Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Tak jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Nádherný,“ odpověděl jsem.

„Říkáme mu Křivonožka,“ řekl majitel, „protože má rozviklané nohy.“

Oba se rozesmáli. Promiňte, že jsem se nepřidal.

„Křivonožka! Ach, jak roztomilé jméno,“ zavrněla Střapěnka. „Kolik stojí?“

„No, je to velmi zvláštní kočka; co říkáte na třicet galeonů?“

Střapěnčina tvář povadla. To nebylo dobré. Vyskočil jsem na pult a předvedl těm hloupým krysám svůj vlastní speciální pozdrav.* Ti se jako přehrávající herci začali nejnehoráznějším způsobem válet a dusit.

„Ale vám ho dám za dvacet.“

Vylezl jsem nahoru na klec, otevřel dvířka a ohnal se uvnitř packou.

„Deset?“

Zrovna se mi podařilo chytit jednu z těch hloupých malých bestií a zamířil jsem s ní ke svým ústům, když v tom mi ji vytrhli.

„Pokud slíbíte, že ho nevrátíte zpátky, dám vám ho i s přepravkou.“

Skočil jsem do Střapěnčiny náruče a malinko ji olízl pod bradou. Polechtala mě za uchem. Sice to rozhodně nevyhledávám, ale nebylo zbytí, tak jsem se uhnízdil v jejím náručí a začal příst.

Práce vykonána.

Opustili jsme obchod a brzy dohonili kocoury. Vážněronalde nepůsobil nijak ohromeně.

„To jsi tu obludu koupila?“ zeptal se.

Bylo zřejmé, že mluví o přepravce, a musím přiznat, že já sám jsem o ní pochyboval. Proč potřebovala něco tak velkého? Musela mít zřejmě v plánu do toho něco dát. Avšak kvůli tomu jsem necítil potřebu se znepokojovat. Byl jsem připraven na menší oběd a možná šlofíka.

Prošli jsme Příčnou ulicí a vstoupili do Děravého kotle. Už jsem o tom místě slyšel. Každé kotě slyší od své matky, že „Kotel“ je doupě neřesti a hříchu. Den byl stále lepší a lepší! Možná bych si neměl jít schrupnout sám.

Byl jsem představen mnoha lidem, ale jen jedné, která by měla vzbuzovat váš zájem; se samotnou královnou**, zvanou Molly – což je jediné správné a patřičné pojmenování. Jak víte, všechny myši by se neměly házet do jednoho pytle, takže jsem se rozhodl, že na ni budu milý. Nikdy neuškodí spříst si menší síť.

Začal jsem se mezi těmito lidmi cítit jako doma, protože měli na hlavách zrzavou srst, nicméně brzy nastal čas odejít a má služebná mě odnesla nahoru do mého pokoje. Tam jsem byl představen ženě se zrzavou srstí, která byla zřejmě další z Mollyiných koťat.

„Jak se jmenuje?“ zeptalo se kotě, kterému říkali Ginny.

„Nádherný,“ řekl jsem.

„Křivonožka,“ řekla Střapěnka. Obě se zachichotaly.

Ano, bylo to trapné. Strávily enormní množství času cukrováním nade mnou a mluvením pisklavými hlasy. Následně Střapěnka zvedla kartáč a začala česat moji srst.

Čas vyjasnit si několik základních pravidel.

Nepoužil jsem všech pět drápků, jen tolik, aby upustila kartáč, který jsem následně uchopil do zubů a odhodil na zem. Poté jsem jí jedním rychlým mňouknutím dal najevo, že v tom není nic hlubšího.

Později toho dne, náležitě osvěžený spánkem, jsem se začal shánět po kryse; jenže bez úspěchu. Sešel jsem dolů a našel Střapěnku spolu s Hárym a celou smečkou zrzků. Krysa byla bezpečně schovaná ve Vážněronaldově kapse a kolem přespříliš lidí. Některý z nich by mohl být schopný mě zastavit a pak bych měl hodně co vysvětlovat. Budu muset vyčkat na správný čas. Ale toho jsem měl dostatek, takže jsem se vydal zpět do postele.

Střapěnka, vzhledem ke svému postoji, byla poměrně odhodlaná odstrčit mě z mého polštáře, když dorazila do pokoje. Skoro jako by se domnívala, že patří jí. Tak jsem se sám uvelebil na jejím oblečení.

Na druhý den ráno jsem se probudil do poněkud chaotického dění. Co se to děje? Téměř to vypadalo, že jsou všichni připraveni odejít. Pro Střapěnčin pocit zadostiučinění jsem se pořádně nasnídal, rozhodně dostatečně, abych vydržel do oběda.

Pak, ach ne, ach ne, se mě pokusila dostat do přepravky. No věřili byste tomu? Brzy se však naučila důležité pravidlo. Kočky mají čtyři nohy a lidé mají jen dvě ruce. Na koberci nad námi nikdo nevyhraje. Uvažoval jsem, za jak dlouho ji to přestane bavit, když... z ničeho nic... jsem byl zvednut za kůži na krku a vhozen do přepravky, načež se dvířka zabouchla.

Otočil jsem se právě včas, abych viděl Molly odcházet a mumlat si: „Tak, to bychom měli zvířata a teď ještě děti.“

Hmmrr. Byla zřejmě jednou z těch, s kterými se musí zacházet s opatrností, možná dokonce se zdráhavým respektem. Nakonec asi nebude dobrý nápad nechávat jí v botách mmrrtvá zvířata.

Vynechám tu fázi, kdy se mnou bylo zacházeno jako s pouhým zavazadlem a byl jsem prostrčen ohromnou stavbou. Absolutně nedůstojné.

Poté jsem najednou zaslechl podivný sípavý zvuk, skoro jako od starého labradora, jenž toho snědl přemíru. Civěl jsem způsobem, který považuji za svůj osobní vrchol úžasu.

Přede mnou stál obrovský červený vlak. Okamžitě jsem poznal, co to je – Bradavický expres. Střapěnka mě s náležitou úctou odnesla dovnitř a našla nám kupé, spolu s Hárym, Ginny, Vážneronaldem – a jeho krysou. Nebojte, ani ve všem tom ohromení jsem na krysu nezapomněl. Její čas přijde.

Jeden cestující tam už seděl. Kolegové mé služebné rozhodně nebyly nejmoudřejší ryby široko daleko – rozhodli se sedět s vlkodlakem!

Rychle jsem si v duchu prošel vše, co jsem o nich kdy slyšel.

Obrovské zlé krvežíznivé bestie, které se živily... lidmi. Povzdechl jsem si a uvolnil se; jsem v naprostém bezpečí. 

Náhoda tomu chtěla, že Háry se rozhodl sedět té bestii nejblíže, takže v případě útoku by má služebná měla větší šanci utéct a já bych si nemusel hledat večeři sám. Mohl jsem se tedy pohodlně usadit a vychutnat si cestu.

Vlastně jsem docela uvítal, když mě nakonec Střapěnka pustila ven. Velmi upřeně jsem se na ni podíval a rozhodl se, že její klín vypadá příjemněji než sedačky. Dlouho mě hladila, což bylo pěkné, a Ginny mě rozveselovala pohupováním kouskem pergamenu přivázaným k provázku.

Ano, vím, jsem sofistikočkovaný, ale stejně tak jsem schopný užívat si každodenní malé radosti.

Všechno šlo dobře, dokud teplota nezačala klesat. Věděl jsem, že Bradavice jsou někde na severu mimo civilizaci, ale tohle jsem nepředpokládal. Přitulil jsem se o něco blíže ke Střapěnce a snažil se vměstnat do jejího svetru, jak jen to šlo, avšak ona celá ztuhla.

Pak se otevřely dveře. Neměl jsem ponětí, co bylo to, co vešlo dovnitř, ale věděl jsem, že se mi to nelíbí. Naježil jsem srst a zaprskal, ale na... tu věc to nemělo valný účinek. Rozhodl jsem se pro opačný přístup, stáhl se do sebe a mohl jsem se tak schovat pod Střapěnčinu paži.

Rozhodně bylo všechno špatně, rozhlédl jsem se tedy po společnících, který z nich by mě mohl ochránit. Žádný. Ginny se změnila v třesoucí se trosku, zatímco Háry se hrdinně skácel na podlahu v náhlých mdlobách.

Vlkodlak mě zachránil tím, že použil větev, aby ta věc odešla. Možná jsem se v něm mýlil. Třeba by stálo za to, abych ho zařadil do kruhu blízkých, zvláště když se po tom všem nepokusil spořádat Střapěnku.

Zbytek cesty byl spíše napjatý. Houpavá provázková pergamenová hra byla zapomenuta a ve snaze vytěžit z toho co nejvíc jsem se natáhl do Střapěnčina klína, abych si odpočinul. Zrovna jsem upadal z dřímoty do skutečně kvalitního schrupnutí, když tu se vlak náhle začal chvět a zastavovat a všichni jsme museli vystoupit.

Vzhlédl jsem a tam, přímo přede mnou, stál hrad! Nebudu vám lhát; ukápla mi slza.

Já, Nádherný, osiřelý kocour této obce, jsem se ocitl v Bradavicích!***

Matka by byla tak pyšná.

* pokud by nastaly pochybnosti - prdnul si

** V originále molly = samice kočky. Kočičí samice se ale řekne i queen(=královna - pokud je březí)... Ale tomu jsem přece nemohla odolat. Pro zajímavost: tady jsem vyšťourala, že synonymum molly je pulchritudinous, což má být žena nevýslovné krásy, půvabu, inteligence a schopností.

*** v originále: orphan cat of this parish -> Charles Dickens - Oliver Twist s podtitulkem The Parish Boy's Progress