Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9

„It is a time when one's spirit is subdued and sad, one knows not why; when the past seems a storm-swept desolation, life a vanity and a burden, and the future but a way to death.“

„Je to čas, kdy duše člověka je zamlklá a smutná, a nikdo neví proč; kdy minulost zdá se jako bouří bičovaná pustina, život je marnost a břemeno, a budoucnost jen cestou ke smrti.“

Mark Twain

XXX

Vánoce přinesly nový a pádný důkaz o tom, kolik boje má Hermiona před sebou. Na Boží hod brzy ráno vešla do sborovny s nadějí, že se tam dostane před ostatními. Rozhlédla se po místnosti; domácí skřítci skládali dárky učitelů na jejich židle. Byla smutná, ale ne překvapená při zjištění, že jediná židle bez balíčků byla ta v Severusově rohu. Sama pro něj ve skutečnosti, po týdnech vnitřních debat, dárek obstarala, ale mít jen ji jako jediného člověka, který jej obdaruje, bylo svým způsobem ještě víc ponižující než nedostat nic.

Při chystání šálku kávy ji překvapilo, že další příchozí osobou se ukázal být Severus sám. Sbírajíc svůj důvtip, vesele pozdravila. „Veselé Vánoce, Severusi.“ Zabručel neurčitou odpověď a přišel si nalít vlastní kávu. „Co vás sem přivádí?“

„Je svátek,“ zavrčel svým časně ranním hlasem o několik oktáv hlubším než obvykle. „Společenskost jsem dostal příkazem.“ Pohledem přejel židle, všechny – mimo jeho vlastní – vrchovatě zaplněné pestrobarevnými obaly, unaveně se ušklíbl a posadil.

„Chápu to tak, že nejste překvapený,“ poznamenala opatrně. „Vždy to bylo takhle?“

„Ne tak docela. Brumbál mi obvykle něco dal. Pokaždé něco nevkusného a k ničemu. Ale byl jediný a vždy jsem si přál, aby to nedělal. Existuje jen málo způsobů, jak zničit křiklavé ponožky.“

Potěšená, že si z toho dokáže tropit žerty, i když v jeho slovech byla víc než špetka šibeničního humoru, se pousmála a z kapsy vytáhla malou krabičku. „Doufejme, že toto není nevkusné nebo k ničemu. Chystala jsem se nechat vám to na židli, dokud jsem neuviděla místnost.“

Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jej zastihla úplně nepřipraveného. Po chvíli, která trvala příliš dlouho, setřásl svoji ztuhlou náladu a velmi opatrně převzal balíček, jako by čekal, že jej kousne. Zíral na něj s nečitelným výrazem. V témže zlomku vteřiny, kdy už se jej téměř chystala pobídnout k nějaké reakci, se pohnul a zalovil v kapse. Odhalil plátěný pytlík a hodil jí jej. Překvapeně se jej snažila chytit a málem jej upustila.

„Nevzrušujte se,“ ironicky ji varoval a zněl víc jako jeho obvyklé já. „Není pro vás.“

Zmateně obracela polštářek v prstech; zdálo se, že je naplněný sušeným listím. Hermiona jej opatrně očichala a cítila, jak se jí rty stočily do úsměvu, když na něj pohlédla. „Šanta kočičí, Severusi?“ Snažila se potlačit úsměv a pokusila se o přísný hlas. „Odsuzuji rekreační užívání drog (1).“ Tiše si odfrkl a ona prohrála bitvu o vážný postoj. „Křivonožka však ne. Jeho jménem vám děkuji. Teď otevřete svůj dárek, než se objeví ostatní.“

Dlouho a hodně přemýšlela o tom, co mu dát. Cokoliv příliš osobního by jen podnítilo jeho podezřívavost, nebo ho zahnalo do ulity; něco příliš neosobního by bylo nesmyslné. Nic drahého, aby se necítil zavázán; nic levného, aby jej to neurazilo. To bylo předtím, než nahlédla na jeho osobní vkus a názory. Celkem jí trvalo týdny, než nalezla řešení, a teď doufala, že se trefila.

Inspiroval ji rozhovor o kouření před karavanem. Koupila mu nový zapalovač Zippo; jeho starý byl obyčejný a vypadal, jako by prošel lisem na autovraky. Tento ve vyvýšeném reliéfu na jedné straně zobrazoval jeho iniciály, dvě vystupující S. Velice pomalu jím otáčel v prstech, jako by netušil, co to je.

„Zapalte ho,“ pobídla jej. Pohlédl na ni skrz záclonu vlasů momentálně skrývající jeho tvář a dlouhou chvíli váhal, než udělal, jak řekla; když vyšlehl plamen, místnost naplnila známá vůně.

„Hořící dřevo,“ zněl překvapeně.

„Tak alespoň nezasmrádnete jako putyka,“ řekla mu, opakujíc jeho slova z dřívějšího rozhovoru. „Je na něm položeno několik kouzel… Nepotřebuje doplňovat a nepoškodí se. Váš starý je tak pomačkaný, že vypadá jako abstraktní socha.“

Zíral na něj, jako by nikdy dřív nic podobného neviděl, a v očích se mu odrážel plamínek. Hlasy zvenčí ohlašovaly příchod učitelů a on prudce zvedl hlavu; rychle zapalovač zavřel a zhasil plamen, i s obalem jej strčil do kapsy a zaváhal. Téměř kradmo se díval mezi ni a dveře. „Děkuji,“ pronesl spěšně. „Je to… děkuji vám.“ Když se dveře otevřely, popadl včerejšího Věštce a efektivně se za ním schoval. Škoda, že něco tak prostého a nevinného, jako je vánoční dárek, pro něj mělo být takovým šokem, ale celkově Hermiona cítila, že za daných okolností to šlo docela dobře – možná nakolik mohla očekávat.

Zbytek dopoledne uplynul ve šťastných rozhovorech, když si učitelé porovnávali dárky a vesele se škádlili. Severus postoupil od skrývání se za novinami, složil si je na kolena a luštil křížovku – mudlovským kuličkovým perem, pobaveně si všimla; stále všechny ignoroval, ale ne tak okázale jako obvykle, a zdál se být spíše částí pozadí než nápadně mimo.

„Od koho je tento, Hermiono?“ zeptala se radostně Minerva, když Hermiona popadla poslední dárek ze své hromádky.

„Nevím,“ zmateně odpověděla. „Není tam cedulka. A dostala jsem dárky od všech, od kterých jsem čekala.“

„Možná tajný ctitel?“

Odfrkla si. „To je sotva pravděpodobné vzhledem k tomu, kde žiji, pokud se do mě nezamiloval některý ze studentů, nebo Neville nechce nechat svoji přítelkyni kvůli mně.“

„O tom nežertuj,“ varoval ji Neville. „Obě byste mě zabily.“

„Pravda.“

„Nu, co jej otevřít? Možná je vzkaz uvnitř,“ navrhla ředitelka.

Mračící se Hermiona chvíli balíček obracela v prstech, než odstranila zeleno-zlatý papír. Vypadá to jako krabička na prstýnek… Otevřela ji a překvapením vydechla. Byl to prsten, silný stříbrný pásek vytvarovaný do hlavy a předních končetin vydry na jedné straně a zadních tlapek na straně druhé. Byl prostý a dobře provedený, jedna z nejkrásnějších věcí, jakou kdy viděla.

„Ach, ten je krásný,“ prohlásila Minerva, nakukující jí přes rameno. Zájem ostatních učitelů vzrostl a než mohla vznést protest, prsten putoval kolem, diskutován a obdivován.

„Vydra? To je zvláštní volba pro prsten, ne?“

„Není to tvůj Patron, Miono?“ zeptal se Neville.

„To jsem nevěděla,“ komentovala Minerva.

„Nemyslím, že to někdo mimo BA skutečně věděl. Ve válce jsem Patrona nikdy nemusela použít,“ pronesla nepřítomně Hermiona, když získala dárek zpět a zkoušela si jej; na prostředníček jí sedl perfektně.

„Není tam vzkaz. Od kohopak asi je?“

„Myslím… že vím,“ odpověděla pomalu.

„Je nakonec od tajného ctitele?“

„Ne. Je od přítele,“ pronesla pevně a jen na chvíli nechala oči kmitnout za Minervu do rohu, kde byl Severus zřejmě zcela pohroužen do své křížovky. Nezdálo se, že by během rozhovoru vzhlédl, ale naprostý nedostatek reakce sám o sobě jej prozrazoval.

„Musí to být dobrý přítel, když vymyslel něco takového.“ Minerva se rozhodně vydala na lov; Hermiona zahlédla náznak úšklebku na Severusově tváři, který prozrazoval, že poslouchá.

„Nejsem si jistá, ale byla bych tomu ráda,“ souhlasila, a jako zadostiučinění viděla spadnout jeho pero.

XXX

Když večer dorazila do svých komnat, na stole ležel malý balíček. Ukázalo se, že to je skleněná lahvička plná stříbřitého víření a vzkaz.

Veselé Vánoce, Hermiono. Nechtěla jsem, aby toto dorazilo spolu s ostatními dárky; lepší bude, když si to prohlédneš v soukromí. Myslím, že to vysvětluje, proč ti ráda pomůžu s… krocením divokého koně, můžeme-li to tak nazývat? Mám za to, že to shledáš zajímavým, a doufejme i užitečným.

Lenka.

S mračením Hermiona studovala lahvičku vzpomínek, než ji přerušilo mňouknutí. Pohlédla na Křivonožku, usmála se a z kapsy vytáhla balíček s šantou. „Tady, Nožko. Severus ti přeje veselé Vánoce. Chvíli budu mít cosi na práci, tak se zabav sám,“ pohodila mu hračku. Padnul na ni, zahákl do ní drápky a nadšeně si o polštářek začal třít tvář. „Nepřeháněj to,“ suše pronesla a zamířila do obývacího pokoje pro svoji vlastní malou myslánku.

XXX

Jakmile Hermiona uviděla první vzpomínku, porozuměla dárku své kamarádky. Ocitla se mezi známými čtyřmi stěnami učebny lektvarů, stála vedle jedenáctileté Lenky a sledovala, jak mladší a méně zjizvený Severus Snape vplachtil do místnosti, naprosto stejně podmanivý, jak si pamatovala, navzdory jeho neatraktivnímu vzhledu. ‚Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů…(2)‘ Hermiona se s úsměvem kousla do rtu. Zjevně tuto řeč používal ve všech zahajovacích hodinách. Ale musela přiznat, že to bylo nezapomenutelné; dokonce i teď si vybavovala každé slovo, a přistihla se spolu s ním artikulovat, zatímco hovořil k evidentně ohromeným a zastrašeným studentům.

Následovaly prchavé vzpomínky na hodiny lektvarů. Vyučování Havraspáru a Mrzimoru bylo mnohem méně nervózní a nepřátelské než to Nebelvíru a Zmijozelu; nenacházeli se zde žádní výtržníci, žádné spory. Bez své oblíbené a nejméně oblíbené koleje Snape vypadal mnohem nezaujatěji a více pružnější ve svém přístupu; jak Hermiona viděla, sotva nějakého studenta urazil, a trpělivost ztratil jen jednou snad v Lenčině třetím ročníku, když jeden mrzimorský chlapec taktak že nezpůsobil nehodu, která by pravděpodobně zabila jeho a většinu spolužáků.

Jak postupovaly hodiny, měnilo se i jeho chování. Do konce Lenčina druhého ročníku začal být znatelně víc popudlivý a méně tolerantní, pravděpodobně kvůli všem problémům s Remusem a Siriusem, které té době odpovídaly. Lenka však, přirozeně, nic o tom nevěděla. Na začátku jejího třetího ročníku se vrátil k normálu – který byl tak daleko od jeho běžného přístupu v jejích hodinách, že tomu, co viděla, Hermiona jen stěží mohla uvěřit – ale asi v polovině prvního pololetí nastala hodina, kde byl víc svým já, které by od něj čekala; vtrhl do třídy pozdě, vztekle se tyčil, vypadal, jako by týdny nespal, a na každého štěkal. Body odebíral z nejchatrnějších důvodů a celkově se choval, jako by čelil celé třídě dvojníků Harry Pottera. Třeťačka Lenka zjevně neměla tušení, proč se takto chová; dospělá Hermiona sledovala vzpomínku na Snapeovo viditelné rozčilení, úzkostlivě přihlížejíc jeho rázování třídou sem a tam, téměř neustálému mnutí levého předloktí a neklidnému pohlížení ze strany na stranu. To zřejmě začalo Znamení zla na ruce temnět.

Během roku následujícím po tom počátečním výbuchu, se hodiny pro Havraspárce trochu zlepšily, ale začaly se postupně zhoršovat krátce před Velikonocemi – pravděpodobně jak jasnělo Znamení a nebezpečí Voldemortova návratu se plíživě blížilo. V každé hodině se Snapeova únava a stres zvyšovaly a Hermiona si v duchu poznamenala, aby prozkoumala ohledně těchto známek své vlastní vzpomínky na čtvrtý ročník.

Víceméně to stejné očekávala v Lenčině čtvrtém ročníku – a tedy jejím pátém – ale mýlila se. Snape zřejmě používal veškerou energii, aby si udržel stejné chování, když dohlížel na zmijozelsko-nebelvírské hodiny; na havraspársko-mrzimorské mu nezbylo. Byl téměř apatický; z velké části nechával studenty dělat, co chtěli, dokud pracovali potichu a nic neničili. Studenti z Lenčiny třídy se chovali mnohem lépe než z Hermioniny, a bylo jich jen pár, kteří provedli něco, čím si vysloužili jeho hněv; což bylo jen dobře, protože byl příliš krutý a trestal i za malé přestupky. Hermioně se zdálo, že je spíš než za skutečné zločiny trestal za narušení jeho klidných chvil.

V další vzpomínce si Lenka plnila pozdní trest se Snapem za nešťastné vylití lektvaru během jedné z jeho špatných nálad. Lenka ledabyle drhla kotlíky a podle výrazu tváře o něčem snila – pravděpodobně o muchlorohých chropotalech, s úsměvem si řekla Hermiona – když ji i sledující Hermionu vylekalo Severusovo odhození brku a zasyčení. Hermiona ve fascinované hrůze sledovala, jak se Mistr lektvarů reflexivně chytil za paži; zřejmě byl povolán, něco, co osobně neviděla. „Slečno Láskorádová,“ zachraptěl; Lenka jako by si ničeho nevšimla, ale Hermiona viděla, jak moc se Snape snaží o kontrolu. „To bude pro dnešek vše. Mám další závazek, který mi vypadl z paměti. Zajděte do ředitelovy kanceláře a informujte ho, že budu večer pryč, a pak můžete jít.“ Zmatená, ale svolná Lenka opustila místnost, a Hermiona jej slyšela zašeptat si: „Zajímalo by mě, jak vysoká cena to bude dnes večer?“

Další vzpomínka byla z hodiny obrany. Osnovy zde byly trochu jiné, protože Lenka byla o rok mladší než Hermiona a učila se materiál na NKÚ, který Nebelvírka absolvovala za Umbridgeové. Stejně jako v předchozích hodinách lektvarů byla atmosféra z větší části mnohem méně nepřátelská a hodiny ubíhaly volněji. Snape vypadal starší a unavenější než dřív, znatelně pohubl a stíny pod očima se mu prohlubovaly s každou další vzpomínkou. Náladu měl víc proměnlivou; jednu hodinu seděl jen zhroucený na židli, zadal třídě kapitolu v učebnici k tichému čtení a zdálo se, že neměl energii na nic jiného. Další hodinu neklidně kráčel sem a tam, štěkal otázky a zesměšňoval odpovědi. Hermiona si všimla případů, kdy kulhal a byl evidentně zraněný, a kdy měl pronásledované oči. Jednou si dokonce napůl myslela, že má kocovinu.

Nakonec se vzpomínky posunuly do Lenčina šestého ročníku. Hermiona napjatě sledovala; měla pouze mlhavé informace o tom, co se dělo v Bradavicích, zatímco se honili za viteály. První vzpomínka byla z hostiny na začátku školního roku; ten otupený pohled bez života ve Snapeových očích, když vstal a oslovil školu jako ředitel, byl naprosto nepřehlédnutelný, a hlas mu zněl stejně mrtvě i při ohlašování změn a podmínek pro nadcházející rok. Vypadal ještě starší a bylo otřesné si připomenout, že mu v té době bylo teprve třicet sedm. Jako by nevěděl o nenávisti v téměř každé tváři, když na něj škola mlčky zírala, ale Hermiona při proslovu viděla tu hořkost v jeho tmavých, unavených očích. Ani si nedokázala představit, čím si musel projít. Udělal přesně to, co mu Brumbál nařídil, a odměnou mu bylo všeobecné opovržení a osamocený boj.

Další vzpomínku ohlásila dospělá Lenka v prázdné místnosti. „Následujících pár vzpomínek je velmi temných, Hermiono. Nebyly to dobré časy. Ale musíš vidět celý obraz.“

Hermiona rozuměla, co má kamarádka na mysli, když se scéna odvíjela. Lenka úzce spolupracovala s Ginny a Nevillem; ti tři byli trestáni často a tvrdě. Téměř identické vzpomínky se odvíjely bez konce, takže z nich Hermioně bylo špatně, ale po chvíli si všimla vzoru. Když jim uložili trest Carrowovi, Snape byl vždy přítomen a často to po krátké chvíli převzal; když je proklínal ředitel, nikdo jiný v místnosti nebyl. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele bylo těžké to posoudit, ale výkřiky a křeče jejích kamarádů nebyly tak těžké jako v druhém případě. Některé vzpomínky byly mlhavé, vykazovaly známky úpravy.

Nakonec se vzpomínky změnily, přesunuly od scén mučení a hrůzy ke každodenním obrazům. Snape se jídel účastnil nepravidelně a zdravotní stav se mu horšil při každé jeho přítomnosti. Ředitelova kancelář byla bez sjednané schůzky všem zapovězena, včetně učitelského sboru; od odvážnějších studentů se šířily zvěsti, že někdy, když se pustili na procházku kolem chrličů strážících dveře, slyšeli zevnitř zvýšené hlasy. Lenka byla udolaná tím, co se dělo; Hermiona viděla jednu či dvě bezesné noci, které však naznačovaly jejich pravidelný výskyt. Pak nastala noc, kdy Lenka seděla stočená do klubíčka na parapetu v havraspárské společenské místnosti, zírajíc z okna se zmateným výrazem ve tváři. Hermiona se připojila a pozorovala temnou postavu Severuse Snapea procházející se na hradbách pod věží. Stalo se to opakujícím se tématem vzpomínek, které následovaly; Lenka jej tam viděla kráčet noc co noc.

Jednou byla Lenka svědkem ředitelova příchodu po příjezdové cestě k předním dveřím hradu. Výrazně kulhal, téměř se potácel a trochu kličkoval, když nejistě mířil zpět do útočiště Bradavic, a také si držel levou paži na hrudi.

Zjevně zlý sen jedné noci vyhnal mladší Lenku z ložnice, a tak se vyplížila dolů do kuchyní na šálek horkého mléka; měla tu smůlu, že při cestě zpět narazila na Snapea a přikrčeně se od něj trochu stáhla. Hermioně bylo špatně z reakce kamarádky; při sledování Snapeovy tváře si pomyslela, že on cítil to samé. Tedy podle toho, co ukazovala jeho zamračená bezvýrazná tvář.

„Po večerce mimo ložnici, slečno Láskorádová?“ hedvábně se zeptal svým nejnebezpečnějším hlasem.

„A-ano, pane. Nemohla – jsem spát a myslela jsem, že teplý nápoj by mohl pomoci… Promiňte, pane…“

Díval se na ni očima zářícíma zlomyslností, ušklíbal se a vypadal každým coulem jako darebák, než z něj ta síla vyprchala a ramena trochu poklesla. Evidentně si uvědomil dívenku zírající na něj v naprosté hrůze a utrpení.

„V budoucnu, pokud nebudete moci spát, zůstaňte v ložnici nebo společenské místnosti,“ pronesl unaveně. „Je to bezpečnější. A teď běžte do postele.“ Lenka na něj zírala široce rozevřenýma očima. „Ztraťte se z dohledu, než změním názor,“ vyštěkl a pobídl ji tím k běhu. Než vzpomínka vyprchala, Hermiona jej zaslechla zamumlat si: „Copak to nikdy neskončí?“

Vzpomínky vybledly a Hermiona se ocitla opět s dospělou Lenkou hovořící v prázdné místnosti. „Tak tady to máš. Doufám, že to pomohlo. Hodně jsem toho zapomněla, ale při zpětném pohledu jsem vždycky měla pocit, že něco není úplně v pořádku, že věci nebyly takové, jak se zdály. Všimla jsem si, že někdy byl zraněný; po ministerstvu, když jsi mi řekla o Řádu, jsem věděla proč. V tom posledním roce, po Brumbálově smrti… samozřejmě jsem v té době neměla o ničem tušení; nenáviděla jsem jej jako ostatní. Ale když nás proklínal, nikdy to nebolelo tolik jako od Carrowových. A mé vzpomínky na ty chvíle se ne vždy shodovaly s Nevillovými či Ginnyinými – myslím, že některé byly podvrhy, takže jsme si všichni mysleli, že jsme byli mučení, ale ve skutečnosti jsme netrpěli následky. A někdy nás neproklel vůbec; jen nám dal trest s někým jako Hagrid. Jakmile jsem ho viděla poprvé, všimla jsem si, že docela dost nocí prochodí, a uvědomila jsem si, že nespí lépe než já.

A co jsi prve viděla, byl určitě jeho návrat ze setkání Smrtijedů. Druhý den ráno jsem našla na schodech přede dveřmi krev. Tehdy jsem se začala ptát, co se děje, protože pokud byl Snape opravdu ničema pracující pro Voldemorta, proč byl tak strašně potrestán? Proč se mu nikdy nelíbilo, co dělal? A proč se zdál tak utrápený – náměsíčný a veskrze vypadal nezdravě? Tehdy před kuchyněmi to nebylo jedinkrát, kdy jsem na něj náhodou narazila po večerce; také jsem se ráda procházela, když jsem nemohla spát. Myslím, že si uvědomil, že to je ten důvod, proč to dělám. Nikdy mě za porušení zákazu vycházení nepotrestal; jakmile s ním byli Carrowovi, zastavil je před mým proklínáním.

Ale nenech se oklamat, Hermiono. Většina z těch vzpomínek na mučení byla skutečná. I když jeho kletby nebolely tolik jako od Carrowových, pořád byly opravdu špatné. Všechny nás čas od času dostal na ošetřovnu. Bez ohledu na jeho motivy, čímkoliv si procházel, komukoliv sloužil, byl pořád Smrtijedem. To, co nám udělal, bylo skutečné stejně jako jeho zrada Voldemorta. Bylo to nezbytné a zjevně v tom nenacházel potěšení, ale pořád se to dělo. My jsme netrpěli míň, protože trpěl i on. Jsem si jistá, že ti řekne to samé, když jej přiměješ o tom mluvit. Je to o temnotě stejně tak jako o světle; musíš vidět celý obrázek.

Nicméně doufám, že ti toto vše pomohlo nahlížet na něj z jiné perspektivy. Je to část z něho, kterou jsi nemohla vidět. Vaše hodiny byly jiné než ty naše, a poslední rok jsi tam nebyla. Chtěla jsi jiný úhel pohledu, proto jsi za mnou přišla, takže doufám, že to pomohlo. Není to moc veselý vánoční dárek, že? Dej mi vědět, co si myslíš.“

XXX

Milá Lenko.

Moc Ti děkuji za vzpomínky. Hodně mi pomohly; rozhodla jsem se na vlastní vzpomínky podívat nezaujatěji, abych přišla na to, co s odstupem času můžu rozluštit. Máš pravdu, nebyly moc veselé, ale ani jsem to nečekala, a máš pravdu, že potřebuji celý náhled.

Chtěla bych se omluvit za to, čím sis prošla, ale snažím se zbavit nebelvírského zvyku omlouvat se za věci, které nejsou mojí chybou – jistý Zmijozel mě za to peskuje. Víš, stejně máš můj soucit, i když je to k ničemu.

Nějak ale pochybuji, že se mi podaří s ním o tom promluvit. Nevšimla jsem si, že by vůbec někomu natolik věřil, aby se tak moc otevřel. A abych byla upřímná, nevím, jestli to slyšet chci. Vědomí toho, co udělal, není to samé jako tomu muset čelit – ano, vím, strkám hlavu do písku. Snažím se to nedělat. Pokud si s ním někdy vybuduji přátelství, musím přijmout temnotu stejně jako světlo… Pracuji na tom.

Ačkoliv myslím, že co se týká přátelství, nastala změna. Skutečně mi dal vánoční dárek! Ne, že by to přiznal, samozřejmě. Nebyl u toho žádný vzkaz ani cedulka, ale musel být od něj. Je to stříbrný prsten s vydrou – až se příště uvidíme, ukážu Ti ho. Možná ho nikdy nesundám; je prostě nádherný. Vím, že by mohl být od někoho jiného, ale moc lidí mého Patrona nezná a už jsem Ti povídala o našem rozhovoru o totemech. A kromě toho se díval, když jsem dárek otevírala, i když předstíral, že ne.

Velmi obtížně se s ním komunikuje. Nemůžu mu poděkovat – z jakéhosi důvodu má opravdu problém s přijímáním díků i za něco tak obyčejného, jako je podání pera. Je z toho nesvůj. Nevím, co si myslí o dárku, který jsem mu dala – nakonec jsem vybrala zapalovač. Vím, že se mu líbí, ale nevěděl asi, jak reagovat. Doufám, že v něm neprobudím paranoiu; nemyslím, že uvěří nevinnosti toho gesta. S ním je vše o nalezení správné rovnováhy, nezajít příliš daleko.

Vím, že mám výzvy ráda, ale toto je nad mé síly!

Ještě jednou díky za dárek a veselé Vánoce,

Hermiona.

XXX

Milá Hermiono.

Není zač. Prstenem jsem fascinovaná – nepředstavovala jsem si ho jako typ na šperky. Je to změna schématu, kterou si budu muset promyslet. Ano, vtáhla jsi mě do projektu Divoký kůň (a ano, budu tomu tak říkat. Když už nic jiného, budeme o tom moci mluvit před jinými lidmi – velmi záludné!) a chystám se zanalyzovat veškeré informace, které mi poskytneš, takže aktualizuj.

Co říkáš o té neochotě přijímat díky, je zajímavé. Může to být způsobeno několika důvody. Jedním z nich je, že na to prostě není zvyklý – nikdo mu nikdy skutečně neřekl: „Mimochodem, díky za vypořádání se s megalomanským psychopatem a naším nekonečným utrpením, bez vás bychom neuspěli,“ nebo ano? Když na to přijde, ani nemyslím, že by mu hodně lidí řeklo: „Díky za podání pera.“ Nebo mu možná je nepříjemný celý koncept dluhu a povinnosti – koneckonců to je skryto za poděkováním. Nebo možná nerad přitahuje pozornost ke skutečnosti, že udělal něco pěkného!

Když jsem četla Tvoji poznámku o nalezení rovnováhy, přišel mi na mysl jeden obrázek. Zjistila jsem, že přemýšlím o kováři pracujícím s litinou. Je křehká; bude se ohýbat a tvarovat, ale jen tehdy, pokud budeš opatrná. Jen nepatrně víc tlaku a praskne. Možná už té chvíle dosáhl, ale nemyslím, ne tak úplně. Možná ho před tím můžeš zachránit, trochu to železo kout, takže se s ním bude lépe pracovat. Jdu na to dobře?

Lenka.

XXX

Milá Lenko.

Skutečně je to krásná metafora. Budu ji mít na mysli, až s ním budu jednat. Ale nejsem si jistá, jak k tomu sedí astronomická věž – jsem přesvědčená, že ani v kouzelnickém světě tě litina neobejme a nenechá vyplakat!

Každopádně Ti chci říct, co se stalo na Silvestra…

Do půlnoci Hermiona trávila čas se svými kolegy, s nepřehlédnutelnou absencí Severuse, který nebyl nikde na dohled. Poté, co všem popřála šťastný Nový rok, šla do postele, jen aby ji o hodinu později vzbudil hlasitě mňoukající zoufalý Křivonožka škrábající ji do ruky.

„Co?“ zamumlala ospale s jedním okem otevřeným. „Zase se ti zachytila hračka za postel? Nemůže to počkat do rána?“

Křivonožka zamňoukal naléhavěji, šťouchaje ji hlavičkou do obličeje. S mračením se Hermiona posadila a pohlédla na něj. Skočil na podlahu a přešel ke dveřím, otočil se na ni a znovu mňoukl.

„Chceš, abych šla za tebou.“ Povzdechla si, spustila nohy z postele a sáhla po županu. „Dobře, dobře, ale jestli ti Timmy uvízl u zdi, jdu zpátky do postele.“ V hradu byla strašná zima; pár minut jí trvalo, než se oblékla s ignorováním čím dál hlasitějšího kocourova dožadování. Svázala si vlasy z obličeje a podrážděně se na něj podívala. „Pro Merlina, Křivonožko, co se děje? Je nějaký ze studentů v nesnázích?“

Její společník vydal znechucený zvuk, který pravděpodobně znamenal ‚ne‘, a zaškrábal na pootevřené dveře. Obula se, povzdechla a následovala jej na chodbu. „Tedy někdo jiný?“ V odpověď zamňoukal a vyrazil. Zastavil se u ohybu chodby a s netrpělivě mrskajícím ocasem čekal, až jej dožene. Hermiona potlačila zívnutí a ztuhla, když ji cosi napadlo. „Je to Severus?“ Další mňouknutí.

Přitáhla si těsněji hábit, teď již rychleji následovala kocoura a zkracovala si cestu skrytými průchody, zatímco sestupovali do podzemí. „Je zraněný?“ Křivonožka si přes vousky nespokojeně odfrkl. „Není zraněný. Dobře, aspoň něco. Ale myslíš, že za ním musím jít?“ Mňoukl. „Víš, Křivonožko, můj život by byl snazší, kdybys to prostě vzdal a začal mluvit.“

Nebyla si jistá, co čekat, když opatrně pronášela heslo a vstupovala do komnat. Pokoje byly temné; stála u dveří a nechala oči přivyknout, při naslouchání slabé hudby poznala Leonarda Cohena. Depresivní melodie byla špatným znamením stejně jako skutečnost, že cítila whiskey – hodně whiskey. „Severusi?“ nejistě napůl zašeptala.

„Co tady děláte tak pozdě, profesorko Grangerová?“ táhl se jeho hlas ze stínů. „Podzemí je stěží místo pro noční procházku.“

„Nu, venku sněží, rozhodla jsem se zůstat vevnitř,“ odvětila sarkasticky, namáhajíc oči do tmy, než to vzdala a vytáhla hůlku. „Lumos.“ Rozvaloval se v křesle na druhé straně místnosti a právě zvedl ruku, aby si chránil oči před světlem. Láhev na stole u jeho lokte byla téměř prázdná; hlas Leonarda Cohena se vytratil a nahradil jej někdo stejně veselý, kdo zněl jako Nick Cave. „Je to netradiční způsob, jak oslavit Nový rok. Většina lidí se snaží o něco víc pozitivního.“

„Nikdy jsem nebyl pro následování davu. Co tady děláte?“

„Křivonožka se vydává za Lassie.“

„Ten zatracený kocour se vměšuje stejně jako jeho panička,“ zamumlal. „Škrábal mě do ruky, aby mi zabránil nalít si skleničku.“

„Možná si myslel, že máte dost,“ kousavě odpověděla Hermiona a posadila se do křesla proti němu. „Proč to děláte?“

„Není třeba skutečného důvodu.“

„Nechte toho, Severusi. Nejste tak opilý, jak předstíráte. Kdybyste vypil chybějící obsah láhve, byl byste v bezvědomí. Co se děje? Nemáte rád Nový rok?“

„Těžko říct, má teprve hodinu, ale zatím ne, ne doopravdy.“

„Víte, že na to jsem se neptala, tak přestaňte s nevhodným vtipkováním. Co se děje?“

„A co se neděje?“ opáčil. „Tento rok nebude jiný než ten loňský. Ty samé chyby, ta samá hloupost, odehrávající se znovu a znovu jako záznam ve smyčce. Všechno je tak kurevsky zbytečné.“

Ještě jej neslyšela klít. Vlastně nikdy opravdu neslyšela klít žádného kouzelníka – kreativní kletby o Merlinovi se nepočítají. Ale od muže jako Severus byl hrubý jazyk nějak ještě víc šokující. „No, to je veselý postoj i na vás.“

„Je to zbytečné,“ trval na svém. „Každý považuje Nový rok za čas naděje, pronáší předsevzetí, těší se. Nikdo se nezastaví, aby si uvědomil, že předsevzetí vydrží do února a že není na co se těšit. Jak jste slavila tisíciletí?“

„Co? Ano… Byla jsem na Grimmauldově náměstí. Sešli se ti z Řádu, co přežili.“

„Jak okouzlující,“ ušklíbl se. „Byl jsem v New Yorku na Times Square. Musely tam být stovky lidí. Všichni se připojili k odpočítávání a o půlnoci všichni jásali, aby pak začali zpívat zatracený Valčík na rozloučenou. Na chvíli jsem to cítil – všichni mysleli přesně na to samé, sjednocení, a byl tam pocit naděje. Jen na chvíli. Pak vypukla rvačka a musela přijít pořádková policie a dav rozehnat. A minutu po půlnoci se tak věci vrátily do normálu. Uvědomil jsem si, že je to vše falešné. Pro lidstvo neexistuje naděje. Jsme sami naši nejhorší nepřátelé.“

„No, pokud to je pravda, Severusi, pak jaký má smysl ráno vstávat?“ oponovala mu. „Co tady děláte? Pokud to nemá smysl, bývalo by rozumnější se zabít už před lety.“ Bylo kruté a hrozné to říct, ale ten dutý hlas jí otřásl a ona se zoufale snažila z něj dostat nějakou reakci. „Pro co jste si tím vším prošel?“

„Ať se propadnu, jestli to vím,“ odvětil stroze. „Bylo to k ničemu, že? A opravdu jsem ničeho zvláštního nedosáhl. On nebyl prvním Pánem zla, kterého svět viděl, a nebude posledním. Dříve či později jeden z nich vyhraje. Klidně to mohl být on. Moc by se nezměnilo, ne? Lidé stále páchají hrozné zločiny, stále lpí na svých předsudcích, pořád se bojí temnoty. Je tu pořád zlo, temnota a nenávist. A za pár let se zrodí další Ten-který-byl-přesmyčkou a začne to nanovo a odehraje se to úplně stejně, až na to, že tentokrát prohrajeme. Je to jako revoluce. Víte, proč se tomu říká revoluce? Protože se to opakuje. Lidé umírají a nic se nezmění.“

Hermiona byla chvíli zticha, nemohla mluvit, jak se pokoušela představit tyto pocity. Opravdu věřil tomu, co říkal? Zoufale doufala, že to je jen alkoholem a špatnou náladou; protože pokud opravdu vidí svět takto, pak je neopravitelně poškozený. Teoreticky jí poskytl hromadu přihrávek na odpověď, a tak chvíli přemýšlela, než odpověděla.

„To celé je smysl, Severusi. Lidé jsou stále schopni být zlí a zaujatí a bojácní; a lidé jsou pořád schopní být lidmi. Dobří a zlí. Pokud by vyhrál Pán zla, nebyla by žádná volba. Byli bychom jeho otroky, loutkami, nebo bychom byli mrtví. Bojíme se temnoty, protože pořád známe rozdíl mezi světlem a temnotou, a rozhodli jsme se zůstat na světlé straně. Možná se to jednoho dne změní; možná prohrajeme. Možná ne. Ale teď a tady jsme vyhráli a svět může pokračovat jako vždy, a ne sestoupit do prázdné noci. Není vše temnotou.“

„Tato část je,“ odvětil po chvíli a ona vycítila, že se dostávají k tomu, co ho opravdu žere.

„Nikdo není mimo vykoupení, Severusi, ani vy ne.“

„To se vám snadno řekne. Zabila jste skutečně někoho?“

„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Bitvy jsou matoucí. Nemám představu, jestli některá z kleteb, co jsem seslala, zasáhla cíl, a nemám představu, jestli se některá ukázala být fatální. Ale sesílala jsem kouzla s úmyslem zabít, ano.“

„V bitvě, v sebeobraně, při obraně blízkých. Není v tom čest, ani jistě ne sláva, ale svým způsobem to je čisté. Představte si jiný scénář. Představte si, že čelíte bezmocnému, neozbrojenému a zabíjíte ho – často zbytečně pomalu a brutálně – čistě jen proto, že vám to někdo řekne. Představte si, že to je někdo, koho znáte. Nebo dítě. Nebo kdokoliv, protože je jedno, kdo to byl, když jej redukujete na kus masa. Představte si, že provádíte nevyslovitelné věci bezmocným obětem, znovu a znovu, a sledujete, jak se dějí horší věci a vy jim nezabráníte. Jen stojíte a sledujete. Jen proto, že nějaký arogantní, pokrytecký hajzl trvá na tom, že je to pro větší dobro, že když nic neděláte, bude to nějak důležité, že je pro vás nezbytné, abyste nasákla krví a roztrhala svoji duši, a tak kdykoliv zavřete oči, vidíte ty mrtvé, kterým dlužíte a nikdy nemůžete ten dluh splatit.“

Slova se z něj chrlila přívalem; mluvil tak rychle, že o ně škobrtal.

„A když se pokusíte uchopit ten pocit, přidejte další bolest. Představte si, že jste mučená znovu a znovu, často bez důvodu, snad jen že se váš pán nudí, nebo je podrážděný. Představte si různé formy mučení, představte si zneužívání pro zábavu. Přestavte si pocit, že to, co se vám děje, je jaksi lepší, než kdybyste to musela někomu provádět sama, zkoušejte si říct, že je to nějak vznešené, i když to opravdu, ale opravdu vznešené není. Představte si snahu brát hrdost ze své síly, snahu nalézt něco dobrého ve zkurvené žumpě vašeho života, snahu nalézt něco, co není skrz naskrz shnilé. A pak, konečně, můžete odejít, krvácející a roztrhaná, a jdete k jinému pánovi a hlásíte další selhání jiné temné místnosti plné lidí, kteří vámi naprosto pohrdají za to, co jste v jejich službách udělala, a kteří nevědí, že jste zraněná, ale stejně by jim to bylo jedno, i kdyby věděli, kteří by byli potěšení, že jste zraněná jen proto, že by si mysleli, že to je to nejmenší, co si zasloužíte. A vy víte, že mají pravdu.“

Silně se třásl, a kdyby to byl někdo jiný, už by plakal. Hermiona by raději pláč; cokoliv by bylo lepší než zoufalství, které viděla v jeho očích. Nacházel se v pekle.

„A představte si, že se to děje roky, téměř každodenně, dokud vám vše nezačne splývat dohromady a vy můžete jen stěží říct, kdy jste byla zraněná víc, protože si ani nepamatujete chvíli, kdy byste někde, nějak zraněná nebyla. Nepamatujete si tváře lidí, které jste zabila a mučila, protože jich bylo tolik. Vaše kůže je víc zjizvená, než je normální, a nepamatujete si, jak jste většinu jizev získala. Svět každým dnem temní a vy víte, že jste částí té temnoty, že to zhoršujete v naději, že takto umožníte někomu jinému to zastavit. A na vaší straně už nikdo nezbývá, protože jdete na vlastní pěst a koušete ruku, která vás živí, a nezbývá jediný živý člověk, který by k vám necítil nenávist a bez ohledu na to, jak moc vámi pohrdají, to nikdy, nikdy nebude tak silné, jak sebou pohrdáte sama. A vy to, kurva, nemůžete zastavit. Neexistuje cesta ven, jediné, co můžete dělat, je jít dál a doufat, že to brzy skončí, až na to, že vám už nezbývá žádná naděje.“

Hermiona bojovala s nevolností, nebyla schopná zastavit slzy stékající jí po tvářích. Nikdo si neuměl představit, co popisoval, ale ona se dostala natolik blízko, aby se z toho náporu chvěla a snažila se vyrovnat s pouhým popisem. Realita by ji zlomila během pár dnů. Jak mohl být tak silný, aby přežil?

„Pak, když jste to téměř vzdala, poslední pozůstatek vašeho života se rozpadne. Poslední osoba, která má pro vás využití, se rozhodne, že již nejste užitečná a pustí se do vás. Ne proto, že zjistil, o co se snažíte, ne proto, že jste nakonec byla schopná mu říct, jaký je to chorý kripl, ale proto, že už vás nepotřebuje. Teď vás již nikdo nepotřebuje, nikomu nemáte co nabídnout, a jediné, co můžete dělat, je pokusit se ospravedlnit neospravedlnitelné a ležet ve vlastní krvi a modlit se za smrt, jen aby vám i ta byla odepřena. Nakonec to vše končí a vy se můžete odplazit stranou a lízat si rány a ochutnávat hořkost vědomí, že v tom novém světě, který jste pomohla vybudovat, pro vás není místo, protože kdokoliv vás pozná, pokusí se vás při prvním pohledu zabít a vy si to i přejete. Chcete umřít tak moc, ale víte, že si to nezasloužíte, že po tom všem, co jste spáchala, je smrt pro vás příliš snadná. Takže se nutíte žít ve světě, který vás nechce a který je příliš dobrý pro takové, jako jste vy. Pokoušíte se vybudovat nějaký život se zbytky duše. A vy mi budete říkat něco o vykoupení?“

Odmlčel se, lapal po dechu a supěl, jako by běžel. Popadl láhev whiskey, několika pomalými doušky vypil zbytek, říhnul si po tom tvrdém alkoholu, načež hodil prázdnou láhev místností, aby se roztříštila o zeď. Vždy přítomná hudba se někdy během jeho řeči zastavila a ticho je teď tížilo v téměř úplné temnotě.

„Nedokážu si to představit,“ přiznala nakonec skrz slzy. „Víte, že ne. Ani nemůžu začít s představováním si toho všeho.“

Křivonožka skočil Severusovi na klín, rozrušeně tiše zabručel a otíral si tvář o kouzelníkovu ruku se snahou nabídnout útěchu. Pomalu se jeho dech uklidnil; vzhledem k tomu náhlému vzplanutí byl nepřirozeně klidný. „Pak si představte něco jiného,“ zachraptěl. „Představte si ty následky. Představte si, že den co den vídáte lidi, kteří nemají ponětí, jaké mají štěstí, že jsou stále živí a volní. Představte si, že vidíte, jak ten dar promarňují těmi samými pitomými chybami, znovu a znovu. Pak se mě ptejte, proč si nemyslím, že stojí za to slavit Nový rok.“

Znělo to, jako by se vše, co řekl předtím, týkalo někoho naprosto jiného, jako by on s tím neměl absolutně nic společného. Nemohlo to být ani normální, ani zdravé, ale jestli se s tím srovnával takto, jestli se tak mohl srovnat se vším, co jí řekl, neměla právo jej zastavit. Hermiona si otřela oči do rukávů a zhluboka se nadechla. Snažila se vymyslet nějaká neuvěřitelně smysluplná a hluboká slova, která by k němu mohla proniknout. Najednou jí však malý hlásek v hlavě, který zněl pozoruhodně jako sám Severus, řekl, že to není správný způsob, a ona změnila taktiku.

„Skončil jste?“ zeptala se ostře.

Rozpačitě na ni zamrkal, než se dal zdánlivě dohromady. „Pro tuto chvíli.“

„Dobře; protože jste se začal trochu opakovat.“ Doufala ve správnost svých instinktů a opřela se na židli. „Nejsem Albus Brumbál. Nemám žádné úžasné proslovy o lásce a oběti. Máte pravdu; lidé jsou pitomí a život není vždy příjemný a ten váš byl horší než většina. Ale to není celý příběh. Je od vás velmi nebelvírské vidět jen jednu stranu, víte? Existuje světlo, jinak za temnotou nic neuvidíte. Dokonce i váš život obsahuje něco dobrého. Když jste byl mladý, byla tam Lily. Nebo chvíle s kolegy, třebas jen u napůl zdvořilé konverzace u snídaně, nebo okamžiky, kdy jste byl na jejich straně – například proti Umbridgeové; neříkejte mi, že jste si to neužil, oponovat jí. Vaše lektvarová práce – sledovala jsem vás vařit; z toho získáte taky něco dobrého. Malé věci – vaše knihy, hudba, origami. Kdyby bylo vše temné, nepřežil byste. A odpusťte si ty řeči o tom, že smrt je pro vás příliš dobrá.“

Zíral na ni a chvíli se bála, že se její instinkty zmýlily, že napáchala další škody na člověku, který je již nevyléčitelně poškozený; ale pak se poprvé pomalu usmál, skutečným úsměvem opravdového potěšení, bez hořkosti a bez výsměchu. Byl to hezký úsměv, i s křivými zuby. Usmála se na něj s úlevou, i když poněkud zmatená; naprosto neměla tušení, proč tento přístup fungoval, nebo jak věděla, že soucit by se k němu nedostal. Jeho úsměv se rozšířil, a pak se začal smát tichým, hlubokým, bohatým, často nepoužívaným smíchem, který slyšela jen dvakrát. Zavrtěl hlavou a začal hladit Křivonožku. Ten zahájil tiché předení.

„Děkuji vám, Hermiono,“ pronesl upřímně. Zhluboka se nadechl a dlouze vydechl, natáhl se v křesle a pohodlněji se usadil. „Rád bych prohlásil, že obvykle nebývám sentimentální opilec, ale protože se opíjím, jen když jsem v depresi, bylo by to nepřesné. Řekněme, že obvykle nebývám sebelítostný ožrala.“

„Máte právo se trochu litovat,“ řekla mu. „Jen ne tolik, jak jste předvedl. Ne vše, co jste udělal, bylo zbytečné, víte. A pokud mohu promluvit jako někdo, koho jste osobně zachránil při více než jedné příležitosti, já, jako jedna z mnoha, jsem docela ráda, že jste se obtěžoval.“

Znovu se začal smát a ona se k němu připojila. Napadlo ji, jak naprosto směšné toto vše je. Protože si pamatovala, co řekl, a pokud by se teď nesmála, začala by znovu plakat. A to by ani jednomu nepomohlo. Jejich společný smích se rozléhal tichým sklepením, a když konečně ustal, byl Severus uvolněný a zavřel oči, které již nebyly pusté, ale klidné a nějak jemné.

„Jděte do postele, Hermiono,“ řekl jí, aniž by oči otevřel. „A vezměte s sebou svoji kočičí Lassie. Teď už budu v pořádku.“

„Dobře,“ souhlasila při zjištění, jak pozdě je. Vstala, přešla k němu a opatrně mu z klína vzala Křivonožku. Posunula si kocoura v náručí a jemně se jej dotkla na rameni, než se obrátila pryč. U dveří se zastavila a ohlédla se na něj. „Šťastný Nový rok, Severusi.“

„Když to říkáte,“ odvětil s pousmáním. „Dobrou noc.“

(1) Šanta kočičí obsahuje halucinogenní látky (byť v malé míře), její sušené listy kdysi kouřili lidé, aby alespoň načas zahnali strasti běžného života. Žvýkání kořene se zase doporučovalo osobám plachým, aby jim dodalo více odvahy a průbojnosti.

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0anta_ko%C4%8Di%C4%8D%C3%AD

(2) Použit nepřekonatelný překlad od pana Vladimíra Medka.