Preklady fanfiction Harryho Pottera

11 VĚCÍ

Kapitola devátá: James Moore, část první

Část C

3. Chci zachránit člověku život

Hermiona nervózně cvakala kuličkovým perem o svůj zápisník, když šla chodbami svatého Munga k pokoji Jamese Moora. Občas pozdravila nějakého z léčitelů úsměvem nebo mávnutím, než pokračovala svou cestou.

Brunetka neměla ponětí, proč je nervózní. Jen šla za svým novým pacientem, pro Boha! Ale když jí její nejlepší kamarád včera řekl, že James Moore pro ni bude pořádnou výzvou, nemohla si pomoct, aby necítila nervozitu. Byla samozřejmě ráda, že se setkala s další výzvou. Ale když ani Draco Malfoy nemohl s Jamesem Moorem vydržet, to už něco říkalo.

Nakonec dorazila léčitelka Grangerová před pokoj Jamese Moora. Číslo pokoje bylo 143. Hermiona mrkla a usmála se nad tou ironií. Bylo vtipné, že ten chudák puberťák se zatracenou kletbou nenávisti byl ubytovaný v pokoji, jenž měl číslo, které v té známé písničce značilo ‚Miluju tě‘.

Potřásla hlavou a na chvilku si ukradla moment, aby se sebrala, než otevřela dveře. Byla hned přivítána hroudou ležící na posteli svatého Munga. S opatrností se rozhlédla po pokoji. Byl to prakticky stejný pokoj jako každý jiný, který tady zatím navštívila. Viděla postel pro jednoho, jedno okno a další dveře vedoucí do koupelny. Taky tam byla televize nebo spíš magevize, jak jim kouzelníci rádi říkali. Jak roky ubíhaly, kouzelnický svět byl mírně ovlivněný mudlovskou technologií, a tak se objevila magevize. Bylo to dost podobné normální mudlovské televizi, akorát to fungovalo pomocí magie.

Hermioniny oči se zaměřily na jejího nového pacienta ležícího na posteli. Docela ji překvapilo, když zjistila, že její pacient je mladý, docela hezký muž s tmavými vlasy. Jenže (Hermiona se zamračila) byl moc hubený na to, aby vypadal zdravě. Jeho ruce, položené na bílé přikrývce, byly bledé. Měl vystouplé klouby a dost dobře viděla i jeho žíly. Celkově vzato byl vyhublý na kost.

Její oči se zastavily na těch jeho… chladná modř teď na ni intenzivně zírala.

„Nový léčitel, co?“ zeptal se James Moore. Hermiona se zamračila, jeho hlas zněl chladně a ona v něm mohla dobře slyšet stopu nevychovanosti. „Proč se prostě nevzdáte? Já už jsem to udělal.“

„Ano,“ odpověděla bruneta a ihned přehodila na svou profesionální tvář. Záměrně ignorovala druhou otázku. „Jmenuji se Hermiona Grangerová a následující dva týdny budu vaší léčitelkou, Jamesi.“

„Fajn, už se nemůžu dočkat,“ zamumlal sarkasticky a pohledem uhnul na okno.

Hermionino zamračení jen zesílilo, když nahmatala svou hůlku. Zamávala jí a vykouzlila lahvičky lektvarů – jednu červenou, jednu zelenou a poslední černou. Zadívala se na ten černý a nemohla si pomoct, aby se nezašklebila. I když teď na dva týdny byla léčitelem, nemohla nebýt skeptická k těm nedobře vypadajícím lektvarům.

„Tady, Jamesi, vypijte tyhle tři lahvičky,“ řekla s očima zaměřenýma na svůj zápisník, když položila tři lektvary na stolek. „Hádám, že už to asi znáte – nejdřív ten černý, pak červený a nakonec ten zelený.“ Hermiona vzhlédla od zápisníku a všimla si, že James Moore si čte knihu. „Posloucháte mě vůbec?“ zeptala se, na tváři se jí usadilo mírné rozzlobení.

Její nový pacient se odtrhl od knihy, tvář měl klidnou. Když se mu ale podívala do očí, rozzlobení bylo už patrné. „Co? Říkala jste něco?“

Brunetčina čelist trochu poklesla. Hermiona už mu chtěla odseknout, když si vzpomněla, že ho zrovna potkala, takže zase zavřela pusu a potom i oči. „Dobře, uklidni se, Bobře. Jen se uklidni,“ řekla si pro sebe. Otevřela znovu oči a tentokrát se donutila k úsměvu. „Očekávám, že vypijete ty lektvary, Jamesi.“

Puberťák ji jen ignoroval a zase si začal číst. Velmi nápadně otočil stránku.

Hermiona si zkřížila ruce na prsou a podupla si netrpělivě nohou. „No?“

James ji dál ignoroval a pokračoval v četbě.

Léčitelka Grangerová ze sebe vypustila vzduch. „Nedospělej spratek, to fakt,“ řekla si. „Pane Moore…“

„Neříkejte mi tak, je to otravný,“ prohlásil.

„Pane Moore,“ pokračovala Hermiona, jen mírně potěšená faktem, že po ní vyslal ošklivý pohled, „jsem na tu výslovný příkaz staršího léčitele Malfoye“ – podíval se na ni s pobavením ve tváři – „A ten mi řekl, že máte vypít ty lektvary právě teď. Takže kdybyste se mohl zachovat jako hodný kluk a poslechnout ty příkazy, byla bych vám vděčná. Vím, že máte Odium Deprecor, a proto musíte vypít tyhle lektvary.“

James Moore se k Hermionině překvapení zamračil a odhodil knihu na podlahu („ZNESVĚDCENÍ!“ křičela Hermiona v mysli). Jeho oči teď měly tmavší odstín a zabodávaly se přímo do jeho nové léčitelky. „Poslouchejte, slečno Vševědko, vůbec mě nezajímá, jestli si mám nebo nemám vzít nějaký lektvary. Jaký je v tom, do prdele, smysl?“ Hermiona sebou viditelně trhla. „Stejně umírám. Merline, myslíte, že jsem blbej? Slyšel jsem… všechny ty ostatní blbce, kteří mi říkali, že se uzdravím, když pravda je, že já zatraceně umírám. Tak kde je pointa? Kde je, do prdele, pointa?“

Hermiona si skousla ret. Okamžitě začala toho mladého litovat. Z nějakého divného, zvráceného důvodu ho dokázala pochopit. Koneckonců oba dva měli nemoci, co nebyly moc dobré. „Prosím, Jamesi. Už jsem o Odium Deprecor něco četla a tak vím, že léčba nebyla ZATÍM objevena. To ale neznamená, že ještě nemůže být vyléčena.“

„Kravina,“ vyštěkl a podíval se od ní. „Jste už hotová? Protože se mi vážně chce spát.“

Brunetka mrkla, ale na mladého muže se pořád dívala. Ten okamžik byl pryč, když se dveře otevřely a dovnitř vešel sám blonďatý Draco Malfoy. „Fretko,“ pozdravila ho s vynuceným úsměvem na tváři. Všimla si toho jeho zvědavého pohledu, ale rozhodla se to ignorovat.

„Co vy tady děláte?“ James zavrčel a hodil po blonďákovi velmi ošklivý pohled.

Draco vytáhl jedno obočí. „Chyběl jsem ti, Jimmy? Protože tys mi rozhodně nechyběl,“ řekl a přišel k brunetce.

„Neříkejte mi Jimmy“ vykřikl a jeho pohled ještě potemněl.

Blonďák se jen ušklíbl. Pohled se mu usadil na Hermioně a on se hned zamračil. „Udělal ti něco, Hermiono?“ zeptal se a koutkem oka se podíval na Jamese.

„Ne, ne,“ odpověděla trochu rozptýleně.

„Tak pojď, vezmu tě na oběd,“ řekl. Jemně vzal Hermionu za loket a zamířil s ní ke dveřím. „Uvidíme se později, Jimmy.“

„Vezměte si svoji lektvary,“ připomněla mu brunetka pevně.

„Věř mi, Moore, poslechni ji.“ Vyzývavě se na něj podíval. „Zná víc kleteb než já… a to už něco říká!“

„Táhni k čertu,“ zamumlal a posadil se tak, aby dosáhl na tu odhozenou knížku.

Draco se jen zasmál a vytáhl naštvanou brunetku z místnosti. „Tak, pořád si myslíš, že bys ho měla litovat?“ zeptal se jí.

Hermiona převrátila očima. „Pořád si to myslím,“ odpověděla mu podrážděně. „Prostě nemůžu uvěřit, že si myslí, že už se neuzdraví! Chci říct, kde je život, tam je i naděje. Podívej se ale na něj… odmítá léčbu! Jaká je, do prdele, pointa?“

Blonďák se zamračil. „To má být vtipný, Grangerová?“ zeptal se vážně.

„Co?“

„Jako haló?! Tady jsi, stěžuješ si a stěžuješ kvůli puberťákovi, který tě naštval, že odmítá léčbu, když ty sama pro tvou zatracenou rakovinu léky nechceš.“

Hermiona otevřela pusu, aby mu odsekla, ale nakonec ji zase zavřela a povzdechla si. „Já jen… Já si jen myslím, že by měl být zachráněný. Je… je pořád mladý na to, aby umřel!“

Draco si znovu povzdechl a díval se všude možně, jen ne na Hermionu. „Vzdej to, jo? Byl jsem s Jamesem Moorem celý měsíc. Jestli si myslíš, že tvoje rakovina je nevyléčitelná, tak já si myslím, že James Moore je nevyléčitelný taky.“

Hermiona rychle zamrkala a podívala se mu přímo do očí. Oči se jí leskly. „Chci zachránit život, Draco.“

„Tak zachraň sebe,“ vykřikl na ni. Otočil se na patě a chystal se odejít pryč, když ho najednou Hermiona objala kolem pasu. Položila mu hlavu na rameno a roztřeseně se nadechla.

„Proč jsi na mě naštvaný?“

Blonďák si povzdechl a otočil se tak, aby čelil brečící brunetce. „Jak to, že jsi teď tak emocionální?“ zeptal se, přitáhl si ji blíž k tělu a položil si bradu na vršek její hlavy. „Brekot je pořádně otravný, Grangerová. Nech toho, prosím.“

Lehce ho praštila po hrudi. „To ty mě rozplakáváš.“ Hlas měla tlumený, když měla hlavu ponořenou v jeho hrudi.

„Dobře, dobře, promiň,“ řekl. „Hádám, že jsem... trochu vystreslý. Nevím. Pojď, půjdeme na oběd.“

Ucítil, jak Hermiona oproti jeho hrudníku přikývla. A když se ujistil, že se nikdo nekouká, přemístil ji i sebe do restaurace, kterou včera objevil.

Draco si široce zívl a promnul si štípající oči s rozsvícenou hůlkou pevně svírající v ruce. Poklidně spal ve svém pokoji, když ho před chvilkou probudily nějaké zvuky z vedlejší místnosti (z knihovny). Kdyby měl hádat, řekl by, že Hermiona, která dnes u něj doma přespávala, byla pořád vzhůru a četla si.

S tichou kletbou otevřel dveře do knihovny. Světe div se, Hermiona Grangerová seděla na židli s rozsvícenou hůlkou a jednou svíčkou. Knihy měla neuspořádaně rozházené po stole (a to jí bylo dost nepodobné) a zuřivě si psala poznámky na pergamen.

„Typický,“ zamračil se a přešel ke stolu, který zrovna okupovala. „Grangerová, proč jsi, pro Boha, pořád vzhůru?“

Hermiona vystřelila hlavu a své unavené oči zaměřila na mračícího se nejlepšího přítele. „Průzkum,“ řekla jednoduše a povzdechla si, než se znovu podívala na pergamen.

„Uprostřed noci?“ zeptal se pobaveně.

Brunetka převrátila očima a podívala se zpátky na Draca. Sledovala, jak se posadil a začal si prohlížet její poznámky.

„Odium Deprecor, známá spíše jako Kletba nenávisti, byla vynalezena v průběhu třicátých let dvacátého století. Spekuluje se, že sám velký Gellert Grindelwald vynalezl tuto kletbu proti Albusu Brumbálovi. Název Kletba nenávisti je všeříkající. Skládá se z jednoduchého kouzla odio. K vykouzlení je ale potřeba značná kombinace elegantní mávnutí a pohyby správným směrem provedené se značnou precizností. V celé historii kouzelnického světa bylo schopno vyvolat Odium Deprecor jen pět lidí.“ Draco vzhlédl k Hermioně a zamračil se. „Myslíš, že Moorův otec byl jeden z těch pěti lidí?“

Hermiona si povzdechla a pokrčila rameny. „To fakt nevím,“ řekla a promnula si tvář.

Draco přikývl a znovu se podíval na pergamen. „Symptomy kletby nenávisti jsou jednoduché, přesto konečné. Mohou být jednoduše zaměněny za symptomy pouhé horečky, ale kletba nenávisti je smrtelná. Existují tři stádia kletby nenávisti – mírná, vážná a smrtící. Jakmile je člověk zaklet, on nebo ona prodělá první fázi. V mírné fázi se objeví časté a vysoké horečky. Po třech letech, pokud je kletba pořád aktivní, přejde kletba do fáze druhé. Tentokrát postižená osoba často pocítí extrémní pocit únavy a silné bolesti hlavy. Nakonec také pocítí značné bolesti břicha a migrény s křečemi. Mohou se objevit i noční můry.“

„V případu Jamese Moora je jeho kletba pořád v druhé fázi,“ řekla brunetka, na tváři se jí usadil výraz přemýšlení. „Ale jeho předchozí léčitel se zmínil o tom, že už se u něj objevily noční můry. A… někdy má i záchvaty bolesti, takže předpokládám, že už brzo dospěje do posledního stádia.“ Hermiona najednou vypadala zasmušile. „Jakmile se tam kletba dostane, bude žít jen asi měsíc.“

Blonďák si povzdechl a potřásl hlavou. „Řekl jsem ti, že jeho případ je beznadějný, Bobře.“ Poposedl si blíž k brunetce. „Odium Deprecor  nemá žádnou léčbu.“

„Ne,“ hned mu odpověděla a zamračila se. „Odium Deprecor nemá žádnou známou léčbu. A to jsou dvě rozdílné věci, Draco. A kromě toho…“

Dracovi se zrychlila krev a pohledem střelil po brunetce. Něco na jejím tónu bylo, něco, co pobídlo jeho zvědavost. „A kromě toho co?“

Trochu se usmála. „A kromě toho…“

„Grangerová, ty mě zabíjíš! Už to vyklop!“ vykřikl blonďák nadšeně.

Hermiona se jemně zachichotala a poplácala ho po hlavě. „Dobře, dobře, tak se uklidni,“ řekla mu. „Já, no, já mám teorii o léčbě kletby nenávisti.“

„Ehm?“ Vytáhl obočí. „Zasvěť mě.“

Brunetka si skousla ret a zadívala se na své pergameny. „Opakem nenávisti je láska.“

„Jo, děkuji ti za tenhle poznatek, kapitánko Jasná,“ odsekl, ale zvědavost byla stále patrná na jeho tváři. „Co se mi snažíš říct, Bobře?“

„Draco, léčba na kletbu nenávisti je ta nejvíc nedoceněná věc na celém světě, je to láska,“ vysvětlila mu Hermiona. „Kdysi jsem četla pohádku. Muž jménem Oedipus Cantebur potkal ženu, Cecilii Olpsovou, která byla pod touhle kletbou. Vlastně tam nebyly žádné detaily, ale ta kniha říkala, že ti dva se vzali a Cecilie se úplně uzdravila z Odium Deprecor.“

Draco se podíval na Hermionu předtím, než se začal smát. „Ježiši, Grangerová, to je jen pohádka.“

Brunetka po něm střelila vážný pohled. „Co kdybych ti řekla, že důvod, proč jsme dokázali porazit Voldemorta, byla pohádka?“

„O čem to mluvíš?“

„Bajky Barda Beedleho… Příběh tří bratří… Relikvie smrti… Jsem si jistá, že Narcissa ti tenhle příběh už řekla,“ řekla Hermiona.

„Děláš si srandu!“ vykřikl s očima otevřenýma. „Vždycky jsem si přál, aby ta o relikviích byla pravda.“

„No, ony jsou pravdivé, akorát jsou teď někde bezpečně schované,“ zamračila se. „Každopádně zpátky k tématu. Jak jsem říkala, k léčbě kletby nenávisti je prostě zapotřebí prokletému ukázat lásku.“

„Takže mi říkáš, že Moorovi stačí, aby mu někdo ukázal lásku?“ odfrkl si. „Hermiono, haló? To děcko je nesnesitelný! Kdo normální by tomu spratkovi ukázal nějakou náklonnost?“

„Já a já to taky udělám,“ prohlásila a ještě se o něco víc zamračila.

Pokrčil čelo. „A co jako uděláš? Vdáš se za něj?“ Nad tou myšlenkou se zděšeně ušklíbl.

„Hlupáčku,“ napomenula ho. „Jsou různé typy lásky, Draco. Ne jen romantická.“

„Mluvíš vážně?“

Hermiona k sobě stiskla rty a přikývla. „Absolutně,“ odpověděla. „Mám jen dva týdny, Fretko, ale udělám to nejlepší, abych mu ukázala nějakou starost a… štěstí.“

Draco si povzdechl a převrátil očima. „Dobře, jestli je to, co chceš,“ řekl, ale mračil se.

Brunetce spadly koutky. „Ale no tak, Draco. Ty víš, že já to dokážu,“ usmála se na něj.

„Ale samozřejmě, že ano. Jsi Hermiona Grangerová, konec konců,“ řekl a vrátil jí ten úsměv. „Jen se ujisti, že ho kopneš, když ti ublíží, jo? Jo a hned mi pošli sovu.“ Draco si propnul prsty. „Už to bylo dost dávno, co mi ruka náhodou ujela.“

„Blbečku,“ zahihňala se a hravě ho praštila po rameni. „James Moore by mi nikdy neublížil. A stejně, mám hůlku.“

Blonďák se jen rozpačitě ušklíbl. „Samozřejmě,“ řekl. Vytáhl hůlku a jen tak si s ní švihl. „A věřím, že už je dávno po tvé večerce, Hermiono.“ S jemným mávnutím svíčka zhasla. Místnost kvůli úbytku světla potemněla.

Hermiona zívla a postavila se, její židle u toho zaskřípala. „Toho jsem si vědoma,“ zamumlala. Brunetka se sklonila a jemně políbila Draca na tvář. „Dobrou, Fretko.“

Draco ji jemně pohladil po ruce. „Dobrou noc, Bobře.“

„Ať tě blechy štípou celou noc.“ Hermiona popadla svou hůlku a odešla z knihovny. Za sebou nechala Draca zahaleného v temnotě.