Preklady fanfiction Harryho Pottera

Rodičovský večer - část 4.


Snape téměř zasténal, když spatřil, že Madam Pomfreyová právě dává Nevillovi Longbottomovi nějaký lektvar, který měl zřejmě jeho kůži zbavit fialových skvrn, způsobených jakýmsi vlastnoručně provedeným kouzlem.

Když Snape opatrně položil Harryho na nemocniční lůžko, zvolala Madam Pomfreyová zároveň nervózně i vyděšeně: „U Merlinovy brady, do čeho se zapletl tentokrát?"

„Longbottome, přiveďte sem Grangerovou a Weasleyho a nikomu jinému neříkejte o tom, co jste tu viděl, rozumíte?" nařídil Snape s výhružným pohledem, který Nevilla přiměl vystrašeně přikývnout a vyběhnout ze dveří.

Jakmile chlapec odešel, objasnil Snape ošetřovatelce své podezření. Začala mu klást otázky, na které neznal odpověď, ale doufal, že by je mohli znát ti dva studenti, které si sem předvolal.

Brzy na to vtrhli oba do dveří, mírně zadýchaní a tvářící se velmi ustaraně.

„Harry?" vydechla rozrušeně Hermiona při pohledu na bledého kamaráda ležícího v bezvědomí. „Co se mu stalo?"

„Může mi někdo z vás povědět něco o stravovacích a spacích návycích pana Pottera v poslední době?" zeptala se Madam Pomfreyová během prohlídky černovlasého chlapce naléhavě.

„No, snažil jsem se ujišťovat, že spí, ale měl jsem podezření, že časem přišel na nějaký způsob, jak to obejít. Vím, že se radši učil, než spal," spustil viditelně nešťastně se tvářící Ron. „A ani už nechodí na jídlo. Vím, že si občas přinese něco z kuchyně, nebo mu něco přinese někdo z nás, ale je těžké říct, kolik toho skutečně sní, protože nás trochu odstrkuje. Co se mu stalo?"

„Podle všeho omdlel. Jeho zdravotní stav je příšerný. Jeví známky anémie a hladina cukru v krvi je hrozivě nízká. Od doby, kdy tu byl naposledy, ztratil hodně na váze a začíná trpět podvýživou. Tělo vykazuje zjevné známky únavy a podle toho, jak vypadá, nekonzumoval skoro nic vyjma kofeinu, pravděpodobně ve formě kávy. Dodával si energii uměle a to si vybralo svoji daň. Proč mi to nikdo neoznámil? Je nebezpečně podvyživený a už jen z pohledu na něj lze poznat, že mu není dobře!" spustila ošetřovatelka vyčítavě.

Hermiona začala tiše plakat a Rona zaplavila vlna výčitek. „Nevypadal takhle, přísahám!" protestoval.

„Používal na sebe maskovací kouzla, kterými svůj vzhled zakrýval," poinformoval Snape ošetřovatelku. „Pominula, když ztratil vědomí."

„Pokaždé, když jsme se s ním o tom snažili mluvit, rozzlobil se a odstrkoval nás od sebe ještě víc. Dostali jsme se několikrát do hádky a mimo třídu jsme se moc nevídali," spustil Ron nevýrazně a ani se nebyl jistý, ke komu z přítomných mluví. „Nemyslel jsem si, že je to až tak špatné! Myslel jsem, že jí a spí, když jsem pryč. Snažili jsme se, ale neposlouchal nic, co jsme mu říkali!"

„Bude v pořádku?" optala se Hermiona šeptem.

Madam Pomfreyová si povzdechla: „No, vykazuje sníženou citlivost lymfocytů na mitogeny a snížení cytotoxicity lymfocytů." Díky prázdným pohledům, kterých se jí dostalo, si uvědomila, s kým mluví. „To znamená, že je ohroženo fungování jeho imunitního systému. Také to vypadá, že se u něj rozvinula lehká infekce dýchacích cest, která je obvyklým důsledkem spánkového deficitu..."

„Kvůli poklesu přirozené regulace buněk?" zeptala se Hermiona. Ostatní se na ni překvapeně podívali. „Četla jsem si o nedostatku spánku a o stresu," vysvětlila. „Vyčetla jsem, že stres může hrát úlohu v poruchách příjmu potravy. Harry je tak hubený a nikdy podle všeho neměl hlad, myslíte si, že..." nervózně se odmlčela.

Naštěstí Madam Pomfreyová zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že jde o tenhle případ. Někteří lidé reagují na stres tím, že jí víc, někteří jí míň. Stres může potlačit psychické známky hladu, takže byl pravděpodobně jen příliš vystresovaný a skutečně necítil hlad. Jeho potlačování hladu ale vyhlíží mnohem naléhavěji než obvykle; řekla bych, že to asi souvisí s tím, jak vyrůstal. Je to možné?"

„Jeho rodina na něj používala hladovku coby trest," vložil se váhavě do debaty Ron. Nechtěl zradit Harryho důvěru, ale chtěl poskytnout Madam Pomfreyové jakékoliv informace, které by mohly kamarádovi pomoci. „Ve druhém ročníku jsme ho já a bráchové museli zachránit, protože byl zamčený ve svém pokoji a dávali mu asi tak jednu konzervu studené polévky denně a o tu se ještě dělil se sovou."

Snape na Ron nevěřícně vytřeštil oči. Vypadalo to, že byl Harry v nitrobraně mnohem lepší, než si myslel, protože nikdy neviděl v jeho paměti jakýkoliv náznak takových věcí. Náhle si uvědomil, že je dost pravděpodobné, že Harryho potíže zabránit Snapeovi v přístupu k určitým vzpomínkám by mohly vycházet z toho, že už se snažil zablokovat jiné a ještě se nenaučil, jak své zaměření rozšířit.

Madam Pomfreyová slabě přikývla. „Napadlo mě, že to byl tenhle případ."

Ošetřovatelka odešla do své kanceláře, protože zaslechla, že někdo volá krbem její jméno. Oba Harryho nejlepší kamarádi se posadili vedle sebe na jeho postel, Hermiona ho vzala za ruku a dívala se na jeho bezvědomou tvář.

„To prostě není fér," vzdychla smutně a palcem hladila Harryho ruku. „Každý si podle všeho myslí, že jen proto, že je Harry pokládán za něco jako spasitele, nepotřebuje nikoho stejně tak moc jako my ostatní. Sakra, nejspíš kvůli tomu, čím musí projít, potřebuje rodičovskou oporu mnohem víc než většina lidí." Vzpurně si otřela slzy a zamrkala, aby ty další zahnala. „Přesto ji bez ohledu na to, co udělá, nemůže mít. Udělal by cokoliv a nikdy to nestačí."

Snape ten pocit znal. On na svého otce nikdy neudělal ničím dojem, ať se ho snažil potěšit sebevíc. To byl jeden z mnoha důvodů, proč nenáviděl Jamese Pottera, který prostě měl lásku svých rodičů bez ohledu na to, co provedl. To prostě nebylo fér. Neuniklo mu, jaká je ironie, že se dokáže tak dobře ztotožnit s Jamesovým synem.

„Má moji rodinu," pokračoval Ron. „Máma ho zbožňuje a Fred a George ho považují za svého malého brášku..."

„Nestačí to," přerušila ho s povzdechem Hermiona. „Naučil se to vnímat, jako když byl vnucený Dursleyovým, a je téměř nemožné, aby to bral, jako že patří do tvé rodiny, Rone, přestože vás má rád. Já prostě nevím, co dělat. Tohle je něco, co mu nemůžeme dát. Co když v tom bude pokračovat i nadále? Ztratíme ho."

Madam Pomfreyová přispěchala ze své kanceláře a tvářila se poněkud vyvedená z míry.

„Lupin je na hradě," prohlásila vážně.

„Cože? Nemůžete ho pustit k Harrymu," spustil Ron rozzlobeně.

„Děkuji pěkně, pane Weasley," odsekla ošetřovatelka sarkasticky. „Jsem si toho velmi dobře vědoma. Omezím k Harrymu přístup návštěv. Takže čas vypršel, vy dva. Budete mít možnost podívat se na svého kamaráda později."

Jejich protesty neměly proti příkazům Madam Pomfreyovou žádnou šanci.

Jakmile byl pár vystrnaděn ze dveří, Snape se otočil ke starší ženě, která zatahovala závěsy kolem Harryho postele.

„Poppy, víš, že bude velmi obtížné udržet Lupina z Potterova dosahu, jestli má opravdu v úmyslu chlapce navštívit. Není to tak, že můžeš zavřít nemocniční dveře před každým, kdo prohlašuje, že je zraněný."

„Ano, Severusi, ale co čekáš, že udělám?" zeptala se Madam Pomfreyová podrážděně.

„Přenech ho mně," pronesl Snape rychle, než se rozhodne změnit názor.

„Ty chceš, abych ti dala souhlas k boji s Remusem Lupinem?" zeptala se Madam Pomfreyová zmateně.

„Ne, ty zatracená ženská," odsekl Snape nevěřícně.

„Promiň, Severusi, ale musíš pamatovat na to, že často mívám co do činění s oběťmi pubertálních bitek, kteří jen chtějí mít možnost poslední rány a trvají na onom ´přenech mi ho´," namítla nesouhlasně. Než mohla přejít ke kázání o dnešních dětech, Snape začal objasňovat, co tou větou původně mínil.

„Měl jsem na mysli Pottera. Může zůstat v mých pokojích, dokud se nezotaví," pronesl s takovou mírou důstojnosti, jaké byl v tu chvíli schopen. Ošetřovatelka na něj hleděla se zmateným výrazem ve tváři.

„Chceš se postarat o Harryho?" zeptala se a dívala se na něj takovým způsobem, jako kdyby se snažila vyzkoumat, jestli není pod vlivem omamných látek nebo matoucích kouzel.

„V mých pokojích by byl v bezpečí před Lupinem a bylo by vhodnější skrýt jeho současný stav před okolím. Ničemu by nepomohlo, kdyby vyšlo najevo, že se Chlapec, který přežil, zhroutil," pustil se Snape do hlasitých úvah, čímž se poněkud vyhnul otázce.

Madam Pomfreyová se na ně ostražitě zahleděla. „Potřebuje péči. Je nemocný a tak bude zapotřebí věnovat mu pozornost."

Snape ji probodl očima: „Poppy, máš snad dojem, že bych zanedbal nemocné dítě? Myslíš, že mám v plánu ho strčit do přístěnku a nechat ho tam týden bez dozoru nebo něco takového? Jako zkušený mistr lektvarů jsem dost zběhlý v léčení a jsem naprosto schopen dodržet všechny pokyny, které mi dáš. Nikdy bych nezanedbával dítě, které je v mé péči. Byl bych ti vděčný, kdyby sis to pamatovala, až mě příště budeš chtít označit za neschopného opatrovníka," poznamenal ostře.

Podle výrazu Madam Pomfreyové se dalo soudit, že se o této věci sama se sebou pře, když se náhle se otevřely dveře a objevil se Remus Lupin.

„Musím mluvit s Harrym," řekl chladně.

„V této době nejsou návštěvy povoleny," pronesla Madam Pomfreyová.

„Jsem nejblíže tomu, kdo by byl označen jako jeho poručník, a potřebuji s ním mluvit," trval na svém Lupin a šlehl pohledem po závěsech zatažených okolo Harryho lůžka. Podíval se na Snapea, očekávaje podporu, jelikož si evidentně připomněl profesorovu notoricky známou nenávist vůči chlapci, ale Snape probodl Remuse svým nejstrašnějším pohledem.

„A já říkám ne. Odpočívá a v poslední době si prošel velmi těžkým obdobím..."

„Harry má tendenci být sobecký a hrát divadýlko," přerušil Remus rozzlobeně ošetřovatelku. „Jsme ve válce a on je v pozici, která může zachránit nebo zničit životy. Myslí si, že měl v poslední době těžké časy? Proč se nezeptá Siriuse, co jsou to těžké časy? Nebo Cedrika Diggoryho? Nebo svých rodičů, kteří kvůli němu zemřeli? Jestli něco neudělá, aby to zastavil, zemře ještě mnohem víc lidí, a jeho to ani nezajímá!"

„Je to chlapec, Remusi," podotkla Madam Pomfreyová přísně.

„Chlapec, který svou lhostejností přivádí lidi ke zkáze," zavrčel Remus. „Je Chlapec-který-přežil a ať se to někomu líbí, nebo ne, pokud se ke své roli nepostaví čelem, lidé kolem něj budou umírat. Severusi, ty se mnou souhlasíš, že ano?"

„Hnusíš se mi, Lupine. Dělat tohle dítěti? Jsi odporný," odvětil Snape temně.

Lupin se na něj zuřivě zamračil. „Ty jsi jen rád, že způsobil Siriusovu smrt, ne? Vždycky jsi Siriuse nenáviděl, takže nakonec straníš Harrymu."

„Harry je jenom kluk a nemůže být odpovědný za události loňského roku, ty pošetilý blbče. Chceš někoho obviňovat? Obviňuj Bellatrix Lestrangeovou. Obviňuj Voldemorta. Ale neobviňuj kluka, který je ze ztráty toho muže stejně zničený jako ty!" zavrčel na něj Snape.

„Harry je sobecký spratek, který nemyslí na nikoho jiného než na sebe. Kdyby tomu loni věnoval jen ždibec úsilí a přemýšlel o tom, co dělá, Sirius by byl stále naživu!" zaječel Remus divoce.

„VEN!" zařvala vztekle Madam Pomfreyová.

„Neodejdu, dokud Harrymu nepovím, co si myslím!"

„Budeme se o tom bavit na chodbě," oznámila Madam Pomfreyová varovným tónem a postrkovala Remuse ze dveří. Než je za sebou zavřela, aby se s ním vypořádala, otočila se ke Snapeovi a významně přikývla.

„Severusi, pusťte se do toho, o čem jsme diskutovali. Můžete použít krb v mé kanceláři a já vám později pošlu instrukce."

Jakmile dveře zaklaply, Severus posbíral ze stolku u Harryho postele lahvičky s lektvary a nastrkal si je do kapes. Vsunul jednu ruku pod chlapcova kolena a druhou pod jeho záda, zvedl drobné a bezvládné tělo do náručí a přitiskl si ho k hrudi. Křik z chodby stále více nabýval na síle, a tak spěšně zamířil ke krbu a tiše proklínal Remuse Lupina do horoucích pekel.

* * *

Když Harry nabyl vědomí, první věcí, které si všiml, bylo, jak pohodlně se cítí. Žaludek mu svíral pocit tupé bolesti a každé nadechnutí provázelo ostré bodnutí v hrudi, ale postel, ve které ležel, byla měkká a teplá. Polštář měl ideální velikost a dotek prostěradla na kůži byl přímo božský. Cítil uklidňující váhu deky, která ho přikrývala, a místo obav, kde je, jen doufal, že odtud nebude muset odejít.

Snažil se vzpomenout na datum a modlil se, aby byl víkend, přestože věděl, že tomu tak není.

Středa, vytanulo mu na mysli. Dvouhodinovka přeměňování: žádné úkoly, žádný test. Péče o kouzelné tvory: žádné úkoly, žádný test. Lektvary: žádné úkoly...

Harry prudce otevřel oči a vztyčil se na posteli. Nemohl si vzpomenout, jestli se naučil na test z lektvarů!

Stačil si tak tak povšimnout, jak se s ním všechno houpe, když na svém rameni ucítil dotek něčí dlaně. Vyskočil a překvapeně sebou trhnul, když mu došlo, komu ta dlaň patří.

„Fesore Sape?" vybreptal omámeně. „Prospal jsem ´tvary?

Snape zavrtěl hlavou a zamračil se. „Ne, Pottere. Nějakou dobu teď na ně nebudete chodit. Spěte ještě. Neměl byste vstávat, dokud máte v sobě lektvar na spaní..."

„Musím," protestoval Harry, ale oči se mu zavíraly a neochotně znovu otevíraly. „Je test z kapily... ee... pět set, šest tisíc, dva tisíce a tři," pronesl přesvědčivě, i když si všiml, že je všechno kolem tak zvláštně... rozmazané.

Snape se zatvářil dost pobaveně, což jen zvýšilo Harryho zmatení.

„Tyhle kapitoly jsme ještě neprobírali," ujistil Pottera. „A o test se nebojte. Prozatím je všechno hotovo."

Náhle se u Harryho rtů objevila sklenice a jemná ruka se dotkla jeho zátylku.

„Napijte se trochu... ták, správně, Pottere, dobrá práce."

Když sklenice zmizela, Harry se usmál.

„Dobrá práce?" zeptal se, v očích téměř slzy radosti. „Děkuju. Fakt jsem se celý rok poctivě snažil."

„Ano a udělal jste toho víc než dost."

Harrymu ztěžkla víčka, a tak to vzdal a uložil se zpátky do polštářů. „Když jsem pořádně pracoval, můžeš mě teď odvést od Dursleyových? Můžeme žít spolu, Remy, a já budu moc moc moc moc hodný," mumlal ospale.

„Promluvíme si o tom, až se probudíš," řekl Snape neurčitě.

Harry vyčerpaně přikývl. „Můžeš říct majitelům tohohle hotelu, že nemůžu být unesen v pátek? Musím napsat esej na pět miliard stop," zadrmolil.

Snape přikryl Harryho až pod bradu.

„Dám jim vědět."

* * *

Když se Harry vzbudil příště, byl už si plně vědom svého okolí, ale přemýšlel, kde to sakra je. Místnost vypadala pořádně velká a postel, ve které ležel, neuvěřitelně pohodlná. Výzdoba trochu připomínala Snapeovy pokoje, ale přece není možné, aby...

Otevřely se dveře a v nich se objevil Snape s tácem jídla.

„Jak se cítíte?" zeptal se. Harry nevěřícně sledoval, jak k němu kráčí. „Posaďte se, pane Pottere, a odpovězte," nařídil mu, ale kupodivu v té větě vůbec nezazněl zastrašovací tón.

Harry se uvelebil do sedu a Snape mu jednou rukou urovnal polštáře za zády. „Já... ehm... co se stalo? Jsem ve vaší ložnici?" vyptával se chlapec zmateně.

„V mém pokoji pro hosty," odvětil Snape a položil Harrymu do klína tác. „A pokud jde o to, co se stalo, zkolaboval jste v mém kabinetu vyčerpáním, nedostatkem jídla a v důsledku infekce dýchacích cest."

„Proč nejsem na ošetřovně?" zeptal se Harry zmateně.

„Z několika důvodů. Madam Pomfreyová a já jsme to prodiskutovali a bylo rozhodnuto, že pro vás bude lepší zůstat nějakou dobu tady dole," pronesl Snape neurčitě a Harry pochopil, že nemá dál naléhat.

„Co je dneska za den?" zeptal se úzkostlivě, když v okolí bezvýsledně hledal hodiny.

„Čtvrtek. Středu jste strávil někde mezi spánkem a bděním, i když pochybuju, že si vzpomenete, že jste byl vzhůru. Lektvary, které jste vypil, vás dost omámily."

Vypadalo to, že Harry zaregistroval jen první slovo. „Čtvrtek! Já, já jsem měl včera test z lektvarů a na dnešek musím mít esej z čar a kouzel. Myslím, že jsem ji nedodělal!"

„Nebuďte směšný, Pottere! Někdo jako vy, kdo strávil tolik času na ošetřovně, by neměl zapomenout, že nemoc a úraz jsou legitimní omluvy pro pozdější odevzdání úkolů a skládání zkoušek."

„Budu pozadu," zasténal Harry. „Nakupí se mi to a já to nezvládnu dohnat! Kolik je hodin?" dožadoval se horem pádem. „Možná bych ještě stihl nějakou hodinu, ne?"

„Ne, Pottere, nebudete nic stíhat," oznámil mu Snape ostře. „Nebudete chodit na vyučování minimálně týden, možná déle."

Harrymu zděšením málem vypadly oči z důlků: „Cože? Proč? Cítím se v pořádku!"

„Nejste v pořádku. Máte infekci dýchacích cest, ohrožený imunitní systém, jste nezdravě podvyživený a vyčerpaný. Nedovolím vám znovu zapadnout do toho sebedestruktivního režimu, a tudíž nebudete chodit na vyučování, dokud se nezbavíte oné absurdní představy, že vaše cena se měří vašimi známkami." Severus se pokusil trochu zklidnit, a pak pokračoval: „Mluvil jsem s vašimi učiteli a ti souhlasí, že si můžete na nějakou dobu udělat přestávku."

„Tohle nemůžete!" protestoval Harry. „Ví Remus, že vynechávám vyučování?"

„Vy nevynecháváte vyučování, vy jste nemocný!" zvolal Snape nevěřícně. „A pokud jde o Remuse Lupina, toho můžete v tuhle chvíli pustit z hlavy."

Harry se na něj zahleděl s výrazem děsu a bázně. „Zabil jste ho?" zeptal se téměř šeptem.

„Cože? Ne, nezabil! Za koho mě máte?" odmlčel se a odměřil patřičnou dávku nějakého léčivého lektvaru. „Je jen připoutaný ve sklepení, dokud se nepoučí."

Harrymu spadla čelist.

Snape se ušklíbl a podal mu lektvar. „Uklidněte se, Pottere, to byl vtip."

Harry překvapeně zamrkal. „Vy umíte vtipkovat?" zeptal se zmateně.

Snape se na ně zadíval rozhořčeně, ale chtě nechtě také pobaveně. „Vypijte ten lektvar a snězte snídani. Nemáte po zbytek dne nic jiného na práci, takže s jídlem nemusíte pospíchat. Nebudete mít přístup k žádným školním materiálům, učebnicím nebo úkolům, a vaši kamarádi mají zakázáno, aby se s vámi bavili o vyučování nebo o jakýchkoliv termínech či zkouškách, až přijdou na návštěvu."

„Na návštěvu?" zopakoval Harry nechápavě.

„Ano. Zůstanete tady, dokud nedojdu k závěru, že jste připravený znovu začít chodit na vyučování," poinformoval ho Snape.

„Není to pro vás obrovská přítěž? Co ten lektvar, na kterém pracujete?" zeptal se Harry, ale pak nasadil chápavý výraz. „Aha, Brumbál vás donutil, abyste se mě ujal?"

Snape pozvedl obočí: „Nikdo mě nemůže k ničemu donutit, pane Pottere. A teď se pusťte do snídaně."

* * *

O několik hodin později Harry netrpělivě přecházel po obývacím pokoji. Snape odešel učit lektvary a Harryho tu zanechal bez jakéhokoliv zaměstnání, ale za to s divokými představami, které mu vířily v hlavě. Myšlenky mu přeskakovaly od Remusovy reakce na současnou situaci přes otázku, zda ho přijdou Ron a Hermiona navštívit, a pokud ano, tak co jim řekne, a vedly až k obrazu toho, jak bude při dalším rodičovském večeru úplně sám a odstrčený stranou. Snažit se představit si, jak takhle tráví celý týden, ale to pomyšlení bylo příliš děsivé, a tak přešel k úvahám, jestli by nenašel nějaký způsob, jak tajně skládat testy a pracovat na domácích úkolech, ale nakonec musel připustit, že ten nápad nepůjde realizovat, protože do téhle bláznivé akce byli zřejmě zapojeni všichni učitelé.

Už napsal dlouhý dopis Remusovi, ve kterém mu vysvětloval situaci a prosil za odpuštění, ale vzhledem k tomu, že byl zamčený ve Snapeových komnatách, neměl, jak ho odeslat.

Když Snape konečně vystoupil z krbu, s překvapením zastihl Harryho, jak leští zrcadla.

„Pane Pottere, jste si doufám vědom, že domácí skřítci uklízí moje komnaty několikrát týdně," pronesl klidně a položil své papíry na stůl.

„Jo, ale já se zblázním! Co jiného mám dělat, když nesmím pracovat na úkolech do školy?" vyhrkl Harry a rozhodil při tom rukama.

„Jste dospívající chlapec a při prvním náznaku nudy jste se rozhodl leštit zrcadla?" zeptal se ho Snape se zdviženým obočím. Ukázal na konferenční stolek, kde ležela halda knih o famfrpálu. „Proč jste se nepustit do knížek, které vám včera přinesl váš kamarád?"

„Kdo se stará o famfrpál?" zeptal se Harry vztekle a vrátil se k dokončení čištění zrcadla.

„Kdo se stará o čištění zrcadla?" vrátil mu to Snape. Harry po něm střelil zamračeným pohledem. „Tohle děláte pro zábavu?"

„Ne, tohle je to, co dělám doma," zavrčel Harry.

„Chápu. Abyste získal pochvalu od svých příbuzných, uklízíte, abyste ji získal od Lupina, honíte se za známkami," shrnul Snape.

„Ne. Dursleyovi by mě nepochválili, ani kdybych se přetrhnul," zabručel Harry.

„Tak proč ta námaha?"

„Ani nevím. Co takhle moct se najíst a nebýt pod zámkem?" vyprskl Harry ironicky.

Zaskočený Snape se zamračil: „To je nechutný způsob, jak zacházet s dítětem."

„Nejsem dítě," namítl Harry rozhořčeně. „Ale copak to nechápete? Kdyby si mě vzal Remus k sobě, nebudu už se muset s tímhle vším potýkat!"

„Ano, budete jen muset protrpět psychické týrání a nechat se manipulovat do stavu, kdy sám sobě způsobíte nemoc, jen abyste ho potěšil," pronesl Snape temně.

Harry zareagoval podmračeným pohledem: „Nemanipuloval se mnou ani mě psychicky netýral!"

„Využil vaší osamělosti..." trval dál vztekle na svém Snape.

„Nejsem osamělý!"

„...a vaší potřeby rodiče..."

„Nikoho nepotřebuju!"

„...a vaší zoufalé snahy udělat cokoliv, abyste odčinil neexistující hříchy..."

„...nejsou neexistující..."

„...jen proto, aby on měl koho obviňovat a na koho svalovat svůj hněv!"

„MÁ PROČ MĚ OBVIŇOVAT!" zaječel Harry. Bleskově si hadrem otřel zrádné slzy a nechtěně si po tvářích rozmazal leštidlo. „Byla to moje chyba," hlesl nešťastně.

„Nebyla," řekl Snape.

„Byla," oponoval Harry a sesunul se na stoličku, na které stál, aby dosáhl na zrcadlo. „Měl byste to vědět. Necvičil jsem nitrobranu. Nesnažil jsem se. Místo toho, abych se snažil naučit, jak si vyčistit mysl, jsem se choval naprosto hloupě a to vedlo k jeho smrti. A mojí vinou mohl být zabit i někdo další! V jednu chvíli jsem si myslel, že je Hermiona mrtvá, Neville musel přetrpět cruciatus a tolik dalších lidí bylo zraněno a všechno kvůli mně! Protože jsem se vůbec nesnažil o tu pitomou nitrobranu, ztratil jsem jediného dospělého, který se o mě aspoň trochu staral, jediného, který mi nabídl, že mě vezme od Dursleyových. Všichni ostatní by mě tam klidně nechali shnít, ale Sirius mě chtěl! Chtěl, abych žil s ním! A jak jsem se mu odvděčil? Dopustil jsem, aby ho zabili. Remus mě nenávidí právem. Necítil by ke mně nenávist, kdyby k tomu neměl dobrý důvod."

Ke Snapeově zděšení vytryskly Harrymu z očí slzy. Chlapec vyskočil a zamířil k sobě do pokoje, ale Snape z náhlého popudu natáhl ruku a uchopil ho za rameno, aby ho zastavil.

Harry se snažil odvrátit hlavu, aby zakryl pláč, a pokusil se mu vytrhnout. „Nechte mě. Chci být sám," vykřikl.

„Nemá důvod vás nenávidět a vy se nemůžete obviňovat ze smrti svého kmotra. Snažil jste se ho zachránit, nikoliv ohrozit jeho život. Vy to víte, Pottere!" prohlásil Snape rozzlobeně, ale Harry jen zavrtal svou tvář do ohbí své paže v zoufalé snaze nedopustit, aby Snape viděl, že pláče. „Pro lásku Merlinovu," zamumlal Snape a tvrdě si přitáhl mladíka do náruče. Když Harry ztuhl, jemu samotnému se v očích objevil šok z toho, co udělal.

Na okamžik zůstali oba zmrazeni v nepříjemném překvapení. Snape si nebyl jistý, jestli by měl couvnout nebo jestli to věci jen zhorší, a pro jednou nemohl přijít na rychlý způsob, jak situaci vyřešit. Tohle bylo neznámé území a on neměl tušení, jak se na něm pohybovat.

Harry vydal zvuk nacházející se někde mezi smíchem a vzlykem a váhavě Snapea objal. Snažil se ovládnout, ale zjistil, že roní slzy do hrudi mistra lektvarů.

„Není to tvoje chyba, Pottere," naléhal dál neohrabaně Snape a dovolil, aby ho chlapec objímal. „Neměl jsi nad tím žádnou moc."

„Nechtěl jsem, aby umřel," vzlykal Harry tiše, svíraje pevně zadní díl Snapeova hábitu, jako kdyby se bál, že ho ten muž nechá samotného, když se ho nebude držet. „Remus říká, že je to moje chyba."

„Nebuď pitomec, samozřejmě, že jsi nechtěl, aby umřel. Blacka by taková myšlenka nikdy nenapadla. Lupin je idiot, který si na tobě neprávem vybíjí svůj hněv."

„Ale on je všechno, co mám," zakňoural Harry.

„Ne, není," řekl Snape tiše a ochranitelsky si přitáhl chlapce do ještě těsnějšího objetí.

* * *

I když Harryho výlev potlačovaných emocí byl dobrý pro jeho duši, nebyl vhodný pro jeho respirační infekci. Jakmile se vzlyky změnily na posmrkávání a následně na chraplavý kašel, Snape byl nucen ho posadit na gauč, zabalit do deky a strčit mu teploměr pod jazyk.

Harry pozoroval, jak zamračeně kontroluje rtuť teploměru. „Máte horečku. Budete odpočívat a vyvarujete se zbytečných aktivit. Už žádné další nesmyslné uklízení. Nechcete si přece uhnat revmatickou horečku."

„Co je to revmatická horečka?" zeptal se Harry unaveně.

„Něco, co nechcete dostat. Mohlo by vám to poškodit vnitřní orgány, zejména srdce."

Harry na něj vyvalil oči a nevěřícně se zeptal: „A to všechno jenom ze stresu?"

„Ano, ze stresu a pravděpodobně vystavení vlivu někoho s nachlazením nebo s něčím podobným. Stres způsobuje, že jste náchylnější k infekci a že je pro vás těžší s ní bojovat," vysvětlil mu Snape.

„Jenom stres?" zeptal se Harry skepticky.

„Ano. Mohl bych se pustit do rozebírání mechanismu odpovědi těla na stres, ale myslím, že takové rozrušení by možná bylo příliš náročné."

Harry se chtě nechtě musel zachechtat; nebyl zvyklý na skutečnost, že Snape má asi přece jen někde schovaný smysl pro humor.

„Berme to tak, že ano, stres může potlačit funkce podporující imunitu. Může také zbrzdit váš růst a já předpokládám, že to si nepřejete, zejména když se u vás s největší pravděpodobností dá brzy očekávat období překotného růstu."

Harry vyvalil oči: „To myslíte vážně? Ale já už jsem jeden z nejmenších kluků v ročníku!"

„Přesně tak," pronesl Snape varovně. „Se správnou stravou a dostatečným příjmem živin jsem si jistý, že u vás v nejbližší době nastane další růstové období, ale jestli budete dál setrvávat na této úrovni stresu, pravděpodobně vám tahle výška zůstane."

Harry se zamračil a uvelebil se v polštářích, které mu Snape naskládal za záda. „No, na tom stejně nezáleží. Až se v létě vrátím k Dursleyovým, ty záležitosti se správnou výživou a dostatečným příjmem živin přestanou, takže stejně tak jako tak neporostu."

Snape vydal nic neříkající zvuk a omluvil se s tím, že jde chlapci do kuchyně objednat trochu kuřecí polévky.

* * *

Poznámka překladatelky: Přeskakování od Snapeova vykání k tykání a zase zpět není překlep, ale záměr. Angličané, jak známo, toto neřeší, ale když my v češtině můžeme pracovat i s takovouto formou posunu vnímání vztahu dvou postav, proč to nevyužít? :-D