Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/22/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„It is not the criminal things which are hardest to confess, but those things of which we are ashamed.“
„Ne k zločinům se nejhůře přiznáváme, leč k tomu, zač se stydíme.“
Rousseau
XXX
Když se Hermiona uprostřed noci probudila, ucítila Severusovo chvění. Naslouchala jeho přerušovanému dechu a vtom si uvědomila, že pláče – ne těmi pomalými, zvláštně pokojnými slzami pravidelně prolévanými ve spánku; byl vzhůru a plakal, ale velmi s tím bojoval. Mlčky jej pevně objala a jemně jej líbala na hrudi – jen tam, kam bez pohybu dosáhla – a z toho, jak se jí držel namísto odtažení, poznala, že je opravdu zraněný.
„Myslíš na dobu, kdy jsi byl ředitelem, že?“ tiše se zeptala a cítila jeho pokývnutí, zatímco bojoval o kontrolu.
„Bylo to – horší než cokoliv jiného,“ zachraptěl a dech se mu na chvilku zadrhnul. „Dokonce – dokonce zabíjení mě tolik nestálo. Přísahal jsem chránit studenty a já to – nedělal, nemohl jsem. Namísto toho…“ zmučeně tiše zasténal a silně se zachvěl. „Víš, co jsem provedl. Někteří tví kamarádi ještě mají jizvy. Mučil jsem je, zradil je a dovolil jsem druhým, aby je zranili. Sám jsem byl oběť, přesně jsem věděl, co jim působím, a stejně jsem v tom pokračoval.“
„Vím, Severusi,“ tiše řekla a uvolnila se mu z náruče jen natolik, aby se na něj podívala. Oči měl prázdné hrůzou a silně jej podezřívala, že teď vidí ony vzpomínky a ne ji. Ani si nebyla jistá, zda ji slyší, ale mluvila dál. „Byla to jediná možnost. Trochu jsem si o tom povídala s Lenkou, Ginny a Nevillem. Oni to chápou. A vím, že jsi dělal maximum, abys zabránil nejhoršímu – pokoušel ses dávat víc neškodných trestů, kletby jsi nesesílal plnou silou, nenechal jsi zajít Carrowovy příliš daleko, dokonce jsi upravoval paměť, když jsi mohl. Mohlo to být horší. Není to v pořádku, ale kdyby ses pokusil vzdorovat Pánovi zla, zabil by tě. A pak by to všechno bylo marné. Poslouchej mě, Severusi.“
Odtáhla se od něj, posadila se a zapletla mu prsty do vlasů. Násilím mu otočila hlavu a přinutila jej podívat se na ni. Na chvíli zpanikařil, reflexivně sáhl po hůlce, pak se mu oči projasnily a zůstal na ni strnule hledět. Důrazně jeho pohled držela. „Nejsi špatný muž. Jsi dobrý člověk, kterého donutili k mnoha špatnostem. To je velký rozdíl.“
I když mu stále pevně držela hlavu, odvrátil se, jak nejvíc to šlo. „Rozumově to vím,“ pronesl unaveně a zněl už víc jako on. „Ale necítím to tak. Nikdy jsem to tak necítil.“ Naprosto vyčerpaný povzdechl a promnul si oči. „Je mi jasné, že to je psychické. Za ty roky jsem toho hodně přečetl, pokoušel jsem se být sám sobě doktorem. Posttraumatická stresová porucha; komplexní posttraumatická stresová porucha; posttraumatická porucha roztrpčení (1) – ty by mohly být i mým pojmenováním. Znát důvody a poznávat symptomy ale opravdu nic nezmění.“
Hluboce znepokojená Hermiona mu pustila vlasy a dovolila mu přetočit se. Sledovala, jak se zády k ní stočil kolem polštáře. Kousajíc se do rtu, zběsile přemýšlela a najednou do ní udeřila šílená inspirace. „Severusi, něco jsi přehlédl.“
„Ano?“ sklesle se zeptal. „A co by to mělo být?“
„Myslíš, že Carrowovi přišli o vteřinu spánku při tom, co prováděli? Myslíš, že Belatrix Lestrangeová věnovala jedinou myšlenku některé ze svých obětí? Myslíš, že se Pán zla za celý svůj život alespoň na chvíli přiblížil k něčemu jako svědomí? Pouhá skutečnost, že si vůbec děláš starosti, dokazuje, že nejsi jako oni.“
Severus ztuhl; viděla to napětí ve hře svalů pod strašlivě zjizvenou kůží jeho zad. Jako by přestal dýchat a téměř slyšela zuřivé pádění jeho mysli. Ticho se protáhlo, než jej zaslechla vydechnout. Pomaličku, sval za svalem, se začalo jeho štíhlé tělo uvolňovat, ale trvalo pár dalších minut, než tlumeně promluvil: „Jsi opravdu nejchytřejší čarodějka své generace.“
Kdyby Hermiona neležela, zhroutila by se naprostou úlevou. „Ani ne,“ vypravila ze sebe lehce. „Jen se na věci dívám jinak. Kdyby šlo o někoho jiného, kdyby to tebe tolik nezranilo, mohl by sis to promyslet a zjistil bys to samé.“
Nezřetelně zavrčel: „Přijmeš pro jednou v životě upřímný kompliment?“
„Od Zmijozela?“ optala se nevinně. „Vyškolil jsi mě líp.“
To vyvolalo dušený zvuk, který mohl být smíchem, než se pohnul a pronesl velmi odlišným tónem: „Křivonožko, co – slez ze mě!“
„Co dělá?“
„On – olizuje mi tvář! Mazej ode mě, ty pitomý kocoure!“
Hermiona se začala bezmocně hihňat. „To dělá, když pláču,“ vypravila ze sebe. „Asi kvůli soli. Nebo si myslí, že tak pláč zarazí. Obvykle to funguje – když ho zvládneš zastavit, už nejsi rozrušený.“
„Jste naprosto šílení, oba,“ nakvašeně odsekl, vypletl se z pokrývek a vykročil do koupelny s takovou důstojností, jaké byl za daných okolností schopen – nebyla veliká, jelikož byl úplně nahý a rozkošně uplakaný. Křivonožka samolibě zamrkal na svoji paničku a začal příst.
„Hodný kluk,“ zašeptala kocourovi a pohladila ho. „Jako vždy perfektní načasování. Při příštím nákupu potravin ti obstarám uzeného lososa.“ První světový polomaguáří psychoterapeut.
XXX
Následující den se ukázal být dlouhým a únavným. Školu naplnily protichůdné zvěsti; na vyučování nebyly tři Nebelvírky, ani jejich zmijozelské oběti. Starší Zmijozelové, kteří se vydali na pomoc, byli velmi tiší a odmítali říct, co se stalo; Hermiona je u oběda viděla sedět v hloučku a nedůvěřivě si navzájem hlídat záda. Celá zmijozelská kolej byla velmi zamlklá a velmi rozzlobená; Nebelvír byl zahanbený a stejně tak nemluvný; Havraspár i Mrzimor byl prostě zmatený.
Severus se oběda zúčastnil, ačkoliv nic nejedl a bedlivě dohlížel na své studenty. Významně ignoroval Nebelvír i své kolegy, stejně tak jako všechno to šeptání a zahlížení. Jakmile jeho odpolední hodiny skončily – během celého dne přišel Nebelvír i Zmijozel o spoustu bodů – strávil většinu večera ve zmijozelské věži se svojí kolejí; Hermiona odešla pořádně si popovídat s Nevillem.
Výsledkem toho rozhovoru byl dloubanec loktem do profesora bylinkářství a její významný pohled, jakmile do sborovny vešel Severus, zjevně vyčerpaný a podrážděný. Neville se na ni prosebně podíval, pak polkl a narovnal ramena. „Profesore Snape?“ zeptal se a hrdinně se mu podařilo nezakoktat se.
Severus se s divokým mračením otočil; Hermiona zachytila jeho pohled a varovně se na něj zakabonila. Zamrkal, nepatrně zmírnil výraz a odpověděl ucházejícím, slušným tónem. „Ano?“
„Chtěl jsem se omluvit za zranění vašich studentů mojí kolejí.“
Hermiona měla podezření, že by Severus nebyl ve větším šoku, kdyby jej Neville vyzval na souboj, ačkoliv nikdo jiný v místnosti by si nevšiml. Zvykla si na jeho obvyklé bezvýrazné chování a uměla číst ty jemné, drobné náznaky – rozšíření zornic (těžké postřehnout v jeho tmavých očích), slabé napětí v ramenou, mírné vyklenutí jednoho obočí, zaváhání před odpovědí. „Vaše omluva není nezbytná, profesore Longbottome,“ zdvořile odvětil. „Tato záležitost je již vyřešena.“ Zkoumavě se na Nevilla podíval, pak sklonil hlavu – lehce – a sebral papíry, pro které si přišel. Šikovně se otočil na podpatku a ztratil se tak rychle, jako se objevil.
„Vidíš, nebylo to tak zlé,“ řekla Hermiona svému kamarádovi, když odcházeli o chvilku později. „Říkala jsem ti, že tě neviní.“
„Nemyslím, že by mě někdy dřív oslovil ‚profesore‘,“ vypravil ze sebe trochu otřesený Neville.
„Nikdy ses jako profesor nechoval, Neville,“ pronesla co nejlaskavěji. „Ne k němu. Když je v místnosti, stáváš se zase koktajícím studentem.“
„Nemůžu si pomoct, Miono.“
„Neplácej nesmysly,“ zněla rázně a zastavila před dveřmi do svých komnat. „Bez mrknutí oka jsi čelil Voldemortovi. Připouštím, že je Severus úžasně zastrašující, ale sotva je stejná liga.“
Neville si povzdechl. „Já vím, ale… Prostě se před ním cítím trapně. Nešikovný. Bylo by jednodušší, kdyby byl skutečně zlý,“ dodal smutně.
Zahrála na něj přísný pohled. „Musíš si uvědomit, že už nejsi studentem, Neville. Minerva je tvá zaměstnavatelka, ne tvá ředitelka koleje. A nesebere body, pokud se jí postavíš. Severus je ti rovný, není tvým učitelem, a slibuji, že ti nedá trest, pokud na něj promluvíš. Ve skutečnosti,“ dodala impulzivně, „myslím, že by tomu dal přednost.“
„Nechce se mnou mluvit.“
Hermiona odvětila s neúspěšně potlačeným úsměvem: „Ne; ale myslím, že by se s tebou rád dohadoval. Jsi ředitel Nebelvíru a jsem si jistá, že mu chybí rozepře s Minervou o famfrpálu a školním poháru. Má víc než dost lidí, co se ho bojí, Neville, a respektoval by tě víc, kdyby ses mu postavil – a kdybys bránil své studenty. Nemluvím o tomto případu; upřímně, nezaslouží si tvoji obranu. Mluvím o každodenních věcech. Občas má pořád tendenci šikanovat Nebelvíry – je mnohem lepší, než býval, ale čas od času má recidivu. Utkej se s ním kvůli tomu. Bude vrčet a vysmívat se ti, ale pokud dáš pozor na to, co skutečně říká, pochopíš, co myslím.“
„Nerozumím.“
„Popřemýšlej o tom, Neville. Jen zřídka ti říká opravdové ohavnosti, ne? Ne, nehádej se – mysli. No, uráží tvoji inteligenci, ale nikdy nijak zvlášť krutě. To nejhorší, co ti řekl, se týkalo tvé nešikovnosti v lektvarech – a nebyly to urážky, Neville, byla to pravda,“ dodala jemně a viděla jeho pochmurný úsměv. „Přesně tak; byl jsi děsný. Ale nikdy neurazil tebe. A nikdy neřekl něco opravdu osobního.“ Dotkla se jej na paži. „Mohl, víš. Znal celou pravdu o tvých rodičích, a o tlaku tvé rodiny, abys vynikl; přesně věděl, jak tě zranit, pokud by chtěl. Bude na mě naštvaný, že ti to říkám,“ svěřila se, „ale skutečně není pravda, že Severus nenávidí studenty; až na zvláštní výjimky, jako je Harry. Nepřežil by jako učitel tak dlouho, pokud by žáky nesnášel.“
Neville se zazubil. „Opravdu?“
„Opravdu. A buď upřímný – na jeho hodinách ses snažil mnohem víc než v jiných, že ano?“
„No… ano.“
„A nebylo pak snazší ignorovat hajzlíky jako Malfoy?“
Překvapeně se na ni podíval. „Neříkej mi, že to dělal z tohoto důvodu.“
„Ach, ne; dělal to, protože je opravdu trochu parchant. Ale mělo to pár docela užitečných vedlejších účinků, ne?“ zeptala se s úsměvem.
Navzdory sobě se zasmál a rozhlédl se kolem téměř provinile. „Myslím, že ano, když to podáš takto.“ Po chvíli mu úsměv povadl. „Ale, Miono…“
Zvedla ruku. „Vím, Neville. Lenka a Ginny jsou mé kamarádky a Severus je také můj přítel. Vím, co se stalo v tom posledním roce. Věř mi, když ti řeknu, že se kvůli tomu cítí strašně, bolestně provinile, dokonce i teď. Vždy bude. Přísahám, že by se to nikdy takto nevyvrbilo, kdyby měl jinou možnost. A ty to víš taky, že ano? Nikdy to nebylo osobní a každou vteřinu tehdy nenáviděl.“
Neville ji chvíli sledoval, než pomalu přikývl. „Ano, vím to. Ale to neznamená, že je to v pořádku.“
„Nic týkajícího se války nebylo v pořádku, Neville,“ tiše odvětila. „Všichni jsme dělali to nejlepší, co jsme mohli. Pokud tě to pořád tolik štve, možná bych ho mohla přemluvit, aby se ti omluvil – ale ručím za to, že oba jako muži byste se cítili neuvěřitelně trapně.“
„Ani ty nejsi tak přesvědčivá, Miono,“ usmál se. „Je to pořád divné, ty a on přátelé. Nenáviděl tě – myslím tím,“ opravil se pod jejím káravým pohledem, „vypadal, že tě nenávidí stejně jako ostatní.“
„No, byla jsem tehdy docela otravná,“ přiznala vesele. „Teď, když už jsem se přestala tak zoufale snažit něco dokázat, většinu času spolu vycházíme docela dobře.“
Neville se trochu zamračil, zrak se mu vzdálil, zjevně o něčem usilovně přemýšlel. Hermiona si uvědomila svoji vážnou chybu vteřinu předtím, než se mu rozšířily oči, až hrozilo nebezpečí, že mu vypadnou z lebky. A sakra.
„U Merlinových zašmodrchaných zkroucených vousů,“ vydechl a zbledl. „Je to on, že?“
Snažila se nepodlehnout panice a nasadila zmatený výraz. „Co?“
„Tvůj – ou, Merline. Tvůj tajemný kouzelník.“ Polkl a vypadal, že je mu špatně. „Je to Snape, že?“
Dlouho váhala, snažila se urovnat zamotané myšlenky, které jí naplňovaly mysl. Bylo na čase, aby na to někdo přišel. Mám své kamarády ráda, ale jsou pěkně pitomí. Mám čas seslat Obliviate. Severus bude zuřit. Byla bych opravdu mizerný Zmijozel. Neville nevypadá tak naštvaně, jak jsem si myslela. Nemá smysl to teď popírat. Přiznám to, nebo jej zakleji. Do háje.
„Ano,“ přiznala tiše. „Podívej, Neville, pojď ke mně a popovídáme si. Nechci to probírat na chodbě.“
Naprosto ohromený se za ní vploužil do obývacího pokoje a zkolaboval do křesla. „Nemůžu tomu uvěřit.“
Hermiona si povzdechla a podrážděně na něj pohlédla. „Co? Myslel sis, že jsem před rokem a půl potkala jiného inteligentního a náladového zmijozelského padesátníka poloviční krve, veterána války? Takového, kterého jsem dřív znala? Neville, prakticky jsem jeho jméno napsala třímetrovými ohnivými písmeny na oblohu.“
Už se chystal něco říct, zamračil se a zavřel ústa. „Myslím… že je to pravda. Ale no tak, Hermiono. Proč by někdo z nás hádal Snapea? Myslím tím – je – no, je to Snape,“ skončil nepřesvědčivě, až se snažila nesmát.
„Opravdu?“ dobírala si jej. „Nevšimla jsem si. Sakra, to je ale potom šok.“
„Víš, co tím myslím.“
„Ano, Neville, vím, co myslíš. Ale říkám vám to už přes rok, že není takový. Nikdo neviděl skutečného Severuse, jen umaštěnce z podzemí; protože jen to dovolil někomu vidět.“ Povzdechla si. „Než začneš úplně šílet, prosím, nezapomeň, že to je ten samý muž, který mi dal vydří prsten, který mě požádal, abych s ním v létě bydlela, který si způsobil dost problémů, aby našel mé rodiče, který, jak jsi sám připustil, mě dělá šťastnější, než jsem byla od… ani nevím od kdy.“
Opřela se a sledovala, jak se snaží to nějak pobrat. Chápala Nevillův úhel pohledu – Severus byl jeho trýznitel v dětství, muž, kterého se skutečně bál, dokud nevypukla válka a nepřidala jim k obavám. Byl to muž, o kterém si všichni mysleli, že je zrádce a vrah, a muž, který při několika příležitostech osobně mučil Nevilla do bezvědomí. Ale nikdo jiný jaksi nechápal, že to je jen jedna strana příběhu; bylo toho mnohem víc.
Po poměrně dlouhé době se na ni Neville zmateně podíval. „Pořád to nechápu. Ale… máš pravdu, jsi opravdu šťastná. Myslím, že by ses měla nechat prohlédnout u svatého Munga, ale… nevím, opravdu, ale opravdu divně to dává smysl. Popsala jsi ho docela dobře – chytrý, temperamentní, vysoký, tmavovlasý, ne hezký…“ Začal se dusit náhlým smíchem a ona se přidala. „Merline, Hermiono, to je šáhlé. Ty a Snape. Ale všichni jsme si mysleli, že po rozchodu s Ronem nebudeš šťastná jen tak s někým… a Snape je aspoň chytrý jako ty.“ Zamrkal. „A to ostatní, co jsi nám říkala – je pravda?“
„Ano.“
„Snape je sladký a ohleduplný.“ Vypadal špatně. „Bolí mě hlava.“
„Neville,“ pronesla pevně.
„Promiň. Jen je toho… hodně k pobrání, víš?“
„Jestli se budeš cítit líp, mne to taky překvapilo,“ ironicky mu předložila.
„To se vsadím. Jak – myslím… no… jak se to stalo?“
Hermiona se kousla do rtu, bojujíc se smíchem. „Opravdu chceš detaily?“
„Ne!“ vyjekl a ona se začala nekontrolovatelně hihňat.
Když mohla dýchat, s úsměvem si otřela oči. „Promiň, Neville, nemohla jsem odolat. Věř mi, nemám v úmyslu ti vyprávět o… tom.“
„Díky Merlinovi za ty dary,“ poněkud zezelenalý zamumlal.
Přemožená dalším smíchem se opřela v křesle. „Nejdříve jsme byli jen přátelé. To víš. Máme toho hodně společného a rádi mluvíme o stejných věcech, tak jsme hodně času trávili spolu. Taky jsme spolu pracovali – některá válečná zranění se mu dobře neuzdravila a já mu pomáhala s léčbou. To nás sblížilo. Stalo se to během léta – všichni byli zaneprázdnění, nebo to předstírali, tak jsem hodně času strávila u něj, a… jedno vedlo k druhému, dalo by se říct. Jsme spolu od… konce června? Neobtěžovala jsem se to datum si zapsat,“ ironicky dodala.
„Bolí mě hlava,“ zopakoval žalostně.
„Poprosím Severuse o lektvar, jestli chceš,“ nabídla potměšile.
„Nech toho.“ Vzal si hlavu do dlaní, přičemž vypadal rozkošně zmateně. „Tohle je… šáhlé.“
„To už jsi říkal,“ pronesla nápomocně.
„To neznamená, že to není pravda.“ Prohrábl si rukou vlasy. „Ví to ještě někdo?“
„Lenka. Hodně jsem jí toho řekla o přátelství se Severusem – protože nikdo jiný neměl zájem,“ dodala významně a viděla, jak sebou trochu škubnul, „takže věděla, že mi dal prsten s vydrou – nebylo to… z romantických důvodů; byl to děkovný dárek. Uhádla to o mých narozeninách, když jste se na něj všichni ptali.“
„Nikdo jiný?“
„Ne, ještě ne; i když jste všichni měli víc než dost informací,“ napomenula ho jemně. „Kolik nápověd potřebujete?“
Rozpačitě se zazubil. „Při pohledu zpět se to zdá docela zřejmé, že? Promiň.“ Se zamračeným výrazem se hloubavě rozhlédl po jejích komnatách. „Trávíš s ním hodně času?“
„Nebyla jsem tady od Halloweenu, jen si vyzvedávám věci,“ přiznala klidně. „Domácí skřítkové asi utírají prach.“
„Co Křivonožka?“
„Říkala jsem vám, že Nožka Severuse zbožňuje. Do sklepení se přestěhoval dřív než já.“
Neville chvíli tiše seděl a přemýšlel, než pomalu zavrtěl hlavou a podíval se na ni. „Všichni ostatní budou šílet, Miono.“
„Já vím,“ přiznala tiše. „Ale stejně to kamarádům řeknu – nakonec a až budu sama chtít. Zbytek světa se může jít vycpat. A i když budou šílet, Neville – pokud dojde na volbu mezi nimi a Severusem, vyberu si jeho.“
Rozvážně přikývl. „Je to vážné, že?“
„Je to nejlepší, co se mi kdy přihodilo, bez ohledu na jeho minulé činy. A nenechám ho odejít,“ řekla mu tiše, „i když je občas trochu parchant.“
Neville na ni dál hleděl, načež se najednou zazubil. „Dobrá, to mi stačí. Pořád si myslím, že jsi naprostý magor, ale jestli tě to dělá šťastnou – a pokud o tom nebudu muset poslouchat – pak jsem v pohodě. A nikomu to neřeknu.“
Čirou úlevou se jí zatočila hlava. „Díky, Neville. Opravdu.“ Po chvíli se zasmála. „Je to ta část, kdy řekneš, že by se měl o mě dobře starat, jinak?“
Zasmál se. „Nebuď hloupá. Co bych mu asi tak mohl udělat? V mžiku oka by mě skolil. Větší štěstí bych měl při líbání skvorejše.“
„Pravda,“ souhlasila a snažila se u toho znít omluvně namísto samolibě – byla pyšná na sílu svého Zmijozela.
„Díky za důvěru,“ suše poděkoval. „Víš, Minerva bude zuřit.“
„Není to její věc. Ještě nemám v úmyslu to říct sboru, pokud vůbec někdy budu.“
„Nedivím se ti. Oni… všichni ho opravdu nenávidí.“
„Vím. Věř mi, že to vím. A také Severus. Koneckonců je trochu těžké si toho nevšimnout.“
„Vadí mu to?“
„To se těžko řekne. Většinou je mu to jedno, ačkoli je to trochu přetvářka. Nenechá se tím zatěžovat, ale… zraňuje ho to. Když se nad tím, Neville, zamyslíš, téměř každý, koho zná, jej nenávidí. A tak je tomu prakticky celý jeho život. Je velmi osamělý.“
Neville se zatvářil zamyšleně. „Myslím… že ano. Není – není to opravdu spravedlivé. I Harry přiznává, že by to bez Snapea nezvládl.“
„Pracuji na tom,“ řekla mu. „Pěkně jednu věc za druhou.“
XXX
„Severusi?“ zavolala.
„V laboratoři,“ linul se po schodech hlas. Našla jej opřeného o jeden ze stolů, jelikož se zřejmě zabral do malé knihy o magických vlastnostech různých plynů. „Hezky sis popovídala s Longbottomem?“ nepřítomně se zeptal.
Složila ruce a významně se na něj podívala. „To mi řekni ty.“
„Pardon?“
„Severusi, vím, že jsi poslouchal. Jakmile jsi zjistil, že chci domluvit Nevillovi, aby se choval jako chlap, šel jsi za námi – když už nic jiného, tak z čiré zvědavosti.“
Zvedl jedno obočí a povýšeně si ji přeměřil, načež se znenadání uculil. „Jen než jste vešli do tvých komnat,“ přiznal s třpytícíma se očima. „Přímo do tvých pokojů nevede žádný průchod. Předpokládám, že rozhovor se vyvíjel dobře? Vrátila by ses mnohem dřív, kdybys na něj jen seslala Obliviate.“
„To bych neudělala!“ protestovala.
Zvedl druhé obočí. „Viděl jsem tě sáhnout po hůlce, ale jeho ne.“
Hermiona se na něj zašklebila. „Ano, rozhovor se vyvíjel dobře. Ještě je trochu vyděšený, ale více méně to akceptoval. A nikomu nic neřekne. Myslím, že také pochopil poselství o tom, aby byl víc sám sebou.“
„Co tě, hrome, posedlo, že jsi mu řekla o mé touze se s ním dohadovat?“ zeptal se, přičemž odložil knihu a pobaveně se na ni podíval.
„Protože vím, že se toho ve skutečnosti neodváží,“ odvětila s pokrčením ramen. „Ale měl by teď být trochu statečnější při hovorech s Minervou. Nejsem si sice ještě jistá, proč to považuješ za tak důležité, ale vím, že plánuješ něco docela velkého, tak jsem myslela, že by to mohlo pomoct.“
„Nevím ještě, jestli bude důležitý,“ odpověděl záhadně, „ale určitě neuškodí mít silného ředitele Nebelvíru.“
„Schválně jsi zase otravný. Je něco ve vzduchu v tomto kabinetě, že tu celou dobu mluví ředitelé v hádankách?“ zeptala se.
Tiše si odfrkl. „Ne, to jen Brumbál – ačkoliv dopřej mi století na ztrátu několika mozkových buněk a možná tak také skončím. Jsem jen opatrný; nikdy neodhaluji plány, dokud nevím, že budou fungovat. To víš.“ Pokrčil rameny. „Pokud mě chceš v neděli doprovodit k McGonagallové, uvidíš realizaci první fáze – ve skutečnosti bys tam měla být, protože se tě to bude částečně týkat.“
„Já? Proč – neřekneš mi to.“ Podrážděně se na něj podívala. „Jsem z tebe občas frustrovaná, Zmijozeli.“
„Bylo by s tebou něco v nepořádku, pokud bys nebyla,“ zavtipkoval Severus. „Jsem, koneckonců, velmi frustrující.“
„Alespoň to přiznáváš.“
„Poznej sám sebe, Hermiono, poznej sám sebe.“ (2)
XXX
Druhý den byla sobota a vzhledem ke vzruchu posledních několika dnů se Hermiona těšila, že si pospí; ale jistý Zmijozel měl jinou představu – ne, že by byla tolik nespokojená se vzbuzením polibkem na krk, zatímco jí prsty vklouzl pod vytahané tričko, v němž spala. „Vidím, že někdo tu má lepší náladu,“ zamumlala ospale a neartikulovaně zabroukala spokojeností, když si uvědomila, jak se jí tiskne k zádům.
Severus se tiše zasmál, ale neobtěžoval se s odpovědí. Příliš jej zaměstnávalo okusování jejího ušního lalůčku, zatímco dlaní jí obkroužil ňadro. Reagovala ospale a s povzdechem se prohnula do toho doteku. Chvěla se, když druhou rukou zamířil dolů přes břicho, aby dorazil do jejího klína – už před měsíci přestala do postele nosit spodní prádlo, protože to nemělo smysl. „Víš, že obvykleji se říká: ‚dobré ráno‘.“
„Přestaň si stěžovat,“ zamumlal jí do pokožky a zároveň jí oždiboval citlivé místo pod uchem. Prsty jí vklouzl mezi stehna. „Nic na nás není ‚obvyklé‘ a ty to víš.“
„Hm… To je pravda,“ připustila a posunula boky tak, aby mu umožnila lepší přístup, zatímco se jí tričko trochu vyhrnulo. Jemně jí prsty dráždil bradavku, dechem ji hřál na krku a prsty druhé ruky začal se sérií pomalých, mučivých kroužků kolem místa, kde jej chtěla nejvíc. „Strašně škádlíš, Severusi,“ zamumlala se snahou se nevrtět.
„Mám zastavit?“ pobaveně se zeptal tichým hlasem. S rozhodnutím, že právě teď by to nebylo fér, se Hermiona přestala snažit udržet v klidu a zcela záměrně se proti němu zavrtěla. S vítězoslavným úsměvem zaslechla zadrhnutí jeho dechu. Po kůži se jí převalil jeho bohatý, hluboký, téměř hmatatelný smích a ona se zachvěla a kousla do rtu, když se prsty vnořil hlouběji a dál dráždil.
Nastavil pomalý, nesnesitelný rytmus mezi rukou jemně hladící ňadro a druhou laskající její klín. To rozšířil o ústa na krku; ty neúprosné podněty v ní vyvolaly úpění v čiré frustraci a dohnaly ji na hranici žebrání, než do ní prsty vklouzl. Ale i pak se držel zpátky. „Severusi…“ zašeptala se zavřenýma očima a pohnula boky, aby našla hlubší kontakt. „Prosím…“
Posunul se, rukou s vlhkými prsty jí přejel po stehně, aby jí odtáhl nohy od sebe; cítila teplo jeho vzrušení, když jí vášnivě zašeptal do ucha: „Ano…“ a pak do ní pomalu zezadu vstoupil. Tělem obkresloval její. Nemohl se v této poloze moc hýbat, ale vzhledem ke všemu jeho dráždění to nepotřeboval; pomalé houpavé pohyby jeho boků, to noření do jejího nitra ji přivedlo k okraji. Vnitřními svaly se kolem něj stáhla, zatímco zasténala před prvním stahem. Vykřikla, zachvěla se a rozpadla se mu v náručí.
Lapala po dechu a uvolnila se, ale mírně se zamračila, když se stáhl – stále tvrdý. „Ty jsi ne…“
„Ještě ne,“ zapředl hlasem, který by měl být pravděpodobně ilegální. „Mám jiné plány.“
Při přetáčení – s jistými obtížemi, protože odmítal uvolnit náručí, což vyžadovalo velké množství příjemného vrtění – se na něj dívala. Vrátil jí pohled s naprosto hříšným úsměvem, který byl stejně tak nemravný jako jeho hlas. „Doufám, že na dnes nemáš něco důležitého, Hermiono,“ informoval ji hedvábně, „protože pokud nenastane stav nouze, nemám v úmyslu dovolit ti opustit tuto postel.“
Jen ta myšlenka způsobila, že se jí stále citlivé svaly stáhly, a způsobily jí nádherné chvění. Udržela však sebekontrolu a zvedla na něj obočí. „Ano? A co když vznesu námitku proti tomuto plánu?“
Hlas se mu snížil do hlubokého zavrčení. „Námitka se zamítá,“ a políbil ji.
XXX
„No,“ ospale pronesla Hermiona svému milenci, „jestli toto bylo nějaké prohlášení o tvém postupujícím věku, mohu jedině říct, že se nemůžu dočkat tvých dalších narozenin.“
„Hm,“ líně zamumlal Severus; zněl oprávněně spokojený sám se sebou. „Copak se muž nemůže probudit v dobré náladě, aniž by byl nařčen z krize středního věku?“
Potlačila smích. „V dobré náladě?“ zopakovala s úsměvem. „Celý den je to trochu víc než jen ‚dobrá nálada‘, Severusi. Pochybuji, že budeme moci zítra chodit rovně.“ Ve skutečnosti bude asi zítra trochu rozbolavělá, ale určitě si nehodlala stěžovat; zcela jistě to stálo za to, rozhodla se líně. „Cokoliv ses snažil dokázat, uspěl jsi,“ dodala a snažila se nezívat – byl to báječně únavný den. „Ačkoliv někdy bude třeba proces zopakovat, jen aby se potvrdilo, že to nebyla náhoda…“
Opatrně se protáhl a uvolnil, nepřítomně si hrál se zatoulaným pramenem vlasů. „Nemívám dobrou náladu příliš často,“ poznamenal mimochodem. „Zjevně jsem byl sexuálně vyhladovělý.“
„To rozhodně.“ Uhnízdila se k němu blíž a naslouchala jeho dechu. „Víš, hodně lidí, kteří trpí stresem nebo úzkostnými stavy, má zkušenost se sexuální dysfunkcí,“ poznamenala.
Provlnila se jím vibrace tichého smíchu a přitáhl jí paži kolem ramen. „To je asi jediný syndrom, který jsem neměl.“
„Hm. Ještě že tak, opravdu.“ Hermiona zavřela oči, každý nádech s sebou přinesl jeho měděně-kouřovou, dešťově-bylinkovou vůni a ten pižmový pach sexu. „Teď, když jsi dokončil nestydaté zneužívání mé osoby a přivedl nás k vyčerpání, nepředpokládám, že by ses cítil na uvaření snídaně?“
„Snídaně?“ zopakoval pobaveně; cítila, jak zvedl hlavu. „Jsou tři čtvrtě na čtyři.“
„Opravdu? Budiž. Pak tedy odpolední čaj? Mám strašný hlad.“
„Nakrmil jsem tě,“ zaprotestoval.
Při té vzpomínce se usmála. „Problém se zbytkem čokoládového dortu v tomto konkrétním případě je, že jej moc nezbylo, až na třešně v čokoládě a šlehačku. A tak či tak, ve skutečnosti jsme ho moc nejedli.“ Jen štěstí, že dával přednost osobnímu praní prádla; bůh ví, co by si domácí skřítkové mysleli, kdyby viděli jejich prostěradla.
„Hm,“ souhlasně zamumlal Severus při zívnutí. „Teď, když to zmiňuješ, mám trochu hlad. Za chvíli něco seženu. Jakmile budu mít sílu se hýbat.“
„Viň jen sám sebe.“
„To není pravda. Ty jsi také na vině. Pochybuji, že bych se tak důkladně unavil sám.“
„Stěží to byla moje vina. Jsi… velmi odhodlaný, když chceš.“
Tiše se zasmál. „Jak jsem řekl při několika předchozích příležitostech, Hermiono, zrovna jsi neprotestovala.“
„Byla jsem informována, že pokusy o vyvolání hádky bych neměla akceptovat,“ odvětila škrobeně, „tak jsem se rozhodla šetřit dechem na… něco jiného.“ Hlavně na sténání jeho jména, ale neviděla důvod mu to připomínat – už tak byl dost samolibý.
Jedinou jeho odpovědí bylo další zívnutí, než si spokojeně povzdechl, ospale se jí přitiskl k vlasům a uvelebil se hlouběji v posteli.
Sobota byla úžasná, ale neděle už to slibovala podstatě méně. Jakékoliv soukromé setkání Severuse a Minervy se v tyto dny stávalo poněkud náročným, nemluvě o kanceláři, která byla dějištěm tolika osobní historie mezi nimi. Severus na ni pohrdavě odkazoval jako na ‚bidýlko‘ předchozích ředitelů, a s následkem těch ohavných událostí minulého týdne… Hermiona napůl seriózně zvažovala přeměnit si ochrannou výstroj.
„Severusi, prosím, řekni mi, o čem to bude?“ znovu se jej ptala bez velké naděje. Vytrvale jí odmítal třebas jen naznačit.
„Říkal jsem ti, že uvidíš,“ roztržitě odvětil, zatímco zíral na svůj odraz, jako by jej zrcadlo osobně urazilo. Stejně jako Hermiona neměl rád veškerá očarovaná zrcadla a bylo známo, že zapáleně proklíná jakékoliv neživé předměty, které k němu promluvily.
„Vůbec nevěřím, že je to z opatrnosti,“ zamumlala kysele. „Prostě se ti to tajnůstkářství líbí.“
„Možná,“ odpověděl klidně se slabou stopou pobaveného zablesknutí v očích.
„Zmijozelové,“ povzdechla si a vzdala se. „Jsi nemožný.“
„Děkuji. Jsi připravená?“
„Připravena se krýt,“ ironicky pronesla, zatímco jej následovala ven ze sklepení a dál chodbami hradu. „Bude to ten druh rozhovoru, co zahrnuje i násilí?“
„Doufám, že ne.“
Stejně jako dřív se chrlič před dveřmi do kanceláře Severusovi uklonil a odsunul se i bez hesla. V tichu vystoupali po schodech nahoru. Vypadal napjatě, ale ne víc než obvykle. Zaklepal na dveře a vyčkal na Minervino tiché: „Vstupte.“
Ředitelka od své práce vzhlédla a kývla na něj. „Severusi. A Hermiono? To je překvapení. Pojďte dál, má drahá – co vás sem přivádí?“
„Severus mě požádal, abych se připojila,“ vysvětlila. „Aniž by mi řekl proč,“ dodala a podrážděně se na něj podívala, což on naprosto ignoroval.
„Posaďte se, oba. Čaj?“
„Ne, děkuji.“
Poté, co se usadili – a portréty se přesunuly do rámů s lepším výhledem, jak si Hermiona všimla – vrátila Minerva pozornost k Mistrovi lektvarů. „Dobrá, Severusi, co si přejete probrat?“
„Jak jsem řekl ve čtvrtek večer…“ začal.
„Ve čtvrtek večer jste toho řekl hodně,“ poznamenala suše.
Strnule sklonil hlavu. „Omlouvám se. Pro všechny zúčastněné to byl náročný den.“
Minerva se na něj pevně dívala tak dlouho, až si jeden z portrétů na zdi významně odkašlal – Hermiona silně podezřívala Dilysu. S povzdechem ředitelka věnovala obrazům podrážděný pohled a vrátila jej k Severusovi. „Budiž,“ neochotně připustila. „Dobrá. Pokračujte.“
Zhluboka se nadechl a opřel se. „Jak jsem řekl ve čtvrtek večer, mám pocit, že by měly nastat nějaké změny.“ Odmlčel se. „Mohu mluvit upřímně?“
Ředitelčiny rty sebou na okamžik škubly a téměř se usmála. „Neudělení povolení vás nikdy dřív nezastavilo.“
Severus zamrkal a mírně naklonil hlavu na stranu; některé z rysů jeho tváře se nepatrně zjemnily. Hlas neměl tak opatrně formální, když odvětil s úmyslným napodobením: „Budiž.“
Hermiona se trochu uvolnila a koutkem oka zachytila Brumbálovo pousmání; oba se zjevně vědomě snažili udržet slušný ráz setkání.
S mírným předkloněním Severus bez úvodu předložil: „Způsob, jakým se učí dějiny čar a kouzel, se musí radikálně změnit.“
Minervu to trochu překvapilo – což i mohlo, pomyslela si Hermiona; koneckonců to přišlo z ničeho nic. „Váš smysl pro dramatičnost je známý, Severusi,“ nakonec se vyjádřila, „ale neřekl byste něco takového bez důvodu. Povyprávějte mi vše a od toho se odpíchneme.“
„Jak si přejete,“ odpověděl, usadil se do křesla a prsty sepjal do stříšky, zatímco sbíral myšlenky. Netrvalo to dlouho; evidentně si naplánoval, co přesně říct. „Ten čtvrteční incident by se nikdy nepřihodil, pokud by ty dívky věděly, co jejich čin skutečně znamená. Pohovořil jsem si poté s mnoha svými studenty a zjistil jsem, že jim v podstatě neutěšeně chybí znalosti o válce. Zjevně se jim musí dostat vzdělání o tom, co přesně se stalo; stejně jako zjevně to musí být zodpovědnost Bradavic. A válka spadá do oblasti dějin čar a kouzel.
Dějiny, jak jsou v současné době vyučovány, abych byl upřímný, jsou zbytečnou ztrátou času a zdrojů. I za mých školních let se na ně do značné míry pohlíželo jako na skvělý čas pro psaní jiných domácích úkolů, anebo pro spaní. Binns byl mizerným učitelem za života a smrt na tom nic nezměnila. Témata, která přináší, jsou pro většinu studentů bezvýznamná a měla by být ponechána na úroveň zkoušek OVCE jen pro ty, kteří mají o předmět i nadále skutečný zájem; styl jeho výuky ovšem zajistil, že mezi studenty je velmi málo skutečně zaujatých potenciálních historiků.
Navrhuji kompletní zrevidování předmětu. Osnovy zoufale volají po přepracování – hodiny o původu kouzelnického utajování a čarodějnických procesech stojí za ponechání, ale nevybavuji si nic jiného, hodnotného. Omezte povstání skřetů na jednoduchý přehled toho, co se stalo, a na hlavní důvody jejich vzniku – není třeba strávit celý rok výukou všech těch podrobností, když to nenavýší vědomost o problému a všechno bude zapomenuto pět minut po složení poslední zkoušky. To samé platí i pro války obrů. Namísto toho bychom se měli zaměřit na konflikt Grindelwalda a obě války proti Pánu zla, a na samotnou historii Bradavic – na zakladatele, naše spojenectví s Krásnohůlkami a Kruvalem, turnaj tří kouzelnických škol. Většina čistokrevných zná pár drobností; ostatní studenti nevědí nic, pokud nejsou nesnesitelnými vševědy, kteří se můžou přetrhnout, aby se sami naučili zpaměti Dějiny bradavické školy,“ suše dodal a Hermiona se kousla do rtu, aby skryla úsměv, když pokračoval.
„Nový učitel bude nutný, protože Binns je, upřímně řečeno, beznadějný. Mám dojem, že by nadále přednášel po celou věčnost prázdné místnosti, aniž by si všiml, že v ní nemá žádné studenty; v tyto dny nemá nijaké povědomí o svém okolí. Ostatní duchové rádi zasáhnou a pomohou mu přizpůsobit se skutečnosti, že nebude učit. Jeho náhrada potřebuje jen částečný úvazek, stejně jako teď obrana proti černé magii – mnoho z věcí, které jsem navrhl, může být pokryto přednáškami těch, kteří byli zapojení jak v Řádu, tak i jinde.“
Hermiona se snažila nezírat na něj příliš nevěřícně; odkud se to vzalo? Na to vše přišel od čtvrtka? A neřekl jí ani slovo. Portréty se přestaly vrtět a mluvit a všechny pozorně naslouchaly; i Brumbál neměl žádný výraz a soustředil se, po jiskřičkách ani vidu. Minerva se mračila, ale vážně poslouchala a dokonce si začala zapisovat poznámky.
„Binns nepobírá plat; nový učitel bude živý, a tedy bude požadovat výplatu,“ pomalu pronesla, spíše přemýšlela nahlas, než že by protestovala.
Severus pokrčil rameny. „Je to deset let, co jsem měl nějaké povědomí o bradavických zdrojích. Neznám váš rozpočet, nebo jeho flexibilitu, a nevím, jak ochotná je rada či ministerstvo provádět změny. Nicméně, určitě to možné je.“
Minerva se mračila do svých poznámek a nějakou chvíli byla zticha. „Možná,“ nakonec pronesla. „Máte pravdu, současný předmět je ostudný a je pravda, že studenti potřebují vědět víc o válce, stejně jako i o dalších důležitých událostech…“ Vzhlédla a provrtala jej pohledem. „Byl byste skutečně ochotný se postavit a přednášet o Smrtijedech?“
Rty se mu stáhly a oči zatvrdily, když shlédl do svého klína. „Když budu muset,“ zdráhavě odvětil po krátké a nepříjemné pauze, „ale mé znalosti o válce jako celku jsou poněkud omezené. Hlavně jsem se zabýval osobními akcemi Pána zla, nikoliv jeho širšího boje. A fungoval jsem na velmi striktně a úzce vymezené platformě,“ dodal významně směrem k Brumbálovu portrétu.
„To je nápad,“ poznamenala najednou Hermiona. „Portréty. Albus zná o válce víc než kdokoliv z nás; byl nejblíže tomu vidět celý obraz. Plus konflikt s Grindelwaldem. Stejně jako žijící veteráni, mohou i zemřelí hovořit o svých zkušenostech. Jediný stálý učitel nebude třeba, pokud nalezneme někoho s dostatkem času, aby zkoordinoval množství hostujících přednášejících a dal dohromady podklady na zkoušky.“
Minerva přikývla s ignorováním Brumbálova pokusu o protest, a poznamenala. „Připouštím, že to stojí za zvážení. Albusi, přestaňte se vrtět,“ dodala, aniž by vzhlédla. „V této chvíli je vše v hypotetické rovině. V případě potřeby nadiktujete poznámky tomu, kdo bude učit.“ Zamyšlená pomalu přikývla. „Přednesl jste některé dobré myšlenky, Severusi, jakkoliv mě bolí to přiznat. Zvážím to a dojdu k vlastním závěrům – takovéto reformy potřebují čas na realizaci. Předpokládám, že toho je víc, co byste si přál prodiskutovat?“
Přikývl. „Profesorka Grangerová mi řekla o konečném cíli zařazení studia mudlů mezi povinné předměty, a to ze stejných důvodů, jako jsou, doufejme, budoucí reformy dějin čar a kouzel – odstranění nevědomosti. Často je jednodušší provedení více významných změn najednou než je rozkouskovat – několik konkrétních námitek se objeví v každém případě. Zkombinování revize dějin čar a kouzel s touto změnou u studia mudlů snad zmírní celkový dopad.“
„A myslíš, že jsi vymyslel, jak na to?“ zeptala se zírající Hermiona. Čeká nás později pár slov, Severusi Snape. Měl jsi o tom se mnou předem promluvit.
Opět projevil iritující schopnost poznat, co si myslí, a mírně odpověděl: „Ne, jinak bych to s tebou již probral. Ale přemýšlel jsem nad jednou či dvěma možnostmi, které by takový plán mohly usnadnit.“
Minerva si podala další kus pergamenu. „Poslouchám.“
Severus se nadechl. „Aurora Sinistrová léta tvrdí, že si už nepřeje učit na plný úvazek,“ pomalu předkládal. „Pokud se astronomie změní z povinného předmětu prvních pěti ročníků na volitelný od třetího výš, vyváží to přesun studia mudlů z volitelného na povinný. Astronomie není, podle mého názoru, klíčový předmět, který potřebují znát všichni studenti; volitelnost by dovolila těm, kteří o ni mají zájem, pokračovat ve studiu.“
„Většina astronomie probíhá v noci,“ se zamračením po chvíli poukázala ředitelka. „Neuvolní to místo v rozvrhu.“
Přikývl. „To bude asi hlavní problém,“ souhlasil klidně. „Možná by se některé hodiny dějin mohly konat ve večerních hodinách – mnoho hostujících přednášejících bude stejně během dne pracovat a nebudou vždy moci dostat volno. Některé přednášky by mohly být zredukovány na jednu týdně pro mladší skupiny, pro třetí ročníky s možností volitelnosti pokročilých kurzů, které obsahují látku navíc – zejména bylinkářství není přímo zásadní a jistě by bylo méně nebezpečné, pokud by třídy byly složené převážně ze studentů, kteří k němu mají způsobilost. Ačkoliv toto bude potřeba probrat s jednotlivými učiteli. Formule, přeměňování a obranu s klidným svědomím zredukovat nemůžeme – z povinných předmětů jsou pro většinu studentů nejdůležitější.“ Ušklíbl se. „Bude velmi obtížné zmenšit osnovy lektvarů, ale v případě, že by se neukázala jiná možnost, pak zde může existovat nějaká vůle.“
Minerva si zapsala několik dalších poznámek. „Proč vám na tom tak záleží, Severusi?“ zeptala se podmračeně. „Sám jste studium mudlů neměl, jak si vybavuji. Nemyslela jsem si, že vás ten předmět nějak zajímá.“
„Nevybral jsem si ho, protože jsem necítil potřebu. Můj otec byl mudla a o mudlovském světě jsem věděl víc než většina mého ročníku,“ odpověděl přezíravě, „a v každém případě nebyl předmět dobře vyučován – kromě toho, jako Zmijozel v té době, pokud bych si zvolil studium mudlů, spolužáci by mi ze života udělali ještě větší peklo. S Hermionou jsem probíral, čeho chce dosáhnout a proč, a souhlasím s ní.“ Odmlčel se a tiše dodal: „Z první ruky jsem viděl, k čemu mohou vést předsudky a nevědomost. Nechci to vidět znova.“
„To proto tak tlačíte na svoji kolej?“ zamračeně se zeptala ředitelka.
Severus se zatvářil nechápavě. „Promiňte?“
„Na začátku května si druhé ročníky mají vybrat další dva předměty na následující rok – v některých případech tři, ale ne více, ne po Hermionině příkladu…“ Hermiona se zazubila při vzpomínce na stres toho roku a Minerva pokračovala: „Ale hned po Vánocích předložili krátký seznam tří nebo čtyř možností, které zvažují. Každý zmijozelský druhák si jako jednu z možností vybral studium mudlů.“
„Opravdu?“ zamumlal Severus. „Neměl jsem tušení.“
„Opravdu?“ zeptala se Minerva sarkasticky.
Ředitel Zmijozelu pokrčil rameny. „Většina z nich si vybrala bez mého přičinění, ujišťuji vás. Doporučil jsem zvážit mudlovská studia těm, kteří si přišli pro radu, pokud jsem si myslel, že se něco mohou naučit, ale nic víc.“
Jsi zatracený lhář, pomyslela si Hermiona a dívala se na něj. Nevěděla, že to udělal – ačkoliv s odstupem času to asi měla uhádnout. Žádný Zmijozel by ani vteřinu její předmět nezvažoval, pokud by jim někdo respektovaný nenavrhl, aby o tom popřemýšlel. Ó, ano, dneska si o tom rozhodně popovídáme.
Minerva nevypadala o moc víc přesvědčená, ale po pokusu vyhrát nad ním souboj v zírání – ztráta času; v zírání by vyhrál nad kočkou a ve skutečnosti by pravděpodobně tu soutěž vyhrál i s baziliškem – to nechala být a vrátila se k poznámkám. „S některými úpravami by to mohlo fungovat. Opět to bude potřebovat mnohem víc času na promyšlení a prodiskutování, ale je to nápad, který stojí za zvážení.“
Bylo to jasné propuštění, ale Severus se ani nepohnul. „Je ještě jeden, méně dramatický návrh, který jsem chtěl předložit.“
Ředitelka si povzdechla. „Ano?“
„Kurz léčitelství jako možnost pro starší studenty. Nebo možná večerní hodiny pro ty, kteří mají zájem. Příliš mnoho studentů se každý den zraní a nejdou na ošetřovnu – já se určitě obtěžoval jen zřídka. Pokud se pokouší vyléčit se sami, mohli bychom je naučit dělat to správně.“
S prsty bubnujícími o stůl se na něj Minerva zamračila. „Běžte, Snape.“
Rtů se mu dotkl malý úsměv, než sklonil hlavu. „Ano, paní ředitelko.“
(1) Posttraumatická stresová porucha (PTSD), více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Posttraumatick%C3%A1_stresov%C3%A1_porucha
Jedinou zmínku o komplexní posttraumatické stresové poruše (C-PTSD) jsem našla zde:
http://www.intervencnicentrum.cz/images/knihy/Postraumaticka_stresova_porucha_v_kontextu_DN_2012.pdf
Posttraumatická porucha roztrpčení (PTED) – touto poruchou trpí lidé spolehliví, ale totální workoholici. Když se něco nepovede (může to být i maličkost) začnou to shazovat na všechny ostatní a upadají do letargie. S překladem a osvětlením pomohla Arabeska, tímto jí děkuji.
(2) Severus cituje řecký nápis vyrytý nad vchodem chrámu Apollóna Delfského: http://sk.wikipedia.org/wiki/Nosce_te_ipsum