Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10

„I don't know what I'm searching for,
I never have opened the door;
Tomorrow might find me at last
Turning my back on the past.“

„Co hledám, nevím doposud,

nikdy jsem neotevřel ten vstup;

zítřek možná mě konečně polapí

a zády k minulosti mě obrátí.“

The Moody Blues, ‚You Can Never Go Home‘

XXX

O devět dní později Hermiona za pomoci Pobertova plánku vysledovala Severuse a zastihla jej před hlavními dveřmi sledovat padající sníh. „Ahoj,“ pozdravila jej tiše.

„Ahoj i vám,“ odvětil. „Jdete mi zase vyhubovat?“

„Ne, ne, dokud si nemyslím, že si to zasloužíte,“ odvětila překvapená jeho škádlením. Tohle byla jeho další stránka doteď neobjevená; ten muž nastavoval světu více tváří než diamant. „Přemýšlela jsem o našem posledním malém rozhovoru,“ dodala impulzivně; proto s ním mluvit nechtěla, ale bude to dobré jako začátek.

„A bez pochyby máte nějaké otázky,“ protáhl.

„Poměrně dost, včetně vaší politováníhodné obliby whiskey, ale chtěla jsem se zeptat na přezdívku, kterou jste použil pro Pána zla. Ten-který-byl-přesmyčkou?“

Trochu se uvolnil a ušklíbl se na ni. „Copak, vy jste si myslela, že jej Smrtijedi nemůžou zesměšňovat? Znamení mi zabraňuje vyslovovat jeho jméno, toť vše. Nebrání mi říkat, že byl nebetyčný idiot. Celou dobu jsem si z něj dělal legraci; jedno z potěšení být dobrým v nitrobraně.“

„Jaké další jména jste mu dával?“

„Většina z nich je nevhodná a ostatně se omlouvám za jazyk v tu noc,“ řekl jí a nonšalantně pokračoval, než mohla odpovědět. „Jedním z mých oblíbených kousků bylo si při jeho příchodu v duchu broukat imperiální pochod z Hvězdných válek.“

Začala se smát. „Opravdu?“

„Opravdu. Byl jsem docela v bezpečí; nevěděl, že to dělám, a nepoznal by melodii, kdyby ano. To je jedna z nevýhod čistokrevné společnosti; nikdo nepochopí odkazy na pop kulturu. To samé jsem používal u Brumbála, jen víc přímo; obvykle mohl říct, že si z něj utahuji, ale nepoznal vtip. A to ho rozzuřilo víc než co jiného.“

Se smíchem se na něj podívala. „Od té doby, co jsem zjistila, že jsem čarodějka, mi tyto věci chybí. Harry chápe víc než většina, ale odvrátil se od své mudlovské výchovy, tak jako ostatní mudlorození, co znám. Je divné moci zrovna zde mluvit o záležitostech, jako je Darth Vader.“

„I když to může být užitečné. Někdy to je jako mít vlastní jazyk. Rád vtipkuji na úkor druhých s vědomím jejich neschopnosti dokázat, že se jim vysmívám, protože nerozumí tomu, co říkám.“

„Nejsme všichni jízliví zmijozelští šmejdi,“ pronesla upjatě se snahou znít jako ta lepší.

„Svět by to nemohl zvládnout, kdybyste byla,“ odpověděl a vytáhl si z kapsy cigarety. Všimla si, že používá nový zapalovač, který mu dala, a potlačila úsměv. Potěšilo ji, že se mu líbí. Vůně hořícího dřeva na okamžik prořízla chumelenici, když jej použil. „Mimochodem, co tady děláte? Mrzne.“

„Chtěla jsem vás chvilku vidět a ujistit se, že se vám vede dobře.“

„Přestaňte kolem mě kvokat,“ zabručel. „Víte, než jste přišla, vedl jsem si dobře.“

„To proto máte tak slunečné rozpoložení?“ dotázala se jej sladce a zazubila se, když si odfrkl. „Také jsem vám chtěla dát dárek k narozeninám. Nebudu se obtěžovat otázkou, jestli si někdo vzpomněl, protože zjevně ne.“ Vytáhla z kapsy malý balíček a podala mu jej.

Vypadal rozpolcený mezi překvapením, ostražitostí a pobavením, když jej přijal. „Někteří lidé nutně nepotřebují připomínat, že stárnou.“

„Je vám čtyřicet devět, Severusi. To je stěží vetchost i pro mudly, a pro kouzelníky to není ani v blízkosti středního věku.“ Sledovala, jak odstraňuje vrstvu hedvábného papíru, aby odhalil kruhový přívěsek visící na šňůrce; držel jej před obličejem a mírně se mračil, když studoval do sebe zasazené slzy v černé a bílé barvě.

„Jin-jang?“

„Světlo a temnota v rovnováze,“ řekla mu tiše. „Myslela jsem, že by se vám hodilo připomenutí.“ V mnoha ohledech to reprezentovalo samotného Severuse, dokonalou rovnováhu mezi světlem a tmou. Po dlouhé chvíli vložil šperk do dlaně, posbíral šňůrku z něj visící a vložil jej bez komentáře do kapsy; měl vzdálený, přemýšlivý a jaksi zadumaný výraz.

Pár minut stáli v příjemném tichu, než se začala třást a zeptala se: „Proč jste vy zde venku? Opravdu je zima.“

„Uvnitř hradu je zakázáno kouřit, a to i ve vlastních komnatách. Mohl bych to kouzlo zlomit, ale po pravdě se mi nechce. Toto mi dává záminku zajít na trochu čerstvého vzduchu.“

„A nemohl byste počkat, až přestane sněžit?“

„Tohle je Skotsko. Nepřestane sněžit do dubna. Mimochodem, rád pozoruji sníh. Strávil jsem víc než rok v kanadských Skalistých horách, protože mi chyběl pořádný sníh; v opravdovém srubu. Bylo to jako z filmu.“

„Jaké to bylo?“ zajímala se zvědavě.

„Vy byste to po chvíli shledala osamělým, myslím. Doslova tam nebyl nikdo jiný nejméně padesát kilometrů okolo. Bylo tam takové ticho, že jste slyšela padat sněhové vločky. Obvykle ticho nemám rád, jak víte, ale tam to bylo jiné. Byl to klid, skutečný klid a bylo to krásné.“ Byl to podivný výběr slov na muže jako Severus, ale téměř si uměla představit, co popisoval.

„Zní to tak,“ pronesla tiše. „Vy jste to neshledával osamělým?“

„Tam ne; čekal jsem to, při ostatním putování to bylo těžké. Ale tam byla taková atmosféra, jakou jsem nikdy předtím, ani potom, nepoznal. A ta izolovanost byla… správná. Potřeboval jsem ji, ale nemohl jsem tam zůstat déle. Vlastně to byl hluboký nádech před potopením, poslední odpočinek před návratem do Anglie.“

„Při takovém cestování jste musel vidět neuvěřitelné věci.“

„Ano,“ přitakal tiše. „Viděl jsem víc než většina cestujících, protože jsem neměl časový rozvrh a šel jsem téměř kamkoliv; jen napříč oceány jsem se přemisťoval. Putoval jsem po celé délce Severní Ameriky, od Mexika po kanadské Skalisté hory.“

„Opravdu? Jako ve Dni poté?“

Odfrkl si. „Stěží. Trvalo mi to déle než dva dny. Byl to strašný film.“

„Pravda.“

„Trvalo mi to možná devět, nebo deset měsíců. Ztratil jsem pojem o čase. Dokud jsem se nevrátil do Anglie a nevěnoval pozornost datumu, nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl pryč. To bylo také nečekaným způsobem osvobozující, žít téměř jako zvíře v souladu se svými vnitřními hodinami a nikoliv podle toho, co diktuje pohyb slunce. Je to zvláštní uvolnění.“

„A přesto jste tady, ve škole, na jedné z nejpevněji spoutaných institucí na Zemi,“ poznamenala suše.

„Jeden z mnoha životních paradoxů,“ souhlasil cynicky. „Přesto do jisté míry mohu žít mimo režim; mé hodiny jsou jedinou konstantou. A mám výhody, které mí kolegové – včetně vás – nemají.“

„Ach, ano, vaše záhadná schopnost přicházet a odcházet, jak je libo,“ odvětila Hermiona. „Nezapomněla jsem na vaši malou výzvu, ale přiznávám, že jsem moc nepokročila.“

Severus zvedl obočí snad ve skutečném překvapení. „Byl bych si myslel, že jste na to přišla už dávno. Možná jsem vám věřil až příliš.“

„Nebo možná mě zaměstnaly jiné záležitosti,“ odsekla. „Do začátku jste mi toho moc nedal. Nepotřebujete heslo, abyste se dostal do soukromých komnat, nejste jediný, kdo může, ale ne každý může…“ Odmlčela se a zamrkala, jak se jí nakonec po týdnech vývoje v koutku mysli začalo rodit poznání, a oči se jí rozšířily. „To proto nikdy nejste překvapený, když se ukážu, proto vždy víte, že se někdo blíží. Vždycky jsem považovala za tajemné, když to dělal Albus. A Minerva dokáže to samé. To je ono, že? Přemýšlela jsem o tom, když jsem si jednou v noci vzpomněla na Umbridgeovou.“

„Opravdu, slečno Grangerová, někdo by si pomyslel, že jste se nikdy nenaučila vědecky prezentovat své závěry,“ protáhl. „Tomuto krkolomnému splácanci říkáte vysvětlení?“

Zavrtěla hlavou ve snaze setřídit si myšlenky. Nikdy ji to nenapadlo. „To proto, že jste stále technicky ředitel, že? Nezemřel jste ve funkci, nerezignoval jste a oficiálně jste nebyl sesazen, protože všichni předpokládali, že jste mrtvý.“ Zírala na něj v nevíře.

Oči se mu leskly pobaveným schválením. „Deset bodů Nebelvíru,“ pronesl tiše.

„Ale… opustil jste hrad.“

„Hrad ano, ale ne post. Vybral jsem si odchod, protože jiná možnost byla zabít tři kolegy; navzdory jejich stanovisku k tomu incidentu, nepřiměli mě prchnout. Kdybych zůstal, mohl bych vyhrát, ačkoliv by to byl velmi tvrdý boj. Budovu jsem opustil dobrovolně, ale neodstoupil jsem z mého postu.“

„Můj bože, Severusi. To je… úžasné. Co to vlastně znamená?“

Pohodlněji se opřel o zeď, odmrkal sníh z řas a zamyšleně hleděl do vířící bělosti. „Bradavice jsou napůl vědomá entita. Reagují na lidi kolem sebe. Nejzjevnějším projevem je Komnata nejvyšší potřeby a pohyb schodišť. Ředitelova kancelář je další příklad; sama jste zmínila Dolores Umbridgeovou. Jistě si vybavujete, jak se před ní kancelář uzavřela, a její komnaty nikdy nebyly zcela bezpečné. Škola ji odmítla uznat jako ředitelku. V minulosti se přihodilo, že byl kandidát odmítnut samotnými Bradavicemi. Ke zklamání a zmatku mých kolegů jsem já nebyl jedním z těch případů.“

„Jakou vám to dává moc?“ zeptala se tiše.

„Mohu vstoupit kamkoliv v hradu, bez ohledu na bezpečnostní opatření – kromě Tajemné komnaty, která se nepočítá do součástí Bradavic. Znám všechny tajné průchody – zjistila jste, když jste se stala učitelkou, že jich existuje víc, než nalezli Pobertové; jsou i další, ale ty znají jen ředitelé nebo ředitelky. Mohu velet domácím skřítkům, portrétům, duchům, sochám a brněním. K ochraně Bradavic mohu aktivovat nouzové obrany na vysoké úrovni. Volně, bez rizika zranění, mohu procházet pozemky, včetně Zapovězeného lesa. Část hradu mohu zapečetit před ostatními s výjimkou McGonagallové. Ve Velké síni mohu ovládat očarovaný strop – maličkost, ale může být zábavná. A, jak jste poznamenala, vždy vím, kdo je poblíž.“

„Můj bože,“ omráčená tiše opakovala.

„Neuvěřitelné. Hermiona Grangerová oficiálně přišla o slova. To opravdu musí být mé narozeniny,“ pobaveně poznamenal.

„Ale, sklapněte,“ řekla mu. „Tohle je neuvěřitelné. Ale proč by Bradavice uznaly dva pány?“

„Dřív se to již stalo, když byl úřadující ředitel velmi nemocný – ne mrtvý – nemohl zformulovat rezignaci a nedalo se jej vyhodit za to, že je nemocný. Nebo když současný ředitel chyběl dlouhou dobu. Škola si vybírá, zda v takových případech zareaguje či ne. Bradavické téměř vnímání je jedním z důvodů, proč zde má ministerstvo tak malý vliv.“

„A nikdo jiný to neví?“

„Ach, ne. Všichni to ví. Ale nikdo si neuvědomil, že to ví. Všechny informace jsou tady. Ale i vy jste potřebovala pár dní, abyste si to dala dohromady, takže si rozhodně nedělám starosti, že na to někdo přijde.“

Vlastně jí složil kompliment. To je neskutečné. Hermiona se pokusila sebrat pomíchané myšlenky. „A když na to někdo přijde?“

Napjal se. Jen nepatrně, ale bylo to postřehnutelné. Nástin ostražitosti se mu vplížil do černých očí, když opatrně odpověděl: „Pak to bude zlé.“

Pomalu se na něj usmála. „No tak, Severusi. Pak byste se měl zasadit o to, abych mlčela, ne?“

Při jejím tónu se nepatrně uvolnil. „Co máte na mysli?“

„Dohodu, jakou může Zmijozel ocenit. Mlčenlivost výměnou za poznatky a soukromí.“

„Pokračujte.“

„Zajistěte soukromí mým komnatám a odhalte mi tajemství Bradavic a já udržím vaše tajemství.“

Uvolnil se o trochu víc a s přivřenýma očima zvažoval její nabídku. „Statečná malá Nebelvírka pokoušející se vyjednávat se Zmijozelem,“ zamumlal. „Velmi dobře. Ujednáno.“

XXX

Příští sobotu neměla Hermiona žádnou skutečnou práci, a tak šla hledat Severuse. Čekala, že bude pracovat v laboratoři, ale tam po něm nebylo vidu; neviděla jej ani na Pobertově plánku, což znamenalo, že se skrýval buď na jednom z tajných míst, která Pobertové nenalezli, nebo pobýval venku na pozemcích, nebo se v Bradavicích vůbec nenacházel. Rozhodla se prohledat okolí na základě toho, že z těch tří možností pouze zde měla nějakou šanci jej nalézt.

Překvapilo ji místo, kde jej nakonec našla – seděl na spadlém stromě vedle Brumbálovy hrobky; zíral na plochu bílého mramoru bez skutečného výrazu tváře. Aniž by něco pronesla, posadila se vedle něj. Po dlouhé chvíli potichu poznamenal: „Ještě nikdy jsem tu nebyl. V tom posledním roce jsem se k tomu nedokázal přinutit. Nikdy jsem to tu neviděl.“

„Na druhé straně je obelisk s vytesanými jmény všech z Řádu,“ odpověděla tiše.

„Viděl jsem jej.“ Jeho jméno chybělo, skutečnost, které si musel všimnout. Studovala výraz jeho tváře, bez úspěchu se snažila přečíst v jeho očích bezejmenné emoce a přemýšlela, na co myslí, když se díval na hrobku svého pána.

„Co po vás žádal, bylo nespravedlivé,“ pronesla nakonec.

„Nevíte, co vše po mně chtěl, jinak byste neřekla něco tak otřepaného,“ odpověděl bez skutečné zloby v těch slovech, ale s docela chladnou, unavenou a pochmurnou jistotou, která ji rozechvěla. Došla k závěru, že nejspíš nechce vědět, co má na mysli. Dodal tiše: „Ab amicis honesta petamus.“

„Co to znamená?“

„Říká to ‚Člověk by měl žádat přítele pouze o to, čeho je schopen.‘ Ne, že bychom já a Brumbál byli skutečnými přáteli.“

Zradila ji její nebelvírská odvaha a raději odklonila směr hovoru od tématu, ke kterému se blížili, zpět k původně plánovaným otázkám. „Čekala jsem, že budete trávit čas v laboratoři.“ V odpověď lehce pokrčil rameny a ona po chvíli pomalu pokračovala: „Ve skutečnosti se nezdá, že byste pracoval nějak zvlášť usilovně…“ Nijak nezareagoval; to samo o sobě bylo potvrzení, ale chtěla to slyšet od něj. „Severusi, je možné, že ten problém s vaším zdravím není tak vážný, jak jste mě nechal uvěřit?“

Po dlouhé pauze jednou pokývl ztuhlým trhnutím hlavou. Oči měl velmi matné.

„Proč jste mi lhal?“ zeptala se a trochu ji překvapilo, že to bolí.

„To vás ale nemůže překvapovat,“ pronesl sarkasticky, ale srdce v tom nebylo. Po chvíli stroze pokračoval: „Nepomohla byste mi, kdybyste se necítila vinná a neměla smysl pro povinnost.“

„Ale pomohla. Stačilo požádat.“

Odfrkl si. „I kdybych vám věřil, neměl jsem jak to zjistit,“ podotkl s pochmurnou a dokonalou logikou. „Jako dítě jste mě nenáviděla, možná zaslouženě. Z menších důvodů jste mě nenáviděla ještě víc během války. Nenáviděla jste mě i pak, přestože jste znala pravdu. Jak jsem měl poznat, že dvě, tři krátká setkání budou stačit na změnu názoru?“ Jeho tón zněl těžkou nedůvěrou a zjevně svým slovům věřil. „Hrál jsem na vaše emoce, protože jsem neviděl jiný způsob, jak vás přimět mi pomoci.“

„Ne,“ odsekla mu, iracionálně naštvaná. „Udělal jste to, protože se tak chováte vždy. Jste neschopný prosté upřímnosti.“

„Možná,“ odvětil lhostejně stále se zrakem upřeným na bílý mramor Brumbálovy hrobky. Nedostatek jeho reakce ji jen víc rozvzteklil.

„Tak jaký je tedy skutečný důvod? Alespoň to mi dlužíte!“

„Já vám nedlužím nic,“ zasyčel. „Už dávno jsem zaplatil všechny své dluhy, jak jen jsem mohl.“

„Ne, Snape, to ne. Riskovala jsem hodně, abych vás sem dovedla. Mohla jsem přijít o místo a přátele. A vy jste mi lhal, abyste mě to přiměl udělat. Když už nic jiného, dlužíte mi vysvětlení.“

Zachvěl se a mělo to jen málo, pokud vůbec něco, společného s teplotou. Nervózně si promnul paži. Bezútěšná otupělost v jeho očích se stávala stále zřejmější, dokud jejich černé hlubiny nebyly naprosto bez života a nezačaly odrážet ostrou bělost hrobky před nimi. Nakonec ztěžka pronesl: „Nebyl žádný důvod. Žádné velké spiknutí, žádný cíl, žádný postranní motiv. Jen jsem se chtěl vrátit domů.“

Jakoukoliv odpověď očekávala, tato to nebyla. Nevěřícně na něj zírala. „A to je vše?“ zeptala se co nejsarkastičtěji.

„To je vše,“ odpověděl unaveně. „Je opravdu tak těžké tomu uvěřit?“

„Ano,“ stroze pronesla. „Vždy máte postranní motivy. V životě jste nikdy nic neudělal jen tak. A lžete tak často, že nikdo nemůže říct, kdy říkáte pravdu.“

Podíval se na ni s odevzdaným výrazem, jako by tuto reakci čekal celou dobu, pak lehce pokrčil rameny a otočil se zpět k pomníku.

„Sakra, Snape, copak je vám to jedno? Copak vám nezáleží na tom, co lidem děláte?“ To byla ta její část, která chtěla vyprovokovat jeho vztek, chtěla, aby se dohadoval a hádal, takže by mohli křičet jeden na druhého a uvolnit emoce; toto bezútěšné přijetí ji trápilo a způsobovalo, že na něj nemohla zůstat naštvaná.

„Bez ohledu na odpověď uvěříte jen tomu, v co věřit chcete, a nic víc.“ Nabyla pocitu, že neodpovídá jen na její otázku, ale mluví o něčem zcela jiném. Pomalu se vztyčil a oprášil sníh z hábitu, přičemž se vyhýbal jejím očím. Odvrátil se, zastavil s pohledem upřeným do země, a když promluvil, byl jeho hlas tak tichý, že jej stěží slyšela.

„I když to není důležité… Omlouvám se.“ A byl pryč, kulhal do lesa.

XXX

Jen jsem se chtěl vrátit domů.

Určitě nebylo tak těžké tomu uvěřit? Mohl být mrzout, ale i tak se cítil osaměle, a žil sám tak dlouho. Zasněžený les se proměnil v černou a bílou mazanici, když doklopýtal mezi stromy. Deset let, deset zoufale osamělých let, kdy sotva s někým promluvil, kdy se vyhýbal všem formám kontaktu; a vlastně už dlouho předtím. Většinu života byl sám. O psychologii kontaktu toho věděl víc než Lenka; věděl, co s ním dělá izolace; ale příliš se bál a styděl se, aby se pokusil vrátit nebo si vytvořit nové vztahy.

Před třemi lety to vzdal a navrátil se do Británie s odůvodněním, že být v rodné zemi by mohlo zmírnit jeho pocit osamění – znal její zvyky, jazyk i zeměpis. A chvíli to i fungovalo, ale nakonec to osamělost ještě zhoršilo – být tak blízko a přece tak daleko. Nakonec vyhodnotil rozbitou skořápku svého života a rozhodl, že jeho příčetnost víc nesnese; rozhodl se vrátit do světa, který nechal za sebou, a skoncovat s vyhnanstvím. I kdyby jej zabili za jeho zločiny, nebo poslali do Azkabanu – smrt by byla téměř laskavostí a tak či tak by přišel o rozum, kdyby to pokračovalo, takže mozkomorové si jej také mohli vzít. Bylo to buď to, nebo sebevražda. A došel k závěru, že malá šance na návrat do jakési známosti v jeho vlastním světě za ten risk stojí. Vždy se mohl zabít později, pokud by věci nešly podle plánu.

Ne že by to byl nějaký extra plán, musel připustit. Na zaparkování karavanu našel prostě jen místo víc veřejné a snadněji vysledovatelné a začal bloumat po mudlovském Londýně s nejasnou představou, že jej dříve či později někdo pozná, nebo si to bude aspoň myslet a začne se v tom vrtat. Byla to čistá smůla, že osoba, která jej nalezla, byla členkou Zlatého tria; ale i tak, byla lepší než Potter či Weasley, kteří by jej při prvním pohledu prokleli.

Možná jí neměl lhát. Ale zase, technicky jí nelhal; všechny symptomy, které jí popsal, byly skutečné, a stejně tak i záchvaty. Jen prostě neopravil její předpoklad o závažnosti. A potřeboval laboratoř na vytvoření léků. Možná mohl najít jiný způsob, jak… ale neměl možnost to zjistit. Proč by mu někdo dobrovolně pomáhal? Nikdy nezamýšlel říct tomu, kdo jej nalezne, čistou pravdu. Nikdo by nevěřil, že se chce jen vrátit domů, a nikdo by mu nebyl ochotný jen kvůli tomu pomoci.

Ona předčila všechny jeho nejdivočejší sny. Nejen že mu našla místo v kouzelnickém světě, ale také ho přivedla domů; víc než to, umožnila mu nahlédnutí do přátelství. Otočil se a zrakem padl na hrad čnící se nad stromy. Měla pravdu, dlužil jí hodně, ale ne z důvodů, ve které věřila. Neexistoval způsob, jak by mohl tento dluh zaplatit. Pomohla mu vrátit se do jediného domova, který kdy poznal, a udělala to kvůli lži.

Nebyl si jistý, za co se snažil omluvit. Možná za roky krutosti vůči vyděšené dívce, nebo roky trápení ostatních jako ona. Za tuto poslední lež mezi tisíci jinými. Za chybu, kterou udělal před tolika lety a která udělala z malého chlapečka cíl a výslednou válku zhoršila. Za všechna jeho selhání, za všechny jeho nedostatky.

Je toho moc, zač se omluvit. Nikdy to nebude stačit.

Ani necítil, kdy začal plakat. Ani když mu slzy tuhly na tvářích, si to neuvědomil. Byl natolik zraněný tak dlouho, že nemohl říct, kdy bolest narostla do míry, že se nedala unést.

XXX

Hermiona strávila den nebetyčnou zuřivostí a ventilováním svých pocitů dlouhým dopisem Lence, kterého litovala, hned jak jej odeslala. Bez ohledu, jak na něj byla navztekaná, chápala jeho důvody a viděla tu bolest, kterou měl při odchodu vepsánu ve tváři. Nakonec po smršti pláče, která ji zanechala citově vyčerpanou, se schoulila s Křivonožkou a sledovala Pobertův plánek; nevrátil se do hradu, když v časných ranních hodinách konečně usnula.

Po vzbuzení v neděli ráno zkontrolovala opět plánek a zjistila, že už je konečně doma; a ve sborovně, ne ve svých komnatách, což bylo překvapivé. Křivonožka se na ni vyčítavě podíval, když vstala, a lehce vyskočil na stůl, aby poťapkal na kousek pergamenu, který se ukázal být Lenčinou odpovědí.

Zlobíš se na něj, nebo na sebe?

„Sklapni, Havraspárko,“ zamumlala rezignovaně s pocitem studu. Načmárala omluvnou odpověď, osprchovala se a cítila se víc sama sebou, když vstoupila do sborovny a usadila se s hromadou esejů, které potřebovaly oznámkovat.

Že Severus vypadal strašně, si všimla při těch několika okamžicích, kdy riskla pohled na něj. Tvář měl bledou a strhanou a oči krví podlité a zapadlé. Očividně se ponořil do novin, ale zanedlouho zjistila, že by měl ještě otáčet stránky; a pak zachytila jeho nejistý pohled směrovaný na ni. Zjevně byl po hádce stejně nesvůj jako ona; zvráceně se cítila díky tomu lépe. Pokud to oba chtěli napravit, může z toho existovat cesta ven.

To odpoledne se ocitli ve sborovně sami. Při chystání kávy se Hermiona zastavila a přemýšlivě na něj pohlédla, diskutujíc sama se sebou, zda učinit první krok; pochybovala, že on jej udělá. Oči jí přitáhl hluboký výstřih jeho hábitu, ale chvíli nechápala proč, až spatřila obrys zavázané šňůry viditelné pod oblečením. Na krku mu visel přívěšek, který mu dala k narozeninám. Rychle se rozhodla, nalila mu šálek kávy a při cestě zpět ke svému místu jej před Severuse beze slova položila; cítila na sobě jeho oči, ačkoliv když vzhlédla, hleděl zase do svých novin.

Překvapilo ji, když o nějakou dobu později ticho prolomil jeho hlas. „Myslím, že jste si přála obeznámit s tajemstvími Bradavic,“ pronesl tiše, ale nedíval se na ni. „Pokud po dokončení známkování máte volno, mohli bychom snad začít…“ Byla to nabídka smíru, ačkoliv ne tak docela omluva. A ona ji přijala. „To bych moc ráda, Severusi.“

XXX

Svému slovu dostál a začal jí ukazovat stránku Bradavic, o níž nikdy nevěděla. Jako by v každé stěně existoval skrytý průchod; mnohem víc, než kdy odhalili Pobertové nebo dvojčata Weasleyovi. Všude se nacházely tajné místnosti a skrytá místa, která nejvíc ze všeho připomínala kukátka; pobavilo ho, když mu to řekla.

„Přirozeně. Copak vás nikdy nezajímalo, jak je možné, že Brumbál jako by věděl o všem, co se děje?“

Zatvářila se. „Špehování je tak prozaické vysvětlení. Sebere to všechno tajemství.“

„Jak už jsem řekl dřív, většina věcí ztratí na svém tajemství, když se podíváte blíž.“

„Jistě existuje něco, co je tak romantické, jak se zdá,“ vyzvala jej naprázdno; sama tomu tak úplně nevěřila, ale užívala si jejich dohadování. Toho pátečního večera seděli v jeho obývacím pokoji v teple krbu, zatímco venku zuřila bouře.

„Jako třeba?“

„Vaše koupelna,“ předestřela impulzivně, živě si vybavujíc, jak omráčená byla, když ji prvně viděla. Ta naprostá dekadence byla překvapující.

„Obávám se, že ne,“ protáhl. „Opět praktické důvody. V jistých obdobích jsem býval příliš těžce zraněný, abych byl schopný vlézt dovnitř a ven z normální vany, takže je zapuštěná. A černá je kvůli chvílím, kdy mě ze světla bolely oči, a také krev na ní není tolik vidět. A z mramoru je proto, že mramor zůstává chladný a to je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s Cruciatem. Horacio se rozhodl ji nezměnit a já se nebudu obtěžovat. Stejně teď používám jen sprchu.“

„Další mýtus zničen,“ truchlivě poznamenala Hermiona. „A tady jsem si myslela, že je vaše měkčí stránka.“ Teď už se nebude moci na tu místnost dívat stejně, s představou jeho samotného a zraněného.

„Omlouvám se za zničení vašich iluzí.“

„Vážně, Severusi, na tak zdatného lháře zníte jako upřímný naprosto příšerně,“ suše pronesla a viděla v odpověď záblesk pobavení v jeho očích. „Když mluvíme o romantických představách…“

„Což jsme nemluvili.“

„Já ano. Nepřerušujte mě. Snažím se vás varovat.“

„Před čím?“

„V pondělí je Valentýna.“

„A…?“

„Minerva je horší než Albus.“

Tváří mu proběhlo něco jako zděšení. „To nemůžete myslet vážně. Ta ženská je asi tak sentimentální jako… no, jako já. Roky se kvůli tomu hádala s Brumbálem. Lockharta po tom, co udělal, téměř uškrtila.“ Při té vzpomínce se otřásl a dodal: „Rozhodně to provést měla.“

„Jsem ohromená, že jste jej nechal ten rok přežít,“ souhlasila, když si vzpomněla na naprosto vražedný výraz Mistra lektvarů toho rána, kdy Lockhart blábolil o lektvarech lásky.

S nepříjemným úsměvem pozvedl obočí. „Možná jsem jen nechtěl přivést tolik dospívajících dívek zároveň k pláči,“ navrhl významně. „Včetně vás, jak si vybavuji.“

Hermiona zčervenala do karmínova. „Nevěděla jsem, že o tom víte…“

„Bylo sotva těžké to zjistit,“ řekl suše. „Pokud trváte na kreslení srdíček na svém rozvrhu, není moudré řečený rozvrh nechávat na stole při hodině, kdy učitel chodí kolem a dívá se na lavice studentů. V každém případě Lockhart stále žvanil o všech lidech, kteří mu poslali valentýnku. Jediným důvodem, proč jsem jej nezasáhl umlčovacím kouzlem – nebo něčím horším – byl Brumbál, který mě přinutil slíbit, že proti němu za žádných okolností nepoužiji kouzla.“

„A co soubojnický klub?“ zeptala se, dychtivá změnit téma pryč od jejího dětského poblouznění. Bylo mi dvanáct! No, třináct.

Ušklíbl se a opřel v židli. „Jednou požádal o pomoc, Brumbál poněkud pošetile rozhodl, že bude zábavné mě k tomu přinutit, a milostivě mě pro tento úkol nabídl. Lockhart by měl být velmi vděčný, že jsem dal přednost jeho ponížení před prokletím.“

Ano, to by měl, rozhodla se Hermiona. Bylo poněkud šokující vidět tuto Severusovu stránku; bez svého vlajícího roucha byl štíhlý, silný a nebezpečný. Byla jen děvče, ale o šestnáct let později pořád měla před očima obraz kouzelníka, který uměl být při souboji v souladu se svými reflexy. Rozhodně to udělalo dojem.

„Co se stalo s McGonagallovou, že změnila názor?“ zeptal se a vrátil se tak k původnímu tématu.

„Po pravdě řečeno myslím, že jí chybí Albus,“ odvětila trochu nejistě. Vždycky se o ty dva zajímala.

Odfrkl si. „Možná.“

„Bylo mezi nimi něco?“

„Ne.“ Najednou vypadal pobaveně, jako by pomyslel na soukromý vtip. „Řekněme… nebyla úplně jeho typ…“

Hermiona přimhouřila oči. Ve čtení nálad svého společníka se zlepšovala a jeho výraz ukazoval, že za jeho slovy toho je mnohem víc. „Byl někdo jiný víc jako jeho typ?“

„Nikdo, koho znáte. Nikdo, koho znám já, když na to přijde; stalo se to dávno předtím, než jsem přišel do Bradavic. Ne že by něco změnilo, kdyby potkal někoho, kdo by se mu líbil; co vím, prostě nikdy s nikým nic neměl.“

„Zase mluvíte v hádankách, Severusi.“

„Baví mě vás iritovat,“ odpověděl s vážnou tváří.

„A jste v tom velmi dobrý,“ zabručela. „Řeknete mi to?“

Zaváhal, zjevně hodně přemýšlel. Nakonec vydechl a zavřel oči. „Upřímně, jsem překvapený, že to nikdo neuhádl,“ zamumlal. „Když jsem to zjistil, zdálo se to tak nehorázně zřejmé, že jsem si neuměl představit, jak mi to mohlo uniknout.“

„Severusi,“ odsekla podrážděně. „Buď to řekněte, nebo ne; jen přestaňte naznačovat.“

„Dobře,“ odvětil pobaveným hlasem. „Když tak hezky prosíte… Brumbál byl homosexuál.“

Hermiona na něj dlouho zírala. „Jak to víte?“ vypravila ze sebe nakonec chraplavým hlasem.

„Cvičení nitrobrany,“ lakonicky odpověděl stále se zavřenýma očima. „Učil jsem se sám, ale jakmile jsem se stal jeho špiónem, čas od času mě testoval. A příležitostně jsem viděl víc, než by si přál.“

„A… jste si jistý?“

„Ó, ano. Byl falešný jako cinknutá karta,“ pronesl téměř vesele.

„Jak okouzlující fráze,“ zamumlala.

„Nemělo by to být takovým překvapením… Už jste někdy viděla opravdového chlapa oblečeného v něčem s fialovými flitry?“ zeptal se mírně a otevřel oči. „Kromě toho je bisexualita v kouzelnickém světě mnohem častější než u mudlů, a stejně tak homosexualita.“

Její mysl se okamžitě vydala nepříjemnou cestou a ve fascinované hrůze položila nejistou otázku: „A vy…“ Panebože. Právě se ptám Severuse Snapea, jestli kope za oba týmy. Nevěděla jsem, že si přeji zemřít.

Zachmuřil se, ale nevypadal naštvaný, a dokonce jí odpověděl s opatrným výběrem slov. „V minulosti ano, ale… ne dobrovolně.“

Posoudila to a udělalo se jí zle. Jednou či dvakrát něco naznačil, nepřímo vyjádřil, že tresty mezi Smrtijedy mohly být sexuální, nedobrovolné a násilné, ale nikdy to nevyjádřil tak otevřeně a zjevně to nechtěl ani teď. „Promiňte. Neměla jsem se ptát. Stejně to není moje věc.“

„To já přišel s tím tématem,“ odvětil. Viděla jeho úlevu, že už se nebude vyptávat, a to samo o sobě vyvolalo další otázky.

„Proč odpovídáte, když pokládám osobní otázky, Severusi? Zjevně o takových věcech nechcete mluvit, tak proč prostě neodmítnete? Vždy jste to tak dělal.“

Chystal se odpovědět, zarazil se a zamračil, oči nabraly vzdálený výraz. Nakonec velmi pomalu odpověděl: „Nevím.“ Nic jeho slova nezrazovalo, tón, výraz, ani řeč těla, ale Hermiona si byla najednou jistá, že jí lže.

XXX

Oba víceméně neporušení přežili Valentýna; Minerva letos byla trochu zdrženlivější. Hermiona si nebyla jistá, jak Severus reagoval, protože odmítal celý den opustit podzemí. Když zaskočila na návštěvu, všimla si, že jeho komnaty nenesou podezřelý slabý nádech růžové, tak jako zbytek hradních zdí toho dne. Ale jen se zasmál, když jej poprosila o odstranění oné barvy stejně tak i z jejích komnat. Bylo pěkné vidět jej smát se, ale nebyla na růžovou o nic víc než on – no, možná víc než on.

Posun v počasí ke konci února znamenal začátek letošní famfrpálové sezóny. K věčnému zoufalství Harryho a Rona se nikdy nenaučila tento sport nějak zvlášť oceňovat; překvapilo ji, když v Severusových pokojích hledala útočiště a zjistila, že se chystá ven sledovat zápas.

„Hrají Zmijozelové,“ podotkl v reakci na její tázavý pohled. „Jako jejich ředitel koleje tam musím být.“

„Horacio se nikdy neobtěžoval.“

„To je důvod, proč tam musím být,“ odpověděl tiše a zvedl rukavice. „Jdete?“

„Mohla bych,“ rozhodla a rychle si přeměnila oblečení na vhodnější. Když se opatrně vydali cestou směrem k hřišti – v tomto chladném počasí se jeho kulhání zhoršilo – zeptala se: „Takže nejdete na famfrpál jen kvůli hře jako takové?“

„Ne. Umím hrát – soudcoval jsem zápas ve vašem prvním ročníku, pokud si pamatujete – ale nikdy jsem nebyl fanatik.“

„Hrál jste někdy za Zmijozel?“

Rty se mu stočily do tenkého, neveselého úsměvu. „Ne.“

Ten úsměv značil, jak již zjistila, že za tím je větší příběh. „Proč ne?“

„Protože nepochopitelně došlo k podivné nehodě při jediné příležitosti, kdy jsem dělal konkurz do týmu,“ odvětil znuděným tónem. „Když jsem se o den a půl později probral na ošetřovně s prasklou lebkou, rozhodl jsem se, že to není sport pro mne.“

S mírným mračením to Hermiona zpracovávala se snahou odhalit skrytý význam jeho slov. Občas hovořit se Severusem bylo jako mluvit cizím jazykem; museli jste se opravdu soustředit. „… Pobertové?“ dodala nakonec a nešťastně k němu vzhlédla.

„Téměř jistě. Přirozeně nebyl nalezený žádný důkaz prohřešku – možná proto, že jej nikdo nehledal.“ Pokrčil ramenem. „Po pravdě řečeno, jen jsem se pokoušel o vylepšení mého postavení v koleji; nijak mě netrápilo, že jsem se nedostal do týmu, a stejně jsem si nemohl dovolit slušné koště.“

Aby odvedla hovor od nepříjemného tématu, při obsazování místa v sekci učitelů se zeptala: „Na jaké pozici jste hrál?“

„Střelec,“ odvětil nepřítomně; zdálo se, že přemýšlí o něčem jiném. Hermiona opravdu neuměla vymyslet nic jiného, na co se zeptat; sotva si vzpomněla, co střelec je. V každém případě bylo v tyto dny ticho se Severusem docela mírumilovné a čímkoliv byl zadumaný, nezdál se tím být příliš v depresi, nebo naštvaný, tak jej nechala jeho myšlenkám a pokusila se sledovat zápas.

Komentátorka rozhodně nebyla podobná Lence Láskorádové a nebyla ani na úrovni Lee Jordana, ale dokázala držet krok s děním na hřišti. Havraspár porazil Zmijozel, jak se očekávalo, ale jen o deset bodů a Severus se zdál s výsledkem přiměřeně spokojený.

„Mohu vám gratulovat, profesorko Grangerová?“ zamumlal, když kráčeli směrem k hradu.

Zamračila se na něj. „Za co?“

„Nikoho jste nezapálila.“

Hermiona na něj ostře pohlédla. Zřejmě se soustředil na zrádné místo pod nohama, výraz pečlivě vyprázdnil, ale náznak v humoru v jeho černých očích byl. „Celou tu dobu jste to věděl?“

„Ne tak docela,“ připustil s pochmurným úsměvem. „Stejný oheň jsem vás viděl použít už dřív; matně jsem jej poznával a nakonec si dal dvě a dvě dohromady.“

„Nic jste neřekl.“

„Neměl jsem důkaz a velmi jsem pochyboval, že by si někdo přál vás za to potrestat – to spíš odměnit. V každém případě jsem chápal, proč jste to udělala – věřila jste, že zachraňujete Potterův život. Svým způsobem jste to i udělala, protože jste přerušila Quirrellovo soustředění stejně jako moje.“

„To je na vás shovívavý postoj…“

Odfrkl si a opatrně se špatnou nohou vyhnul kluzkému místu. „Se vším, co mi tehdy dělalo starosti, menší popálenina a spálený hábit byly z těch nejmenších problémů. Nestálo za to se v tom vrtat.“

„A zase se vám podařilo zmenšit mé ego. Nezbude mi žádné sebevědomí, pokud s vámi budu nadále hovořit.“

„Hermiono, jsem si jistý, že by to vyžadovalo více než mé chabé úsilí, aby se zmenšilo vaše sebevědomí,“ suše odpověděl při vstupu do hradu. „Máte za sebou velmi dlouhou cestu od té vyděšené jedenáctileté holky, která byla natolik pitomá, že ji téměř zabil troll proto, že brečela v koupelně kvůli tomu, co si o ní myslel debilní kluk.“

S pochmurným úžasem zavrtěla hlavou a ani se nesnažila ptát na to, jak zjistil pravdu ohledně tohoto incidentu. „Severusi, vy dokážete přeměnit kompliment do urážky lépe než kterýkoliv Zmijozel, kterého jsem kdy potkala.“

„Děkuji vám,“ odpověděl s hranou poklonou a otočil se směrem ke sklepení.