvětlují důvody, které je vedly k sepsání této knihy a nabízí pár lákavých náznaků obsahu:

‚Několik let po válce nebyl publikován žádný oficiální souhrn událostí a ve známost vešlo jen to, co vědělo ministerstvo (což nebylo mnoho) a co bylo pár jednotlivých členů Řádu schopno poskytnout veřejnosti. Mnozí z nás byli poměrně traumatizovaní a zdráhali jsme se promluvit o zážitcích, kterými jsme si prošli a proč. Při zpětném pohledu to byla chyba; když se profesor Snape vrátil učit do Bradavic, zjistili jsme, že mnoho současných studentů znepokojivě nemá ani tušení, co se za jejich života odehrálo.

Toto zjištění vedlo k výraznému přepracování výuky dějin čar a kouzel, do které byly začleněny části o válce od několika ochotných členů Fénixova řádu, a na základě našich svědectví Ministerstvo kouzel vydalo tenkou brožuru. To pomohlo, ale dva z nás se rozhodli, že je zapotřebí sdělení úplného rozsahu, a začali plánovat tuto knihu.

Dát vše dohromady maximálně nezaujatě a co nejpřesněji trvalo několik let. Mnohé z popisovaných událostí jsou znepokojující, byť zcela pravdivé, a cítíme, že je nezbytné je vyjevit. Pravda o válce je ohavná a bolestná a tato kniha to vše ukazuje, aniž by zacházela do brutálních detailů pouze kvůli šokování čtenářů.

První část knihy se zabývá vzestupem Voldemorta, narozeného jako Tom Rojvol Raddle, potomka dědičky Salazara Zmijozela a mudlorozeného. Také zmiňuje proroctví Sibyly Trelawneyové a sedm viteálů, které Voldemort vytvořil, včetně nezamýšleného osmého. Tyto informace pochází převážně od Albuse Brumbála, který strávil několik let zkoumáním Raddleova života a získáváním vzpomínek mnoha lidí. Tyto vzpomínky stále vlastní Harry Potter a autoři knihy měli možnost je osobně prohlédnout.

Druhá část knihy mluví o rozmachu Smrtijedů a o rozvoji jejich organizace a odhaluje, jak Voldemort verboval své následovníky a jednal s nimi. Dále je zde obsažen způsob vytvoření a používání Znamení zla, co přesně se dělo mezi Smrtijedy a vše, co je známo o důvodech těch nejznámějších – nebo nechvalně nejznámějších – kteří se přiklonili k Voldemortovi, a stejně tak i o jejich akcích. Je zde popsán útěk Bartyho Skrka mladšího, který později pronikl do Bradavic, děsivé mučení bystrozorů Franka Longbottoma a jeho ženy Alice provedené Smrtijedy Lestrangeovými, zradu Petra Pettigrewa na Jamesi Potterovi a jeho ženě Lily a jak svůj zločin shodil na Siriuse Blacka, a také příběh rodiny Malfoyů.

Velkou část tohoto materiálu sepsal sám Severus Snape, který také odhalil něco ze svého vlastního příběhu, proč se stal Smrtijedem a proč změnil strany, jak dokázal úspěšně zradit Voldemorta – jediný, který to kdy dokázal – a také to, co snášel jako špion. Doufáme, že toto konečně ukončí veškeré spekulace a očistí jeho jméno.

Třetí část knihy pojednává o vytvoření Fénixova řádu, jak nám povyprávěl portrét Albuse Brumbála, spolu s informacemi od nejstarších členů Řádu včetně Minervy McGonagallové, Filiuse Kratiknota a Artura a Molly Weasleyových. Tato část zahrnuje události první války do Halloweenu 1981 a končí Voldemortovým neúspěšným útokem na Chlapce, který zůstal naživu.

Čtvrtá část knihy mluví o samotném Harry Potterovi, odhaluje jeho raný příběh a události jeho školních dní, včetně jeho prvních setkání s částmi Voldemortovy duše, jakož i příběh Voldemortova návratu. Popisuje události od počátku války po smrt Albuse Brumbála, kterou v závěru plně osvětluje Severus Snape.

Poslední rok války je popsán z několika úhlů pohledu; Hermiona Grangerová vypráví příběh o tom, jak se ona, Harry Potter a Ronald Weasley toulali zemí a vyhledávali a ničili zbývající viteály, než Harry Potter následně vysvětlí události závěrečné bitvy. Severus Snape mluví o čase svého ředitelování, co jej Voldemort přinutil dělat a čeho dosáhl za scénou, aniž by kdokoliv znal jeho skutečnou loajalitu, a končí Voldemortovým zdánlivě úspěšným pokusem jej zabít a jak se mu podařilo přežít. Portrét Albuse Brumbála pak vysvětluje příběh relikvií smrti, Minerva McGonagallová a Kingsley Pastorek zase, co v té době dělal Fénixův řád, včetně podílu George Weasleyho na původu Potterovy hodinky.

Tato kniha odhaluje mnoho tvrdých a nepříjemných pravd a její vytvoření bylo dlouhým a často bolestivým procesem. Oba cítíme, že cena, kterou jsme za odhalení těchto událostí zaplatili, byla nutná, a že je nezbytné, aby se budoucí generace dětí učily z událostí minulých, aby tak možná mohly předejít jejich opakování. Každé slovo této knihy je pravdivé a my vás vítáme na společném putování. Mějte otevřenou mysl a pamatujte, že věci jsou zřídka tím, čím se zdají být. Není to snadná cesta.‘

Denní věštec vyrozuměl, že členové Fénixova řádu společně knihu schválili, než byl k publikování poslán konečný rukopis, a že všichni vlastní výtisky speciální edice, ale z oslovených není nikdo ochotný se vyjádřit před zveřejněním knihy příští měsíc.

(Denní věštec, 2023)

XXX

BRADAVICKÁ ŘEDITELKA UMÍRÁ

Škola čar a kouzel v Bradavicích s lítostí informuje, že ve věku 106 let nás minulou noc ve spánku opustila ředitelka Minerva McGonagallová . Byli jsme vyrozuměni, že se ředitelka těšila dobrému zdraví, ale zdá se, že strasti války proti Voldemortovi její život zkrátily. Její úmrtí bylo léčiteli potvrzeno jako důsledek přirozených příčin. Podrobnosti o pohřbu budou oznámeny příští týden.

Minerva McGonagallová se narodila v roce 1925 a Bradavice navštěvovala od roku 1937 do roku 1944, tedy v době, která zahrnuje mudlovskou druhou světovou válku. Po dokončení studia se připojila k Fénixovu řádu a získala mistrovský titul v přeměňování. Když se v roce 1956 Albus Brumbál stal ředitelem, vrátila se do Bradavic a nahradila jej jako profesorka přeměňování a ředitelka nebelvírské koleje. V šedesátých letech se stala zastupující ředitelkou. Po smrti Albuse Brumbála se postavila do čela Fénixova řádu a v roce 1998 nahradila Severuse Snapea (71) na postu ředitele Bradavic; po skončení války proti Voldemortovi (nyní v obecném povědomí jako Války Fénixe, podle stejnojmenné knihy) se jí dostalo ocenění v podobě Merlinova řádu první třídy a následně i Zlatého fénixe. Všem bude velice chybět.

Její odchod povede k mnoha změnám v bradavickém učitelském sboru. Ještě není nic oficiální a všechny změny musí schválit ministerstvo i školní rada, avšak bylo nám řečeno, že dosavadní zástupkyně ředitelky Hermiona Grangerová (51) nahradí Minervu McGonagallovou jako ředitelka Bradavic. Novou zástupkyní ředitelky se téměř jistě stane profesorka kouzelných formulí Lenka Láskorádová (49), která předá své povinnosti ředitelky havraspárské koleje profesorce astronomie Auroře Sinistrové (87). Postup profesorky Grangerové na post ředitelky pravděpodobně ponechá volné místo na pozici učitel studia mudlů; další detaily budou jistě následovat.

(Denní věštec, 2031)

XXX

Hermiona stála na ochozu a s rukama lehce položenýma na opotřebovaném kameni hradního cimbuří se rozhlížela po bradavických pozemcích. Byla klidná, jasná noc a měsíční svit se zachytával o vydří prsten, který se jí třpytil na prsteníčku; technicky to nebyl snubní prsten, protože se Severusem se neobtěžovali oficiálně sezdat, ale před několika lety si své prsteny přesunuli na prsteníky levé ruky. Stalo se to po nešťastném odhalení jejich vztahu před celým Fénixovým řádem, kdy se zapomněla a při jejich každoročním letním setkání jej přede všemi políbila. Pravda, jejich přátelé to věděli již léta, ale i po tak dlouhé době ji uměl přivést do rozpaků připomínkou onoho incidentu.

Zaslechla za sebou kroky a usmála se; už nějakou chvíli věděla, že přichází. Pomohl jí zvýšit vnímavost přítomných v Bradavicích pomocí nejšílenější hry na schovávanou, jaké se kdy účastnila. Odehrála se během velikonočních prázdnin po Minervině odchodu a na Severuse byla Hermiona naladěná víc, než na kohokoliv v hradu. V této chvíli se k němu dychtivě otočila a sledovala, jak k ní kráčí; pořád nebyl pohledný, byl příliš štíhlý a stále měl lehce mastné vlasy a křivé zuby a velký zahnutý nos a příliš mnoho jizev a pořád lehce napadal na jednu nohu, ale i po celé té době, kdykoliv jej uviděla, srdce jí poskočilo.

Severusovi bylo teď téměř osmdesát, ale zcela jistě na to nevypadal. V zimě kulhal trochu víc a brýle na čtení nenosil jen příležitostně, ale stále, nijak pozoruhodně se však nelišil od muže, do něhož narazila na stanici Waterloo před téměř třiceti lety. V koutcích očí se možná objevily další vrásky a husté černé vlasy se mu pomalu a jistě měnily na elegantní, stříbřitě šedivé, což osobně považovala za báječný vzhled, ale celkově vzato vykazoval jen pár známek stárnutí. Stejně tak i ona, jak tvrdili její přátelé; Hermiona vzala v úvahu skutečnost, že šedesáté narozeniny měla jen před týdnem, a připustila, že i ona stárne pomalu. Na tváři měla pár vrásek a na spáncích jí vlasy bělely, ale to bylo asi tak vše.

Vždy vtipkovala, že to láska je udržuje mladými; Severus se nad tím pokaždé usmál a řekl jí, že je to mnohem pravděpodobněji způsobeno naprostou tvrdohlavostí a zatracenou svobodomyslností. Černé oči měl stejně bystré jako vždy, když při pohledu na ni zjemněly do jeho obvyklého pousmání; s úsměvem se otočila zpět k cimbuří a svému rozjímání o důvodech. Přesunul se za ni se vší svojí starou elegancí, paží jí vklouzl kolem pasu a položil si bradu na její rameno – zvyk, o který nikdy nepřišel – a ona se o něj spokojeně opřela.

Nemuseli se obávat, že je někdo uvidí; jejich vztah byl v Bradavicích nejhůře střeženým tajemstvím – nebo když jste se na to podívali jinak, tím nejlépe střeženým tajemstvím. Všichni studenti je jistojistě znali, ale pokud to někdo řekl rodičům, historka se nešířila dál; kouzelnický svět jako celek i dál zůstával v blažené nevědomosti. Ne že by vadilo, kdyby se ten příběh dostal na veřejnost; v tyto dny byli Hermiona Grangerová a Severus Snape známí jako váleční hrdinové, učitelé a úspěšní autoři a jen pár lidí by hnulo brvou. Utajování teď bylo už hlavně jen zvykem, ničím jiným.

Každý nový student se do konce prvního týdne dozvěděl, že jsou ředitelka a ředitel zmijozelské koleje milenci; to by mohlo způsobit dost problémů, až na to, že se starší studenti postarali, aby si mladší spolužáci byli jistí, že to nic nemění. Neexistovalo žádné protěžování – ke zděšení více než jednoho ambiciózního Zmijozela za ta léta – a zaujatost; oba učitelé byli k dispozici vždy, kdy jich bylo zapotřebí, a oba jednali v nejlepším zájmu studentů, za něž nesli zodpovědnost bez ohledu na to, jestli je to dostalo do vzájemného konfliktu, jak se občas i stávalo. Dost starších žáků schvalovalo, že mohli mezi mladšími spolužáky utlumit jakoukoliv nespokojenost, a zbytek zaměstnanců byl znám tím, že velmi přísně trestal každého, kdo byl přistižen u stěžování si a pomlouvání.

Severus se jí přitiskl ke krku a dechem jí zahříval ucho, když tiše zamumlal: „Paní ředitelko, máte nějaký důvod pobývat zde namísto své postele?“

Hermiona se mu zády opřela o hrudník, usmála se a položila ruce na Severusovy a propletla prsty s jeho. „Jen jsem přemýšlela, to je vše.“

„To je nebezpečný zvyk,“ tiše poznamenal. „O čem přemýšlíš?“

„O všem možném… o tobě, škole a obecně o životě.“

„V tomto pořadí, doufám.“

„Přišel sis pro pohlazení ega?“

„Ne, přišel jsem si tě dotáhnout zpět do mého hnízda,“ zavrčel hravě, usmál se a opřel si tvář o její. „Vlastně jsem přišel, abych ti připomenul, že zítra máš schůzku se školní radou a neměla bys být dlouho vzhůru.“

„To je od tebe trochu pokrytecké, Severusi,“ kárala jej jemně. „To ty obvykle způsobíš, že jsem vzhůru dlouho.“ I v tomto ohledu se věk zdál být nepodstatný – jejich vzájemná vášeň byla silná jako dřív a on byl, pokud měl i jen tu nejmenší příležitost, stále víc než schopný postarat se o to, aby usínali příjemně vyčerpáni milováním.

„A přesto stále neprotestuješ,“ odsekl laskavě a pevněji ji objal.

Aby mu nedopřála uspokojení z její reakce, položila mu hlavu na jeho rameno a očima líně následovala křivku příjezdové cesty dolů skrze stromy ke vzdálené bráně. Život k nim byl vlídný, pomyslela si. Nejnebezpečnější časy nastaly, když v Bradavicích začal studovat Harryho prvorozený, následovaný během několika dalších let svojí sestrou a dětmi dalších jejich přátel; v té době si o Severuse dělala velké starosti, protože věděla, že i přes jeho odhodlání nebude schopný pominout historii, obzvláště když byl James téměř totožný se svým jmenovcem a Lily také tak.

Ve skutečnosti Severus předčil i její nejdivočejší sny tím, jak všechny ty děti téměř absolutně ignoroval. Tak jako tak s nimi ani dřív moc kontaktů nemíval – naprosto neexistovala šance, že by se kdy stal strýčkem Severusem tak, jako se stala ona tetou Hermionou – takže to alespoň žádné z dětí neočekávalo; přizpůsobit se jejím hodinám pro ně byl poněkud šok, dokud si každý z nich neuvědomil, že ve škole jsou jen obyčejnými studenty. U Severuse nic takového nečekali, ale zajistila, aby toho z historie věděli dost a uvědomili si, že jejich Mistr lektvarů k nim přátelský nebude a že si to nemají brát osobně.

Byly to poněkud obtížné roky, ale ne tak nepříjemné, jak mohly být. Je pravda, že se Severusem svedli pár památných hádek – úroveň jeho stresu byla v těch letech téměř tak vysoká, aby soupeřila s tou ve válce, a k vyventilování měl stále jen ji – ale vždy dokázal určit hranici a držet se jí. Prošli náročnými časy, a jakmile poslední z těch dětí absolvovalo a oni měli před sebou alespoň desetiletí, než se budou zabývat další generací, záležitosti se zklidnily a jejich vtah se stal silnějším než kdy dřív.

Nejen jejich, pomyslela si s ironickým úsměvem; nebyli teď jediným párem ve sboru. Lenka s Nevillem všechny překvapili; ani Severus úplně nezachytil přesný okamžik, kdy ve svém přátelství pokročili, i když i tak byl první, kdo na to s velkým předstihem před ostatními přišel. Byl na sebe díky tomu pyšný, jak si vybavila, a radostně pokračoval v přivádění Nevilla do rozpaků více méně neustále po celé týdny, dokud se jí nakonec nepodařilo jej přesvědčit, aby jej nechal na pokoji.

Také nastaly bolestivější časy, samozřejmě, zejména ztráta Křivonožky před několika lety – ani poloviční maguár nežil věčně. I na čistokrevného maguára byl velmi starý, ale zemřel bezbolestně a jeho popel odpočíval v urně v jejich komnatách; nikdy ani neuvažovali o jeho náhradě. Stále jí chyběl, a také Severusovi, ačkoliv on to přiznal jen zřídka – dokonce i teď o svých pocitech moc nemluvil. Vzhledem k tomu, že stejně obvykle věděla, co cítí, nebylo to ani třeba.

A byl před nimi ještě bolestivější čas, protože takový je život. Jejím rodičům se vedlo dobře až do jejich teď již osmdesáti let. Před dlouhou dobou odešli do důchodu a opět žili v Anglii, dole v New Forest; se Severusem je navštěvovali několikrát do roka, ale bylo těžké sledovat, jak rodiče stárnou, a vědět, že je dříve či později ztratí. V koutku mysli se schovávalo i vědomí, že ztratí také Severuse, ale na to myslela jen zřídka – pokud se nestane nějaká nehoda, mají před sebou ještě mnoho desetiletí. Ta myšlenka jí na tváři vykreslila úsměv, když se mu uvolnila v náručí a on se přitiskl k jejímu krku.

„Moc přemýšlíš,“ zamumlal s tím nejslabším náznakem otázky v hlase.

„Hm,“ souhlasila a otočila hlavu, aby se na něj usmála.

„Šťastné myšlenky?“

„Většinou ano.“ V objetí jeho paží se celá otočila a ovinula mu ruce kolem pasu. Položila si hlavu na jeho hruď a naslouchala známému pravidelnému rytmu jeho srdce. „Jen přemýšlím o všem, co jsme přežili.“ Tiše se zasmála. „Nemyslím, že by někdo jiný mimo nás odhadoval, že nám to tak dlouho vydrží. Vím, že já se neodvážila být tak optimistická.“

Smích jeho odpovědi mu zaduněl hrudníkem. „Mě se tak snadno nezbavíš, Hermiono. Nikdy jsem neměl v úmyslu odejít jinam. Neberu věci na lehkou váhu. Když se někomu zavážu, je to navždy. Až na občasné chvíle pitomého vzteku,“ dodal.

„Jakmile přestaneš být natolik tvrdohlavý, aby ses zavázal, ano,“ souhlasila a naklonila hlavu, aby se na něj usmála. „Ale ty víš, co jsem chtěla říct. Jsi starý bručoun, jako vždy.“

„Pravda.“ Usmál se na ni beze stopy omluvy. „Ano, vím, co jsi chtěla říct. Zcela jistě máme za sebou dlouhou cestu.“

„Nikdy jsem si nemyslela, že tady někdy budu stát,“ poznamenala a pokynula k hradu. „Pořád mi to připadá šílené. Já, ředitelka.“

Severus si tiše odfrkl. „Nevím, ale opravdu mám pocit, že to bylo vždy víceméně nevyhnutelné. Myslím, že Minerva a Albus na tebe pohlíželi jako na potenciální učitelský materiál asi od poloviny tvého druhého ročníku. Bezesporu bys byla primuska, kdyby váš poslední ročník byl normální, a vsadím celý školní rozpočet, že jediným důvodem, proč tě do toho Minerva nenavezla hned po zkouškách OVCE, bylo, že ti chtěla umožnit nejdříve se zotavit z války. Vždy jsi vynikala, Hermiono, a ve více než jednom směru.“

„Jako nesnesitelná vševědka?“ dobírala si ho; věděla moc dobře, že to má brát jako kompliment. To byl také dlouhodobý zvyk – Severus si občas dovolil udělat nebo říct něco sladkého a jí bylo dovoleno si toho užívat, dokud k tomu nepřitáhla pozornost.

„Jsou horší věci na vzpomínání,“ poznamenal a ona se usmála při vzpomínce na dobu, kdy tato slova byla podbarvena hořkostí a sebenenávistí. Za celé ty roky se téměř všechny jeho psychické jizvy vyléčily – víceméně, alespoň z větší části.

„Nikdy jsem si ani nemyslela, že tu budu stát s tebou.“

„Musím připustit, že ani mne to nikdy nenapadlo,“ protáhl s jistou ironií v hlase a oči se mu zatřpytily lehkým pobavením, když ji sledoval. „Nejsme zrovna konvenční spřízněné duše.“

„Ani jeden z nás není ani vzdáleně konvenční v čemkoliv,“ podotkla a položila mu ruku na hrudník, aby se naklonila k lehkému polibku.

„Rozhodla jsem se, že nekonvenční spřízněné duše si užijí víc legrace.“

„Přesně tak.“ Vrátil jí polibek, načež ustoupil a rukou jí přejel dolů po paži, aby nakonec propletl své prsty s jejími. „Pojď, připozdívá se. Žádný odpočinek pro hříšníky.“

„To je slib, Severusi?“ zeptala se šibalsky.

Pomalu se usmál. „Ach, Hermiono, tobě jsem slíbil vše už dávno.“ Zvedl si její ruku ke rtům a políbil jí jemně na klouby, načež se otočil k odchodu; naposledy se rozhlédla po bradavických pozemcích a s úsměvem jej následovala dovnitř.

Konec

PP: Tímto končí i naše další dlouhá cesta světem Harryho Pottera. Pokud byste se chtěli dozvědět maličko víc o tom, jak Severus s Hermionou mohli dopadnout, přečtěte si povídku Dokonalý obraz: http://hpkizi.sk/modules.php?name=News&file=article&sid=3817

Chci poděkovat vám všem, kteří jste komentovali. I prosté ‚děkuji‘ nám dodávalo chuti do další práce, i sebekratší komentář nám dal vědět, že tato práce není zbytečná a snad přináší dalším lidem radost.

Děkuji Ti čtenáři / čtenářko za každý komentář.

A nejvíc chci poděkovat úžasné betě marci, protože bez ní by nebylo zhola nic. Četla, opravovala a navrhovala neúnavně celý rok a jí patří obrovské díky, že se se mnou na tu dlouhou cestu vydala.

Marci, posílám Ti objetí velikosti a síly Hagridova. Děkuji.

PB: Využívám této možnosti a děkuji Ti, Lupinko, nejen za to, jak úžasná jsi překladatelka, ale hlavně jak úžasný jsi člověk. Přátelství a spolupráci s Tebou řadím mezi to nejkrásnější, co mi osud nachystal. Jsi skvělá!

A připojuji se i k poděkování za komentáře – četla jsem jeden každý z nich, ale čest odpovídat jsem přenechávala Lupince, protože na ní ležela největší zátěž s tvorbou překladu. Děkuji tedy touto cestou vám všem a doufám, že se zase brzy setkáme nad dalším středečním překladem.