Preklady fanfiction Harryho Pottera

Všechna koťata byla shromážděna na společenském hřišti. Někteří si povídali nebo hráli hry a Střapěnka mě naprosto ignorovala. Místo aby mě opečovávala, dělala si malé klikyháky na pergamen a příležitostně se pozastavila, aby si promluvila s knihou. Byla naprosto ponořená do... čehokoliv, co dělala, a bylo osm čtyřicet pět. Perfektní. Když teď odejdu, budu moci přijít včas a nevypadat vyflusnutě. Možná bych se mohl na chvíli schovat, nechat ji čekat – aby trochu zesílilo napětí. Tiše jsem sklouzl ze svého křesla a vydal se k únikovému kameni.

„Kam myslíš, že jdeš, Křivonožko?“

„Nádherný.“

„Nebylo ti dobře, takže zůstaneš dnes v noci se mnou a budeš odpočívat.“

„Ne... ale... jde o to...“ Byl jsem odnesen zpět a položen na křeslo vedle ní. Počkal jsem, dokud nebude znovu zabraná do práce, a zkusil to znovu. Právě, když jsem téměř dosáhl cíle, sevřely se kolem mě dvě ruce a byl jsem znovu nesen vzduchem pryč.

„Hej, Her-mňau-mňau, ta tvoje kočka se zase snažila zdrhnout.“

„Ach, děkuji, Šajnusi !¹   Tak, Křivonožko, jestli nezačneš poslouchat, budu tě muset dát do přepravky. Potřebuješ se zotavit.“

Tohle se mi přece nemůže dít! Já, Nádherný, chtíčem posedlý mladý kocour, mám žhavé rande! Teď možná dokonce stojí na chodbě ve čtvrtém patře a snaží se uklidnit zběsile tlukoucí srdce. Bylo to bezvýchodné. Pokaždé, když jsem se pokusil hnout, zaměřil se na mě pár slídivých očí.

Už bylo jedenáct, když se Střapěnka postavila a narovnala. „No, myslím, že to pro dnešek stačilo. Pojďme spát.“

Jedna věc, kterou jí musím přiznat; nezdržovala. Během deseti minut byla v posteli a rychle usnula s docela nedívčím pochrupováním. Konečně...

Uháněl jsem do chodby ve čtvrtém patře a našel ji opuštěnou. Prohledával jsem hrad celé hodiny, ale nikde žádná známka po paní Norrisové. Zřejmě se ve svém pokoji uplakala ke spánku, chudinka, sladká a nevinná.

V chladném světle vycházejícího slunce jsem se vrátil do ložnice. Chtělo se mi brečet.

* * *

„Vyspal ses dobře, Křivonožko? Cítíš se dnes lépe?“

„Prostě jdi.“

Potom se objevila ta hloupá domácí skřítka. „Je tak, že si pán přát poslední jídlo? Perky myslet... snídani.“ Ve skutečnosti se chichotala. Nebyl jsem v náladě, kdy bych snesl posmívání od nějakého člověkoida.

„Ano, a pospěš si s tím.“

Uklonila se. „Příslušník mít právo na poslední přání.“ S chichotem zmizela a vrátila se se slaninou. „Ať si to pán užije, dokud může.“ Otočila se k odchodu a snažila se skrýt smích.

„Hej! Pervy, pojď sem. Co je tady k smíchu?“

„Nic. Pane.“

„Žádné nic. Proč se směješ?“

„Je tak, že příslušník plánuje opustit dnes Nebelvírskou věž?“

„Samozřejmě. Mám úkol.“

Přitiskla si ruku na ústa, aby utlumila vyprsknutí. „Ten nejvíc statečný ze statečných a nejvíc hloupý z hloupých, jak těžké je rozeznat,“ řekla, zřejmě sama sobě. S prásknutím zmizela. Jsem obklopen nezpůsobilci.

Střapěnka se krátce poté vrátila se slaninou, ale já byl až příliš rozrušený, než abych jedl. Její slova tomu nepomohla.

„Ach, Křivonožko, měl jsi dneska být dole na snídani. Filchova kočka přišla do Velké síně a já jsem nikdy nic takového neviděla! Honila se kolem celého nebelvírského stolu a dokonce skákala do našich tašek! Mohla bych přísahat, že se na mě zhnuseně podívala. Všechny tím ubezpečila, že je naprosto šílená!“

Ano, přesně jak jsem si myslel; tiše se uplakala ve svém pokoji až ke spánku. Ne, tak to nebylo. Pokud byla ve svém pokoji, kula tam pikle, jak se mi pomstít. Pravděpodobně plánovala něco, co by znamenalo, že V- nebude mít na výběr a bude muset řezat. Trhl jsem sebou. Má srst sebou trhla. Dokonce i mé fousky sebou trhly.

Možná by byl dobrý nápad strávit celý den schováváním... mám na mysli odpočíváním kvůli tomu uchu.

No tak, Křivonožko! Jsi kočka nebo hraboš? Běž tam a všechno jí vysvětli. Je dospělá, rozumná, vyzrálá... Já zemřu. Myslím, že bude asi lepší mít to za sebou.

Chodby byly tajuplně tiché, jako by v očekávání. Občas jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, ale nikdy jsem nikoho nepřistihl – jen skřítky při uklízení. Když o tom teď přemýšlím, neměli by mít kartáče nebo něco takového?

Plížil jsem se chodbami a kontroloval rohy. Rozhodně jsem do ní nechtěl náhodou vrazit.

„TY!“

Jejda. Podařilo se jí mě obejít. Otočil jsem se a obdařil ji podmanivým úsměvem. Ucítil jsem závan chladu, když mi švihla drápky přímo před nosem.

„Podívej, omlouvám se.“

„Omlouváš? OMLOUVÁŠ? Víš vůbec, jak dlouho jsem čekala na té chodbě? VÍŠ?“

Předpokládal jsem, že je to řečnická otázka, a tak jsem mlčel.

„DVĚ HODINY! Dvě hodiny jsem tam seděla jak nějaká pitomá puberťačka a čekala, až dorazíš. Užil sis dost švandy? UŽIL? „Ále, ta je blbá jak pes, ta tam bude dřepět a čekat. Myslí si, že se o ni vážně zajímám, však ona počká.“ Nezajímáš, co? Za co mě máš? Za blbou kočku z ještě blbější frašky, ze které si budeš dělat blázny a oblbovat ji, dokud si nenajdeš opravdovou přítelkyni? Náležité kočky, které mají náležité kouzelníky, aby se o ně starali. Jste všichni stejní a JÁ TĚ NENÁVIDÍM!“

Potom začala mmrrnčet. Nesnáším, když tohle kočky dělají; nikdy nevím, jak reagovat.

„Ne! Tak to není. Moje služebná mě nechtěla minulou noc pustit ven. Vyhrožovala, že mě zavře do přepravky.“

„TVÁ služebná vyhrožovala TOBĚ? Ty vůbec nejsi kočka.“ Vyplivla poslední slova. „Ty jsi MAZLÍČEK!“

Ou, to zabolelo. „Ne, nejsem! Mimochodem... je to tvoje vina.“

Už jste si někdy přáli, abyste mohli zachytit slova ve vzduchu, ještě než dojdou k uším toho druhého? Bylo to přesně jako tehdy ve vlaku, když přišly ty věci. Náhle se velmi, velmi ochladilo.

„Moje vina? Tohle by mělo stát za to. Tak dělej, čekám.“ Už měla i vytažené drápky.

„No, tys... škrábla... mě do ucha...“

„Právem.“

„Možná... zřejmě... a... proto mě nechtěla pustit ven. Řekla, že... se musím zotavit.“

PLESK! Tentokrát neminula.

„Au! Proč jsi mě praštila?“

„Protože TY jsi mě nechal čekat a pak ses to TY pokusil na mě hodit. Proto jsem tě praštila... dvakrát.“

„Praštila jsi mě jenom jednou.“

PLESK!

„Moje chyba; teď to bylo podruhé. Spokojen?“

„Přestaň mě mlátit! Ne, nejsem spokojený. Nejsem spokojený, protože mě to mmrrrzí a nechtěl jsem to zkazit. Zkusil jsem všechno, namouduši, ale ona měla na stráži všechny svoje přátele a já se kolem nich nemohl protáhnout. Cítím se hrozně.“

A taky že ano. Přišel jsem o šanci podniknout něco opravdu vzrušujícího. To je příliš hořká pilulka na to, aby byla schovaná v kousku ryby.

„Vážně? Opravdu se cítíš hrozně?“

„Ano. Jako nikdy předtím.“

„Protože jsi mě nechal ve štychu a samotnou?“

POZOR! Tato odpověď by mohla mít zásadní dopad, Nádherný. Nech si vteřinu na promyšlení.

„Pochopitelně. Proč taky jinak bych se cítil hrozně? Nejsem jeden z těch kocourů „prásk, bum, díky, kotě“. Nechal jsem tě tady úplně samotnou a ty teď se mnou zřejmě už nikdy nepromluvíš.“ Sklesl jsem. Má srst sklesla. Mé fousky sklesly. „Asi bych šel, můžu?“

Packa – drápky zatažené – se dotkla mé tváře. „Kam se podělo to „jakmile jednou Grr zatne do něčeho zuby, už to nepustí“?

„Nenávidíš mě.“

„To není pravda. Půlnoc? Naplánujeme to na později, jestli chceš; dáme tvojí... služebné čas jít si lehnout. Tam, kde předtím?“

Celou cestu zpět jsem běžel. Měl jsem jen patnáct hodin na to, udělat ze sebe nejpřitažlivějšího kocoura ve vesmíru. Jo, to bych mohl zvládnout a ještě si chvilku zdřímnout.

1 v originále Shameless = nestoudný. Za boha jsem nebyla schopná najít ekvivalent na š, takže je z toho Šajnus. Třeba si Nádherný myslí, že Seamus nemá ani šajna, co se kolem něj děje. (Ale to si asi myslí o všech lidech.)