Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/11/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„You may be deceived if you trust too much, but you will live in torment if you do not trust enough.“
„Věříte-li moc, můžete být podvedeni, ale pokud nevěříte dost, budete žít v mukách.“
Frank Cane
XXX
Studený únorový večer přinesl Severusovi událost, které se děsil. Přišlo to téměř hrozivě náhle; jediným varováním byla lehká bolest hlavy. Přešel zšeřelým obývacím pokojem pro vhodný bolest tišící lektvar a najednou se mu vidění rozmazalo a ztemnělo, když mu nepohyblivým kolenem projela zlá křeč agónie. Noha se pod ním podlomila a on dopadl na zem těžce a s překvapeným zaklením, které se přetavilo do bolestivého vrčení z toho, jak se poškozený kloub tvrdě srazil s nepoddajnou kamennou podlahou.
Když bolest po dopadu maličko odezněla, pokusil se opatrně posadit, ale svaly v levé paži sebou začaly škubat tím děsivě známým způsobem, který mu bránil dostat se do vzpřímené polohy. Tiše zanadával a zkontroloval stav; pravá noha velmi bolela a levá paže nebyla k použití. Ještě chvíli nebude schopný se postavit.
Lépe teď než uprostřed hodiny, povzdechl si odevzdaně, natáhl se na podlahu v místě, kde upadl, a připravil se na čekání, dokud to neodezní. Jak by ti spratci zírali, kdyby se neoblíbený Mistr lektvarů zhroutil přímo před nimi – ale pokud by se něco takového mělo přihodit, jistě by se to stalo během války; při několika příležitostech k tomu neměl daleko. Jakmile bude mít k dispozici dostatečný počet funkčních končetin, může se dostat do koupelny; do té doby nemohl dělat nic než čekat. Další chvění jím prošlo natolik silně, že mu zuby zacvakaly a on je zatnul, aby se pokusil zabránit náhodnému prokousnutí jazyka. Před očima mu tančily černé skvrny; tak špatný záchvat neměl víc než rok.
Dobře mi tak, pomyslel si, když se bolest zvyšovala. Pokud by vyvinul trochu větší úsilí s výzkumem, mohl již mít lék. No, mohl by se ze svých chyb poučit; zítra zahájí seriózní práci. Možná nechá Grangerovou pomoci, když už ví, jak po tom touží. Další otřes byl spíše křečí a Severus si uvědomil, že skutečně zítřek proleží velmi tiše v potemnělé místnosti, jestli nezvládne něco rychle udělat.
Zatřásla jím další křeč, natolik silná, že se o kamennou podlahu bolestivě uhodil do hlavy, a po zádech mu projelo zachvění nervózního neklidu. Pokud se mu nedostane pomoci, takto silný záchvat jej vyřadí z provozu na týden, ale… Krb byl příliš daleko a v jeho komnatách nevisel žádný portrét. Neexistovala šance, že by byl v tomto stavu schopný vyčarovat Patrona. To výrazně omezovalo jeho možnosti.
Ve skutečnosti dokázal myslet pouze na jediný zdroj pomoci, který pravděpodobně ani nebyl na doslech.
„Křivonožko…“ syknul slabě při snaze zvednout hlavu. Skutečně to bylo pitomé jméno pro kocoura, když jste se nad tím zamysleli. „Ty od molů prožraná chlupatá koule… plížíš se tu zase někde…?“ Merline, to bolelo. „… Křivonožko?“
XXX
Když Hermiona klečela u svého kolegy, její vlastní odstup ji trochu překvapil. Nebyla si jistá, zda je při vědomí, ale křeče, které jeho tělem třásly, ukazovaly nade vší pochybnost, co se s ním děje. „Severusi?“ zeptala se jemně. „Slyšíte mě?“
Víčka se mu zachvěla; nevzrušeně si všimla, že na muže má překvapivě dlouhé řasy, nebo to bylo tím, že tak výrazně vystupovaly proti jeho bledé pleti. Otevřel zarudlé, mírně rozostřené oči a zamrkal na ni. „Ano, Grangerová,“ zachraptěl se zachvěním.
„Dobře. Potřebuji, abyste mi řekl, jak to léčit. Nevím, co obvykle děláte.“
„Lektvar,“ zaskřehotal. „Modrý… ten, co jsem vám dal. Vysoká skříň. Vrchní police.“ Trochu nezřetelně mluvil, ale zdálo se, že si okolí uvědomuje, což byla úleva. Neměla moc chuti se snažit o léčení záchvatu za pochodu; ani nevěděla, kde začít. Získala lahvičku, přidržela tak, aby ji viděl, a on přikývl.
„Kolik?“
„Všechno,“ zachraptěl. Vzhledem k malým dávkám, které jí samotné doporučil, se to zdálo hodně, ale nepokusila se dohadovat. Odzátkovala láhev, vklouzla mu rukou pod ramena a pomohla zvednout hlavu. Naklonila mu flakonek k ústům. Vypil téměř vše, ale další křeč jím zatřásla a zbytek se mu vylil na oblečení. Po několika minutách se stahy zvolnily a nebyly již tak hrozné, ale podle dechu poznala, že pořád trpí bolestí.
„Co teď?“
„Vana. Studená voda. Nelevitovat,“ dodal, když sáhla po hůlce. Zmatená Hermiona ji vložila zpět do kapsy hábitu a snažila se mu pomoci vstát tím, že si přehodila jeho paži přes ramena.
„Necítil byste se lépe v teplé vodě?“
„Ano. Ale ta by nepomohla.“ Zavrčel úsilím a více či méně vzpřímeně se potácel, opřený o ni plnou vahou. „Studená to zastaví. Teplá až potom.“
Zdálo se nekonečně dlouho, než se dostali do koupelny. Hermiona zjistila, že Křivonožka zmizel napřed; nevěděla, že kočky umí otočit kohoutkem, ale obrovská vana byla již z poloviny plná. Severus si při tom pohledu odfrkl čímsi, co mohl být smích, ale pak zasyčel bolestí a klopýtl; sotva se stihla přidržet zdi.
„Snažte se to neudělat znovu,“ řekla mu. „Jste příliš vysoký, abych vás chytala.“ Ignoroval ji, klesl na zem a třásl se. Jakmile byla vana naplněná, Křivonožka tlapkou kohoutek zastavil, a pak se na ni s očekáváním podíval; Hermiona shlédla na zpola bezvědomého muže a naštvala se sama na sebe, když začala rudnout. „Ehm, Severusi…?“
„Co?“
„Vana je nachystaná. Ale… vaše oblečení…“
Zamumlal něco jako nezřetelné: „Zatracení Nebelvíři,“ než se na ni podíval svým nejlepším pohledem. „Boty a kabát. Na zbytku… nezáleží.“
Dobře. S tím se mohla popasovat. Opravdu pitomost si s tím dělat starosti, i když nic v jejím životě ji doposud nepřipravilo na neskutečný zážitek částečného svlečení svého bývalého učitele lektvarů. Poté, co mu vyprázdnila kapsy a svlékla jej do kalhot a košile, a po další zvlášť ošklivé křeči, u které se jen taktak vyhnula úderu do tváře, se doplazil k naplněné vaně a doslova do ní spadl se zalapáním po dechu nad chladnou vodou.
„Co ještě mohu udělat?“ zeptala se nejistě. Oči měl zavřené a hlavu opřenou o okraj vany.
„Pokuste se… nenechat mě utopit,“ odpověděl s pokusem o sarkasmus.
„Neměla bych zavolat Poppy?“
„Ne.“ Zastřená prudkost v hlase byla nezpochybnitelná. Rezignovala na dohadování, usadila se na okraji vany a zůstala tak blízko, aby jej v případě potřeby mohla popadnout za vlasy, nebo tak něco, kdyby se potopil.
„Jak dlouho to bude trvat?“
„Nevím.“ Otevřel jedno oko, pohlédl na ni, pak je zase zavřel. „Ne-nemáte být jinde?“
„Jakkoliv depresivní je můj společenský život, Severusi, dovedu si představit lépe strávený čas,“ suše odvětila a studovala ho. Chlad fungoval; způsobil jeho nekontrolovatelné chvění, ale záškuby poklesly. „Proč jste mi zabránil vás levitovat?“ zajímala se, uvažujíc, že jestliže hovoří, je stále při vědomí.
„Myslel jsem, že to b-bude zábava… přimět v-vás starat se o mě.“
„V tomto stavu nemůžete pořádně lhát.“
„Levitace… to zhoršuje. Nevím proč. Z-zjistil jsem to tvrdě, několikrát. Poppy si tak p-pomáhala při mé l-léčbě.“
„Tak proč mě nenecháte ji teď zavolat? Musí o tom vědět víc než já.“
„Ne. Zná… přímé n-následky prokletí. Ne, co je tohle. V době, kdy to z-začalo, jsem byl… nepřítel. Neví o tom nikdo jiný.“ Řeč se mu zlepšovala, nebyla tak nezřetelná a nesouvislá, ačkoliv chlad způsobil, že mu cvakaly zuby. „To p-proto jsem vás zavolal. Vy už to znáte. Neprozrazuji vám nic nového.“
„A Křivonožka byl ve vašich komnatách.“
„To taky,“ souhlasil s chvěním.
„Zlepšuje se to?“
„Ano.“ Pomalu vydechl. „T-třes se zastavuje.“
„Co mám dělat, až přestane?“
„Zvolna ohřívat vodu, jen p-pod teplotu těla. To p-pomáhá proti bolesti.“
„Ulevil by lektvar proti bolesti?“
„Ne. Zmírnil by b-bolest, ale také by zároveň reagoval s lektvarem, který už jsem užil, a bylo by mi strašně zle.“ Slabě se usmál. „To jsem t-taky zjistil tvrdě.“
„Jak jste toto zvládal sám?“
„Nezvládal,“ odvětil lakonicky. „V-viděla jste koupelnu v karavanu. Obvykle jsem z-zůstal, kde jsem se z-zhroutil, dokud se to nezmírnilo natolik, že jsem byl schopen stát pod sprchou. Občas to trvalo dny.“
„Bože, Severusi.“ Zavrtěla hlavou a přestala se ptát; měla pocit, že některé odpovědi by se jí nelíbily. Ať už měl pro upřímnost k ní důvody jakékoliv, občas si přála, aby tak upřímný nebyl. Po chvíli se záškuby zastavily a jen se chvěl; pomalu začala s ohříváním vody. Jeho třas se zvolna zastavil a tvář se uvolnila. „Lepší?“ tiše se optala.
„Ano,“ povzdechl si. Po chvíli tiše dodal: „Omlouvám se za narušení vašeho večera.“
„Můžete být občas nesnesitelný a jste věčně nenaložený zmetek, ale jste můj přítel a já vás nenechám samotného v bolestech,“ řekla mu věcně. „Dokonce i když si to zasloužíte.“
Odfrkl si tichým smíchem, rty se mu zaškubaly, ale neodpověděl. Po chvíli zvedl hlavu a opatrně se posadil. „Stačí. Jestli se brzy nepohnu, usnu a utopím se.“ Zdál se již dostatečně zotavený, aby bez pomoci vstal a vytáhl se z vany; Hermiona už byla docela unavená – což bylo stěží překvapivé, jelikož byly dvě hodiny ráno – a omezila se na jednoduché sušící kouzlo, než mu pomohla dokulhat do ložnice, kde se zahrabal pod pokrývky a zkolaboval.
„Chcete, abych převzala vaše zítřejší hodiny?“
„Ne,“ zamumlal ospale. „Do odpoledne nic nemám. Pak už budu v pořádku.“
„Dobrá. Nechám vás trochu prospat.“
Byla již téměř venku z místnosti, když tiše zavolal: „Hermiono?“
„Ano?“
„Děkuji vám.“
„Není zač, Severusi.“
XXX
Až ve chvíli, kdy se schoulila ve vlastní posteli s předoucím Křivonožkou a byla na pokraji spánku, si Hermiona uvědomila, že když Severus vyšel z vany, se vší tou stékající vodou, která na něj oblečení a vlasy přilepila… že ve skutečnosti na svůj věk vypadal neobyčejně dobře. Nejen na svůj věk, když na to přijde.
Opravdu potřebuji nějaký společenský život.
XXX
Navzdory jejímu předsevzetí ‚nebudu to brát jako tragédii‘, první věcí, kterou mu příštího večera řekla, bylo: „Jste v pořádku?“ a hned, jak to z pusy vypustila, se cítila pitomě.
To jej nadmíru pobavilo, bezpochyby díky tomu, že v její tváři viděl náznak sebeznechucení. „Ano,“ odpověděl vyhýbavě. „Ve skutečnosti ta noc byla… užitečná.“
„Jak to?“
„Konverzace s vámi během záchvatu mě přiměla věnovat víc pozornosti symptomům. Teď vím, jaký druh léčivých lektvarů musím vyrobit – nebo spíš, jak mám existující lektvary zkombinovat.“
„Nemůžete prostě vzít různé typy?“
„Co vás, proboha, Horacio učil na OVCE?“ zamumlal. „Mé osnovy posledního ročníku se věnují samotným léčivým lektvarům. Ne, nemohu. Navzájem by reagovaly, přestaly by působit v nejlepším případě a v nejhorším by se staly jedy.“
„Tak jak je pak zkombinujete?“
„Pomalu,“ odpověděl suše. „Půjde o rozložení každého lektvaru na komponenty a izolaci účinných látek, které potřebuji, a odsunutí stranou těch zbytečných. Pak zjistím možné kombinace, a zda jsou zapotřebí nějaké další složky nebo postupy. Jakmile to bude hotové, zbytek procesu bude pokus a omyl. Potrvá velmi dlouho, než získám spolehlivou kombinaci. A to je vlastně důvod, proč mnoho léčebných postupů spoléhá spíše na standardní lektvary než na konkrétně cílené.“
„A které lektvary potřebujete zkombinovat… ať už je vaše diagnóza jakákoli?“
„Standardní Nervové tonikum, specifický lektvar, který pomáhá při regeneraci myelinu, a protizánětlivý.“
To bude opravdu obrovské množství práce a sama věděla, že to bude nad její schopnosti –bylo nepříjemné připustit to i jen sobě, rozhodně neměla v úmyslu přiznat nic jemu. „Myelin regenerující lektvar? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.“
„To jste nemohla,“ sarkasticky odvětil, „ve skutečnosti neexistuje. To je další důvod, proč to nějaký čas potrvá.“
„Budete muset vyvinout lektvar a zkombinovat jej s dalšími dvěma. Nu, mám za to, že díky takovýmto věcem jste získal svůj titul Mistra,“ zamumlala. „Budu vám v tom moci vůbec nějak přispět?“
„Nevím,“ upřímně odpověděl Severus. „Nemáte – instinkty pro lektvary.“
„Díky,“ odvětila suše.
Povzdechl si. „Nebyla to urážka, pouhá pravda. Jsem rád, že jsem vás nepřipravoval na OVCE – ani jednomu z nás by se to nelíbilo. I s Horaciem to pro vás byl těžký předmět; kdybych vás učil já, musela byste se snažit mnohem víc. Vynikajících známek na NKÚ jste dosáhla proto, že máte znamenitou paměť a schopnost přesně následovat pokyny, ale nikdy jste neměla ono… hlubší pochopení, proč a jak jednotlivé věci fungují, spontánnost potřebnou pro vytvoření něčeho jiného.“ Podíval se na ni. „To je jeden z důvodů, proč jsem vaši práci tak tvrdě hodnotil a proč jsem vám bránil v hodinách odpovídat na otázky.“
„Nechápu.“
„Pokoušel jsem se vás přimět myslet. Pokud jediné, co bych chtěl, by byly odpovědi přesně odříkané podle učebnice, mohl jsem vyvolat kohokoliv. Dokonce i naprostí imbecilové umí číst a opakovat, alespoň většinou. Byla jste nejchytřejší studentkou třídy, absolutně bez konkurence – měla jste ostatní zadupat do prachu a namísto toho jste mi vracela stejné odpovědi jako oni.“ S vrtěním hlavy se tiše zasmál. „Dovedete si představit, jak frustrující to bylo? Poprvé za celá léta jsem měl studenta se skutečnou inteligencí a vy jste ji nepoužívala.“
„Máte tušení, kolik hodin jsem strávila těmi zatracenými esejemi?“ vyštěkla.
„Hodiny v knihovně hledáním toho, co už objevili ostatní,“ vrátil jí to, „a předkládáním závěrů jiných lidí, které z poloviny případů jen mlhavě souvisely s původním tématem. Kdybyste strávila méně času šprtáním učebnic a více snahou pochopit zahrnuté principy – kdybyste mi byla schopná dát něco originálního, i když třeba pomýleného – udělalo by to na mě mnohem větší dojem.“
„Nic, co jsem udělala, by vás neohromilo.“
„Nemáte ponětí, jak se mýlíte,“ odpověděl tiše. „Učím od dvaceti let. Za celou tu dobu jsem měl méně než půl tuctu studentů se skutečným, opravdovým nadáním pro můj předmět. Je neuvěřitelně skličující, když musíte usilovat a bojovat, abyste provedla třídu zkouškami s vědomím, že nikdy nedosáhnou ničeho víc než jen absolvování předmětu. Žádný z mých studentů se nedostal na úroveň Mistra. Většina jich toho nebyla schopná a pár těch, co by mohli něco opravdu úžasného vytvořit, nemělo zájem. Jako vy.“
„Já měla zájem!“ protestovala s menší naštvaností, když teď čelila jeho nostalgičtější náladě. „Měla jsem ráda lektvary – měla bych je raději, kdybyste na mě a mé kamarády nebyl takový bastard.“
„Víte, proč jsem byl.“
„Většinou ano, Severusi. Ale občas jste byl prostě… krutý. Bez naprosto jakéhokoliv důvodu.“
Začal protestovat, pak se slyšitelným klapnutím zavřel ústa. „Myslíte tehdy, kdy vám Malfoy zaklel zuby.“
„Ne jen toto, ale zcela jistě to byla nejpamátnější událost,“ odvětila tiše s překvapením, že si incident pamatuje. „Moc jsem vás, Severusi, ráda neměla, ale respektovala jsem vás, a nikdy jsem k vám necítila nenávist – dokud jste to neřekl.“
Nastalo dlouhé ticho. Severus se vyhýbal jejím očím, nakonec povzdechl a sevřel si kořen nosu. „Nedivím se vám. Bylo to kruté, zlé a neodůvodněné, a já vás ujišťuji, že jsem toho litoval – ne že bych čekal, že to bude nějakou útěchou. Je mi to opravdu líto.“
„Nenaštvalo mě tolik to, co jste řekl, opravdu ne,“ odvětila tišeji, zklidněná tváří v tvář jeho nečekané omluvě. „Jen jsem nechápala, proč byste mi měl říkat něco tak zraňujícího. Tak nenávistný jste nebyl ani k Harrymu, natož k někomu jinému.“
„Máte pravdu,“ přisvědčil klidně. „Bylo to neomluvitelné.“
„Proč jste to řekl?“
„Ne proto, že jsem tomu věřil. Sotva jsem byl v pozici si utahovat z něčích zubů, ne? Stále nejsem, když na to přijde. Po pravdě řečeno, o vás to vůbec nebylo. Nejsem si jistý, jestli to skutečnost nějak zlepší nebo zhorší... Byl jsem... bylo to jen pár dní poté, co z poháru vypadlo Potterovo jméno. Jen já a Brumbál jsme věděli, co to znamená. Znamení začalo temnět; věděl jsem, že se on vrátí a co to bude znamenat. Té hodiny... jsem se právě vrátil z dalšího nesmyslného setkání s Brumbálem. Bylo mi zle z jeho prázdných frází a pokusů mě rozveselit a uklidnit mě, jako by toho byl schopen. Neměl jsem naprosto žádnou trpělivost s vašimi dětinskými, drobnými půtkami, když svět mohl doslova spět ke svému konci. Slovně jsem zaútočil s tou nejnenávistnější poznámkou, jaká mi přišla na mysl, na první cíl. Bohužel jste to byla vy, kdo při této příležitosti zaplatil za můj vztek; a nebyla jste první, ani poslední.“
Hermiona se cítila velmi hloupě. Dlouhou dobu strávila posedlá tímto incidentem a ani jednou ji nenapadlo to načasování; prostě předpokládala, že to bylo osobní. „Ach,“ odvětila tiše. „Nevím, proč mě tohle nenapadlo.“
„Protože jsem byl naprostý bastard tak často, že jsem sotva potřeboval důvod být zlomyslný,“ odpověděl tiše. Chtěla to popřít a říct mu, že nebyl, ale nemohla se k tomu přinutit. Byl zlomyslný.
Tváří mu přeběhlo hořké, krátké pousmání; tušila, že bylo reakcí na to, jak se mu nepokusila lhát. „Zdá se, že jsme se dostali daleko od původního tématu,“ poznamenal. „Kdybych byl méně… jako já, pokud mám být upřímný… a choval se k vám lépe, neudělalo by to z vás lektvarovou hvězdu. Ten obor nebyl pro vás. Trvalo mi chvíli to přijmout, ale nakonec jsem to udělal. Vaše skutečné zájmy ležely jinde; zalíbení do předmětu nestačilo.“
„Asi máte pravdu,“ souhlasila. Teď, když se oba uklidnili, věděla, že má pravdu – nikdy opravdu nezvažovala, že by zbytek života strávila přípravou lektvarů. „Tak zpět k původnímu tématu – budu schopná vám nějak pomoci?“
„Pokud si to stále přejete, ano; pravděpodobně ne s analýzou, ale jistě s běžnou prací a možná s vařením finálního lektvaru, až přijdu, jak na to. Nebude to zajímavé,“ varoval ji.
„Kvůli tomu to nedělám,“ odvětila a on na ni ostře pohlédl, než našel k dívání cosi stranou, přičemž mu prsty neklidně cukaly.
„Mám v úmyslu začít tuto sobotu,“ nakonec pronesl. „Je prasinkový víkend, takže studenti se tu nebudou plést, a do té doby bych měl dohnat všechny papíry.“
Slyšela nevyřčenou otázku – začínám se v překladu Severusovštiny zlepšovat – a odpověděla na ni. „O víkendu mám volno.“
„Dobře. A nebude to trvat tak dlouho, jak myslíte – doufám, že do Velikonoc budu mít něco konkrétního.“
„Na všechno tohle jen dva měsíce?“
„Léčivé lektvary jsou na uvaření rychlé – není to Mnoholičný lektvar, který musí zrát měsíc. A jak jste řekla, je to jeden z důvodů, proč jsem dosáhl na titul Mistra,“ odvětil s tím nejslabším náznakem úsměšku.
XXX
Tu sobotu Hermiona vešla do jeho komnat (současné heslo znělo ‚Iškariotský‘ (1); přemýšlela, s kolika hesly by se mohl vytasit, která by měla spojitost se zradou a podváděním) a následovala vzdálenou hudbu do laboratoře. Dnes Meat Loaf, což jí přimělo se usmívat, když si spolu s ním pobrukovala. Vstoupila do laboratoře, okamžitě ukončila broukání a vytřeštila oči. „Dobrý bože, Severusi.“
„Vám také dobrý den,“ odpověděl neurčitě, aniž by vzhlédl. Čmáral poznámky na kus papíru; stůl, u něhož pracoval, byl doslova pokryt desítkami listů papírů popsaných jeho hustým, špičatým rukopisem. Kolem něj se rozprostíralo cosi, co vypadalo jako džungle.
Z půl tuctu otázek, které se jí draly na jazyk, položila následující: „Proč používáte mudlovský papír a ne pergamen?“
„Je to levnější,“ nepřítomně odpověděl. „A kuličková pera nepouští, ani nekapou.“
„A nemůžete tak snadno žvýkat brk?“ navrhla jízlivě s kritickým pohledem na pero, které neslo jasné otisky jeho zubů.
V odpověď si tiše a zcela nestoudně odfrkl. „Pravda.“
Zvědavě si prohlížela některé z bližších listů. Něco vypadalo jako výpočty věštění čísel; další kousky se podobaly mudlovským chemickým rovnicím; zbytek byly napsané poznámky. Kruhy a čáry spojovaly různé části papíru s jinými a viděla zde hromadu škrtání. „Takto musí vypadat chaos.“
„Nechtějte po mně něco z toho vysvětlovat. Ani já všemu ještě nerozumím. Toto je doslovně ekvivalent hlasitého přemýšlení.“
„Co chcete, abych udělala?“
Neurčitě pokynul k notebooku. „Podívejte se na metody léčení RS, či jiných neurologických poškození. Našel jsem nejběžnější léčbu Interferonem beta (2), ale nemáme žádný kouzelný ekvivalent, takže potřebuji alternativu. Pokuste se zjistit, jak přesně léčí myelinovou degeneraci. A nedotýkejte se hudby.“
„Ano, pane,“ zamumlala a potlačila úsměv, když se na ni zamračil.
XXX
Později si řekla, že práce v laboratoři byla překvapivě klidná. Severus si pro sebe neustále nemluvil jako Ron, když se snažil na něco přijít, ani nekonečně nefuněl a nevzdychal jako Harry. Až na škrábání pera byl téměř zcela zticha. Bylo příjemné pracovat s někým, kdo to bral vážně.
Ačkoliv bylo třeba celého jejího sebeovládání, aby nezareagovala, když si začal spolu s hudbou broukat. Jeden překvapený pohled jí řekl, že si svého konání není vědom, a měla za to, že by byl vzteky bez sebe, kdyby jej upozornila. Bylo to… nu, kdyby se jednalo o někoho jiného, řekla by rozkošné, ale to slovo se tak nehodilo k Severusi Snapeovi. Zakrývajíc úsměv, soustředila se na klávesnici, ačkoliv si nijak nedokázala zabránit, aby se v duchu neptala, jak by asi jeho hlas zněl při zpěvu.
XXX
Měl pravdu, že to netrvalo tak dlouho, jak by si myslela, ačkoliv přehlédla jeho poněkud obsedantní charakter. Pracoval každičkou volnou chvilku, až dlouho do noci téměř každý den, a při několika příležitostech pracoval rovnou od časného večera do první vyučovací hodiny následujícího dne. Když započaly analýzy a příprava, její příspěvky sestávaly hlavně z připomínek, aby si dal pauzu na jídlo, poskytovala mu čistý papír a fungovala jako vrba během pozdních sezení, když jeho soustředění polevovalo a potřeboval své myšlenky vyjádřit nahlas.
Vytvořit samotný myelinový lektvar bylo poměrně jednoduché. Severus vysvětlil, že se nesnaží vytvořit kompletní lektvar, jen směs působící v rámci trojsložkového lektvaru, který bude posléze užívat. Nemusel tedy fungovat samostatně, jen ukázat, že bude působit, až bude výsledný produkt hotový. Neuměl vysvětlit, jak to ví, když prohlásil lektvar při čtvrtém pokusu o jeho vytvoření za správný; zřejmě měl jen pocit, že to půjde. Hermiona předpokládala, že byl schopný vnímat skrytou magii ve vaření, a proto mohl říct, že je vše správně spojené. Ale zda šlo o magické schopnosti, instinkt nebo prostou zkušenost, to si nebyla jistá.
Přidat protizánětlivou složku bylo také snadné. Nakonec na ni nevyvinul samostatný lektvar; nepotřeboval to. Ujistil ji, že několik klíčových složek přidaných do myelinového lektvaru dosáhne stejného efektu. Nervové tonikum se ukázalo být problematičtější – aby zabránil jeho reakci s ostatními lektvary, muselo být odstraněno pár klíčových přísad, což by znamenalo jeho neefektivnost. Jediným řešením bylo nalézt adekvátní náhražky těchto složek, nebo přijít na proces, který by směs stabilizoval. Přidání vnějších stabilizátorů by oslabilo lektvar a snížilo pravděpodobnost jeho účinnosti; když to Severus zjistil, nebyl potěšen.
„Severusi?“
„Ano?“
„Přemýšlela jsem o různých vlastnostech, které se snažíte do lektvaru zahrnout.“
„Co je s tím?“ zeptal se roztržitě.
„Není tam žádné analgetikum. Nic proti bolesti.“
„Vím.“
„Proč? Nervové tonikum bylo vytvořeno, aby fungovalo s léky proti bolesti. Proč jste je vypustil?“
„Protože to tonikum a lék proti bolesti má za účinek dočasné utlumení nervů, téměř udržuje nervový systém ve stázi, zatímco tonikum pracuje. To je v pořádku pro zkušeného léčitele, když stojí vedle a sesílá diagnostická a homeostázová (3) kouzla, aby vše udržel po celou dobu funkční; pro tohle to nebude účinné. Musím být schopný říct, zda to funguje a samotné nervy musí reagovat, jinak bude myelin odmítnut – něco jako při transplantaci orgánů.“
Hermiona sebou trhla. „Takže se chystáte vypít něco, co v podstatě odhalí vaše nervy. Bez léku proti bolesti.“
„Ano,“ odvětil pokojně. „Proto tak tvrdě pracuji. Pokud to zvládnu do Velikonoc, mohu lék užít na začátku prázdnin a budu mít dva týdny na vzpamatování. V opačném případě budu muset počkat do léta. Pochybuji, že bych byl schopný výuky okamžitě poté.“
„Není nic, co byste přidal a ono by to pomohlo?“ zeptala se.
„Bohužel ne. Cokoliv dostatečně silného, aby to opravdu pomohlo, by bránilo lektvaru ve správném účinku, pokud by mi z toho nebylo prostě zle. Cokoliv méně účinného by bylo zbytečné – asi jako aspirin na Cruciatus.“
Depresivně přesné přirovnání, tušila. Tento lektvar bude cítit jako zmíněné Cruciatus. „Jak dlouho mu to bude trvat?“
„Nevím. Ne zas tak dlouho. Nervovým impulzům trvá cesta setiny sekund. Samozřejmě oprava nervů je složitější, ale ani to by nemělo trvat příliš dlouho. Nejvíc hodinu, dvě, doufám.“
„Zatraceně, Severusi, tak dlouho? To vás zabije dřív, než se nervy obnoví!“
Vzhlédl od poznámek a věnoval jí neradostné, tvrdé pousmání. „Pokud to nezpůsobí samotné přání,“ pronesl tak tiše, že jej sotva slyšela.
„Nerozumím…“
„Mám velmi vysoký práh bolesti, Hermiono. Ujišťuji vás, že jsem přežil horší věci než hodinu či dvě neurologické bolesti.“
Polkla, pevně zavřela dveře před svojí představivostí a opáčila: „To neznamená, že byste tím měl projít znovu. Musí existovat jiný způsob.“
Zvedl obočí. „Pokud znáte jinou cestu, jak obnovit poškozené nervy, aniž byste je stimulovala, pak mne poučte.“
„Žádná neexistuje a vy to víte,“ odvětila s mračením. „Ale musí být způsob, jak zabránit, abyste to stimulování cítil.“ Kousala se do rtu a mysl jí pádila. „Fungoval by lektvar, pokud byste byl v bezvědomí?“
Byl natolik zdvořilý, aby otázku alespoň zvážil, než zavrtěl hlavou. „Sedativum by ničeho nedosáhlo a skutečné anestetikum by příliš reagovalo a vážně narušilo mnoho fyziologických procesů. Moje léčitelské schopnosti jsou omezeny převážně na rány; nemohu čelit něčemu takovému.“
Ani já, pomyslela si. Ani ji nenapadlo navrhnout dojednání léčitele; jediný, komu Severus alespoň trochu věřil, byla madame Pomfreyová, a kdyby ji chtěl zapojit, už by to udělal. „Mohla bych vás omráčit, jakmile byste to vypil,“ navrhla napůl vážně.
„To je ta nejlepší nabídka za celá léta,“ zamumlal, čímž ji zakabonil. Nemyslela, že chtěl, aby jej slyšela. Hlasitěji pokračoval: „Oceňuji soucit, ale nevěřím, že by to fungovalo.“
Hermiona zatlačila napůl zašeptanou poznámku do hloubi mysli pro pozdější zkoumání a zaměřila se na rozhovor. „Asi ne. Je nějaký kompromis, nějaký způsob, jak snížit stimulaci, aby to alespoň tolik nebolelo?“
„Pravděpodobně ano, ale bylo by to složité na vypracování, a abych byl upřímný, byl by v tom jen malý rozdíl. Jakmile bolest dosáhne určité úrovně, je všeobjímající a přesný stupeň bolesti se stává nepodstatným.“ Nadechla se k hádce a on jí věnoval ostrý pohled. „Buďte si jistá, že vím, o čem mluvím.“
Neochotně ustoupila. „Dobře.“ Považujíc to za skončené se zamračila. „Co mudlovská anestetika?“
„Teoreticky dobrý nápad. Ve skutečnosti ovšem o nich moc nevím, abych předpověděl, jaký by měla účinek na lektvar, a navíc nemám ponětí, jak je získat. Pokud tedy nemáte zkušenosti s vlámáním do nemocnice jako do skladu lektvarů.“
„Ne, ne – “ Uvědomila si, co právě řekl, okamžitě se zarazila a zadívala se na něj. On se na ni ušklíbl a Hermiona se podrážděně dožadovala: „Víte o všem, co jsem provedla během školy?“
„To pochybuji, ale zcela jistě znám většinu,“ odpověděl samolibě. „Váš útok na Malfoye během třetího ročníku byl, mimochodem, podnětný. Zaklínadlo by blokoval, ale nikdy nemohl očekávat ránu pěstí do nosu.“
„Propánajána, jak tohle všechno víte?“
Usmál se, sundal si brýle na čtení a mimoděk je očistil rukávem svého vyřazeného hábitu. „Zjistil jsem, že jste to musela být vy, kdo vpadl do mého skladu, jednoduše proto, že ani Potter, ani Weasley nebyli dost nenápadní, aby se jim to podařilo…“
„Jak jste v první řadě poznal, že jsme to byli my?“
Úsměv přešel v úšklebek a tiše se zasmál. „Opravdu, profesorko Grangerová, použijte hlavu. Kdo myslíte, že vám uvařil protijed po té mnoholičné nehodě? Účinky nebylo snadné zvrátit, a kdybych tu nebyl, strávila byste velmi dlouhou dobu s vousky. A co se týká vašeho útoku na Malfoye, viděl jsem ho. V té chvíli jsem procházel kolem okna v druhém patře.“
„A vy jste mě nepotrestal za útok na Zmijozela?“
Jeho úsměv se rozšířil. „Sotva jsem si zabránil v tom vám nefandit,“ odpověděl zřejmě upřímně. „Draco byl rozmazlený spratek. Roky jsem strávil s přáním dat mu baňu.“
Překvapená jeho slovy stejně jako nostalgií, potlačila uchichtnutí. „Víte, fráze jako tato mě najednou připomíná, že jste ze severu.“
Bez výrazu, s pohasnutým úsměvem, se na ni podíval. Právě ve chvíli, kdy se začala obávat, zda jej neurazila, pronesl vzdáleně a s vážnou tváří. „Jo? Mate problem s chujama ze severa?“ (4)
„Pane bože,“ dusila se a hleděla na něj v jisté hrůze. „Co to bylo?“
Drsně se uchechtl a odpověděl normálně. „To byl způsob, jak bych zněl, kdyby tomu moje matka nevěnovala pozornost. To byl místní přízvuk a přízvuk mého otce. Mimochodem to je také přízvuk ‚Tobiase Prince‘, protože poskytuje účinné přestrojení.“
„Je to… příšerné.“
„Jak jižanské od vás,“ poznamenal a zvedl obočí.
„Nemyslela jsem to tak. Nevadí mi severní přízvuk. Ale vaším hlasem… to prostě zní… špatně.“ Jeho hlas byl vždy jeho nejlepším rysem a tomu tichému, hedvábnému předení prostě neslušely ty krátké samohlásky severního nářečí. Víc by ji ani nešokovalo, kdyby Křivonožka promluvil francouzsky. Znovu se uchechtl a ona zavrtěla hlavou. „Myslím to vážně. Bylo to zatraceně děsivé.“
Severus si tiše odfrknul. „Celkově jsem rád, že matka považovala za důležité, abych s tím přízvukem nevyrostl. I tak jsem měl dost problémů, i bez toho, abych zněl jako kratky zobak z Emmerdale Farm.“ (5)
„Ti jsou z Yorkshire Dales. Coronation Street (6) by bylo určitě vhodnější – jste z Manchesteru, že? Každopádně někde v Lancashire…“
Zamítavě máchl rukou. „Jste z jihu; zníme vám všichni stejně.“
„Rasisto,“ pokárala jej ironicky a nepřekvapená si všimla, že jí neodpověděl na otázku, odkud pochází.
„Co, jsme teď jiná rasa?“
„Ale sklapněte. Neměl byste raději začít s výrobou té Nepromíjitelné-v-lahvi?“
Když se vrátil k poznámkám, jeho tvář nesla stopy malého úsměvu. Hermiona se přistihla, že se také usmívá; bylo krásné zase nahlédnout na jeho smysl pro humor a potěšilo ji, že se s ní cítil evidentně natolik příjemně, aby žertoval, i když na její úkor. Ona však nežertovala – najednou slyšet ten nádherný hlas s tak příšerným přízvukem bylo naprosto choré.
(1) Jidáš Iškariotský
Postava Jidáše se stala ztělesněním zrady.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jid%C3%A1%C5%A1_I%C5%A1kariotsk%C3%BD
(2) Pokud chcete vědět trošku víc: http://cs.wikipedia.org/wiki/Interferon_beta-1b
(3) Homeostáza je schopnost udržovat stabilní vnitřní prostředí: http://cs.wikipedia.org/wiki/Homeost%C3%A1za
(4) Za ostravský dialekt děkuji goddy!
(5) Britská soap opera odehrávající se z velké části v místním pubu Woolpack Inn: http://cs.wikipedia.org/wiki/Emmerdale
(6) Další britská soap opera: http://en.wikipedia.org/wiki/Coronation_Street
Rozdíly v dialektech jsem nezkoumala, ale snad asi všichni chápeme, o co Hermioně šlo.