Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/14/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
PP: Prý by bylo vhodné varování. Tak raději varuji: v kapitole dojde na techtle i mechtle! Připravte se!
„It was a hot summer night and the beach was burning
There was fog crawling over the sand
When I listen to your heart I hear the whole world turning
I see the shooting stars falling through your trembling hands.“
„Tehdy, té letní noci, kdy pláž hořela
a mlha se po písku valila maně,
naslouchal jsem tvému srdci a země se stáčela,
já viděl padat hvězdy skrz tvé chvějící se dlaně.“
Meat Loaf, Hot Summer Night (You Took The Words Right Out Of My Mouth)‘
XXX
Toho odpoledne dorazila zpět ke karavanu a našla Severuse, jak si čte na sluníčku. „Omlouvám se, že jdu tak pozdě.“
„Myslel jsem, že musíš jen nakrmit kocoura,“ odvětil neutrálně.
„Taky jsem se vykoupala a umyla vlasy. Potřebovala jsem to, vypadala jsem příšerně.“
„To bych neřekl,“ neurčitě odpověděl hlavně sám pro sebe, v tu samou chvíli také vstal a zamířil dovnitř pro láhev studené vody z lednice.
Zírala za ním, v duchu se zachvěla a následovala jej. Už, už to nechala být, tak jako několik dalších připomínek, které neměla zaslechnout, dokud ji nenapadlo, že pokud by to opravdu nebylo určeno pro její uši, nic by neřekl. Toto byl Severus Snape a nemluvil bez rozmyslu; po tak dlouhé době si nebyla jistá, že by mohl. „Co bys tedy řekl?“ vyzvala jej, sledujíc jeho napnutá ramena, když stál u lednice zády k ní.
Jako vždy se vzpamatoval rychle, narovnal se a klidně odpověděl: „Nic na toto téma bych neřekl.“ Hermiona si nemohla pomoci, ale jeho hladké vzpamatování ji ohromilo. Měla by to nechat plavat a přijmout jeho odpověď, ale… z nějakého důvodu jí to dovolil zaslechnout, a prostě byla příliš tvrdohlavá, aby se vzdávala tak snadno.
„Co když se ptám na tvůj názor?“ zeptala se tiše.
Neodpověděl jí hned, opřel se o pult a nenuceně upil vody, choval se, jako by se jen náhodou vyhýbal jejím očím. Měla pocit, že mu mysl pádí tryskem. Pokud, jak si myslela, chtěl, aby reagovala na to, co řekl, neměl vymyšlený další postup. „Určitě nejsi tak nejistá, abys měla potřebu ptát se všech mužů v okolí na svůj vzhled?“ nakonec protáhl.
„Neptám se všech mužů v okolí,“ odvětila tiše a přistoupila. „Ptám se tebe.“
„To je to samé vzhledem k tomu, kde stojíš,“ reagoval netrpělivě.
„To není a ty to víš,“ opravila jej.
Teatrálně si povzdechl, na pohled naprosto znuděný; ne poprvé Hermiona ocenila tu ironii. Pokud vypadal znuděně, obvykle to znamenalo, že je vyvedený z míry a snaží se to zakrýt, čímž získává čas, aby si vše promyslel. Zatímco byl-li skutečně znuděný, projevoval mírný zájem. Mluvit s ním mohlo být někdy docela náročné. „Pokud chceš ze mě mermomocí vymámit komplimenty, tak dobře. Vzhledem k tomu, že jsem se ocitl v pozici, abych soudil, vypadala jsi tak, jak by kdokoliv předpokládal při kocovině a noci strávené na pohovce, a mnohem lépe, než by většina lidí v té situaci dokázala. Stačí to?“
Ve snaze odrazit jeho otázku svojí vlastní, zeptala se: „Víš, že se ti změní hlas, když něco skrýváš? Mluvíš formálněji, opatrněji.“
Oči mu ztvrdly, ale po vší té době věděla dost, aby uměla číst v náznacích. Toto byl také obranný mechanismus; nebyl doopravdy rozzlobený, ale vyvedený z rovnováhy a bolestně nejistý. „Fascinující. A předpokládám, že už máš teorii o tom, co skrývám?“ odsekl.
„Ano, jednu či dvě,“ opatrně odpověděla. Poslední, co by si přála, bylo dotlačit jej do slovního útoku, ale zoufale chtěla mluvit ke skutečnému Severusovi a ne masce, kterou používal z pouhého reflexu. Po chvíli opatrně dodala: „Ani jedna není… nevítaná.“
Mlčel a zjevně nevěděl, co říct. Ani ona, ale pokud žádný nepromluví, pak se všechno rozpadne, a jejich sdílené tiché přátelství se stane nepříjemným a bolestivým. Pomalu se přiblížila, dávajíc pozor, aby dodržela trochu odstupu. Pokud by se na něj teď natlačila, nebylo zřejmé, jaký výbuch by to způsobilo. „Nejdřív mne napadlo, že to o mně hodně říká, když se mi otevřeš natolik, jak jsi to udělal; že mi věříš dost, abys mě nechal nahlédnout do něčeho skutečného,“ tiše hovořila. „To trvalo, dokud jsem si neuvědomila, jak pitomé a arogantní to ode mne je. Se mnou to nemá co dělat, opravdu ne. Každý může investovat čas, aby se naučil v tobě číst… pokud by se staral natolik, aby to zkusil. A to je právě to, že, Severusi? Nikdo se nezajímal o tebe jako o člověka. Jen co jsi pro něj mohl udělat. A to já znám až příliš dobře.“
Po téměř horečném pohledu se jí známé černé oči vyhnuly; Severus byl velmi napjatý, ale to, že se nesnažil z hovoru vyklouznout stejně jako na astronomické věži, byla známka křehké důvěry, která teď mezi nimi existovala. Shlédl na zem s vlasy spadlými přes tvář a jeho odpověď byla sotva slyšitelná. „To je určitě jedna část… ale není to celá pravda…“
„Není? Pak co je?“ tiše se zeptala.
„Pořád to mělo – má – co dělat s tebou. Být jiná, nestarala by ses, a ta otázka by pak byla zcela akademická.“
„To platí na obě strany, Severusi. Jen včera jsem ti řekla, že jsi první člověk, který se opravdu zajímá o to, co chci v životě dělat. Jsme si víc podobní, než jsme si uvědomovali.“
„Naštěstí pro tebe nejsi jako já.“
„To neříkej. Nejsi špatný člověk, Severusi. Nejsi takový, jak si myslí většina lidí. Rozhodně nejsi takový, jak si ty sám myslíš. A nevidím nic zahanbujícího v tom být ti podobná. Přála bych si být víc.“
Prudce a polekaně zvedl hlavu a pohledem se do ní zaklesl; ale myslela vážně každé slovo. Nemohla uvěřit tomu, že se skutečně věci posunuly až sem. Nebelvírská odvaha, Hermiono… Teď se přiblížila do toho křehkého prostoru mezi nimi, setkala se s jeho pohledem a odmítala se odvrátit. Kuráž.
Když se dotkla jeho tváře, trhl sebou, ale neodtáhl se a ani jí neřekl, ať toho nechá. Nejasně si přála, aby se jí nechvěly ruce, když mu zajela prsty do vlasů. Byly tak hebké; tenká linie značící jakousi jizvu byla naopak drsnější. Jako by zcela přestal dýchat a v očích se zračila směs tolika emocí, které Hermiona ani nemohla začít číst, ale napětí jeho těla bylo nezaměnitelné, zatímco na ni shlížel.
Stáli zmrazení ve chvíli, která se zdála být hodinami, v naprostém tichu na sebe hleděli, než jemně prsty v jeho vlasech sevřela a postavila se na špičky, zatímco mu stáhla hlavu dolů. Na krátký okamžik si myslela, že se bude bránit, nebo se odtáhne, a vše se sesype; ale on se podvolil lehkému tlaku jejích dlaní, sklonil hlavu a jejich rty se setkaly. Ještě okamžik se nehýbal, než na tváři zacítila zašeptání jeho dechu a pak váhavě pohnul rty proti jejím.
Po chvíli sladké neohrabanosti, která doprovází první líbání, našli správný úhel, a Hermiona zjistila, že Severus líbá velmi dobře. Ne že by to bylo překvapením, když o tom tak malá část její mysli stále přemýšlela; je jako ona naprosto obsedantní a nikdy neudělá nic, dokud si není jistý, že je v tom dobrý. Ta myšlenka se ztratila, když se začala soustředit na pocity z polibku a teplo proudící jejím nitrem.
Byl jemnější, než by čekala, opatrný a téměř váhavý. Objevily se jeho paže, ruce jí na ramena spíš zlehka položil, než je uchopil, a když se ústy přiblížil a přejel jí jazykem po spodním rtu, spíš se ptal, než dožadoval. Byla to vítaná laskavost a ona se mu bez zaváhání se semknutými víčky otevřela, když jazykem vstoupil do jejích úst a prohloubil polibek. Chutnal téměř melasou, něčím temným a nasládlým s hořkým podtónem připomínajícím karamel, a pod tím byla jiná chuť, chladná, svěží a čistá. Nevědomky se přiblížila, přitiskla se k sálajícímu teplu jeho těla. Políbila jej stejně jako on ji – pomalu, opatrně a důkladně objevitelsky, ukládajíc si do paměti pocit jeho úst a jeho chuť. Měl dokonce jizvu i na patře úst a chyběl mu zub, jedna z levých horních stoliček. Chvíli jej jazykem sledovala, než se stáhla a nechala jej ujmout se vedení.
Pomalu pohnul rukama, jednu zamotal do jejích vlasů a druhou jí sklouzl po zádech, aby si ji těsněji přitáhl. Přisunula se, vklouzla mu nohou mezi stehna a cítila závrať vzrušené touhy. Cítila, jak na ni jeho tělo reaguje, vychutnávala si tento jednoznačný důkaz, že ji chce. Na okamžik se od sebe odtáhli a beze slov se na sebe dívali, oba těžce a zrychleně dýchající; nikdy se jí nesnilo, že ty chladné, černé oči mohou sálat takovým horkem, tak syrovou potřebou. Zase se spojili polibkem, teď intenzivním, a cítila jeho vzrušení ještě vzrůst, když mu rukama vklouzla pod košili. Pak ale ztuhl, přerušil polibek a ona zůstala nehybná s pohledem na něj upřeným, plně si uvědomujíc ty jizvy pod rukama.
Severus ji jemně uchopil za ramena a o krok ji odtlačil, teplo v jeho očích pohaslo. „Přestaň,“ pokynul tiše. Mohlo to znít upřímněji, kdyby se jeho hlas nesnížil na zastřené předení, které do ní vyslalo zachvění čisté touhy. „Nevíš, co děláš.“
„Ale vím,“ odvětila se snahou neznít tak zadýchaně. „Oba to potřebujeme, Severusi.“ Zachvěl se, když vyslovila jeho jméno. „Chci to; chci tebe. A mohu říct, že ty chceš mě.“
„To není…“ Bojoval o slova. „Nechceš mě. Nevíš… Sakra.“ Odmlčel se, nadechl a pomalu vydechl. „Nevíš, o co žádáš.“
„Nerozumím…“ pomalu pronesla Hermiona a začala cítit chlad. Opravdu ji odmítá?
„Jen… jen se podívej.“ Odstoupil od dveří lednice a ona jej pustila, nejistá, co se jí snaží naznačit. Uchopil lem košile a prudce si ji jedním pohybem přetáhl přes hlavu, aby ji pak nechal spadnout na zem.
Beze slov si jej prohlížela. Byl hubený s jasně viditelnými obrysy hrudního koše a kyčelních kostí, ale měl i svaly. Černé chloupky se mu na hrudním koši řídce vlnily a sbíhaly se do tenké linie vedoucí břichem pod pas džínů k zjevnému vzedmutí erekce; pořád měl na krku jin-jang přívěšek. Ale co přitáhlo její oči, co chtěl, aby viděla, byly jeho jizvy; o některých již věděla, ale byly tam další. Pár se klikatilo přes klíční kost k rameni; ta nejhorší vytvořila hlubokou brázdu přes chloupky na hrudi; jedna zubatá vedla přes svaly břicha; menší poznamenaly žebra a paže. Bez maskujícího trička vystupovaly na bledé kůži jeho krku jasně známky po hadím kousnutí. Pomalu, aniž by na ni pohlédl, se otočil.
Hermiona věděla podle jizev pod rukama, že měl záda silně poznamenaná, ale když očima sledovala realitu, sotva to mohla pochopit. Na první pohled neviděla centimetr nezjizvené kůže, ale po chvíli začala rozeznávat jednotlivé stopy. Nejhorší vedly přes ramena, vodorovné zahnuté čáry, které vypadaly, že je způsobil bič; dlouhá brázda směřovala dolů lopatkou; zaoblená, svraštělá jizva označila jinou; v dolní části zad viděla jizvy po něčem jako dráp, což musely být ty, co cítila; a desítky menších mezi tím, některé vypadaly jako popáleniny, jiné byly zjevně jizvy po zaklínadlech, a další – přešel přes ni mráz; ach, bože. Někdo – možná víc než jedna osoba – mu vřezal do kůže bezúčelné vzory; vypadalo to, jako by do něj někdo čmáral… noži.
Mohla by pro něj plakat, za jiných a méně intenzivních okolností, jen kvůli tomu, kolik toho musel vytrpět, ale bylo to ničím ve srovnání s jeho výrazem, když se otočil a zase se na ni podíval. Tvář se uzavřela a tuhá maska by zakryla všechny stopy emocí, nebýt toho lehce rezignovaného výrazu, když čekal, že se vyděsí, odejde, nebo – možná nejhůř z jeho úhlu pohledu – bude jej litovat. Jeho obrany byly stále sníženy po jejich intenzivních polibcích, a nedokázal zakrýt výraz křehkosti v očích; také byl stále zcela jasně vzrušený. Hermiona pochopila; neodmítal ji, čekal, že ona odmítne jeho. Jen se jí otevřel, nechal ji vše uzřít, ukázal jí důvěru jako nikomu předtím, a čekal, že jej kvůli tomu opustí.
A najednou věděla, jak na to odpovědět. Přešla zase k němu a vzhlédla s rukou položenou na jeho hrudi. „Poté, co Billa Weasleyho napadl Fenrir Šedohřbet, jsme si mysleli, že jej jeho snoubenka opustí,“ vysvětlovala tiše. Vypadal značně zmatený, ale toto bylo důležité, a proto mu nedala šanci vyjádřit se a pokračovala. „Ale Fleur nás všechny překvapila. Pamatuji si, co na ošetřovně řekla… Nezvládnu akcent, ale bylo to: ‚Ty jizvy jsou jen důkazem, jak je můj manžel statečný‘.“
Sledovala změnu jeho výrazu, když si uvědomil, co říká. Viděla tu křehkou, nejistou naději v jeho očích, a jemně se na něj usmála. „Severusi, tyto jizvy jen ukazují tvoji statečnost, toť vše. Jsou symboly cti, každá jediná.“ Pomalu sundala ruku z jeho hrudi a prsty mu položila na levé zápěstí, chytila ho za ruku a obrátila ji, aby odhalila Znamení zla. „I tato,“ poznamenala tiše a sklonila hlavu a vtiskla na lebku jemný polibek. Zachvěl se, a když se odtáhla, měl zavřené oči. Pomalu se otevřely, naplněné surovou potřebou, a jeho pohled byl téměř prosebný. Bez nervozity se na něj usmála: „Také mám jizvy,“ napůl zašeptala. „Chceš je vidět?“
Severus se teď téměř viditelně chvěl. Maska sklouzla a ona jasně viděla ten moment, kdy najednou zastavil boj a dovolil si podvolit se. „Ano.“ To slovo bylo téměř jen povzdech. Přitáhl si ji blíž, a když ji políbil, nechala své ruce bloudit po jeho těle, objevovat jeho jizvy a nedotčenou kůži, zatímco se polibek prohloubil a začala v nich hořet dychtivost.
Bylo to dlouho, co se na ni někdo podíval s touhou, ještě déle, kdy cítila touhu na oplátku, a nebyla si jistá, zda vůbec ji některý muž políbil tak jemně a přesto tak důkladně. Rukama jí sklouzl po páteři, přitiskl si ji blíž ke svému vzrušení, načež přesunul váhu; napnutí svalů bylo jediným varováním, než ji zvedl ze země. Sevřela ho za ramena, aby se vyrovnala, a ovinula mu nohy kolem pasu; ani jeden nepřerušil polibek, když ji natlačil na bok skříně, jazykem klouzal a hrál si s jejím.
Když se potřebovali nadechnout, sklonil hlavu a rty jí putoval po krku a hrdle; jazykem jí obkroužil tepnu a ona se zachvěla, cítíc i lehký tlak jeho zubů, když jí, vedený její reakcí, zkušeně oždiboval místo pod bradou. To jí vysílalo impulzy do celého těla. Nemohla zastavit sténání, které jí rostlo v hloubi hrdla, a ani se o to nepokusila. Cítila jeho zachvění, než mu zabořila prsty do vlasů a znovu jej políbila. Pohnul se a nalehl na ni, polibky teď zhrubly, pak zesílil objetí, narovnal se a několika rychlými kroky ji přenesl karavanem do ložnice.
Vzdáleně si byla Hermiona vědoma zavření obou vnějších dveří a přerušila polibek, aby zadýchaně pronesla: „Jestli se můžeš soustředit na bezhůlkové a neverbální kouzlo, musím dělat něco špatně.“
Tiše se tomu zasmál, ale díval se na ni s teplem v očích. „Neudělal jsem to vědomě. Ve skutečnosti jsem zapomněl, že jsou dveře otevřené. Ujišťuji tě… co se mnou děláš, rozhodně není špatné.“ To bylo hezké vědět, rozhodla se, ale pak ji znovu políbil a přestalo na tom záležet, když ji položil do postele.
Odtrhla se od něj a napůl posadila, aby sáhla na knoflíky od halenky; chytil ji za ruce a zastavil ji. Když na něj pohlédla, zašeptal: „Nechej mě.“ Poddala se a sledovala jeho tvář při pomalém rozepínání knoflíků; dával si na čas – podle výrazu v jeho očích škádlil sebe stejně jako ji – načež jí stejně pomalu shrnul oblečení z ramen. Mohla by se cítit rozpačitě, ale v malém racionálním koutku mysli jí toho nezbylo dost, aby tuto myšlenku zvládla vytvořit. Jediné, na čem záleželo, bylo teplo jeho kůže a to, jak se jí začal dotýkat. Dlouhá mělká jizva na její hrudi přitáhla jeho pozornost, ale neptal se na ni; místo toho ji sledoval rty, zuby a jazykem, od jejího počátku pod klíční kostí, přes hrudní kost, až těsně ke kraji podprsenky. Pak obrátil pozornost k jejímu hrdlu a nakonec znovu nalezl její ústa.
Bylo téměř nemožné myslet; topila se v čiré touze, hořela, trpěla jí a jen nejasně si uvědomovala prsty putující podél boku k pasu, aby rozeply pásek. Jakmile si toho všimla, pomohla mu, prohnula se v zádech, když jí shrnoval kalhoty přes boky, a pak je skopla dolů více zaujatá jeho líbáním. Teď již ležel v posteli s ní; nemohla se dostat dost blízko, protože v cestě stálo příliš mnoho oblečení. Sedla si, aby si rozepla podprsenku. Sledujíc jeho tvář, ji ze sebe sundala a nechala ji padnout, milovala ten téměř ohromený pohled v jeho očích, který ji mohl přimět věřit, že je krásná.
Severus si ji pomalu přitáhl zpět k sobě a oba se zachvěli, jakmile se její holá ňadra setkala s jeho kůží, pak je oba přetočil tak, že ležela na zádech. Znovu ji políbil a začal pomalu putovat ústy dolů po krku přes klíční kost, podél jizvy, a chvíli posečkal, než jí konečně políbil křivky ňader. První jemné pohlazení jazykem do ní vyslalo oheň a zasténala a prohnula se v zádech; cítila jeho úsměv v pokožce, jak rty sevřel ztvrdlý bod a jemně jej olízl. Z toho pocitu jí celé tělo zareagovalo. Uchopil do dlaně druhé ňadro, prsty dráždil bradavku, až mu zabořila prsty do vlasů, aby se ujistila, že se nevzdálí.
Nicméně nakonec se odtáhl a rty našel její, zatímco ruka pokračovala v cestě dolů po jejím těle, klouzala po křivce boku a dolů po vnější straně stehna. Prohloubila polibek a posunula boky v očekávání jeho doteku, vědomá si toho, že je pro něj víc než připravená. Ten dotyk, když k němu konečně došlo, byl šíleně lehký, to nejslabší pohlazení jednoho prstu přes kalhotky. Frustrací téměř zakňučela, než napůl zavrčela: „Severusi… přestaň, sakra, dráždit!“
Zasmál se tiše hrdelním smíchem a shlédl na ni s třpytícíma se očima. „Trpělivost…“ zapředl a jen zvuk jeho hlasu do ní vyslal záchvěvy potěšení. Snažila se udržet klidná, prohnula se proti němu, když prsty vklouzl pod tenkou látku a pomalu odstranil poslední kousek oblečení, načež se trochu odtáhl a jen se na ni podíval; prakticky cítila jeho úmysl, když se hmatatelně tiskl proti její kůži a oči mu hořely.
A konečně, konečně, se jí začal dotýkat tak, jak chtěla. Prsty jí vložil do klína a ona se svíjela pod jeho dotekem; když do ní vklouzl prstem, vykřikla. Druhý prst se připojil k prvnímu a on natočil ruku tak, aby se o ni třel palcem, zatímco pohyboval prsty. Netrvalo to dlouho; byla právě na hraně a uplynulo jen pár okamžiků, než se zaslechla vykřiknout a prohnula se v zádech. Vzpínala se mu proti ruce, zatímco v ní plála extáze.
Pomalu se zotavující Hermiona zadržela zakňučení, když ruku odtáhl, a otevřela oči, aby viděla, jak pomalu a rozvážně sál prsty, aby je očistil, s očima upřenýma do jejích. Byl to ten nejerotičtější zážitek, který kdy viděla, a když ji znovu políbil, cítila se v jeho ústech. Bylo to čisté nebe, ale ta bolest mezi nohama byla mučením; snad si pohrají později, pokud jim to vyjde tak, aby bylo zaručeno opakování, ale právě teď chtěla – potřebovala – jej cítit v sobě. Zatlačila na něj, dokud nepodlehl a nepřevalil se na záda.
Severus byl téměř bolestně tvrdý, když se jej jemně přes džíny dotkla. Sledovala jeho délku konečky prstů, až se pod ní zachvěl, takovou tvrdost získáte jen po letech odpírání. Rozepla mu opasek a téměř se zasmála při zjištění, že má místo zipu na kalhotách knoflíky; bylo to pro něj tak typické. Ale zase to bylo asi jen dobře; šílená touha a zipy v citlivých oblastech nebyly nejlepší kombinací. Prsty přejížděl po jejích, jak se jí snažil pomoci, tápal téměř nemotorný spěchem, když se snažil dostat z džínů; nohy byly také zjizvené, nejasně si všimla, ale v tuto chvíli ji to opravdu nezajímalo, a prsty vklouzla pod pás jeho prádla a pomohla je vysvléct.
Byl krásný; neexistovalo pro to jiné slovo. Letní slunce proudilo oknem, zdůrazňovalo každý obrys jeho těla a dotýkalo se vrcholu jeho vzrušení. Jemně, ale pevně jej prsty uchopila, až se v zádech prohnul a zasténal. Zdálo se, že stará rčení platila; byl nádherný, dlouhý a silný a tak tvrdý, že cítila jeho tep, když jej sevřela a začala s pomalými tahy, řídíc se jeho odezvami.
Bez dechu ji chytil za zápěstí. „Stačí,“ vydechl s chvěním, když se na ni díval.
„Příliš?“
„Bože… Téměř.“ Souvislá řeč se stala nemožnou; políbil ji vášnivě, podvolil se tomu teplu hořícímu v nich obou a přetočil se, aby ji přišpendlil svojí vahou. Roztáhla pro něj stehna, třásla se a zadržovala sten, když cítila jeho vzrušení; přitiskl se natolik blízko, že byl téměř – ale ne zcela – u jejího vstupu, ale zastavil se a podíval se na ni.
„Prosím,“ zašeptala a odhrnula mu vlasy z tváře, dívajíc se do temných, nekonečných hloubek jeho očí. „Prosím, Severusi.“
Zachvěl se, trochu přesunul váhu a vklouzl do ní jediným plynulým pohybem, který je oba přiměl vykřiknout. Zcela v ní pohřben se uklidnil a s chvěním oba vychutnávali ten pocit; pak se začal pohybovat a všechny souvislé myšlenky se rozplynuly do krystalického pocitu. Toto se tak lišilo od každého muže, se kterým dřív byla; i ten nejmenší pohyb do ní posílal oheň. Při těch vlnách rozkoše trvalo několik minut, než přišla na důvod; to protože měl poškozené koleno nepohyblivé, pohyboval se se zvláštní rotací, a každý příraz se dotýkal jiného místa uvnitř ní, takže podnět byl pokaždé nový. To, v kombinaci s vědomím, kdo si ji tak hluboce bere, bylo téměř ohromující.
Ztracená v pocitech měla jen nejasné dojmy – teplé sluneční světlo vyplňující místnost; tření zpocené kůže o kůži; zvuk těžknoucího dýchání; jeho vlasy přejíždějící jí po tváři, než zvedl hlavu, aby se na ni podíval; on tak hluboko uvnitř ní, že se to téměř nedalo unést; rostoucí tlak a oheň, dokud nebyla téměř tam a nechvěla se tím pocitem. Pak jeho tak opatrný rytmus výpadů zaváhal; Severus na chvíli zavřel oči a zasténal, bez kontroly a bez zdrženlivosti se začal pohybovat víc nepravidelně, tvrději a rychleji.
Každý pohyb do ní vyslal impulz potěšení, a pak se mírně posunul a zachytil to správné místo a svět se rozplynul, když vyvrcholila a vykřikla téměř naprostou extází. O pouhé údery srdce později, když ji zalévaly poslední vlny, uslyšela jeho téměř zoufalý výkřik; naposledy přirazil, ztuhl a zachvěl se, když ji naplnil.
Vidění se jí vracelo v etapách, to jak se opar pomalu zvedal. Napůl zhroucený se držel jen taktak, aby ji nerozdrtil; cítila na krku jeho horký dech při lapání po vzduchu. Po několika okamžicích se pomalu uklidnil a odtáhl se, aby se stočil na bok; zachvěla se ztrátou jeho těla, přetočila se a stulila se k němu. Bez přemýšlení mu položila hlavu na hruď. Na chvíli se napjal, pak se uvolnil a vklouzl kolem ní rukou; se spokojeným povzdechem se u něj uhnízdila a zavřela oči, aby poslouchala, jak se mu dech pomalu vrací do normálu.
Po snad věčnosti si povzdechl a prsty si nepřítomně pohrával se zatoulaným pramenem vlasů. Bála se přemýšlet o tom, jak její vlasy teď vypadají, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. „Byla to… pro mě už nějaká doba,“ tiše přiznal.
Chvíli ji trvalo, než přišla na to, co opravdu říká – nebo spíš nač se ptá – a téměř se zasmála; což by byla smrtelná chyba, možná doslovně, ale v jeho případě být v tomhle nejistý bylo opravdu směšné. „Pro mě taky,“ odpověděla, když to nutkání přešlo, „ale nebylo to poznat. Byl jsi báječný.“
Trochu se uvolnil a vydal hrdelní zvuk potěšení. „Dovol mi vrátit kompliment,“ zamumlal, malinko se přesunul a uvelebil. Chvíli se nechala unášet, podřimovala v slunečním svitu procházejícím skrz okno a v teple jeho těla, a vážně uvažovala o spánku, když znovu promluvil, teď trochu váhavě. „Hermiono… co toto všechno je?“
Ne něco, co by právě teď chtěla probírat, ne, když v ní stále přetrvávaly dozvuky, ale aspoň zněl spíš nejistý a v obavách, ne podezřívavý a defenzivní. Opatrně zvažovala slova, ne zcela jistá, co říct, a rozhodla se pro pravdu. „Nejsem si jistá,“ přiznala tiše. „Něco, co jsme oba dost silně potřebovali. Něco, co jsme si oba užili. Něco, co by mi nevadilo si zopakovat,“ dodala statečně. „Nevím, zda je to i něco víc.“ Nebyla do něj zamilovaná, tolik věděla; nebyla si jistá, zda je to pro ni ještě možné, a asi ani pro něj nikdy nebylo. Ale záleželo jí na něm a byla si poměrně jistá, že jemu alespoň malounko záleželo na ní. A jejich vzájemná vášeň se zdála překvapivě silná. Pro teď to stačilo.
„To zní… přijatelně,“ přiznal opatrně a ona se neubránila smíchu, načež pozvedla hlavu, aby na něj pohlédla.
„Přijatelně?“ zopakovala.
Měl tolik slušnosti, aby vypadal trochu v rozpacích; když se zasmála, viděla mu v očích záblesk něčeho krutého a ošklivého, ale zmizelo to a náznak humoru změkčil jeho výraz. „Patrně špatná volba slov. Přistihl jsem se při snaze z jakéhosi podivného důvodu myslet tak jasně jako obvykle,“ dobíral si ji a ona se na něj zazubila.
„Dobře.“ Zase se usadila a zavřela oči. Nejasně přemýšlela, zda toto je ono ‚kamarád taky rád‘ a že je to jistě ten nejpodivnější vztah, jaký kdy měla, pokud to nazvete vztahem. Každý se potřebuje cítit chtěný.
„Sakra,“ najednou zaklela, nepříjemnou myšlenkou vytržená ze svého ospalého dumání.
„Co?“ zeptal se opatrně.
„Nic jsme nepoužili,“ zamumlala, hledajíc hůlku.
„Ach, to je vše?“ Zase se uvolnil. „S tím si nedělej starosti.“
„Severusi…“
„Nemyslel jsem to tak. Opravdu jsi mi dnes zavařila mozek.“ Ačkoliv nezněl, že by si stěžoval. Po chvíli pokračoval a zněl víc vzhůru a trošku méně šťastný. „Antikoncepce není problém… Nemohu mít děti.“
„Co?“ vyhrkla, odtáhla se a zvedla se na loket, aby na něj viděla.
„Jedno z diagnostických kouzel Poppy Pomfreyové to ukázalo při zdravotní prohlídce, když jsem ji ještě nechal je sesílat. Vím to od mládí.“
„Léčitelé nic nemohli udělat?“
„Ne. Nikdo nemůže přijít na příčinu.“ Pokrčil rameny a líně se protáhl, zřejmě mu to bylo skutečně jedno, a mimoděk pokračoval: „Stejně jsem nikdy nechtěl děti.“
„Ach, Severusi…“ tiše povzdechla.
Zamračil se na ni. „Co? Myslím to vážně. Nikdy jsem nechtěl děti.“
„Ale o to nejde, ne? Je to jiné, když nemáš jinou možnost.“ Pomalu zamrkal a neodpověděl, což oboje naznačovalo, že se trefila. Naklonila se, jemně jej políbila, a pak se k němu stulila zpátky. „No, o jednu starost míň,“ poznamenala lehce, nepřítomně prstem sledujíc šňůru od jeho přívěšku, když ji znovu objal. „Takže, co přesně se stalo? Myslím, zjevně všechno funguje, a funguje ve skutečnosti docela dobře…“
Tiše se zasmál. „Pochybuji, že bych to akceptoval tak snadno, pokud by byl problém v tomto,“ souhlasil suše. „Upřímně řečeno nemám tušení. Možná zase následek kouzla – i když tentokrát ne Cruciatu, na to jsem byl moc mladý – ale právě tak to může být genetika. Jsem neplodný; zcela sterilní. Střelba slepými, jak by to bezpochyby formuloval můj otec.“
„Okouzlující.“
„Byl to okouzlující muž,“ souhlasil ironicky Severus, načež potlačil zívnutí a přesunul se do pohodlnější polohy. „Doufám, že si uvědomuješ, že toto mě naprosto zbaví už tak nevyzpytatelných spacích stereotypů.“
„Mé pokorné omluvy,“ odvětila s vlastním zívnutím. „Ale stejně máš strašné pracovní návyky, víš? Kdyby tebe nebylo, nikdy by se mi nesnilo o tom trávit dekadentní odpoledne velmi dobrým sexem.“
„Na to bych si mohl zvyknout,“ ospale poznamenal.
„Já také,“ souhlasila a přitulila se blíž.
Po pár minutách si Hermiona uvědomila, že prstem bezmyšlenkovitě sleduje jeho jizvy, rychle přestala a zamumlala omluvu. „To je v pořádku,“ odvětil tiše; cítila v jeho hrudi vibrace smíchu. „Za daných okolností by nedávalo smysl dělat si starosti s doteky,“ dodal ironicky a ona se usmála. Pohledem se ujistila, že je s tím opravdu srovnaný, a pak se vrátila ke svému zvědavému zkoumání.
„Jak jsi… Myslím… to je jedno,“ rychle skončila s uvědoměním, že neexistuje taktní způsob, jak se zeptal, kde získal své jizvy.
„Ne, to je v pořádku.“ Teď již byl trošku víc probuzený, ale nepokusil se pohnout; cítila, jak se jí prsty toulá ve vlasech. „Upřímně si na to u mnoha z nich nepamatuji. A u těch, co pamatuji, nemám v úmyslu ti prozradit, protože to nepotřebuješ slyšet a já to nepotřebuji říkat. Je docela zřejmé, že většina… téměř všechny jizvy jsou z bojů nebo trestů. Některé jsou jen pracovní úrazy, popáleniny od lektvarů a tak podobně, nebo události z dětství. A některé – opravdu pěkných pár – jsem získal za svých cest. Většinou při bitkách v barech.“
„Bitky v barech?“ zopakovala nevěřícně nejistá tím, co bylo na tom prohlášení překvapivější. Velmi těžko si představovala Severuse v hospodě, natož že se dostal do rvačky. „Proč ses účastnil bitek v barech, množné číslo?“
„Protože jsem byl hraniční psychopat,“ odpověděl věcným tónem, „a lidé mají tendence mít výhrady k chvástání násilných opilců křičících na ně. Většinu z těch potyček jsem začal, a většina vznikla proto, že jsem si myslel, že vidím někoho, koho znám a kdo se mě snaží zabít. Říkal jsem ti, Hermiono, od války jsem se hodně změnil. Dlouho jsem byl nebezpečně nestabilní; často jsem blouznil, křičel jsem v záchvatech paniky, téměř ze všeho jsem měl fobii a emoce jsem měl pokroucené. Naštěstí pro všechny zúčastněné jsem během toho nejhoršího nemohl používat magii, jinak bůh ví, co by se stalo.“
Nebyla si jistá, co na to říct, a spokojila se smutnou otázkou: „Nemáš nějaké jizvy z veselých příhod? Mám jednu na koleni od šesti let, kdy jsem spadla z houpačky…“
Tiše se uchechtl a trochu posunul. „No, na pravé noze mám jednu, na kterou jsem zvláštně pyšný; kousnutí na lýtku, které bys mohla poznat…“
Konec věty nevyslovil a ona se zamračila, jak přemýšlela a snažila se vybavit si dobu, kdy věděla, že má zraněnou levou nohu. Po několika okamžicích se zazubila a zdusila chichot. „Chloupek?“
„Ze všech směšných jmen pro kerbera,“ opovržlivě vyplivl. „Ano, ‚Chloupek‘. Je zázrak, že jsem o nohu nepřišel. To pitomé zvíře se mě pokusilo kousnout dvěma hlavami ve stejné chvíli a sklidilo, co zaselo, jinak by to bylo o něčem jiném.“
„A ty jsi na to hrdý?“
„Jsem pravděpodobně jediný člověk s kousnutím od tříhlavého psa,“ mírně podotkl. „Většina lidí pokousání přežít nedokáže.“
„To je asi pravda,“ souhlasila s úsměvem a nepřítomně si hrála s jeho přívěškem; pořád považovala za sladké, že ho nosí. Ne, že by byl drahý nebo nějak obzvláště precizně vyvedený, ne jako její prsten. „Severusi, chci se tě na něco zeptat…“
„Opravdu? Ty mě překvapuješ.“
Dloubla ho do žeber. „Prevíte. Chtěla jsem se zeptat na vánoční dárek. Pořád ti to není podobné…“
„Pravda,“ souhlasil pobaveně. „Byl to jen takový impulz. Potuloval jsem se po tržišti Camden (1) a jen tak z neurčité zvědavosti jsem se zastavil u stánku se šperky; když jsem uviděl vydru, zdálo se mi škoda prsten nekoupit. A když už jsem to udělal, no, mně by byl k ničemu, tak jsem se rozhodl dát jej tobě. Byl by to narozeninový dárek, ale nakonec jsem se v poslední chvíli rozmyslel.“ Po odmlce dodal ironicky: „V té chvíli to dávalo smysl.“
„No dobře.“ Moc mu nevěřila, ale znělo to dost pravděpodobně, aby se jej nesnažila konfrontovat. Stejně teď rozhodně nehodlala začít hádku. Nechtělo se jí vůbec nic. „Budu potřebovat zase sprchu,“ zamumlala. „Pravděpodobně vypadám hůř než ráno.“
Severus si odfrkl a odvětil trochu pobaveně: „Nezačalo to přesně tímto?“
Zvedla hlavu a zazubila se na něj. „Výsledek se mi líbil.“
„Neměla bys zapomenout, že jsem starý muž.“
„Nic takového nejsi. Kromě toho jsem jen řekla, že potřebuji sprchu. Tebe jsem vůbec nezmiňovala.“
„Je to má sprcha,“ podotkl s očima třpytícíma se temným smíchem a náznakem dřívějšího žáru.
Potlačujíc úsměv, začala Hermiona zase sledovat jeho jizvu pokračující linkou přes břicho. „To je dobrá připomínka,“ souhlasila mírně a cítila, jak se zachvěl, když mu prstem lehce přejela po kyčelní kosti. „Víš, jsi moc hubený,“ dodala nepřítomně.
„Zníš jako Poppy Pomfreyová nebo Molly Weasleyová a ani na jednu netoužím myslet za této konkrétní situace, takže díky, že s tím přestaneš,“ odpověděl kousavě. „V každém případě jsem v lepším stavu, než jsem kdy byl.“
„Všimla jsem si,“ škádlila jej, kreslíc mu kroužky na vnitřní straně stehen.
„Přestaň s tím,“ zamumlal káravě.
„Proč?“ zeptala se nevinně. „Jsi lechtivý?“
„Ne,“ odvětil příliš rychle. Pohlédla na něj v nevěřícím potěšení a on se zamračil. „Ani na to nemysli.“
„Pozdě.“
„Myslím to vážně, Hermiono. Nech toho.“
Při zachycení jednoznačného varování v jeho hlase a uvědomění si docela ošklivých jizev pod prsty, se držela odlehčeného tónu, když mu zamířila zpět k bokům. „Dobrá, nechám – dokud mě skutečně nenaštveš nebo tak, což se momentálně nezdá vůbec pravděpodobné.“ Cokoliv spustilo ten záblesk temnoty v jeho hlase, teď se uvolnil a začal odpovídat na její doteky. Představa druhého kola byla víc než potěšující, ale cítila se ulepená a karavan se při zavřených dveřích přehříval. „Pojď, ‚starý muži‘,“ uličnicky jej pobídla a s trochou nechuti se odtáhla a posadila, „oba potřebujeme sprchu. Nebo potřebuješ víc času na zotavenou?“ popíchla jej.
Žár v jeho očích byl jedinou odpovědí, kterou potřebovala, ale nad jeho vrčením při posazení se usmála. „Drzá holčino. Trochu úcty staršímu.“ Zcela nahý, zpocený a s vlasy slepenými do vlhké spleti by neměl vypadat nebezpečně, ale měl dostatečnou sebedůvěru, aby se mu to podařilo. Hermiona zvedla jedno obočí, když vytahoval hůlku z odhozených džínů.
„Je to nutné?“
„Vždy ji mám na dosah,“ odvětil, načež na ni na oplátku také pozvedl obočí a náznak úšklebku mu přešel tváří. „Kromě toho už do svých třinácti jsi mě dokázala zapálit, krást u mě a omráčit mě – a zároveň mnou mrštit o zeď, což mi, mimochodem, způsobilo mírný otřes mozku a téměř mi naprasklo lebku. Mohl bych ji potřebovat.“
Vyprskla pobouřeným smíchem a vstala. „To není moc fér! Zapálila jsem tvůj hábit, ne tebe, a jen protože jsem si myslela, že jsi zlý a snažíš se mi zabít kamaráda. Kradla jsem u tebe jen proto, že jsem potřebovala složky do lektvaru, nebylo to osobní…“ Jednoduše ji přerušil důkladným polibkem, a když se odtáhl, zcela zapomněla, o čem mluvili. „… To je podvod,“ plísnila jej bez dechu.
Jeho sytý, hluboký smích jí přejel po páteři, až se zachvěla. „Vždy podvádím, Hermiono. Měla bys to mít na paměti.“ Odkulhal z místnosti a z koupelny se k ní donesl jeho hlas. „A co to omračovací kouzlo?“
„Nebylo vůbec omračovací,“ odvětila a následovala jej s pochmurným pousmáním při té vzpomínce. „Všichni jsme se tě pokusili odzbrojit ve stejnou chvíli a ta síla tě odhodila na zeď. Ani jeden jsme vůbec nezamýšleli tě zranit. Opravdu, otřes mozku?“ dodala provinile.
„Hm,“ odpověděl nepřítomně, odložil hůlku na polici a pustil sprchu. „Ano. A je asi jen dobře, že jste mě omráčili, ať už nechtěně nebo ne. Té noci jsem byl strašlivě iracionální.“
To bylo asi nejblíž omluvě, k jaké se mohl dostat, a víc než by čekala. „Nedivím se ti. Pochybuji, že by v té situaci byl někdo racionální,“ jemně podotkla a vztáhla kolem něj ruku, aby zkontrolovala teplotu vody, načež vstoupila pod sprchu a zaklonila hlavu. „Když se to vezme kolem a kolem, byla to trochu divná noc,“ dodala nostalgicky.
„Podle tvých měřítek bych ji považoval za docela normální,“ odvětil Severus s úšklebkem a následoval ji pod sprchu. „Ty – vy všichni – jste přitahovali trable více méně nepřetržitě.“
„Zdá se, že někteří z nás pořád,“ odpověděla a otočila se na něj s úsměvem. „Celkově se mi ale tyto líbí víc.“
Jedinou jeho odpovědí byl tichý smích, když se natáhl pro šampón, a překvapil ji tím, že si jí stoupl za záda a začal jí jej vpracovávat do vlasů. Bylo to nečekaně něžné gesto a takové, kterého si cenila; když vám někdo myje vlasy, je to ten nejvíc uvolňující pocit na světě. Zdálo se, že její názor sdílí, protože jí dovolil vrátit mu laskavost s víc než symbolickým zamručením. Když skončili se vzájemným umýváním těl – z jakéhosi důvodu to trvalo déle než obvykle – veškerý nostalgický hovor o minulosti ustoupil velmi přítomnému, když v nich zase vzrostla touha. Opřela se zády k němu a usmála se při pocitu jeho vzrušení, tisknoucího se k ní. Natočila hlavu, aby se políbili.
Zatímco poprvé to bylo o potřebě, vzrušení a divoké touze, teď to bylo pomalé a jemné. Nakonec ji k sobě pozvedl a ona se opřela zády o stěnu sprchy, obtočila jej nohama a pomalu se s ním pohybovala, zatímco se líbali. Zmrzačená noha mu viditelně v této poloze neovlivňovala pohyb, pokud by si toho vůbec mohla všimnout, když se v ní rozhořel oheň. Vyvrcholila méně výbušně; žádné hvězdy či téměř ztráta vědomí, jen vlny blaženě intenzivního potěšení, které v ní vyvolaly vzdechy a steny, jež se smísily s jeho, když vyvrcholil současně s ní.
XXX
Poté – docela dlouho poté – leželi natažení v posteli v paprscích slunce a tlumeně si povídali, oba oblečeni natolik, aby nepohoršovali ty, co by mohli projít kolem teď již otevřených dveří karavanu. „Opravdu jsi lechtivý?“ zeptala se mimoděk, sledujíc mu prstem obrazce na zadní straně předloktí.
„Pokud to tak chceš nazývat,“ odvětil nepřítomně. „Nebýval jsem, ale protože se mé nervy znovuobnovily, jsem citlivější.“
„A zjevně nesnášíš lechtání… nesnažím se vyzvídat; jen se chci ujistit, že neudělám něco, co nechceš.“
„Nejde o samotné jednání, ale o princip,“ vysvětloval rozpačitě a sledoval její prsty, jen aby se vyhnul jejímu pohledu. „Mám několik nepříjemných zážitků spojených s pocity proti mé vůli, i při něčem tak nevinném jako toto… Být tak zranitelný – jakýmkoliv způsobem – je neuvěřitelně nepříjemné a téměř… téměř děsivé.“
To přiznání jej zjevně stálo hodně, a tak se přisunula k němu a opřela se mu o rameno v útěše i omluvě. V té samé chvíli se snažila udržet lehký tón. „Dobře, takže žádné lechtací souboje. Budiž. Stejně bys asi vyhrál, jsem strašně citlivá. Je ještě něco, čemu bychom se měli vyhnout?“
Zněl téměř pobaveně. „Ptáš se na mé sexuální preference? To není zrovna to nejromantičtější téma na světě."
„Ani jeden nemáme romantické sklony, Severusi. Ty jsi příliš cynický a já příliš praktická. Raději bych věděla, čeho se vyvarovat, než se pokoušet o něco, z čeho bys buď vyšiloval, nebo vybouchnul,“ rozumně odvětila. „Ne, že bych plánovala něco divoce úchylného nebo exotického, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.“
„Hodně se teď domýšlíš, víš,“ protáhl.
Hermiona se na něj ušklíbla. „A přesto se nehádáš.“
„Zásah.“ Uvelebil se na polštářích a zvážil otázku. „Upřímně, nikdy jsem nebyl na sex s hračičkami, fetiši a tak. Zdá se mi to vše poněkud zbytečné.“
„Pravda,“ souhlasila s úsměvem nad tím popisem.
Po chvíli mu oči potemněly a pomalu vydechl. „Ze zjevných příčin neshledávám příjemným jakýkoliv druh hrátek s dominancí a podřízeností, bez ohledu na roli, kterou bych hrál.“
„Bez obav, rozhodně neskrývám tajné potlačované fantazie o nezbedné školačce a trestu,“ ujistila jej (většinou popravdě, i když ne zcela) a on k ní vzhlédl s lehce pobouřeným výrazem.
„Jsem velmi rád, že to slyším,“ odvětil suše se zachvěním. „To by bylo velmi znepokojivé.“
Z celého srdce s ním souhlasila. Zcela jistě o něm nesnila, když byl jejím učitelem; oceňovala jeho inteligenci a hlasový potenciál, neochotně obdivovala jeho statečnost během války, než zabil Brumbála, ale za tím vším byly jeho vzhled a osobnost příliš nepříjemné, než aby jí do hlavy vstoupily nějaké takové myšlenky. A byla si jistá, že ani on neměl takové pomyšlení na některou svou studentku, a zcela jistě ne na vlasatou, zubatou, iritující vševědku, kamarádku Harryho Pottera. Teď nebyl věkový rozdíl problémem, ale ne tak tenkrát, i kdyby emoční okolnosti byly pro oba jiné.
„Měl bych tě také varovat,“ pokračoval opatrně Severus, „že jakýkoliv pokus o svázání téměř jistě způsobí mé ‚vyšilování‘, jak jsi to předložila. Nereaguji dobře na jakékoliv omezení.“
„Na to jsem nikdy nebyla,“ konejšivě odvětila a byla si jistá, že nechce znát příběh za momentálními stíny v jeho očích. „V tomto bodě jsme tedy kompatibilní. A předpokládám, žádná bolest.“
„Aha. Tak toto docela závisí na kontextu.“ Přetočil se na záda, teď již uvolněnější, když mu temnota z tváře vyprchávala. „Jistě ne bolest jako fetiš… ale náhodná bolest nemusí být nutně problém.“
„Náhodná bolest?“ zopakovala zmateně.
Ušklíbl se na ni. „Přesně tak. Myslím, že jsi mi předtím nehty označila záda.“
„Ach, bože, to jsem udělala? Omlouvám se.“
„Nemusíš. To je má věc. Nejsem na bolest, ale nemám nic proti určité úrovni… nadšení. Ve skutečnosti je to docela kompliment,“ potutelně zamumlal.
Hermioně bylo jasné, že se červená a zamračila se na něj. „Prevíte.“
„Ty ses ptala.“
„To mě poučí.“
Vybuchl smíchem, vzácně spontánním projevem nehlídané emoce. „Ach, Hermiono, den, kdy přestaneš klást otázky, bude dnem, kdy se slunce zhroutí do sebe.“
(1) http://en.wikipedia.org/wiki/Camden_Market