Myslet čtyřrozměrně
Autor: Deeble
Originál Thinking Fourth Dimensionally najdete na
http://ashwinder.sycophanthex.com/viewstory.php?sid=4249&i=1
Shrnutí: Hermiona přijde na efektivní způsob, jak ve třetím ročníku zdolat horu svých domácích úkolů. Bohužel je ilegální. (Společný vítěz kategorie „Smíšek" ve čtvrtém kole Multifaceted Harry Potter Fanfiction Awards.)
Prohlášení: Nejsem JKR. Nicméně jsem vděčná, že nám umožňuje přehrabovat se v jejím Pottersvětě, pokud z toho nemáme žádný finanční zisk.
Poznámka překladatelky: Překlad této povídky věnuji všem školou povinným čtenářům. Rozhodla jsem se ji pro vás přeložit jakožto malou náplast na konec prázdnin a také jako připomínku, že i vaši učitelé jsou jenom lidé. Myslete na to, až zase usednete do školních lavic. Vy ostatní si tento střípek doufám užijete také – možná i s trochou nostalgie.
Za rychlé, zevrubné a pečlivé obetování posílám VELIKÁNSKÉ DÍKY arabesce
* * * * *
Hermiona se i s knihami vlekla k nebelvírské věži a zoufale si přála mít víc času. Pochopitelně v tom chtě nechtě viděla i tu humornou stránku – měla spoustu času, doslova hodiny času přímo na dosah ruky, ale jaksi jí byly houby platné.
Onen nápadný přívěsek se jí při chůzi houpal na krku (při osamělé chůzi, protože Harry a ten Zmetek se rozhodli ignorovat dva roky jejich kamarádství kvůli pitomé kryse, která nejspíš stejně nebyla mrtvá). Potřásla hlavou, aby se zbavila nepříjemných myšlenek na nemyslící kluky, a vrátila se ke svému problému: většímu množství domácích úkolů, než měl kterýkoliv jiný student na škole. Profesorka McGonagallová jí dala obraceč času, který ji umožnil začlenit do rozvrhu deset předmětů, ale trvala na tom, aby ho používala jen kvůli těmto vyučovacím hodinám a ne kvůli čemukoliv jinému.
„Buďte, prosím, opatrná," dodala zástupkyně ředitele s výrazem, který působil stejnou měrou přísně jako potěšeně. „Jste prvním studentem třetího ročníku ve vaší generaci, kterému byla tato výsada udělena. Věřím, že toho nezneužijete."
„Nezklamu vás, paní profesorko," odpověděla Hermiona spěšně.
Jenže to neměla ponětí, jak to bude vyčerpávající. Někdy během uplynulých týdnů přestala tolik přemýšlet nad důležitostí toho nezklamat profesorku McGonagallovou a místo toho se zaměřila na důležitost toho neskončit na ošetřovně. Nebo u Svatého Munga, kde bude až do smrti mumlat cosi o dvanácti palcích ohledně použití žabníku a doby jeho sklizně. Zahihňala se, ale vzápětí si připlácla ruku na pusu. Nebylo smát se vlastní vtipům první známkou šílenství?
„Nebo mluvit sám se sebou?" zamumlala si pod nos, což vyústilo v chichotání hraničící s hysterií.
Tak a je to tady, pomyslela si, tohle je konečná. Stále neměla na tento týden – tento týden! – napsané čtyři eseje. Nikdy dřív si nic nenechávala na poslední chvíli a ke všemu nad ní visely tři testy a pět kapitol z pokročilých lektvarů, jejichž přečtení si už nemohla dovolit déle odkládat. Úkoly se jí nahromadily už před tímto víkendem, který strávila dokončováním výzkumu pro Klofanovu obhajobu (pochopitelně úplně sama), a teď byla zcela a naprosto vyčerpaná. Zůstat déle vzhůru by tentokrát ničemu nepomohlo; už minulou noc si ukradla jen pár hodin spánku.
Bojovala se silným pokušením uvelebit se ve svém pokoji a otočit obracečem času o hodinu zpět. Jen se cítila trochu provinile, že ji nebrzdí svědomí, nýbrž pomyšlení na to, že by mohla vejít Levandule nebo Parvati a dát si dvě a dvě dohromady po tom, co ji právě teď viděly sedět u večeře na konci nebelvírského stolu s knihou o magických tvorech opřenou o džbán s dýňovou šťávou. (Možná se chovaly hloupě, ale pochybovala, že jsou až tak nedovtipné jako ti kluci, které považovala za své kamarády. Pravda, ten Zmetek se jí zeptal, jak stíhá tolik předmětů najednou, ale upřímně – jak jinak si myslel, že se to dá zvládnout?)
Každopádně jí bylo naprosto ukradené, že se bude po Bradavicích potulovat vícero verzí Herminy Grangerové; chtěla si zachovat zdravý rozum, aby mohla dávat pozor sama na sebe.
Právě když ji tohle napadlo, zahlédla koutkem oka prázdnou učebnu formulí.
* * *
„Tak dobře," řekla si Hermiona, když se usadila za jednou z lavic poté, co seslala to nejsilnější zamykací kouzlo, které znala, na dveře a solidní tišící zaklínadlo na celou místnost. „Můžu tady před večerkou pracovat pár hodin navíc na domácích úkolech, než se budu muset vrátit a pustit se do další úlohy, zatímco moje první já bude číst lektvary. Ale co se stane, když nám oběma vyprší čas? Moje první já se promění do toho druhého a vrátí se zpátky... ach jo, tohle si koleduje o malér. Ne, myslím, že by bylo lepší nechat mezi tím uplynout víc času. Takže bych se sem možná měla vrátit zítra po večeři a připojit se k mému já z dnešního večera? Jsem si dost jistá, že tyhle základní modely obraceče času obsáhnout oběma směry asi tak měsíc. Dobře, to by mohlo fungovat."
„Určitě to bude fungovat," prohlásil tři metry od ní její hlas.
Hermioně se s trochou snahy podařilo zakrýt šok z neočekávaného pohledu na své já sedící zdrženlivě v další lavici.
„Neměla bych to být já, kdo se vrátí zpátky?" zeptala se poněkud hrubě své dvojnice. „Tohle byl můj nápad."
„Já jsem ty," odpověděla druhá Hermiona s úsměvem. „Tudíž to byl taky můj nápad."
„Fajn," připustila původní Hermiona. „No, ztrácíme tady čas, který by se dal využít na domácí úkoly."
„Už jsem se postarala o pokročilé lektvary – nebo spíš ty se postaráš, takže do toho," řekla druhá dívka a vytáhla ze školní brašny brk. „Pustím se do věštění z čísel."
„Diktátorko," zabručela Hermiona potichu, ale byla ráda, že jí plán zrozený ze zoufalství přinesl záchranu.
V tu chvíli se v místnosti s puknutím objevily další dvě Hermiony a její veselost se vytratila.
* * *
„Co tu děláte?" zeptala se ostře po dlouhé chvíli ticha. „Díky, ale dvě já jsou až až."
„To si myslíš dneska, ale do úterka změníš názor," řekla jedna z nově příchozích.
„Koneckonců máš tento týden spoustu domácích úkolů," přitakala druhá.
„Dejme tomu," připustila Hermiona pochybovačně. „Jak—"
Ale její otázka byla přerušena puknutím, rychle následovaným dvěma dalšími.
„Ale proboha živého," vykřikla a chytila se za hlavu. „Do čeho jsem se to dostala? Mám očekávat ještě další svoje já?"
Puk.
„To nezvládnu," prohlásila rozhodně a schovala tvář v dlaních.
„Promiň," řekla sedmá budoucí Hermiona, „ale myslím, že jo. Slíbila jsem si, že tohle bylo naposledy."
„Jo, dobře," kývla Hermiona, která si začínala přát, aby prostě bývala byla šla do postele. „Proč pro větší bezpečnost všechny nesešlete další zamykací kouzla na dveře? Já zatím vytvořím rozvrh, abych, až budu vámi, mohla tenhle kruh uzavřít."
Vytáhla kus pergamenu a poznamenala si, kdy každá z nich odešla, aby se k ní připojila v půl sedmé večer (plus minus pár minut). Necestovaly z tak vzdálené budoucnosti – poslední z nich přišla z následující neděle.
„Z moci náležící mi jakožto originální Hermioně tímto nařizuji, abyste byly všechny nazývané podle dnů v týdnu, ze kterých jste přišly," zadeklamovala, čímž vyvolala několikeré zasténání.
„Čím častěji to slyšíš, tím je to méně zábavné," poznamenala polohlasem nedělní Hermiona směrem k té sobotní.
„Vím, že se možná zdá, že máme k dispozici všechen čas světa, ale možná bychom se mohly postarat o náš raison ďêtre?" odsekla pondělní Hermiona, která pocítila potřebu bránit své o dvacet čtyři hodin mladší já, kterým byla před nedávnem.
„Vážně jsem tak otravná?" zamumlala páteční Hermiona. „Strávila jsem léto ve Francii, jak působivé."
„Přestaň se hádat s – ehm – tebou!" nadskočila Hermiona s počínající bolestí hlavy. „Prosím, jen... rozdělte si práci. Je nás osm a máme osm úkolů, takže na tenhle pergamen vedle svého data napište, který si která vezmete, a pusťte se do toho."
„Počkej moment – proč jsi sem přivedla sebe?" nahodila středeční Hermiona a usmála se nad vlastním vtipem. „Všechny tyhle úkoly jsou zadané na tento týden, což by znamenalo, že naše pozdější verze by musely předstírat, že se to chystají vypracovat poprvé. Jestli se znám, a že já se znám, ani ve snu by mě nenapadlo jít na vyučování s nedokončenými úkoly, zejména když se tohle nakonec uskutečnilo."
„To je pravda!" pronesla vyčítavě Hermiona směrem ke svým já ze čtvrtka až neděle. „Jednoznačně jste ty úkoly už udělaly, tak co tady děláte?"
„Tohle je prostě příhodný čas na práci," řekla sobotní Hermiona rozpačitě. „Chtěla jsem si udělat pro příští týden náskok."
„No, už jsme promarnily deset minut," povzdechla si Hermiona a sáhla po učebnici lektvarů. „Prostě napište, které úkoly vy osobně zpracujete, ať vím, který den je udělat."
O dvě hodiny později dočetla poslední kapitolu lektvarů, narovnala se na židli a rozhlédla se po místnosti, kde svědomitě psalo a četlo sedm dívek s huňatými vlasy. Cítila se lépe. Vlnu paniky, která se v ní zvedala, když se situace začala podobat stínům Čarodějova učně, nahradila úleva: problém s domácími úkoly teď měla pevně v rukou a mohla dnes v noci klidně spát. Vědomí, jak snadno se dokázala hašteřit sama se sebou, vyvolávalo částečný pocit trapnosti, ale aspoň se mohla spolehnout na mírně starší Hermiony, že z nich budou vynikající studijní partnerky.
Dobrý plán, pomyslela si s úsměvem.
O tři vteřiny později cvakl zámek, dveře učebny se s třeskem rozletěly a ona se s hrůzou ocitla tváří v tvář profesoru Snapeovi.
* * *
Během necelých třech let v Bradavické škole čar a kouzel viděla Hermiona učitele lektvarů podrážděného – obvykle když zvedla při jeho hodině ruku; rozzlobeného – většinou kvůli Nevillovi; a s výrazem samolibého uspokojení nad tím, že se někdo jiný ocitl v problémech – nejčastěji šlo o Harryho. Nikdy ho neviděla v šoku a neschopného slova.
Když spatřil třídu plnou naprosto stejných nebelvírek, údivem mu poklesla čelist. Vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře, nakráčel do přední části místnosti a ještě nějakou dobu na skupinku zíral – pravděpodobně ve snaze se rozhodnout, jestli nechat mě po zbytek roku po škole je dostatečný trest, pomyslela si Hermiona otupěle.
„Byla byste tak laskavá," pronesl tiše s pozvednutím jednoho uhlově černého obočí, „a vysvětlila mi, co to znamená?"
„Omlouvám se, pane profesore!" vykřikla čtvrteční Hermiona.
„Jde o to, že máme—" vpadla do toho ta pondělní.
„— tolik domácích úkolů," pokračovala úterní, „a myslely jsme—"
„—že by nikomu neublížilo, když si na to uděláme trochu víc času," dokončila sobotní zachmuřeně.
„Ticho!" zařval profesor Snape. Zavřel oči a promnul si kořen nosu. „Všichni učitelé jsou o té vaší ostře sledované cetce informováni. Měl jsem proti tomu námitky, avšak byly zamítnuty."
Otevřel oči a ušklíbl se. „Očividně," dodal zbytečně. „Ale dokonce i já, připravený očekávat od vás to nejhorší, bych si nikdy nepomyslel, že byste si tak povýšenecky zahrávala s kontinuem času" – odmlka, hluboký nádech – „kvůli domácím úkolům!"
Hermiona i všechny její starší verze se přikrčily.
„Ze kdy jste?" zeptal se ledově.
„Já jsem z reálného času," odpověděla Hermiona se sklopenýma očima. „Ony jsou z období od pondělí do neděle. Napadlo mě to teprve dneska večer a všechny ostatní se objevily dřív, než jsem měla šanci si to promyslet. Ve skutečnosti," dodala náhle, „nemám tušení, jak jsem shromáždila tolik mých já, jestliže náš čas na studium nuceně končí tím, že nás objevíte. Dá se předpokládat, že bych s tím po prvním pokusu přestala."
„Tohle se nikdy předtím nestalo," řekla sobotní Hermiona.
Přestože byla Hermiona až po krk v průšvihu, tahle poznámka podnítila její zvědavost. „Proč jste sem přišel?" zeptala se profesora Snapea. „Pane," dodala spěšně.
„Myslím, že zrovna nejste v pozici klást mi nějaké otázky," zavrčel. „Kterákoliv z vás. Ale když už to musíte vědět, cítil jsem ze sousední chodby sílu zamykacího kouzla. Zdálo se logické" – krátká odmlka na úšklebek – „že za těmi dveřmi je Black, protože běžný student by něco takového nezvládl."
„Myslím, že společné úsilí osmi studentů to zvládnout mohlo, pane," zamumlala Hermiona. Uvědomila si, že zaklínadlem svého nedělního já už to musela přehnat.
„Osmi vašich já asi ano," podotkl jízlivě.
Na to, aby si povšimla skryté poklony, byla Hermiona ze svých já příliš rozrušená, a tak odpověděla: „Mám nastoupit trest dole ve sklepení okamžitě? Nebo možná chcete, abychom šly všechny?"
Profesor Snape protočil oči. „Ach ano, nemůžu se dočkat, až budu tohle vysvětlovat nějakým studentům, které cestou potkáme. Vy" – ukázal na Hermionu – „půjdete okamžitě do svého pokoje. Vaše dvojnice půjdou rovněž ihned do svých pokojů. Myslím, že mám vaší společnosti pro dnešní večer až po krk."
Hermiona, ohromená, že z toho vyvázla tak snadno, ze sebe vykoktala „ano pane" a pospíchala si sbalit věci.
„A slečno Grangerová?" dodal s rukou na klice a otočil hlavu jejich směrem. „Srážím Nebelvíru – počkejte – jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm set bodů."
* * *
Ztratit za pouhý jeden večer víc kolejních bodů, než kolik jich doposud za celou svou kariéru v Bradavicích získala, způsobilo, že se Hermiona nakonec moc dobře nevyspala. Předchozí starosti s domácími úkoly vedle tohoto vybledly. Jak se má zítra podívat spolužákům do očí? Když po večeři odcházela z Velké síně, měl Nebelvír jen osm set třicet bodů.
Někdy kolem půlnoci ji napadlo, že ostatní pachatelky sebou v sedmi příštích dnech budou taky házet a vrtět se, což způsobilo, že se na moment cítila o něco lépe z důvodů, které neměla zájem blíž zkoumat. Vzápětí ji ovšem zasáhla ta nejhorší myšlenka.
Bude muset tenhle večer prožít sedmkrát.
„Přála bych si, aby mě ten pitomý obraceč času mohl vzít zpátky na začátek školního roku," zamumlala do polštáře, „takže bych si mohla vynadat už jen za úvahu, že deset předmětů na jeden rok je dobrý nápad."
* * *
Hermionu vzbudil zvuk protivného věšteckého budíku, který si Levandule přinesla z posledního výletu do Prasinek. Tentokrát pištěl: „Předpovídám vám pro dnešek nevýslovné hrůzy, jestli právě teď ihned nevstanete!" (Já předpovídám nevýslovné hrůzy, jestli vstanu, pomyslela si Hermiona mrzutě.)
Když klopýtala do koupelny, na Levanduli ani na Parvati se nepodívala. Dokonce se nepodívala ani na sebe do zrcadla, zatímco si čistila zuby důrazněji, než bylo nutné. Nepodívala se ani na Harryho nebo Rona (přiznala mu opět jeho jméno, protože právě teď byla nebelvírský zmetek ona), když nutila svoje nohy vydat se na cestu ze společenské místnosti na snídani, a naprosto rozhodně se ve vstupní hale nepodívala na kolejní přesýpací hodiny, ukazující, že Nebelvír už nebojuje o přední pozice, ale je na posledním místě.
Až když kolem stolu seděla halda studentů a nikdo neřekl ani slovo o nečekané vrtkavosti štěstěny, odvážila se zvednout oči. Seamus si na talíř nakládal obrovské kusy francouzského toastu. Parvati a Levandule měly hlavy skloněné nad Odmlžováním budoucnosti. Ron podával Harrymu vajíčka a mluvil o famfrpálu – „...musíš zkusit ten manévr, když máš teď zpátky svůj Kulový blesk," říkal a vysílal při těch slovech jejím směrem znechucené pohledy. Zamrkala. Rozhodně by dál nevykládal o tom košťatovém nedorozumění s profesorkou McGonagallovou, kdyby byl Nebelvír jen na třiceti bodech.
Rychlý sprint k přesýpacím hodinám to potvrdil: nebelvírské rubíny ze včerejšího večera byly stále na svém místě – nebo každopádně všechny kromě dvaceti. To ale nevzal nikdo na vědomí, protože pořadí kolejí se běžně denně přesouvalo sem a tam až o padesát bodů. Tento zvrat událostí byl téměř stejně překvapivý jako včerejší vtrhnutí mistra lektvarů do učebny a jediné vysvětlení, které se nabízelo, bylo to, že se do všeho nějak vložil profesor Brumbál. Možná se mu odebrání osmi set bodů přece jen zdálo příliš tvrdé.
Jakmile se Hermiona vrátila zpátky na snídani, vrhla kradmý pohled k učitelskému stolu. Ředitel si roztíral džem na topinku a bavil se s profesorem Lupinem bez jakýchkoliv známek rozjaření, které z něho obvykle vyzařovalo poté, co úspěšně zachránil den. Profesor Snape se na rozdíl od něj mračil na svoje ovesné vločky. Když vzhlédl a zachytil její pohled, přimhouřil oči.
No dobře, pomyslela si, když se urychleně odvrátila, může si užívat vědomí, že já budu během následujícího týdne ze snahy dodržet časový rozvrh téměř zoufalá.
Nebyl to snadný úkol. Podařilo se jí zapamatovat si značnou část včerejšího zmatku, takže zvládla dát dohromady něco jako scénář, ale neodpřísáhla by, že nepopletla roli úterní Hermiony s, řekněme, se středeční. Když v pondělí po večeři mířila v ponuré náladě do učebny formulí, napadlo ji, že bude muset při spatření profesora Snapea předstírat překvapení, a uvažovala, jestli se všechny její budoucí já budou chovat taky tak. Rozhodnutá, že to není vhodná otázka k přemýšlení, pokud nechce skončit s bolestí hlavy, vešla dovnitř, zamkla dveře – počítala, že jedno zamykací kouzlo by mělo být bezpečné – a otočila nyní nenáviděným obracečem času.
Když si tento večer připsala zásluhy za příšerný nápad znásobit samu sebe, podařilo se jí vyloudit na tváři úsměv místo toho, aby mlčela jako zařezaná.
V úterý sledovala své o dva dny mladší já, kterému začínalo docházet, že to Může Být Špatný Nápad, a pomyslela si: nemáš ani z poloviny ponětí, jak moc.
Ve středu si hrála na vševědku.
Ve čtvrtek se s koktáním omlouvala rozzlobenému profesorovi. Všimla si, že mu – než se na ni rozkřikl – během sledování slovní přestřelky mezi jejími já několikrát zacukalo koutky úst, ale nevěděla, co si o tom má myslet.
V pátek samu sebe urazila. A cítila se díky tomu lépe.
V sobotu řekla, že šlo o „příhodný čas", což, jak si uvědomila, nebyla tak úplně lež, protože dokončila velkou část domácích úkolů.
V neděli neřekla po vysvětlení své přítomnosti vůbec nic, vděčná, že její pokání bude už brzy u konce. Četla si dopředu v učebnici lektvarů – nechtěla poskytnout profesoru Snapeovi žádný důvod, aby jí mohl v budoucnu sebrat body – a čekala, až dovnitř vtrhne muž, který jí onu knihu přidělil.
Díky tomu měla ze svého místa nerušený výhled z boku na dveře, což znamenalo, že když se obrátil k odchodu, okamžik před tím, než se znovu otočil a sebral body, viděla mu do tváře.
On se... usmíval. Nikoliv ušklíbal, usmíval.
Hermiona toho muže téměř nepoznala. Působilo to hluboce znepokojivě.
Měla za to, že poté, co se vyjasnilo ono malé nedorozumění v prvním ročníku, má profesora Snapea zaškatulkovaného: zlý – ne, malicherný a protivný – ano. Možná se objevoval, když ho nejméně čekali, ale jakmile byl jednou tady, jeho chování se dalo vždy předvídat.
Tato vzrušující stopa z něj udělala hádanku a Hermiona Grangerová nesnášela nevyřešené záhady.
Vnitřní boj netrval dlouho. Povzdechla si.
Zítra večer se vrátí zpátky.
* * *
Vlastně to bylo jednoduché. Po pondělním vyučování – týden a den poté, co celá tahle věc začala – si Hermiona počkala, až všichni odejdou dolů na večeři, s klidem vešla do chlapecké ložnice třetího ročníku a vytáhla ze dna Harryho kufru jeho neviditelný plášť. Schovávala ho ve vnitřní kapse hábitu, než mechanicky snědla večeři. Na to svižně prošla prázdnými chodbami, vklouzla do onoho vypůjčeného kusu oblečení a přesunula se do půl deváté toho večera, který jako by neměl konce.
Ve tři čtvrtě na devět v sousední chodbě strnul profesor Snape tak, jako kdyby narazil do zdi. Vytáhl svou ebenovou hůlku a prošel kolem ní tak blízko, až ucítila závan větru od jeho dlouhého učitelského hábitu. Poté, co se zamumlané kouzlo Alohomora ukázalo na zlomení síly osmi Hermion jako nedostatečné, zašeptal další zaklínadlo, které nedokázala rozeznat. Dveře cvakly. Vstoupil.
Když o několik minut později opět vyšel, sledovala ho tak nenápadně, jak jen to šlo, ve snaze zachytit výraz jeho tváře, ale tak tak s ním dokázala držet krok. Brzy uviděla, že míří do pracovny profesorky McGonagallové, nikoliv ředitele Brumbála, což ji vyděsilo a vytrhlo ze snahy rozluštit chování mistra lektvarů. Slíbila jsem, že budu dodržovat pravidla, a ona mi od teď už nebude nikdy důvěřovat, pomyslela si Hermiona smutně. Náhle se nezdálo vrácení bodů stržených Snapem tak důležité; chystal se ji připravit o něco mnohem cennějšího.
Ne, opravila se, zavinila jsem si to sama. On se jen ocitl ve své oblíbené roli zvěstovatele špatných zpráv.
Když zahnul za poslední roh, profesorka McGonagallová právě zamykala na noc dveře.
„Severusi!" zvolala. „Doufám, že se nestalo nic hrozného?"
„Chcete slyšet zábavnou historku?" zeptal se. „Samozřejmě, že ano, vy zábavnými historkami žijete. Ačkoliv já jsem vás varoval, že budu mít v tomhle ohledu pravdu."
Rty profesorky McGonagallové se stočily směrem vzhůru ve vzácném, škrobeném úsměvu.
„Protože já stejně mívám pravdu častěji než ty, jsem si jistá, že tenhle zážitek přežiji."
„Viděl jsem před pár minutami v učebně formulí vskutku působivou scénu," řekl. „Slečna Grangerová—"
„— je opravdu působivá; jaká škoda, že nikdo ze Zmijozelu nemá takový mozek jako ona," přerušila ho profesorka přeměňování bez zaváhání, jako kdyby se takhle bavili už dřív.
„Ano, ano," přikývl, ale mávl podrážděně rukou. „Ale pro tento večer měl Nebelvír osm takových mozků, jako je ten její. Přesně jako ten její."
„Co to – aha! Ach můj bože."
„Přesně tak."
Profesorka McGonagallová a profesor Snape na sebe mlčky hleděli. Jeho ústa sebou znovu škubla tím zvláštním způsobem. A pak jako na povel vybuchli oba zároveň smíchy, žena opřená o dveře své pracovny, muž s hlavou zvrácenou dozadu.
Hermiona si promnula oči a došlo jí, že toho o svých učitelích ví opravdu jen velmi málo.
„To ve skutečnosti není vtipné," podařilo se profesorce McGonagallové po chvíli smích ovládnout, „ale dokážu si představit tvoji reakci – ´Slečno Grangerová!´ – ach ne, moment! – ´Slečny Grangerové! Strhávám Nebelvíru sto bodů!"
Profesor Snape se znovu usmál tím způsobem, který Hermiona shledávala naprosto znepokojivým. „Za každou."
„Severusi!" vykřikla profesorka McGonagallová a dobrá nálada se jí z obličeje vytratila stejně efektivně, jako kdyby na ni použil kouzlo.
„Chci, aby slečna Grangerová dnes večer cestou do postele nepřestala myslet na to, jak hloupě se zachovala," pronesl uhlazeně. „Vím, že neměla v plánu žádnou neplechu, na rozdíl od některých vašich svěřenců. Faktem však nicméně zůstává, že hrála nebezpečnou hru."
„Ale osm set bodů—"
„Ještě jsem svou zábavnou historkou nedokončil. Jistě víte, že ze všech lidí dokážu především já docenit to, čím tento rok prochází. Opětně trvám na tom, co jsem prohlašoval už na poradě sboru, kde byl schvalován její rozvrh, totiž že by žádné dítě nemělo znovu něco takového podstoupit."
„Pokud si vzpomínám, tvůj třetí ročník byl trochu stresující," nadhodila profesorka McGonagallová, když se odmlčel.
„Věděla jste, že jsem po závěrečných zkouškách tu zatracenou věc roztřískal o zeď?" otázal se konverzačním tónem. „Naštěstí jsem tehdy zvládal seslat Reparo. To jen tak na vysvětlenou," dodal, „takže si nebudete myslet, že jsem nějak změkl. Poslouchejte dobře, protože něco takového ode mne už nikdy znovu neuslyšíte: Uděluji Nebelvíru sedm set osmdesát bodů a přál bych si, abych dokázal vymyslet takový způsob zvládnutí domácích úkolů, když jsem byl v jejím věku."
* * * *
Poznámka autorky: A to je důvod, proč Hermiona neustále brání Snapea před Harrym a Ronem.
Ostatní autori: ( Jacomo ) | 18.03. 2024 | Navždy Alenkou | |
Ostatní autori: ( Jacomo ) | 11.12. 2023 | Do Bradavic | |
vanity fair: ( Jacomo ) | 18.03. 2022 | Záhada zařazování | |
Mortalus: ( Jacomo ) | 30.10. 2021 | Porušení tradice | |
Razzabeth: ( Jacomo ) | 01.05. 2021 | Akronymy | |
Barb LP: ( Jacomo ) | 10.04. 2021 | Harry Potter a dvanáct kroků | |
Wonderland Toy: ( Jacomo ) | 27.02. 2021 | Dvanáctý způsob použití dračí krve | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 09.01. 2021 | Poslední noc svobody | |
Bartimus Crotchety: ( Jacomo ) | 01.11. 2019 | Lepší místo | |
dreamweaver34: ( Jacomo ) | 02.09. 2016 | Cena magie | |
Deeble: ( Jacomo ) | 01.09. 2014 | Myslet čtyřrozměrně | |
Annie Talbot: ( Jacomo ) | 01.06. 2013 | Naše volby | |
Lone Butterfly: ( Jacomo ) | 27.05. 2011 | Křivonožka: Poslední bitva | |