Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona se přemístila do lesa poblíž svého domu a se zachvěním přes sebe přehodila plášť. Cítila, jak jí po těle stéká studený pot a pomalu se jí vsakuje do šatů. Bylo deset hodin večer, ale novináři tu stále čekali, tábořili u hlavních dveří a doufali, že uvidí něco, co by stálo za zveřejnění.

„Hajzlové," zabručela a snažila se odolat nutkání na místě se rozplakat. Večeře představovala naprosté mučení – seděla proti Harrymu a předstírala, že se nic neděje, a přitom jediné, co si přála udělat, bylo utéct domů a vzít si svoje prášky. V jednu chvíli se jí tak silně roztřásla kolena, že vrazila do stolu a převrhla sklenici s vodou. Zasmála se tomu, svedla to na vratkou nohu od stolu, a zatímco likvidovala vzniklý nepořádek, snažila se ignorovat svoje zvlhlé ruce a stoupající pocit nevolnosti. Ke konci večeře už se jí vidění rozplývalo natolik, že byl zázrak, že se vůbec zvládla přemístit bez toho, aby se rozštěpila.

Dala se do běhu a dostala se k zadní části domu, kde se nacházel vstup do suterénu, určený pouze pro dodavatele. Tělem se jí začala šířit taková bolest, jako kdyby měla potlučené všechny kosti od hlavy až ke konečkům prstů. Když proklouzla starými dveřmi do budovy, neviděna reportéry postávajícími na druhé straně, ze rtů jí uniklo zakňučení. Čekání na výtah se jí zdálo příliš riskantní a navíc znamenalo ocitnout se příliš blízko hlavnímu vchodu, takže se prosmýkla na schodiště a začala stoupat do dalších poschodí. Do čtvrtého patra dorazila vyčerpaná a stěží schopná držet se na nohou. Přitáhla si plášť těsněji k tělu a ztěžka se opřela o zeď, až po chvíli se začala pomalu vléct ke svým dveřím – systematicky kladla jednu nohu před druhou a plazila se krok za krokem vpřed. Dveře číslo čtyřicet tři. Obyčejné, hnědé, se zlatými čísly. Mohla se k tomu donutit. Mohla to udělat.

Až na to, že ve skutečnosti nemohla. Věděla, proč je pro ni cesta domů tak náročná. Okamžité a naprosté vysazení prášků byl špatný nápad. Byla to líbivá lež, která se ji chystala zabít. Horlivě do sebe lila tu hnusnou tekutinu z nemocnice až do momentu, kdy věděla, že dosáhla maxima, a pořád měla pocit, že se topí. Teď jí nemůže pomoct žádná zázračná medicína, ale mohla by ji z toho dostat jedna pilulka. Jedna jediná pilulka, která jí pomůže se uklidnit. Nešlo o regresi. Tady šlo o zdravý rozum.

Když se konečně dostala ke dveřím, rozplakala se úlevou. Potácejíc se jako opilec, napůl vběhla, napůl se vplížila do koupelny, aby našla svoji oázu: starou sklenici naplněnou až po okraj pilulkami. S očekáváním otevřela skříňku.

Venku se skupina novinářů polekaně rozhlédla kolem sebe, když se z dálky ozvalo bolestné zavytí.

„Co to sakra bylo?" zeptal se jeden.

„Asi zvíře v lese," odpověděl druhý. „Nic, s čím by si člověk měl dělat starosti."

Uvnitř na podlaze vzlykala Hermiona. Byly pryč. Všechny její pilulky byly pryč. Zatracený Harry. Co si myslel, vměšovat se do jejích záležitostí? Myslel si, že se jí nedá věřit? Jediné, co chtěla, byla jedna pilulka. Jedna malá pilulka, která by jí pomohla se uklidnit. Jedna malá pilulka, která by ji ukolébala ke spánku. Jedna pilulka.

Tělo jí roztřásla silná zimnice a začaly jí drkotat zuby. Rty měla téměř modré. S velkým úsilím se posadila a začala si svlékat všechno svoje oblečení, přičemž blouznila bolestí, naříkala a chrlila ze sebe snad všechny nadávky, co znala. Napjala ruku, aby zvládla pustit sprchu, a z kohoutku začala vytékat horká voda plná páry. Protože se necítila dostatečně silná na to, aby dokázala stát, vlezla si do vany, posadila se pod proud vody a sledovala, jak se ztrácí v odtokovém otvoru, dokud nezačala téct studená. Celou dobu se třásla jako osika.

Život s drogami ji málem zabil, ale život bez drog se náhle zdál mnohem horší.

* * *

Draco dokráčel ke vchodu do Trebaxu a vešel. Bylo sedm hodin ráno, což byla nezvykle časná hodina na to, aby byl vzhůru, neřkuli v práci. Ale stálo to za to. Podle všeho bylo v tuhle hodinu venku méně novinářů a jemu se podařilo opustit budovu, kde bydlel, bez toho, že by někoho musel omráčit. Šálek silného čaje a něco k snídani ho dostatečně probudí, a až dorazí Grangerová a Blaise, bude už téměř funkční.

Grangerová. Zase se mu o ní zdálo. Poté, co se počtvrté vzbudil, mu začalo být jasné, že mu s alarmující intenzitou pronikla do hlavy a že jeho mozek nasákl myšlenkami na ni jako houba vodou. Mohl si říkat, že ho nezajímá, co dělá, ale jeho hlava nesouhlasila. Dělal si starosti. Bylo to pitomé, leč pravdivé. Obával se, že měl Harry pravdu, když řekl, že skrývá všechno před všemi. Obával se, co udělá, až přijde domů a zjistí, že jí Harry zabavil prášky. Obával se, že ji znovu najde v lese, zabitou její vlastní rukou. Obával se o dívku, kterou měl ve zvyku nenávidět, a začínal z toho setsakramentsky šílet. On si přece dělal starosti jenom o svoje rodiče. Tohle nebyl jeho styl. Zájem byl pro slabochy. Do takových činností se Malfoyové nezapojovali.

„Vypadni z mé hlavy, ženská," mumlal si pro sebe, když stoupal po starém kamenném schodišti do horního poschodí. Pravděpodobně sem ještě pár hodin nedorazí. Dost času zkrotit svoji hlavu a připravit se na jakýkoliv bláznivý plán, který si na dnešek přichystala. Nezmiňovala se o tiskové konferenci? To si vyžádá všechnu jeho trpělivost, nemluvě o pořádné dávce ohnivé whisky. Bože, jak ty novináře nenáviděl.

Draco napochodoval ostrým krokem přes práh a ztuhl.

Hermiona seděla u stolu, hlavu položenou na nějaké knize a spala. Draco opatrně vydechl a pomalu k ní přešel, protože to, co uviděl, ho praštilo do očí. Oblečení měla pomačkané a vlhké. Vlasy byly povětšinou mokré, suché jen na konečcích a rozcuchané všemi směry. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy a nehty měla okousané až do masa. Ze rtů jí uniklo zasténání. Tváře nesly stopy slz. Rty měla popraskané a suché od toho, jak si je nervózně kousala. Vypadala naprosto nechráněně, téměř přízračně, zranitelně a neupraveně. Úplně jinak než na veřejnosti. Úplně jinak, než jak by pravděpodobně vypadala, kdyby věděla, že je pozorována.

Draca v hrudi zašimralo jisté pobavení. Došel k nepříjemnému závěru.

Harry měl pravdu. Zatraceně, ten kokot měl pravdu. Ta pravda mu ležela před očima: uměla tak dobře předstírat, že nikdo netušil, co se děje pod povrchem. ´Veřejná´ Hermiona byla v mnoha ohledech stejná dívka, jakou znal z Bradavic. Chytrá. Sebevědomá. Dokonalá. Tatáž, která včera napochodovala do jeho kanceláře a obrátila mu firmu vzhůru nohama. Všichni, včetně Harryho, Blaise a Vlezlíka znali tuhle její verzi. Neporazitelnou Hermionu Grangerovou, válečnou hrdinku, dívku, jež se zhroutí spíš z vyčerpání než z drog. A proč by tomu nevěřili? Skrývala své problémy mistrně, dokonce zvládla před svými milovanými roky skrývat těžkou závislost. Kdyby se nepředávkovala, nebyli by o nic moudřejší.

Ale byla tady, očividně bojovala. Skrývala to. Jak dlouho už tu spala? Proč měla mokré oblečení a vlhké vlasy? Co se včera po večeři stalo? Je jasné, všechno nebylo dobré, ale Draco věděl, že hra bude pokračovat. Možná nechtěla vypadat jako slaboch, nebo možná nechtěla, aby si někdo dělal starosti s jejími problémy, ale ať je to, jak chce, temné části jejího života zůstaly pod zámkem. Draca na okamžik napadlo, jestli prostě nepotřebovala, aby to zaznělo nahlas: Máš dovoleno se trápit, když se na tebe vyprdnul tvůj snoubenec. Máš dovoleno se trápit, když jsou tví rodiče nezvěstní. Máš dovoleno požádat o pomoc, když ji potřebuješ.

Potíž byla v tom, že Draco naprosto přesně věděl, kde se to v ní bere. O předstírání věděl úplně všechno. Byl v něm neobyčejně dobrý. Blaise a jeho rodiče ho znali lépe než kdokoliv jiný, a přesto před nimi stále pokračoval v předstírání. Jeho problémy byly jen jeho a on chtěl, aby to tak zůstalo. On a Grangerová toho měli společného víc, než se mu zamlouvalo.

Možná právě proto nebyl teď schopen jí tu masku strhnout.

Vycouval z místnosti, po špičkách seběhl po kamenných schodech a opustil budovu. Možná vůbec nebylo nutné být tak brzy v kanceláři. Mohl by si dát nějaké jídlo v kavárně, někde v koutku v soukromí, a dohnat trochu nastřádané práce. Doufejme, že v devět bude vzhůru, protože Blaise byl – když nic jiného – náramně dochvilný. Pak se pustí do toho, co den přinese.

Do té doby se musel smířit s tím, že se okolnosti změnily. Ta Hermiona, která spala v kanceláři Trebaxu, byla křehká, a to extrémně, a ničila se tím, jak se to snažila skrývat. Pokud Draco chtěl, aby zůstala naživu, a to jak kvůli jeho firmě, tak kvůli jeho svědomí, bude ji muset sledovat. Ne že by v tom nebyl kus ironie – když Harry přišel přesně s tímhle nápadem, tak na něj vrčel – ale to se stalo předtím, než získal závažný důkaz o jejím stavu. Nebylo by dobré, aby se teď složila. Potřebovala bedlivý dohled, a protože tu nebyl nikdo jiný, kdo by takovou roli mohl sehrát, postará se o to, jak nejlíp bude moct. Blaise o tom nepotřebuje vědět a Harry o tom setsakra vůbec nepotřebuje vědět... Rozhodně odmítá poskytnout Zázračnému chlapci zadostiučinění. Jeho úkol zněl udržet ji v bezpečí a zároveň o tom pomlčet.

U Merlinových koulí, tohle bude náročné.

* * *

Přesně o dvě hodiny později se Draco hnal po dlážděné ulici, která vedla k jeho kanceláři, a vrčel na každého, kdo mu přišel do cesty. Proč se vůbec obtěžoval doufat, že bude schopný dát si někde v klidu snídani? Jak naivní představa. Podařilo se mu najít malou kavárnu a usadil se, připravený zabít trochu času prací a jídlem, což by mu na chvíli mohlo vyhnat z mozku Grangerovou. A pak ta bláznivina začala.

Noviny o Hermionině záchraně byly teď všude a s nimi přišly slintající davy, které doufaly, že se jim podaří zahlédnout jejich nejnovějšího hrdinu. Jeho stůl se ocitl v obležení. Nejdřív přišly žádosti o autogram, které pevně odmítal v naději, že když bude důsledný, nechají ho na pokoji. Pak se objevily ženy, některé samy, některé ve skupinkách, obalené mejkapem a otravně třepotající řasami. Měl takovou nouzi o šukání, že to skoro zvažoval, ale nedokázal se přenést přes všechnu tu faleš. Radši by masturboval přímo tady v kavárně, než ze sebe udělat blázna kvůli nějaké čarodějce, která doufá, že se stane slavnou. Dokonalý vtip. Když je konečně všechny odehnal, přičemž použil některá vybraná slova, která se k údajnému hrdinovi rozhodně nehodila, objevili se reportéři. A bylo to. Jasně, že ho nemohli nechat na pokoji. Hodil na stůl pár mincí a odkráčel. Cestou nabral loktem do zubů chlápka z Týdeníku čarodějek, protože působil dojmem, že má možná v úmyslu zablokovat mu východ.

Nebylo to skvělé? Titíž lidé, kteří by nechali jeho rodinu klidně umřít, byli teď připravení líbat mu nohy. Naprosté šílenství. Léta toužil po pozornosti, ale teď, když ji měl, ho to jen štvalo. Většina z nich neměla ponětí, co je to páteř. S tímhle se tedy musel potýkat Potter? Není divu, že utekl do Francie.

Draco s vděčným vydechnutím vklouzl do vchodových dveří Trebaxu, přičemž bral dva schody najednou, aby už sakra byl pryč z ulice. Během stoupání si uvědomil, že navzdory katastrofě v kavárně se mu přece jen něco podařilo: přestal se zabývat Hermionou, protože byl příliš zaujatý svým útěkem. Teď, když se vrátil, neměl ponětí, co by mohl najít. Byla vzhůru? Přišel už Blaise? Byla stále v křehkém stavu nebo se vzpamatovala z jakéhokoliv pekla, kterým v noci prošla? Do prdele, fakt nebyl připravený na stav, ve kterém by mohla být. Opatrným krokem a lehce zadýchaný překročil práh. V žilách mu stále ještě doutnal zárodek hněvu.

„Dobré ránko, Draco," řekla Hermiona. „Vypadáš nervózně. Je všechno v pořádku?"

Zůstal na ni civět. Převlékla si šaty, teď měla na sobě elegantní halenku a tvídovou sukni. Vlasy si spletla do volného copu, rozcuchané prameny, které u ní viděl předtím, měla teď rozčesané a upravené. Tvář, která byla před dvěma hodinami smrtelně bledá, zářila zdravím. Stopy slz zmizely. Vzduch slabě voněl po magnoliích. Vypadalo to, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby duch, kterého ráno viděl, vůbec nikdy neexistoval.

Podvodnice, napadlo ho, ale nemyslel to zle. I přes to, co věděl, mu byla mnohem milejší než ti patolízalové v kavárně. Když k němu vyslala povzbuzující úsměv, srdce mu podivně poskočilo v hrudi. V duchu si poznamenal, že se nad tím má později zamyslet.

„Nenávidím lidi," zachraptěl. Neměl zájem vysvětlovat, jak proběhlo jeho dnešní ráno.

„Jsem v šoku," odpověděla s kamennou tváří.

Obrátil nad její prostořekostí oči v sloup, a pak se na ni podezíravě zahleděl ve snaze najít důkaz, že si to dnešní ráno nevymyslel. Co použila... zkrášlovací kouzla? Byla živa na povzbuzovacím lektvaru? Ani nevypadala unaveně. Do prdele, byla dobrá. Jeho mrzutost se mu vrátila s desetinásobnou silou a tak rychle odkráčel do své kanceláře v naději, že chvíle ticha mu pomůže srovnat si myšlenky. Jak na ni měl asi dávat pozor, když tak dobře zakrývala stopy? Zjistil by vůbec, kdyby u ní došlo k recidivě? Byl by schopný říct, jestli si něco vzala?

„Dobré ránko, sluníčko," řekl Blaise, který právě pokládal na svůj stůl štos dokumentů.

Draco zasténal, zhroutil se do křesla a zakryl si dlaněmi oči. A ještě tu byla otázka, jestli Blaise nechce šoustat Grangerovou na každém kusu nábytku v kanceláři. Proč musí být všechno tak složité?

„Prosím, snaž se vypadat, že mě rád vidíš," nakrčil nos Blaise. „Hermiona má pro tebe dobrou zprávu. Když jsem dorazil, už tu byla a pracovala. Ta holka je skvělá. Když mi ty novinky řekla, nemohl jsem tomu uvěřit, ale pak mi ukázala čísla. Chceš je slyšet?"

„Slyšet co?" ušklíbl se. Poslouchal jen napůl, protože ho začínala bolet hlava. Blaise z ní byl na větvi, že jo? Samé Hermiona sem, Hermiona tam. Kdyby jen věděl, co se pod tím vším skrývá. Tady nešlo o nějakou přihlouplou čarodějku se zděděným trezorem u Gringottů, jaká bývala Blaisovým obvyklým šálkem lektvaru. Šlo o skrytou zotavující se narkomanku s narušenou důvěrou. Geniální, ale naprosto v troskách. Možná by na ni mohl použít nějaké sledovací zařízení... které by ho upozornilo, kdyby se ocitla někde poblíž mudlovské lékárny. Fungovalo by to?

„Slyšet, že jsi oficiálně bez dluhů," řekla Hermiona, která vešla do jeho kanceláře. „Potvrdila jsem dnes ráno tolik objednávek, že pokrývají všechno, co dlužíš, a ještě něco zbude."

Šum v Dracově hlavě utichl a jeho oči se setkaly s Hermioninými. „Prosím?" pronesl s přesvědčením, že se přeslechl. Neexistovala žádná možnost, že by řekla to, co si myslel. Naprosto žádná možnost.

„Jsi bez dluhů," zopakovala. „Gratuluju!"

Nastalo dlouhé ticho, protože Draco tu informaci zpracovával.

„Grangerová..." začal pomalu. „Pracuješ tady jeden den."

„Jsem si toho vědoma," kývla.

„Jeden den," řekl znovu, a aby to zdůraznil, zvedl prst, „a dostala jsi podnik z dluhů. Víš vůbec, jak velké dluhy jsme měli včera ráno?"

„Dost na to, aby se vaši věřitelé chovali nepříjemně," pronesla vesele. „No, už tě nebudu dál zdržovat. Dostal jsi tolik předběžných objednávek a poskytnutých úvěrů, že máš zpátky svůj čistý štít. Dluhy byly jedním z mých cílů, takže se mi ulevilo, že jsem ho splnila. Po té tiskové konferenci začnu pracovat na těch ostatních."

Draco jen zíral. „Smím se zeptat, jaké jsou ty další cíle?" nadhodil opatrně, protože stále ještě vstřebával šok z těch dobrých zpráv. Stěží jim dokázal uvěřit. Znamenalo to, že už by ho věřitelé neměli znovu obtěžovat. Znamenalo to, že konečně mohl poslat rodičům dost peněz.

„To, co se dá očekávat," pokrčila rameny. „Oživení značky. Spojení s charitou. Některé z těch věcí už jsem uvedla do pohybu. Jediné, v čem jsem neměla štěstí, je zjištění, jak Stacey McLorrowá ukradla ty plány, ale nakonec na to přijdu."

Blaise při vzpomínce na ten incident zabručel.

Draco prostě jen mrkal. Bez dluhů? Vážně? Kurva, jestli je to pravda, mohla by si s podnikem dělat, co by chtěla. Vyrazit vpřed a spojit je s každou charitou na planetě. Bylo mu to fuk. Byl bez dluhů.

„Myslím, že bychom měli nechat Draca, aby se s těmi novinkami vyrovnal, Hermiono," navrhl při pohledu na svého kamaráda Blaise. „Jdu si ulovit něco k jídlu. Chceš taky?"

Hermiona zavrtěla hlavou a Draco znovu zamrkal.

„Dobře..." kývl Blaise a vyslal k Dracovi mírně zaujatý pohled. „Vrátím se brzy." Opustil Dracovu kancelář a Hermiona ho následovala, jen se ještě přes rameno ohlédla na Draca.

Ten zůstal sedět v prázdné kanceláři. Nemá dluhy. Drahý Merline,  už nemá dluhy. Přestože by si to moc přál, nikdy doopravdy nečekal, že se to stane. Blaise byl vždycky optimista, Draco očekával katastrofální pád.

Ale stalo se to. Tahle labilní, lehce šílená ženská, které se léta posmíval, dokázala, že se to stalo.

Nemá dluhy.

Draco vstal a několika dlouhými kroky se přenesl k Hermionině stolu. Vzhlédla a její brk ustal v pohybu. „Blaise už odešel," řekla. „Ale jsem si jistá, že je pryč jen pár minut."

Draco dalším dlouhým krokem obešel stůl k místu, kde seděla, popadl ji za paže, zvedl a pevně ji objal.

Zalapala překvapením po dechu, ruce bezvládně svěšené podél boků. Bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, jestli ho taky obejme nebo jestli ho odstrčí. Už neměl dluhy.

„Grangerová, já nevím, jak ti poděkovat," řekl. Hlas mu přetékal nečekaně silnými emocemi.

„Ehm, zachránil jsi mi život," hlesla. Její hlas zněl velmi tlumeně, protože měla tvář zabořenou do jeho hrudi. „To jako díky stačí."

„Nestačí," zavrtěl hlavou.

„Ale ano," řekla stále přitlumeně.

„Přestaň se dohadovat. Nech mě udělat víc. Nech mě, ať ti dám plat."

„Možná, až se všechno pořádně usadí," řekla a otočila hlavu, aby se mohla zhluboka nadechnout. „Promluvíme si o tom za měsíc nebo tak nějak. Ale ano, zachránit mi život stačí. Nezapomeň, že tohle je moje snaha, jak poděkovat tobě."

Ještě naposledy ji k sobě přitiskl, a pak ji pustil, trochu v rozpacích z toho, že dal své emoce tak najevo. Když přicházel, neměl v úmyslu ji obejmout. Plánoval jí jen poděkovat. Teď vdechoval vůni magnólií a myslel na dotek jejích ňader na své hrudi, na dotek pasu na břichu, na lechtání jejích jemných vlasů na bradě. Cítil všechny ty věci a nebyl schopen na ně zapomenout. Do prdele.

Začervenala se a odkašlala si.

„Musím se vrátit do kanceláře," zamumlal rozpačitě. „Mám moc důležitých věcí, které musím udělat."

„Přesně tak," kývla.

Více méně prchnul pryč a zabouchl za sebou dveře. Ježíši, proč to udělal? Proč ji musel obejmout? Kde se to sakra vzalo? Kromě lehkého políbení na matčinu tvář, když přišel na návštěvu, byl od Pansyina útěku do Ruska naprosto mimo jakýkoliv skutečný kontakt se ženami.

Ale Grangerová? Objal ji. Ochotně. Zvedl ji ze židle a vážně to udělal. Do prdele.

Musela být naprosto vyděšená. Musí se jí omluvit. Divoce vyskočil ze židle, vrhl se ke dveřím, rozrazil je a vešel do hlavní kanceláře, přičemž si už v hlavě přemílal všemožná vysvětlení.

Jenže když se rozhlédl, zjistil, že něco je zatraceně moc špatně.