Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 25

„I found a picture
Our so-called family tree, yeah
I broke all the branches, looking for answers
Don't you know that ain't how it's supposed to be…“

„Našel jsem obrázek

našeho takzvaného rodokmenu.

Zlomil jsem všechny větve při hledání odpovědí.

Nevíš, že není, co by mělo být…“

Bon Jovi, ‚I Want To Be Loved‘

XXX

Severus přešel pokojem a přitom si probíral poštu, aniž by věnoval pozornost okolí.

„Kapeš po celé podlaze,“ vzhlédla Hermiona od knihy, aby jej informovala.

„Venku prší.“

„Pak bys neměl chodit ven.“

„To říkáš stále. Tady, vzal jsem to přes tvůj kabinet a přinesl ti poštu.“ Upustil hromádku navlhlých dopisů na pohovku vedle Hermiony, své vlastní hodil na stůl a zmizel směrem k ložnici, pravděpodobně aby si převlékl mokré oblečení.

Láskyplně se usmívala – bylo směšně legrační, že se někdy dohadovali jako starý manželský pár, a vypila by raději hnis z dýmějových hlíz, než by přiznala, že to považuje za sladké – a rychle se probrala dopisy. Poslední vydání Jinotaje doplněné poznámkou od Lenky – přečte si to později a pošle zpět své připomínky. Ronova chaotická čmáranice; asi jí opožděně děkoval za narozeninový dárek. Krátký dopis psaný Ginnyinou rukou; pravděpodobně se chtěla kvůli něčemu sejít. Poslední katalog Krucánků a kaňourů, kterýžto odložila stranou, protože i Severus si jej bude chtít prohlédnout. A mudlovský dopis, což bylo neobvyklé… Obrátila obálku, zaměřila se na písmo a svět se s ní roztočil.

Ach, bože.

Uplynulo už bezmála šest týdnů; snažila se na to zapomenout, téměř se jí podařilo přesvědčit se, že jí neodpoví. Bolestivě se jí stáhla hruď, když zírala na tu nevinnou obálku. Těžce polkla a váhavě zvýšila hlas.

„Severusi?“

„Copak?“ zavolal z ložnice.

„Můžeš… sem na chvilku přijít, prosím?“

Mračil se, když se dostal na dohled, což byla jeho obvyklá verze zúčastněného pohledu. Typicky neztrácel čas otázkami, jestli se něco děje, nebo co přesně se děje; prostě se na ni podíval a čekal na náznak. Beze slova mu podala dopis a jeho mračení se prohloubilo. Přistoupil k ní a vzal si jej, aby prozkoumal razítko a známku, načež zvedl obočí a vrátil jí jej zpátky. „Je to…“

Přikývla. „Je to písmo mé matky.“

Severus se díval na ni a na dopis a jeho téměř opatrný postoj prohlašoval hlasitěji než jakákoliv slova, že si není úplně jistý probíhajícími emocionálními proudy a je opatrný. Po chvíli poznamenal: „No, pokud ti slečna Láskorádová neposlala další rentgenové brýle – které by skutečně fungovaly – budeš muset dopis otevřít, abys zjistila, co je uvnitř napsáno.“ I přes nenucený tón cítila jeho obavy, ale dnes ráno jí jejich obvyklé škádlení nevykreslilo úsměv na tváři. Vycítil to a odmlčel se, aby opatrně nabídl: „Nebude to nic špatného, Hermiono. Pokud by s tebou nechtěli mluvit, neodpověděli by. Tím jsem si jistý.“

„Neznáš mé rodiče. Matka je zdvořilá; vždy odpoví na každý dopis bez ohledu na to, kdo jej napsal. Občas odpovídá i na nevyžádanou poštu.“ Zaváhala. „Můžeš jej přečíst místo mě? Pokud – pokud to je něco zlého, nechci to vědět.“

„Jsi si jistá?“ tiše se ujistil. „Může to být osobní.“

„To je v pořádku.“ Pokusila se na něj usmát. „Jen… mi to shrň, prosím.“

Výraz udržoval pečlivě neutrální a vzal si dopis ke svému stolu. Posadil se, rozřízl obálku a dopis rozložil. Uvnitř našel jen jediný list papíru popsaný hustým písmem a uvelebil se, aby jej pomalu pročetl. Zatímco Hermiona sledovala jeho tvář, ticho nabylo téměř nesnesitelného napětí. Doufala v náznak; přirozeně se nemusela obtěžovat, jelikož jí jeho výraz naprosto nic neprozradil. Četl rychle, jen o pár chvil později vzhlédl a dopis znovu složil, ale jako by to trvalo věčnost.

Nabídl jí pousmání a ona ztuhla, neměla odvahu se uvolnit. Vstal, vrátil se k ní a list jí podal. „Není v něm nic špatného. Zní, jako by strávila při jeho psaní dost času.“

„Jsi si jistý?“ zeptala se a nenáviděla, jak tence její hlas zní.

„Prostě si ho přečti, ženská,“ podrážděně jí pokynul. „Nekousne tě, máš mé slovo.“ Se snahou, aby se jí nechvěly prsty, dopis převzala, a on se vrátil ke stolu k probrání vlastní pošty. Polkla a rozložila papír.

XXX

Drahá Hermiono.

Ulevilo se nám, že jsme o Tobě po tak dlouhé době slyšeli. S otcem jsme často zvažovali, že Tě znovu zkontaktujeme; po pravdě, nebyli jsme si jistí, zda se stále nacházíš na své staré adrese. Ne, je to výmluva – vím, že jsme mohli napsat do školy pro Tvé kontaktní údaje. Nebyli jsme si jistí, zda o to budeš stát. Naše rozloučení bylo kruté a dlužíme Ti omluvu.

Zní to pateticky. Táta čte, co píšu, a směje se. Omluva nestačí. Nechápali jsme, co jsi udělala, nebo proč, ale jsi naše dcera a měli jsme Ti víc důvěřovat a nechat Tě vše řádně vysvětlit. Vím, že ses pokusila, ale z toho, co jsi řekla, prožila sis strašné časy a nebyla jsi zcela sama sebou. Možná teď bys nám mohla povyprávět celý příběh?

A jsi učitelka! Nemysleli jsme si, že se ti bude líbit úřednická práce, ale ani jednoho nás nenapadlo, že budeš učit. Jaký předmět vyučuješ, nebo bychom to nepochopili? Tvé předměty zněly vždy tak bizarně, když jsi nám o nich psala.

Oba se chceme pokusit dát věci zase do pořádku, ale tolik jsme toho promeškali a tolik Ti toho musíme říct. Nicméně, jak se Ti podařilo nás najít? Adresu jsme nechali u našeho právníka v Anglii, ale bez povolení by ji neposkytl. Prosím, zlato, odepiš nám a dej nám vědět, jak se vede tobě i Tvým kamarádům.

S láskou,

máma a táta.

XXX

Když už si byla zase vědoma reálného světa, zjistila Hermiona, že je sama, až na Křivonožku. Ten hřadoval na područce pohovky a sledoval ji; Severus se takticky vypařil. Na stole u jejího lokte stál hrnek a ani se nemusela podívat a věděla, že je naplněný kávou s polotučným mlékem a jedním cukrem, přesně jak ji měla ráda. Byl začarovaný na dokonalou konstantní teplotu. Také jí zde významně zanechal pár papírových kapesníků, kvůli čemuž se nemohla ubránit úsměvu, když si utírala oči a smrkala. „Zná mě až příliš dobře, Nožko,“ řekla kocourovi a zvedla kávu. „Tak jako ty, když na to přijde. Ten dopis byl od mámy a táty. Nevím, jestli mi už odpustili, ale navázali jsme kontakt, tak to něco znamená. Pošlu jim tvé pozdravy, až jim příště napíšu, ano?“

Kocour tiše zapředl, opatrně přešel po opěradle pohovky a očichal jí ucho. Potlačujíc smích, se Hermiona otočila a pohladila jej. „Nedělej to. Lechtáš mě vouskami. Severus šel dolů do laboratoře?“

„Šel,“ potvrdil sám muž od dveří. „A docela šťastně by tam i dál zůstal, nebýt mrzimorských a havraspárských třeťáků, kteří, bohužel, píší dnes ráno test, naneštěstí pro ně.“ Všimla si, že má oblečený učitelský hábit a pod paží nese tlustou složku. „Věřím, že se teď cítíš lépe?“

„Přišel jsi o všechny pošetilé nebelvírské slzy,“ ujistila jej. „Teď už je tu docela bezpečno.“

„Nebuď absurdní.“

S úsměvem vstala a přešla k němu, aby mu vmotala ruku do vlasů a přitáhla si jej k polibku. „Děkuji ti, Severusi.“

„Propána, za co?“

„Kdybys je nenašel, tuto šanci bych nedostala.“ S vědomím toho, že je mu stále nepříjemné, když mu někdo děkuje, neumožnila mu zareagovat a znovu jej lehce políbila. Jemně mu pak pokynula: „Teď běž a vyber si nějaké třeťáky k mučení. Příjemnou zábavu; jen pamatuj, žádné krveprolití.“

Odfrkl si. „Když se mi podařilo zabránit si ve vyvraždění celé třídy včetně tebe, mohl bych dodat, jsem si jistý, že přežiji i tuto bandu. Uvidíme se později.“

Hermiona s úsměvem sledovala jeho odchod a zvažovala, že nechá dveře do kabinetu pootevřené; někdy bylo možné zaslechnout jeho výuku a ráda jej poslouchala v plně učitelském módu. Rozhodla se nicméně, že to neudělá, a místo toho se usadila u stolu a začala psát odpověď.

XXX

Drahá mámo a táto.

Jsem tak šťastná, že jste mi odpověděli; několik měsíců jsem se hádala sama se sebou, protože jsem si nebyla jistá, zda vám napsat. Ano, potřebujeme pár záležitostí probrat – když se ohlédnu, opravdu jsem tehdy nebyla zcela v pořádku, a tak není divu, že jsem nadělala poněkud zmatek. Ale popořadě. Mimochodem, Křivonožka je stále se mnou – zdá se, že jsem měla pravdu, když jsem tvrdila, že je v něm něco z kouzelného tvora; vypadá živě jako nikdy. Právě mi skočil na klín, což mi ztěžuje psaní.

Poslední řádek ze mě vyloudil úsměv, mami – tím ‚mým kamarádům‘, ve skutečnosti myslíš ‚mému mladému muži, pokud je ještě poblíž‘, že ano? Bohužel není. Už s Ronem nejsem. Rozhodli jsme se, že je nám lépe jako kamarádům. Ale vede se mu dobře, užívá si svoji práci. A Harry se má také dobře; je ženatý, má dvě děti (a třetí bude pravděpodobně brzy na cestě).

Vím, že jste zvědaví, jestli jsem se usadila – vidím, jak se na sebe díváte. Tati, přestaň se smát. To mě přivádí k další otázce – jak jsem vás našla? Nu, já vás nenašla. Udělal to někdo mně blízký, úplně na vlastní pěst, těsně před Vánocemi; málem se mi srdce zastavilo, když mi dal vaši adresu. Nejsem si jistá, jak to dokázal; neřekl mi všechny detaily, ale vím, že se vydal stopovat vás až do Austrálie. Takže, ano, v mém životě někdo je. Jen, je to docela komplikované; je… není typ muže, se kterým jsem dle vašich představ měla skončit, řekněme. Myslím, že by se vám mohl líbit, ale nevím, jestli mi ho schválíte.

Bylo by trochu kruté opustit teď téma, že? Něco vám o něm prozradím. Je kouzelník, poloviční krve – nevím, jestli si pamatujete, co to znamená; znamená to, že jeden z jeho rodičů ovládal magii, ale druhý ne. Je starší než já (což je jedna z věcí, o kterých si nejsem jistá, zda se vám bude líbit). Znám ho už dlouho, ale spolu jsme od června. Je velmi inteligentní; nikdy mu to neřeknu, ale je chytřejší než já. Má podivný smysl pro humor. Mohla bych o něm napsat stránky, ale nechám si to do dalšího dopisu. Mami, jsem si jistá, že toužíš po úplném popisu, to si nechám taky na jindy – je vysoký (ale ne tolik jako ty, tati) a má černé vlasy a tmavé oči.

Každopádně, pro teď to stačí. Nedivím se vašemu překvapení, že jsem teď učitelka; ani já si nikdy nemyslela, že jí budu, ale teď jsem a opravdu si to užívám. Učím studium mudlů – výuku mladých čarodějek a kouzelníků o tom, jak lidé žijí bez magie. Nevím, jestli si pamatujete, ale já toho zanechala na konci třetího ročníku, protože vyučující se často mýlil. V tuto chvíli mám smlouvu na částečný úvazek, ale řešíme to s ředitelkou a doufáme, že za rok, či dva se předmět stane povinný pro všechny studenty.

A co vy vlastně děláte ve Francii? No, vím, že máte vlastní zubní ordinaci, což je báječné a opravdu vám to přeji, ale proč Francie? Napište mi brzy.

S láskou,

Hermiona.

XXX

Přečetla si hotový dopis a spokojeně přikývla. Chtěla jim o Severusovi říct vše, ale rozhodně bylo nejlepší se k tomu propracovat jejím způsobem; nebude se jim líbit, že byl šest let jejím učitelem, a rozhodně se jim nebude líbit zjištění, že je jen o čtyři nebo pět let mladší než oni. Než se dostanou do hádky, bude potřebovat čas. A stejně se jim nechystá říct vše; nemohla jim vysvětlit, že ano, je masovým vrahem, ale jen technicky, protože měl pádné a důležité důvody pro mučení a zabíjení lidí. Kouzelnický svět nefungoval stejně jako ten mudlovský a ona to neuměla vysvětlit.

Navzdory tomu se cítila nesmírně šťastná, když zapečetila obálku a nadepsala adresu. Odmítala si připustit, nakolik jí její rodiče chyběli. Ani nemohla doufat, že Severusovi oplatí to, jak jí dal šanci po všech těch letech celou záležitost urovnat.

Dobrou náladu měla celé dopoledne, zatímco se probírala zbytkem pošty. Ronův dopis pro jednou neobsahoval naprosto nic, co by mohlo vyvolat hádku; byl nadšený svým dárkem a předložil několik veselých historek o různých členech rodiny. Lenčin dopis byl stejný jako vždy, a tak jí Hermiona napsala své obvyklé reakce na články v Jinotaji, než se dostala ke zprávám o rodičích. Nad dopisem od Ginny zavýskala radostí, čímž vyděsila spícího Křivonožku natolik, až na ni zasyčel, a od Severuse, který se právě vrátil z hodiny, si vysloužila upřený a lehce nevěřící pohled.

„Bylo to opravdu nutné?“ zeptal se přezíravě.

„Ano,“ informovala jej a mávala dopisem. „Je to od Ginny; myslí, že by mohla být zase těhotná.“

Zamračil se. „Zase?“ zopakoval.

Hermiona zamrkala. „No… myslela jsem, že víš… Už mají dvě děti, kluka a holku.“

„Proč bych to měl vědět?“ zeptal se.

„Dobrá otázka. Myslela jsem, že jsem ti to řekla.“

Pokrčil rameny, uložil stoh vyplněných testů do přihrádky pro oznámkování a rozepnul si hábit. „Takže za pár let budu muset učit Potterovy spratky. Jak úžasné.“

Trhla sebou. „Bude to ještě horší, než si představuješ,“ tiše pronesla, protože si uvědomila, že se mu to nebude líbit – opravdu si myslela, že už to ví.

„Proč?“ zeptal se podezřívavě.

„Pojmenovali je James a Lily.“ Nejen to, ale i vypadají jako James a Lily, jak říkají pamětníci, ačkoliv alespoň ani jeden nezdědil ty nechvalně proslulé zelené oči.

K její úlevě vypadal prostě pohrdavě, když se otočil, aby pověsil hábit na opěradlo židle. „Ten kluk nikdy neměl představivost. I když od Ginevry bych čekal víc.“

„No, třetí nebude pojmenované tak zjevně, myslím,“ zaváhala, když si vzpomněla, oč ji Ginny žádala před Vánocemi. „Ve skutečnosti… pokud to bude kluk… chtějí – chtějí jej pojmenovat po tobě.“

Ztuhl. Hermiona s obavami sledovala jeho záda; tehdy pověděla Ginny pravdu, skutečně nevěděla, jak na ten nápad bude reagovat. Napětí v ramenou nebylo dobrým znamením. „Co prosím?“ tiše pronesl.

Nadechla se a zopakovala klidně: „Harry a Ginny chtějí jejich třetí dítě pojmenovat po tobě, pokud to bude kluk.“

Uběhlo dost času, než na to Severus zareagoval, a když tak učinil, měl vzdálený hlas. „Tak hrozná věc spáchaná dítěti.“

„Severusi!“

„Myslím to vážně,“ trval na svém. „Pro chlapce to bude hrozné břemeno. Je to jako pojmenovat mudlovského hocha po Eichmannovi nebo Himmlerovi.“

„Bože můj, to neříkej!“

„Proč ne? Je to pravda. Hermiono, lidé na mě na ulicích házejí kameny a plivou. Jsem Smrtijed a vrah; každý kluk po mně pojmenovaný bude muset snášet mnohem horší věci, než kdyby měl Znamení na paži. Bude mít školní léta tak pekelná, jako byla ta moje, a to bez vlastního zavinění. To není něco, čemu by mělo čelit dítě.“

Už dlouho neviděla v jeho očích takovou hořkost nebo hněv. A nejhorší na tom bylo, že pokud by byla k sobě upřímná, souhlasila by s ním; dítě po něm pojmenované bude trpět a pravděpodobně stráví celý svůj život bojem s tímto stigmatem, obzvláště když svět jako celek skutečného Severuse neznal. Bylo to neskutečně nefér, ale byla to pravda. Toto byl jeden z nesčetných důvodů, proč Severus nechtěl vlastní děti. „Severusi…“

Zavrtěl hlavou. „Nech toho,“ řekl skoro unaveně. „Víš, že mám pravdu. Nech to plavat. Napiš Potterovi, jestli musíš; řekni mu… řekni mu, co chceš. Třeba že oceňuji to gesto, že mi vehnalo slzy do očí, je mi to jedno. Jen mu řekni, ať to nedělá, ať to nedělá pro blaho toho kluka, když už nic jiného.“

„Dobře,“ souhlasila tiše a sledovala, jak mizí za dveřmi do laboratoře. No, to nešlo moc dobře. S povzdechem se otočila zpět ke stolu. „Myslím, že raději napíšu Ginny,“ svěřila se tiše Křivonožkovi.

XXX

O dva dny později se sešla se zrzavou kamarádkou u kávy. „No?“

„Tentokrát planý poplach,“ zvesela osvětlila Ginny, „ale znáš moji rodinu – asi to nebude dlouho trvat. Snape tou myšlenkou nadšený nebyl, chápu to dobře? Tvůj dopis nebyl moc konkrétní.“

„Ne… chtěla jsem o tom raději mluvit než psát. On… no, zareagoval trochu podivně. Měli byste být hrdí; myslím, že se vám opravdu podařilo ho šokovat.“

„Ale bylo to ne?“

„Ne z důvodu, který jsem čekala.“ Hermiona si povzdechla. „Jeho první slova – jakmile si uvědomil, že se nepřeslechl – byla ‚Tak hrozná věc spáchaná dítěti‘.“

Ginny zamrkala. „Opravdu?“

„Opravdu; a… jakkoliv to nerada přiznávám, mohl by mít pravdu. Téměř všichni jej nenávidí. Chlapec pojmenovaný po něm nebude mít lehké časy, a to je slabé slovo.“ Snížila hlas. „V únoru jej v Prasinkách skutečně napadli. Nebyla jsem u toho osobně, ale zjevně to nebylo příjemné. Když jej lidé poznají na místech jako je Příčná, tak na něj plivají a házejí po něm věci.“

Kamarádka zasyčela jako rozzuřená kočka. „To jsem nevěděla. Nemám toho chlapa ráda a pochybuji, že někdy budu, ale můžu alespoň respektovat to, čeho dosáhl. Nikdo si nezaslouží takové zacházení. Neexistuje žádný způsob, jak to zastavit?“

„Kromě zajištění osobní ochranky? Ne, a abych byla upřímná, je tak zkušený duelant, že by to bylo nadbytečné. Kromě toho… nevidí na tom nic špatného. Jedna jeho část má pocit, že nic víc si ani nezaslouží. Navíc, podle jeho názoru, pokud svého syna pojmenujete po něm, bude zažívat perné chvíle. A to nechce pro žádné dítě – ani příbuzné s Harrym,“ dodala s jistou pochmurnou ironií. Nemyslela si, že Severus ještě Harryho nenávidí, ale bylo pro něj náročné překonat tolik historie; koneckonců starého psa novým kouskům nenaučíš.

„Je docela zdrchaný, že?“ tiše se zeptala Ginny.

„Ani nevíš jak,“ s citem potvrdila Hermiona. „Ale v tomto případě myslím, že má pravdu. Z vaší strany by to bylo krásné gesto a myslím, že svým způsobem jím to docela pohnulo –  ačkoliv by to nepřiznal ani za tisíc let – ale k tomu chlapci by to nebylo fér.“

„Neuvědomovala jsem si, jak je ta situace špatná. Myslím, že máš pravdu; promluvím s Harrym. I když bude zklamaný – víš, opravdu cítí vůči Snapeovi vinu. Možná existuje nějaký způsob, jak to obejít – abych byla upřímná, stejně se mi jméno Severus doopravdy nikdy nelíbilo,“ ironicky dodala Ginny. „Obzvláště proto, že žádné z ostatních dětí nemá ‚tradiční‘ kouzelnické jméno. Jak se jmenoval jeho otec?“

„Na to ani nemysli, Gin. Severus svého otce naprosto nenáviděl, z dobrých důvodů.“

„Měl v životě někoho, kromě Harryho mámy, ke komu by necítil nenávist?“

„To opravdu není fér.“

„Ne, dobře. Promiň. Ale ty jsi nemusela žít s Harrym, když na vše přišel. Opravdu ho to… na dlouhou dobu zdrtilo. Víš, jak to má s pocity viny, a Snapea tolikrát naprosto a totálně špatně odhadl. My všichni, ale Harryho to hodně zasáhlo.“

Hermiona si povzdechla. „Vím.“

„Jak je na tom Snape teď?“

„Sotva jsem ho viděla. Měl opravdu zvláštní náladu od toho rozhovoru – myslím, že jste ho vážně strašlivě šokovali. A myslím, že ho to přimělo přemýšlet o svých rodičích a o tom, jak jej na škole šikanovali, ačkoliv si nemůžu být jistá, dokud to nepřizná – což je asi tak pravděpodobné, jako že se hrad změní do gigantického indiánka.“

„Nechystá se George na návštěvu? Jestli ne, tak jsi možná v bezpečí.“

„Velmi vtipné.“

„A co nového u tebe? Říkala jsi, že jsi napsala svým rodičům…“

Usmála se. „Ano a oni mi odepsali.“

„Opravdu?“ vykřikla Ginny. „Ach, Miono, to je báječné. Jak to jde?“

„V tuto chvíli opatrně. Musíme dohnat spoustu novinek, než se posuneme k vážnějším tématům. Ale to je začátek, víš? Cítím mírný optimismus. Ačkoliv říct jim o něm bude docela těžké… nebude se jim líbit věkový rozdíl. Je jen o pár let mladší než oni.“ Nezmiňujíc další problémy, které Ginny ještě nemohla svěřit.

„S tím se vyrovnáš,“ s jistotou odpověděla Ginny. „Jestli je tvá máma jako má, bude tak nadšená, že jsi našla ‚toho pravého‘, že si spíš bude plánovat, koho pozvat na svatbu než přemýšlet, jaký ve skutečnosti je.“

Navzdory svým soukromým pochybnostem si Hermiona nemohla pomoci a rozesmála se. „Skutečně to zní reálně. Ale právě proto nemám ještě v úmyslu jí říct, že je ‚ten pravý‘. Myslím, že nejsilněji jsem jej popsala slovy ‚někdo mně blízký‘ a že do detailů zajdu později.“

„Oho!“ vítězně vykřikla mladší žena. „Právě přiznáváš, že je ‚ten pravý‘?“

„Nech toho,“ protestovala chabě. „Říkám ti, že je to komplikované.“

„Nemluv nesmysly. Miono, jsi příliš chytrá, abys z toho vyklouzla. Nikdy jsem tě takovou neviděla. Nemůžeš prostě přiznat, že jsi do něj beznadějně zamilovaná?“

„Tato část není problém.“

Kamarádka se na ni vážně podívala. „Pořád mi neřekneš, o koho jde, že?“

„Ne, ještě ne, Ginny. Nejdřív se chci pokusit napravit vztah s rodiči, než zariskuji ztrátu přátel.“

„Pořád nechápu, kdo by mohl být tak špatný, aby sis myslela, že tě všichni budeme nenávidět; ne z tvého popisu.“

Navzdory svému největšímu úsilí si Hermiona nemohla pomoci a cítila bodnutí podráždění. Ginny byla velmi chytrá; kdyby se jen na pět minut posadila a popřemýšlela, došla by ke sejnému závěru jako Neville. Jejímu popisu odpovídal jen jediný muž. V záblesku pochopení si uvědomila, že chtěla, aby na to všichni přišli sami, takže by se před ně nemusela postavit a říct to nahlas. A být tou, kdo vyvolá hádku. Zamrkala; není divu, že si Severus kladl otázku, zda se za něj nestydí. Zatraceně.

„Slibuji, že ti to brzy prozradím,“ pronesla tiše. „Potřebuji jen trochu času, abych se nejdřív dostala přes to nejhorší se svými rodiči, ale brzy si s tebou a Harrym sednu a řeknu vám to, a snad mě za to nebudete nenávidět. Taky mi možná můžete pomoci to rozšířit mezi ostatní.“

Ginny pomalu přikývla. „Dobře. Nevím, co tě tak znepokojuje, ale dobře. A ten slib dodržíš, nezapomeň.“

„Ještě nějaké zprávy o tvé rodině, než půjdu?“

„Nemyslím, ale musíš už jít? Nevídáme tě často.“

„Prokletí učitelování na internátní škole, obávám se. Plánovala jsem zůstat déle, ale právě jsem si uvědomila, že jistému kouzelníkovi dlužím omluvu za něco dost důležitého. Stejně si s ním chci promluvit, protože v poslední době byl trochu na hraně a chci vědět, jestli se rozmluví o tom, co jej zneklidňuje.“

„No, budiž,“ odvětila vesele. „Hádám, že s ním nemůžu soutěžit. Dej mi vědět vývoj s rodiči, ano? Promluvíme si brzy.“

„Ahoj, Gin.“

„Ahojky.“

XXX

Když vešla do jeho kabinetu, zjevně byl ponořený do známkování úkolů, ale i z té vzdálenosti viděla, že byly od prvních, nebo druhých ročníků. Pravděpodobně to tedy mohl dělat i ve spánku, takže ji moc nepřekvapilo, když poznamenal: „Jsi zpátky brzy,“ aniž by vzhlédl.

„Ano,“ souhlasila neutrálně. „Uvědomila jsem si, že ti dlužím omluvu.“

To přitáhlo jeho pozornost a vzhlédl s lehkým zamračením. „Za co, proboha?“

Hermiona se usadila na konec jeho stolu. „Mluvila jsem s Ginny o tom, co by si mohli mí rodiče myslet, kdybych jim řekla o tobě, a uvědomila jsem si skutečný důvod, proč jsem to svým kamarádům ještě neprozradila.“

Nasadil pečlivě neutrální výraz. „Ano?“

„Pokud se věci strašlivě zvrtnou, chci vinit je,“ tiše přiznala. „Když na to přijdou sami, pak to oni začnou hádku a já nebudu muset být za to zodpovědná, protože to nebude moje chyba. Opravdu je to trochu ubohé a není to k tobě fér.“

„Už jsem ti říkal, že je mi jedno, co komu povíš. Nemohu však tvrdit, že mě naplňuje radostí perspektiva toho, jak Potter a jeho kamarádíčci zjistí ještě víc podrobností mého soukromého života,“ dodal trpce.

„Ne, vím, ale pořád to není fér. A jakkoliv zareagují, nevtrhnou do Bradavic ztropit scénu; vyřídí si to se mnou, ne s tebou.“ Usmála se. „Bohužel nedostaneš šanci je vyprovokovat k boji, který bys dokončil.“

Jeho rty sebou škubly. „Škoda.“

„Je mi líto, že tě o to připravím,“ omluvila se s vážnou tváří. „No, pár týdnů se budu soustředit na vybudování mostů k mým rodičům; až si budu jistá, že to bude fungovat, řeknu o nás Harrymu a Ginny a uvidím, jak budou reagovat.“

„Pak jsme pravděpodobně odsouzeni ke zkáze, pokud bude Potterova reakce z těch, které nazýváš ‚umírněné‘,“ protáhl.

„Není tak zlý, jak býval.“

„Byl by už mrtvý, kdyby ano,“ odpověděl stroze Severus, přeškrtl celý odstavec v práci nějakého nebohého studenta a napsal něco pravděpodobně velmi ohavného na její okraj.

„Mimochodem, Ginny není těhotná; byl to falešný poplach. Taky jsem s ní promluvila o jménech a ona s Harrym probere alternativy.“ Pozorně jej sledovala kvůli reakci, ale jedinou jeho odpovědí bylo pokrčení ramen, když vztáhl ruku k hromadě pro další roli pergamenu a začal pročítat úvodní odstavec. Trochu nejistá zaváhala.

„Zeptej se, ať už je to cokoliv, na co se tak strašně toužíš zeptat,“ pronesl a pokračoval ve čtení. Náznak humoru zmírnil ten chladný tón, když dodal: „Obávám se, že bys jednoho dne mohla explodovat, pokud to neuděláš.“

Pořád je to k vzteku, když to dělá. Pochmurně zavrtěla hlavou a pohodlněji se usadila na okraji stolu; toto bude asi dlouhý rozhovor. „Chtěla jsem se zeptat, jestli jsi skutečně v pořádku. Od té doby, co jsem ti řekla o záměru Harryho a Ginny pojmenovat jejich dalšího syna po tobě, jsi v podivné náladě; chtěla jsem se ujistit, jestli nejsi příliš rozrušený, nebo rozzlobený, nebo… cokoliv.“

Čekala zavrčení, že je v pořádku, nebo naprosté ignorování, takže ji trochu překvapilo, když klidně odpověděl: „To nebyl jediný důvod mé ‚podivné nálady‘, jak jsi to nazvala, ačkoliv to k ní přidalo. Za ty roky jsem se stal zběhlým v ignorování často pitomých a bez výjimky bezmyšlenkovitých Potterových gest, a také jsem něco jako expert v přehlížení vzpomínek na má školní léta.“

Po chvíli odložil brk a opatrně zazátkoval kalamář. Opřel se a prohlédl si ji vzdáleným zrakem. „Jestli jsem byl v podivné náladě, tak to proto, že nejsem zvyklý přemýšlet o svých rodičích,“ tiše začal. „Tvůj dopis a tvé štěstí z jejich opětovného kontaktování je ostrým kontrastem k mému vlastnímu rodinnému životu. Mně by bylo naprosto lhostejné, zda by se mnou rodiče přerušili styky.“

Poznávajíc, že je v jedné ze svých vzácných hovorných nálad, mlčela, jen se na něj dívala pohledem, jak doufala, přiměřeně balancujícím mezi upřímným zájmem a znepokojením a čekala, až bude pokračovat.

Černé oči měl stále vzdálené a jako by se díval na něco zcela jiného. „Nevím, kolik toho o mém dětství víš – nebo myslíš, že víš – ale asi to nebude přesné. Byl jsem zanedbávaný a týraný, ale ta slova ztrácejí bez kontextu smysl. Pokud jsi nevyrostla v šedesátých nebo sedmdesátých letech v dělnickém průmyslovém severu, nemůžeš to snadno pochopit. Moje výchova byla na tu dobu a podmínky depresivně normální.

Matka nechodila do práce; v té době jen málo žen. Myslím, že než otěhotněla, pracovala někde v obchodě, nebo něco takového, ale pak zůstala doma. Navenek pečovala o mě; ve skutečnosti nemám tušení, co dělala celý den, ale moji osobu to zahrnovalo jen zřídka. V mnoha směrech to byla nepřístupná žena. Při pohledu zpět si říkám, jestli nebrala drogy; nepřekvapilo by mě to. Kouzla prováděla jen málokdy, ale vždy jsem věděl, že je čarodějka a že já snad budu kouzelník. Pamatuji si, jak jsem ji sledoval při výrobě lektvarů; mám podezření, že je prodávala našim mudlovským sousedům, což bylo – a stále je – velmi nezákonné.

Otec byl jako většina mužů z dělnické třídy té doby. Bez kvalifikace, málo vzdělaný. Pracoval na různých nepříliš dobře placených místech v průmyslu. Nenáviděl magii – opravdu netuším, proč si vzal moji matku – a zakazoval jí používat kouzla, když byl doma; nelíbilo se mu, že mu nejsem podobný a nechovám se stejně jako on. Matce dovolil pojmenovat mě tradičním kouzelnickým jménem pod podmínkou, že prostřední bude Tobias. Od začátku jsme mu oba byli ukradení. Rodiče se vzali několik let předtím, než jsem se narodil; nevěřím, že vůbec chtěli děti, ačkoliv matka byla zcela jistě schopná připravit si lektvar na potracení, kdyby chtěla. Nikdy jsem neměl pocit, že by se moji rodiče starali o to, kde jsem, nebo co dělám, a byl jsem ponechán sám sobě.

V našem okolí jsem nezažil nijak zvlášť dobré časy. Pochybuji, že si umíš představit, co to znamená žít v oblasti chudé pracující třídy těch dní, když jsi malým, hubeným klukem s dlouhými vlasy a jménem jako Severus a žádné oblečení ti nesedí, nebo nevypadá nějak zvlášť normálně, ale ujišťuji tě, že to nebylo příjemné. Velmi rychle jsem se naučil, jak se vyhnout přitáhnutí pozornosti.

Kolem mých sedmi nebo osmi let zavřeli mlýn poblíž našeho domu. Vypadalo to jako velmi malá a prostá věc, ale pro malou komunitu jako ta naše, to byla katastrofa. Tři čtvrtiny okolí přišlo o práci. Nikdo z naší oblasti si nemohl dovolit auto, takže ani nemohli snadno dojíždět. A tehdy nabraly věci obrat k horšímu. Otec byl často nepříjemný a rozzlobený, hojně pil přes míru a neměl problémy s ventilováním svých pocitů na vlastní ženě a synovi. Jako by nás vinil za to, že vůbec existujeme a že od něj potřebujeme peníze. Když mi bylo sedm, matka mě začala používat jako štít,“ pokračoval klidně. „Dokud to šlo, schovával jsem se v pokoji a předstíral, že neslyším, co se dole děje. Ale když otec neodpadl, nebo nevyrazil do hospody, zavolala mě dolů. Bylo od ní velice zmijozelské, že mě použila, aby jej rozptýlila; ji bil surově a často ji napadal, ale pýcha by mu nedovolila skutečně týrat malého kluka. Vrazil mi facku, ale nikdy silněji než na způsobení modřiny nebo krve ze rtu či nosu.

Z toho, co jsem pochopil, matka se v manželství hodně změnila; viděl jsem jen konec jejího úpadku. Jsem přesvědčen, že praktická nemožnost používat kouzla, odříznutí od rodiny a přátel a žití v chudobě ji postupně srazilo na kolena. Nikdy nebyla žena se silnou vůlí, a když jsem se narodil, ztratila většinu svého ducha a prostě jen dělala, co si manžel přál. Zpočátku se mě snad snažila chránit. Bez zájmu mě hlídala – je nepravděpodobné, že bych za těch podmínek přežil dětství, pokud by to nedělala. A já ji miloval, stejně jako každý kluk miluje svoji matku. Ale postupně zeslábla a asi i ztratila zájem, jako by přišla o jakousi vnitřní sílu. Po uzavření mlýna jsme zůstali téměř bez peněz, otcova vzteklost se zhoršila a jí chyběla vůle mu oponovat.

Do té doby byly naše životy normální s ohledem na okolnosti. Ne příjemné, ale mohlo to být horší. V té době se začala ukazovat moje magie; poprvé naštěstí nebyl otec doma. Matka jako by tehdy ožila, alespoň na chvíli, a naučila mě, jak ji skrývat a ovládat. Nechala mě přečíst její staré učebnice a další, temné knihy, které zdědila od nějakého vzdáleného strýce, a já se začal učit o magii. To bylo jedinkrát, kdy jsme k sobě měli skutečně blízko. Trvalo to asi rok.

Pak můj otec zjistil, že jsem – dle jeho slov – ‚zrůda jako ta neužitečná mrcha, kterou si vzal.‘ Říct, že byl nespokojený, by bylo slabé slovo. Byl vzteklejší hůř než kdy jindy; nyní byl jeho syn ještě větším zklamáním. Začal být ještě víc tyranský; už jsem pro něj nebyl dítě, ale věc, monstrum. Matka se pokusila mě chránit. Dostal ji do nemocnice. Když tam byla, našel jsem její hůlku a pokusil se ji proti němu použít; bylo mi asi osm nebo devět. Vzal mi tu hůlku a zlomil ji, a pak mi zlomil ruku a čelist, asi kvůli symetrii. Bez své hůlky matka přišla o zbytek ducha a přestala se snažit ovládat jeho výstřelky; vzdala to a dovolila mu s námi oběma dělat, co se mu zachtělo. Ani jeden se nezajímal, kam jdu, nebo co dělám, tak jsem se začal potulovat ulicemi a zkoumat město. Potkal jsem Lily. Znáš hodně z toho příběhu; není co dodat.

Když mi bylo jedenáct, v sedmdesátém prvním, dostal jsem dopis z Bradavic. Byly to nejšťastnější dny mého života, protože to znamenalo, že můžu uniknout. Matka byla za mě šťastná, ale jak měsíce plynuly, stávala se stále roztěkanější a vzdálenější a já si k ní uchovával hodně hněvu za to, že se nás nesnažila víc chránit. Otec byl šťastný, že mě uvidí jen o letních prázdninách a nebude za mě muset platit školné, protože jsem měl dostat stipendium.

Poté jsem je vídal jen dva měsíce v roce. Nepsali mi, ani já jim. Při těch pár příležitostech, kdy jsem byl doma, se konflikty zhoršily; ve třetím ročníku už byla matka jen pouhá schránka a nepokoušela se zastavit otce, který již byl v té době plnohodnotným alkoholikem a ještě násilnější. V ta léta jsem se od něj naučil hodně o fyzickém boji – paradoxně mi ty lekce byly užitečné v pozdějším životě – ale kupodivu si nepamatuji, že bych se proti němu snažil použít magii, ačkoliv už ve věku dvanácti let jsem znal kouzla, která by jej pravděpodobně zabila. Naposledy, kdy jsem je viděl živé, to bylo v létě mezi čtvrtým a pátým ročníkem, v roce 1974. Ale v té době už mezi mnou a matkou byla jen lhostejnost; sotva si byla vědomá mé existence a já její slabostí pohrdal. S otcem jsme se skutečně nenáviděli; na svůj věk jsem byl stále hubený, ale vyrostl jsem víc než on. Naše souboje byly násilné. Ne vždy vyhrál, jak si vzpomínám.

Tak tady to máš,“ téměř konverzačně ukončil Severus svoji řeč; na rozdíl od předchozích příležitostí, kdy byla svědkem jeho téměř kompulzivní povídavé nálady, nevypadal nějak zvlášť naštvaný nebo rozrušený. „Má matka byla docela normální, i když poněkud utlumená žena, která dovolila manželovi, aby ji utlačoval, zatímco její duch slábl, až se přestala starat a stáhla se do sebe. Můj otec byl docela normální, i když poněkud vznětlivý muž, který se nepřizpůsobil těžkým podmínkám, který zahořkl a stával se vzteklejším a temnějším až do té míry, že se vyvinul v opravdového násilníka. Bylo pro mě těžké pochopit letmé pohledy na rodiny, jako byla tvoje, kde se členové skutečně starali jeden o druhého. Když jsem poprvé uviděl celý Weasleyovic klan, mé nepohodlí vzrostlo do bodu, kdy jsem to už fyzicky téměř nemohl déle vydržet, a poté jsem se vždy postaral, abych se vyhnul maximálnímu počtu společenských akcí – vlastnost, o kterou jsem nikdy nepřišel. Nikdy jsem nebyl schopen vyvinout si skutečné sociální dovednosti.“ Po chvíli dodal: „To je vysvětlení, ne omluva.“

Hermiona jej sledovala ze svého místa na kraji stolu. Jednou rukou si podepíral bradu a díval se na ni hloubavým a lehce zamyšleným výrazem, který naprosto vůbec nenaznačoval, co si opravdu myslí.

Po několika minutách přemýšlení mírně poznamenala: „Jsem naprosto šokovaná, že kterýkoli z tvých studentů přežil jakoukoli hodinu. Se všemi problémy, které jsi zažil, je téměř zázrak, že ses prostě nerozhodl vyhodit hrad do povětří a všechny v něm neposlal k čertu.“

Posměšně se usmál a přijal ten komentář v duchu, v němž byl pronesen. „Pořád je na to čas.“

„Přála bych si, aby ses býval naučil vést normální rozhovor. Může být docela zdrcující snažit se vyrovnat s desetiletími osobní historie během asi deseti minut.“

„Předpokládáš, že to není úmyslné.“

„Není. Mluvíš jinak, když jsi v módu naprostý bastard.“

„Neřekl jsem zrovna, že mí rodiče byli svoji několik let před mým narozením?“

„To z tebe nedělá menšího bastarda,“ odvětila a téměř láskyplně se na něj usmála. Tentokrát nebyl naštvaný nebo rozrušený nebo zvlášť zahořklý, jen zamyšlený a lehce zmatený; díky těmto odhalením se o něm obvykle něco dozvídala, a toto bylo rozhodně příznivé, takže nepotřebovala plakat, nebo jej utěšovat. „Sociální dovednosti jsou docela přeceňované, víš,“ pronesla zamyšleně.

Jakmile zachytil změnu její nálady, oči se mu začaly třpytit. „To jsem si vždy myslel,“ souhlasil. „Příliš mnoho úsilí za žádný hmatatelný zisk.“

„A ta pravidla jsou tak nesmyslná. Například by většina lidí byla poněkud šokovaná, pokud bych udělala toto…“ Přesunula se na stole, naklonila se a přitiskla rty na jeho. Cítila vibrace jeho smíchu, když se do polibku opřel a trochu otevřel ústa.

„Jak hloupé od nich,“ zamumlal jí do rtů. Odtáhla se jen natolik, aby viděla, že má zavřené oči, nepřítomně mu odhrnula vlasy, a pak jej znovu políbila. Jemně mu oždibovala spodní ret a cítila zvyšující se tlak jeho reakce, když polibek prohloubil a jazykem jí vstoupil do úst. S potlačením náhlého zlomyslného nutkání ke smíchu mu Hermiona sklouzla ze stolu do klína, čímž z něj získala překvapený zvuk, když se rychle posunul. „Opatrně,“ protestoval. „To není místo, kde by chtěl být muž zraněn.“

Rozkročila se nad ním, bezohledně ignorujíc jeho námitky, a hluboce jej políbila. Chvěla se potěšením z jeho odpovědi, než sáhla dolů po jeho košili a vytáhla mu ji z kalhot. Na pásku pracovala poslepu. „Trochu netrpěliví, že?“ zamumlal chraplavě a políbil ji na krk.

„Nechápej mě špatně, miluji, jak se kvůli tobě cítím, i když mě dráždíš,“ ujistila ho, „ale na to zrovna teď nemám náladu. Věřím, že to nebude problém?“ dodala a záměrně vyklenula obočí, aby jej imitovala.

„Myslím, že to zvládnu, ano,“ souhlasil přehnaně zamyšleně. Oči se mu leskly, zatímco rukama jí sklouzl na boky a přitáhl si ji na své vzrušení. „To proto nosíš sukni?“ nepřítomně se zeptal a věnoval víc pozornosti její pokožce; výše uvedená sukně byla momentálně vyhrnutá kolem pasu.

„Ne, to je jen náhoda. Líbí se ti?“

„Hm,“ zamumlal jí do krku a jazykem obkroužil její tep. „V těsných džínách máš pěkný zadek. Ale rychle se učím oceňovat výhody volné sukně…“

„Nevěděla jsem, že máš ve zvyku sledovat můj zadek.“

Severus zvedl hlavu dost dlouho na to, aby jí věnoval mírnější verzi svého patentovaného ty-jsi-ale-idiot pohledu, obvykle vyhrazeného pro nejhloupější studenty v každé třídě. „Jistě, má drahá,“ zavrčel jí do ucha, „nedávala jsi pozor.“ Kousla jej do ušního lalůčku a jemně sála, což jej zase rozechvělo.

V duchu si poznamenala, aby se pokusila pokračovat v tomto rozhovoru později, pak zanechala všech pokusů o hovor a soustředila se na jeho osvobození z kalhot. Vzala jej do dlaně, usmála se, když zasténal, a pak ji znovu políbil; zjevně ani on už nebyl v náladě na škádlení. Natáhla ruku, stranou odsunula kalhotky a navedla jej dovnitř. Natlačila se na jeho délku a zcela jej pojala, než se začala hýbat. Vyklenul se proti opěradlu židle a zasténal hrdelním zvukem, zatímco rukama jí pevněji sevřel boky; Hermiona zavřela oči a znova se zachvěla. Cítila, jak se pod ní začal pohybovat, a pomalu jej následovala. Netrvalo jí dlouho dostat se na konec, ne, když ani jeden nebyl ochotný to protahovat. Sevřela se kolem něj v poslední křeči a on tiše zasténal vlastním uvolněním.