Preklady fanfiction Harryho Pottera

3. kapitola – Znovu proti sobě

Hermiona se připoutala zpátky do hydroplánu, rozjeli se přes celou délku jezera, nabrali výšku a Brady Lawford celou dobu držel jazyk za zuby. Faktem bylo, že ta žena se od svého setkání se Sebastianem Snowem nepřestávala klepat a měl o ni trochu obavy, ale taky nebyl nijak nadšený představou, že mu utrhne hlavu. Nakonec, když se letadlo vyrovnalo a začalo nabírat výšku, usoudil, že už je bezpečné promluvit.

„Jste v pořádku, madam?“

„Jsem v pohodě,“ zamumlala Hermiona a věděla, že je to bohapustá lež a že jí na to Lawford ani náhodou neskočil.

Zoufale se snažila zakázat svému mozku donekonečna omílat překvapivé odhalení: Severus Snape, muž, který zabil Albuse Brumbála, žije ve srubu u zapadlého jezera v kanadské pustině a vyrábí přípravek proti hmyzu. A je nachlup stejně nedůtklivý, jako býval vždycky, přestože jeho domácí tvrdil, že se obvykle chová přesně opačně.

Nebyl tohle ten okamžik, ve kterém by se měla probudit a zjistit, že to všechno byl jen sen?

„Pane Lawforde…“

„Ano, madam?“

„Řekněte mi znovu, jak jste našel“ – málem se tím jménem zadusila – „Sebastiana Snowa u svého srubu.“

Brady Lawford trpělivě opakoval svůj příběh, zatímco Hermiona upřeně hleděla do mraků na obzoru a pokoušela se udržet všech pět pohromadě.

„Nechtěl žít,“ poznamenala nepřítomně.

„Ne.“

„A říkal jste, že se už dlouho nechoval tak, jako dnes?“

„Ne, to už je moře let. Ty první tři roky dovedl být protivnější, než já nevím co. Řekl bych, že ho něco pořádně žralo, ale nikdy o tom nechtěl mluvit. Víte, co to bylo?“

„Ano.“

Lawford se odmlčel a čekal na vysvětlení, ale když od jeho pasažérky žádné další informace nepřicházely, odkašlal si a pokračoval.

„No, nic mi do toho není. Stěžovat si nemůžu. O srub se mi vždycky staral výborně. Nejdřív jsem měl strach, aby ho nepodpálil těmi svými chemickými pokusy, ale je to velmi opatrný člověk. A taky pořádný.“

Hermiona odkývala Lawfordův posudek Snapeových pracovních vlastností. „Víte, ten muž, kterého jsem znala v Británii, se většinou choval přesně tak, jako dnes. Pokud se tedy dlouhou dobu nechoval vztekle, jak se přesně choval?“

Brady jemně upravil výšku letadla a pak se v sedadle opřel. „Prostě – normálně, řekl bych. Nebyl nijak hovorný, ale pokud nemáte s kým promluvit, nejspíš tomu odvyknete. Sice nechápu, jak dokáže dlouhé měsíce snášet tu nepřetržitou samotu, ale zdá se, že mu prospívá. Rád se mnou rybaří, kdykoliv sem nahoru přiletím. Sem tam se dopracujeme k docela slušné partičce pokeru, i když hrajeme jen o pár šupů. Doslova,“ dodal Lawford se smíchem, „on žádné peníze nemá, co já vím, a mě by Marita stáhla z kůže, kdyby zjistila, že sázím. Jediná věc mi nejde do hlavy, a sice jak se dostává do města pro zásoby. Je to pěkná štreka, dobrých patnáct kiláků po štěrkové cestě.“

To Hermiona věděla přesně, jak se Snape do města pro zásoby dostává, ale nehodlala to Lawfordovi vysvětlovat. Severus Snape, rybolov a hraní pokeru. Bylo to každou minutou podivnější.

„To město je kde?“ zeptala se.

„Severovýchodně od srubu, Trapper's Bay.  Asi tak tři stovky obyvatel, když moc,“ řekl Brady s úsměvem. „Není to zrovna pulzující metropole. Spousta Odžibwejů, pár bílých.“

„Nemluví se o tom člověku mezi místními lidmi?“

„Je to vzdálené místo. Ale kdyby dělal nějaké lumpárny, věděli by o tom.“ Lawford zaváhal. „Není to žádný darebák, že ne?“

„Ne, pokud je mi známo.“

„Vím, že je Angličan,“ pokračoval Brady, „ale myslím, že díky jeho vzhledu – tmavé vlasy a tak – ho Odžibwejové berou jako jednoho z nich.“

„Máte nějaké tušení, proč se změnil?“

„Nevím proč. Jak jsem řekl, nikdy mi toho o své minulosti moc nevyprávěl. Ale vždycky jsem měl dojem, že už byl vším tím vztekem prostě unavený.“

„Jste si jistý, že se mu nedostalo nějakého druhu psychiatrické pomoci?“ přemýšlela Hermiona nahlas.

Brady vytřeštil oči. „Myslíte, že je duševně nemocný? Hádám, že asi byl, když se snažil zabít, ale myslíte, že má problémy pořád?“

„Ne.“ řekla rychle při představě, jak Lawford kvůli ní přikazuje Snapeovi, aby si sbalil kufry a vypadl. „Takhle jsem to vůbec nemyslela. Jde jen o to, že měl problematický život. Nedokážu pochopit, jak to všechno dokázal nechat za sebou bez odborné pomoci.“

„No,“ v tuto chvíli se Lawford zasmál, „věřte tomu nebo ne, Odžibwejové mají legendu, která se vztahuje k tomuto konkrétnímu jezeru. Nazývají ho Nahmeeookta, neboli Duch, který pronáší slova útěchy. Existuje několik indiánských legend, vyprávějících o uzdravení zlomeného srdce. Možná to je to, co se mu stalo.“

Až na to, že podle její zkušenosti Snape žádné srdce neměl, takže ho nikdo nemohl zlomit. Hermiona se optala: „Dá se to jezero najít na mapě? Není uvedeno ještě pod jiným názvem?“

„Oficiální název je Portage Lake. Osobně,“ dodal Lawford se širokým úsměvem, „tomu říkám dobrý rybaření.“

Byl už skoro soumrak, když letadlo přistálo v Thunder Bay. Hermiona Lawfordovi poděkovala a zaplatila za pronájem letadla.

„Myslíte, že se budete potřebovat vrátit, abyste se znova setkala se Sebastiánem?“ chtěl vědět Lawford.

„Nejsem si jistá. Moje šéfová nebude moc spokojená s tím, co jí budu muset zítra ráno říct.“ A to bylo ještě příliš slabé slovo. Hermiona  nijak neskákala radostí při představě, jak vysvětluje své nadřízené, že nějaký kouzelník, zalezlý v lesích, nemá nejmenší problém dodávat magický odpuzovač hmyzu svému mudlovskému domácímu.

Lawford strčil do kapsy peníze, které mu dala. „Dejte mi vědět, jestli vám mohu být znovu k službám, paní Weasleyová.“

Hermiona sledovala, jak odchází.

„Jsem Grangerová,“ zamumlala do prázdna.

* * *

Alma Hobbsová byla nejklasičtější představitelkou označení stará panna, kterou Hermiona kdy viděla. Obstarožní dáma, která vedla Patentové oddělení, byla hubená až k vychrtlosti, ocelově šedé vlasy nosila stažené do pevného drdůlku a povídalo se, že naposledy se usmála v roce 1982. Navíc svým zaměstnancům vládla železnou rukou, nesnášela nevyřešené případy a vyžadovala naprostou oddanost práci. Za hladký chod svého oddělení zaplatila naprostou neexistencí jakéhokoliv osobního života, který by stál za řeč. Tím pádem neměli žádný osobní život ani její podřízení. Nebylo to moc oblíbené pracovní místo.

Po třinácti měsících byla Hermiona v patentech zaměstnaná déle, než kdokoliv jiný ze stávajících zaměstnanců, tedy kromě samotné Almy Hobbsové. Její trpělivost byla u konce (sledování vývěsky s nabídkami práce se stalo hlavní zábavou ve volném čase), ale zatím nepožádala o přeložení do jiného oddělení. Její současná pozice byla jen dalším z neperspektivních zaměstnání, kterými prošla od chvíle, kdy před pěti lety přijela do Kanady. Hledání místa, hodného jejích mnoha talentů, vyžadovalo energii a úsilí, které Hermiona už dávno neměla.

Nemýlila se, když Bradymu Lawfordovi tvrdila, že její nadřízená nebude spokojená.

Alma Hobbsová ještě neměla dočtenou zprávu, když její vyzáblé rysy přizdobil zamračený výraz.

„Možná mu pomůže k lepší spolupráci, když mu napařím mastnou pokutu“ oznámila hněvivě.

„To pochybuju,“ prohlásila okamžitě Hermiona. „Mám podezření, že ji bude naprosto ignorovat.“

„O to se postaráme. Možná bude zpívat jinou písničku, až pokluše před soud za maření úředního výkonu!“

Tak na tohle její představivost absolutně nestačila. Nikdo nedokáže Severuse Snapea donutit, aby naklusal tam, kde nechce být, Almo, prohlásila v duchu a nahlas dodala: „Znám pana Snowa z Velké Británie. Není pravděpodobné, že by ho jakékoliv okolnosti přiměly ke spolupráci.“

„To zařídíme.“ Alma se zahleděla na druhý papír ve své ruce. „Co to je? Pět set dolarů poplatek za pronájem mudlovského letadla?“

„Pan Snow žije u jezera v odlehlé části Ontaria. Pilot je shodou okolností také majitelem srubu, ve kterém pan Snow žije.“

„Dobře. Když teď víte, kde bydlí, budete se tam moci přemístit a zabránit dalším absurdním výdajům, jako je tento. Letadlo!“ odfrkla si, očividně šokovaná pomyšlením, že její oddělení platí za mudlovskou přepravu.

„Přemístit se tam?“ opáčila Hermiona chabě.

Alma mávla rukou. „Leťte na koštěti, jestli chcete. Tohle musíme dotáhnout do konce, je to jasné? Předseda vlády má eminentní zájem na vyřešení té záležitosti.“

Hermiona na ni nechápavě zírala. „Předseda vlády? Obávám se, že vám nerozumím.“

„Domnívala jsem se, že to víte. Premiérův synovec je ten muž, v jehož rukou skončil zmíněný odpuzovač hmyzu. Vlastní ve Winnipegu velkou továrnu na lektvary a je přesvědčen, že by to mohl být dosti lukrativní produkt.“

„Nedokážou jeho lektvaroví mistři na to složení přijít?“ Každý lektvarový mistr by měl být schopen odvodit složení jiného lektvaru, jak Hermiona věděla.

„Zřejmě ne. Je o dost složitější, než je běžné, což je pravděpodobně důvod, proč funguje, zatímco jejich podobné produkty selhávají.“ Hobbsová přes vrch svých brýlí vážně pohlédla na Hermionu. „Jestliže tedy Sebastiana Snowa znáte, co ho dokáže přesvědčit?“

Kletba Imperius, chtěla odseknout Hermiona, ale neudělala to. „Nevím, madam Hobbsová. Nevěděla jsem, že chce někdo jeho lektvar uvést na trh. Možná to změní jeho odpověď.“

„Každopádně se tam zítra vraťte a uvidíte, jestli ho dokážete přimět, aby změnil názor.“ Alma zastrčila pergamen dospodu hromady, a aniž by vzhlédla, oznámila: „To je všechno, Grangerová.“

Hermiona zapřemýšlela, jestli by ji měla upozornit, že je zítra sobota, ale věděla, že pojem „víkend“ se ve slovníku Almy Hobbsové nevyskytuje.

„Ano, madam Hobbsová.“ Hermiona se odevzdaně vydrápala na nohy, opustila kancelář a lámala si hlavu, co ji vlastně přimělo ten úkol přijmout. Nejlepší, co mohla říct bylo, že prostě neměla čas na rozmyšlenou.

Odvlekla se ke svému stolu - malá kóje v obrovské kanceláři - a dlouhou dobu jen zírala do zdi. Čelit znovu Severusi Snapeovi byla z mnoha důvodů ta poslední věc, kterou chtěla udělat. Ale nenapadal ji způsob, jak se z toho vyvléci a tak místo toho začala vymýšlet, jak by mohla přednést svůj případ tentokrát. Možná by se Snape nechal zviklat vědomím, že někdo potřebuje jeho vzorec složení. To by pro něj mohlo znamenat spoustu peněz, stačí jen vstát a natáhnout ruku.

Na druhou stranu by to znamenalo ztrátu anonymity. A zrovna do toho musí být zapletený synovec nejvyššího představitele kouzelnické vlády! Vzhledem ke Snapeově minulé zkušenosti s kouzelnickými vládami si Hermiona lámala hlavu, jestli by tento drobný detail neměla vynechat; pravděpodobně začne dost vyvádět.

Ačkoliv by to mohlo znamenat, pomyslela si Hermiona, že bych nemusela odevzdávat žádnou další zprávu. Alma Hobbsová by mohla slyšet Snapeův pobouřený řev až z divočiny.

* * *

Druhý den ráno si nejdřív navlékla něco vhodnějšího do severních lesů (rifle, riflovou bundu a mokasíny), aktovku přitiskla na hruď a rovnou ze svého bytu se přemístila. V tom samém okamžiku pocítila něco velmi blízkého nárazu střemhlav do cihlové zdi, a když se konečně kdesi objevila, bylo jí setsakra jasné, že Snape nastavil ochrany. Žádného kouzelníka, který nebyl skrznaskrz paranoidní, by ani ve snu nenapadlo střežit tak odlehlé místo, jako je Lawfordův srub, pomyslela si Hermiona, když se vyškrábala na nohy a rozhlédla se kolem.

Byla v lese, to bylo jasné. Bohužel to byla jediná jasná věc v dohledu, protože hustá mlha omezovala výhled ani ne na dva metry. Jak daleko byla od srubu? Sto metrů? Kilometr? To nebylo možné rozeznat.

„Haló!“ Zdálo se, jako by se její hlas odrážel od mlhy zpátky, aniž by ve skutečnosti někam doletěl.

Hermiona si hodila těžkou aktovku k nohám, posadila se na balvan a přemýšlela, jak dlouho bude rannímu slunci trvat, než rozežene mlhu. Volat Snapea stejně asi nebyl nejlepší nápad; k tomu, aby byl vzteky bez sebe docela stačilo, aby se objevila ve dveřích, natožpak kdyby se měl potulovat okolo a snažit se ji najít. Čekala – pět, deset minut. Chvílemi se jí zdálo, že se nad ní vyjasňuje, když se slunce ze všech sil pokusilo prodrat skrz. Ale nestačilo to a mlha zůstávala stejně neproniknutelná, jako dřív.

Po dvaceti minutách jí začala docházet trpělivost, takže se rozhodla vstát a trochu bloumat kolem. Snad je poblíž nějaký kopec; vždyť Snapeův srub byl usazený asi tak pět metrů nad jezerem a možná by mohla získat lepší přehled o svém okolí. Těžkou aktovku si zvedla do náruče, v duchu přísahala, že ji ještě před skončením víkendu pořádně probere a vykročila. Jestli se mlha do čtvrt hodiny nezvedne, nebo jestli se jí do té doby nepodaří vyšplhat se na nějaké vyvýšené místo, rozhodla se Hermiona vrátit se domů a zkusit to zase zítra.

Urazila ani ne pět metrů a doslova zamrzla na místě, když se blízko ní ozvalo podivné zavřeštění. Zatímco kdykoliv jindy by byl ten zvuk úchvatně krásný, v husté bílé mlze byl vysloveně děsivý. Šla dál a po několika minutách přešla zem pod jejíma nohama z hlinité spíše ve skalnatou a začala stoupat šikmo vzhůru. A taky začala řídnout mlha, jak Hermiona nedočkavě zaznamenala. Stoupala na skálu s jistotou, že každou chvíli bude schopná něco uvidět.

A pak narazila na plochu vlhkého mechu. Noha jí po něm sklouzla a Hermiona spadla na všechny čtyři. Snažila se vyškrábat na nohy, ale když se postavila a zvedla znovu aktovku, vystřelila jí bolest do kolena. Vyvedená z rovnováhy se instinktivně chytila za nohu a ten náhlý pohyb způsobil, že spadla na bok a kutálela se po skalnatém svahu dolů.

Hermiona zpomalila a zastavila se, ale šplouchnutí jí oznámilo, že její aktovka takové štěstí neměla. Hlasitě zaklela, snažila se vydrápat na nohy a současně šmátrala po hůlce.  Ale než stačila vylovit hůlku z kapsy, nohy jí podklouzly ještě jednou, podlomil se jí kotník a její hlava s hlasitým třísknutím narazila na tvrdou skálu.

Hermiona dokázala jen ležet a mlhou bolesti lapat po dechu. Když se jí konečně podařilo vyhrabat se do sedu, usoudila, že přišel čas vzdát boj a jít domů. Nejdřív ale bude muset přivolat aktovku z vody. Když se však pokusila postavit, přemohla ji závrať; klopýtla, přepadla dopředu a ocitla se rovnou ve studené vodě jezera Jak-mu-vlastně-indiáni-říkají.

Lapala po dechu, prskala a snažila se dostat do svislé polohy. Očekávala, že bude mít pod nohama víc kamenů a že se dno bude svažovat pozvolněji. Místo toho v tomto místě taktak dosáhla špičkami na dno. Hermiona se horečně snažila čubičkou dohrabat ten kousek zpátky ke břehu. Za normálních okolností byla docela slušný plavec. Tohle však nebyly normální okolnosti: voda byla přímo ledová a hlava jí třeštila bolestí. Po chvíli nedůstojného plácání se Hermiona dostala zpátky na skalní římsu, ze které spadla.

Aktovka bude prostě muset počkat na jindy. Třesoucí se po celém těle se několikrát zhluboka nadechla a pokusila se přemístit. Ale svedla jen kratičký náznak pohybu, jasné znamení toho, že právě teď nemá sílu se přenést kamkoliv.

„Pomóóc! Pomóóc! Snape? Snape! Pomóóc!“

Volala o pomoc, ale z duše se jí to příčilo. Nechtěla být zachráněna Severusem Snapem. Nikdy by ji na to nenechal zapomenout, kdyby se jejich cesty někdy v budoucnu zkřížily. Na druhou stranu usoudila, že její šance budou pravděpodobně větší, když předem uslyší její hlas, uvědomí si, komu patří a bude mít čas na rozhodnutí, že ji nenechá utopit se.

Připadlo jí, že se celou věčnost tiskne ke skále, napůl na ní ležící, napůl visící, promočená a na kost promrzlá. Právě když dospěla k názoru, že Snape její prosby ignoroval, nebo je vůbec neslyšel, se blízko ní ozval zvuk pádla, nořícího se do vody. Když Hermiona zvedla hlavu, aby ho našla, vynořila se z mlhy kanoe a mířila přímo k ní.

Pochopila, proč si Odžibwejové myslí, že Snape je jedním z nich.

Tmavé vlasy mu visely kolem ramen, oči měl vážné a soustředěné. V té husté mlze by si ho dokázala představit jako odhodlaného hrdinu, pádlujícího severním jezerem na kánoi z březové kůry.

Snape beze slova uložil pádlo a vytáhl hůlku.

„Arresto momentum,“ pronesl a člun klouzavě zastavil.