Preklady fanfiction Harryho Pottera

18. kapitola – Jedenáct

Severus se podíval na hodinky a v duchu zaklel. Po včerejšku přísahal, že nebude sledovat čas, i kdyby ty odporné hodinky měl hodit do jezera.

Včerejšek byl totiž ten nejdelší den, jaký v poslední době pamatoval.

V Hermionině dopise stálo, že se vrátí buď v sobotu nebo v neděli, podle toho, co bude v Británii ještě potřeba vyřídit. Poznámka byla krátká a věcná a Snape ani neočekával dlouhý dopis s podrobnostmi o Weasleyho pohřbu a Hermionině shledání s tím idiotem Potterem, ale nějakou frázi typu „strašně mi chybíš“ by ocenil. Nevěděl, co si má myslet; pětidenní nepřítomnost té ženské ho zasáhla hlouběji, než by kdy považoval za možné.

Žádné falešné pobrukování ve sprše. Žádná vůně květinových sáčků, linoucí se z otevřených zásuvek. Žádné studené nohy, které by se k němu v noci tiskly. Žádný úsměv, který by rozjasnil den. Ty úsměvy Severusovi obzvlášť scházely; tenhle týden byl jedním z těch deštivých a Hermionina nepřítomnost způsobila, že se srub zdál depresivně tmavý a ponurý.

A samotný fakt, že o těchto věcech uvažuje, ho stejnou měrou nadchnul i znechutil. Snape by byl potěšen svou nově nabytou schopností se o někoho hluboce zajímat, kdyby se necítil zahanben představou, že se z něj stává jakýsi sentimentální slaboch. Bylo to teprve šest nebo sedm týdnů, co se k němu Hermiona nastěhovala, ale Severus měl neblahý dojem, že ztrácí schopnost fungovat samostatně. Pro člověka, který žil sám – a miloval to – třináct let, byla proměna z poustevníka v milence udivující a poněkud děsivá. Přísahal si, že bude držet své emoce na uzdě, než načisto změkne.

Všechno to vyvrcholilo včera, kdy celý den čekal, až Hermiona dorazí.

Nedorazila.

Severus měl sám na sebe vztek, že je tak plný naděje, tak zatraceně zranitelný. Koneckonců, v dopise stálo v sobotu nebo v neděli. A pokud se vyvrbilo něco neočekávaného, vůbec nebylo vyloučeno, že se opozdí ještě víc.  Severus se zařekl, že až se Hermiona vrátí – ať už to bude kdykoliv – bude se tvářit, jako by byla jen v Trapper's Bay pro chleba.

V neděli ráno zrovna pracoval ve sklepní laboratoři, když zaslechl, jak se někdo s prásknutím přemístil k hlavním dveřím. Zhluboka se nadechl a přinutil se jít pěšinou nahoru ke srubu pomalu a rozvážně.

„Severusi!“ Rozzářená Hermiona se mu vrhla do náruče. „Jak se máš? Jsem tak ráda, že jsem doma!“

Kontrola, přikázal si, a sebeovládání. „Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl Snape a políbil ji zlehka na čelo.

„To já taky,“ souhlasila vřele. „Jak ses tu měl?“

„Fajn,“ ujistil ji a sehnul se, aby jí vzal tašku. „Pojďme dovnitř, vypadá to, že se každou chvíli spustí slejvák.“

„Dobře.“ Hermiona vyběhla po schodech, stačil jí jediný pohled na dveře a otočila se k Severusovi se šťastným úsměvem na tváři. „Nechal jsi tu věnec! Říkala jsem si, že ho možná dáš dolů, když jsem pryč.“

Severus letmo pohlédl na věnec, který tam Hermiona zavěsila na Díkůvzdání. Od okamžiku, kdy ho tam pověsila, si ji nemilosrdně dobíral, že je to předposlední známka zdomácnění, dál už je jen společný povlak na polštář. „Říkal jsem si, že ho nechám být,“ připustil neochotně a vlekl se za ní do srubu.

„Áách, je tak bezva být doma!“ zopakovala Hermiona a zamířila přímo do ložnice. „Potřebuju se převlíct. Já vím, že mezinárodní letaxová síť by měla být čistší, než místní, ale pořád se cítím špinavá.“

Snape její tašku položil hned za dveřmi od ložnice. Přesto, že on a Hermiona několik týdnů sdíleli postel, byl zdrženlivý, když došlo na tak prosté věci, jako je oblékání a svlékání. Nestál o to, aby byla Hermiona přítomná u jeho převlékání a stejně tak ponechával soukromí jí. Rád si říkal, že je to kvůli všem těm jizvám, které nasbíral ve Voldemortových službách; pravda byla prostě taková, že na své čtyřiapadesátileté tělo nebyl nijak zvlášť hrdý, cítil pouze mírný údiv, že mu po všem tom zneužívání, kterému bylo vystaveno, pořád ještě dobře slouží.

„Jak to šlo?“ zjišťoval skrz přivřené dveře.

„Bylo to vcelku snesitelné. S Ginny jsme si hezky popovídaly, ale Molly se mnou o Ronovi pořád odmítá mluvit. Co kdybys postavil na čaj, a já ti pak o tom povyprávím?“

„Na čaj postavím, ale potom musím jít dolů zkontrolovat kotlíky.“

„Zkontrolovat kotlíky? Je neděle.“ V Hermionině hlase bylo jasně patrné překvapení.

Severus upřeně hleděl na dveře. V neděli vařil málokdy, ale copak na tom záleželo, když se to zrovna rozhodl udělat? Nemusel se Hermioně Grangerové zodpovídat, bez ohledu na své city k ní. Snape se bez odpovědi otočil na patě a šel hledat konvici. Zakrátko se voda hřála a on byl zpátky ve sklepní laboratoři.

Venku začalo studeně mrholit. Severus nechal dveře do sklepa otevřené, aby dovnitř proudilo víc vzduchu a světla a pak se posadil na stoličku před bublající kotlík, který v podstatě nijak velkou pozornost nevyžadoval, ale ve známém prostředí laboratoře se cítil lépe. Tohle nebyl žádný ztřeštěný romantický podnik; v lektvarové laboratoři aspoň věděl, kdo je a co se od něj očekává.

O několik minut později přišla Hermiona se dvěma hrnky kouřícího čaje a Severus cítil, jak jeho štít kolísá. Vlasy měla sepnuté ve velkolepé změti, ze které se tu a tam uvolňovaly pramínky, a na sobě měla zelený svetr, který jí byl příliš velký, a vypadala prostě nádherně. A květinová vůně...

„Tumáš.“ Hermiona mu podala jeden z hrnků a pak se usadila na židli vedle něj. „Na čem pracuješ?“

„Nic důležitého. Nějaký životabudič,“ řekl Severus a upil čaje. Byl vřelý a pálil ho celou cestu dolů hrdlem.

„Hmm. Asi je na něj právě období, viď?“

„Jací byli Weasleyovi?“

„Z větší části docela v pohodě. Myslím, že Molly Weasleyové napíšu a řeknu jí, že už jsem se naomlouvala dost. Co bylo, bylo.“

„Myslíš, že na to zareaguje?“

„Nemám tušení, ale aspoň řeknu, co si myslím. Už není nic, co bych mohla ještě udělat.“ Hermiona si jednu nohu podepřela o horní šprušlík stoličky a objala koleno. „Ginny... byla prima, jak už jsem říkala nahoře. Myslím, že jsme prostě přestaly komunikovat. Původně jsme měly neshody kolem rozvodu, ale ona je pak překonala, já jsem je taky překonala, ale nevěděly jsme to o sobě, protože já jsem jí sovu neposílala skoro nikdy a sovy, které posílali oni mně, byly většinou od Harryho. A ten se o Ginnyiných pocitech moc nezmiňoval, protože bylo pořád tolik jiných věcí k probrání…“

Severus cítil, jak se jeho mozku zmocňuje otupělost. Ženy. Čím to bylo, že pro ně komunikace byla současně fascinující i nezvládnutelná?

„A jak se má pan Potter?“ zeptal se ve snaze změnit téma.

„Vede si dobře, šéfuje teď Bystrozorskému úřadu.“

„Jaké překvapení.“

„A...“ pokračovala Hermiona, „jejich nejstarší – Samantha – je letos prvním rokem v Bradavicích. A viděla jsem Remuse a Tonksovou; jejich dvojčata jsou taky letos v prváku. Dokážeš uvěřit, že už jsou dost velcí, aby chodili do Bradavic?“

„Já hlavně dokážu uvěřit,“ prohlásil suše, „že to je sám o sobě důvod být vděčný, že už neučím. Jaký byl pohřeb?“

Šťastný výraz z Hermioniny tváře zmizel. „Byl to pohřeb. Smutný. Myslím, že většině z nich se ulevilo, že Ron přestal trpět.“

Zkoumavě se na ni zahleděl. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě. Ale znáš to rčení, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky?“

„Ano.“

„Přesně tak to bylo,“ řekla prostě. „Měla jsem pocit, že už tam nepatřím.“

„A kam patříš?“ Severus se proklínal, že vyslovil tu otázku nahlas.

„Sem, k tobě,“ prohlásila Hermiona věcně. „Ale pokud jsi změnil názor...“

„Změnil názor?“ zopakoval zmateně. „Proč si myslíš, že jsem změnil názor?“

„Já nevím, myslela jsem, že budeš trošku šťastnější, že mě vidíš, to je všechno.“

„Věř mi, Hermiono, že jsem jednoznačně potěšen, že tě vidím.“

Byla to správná odpověď v nesprávném balení. Příliš chladná, příliš sarkastická, příliš snapeovská. Severus uviděl, jak se Hermioninou tváří mihnul záblesk bolesti. K čertu s tím vším... teď je to doopravdy v pytli, pomyslel si ponuře. Snape si vzpomněl, jak někdy zaslechl pofňukávat dívky v Bradavicích: Fakt mě miluješ, Davy? Tommy? Gerarde? Juliusi? Vždycky litoval ty ubohé blbečky, kterým to bylo určeno a kteří tak zoufale bečeli svá opětovná ujištění.

Hermiona jen přikývla, sklouzla ze židle a zkřížila ruce na prsou. „Asi si půjdu vyprat prádlo.“

„Hermiono...“ Snape zhasl plamen pod kotlíkem a vyškrábal se na nohy, frustrovaný nikam nevedoucím rozhovorem, stejně jako bitvou, která zuřila uvnitř něj. „Počkej.“

„Ano?“

Pozorovala ho se znepokojeným výrazem a Severuse se začínalo zmocňovat podezření, že by se situace mohla každým okamžikem obrátit proti němu. A jako na potvoru ho nenapadalo, co říct. „Skončím brzo,“ dokázal ze sebe vymáčknout po trapném tichu.

Hermiona vyrazila ke dveřím, ale pak se zastavila. „Víš,“ řekla podrážděně, „uplynulých pět dní jsem si v jednom kuse přála, abych tu byla s tebou, a ty se chováš, jako by sis skoro ani nevšiml, že jsem byla pryč.“

„Samozřejmě, že jsem si všiml, žes byla pryč,“ prohlásil Snape zamračeně, „nebuď směšná.“

„Já jsem směšná? To tys mě políbil na čelo, jako bych byla tvoje staropanenská tetička!“

„Já – co? Kdy?“ Ta část o staropanenské tetičce ho vykolejila.

„Venku, hned jak jsem přijela,“ připomněla mu Hermiona a její tón překypoval rozhořčením.

„Já... nemyslel jsem, že by byla zrovna vhodná chvíle...“ Severus měl pocit, jako by ujížděl dolů po kluzkém svahu. Najednou se rozdíl mezi ním a těmi ubohými hlupáky, trpícími stejným zacházením v Bradavicích, zdál skutečně nepatrný.

„Vhodná chvíle,“ zopakovala. „Chápu. Řekni mi Severusi, chyběla jsem ti vůbec, když jsem byla pryč?“

„Řekl jsem ti, že ano!“

„Ne, řekl jsi, že jsi rád, že mě vidíš.“

Severus se zamračil. Tohle bylo ukázkovým příkladem toho druhu hnidopišství, ve kterém měly ženy tendenci si libovat a kterým z duše opovrhoval. „Jsem rád, že tě vidím. A ano, chyběla jsi mi.“

„Tak dobře. A jak moc? Na stupnici od jedné do deseti, přičemž jedna je, že jsi nadšený, že jsem pryč a deset je, že jsi radostí bez sebe, že mě vidíš.“

„Cože?“ Chtěl říct Hermioně, že má té směšné hry dost a že by v té věci mohla, ksakru, věřit jeho slovu. Místo toho Snape zjistil, že na ni hledí v naprostém zmatku. „O čem to, proboha, mluvíš?“

„To je takový mudlovský zvyk,“ řekla Hermiona a zamítavě mávla rukou. „Stupnice od jedné do deseti, Severusi. Co jsi na tom nepochopil?“

Severus se pokoušel protestovat, ale nedokázal pronést ani slovo. Právě když ticho začalo být nesnesitelné a když už se Hermiona chystala otočit na patě a znechuceně odpochodovat, se mu podařilo zaskřehotat jediné slovo: „Jedenáct.“

„Co?“ zeptala se podrážděně, protože přeslechla odpověď.

„Jedenáct,“ zopakoval, s plným vědomím, že ho Hermiona Grangerová právě utáhla na vařené nudli. Severus Snape, bývalý smrtijed, někdejší profesor lektvarů, teď nachlup stejně jako kterýkoliv jiný chlap na světě uvízl v osidlech lásky. „Na stupnici od jedné do deseti – jedenáct.“

Hermiona údivem vytřeštila oči. „Myslíš to vážně?“

„Víc, než cokoliv jiného.“ Severus slyšel sám sebe, jak říká ta slova, ale stěží dokázal uvěřit, že vyšla z jeho vlastních úst. „Pokud už,“ dodal slabě, „musíš používat ty poněkud směšné mudlovské metody přirovnání...“

Na chvíli si nevěřila natolik, aby promluvila. Potom začaly střípky zapadat na své místo.

„Myslel sis, že se nevrátím, že?“ zeptala se chraplavě. „Myslel sis, že mě někdo přesvědčí, abych zůstala v Británii. Nebo že jim řeknu o tobě a oni se mě pokusí přivést k rozumu.“

Severus ztuhnul. Hermiona vyhmátla všechny obavy, které se mu v posledních několika dnech honily hlavou. Nesporný důkaz, po kterém už nikdo nemohl pochybovat, že v romantických záležitostech je naprosto mimo mísu. Když se mu nepodařilo přijít s žádným popřením, Hermiona se přesunula před něj a chytila jeho tvář do dlaní.

Jemně stáhla jeho hlavu dolů a políbila ho.

A pak byla v jeho náruči a Severus ji k sobě tiskl a fakt, že se právě jako tupá ovce připojil ke stádu zamilovaných, mu nakonec nepřipadal nijak hrozný. Není to tak špatný pocit, pomyslel si, když zabořil tvář do jejích vlasů, vdechoval její vůni a doufal, že nikdy nepřestane. „Hermiono … neměl jsem v úmyslu ti ublížit … strašně jsi mi chyběla a já jsem si nebyl jistý, jestli bys mi měla takhle hrozně chybět a jestli je to vůbec, pro Merlina, normální...“

Hermionin smích byl ztlumený jeho hrudí: nevyjadřoval krutost a touhu popichovat, jak by Snape snad očekával, ale čirou radost. „Myslím, že to moc řešíš, miláčku,“ řekla jemně.

„Myslíš?“ Cítil, jak mu srdce uhání jako o závod a Severus věděl, že když nepromluví teď, možná už nikdy znovu nenajde odvahu. „Miluji tě, Hermiono.“

Když dlouze zaváhala, napadlo ho, jestli si jenom nepředstavoval, že ta slova řekl. Mírně se odtáhl, v obavách, jestli nezašel příliš daleko. Zjistil, že Hermiona na něj hledí očima lesklýma od slz. Ach ne...

„A já miluju tebe,“ zašeptala. „Vím, že něco takového pro tebe není jednoduché. Ale ani pro mě to všechno není tak snadné. Myslíš, že bychom to mohli zkusit zvládnout společně?“

„Severus najednou zjistil, že dokáže znovu dýchat. Svět se zase vrátil na své místo, a kdyby byl ten typ, co dělá takové věci, křičel by úlevou. „To by bylo rozumné,“ podařilo se mu říct.

V tu chvíli uslyšel, jak déšť bubnuje na střechu vysoko nad nimi a buší do štěrkové cesty venku. Snape si nebyl jistý, jestli liják právě začal, nebo jestli ho až doteď nevnímali.

„Zapálil jsem nahoře oheň.“ řekl. „Nechtěla by sis vzít čaj a stulit se před krbem? Včera přišlo nové vydání Mezinárodních lektvarů. “

„Zní to božsky,“ povzdychla si Hermiona, „jenže promokneme. Nevzala jsem si sem dolů s sebou hůlku.“

„Tak potom,“ řekl Severus a koutek úst stočil v náznaku úsměvu, „se budeme muset svléknout, abychom se usušili, ne?“