Preklady fanfiction Harryho Pottera

1. kapitola – Blesk z čistého nebe

Myslel si, že už viděl všechno.

Od vraždy po nejodpornější druhy temné magie, od nejhlubšího zármutku po dávivý pocit viny; Severus Snape nevěřil, že je na tomto světě ještě něco, co ho překvapí. Alespoň do té chvíle, dokud k jeho molu nepřirazil hydroplán a on se nepřesvědčil, jak hluboce se mýlil.

Přílet Bradyho Lawforda nebyl sám o sobě ničím obzvlášť překvapivým. Brady byl pilotem letadla, vlastníkem srubu, ve kterém Snape žil a jedním z mála jeho kontaktů s civilizací. Lawford se většinou ukázal pět až šestkrát během rybářské sezóny, v zimě skoro nikdy. Snapeovo ubytování v jeho srubu v téhle Bohem opuštěné části kanadské divočiny byla čirá náhoda a Severus si pořád nebyl jistý, jestli to bylo dobře.

Patnáct dlouhých, klidných let uplynulo od Voldemortovy porážky. Patnáct let od té chvíle, kdy ho předvolali před Starostolec a soudili za zločiny proti lidskosti. To bylo nečekané; Snape vždycky předpokládal, že se v určitém okamžiku kouzelnické války ocitne na špatném konci Avada kedavry a když bylo po všem, byl, mírně řečeno, překvapen zjištěním, že nějakým způsobem přežil. Dokonce ani vyhlídka na Azkaban s čerstvými a hojnými posilami mozkomorů v řadách strážných ho nijak zvlášť nevyděsila. Severus nepochyboval, že ta duše vysávající verbež nedokáže najít v jeho mozku byť i jen kousíček šťastné myšlenky, takže každý mozkomor, který bude mít tu smůlu a bude přidělen k němu, bude nejspíš trpět hladem.

A pak Minerva McGonagallová, ta zatracená ženská, napochodovala do soudní síně a předložila důkaz, že vražda Albuse Brumbála nebyla tím, čím se zdála být. Měla tu drzost přijít s magickou smlouvou, která od Snapea požadovala, aby Brumbála zabil na jeho vlastní žádost – jako součást širšího plánu na poražení Voldemorta – a předložila ji u soudu. Severus si vybavoval, jak seděl na lavici obžalovaných a jak směšné mu připadalo, že ta žena skutečně věří, že mu svým svědectvím v jeho prospěch dělá laskavost. Kdyby mohl promluvit, řekl by McGonagallové, aby zavřela tu svou zatracenou hubu, vypadla ze soudní síně a nechala mozkomory dělat jejich práci.

Starostolec uznal polehčující okolnosti a neodsoudil ho ani k mozkomorovu polibku a dokonce ani k životu ve vězení. Místo toho Severuse Snapea vyhostili z Velké Británie a řekli mu, aby se už nikdy nevracel.

Bystrozorové mu poskytli ozbrojený doprovod na kontinent, důrazně mu naznačili, ať se kouká přesunout, co nejdál může a pak ho opustili.

To rozhodnutí ho zastihlo natolik nepřipraveného, že slova „co teď?“ zuřila v jeho mozku po většinu roku. Nechtěl být svobodný, nepočítal s tím a zproštění viny vysloveně všechno zkomplikovalo.

A tak se Severus jako bezdomovec potloukal Evropou, jen tu a tam se nechával najímat na příležitostnou práci v lékárnách, aby měl nějaký příjem. Jednomu zaměstnavateli ve Španělsku se zalíbil natolik, že mu nabídl trvalé místo, ale Snape rovnou odmítl. Španělsko bylo na jeho vkus příliš horké a lidé příliš... pestří. Kromě toho mu připadalo, že strávil celý svůj život zavřený v Bradavicích a neměl v úmyslu kdekoliv na delší dobu zapustit kořeny. S trochou štěstí by mohl potkat svůj konec pod některým z těch páchnoucích mudlovských vozidel.

Ale štěstí se ho tvrdohlavě a neúmorně drželo. Když o prvním výročí svého vyhoštění byl stále ještě naživu, koupil si Severus koště a rozhodl se pokoušet osud letem přes Atlantik. Nepochybně bude jednou natolik vyčerpaný, že spadne a zemře, ztracen ve vodním hrobě. Bylo to docela příjemné pomyšlení, nenajde se žádné tělo, nebude žádný hrob. Jako kdyby po něm vůbec někdo truchlil.

A přesto, když se z mlhy vynořilo kanadské pobřeží (vzal to severní cestou, doufal, že během ní zmrzne), nemohl si Snape pomoci, ale byl sám sebou ohromen. Ať už pro něj osud chystal cokoliv, zdálo že, má v úmyslu nechat ho naživu. Netušil proč.

Po cestě Kanadou pracoval, stejně jako to dělal před rokem v Evropě. Kanada byla jiná, než starý kontinent: novější, svobodnější, prostornější, tolerantnější. Kdyby měl chuť se usadit, mohl se o to pokusit, ale když se druhý rok překulil, v myšlenkách se stále víc zaobíral sebevraždou. Neviděl absolutně žádný důvod věřit, že mu život dá druhou šanci a nezraní ho. Skutečnost, že byl ještě pořád tady, byla pouhá a ryzí náhoda. A tak se Severus jedné zimní noci v Thunder Bay v Ontariu vydatně posilnil štědrou dávkou alkoholu a přemístil se do bodu, o kterém předpokládal, že je tím nejopuštěnějším místem severní divočiny a uložil se do sněhu. Probuzení pro něj už nebude existovat. Mráz ho rychle přemůže a jeho bezvládné tělo do rána roztrhají vlci. Jeho poslední vědomou myšlenkou bylo, že vlkodlak Lupin by se nakonec smál poslední...

Ani v nejmenším netušil, že se mu podařilo přemístit se na soukromý pozemek. Probudil se druhý den ráno a shledal, že je zachumlaný v dekách, zírá na dřevěné trámy na stropě něčí ložnice a vdechuje povzbuzující vůni kávy. Jako vždycky mám pech, pomyslel si trpce.

To je snad špatný vtip, ne? Přemístil jsem se doprostřed ničeho jen proto, aby mě zachránil nějaký pomýlený milosrdný Samaritán?

„Dobré ráno,“ řekl hlas a Snape přesunul pohled ze stropu ke svému zdánlivému zachránci.

„Co tady sakra dělám?“ vyštěkl a nenechal nikoho pochybovat o své nelibosti.

„Našel jsem vás v lese,“ řekl starší muž v kostkované flanelové sportovní košili, s hustými, vlnitými bílými vlasy. „Vždycky se chodíte projít, když je třicet pod nulou?“

„Neprosil jsem se, abyste mě našel,“ odsekl Snape, aby od sebe muže odehnal.

„Snažil jste se zabít?“ zeptal se muž.

„Dalo by se to tak říct.“

„Jak se jmenujete?“

Snape se odmlčel. „Snow. Sebastian Snow.“ To bylo jméno, které používal od chvíle, kdy přistál v Kanadě.

„Mimochodem, jak jste se dokázal dostat až sem?“

„Do toho vám, zatraceně, nic není,“ odsekl Severus, ale jízlivost v jeho hlase postrádala svou obvyklou kousavost. Ten muž měl v rukou kouřící hrnek a představa horké, voňavé kávy byla najednou odpovědí na všechno.

Muž si konečně všiml. „Chcete?“

„Ano,“ přinutil se Snape říct vyschlými rty. Slovo „prosím“ se v jeho slovníku nenacházelo. Neviděl žádný důvod, aby ho tam přidal právě teď.

Ten muž byl Brady Lawford, bývalý pilot, který se rozhodl odejít předčasně na odpočinek, aby si ještě mohl užívat života. Viděl příliš mnoho lidí, kteří odložili potěšení na dobu, kdy už nebudou muset pracovat a pak je pár měsíců před důchodem skolila mrtvice nebo infarkt. Jeho vlastní manželka, Bůh žehnej její duši, zemřela v šeredně mladém věku šestatřiceti let. Lawford věděl až příliš dobře, jak kruté může být plánování typu „jednoho dne“, který však nikdy nepřijde.

Koupil hydroplán a začal s charterovými lety; létal s dobře platícími zákazníky na vzdálená jezera, rozesetá na severu. Podnikal ze svého prázdninového srubu u takřka neznámého jezera a byl přesvědčený, že mu tohle uspořádání pěkných pár let vydrží. Žil na severu, léta trávil rybolovem a létáním, a když přišla zima, přesunul se víc na jih. Dokud nepotkal Maritu a slepě se do ní nezamiloval, ani ho nenapadlo, že by se mohl znovu oženit. No a pak už byl život v kanadské divočině tou poslední věcí, na kterou myslel. Ještě stále podnikal charterové lety s rybáři, stále si držel srub, ale zůstával v něm jen příležitostně tu a tam na víkend. V důsledku toho byl srub převážně nevyužívaný. Marita byla městská žena a nechtěla opouštět pohodlí jejich pěkného, teplého domova v Thunder Bay.

Když našel sto metrů od srubu polomrtvého Snapea, byl Lawford právě na jednom z těchto víkendových výletů. Nedokázal si představit, jak se někdo dokázal plahočit z Traper's Bay - přes patnáct kilometrů a ve sněhu hlubokém po kyčle – aby zkolaboval na jeho prahu a zaujalo ho to natolik, že nechal cizince, aby zůstal ve srubu, dokud se zcela nezotaví.

Snape byl, pochopitelně, skoupý na slovo, pokud šlo o detaily jeho života. Neřekl nic o magii, pověděl Lawfordovi pouze, že byl profesorem chemie v Británii, byl soudně zproštěn obvinění ze zabití přítele a následně požádán, aby opustil zemi. Lawford přijal zprávu s klidem, pokrčil rameny ve smyslu „co bylo, to bylo“ a zeptal se Snapea, jestli má rád ryby.

Tou dobou, kdy Brady odlétal zpět do Thunder Bay už byl natolik přesvědčený o Snapeově charakteru, že mu dovolil zůstat ve srubu, na pár dní nebo pár týdnů, dokud nebude připraven jít dál. Dny a týdny se proměnily v měsíce, pak v roky. Severus zjistil, že mu přestalo vadit, že je naživu, liboval si v samotě severu a doopravdy si oblíbil Bradyho Lawforda. Mužova filozofie „žít a nechat žít“ dokonale ladila se Snapeovou neochotou prozradit jakýkoliv střípek ze své minulosti.

V důsledku toho o třináct let později Severus Snape stále žil ve srubu Bradyho Lawforda. Někde cestou si pořídil sovu, znovu začal předplácet kouzelnické lektvarové časopisy a v maličkém sklípku ve srubu si založil laboratoř. Severus zkrátka znovu získal vůli k životu. Brady byl zpočátku vůči Severusově „chemické laboratoři“ podezřívavý, lámal si hlavu, jestli tam nelegálně nevyrábí drogy na kšeft. Je to čistě výzkum, ujistil ho Severus, výzkum, kterým se dlouho toužil zabývat a nikdy k tomu neměl příležitost. Kromě toho, poukázal, jak by mohl takhle daleko od civilizace dodávat nelegální látky zákazníkům? Nakonec Brady usoudil, že ať už má Snape za lubem cokoliv, nejen že je to neškodné, ale je to výhodná výměna, když na oplátku získal na plný úvazek správce pro svoje útočiště.

Brady si nemohl nevšimnout, že na to, že srub stojí přes patnáct kilometrů od městečka, Snape – nebo Sebastian Snow, jak věřil – udržoval tohle místo dobře zásobené. Každý rok se Brady Lawford Severuse ptal, jak se dokáže dostat do Trapper's Bay pro zásoby. Severus se jenom záhadně usmál a řekl, že je to příjemná procházka. Po čase se otázka a její nezodpovězení stalo tradicí.

Jednou na začátku Lawford poznamenal, že Odžibwejové věděli, co dělají, když jezero nazvali Nahmeeookta. To znamená „ten, který uzdravuje“, prozradil Severusovi; Odžibwejové věřili, že jezero má kouzelné léčivé schopnosti. Snape se na něj ostře podíval a přemýšlel, jestli jeho krytí vybouchlo, ale Lawford měl jednoduchou odpověď.

„Když jsi sem přišel, byl jsi zraněný,“ řekl Brady jednoduše. Použití slova „kouzelný“ neznamenalo nic víc, než nevinnou metaforu. „Příroda uzdravuje, časem. Podívej, jak daleko už ses dostal, Sebastiane.“

Bylo jezero Nahmeeookta uzdravujícím místem? Snape shledal, že tomu věří. Během těch třinácti let nějak nechal nešťastný život za sebou a našel mír. Odpoutání se od hrůz své minulosti nebylo něco, na čem by záměrně pracoval. Bylo to skoro jako kdyby ty záležitosti vyplouvaly jedna po druhé na povrch jeho vědomí, kde se s nimi vypořádal a pak je odložil; nakonec už pro něj nebyly takovou zátěží.

Jednou pozdě večer seděl Severus na verandě srubu, pozoroval na obloze pás severní polární záře, popíjel sklenku kvalitního Merlotu a hloubal, jestli takhle vypadá skutečná spokojenost. Jistěže nebyl doopravdy šťastný; štěstí bylo nepolapitelné cosi, co nacházeli pouze ostatní lidé. Ale být spokojený bylo dostatečně příjemné. Pravda, jeho jednoduchý život byl úžasný hlavně díky věcem, s kterými se nemusel potýkat: nikdo si nedělal nárok na jeho čas, nebyl pěšákem ve válce mezi světlem a temnem a nemusel vyučovat žádné ukňourané, neužitečné studenty. To byly dobré věci.

Jeho život byl tichý, poklidný a příjemný – až do téhle chvíle, kdy hydroplán zakotvil u mola, cestující vystoupili a Severus Snape zjistil, že poprvé po patnácti letech hledí do tváře Hermiony Grangerové.

PP: Odžibwejové jsou jedním z kanadských indiánských kmenů. http://www.nahkohe.estranky.cz/clanky/severovychodni-kmeny-2/odzibwejove/odzibwejove---cipewove.html