Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5

„It takes time for the absent to assume their true shape in our thoughts. After death they take on a firmer outline and then cease to change.“

„Pro nepřítomné je třeba času, aby v našich myšlenkách nabrali svých pravých podob. Po smrti získají pevné obrysy, a pak se přestanou měnit.“

Colette

XXX

O několik dní později se ke karavanu vrátila. Ne netypicky pro britské léto silně pršelo, díky čemuž areál vypadal ještě víc skličující a její vlasy se děsivě zkudrlinkovatěly. Dveře byly otevřené; s úsměvem a chvěním zmizela uvnitř. „Severusi?“

„Tady.“ Šla za hlasem směrem k úzké kuchyni, do malého prostoru na konci chodbičky se třemi dveřmi. První vedly do jakési koupelny, sotva tak velké pro sprchový kout, umyvadlo a záchod. Dveře naproti se otevíraly do ložnice; manželská postel vyplňovala téměř celý prostor doslova ode zdi ke zdi, ponechávajíc místo pro prádelník a úzkou šatní skříň na jednom konci a malou poličku s knihami, lampou a lahví s vodou nad postelí. Poslední pokoj pravděpodobně kdysi býval druhou ložnicí; nyní stěny od podlahy ke stropu lemovaly police, každá s hrazením umístěným tak, aby knihy nepopadaly, když se karavan pohybuje. Na zemi také ležely krabice knih. Snape vzhlédl s lehce posměšným výrazem, když se rozhlížela. „Zkuste se udržet, slečno Grangerová,“ protáhl.

Ignorujíc jeho sarkasmus, se zájmem studovala nejbližší tituly. Pokud mohla říct, byly knihy setříděné spíše dle velikosti než podle žánru, a ukázaly se být různorodou směsí textů široké škály mudlovských i kouzelnických témat, stejně jako rozsáhlým počtem beletrie. Soudě podle jejich omšelého stavu byly všechny pořízeny z druhé ruky; podle toho, co viděla, nenacházela se zde jediná nová kniha. Ohlédla se za sebe do druhé místnosti a pomalu zavrtěla hlavou. „Proč takto žijete?“

Zvolna se napřímil. „Jak jako?“ zeptal se s náznakem ostrosti v hlase.

„No, v karavanu, pro začátek. Není přímo luxusní, ne?“

„Zapomínáte,“ odvětil napjatě, „že jsem byl téměř deset let pro svět mrtvý. Stěží jsem se mohl vydat ke Gringottovým a vybrat si z trezoru peníze, že? A stejně jsem nebyl nijak zvlášť bohatý. Kromě toho, být mobilní má své výhody.“

Měl pravdu a Hermiona nabyla podezření, že jej urazila kritikou domova. Ne že by se sama svým bytem mohla chlubit. „Ne, v pořádku. Ale aspoň jste jej mohl upravit, aby nebyl tak stísněný.“

„Proč?“ zeptal se lhostejně. „Stejně nemám velký majetek. Pro moje potřeby je to tak akorát.“

S vědomím, že tento rozhovor nemůže vyhrát, se vzdala. „Dobře. Omlouvám se.“

Pokrčil rameny, jako by se pro něj nic nezměnilo, a odklonil téma. „Kávu?“

„Prosím,“ odpověděla vděčně. „Venku je slota.“ Nereagoval, ale jakmile se usadila v obývacím pokoji s nápojem, otevřel skříň a odkryl elektrický ohřívač. Připojil jej do zásuvky na zdi a umístil na stůl, než zavřel dveře. Věděla, že nemá cenu mu za to gesto děkovat; jen by ho ignoroval, nebo něco pohrdavě poznamenal. „Mimochodem, jak dostáváte elektřinu do karavanu?“ zeptala se.

„Nelegálně,“ odpověděl klidně. „Napojil jsem se na zásobování autokempu. A pochybuji, že jste sem přišla kritizovat můj životní styl.“

Přijímajíc tu výtku, zavrtěla hlavou. „Ne. Přišla jsem vám říct, že Minerva souhlasí s rozhovorem s námi oběma příští týden.“

„Kde?“

„Můj byt. Neutrální území.“

„To sotva,“ zamumlal. S ignorováním toho mu podala kus papíru s časem a adresou. Přečetl jej bez komentáře a vsunul do kapsy.

Hermiona se rozhlédla po pokoji, přičemž si pozorněji zaznamenávala věci, které při předchozích návštěvách přehlédla. Pod stolem ji překvapilo cosi, co vypadalo jako taška na notebook. „Máte počítač?“

„A televizi, jak jste viděla,“ odvětil sardonicky. „Nezapomeňte, jsem poloviční krve. Byl jsem vychován doslova jako mudla.“

„Ano, ale počítač,“ poznamenala tiše.

Snape pokrčil jedním ramenem. „Internet je užitečný zdroj zpráv. A uběhne tak čas.“

„Pravda. Co děláte celý den?“ zeptala se zvědavě. Samotné se jí těžko zaplňovaly prázdniny; kdyby nepracovala, do měsíce by se zbláznila nudou, a pochybovala, že by Snape byl lepší ve zvládání nečinnosti.

„Sleduji televizi, poslouchám rádio. Počítač. Většinou si čtu.“

„Nejste znuděný?“

„Ani ne.“ Odmlčel se, pohlédl na ni a pak přesunul svůj zrak na zeď. „Měl jsem vzrušení víc než dost na několik životů. Klid a ticho je... úlevou. Nebo bylo,“ dodal a zazíral na ni. Diplomaticky přikývla s vědomím, že nemyslel vážně ani slovo. Nudil se. Po tak dlouhé době ‚vzrušujícího‘ života nebylo pochyb, že pro něj bylo těžké zvyknout si na nicnedělání. A již se zmínil, že nemá rád ticho, protože mu nedovolí vyhnout se přemýšlení o nepříjemných věcech.

S tím na mysli změnila téma otázkou na jednu z knih, které viděla v druhé místnosti. Odtud rozhovor přecházel od tématu k tématu; Snape byl ještě víc sečtělý než ona. Mohla by s ním proklábosit hodiny, aniž by se začala nudit, ale zatímco jim připravoval další kávu, najednou zasyčel a upustil hrnek. Překvapeně se na něj podívala a zjistila, že rezignovaně zírá na rozbitý šálek a mechanicky si mne levou ruku; prsty sebou škubaly a ona se kousla do rtu. Toto musí být jedna z těch epizod, o kterých mluvil. Nebyla si jistá, co dělat, a tak zůstala na svém místě; viděla, jak se jeho prsty v křeči stáčejí do pařátů. Hermiona se nejistě dívala, dokud se k ní neotočil. „Rád bych, abyste teď odešla, prosím,“ pronesl tiše hlasem napjatým nástinem bolesti.

„Mohu něco udělat a pomoci?“ zeptala se tiše. Trhaně zavrtěl hlavou a vypadalo to, že toho lituje, protože na chvíli zvedl ruku ke spánku.

„Ne. Jen běžte.“

„Severusi...“

„Řekl jsem, vypadněte,“ vyštěkl a zřejmě se nutil stát s rovnými zády a předstírat, že se nic neděje, zatímco se chvění zhoršovalo. Uvědomila si, že by nic dobrého nepřineslo, kdyby zůstala. Očividně nechtěl, aby to viděla, a stěží mu to mohla vyčítat; navíc, pokud toto bude špatná epizoda, bude bezmocný.

„Dobře, půjdu.“ Už chtěla dodat, aby zavolal, kdyby potřeboval, ale spolkla slova. Šetři dechem, Hermiono. Nezavolal by, i kdyby umíral. „Uvidíme se příští týden.“

XXX

Doma starostmi o něj rázovala sem a tam ve svém vlastním obývacím pokoji, ne o moc větším, než byl jeho. Bezpochyby to byla ztráta času; vysmál by se jí, kdyby to věděl. Připomínajíc si jeho tvář si vybavila frustraci v ní vepsanou; věděla, že nenáviděl jakýkoliv pocit slabosti, a muselo jít na nervy trpět vysilující chorobou, když mu nebylo ani padesát – i podle mudlovských standardů docela mladý, a mladý na kouzelníka, který s jistotou mohl očekávat dvě století.

Ale dosáhne toho? I bez tohoto onemocnění, které se může, ale nemusí ukázat jako fatální, neměl snadný život. Při pomyšlení na všechna týrání jeho těla, která utrpěl za ta léta – a kromě incidentů, o nichž věděla, si byla Hermiona jistá, že desítky jich byly ještě horší – smutně přemítala, zda dosáhne normální délky života, a došla k závěru, že je to nepravděpodobné. A co bylo ještě horší, nepochybně to věděl. Obětoval své zdraví a naději na normální život, vědomě a dobrovolně, a kladl si jedinou podmínku – aby se to nikdo nedozvěděl. Nedokázala si představit sílu, kterou na to potřeboval.

A on za to těžce zaplatil. Pomyslela na své vlastní zkušenosti z války a ty od jejích kamarádů. Nikdo tím neprošel bez úhony; všichni měli psychické jizvy, stejně jako ty fyzické. A žádný z nich neutrpěl ani malý zlomek toho, co musel Severus celé ty roky snášet, připomenula si; poškození jeho duševního zdraví musí být horší než fyzické problémy, které má teď. Neměla ponětí, jak přežil; nejen přežil, ale vypadal – přinejmenším navenek – relativně normálně.

Zasloužil si něco lepšího. Od začátku Snape trval na tom, aby Albus nikomu neřekl, co a proč dělá. Nechtěl být hrdina, netoužil po vděčnosti – což je jen dobře, přiznala si provinile Hermiona, protože pochybovala, že se mu nějaké dostane – ale určitě si zasloužil větší odměnu, než ležet sám a nemocný v malém, zchátralém karavanu ve světě lidí, kteří by ho při prvním setkání s radostí zabili. Přísně si nařídila neplakat; pokud tohle on musel snášet, ona mohla přinejmenším udělat to, že se nesesype.

Ironií bylo, že navzdory všem jeho současným problémům vypadal lépe než před deseti lety. Bezpochyby jeho nepříjemné vystupování bylo součástí obranných mechanismů, nebo nějakých podivných prostředků k sebe potrestání. Vybavila si ho, jak vypadá teď a porovnala to se vzpomínkami na učitele lektvarů, zamyšleně si dávala dohromady hlavní rozdíly. Snape ani za tisíc let nebude atraktivní, ale vypadal lépe než kdykoliv dřív; přesto se mu zjevně zhoršil zdravotní stav.

Ironie je občas pěkná mrcha. Nepochybně to sám věděl lépe než kdokoliv jiný.

XXX

Příštího dne spěchala do karavanu brzy, nemohla déle zůstat mimo. Zvažovala, že jen zavolá a zanechá zprávu, ale on by pravděpodobně záměrně, z čiré tvrdohlavosti, odmítl odpovědět. K její úlevě byl vzhůru a venku věšel prádlo na šňůru uvázanou mezi karavanem a křovím zarostlým stromem; stíny pod očima měl hlubší a pohyboval se strnule, ale vypadal v pořádku.

Zvědavě si prohlédla mokré oblečení; vše bylo mudlovské, které už viděla, džíny a trička, veskrze se známkami opotřebení. Bylo podivné, že se oblékal do tak ošumělých oděvů. Po chvíli si Hermiona uvědomila, že ještě podivnější bylo, že pere; v pořádku, sama dávala přednost ručnímu praní před kouzelným, ale teď, když o tom tak přemýšlela, nevybavovala si, že by při jejich opakovaných setkáních vůbec použil magii. Při té myšlence se zachvěla; co když přišel i o toto? Bylo to možné, dokonce i pravděpodobné.

„Ahoj,“ pozdravila jej co nejvíc neutrálně. V odpověď pouze zavrčel, soustředěný na svoji práci; zblízka si všimla, že se snažil nepoužívat levou ruku. Věděla, že mu nemá nabízet pomoc, a tak jen čekala, dokud nedokončí práci. Pak jej následovala dovnitř a teprve potom se jej tiše zeptala: „Jste v pořádku?“

Pokrčil rameny. „Tak jako vždy. Tentokrát to nebylo špatné.“

„Hodně kouzelníků pere ručně?“ položila otázku se snahou přiblížit se k podstatě s alespoň určitou dávkou rafinovanosti.

„To nemohu tušit,“ odvětil pomalu se zvláštním pohledem a zmateností; musela přiznat, že i na ni to byla divná otázka.

Tolik k rafinovanosti. „No,“ začala opatrně, „jen mě napadlo, že jsem vás neviděla použít magii od té doby, co jsme se potkali. A vaše hůlka se zlomila v Chroptící chýši...“

Z očí se vytratily emoce, když si uvědomil, co říká. „Za pár dní jsem ji nahradil,“ odpověděl krátce. „Nemám v úmyslu být bezbranný. A mé používání magie opravdu není vaše věc.“

„Možná ne, ale od války jsme všichni až příliš obeznámení s tím, co se může stát následkem dlouhodobého stresu nebo zranění,“ pronesla se snahou jej nepopíchnout. Tím naznačeným závěrem se ale zdál spíš podrážděný než naštvaný.

„Ne že bych vám dlužil vysvětlení, ale s domácími pracemi po mudlovsku mi uběhne čas a pomáhá to si připomenout, že se mám navenek jevit jako mudla. Ujišťuji vás, že kdybych ztratil magii v důsledku stresu nebo zranění, stalo by se to dlouho před koncem války. A stěží bych souhlasil s návratem do Bradavic – kouzelnické školy – abych učil kouzelný předmět, pokud bych byl sražen na úroveň motáka,“ dodal s úšklebkem a věnoval jí pohled plný zničujícího opovržení.

Hermiona se na něj vyrovnaně podívala a ignorovala skutečnost, že právě předvedl excelentní závěr. „A samozřejmě, jste natolik upřímný a otevřený muž, že já bych to měla s důvěrou přijmout?“ opáčila tak sarkasticky, nakolik se odvážila. Výraz v jeho očích se změnil, ale než jej mohla rozpoznat, ocitla se v sevření Úplného spoutání. Neschopná se pohnout, nebo dokonce mrknout, na něj zírala, ale soukromě byla ohromená, i když zdráhavě; neviděla jej vytáhnout hůlku, kterou teď na ni mířil. Ušklíbal se s jasným pobavením vepsaným do tváře.

Poté, co si dlouho užíval ten pohled, nenuceně švihl hůlkou a uvolnil ji. „Spokojená?“

Zírajíc na něj, naštvaná i v rozpacích, krátce přikývla. „Odkud je ta hůlka?“ zeptala se.

„Od Ollivandera, samozřejmě. Pořád je nejlepší žijící výrobce hůlek. Dvanáct palců, jeřáb a blána z dračího srdce.“ Zamyšleně hůlku pozoroval. „Vyhovuje mi lépe než má stará.“

„Pak jste seslal na Ollivandera Obliviate?“

„Přirozeně, jinak by běžel Řád zpravit o mé návštěvě.“

„To bylo sotva milé.“

Obrátil oči v sloup. „Ušetřete mě své srdceryvné útlocitnosti. Mohl jsem jej zabít. A za hůlku jsem zaplatil.“ Se zamračením na chvíli upadla do ticha. Bylo to dlouho, co viděla Snapea kouzlit; nikdy nikoho neviděla tak rychle tasit hůlku. A jak se zdálo, byl stále mistrem v neverbálních kouzlech. Reflexy zjevně neměl otupělé. Opravdu nebylo divu, že přežil válku; pořád to byl nebezpečný muž.

Když znovu vzhlédla, listoval si stránkami knihy. Nedokázala přečíst název ani autora, ale spatřila, že na nose má Snape brýle na čtení, něco, co ještě neviděla. Zvláštním způsobem mu slušely.

„Zíráte,“ informoval ji, aniž by vzhlédl.

„Promiňte. Nevěděla jsem, že nosíte brýle.“

„Mnoho hadích jedů ovlivňuje oční nervy,“ odpověděl a otočil stránku. Zdánlivě nelogické prohlášení ji překvapilo a chvíli jí trvalo uvědomit si, co vlastně říká; hadí kousnutí mu ovlivnilo zrak.

„Jde to napravit?“

„Sám nemohu. Léčitel by snad něco mohl udělat, ale nošení brýlí je stěží nepříjemné; stejně je potřebuji jen když jsem unavený. Poškození není velké a nebude se zhoršovat, alespoň dokud nezestárnu – za předpokladu, že se toho dožiji. Sotva to stojí za námahu.“

„Co vaše koleno?“

Pokrčil rameny a odložil stranou knihu i brýle. „Ne. Už to trvá dlouho; ztratilo většinu své hybnosti. Až na něco dramatického, jako je odstranění kostí v noze a jejich nový nárůst, se nedá nic dělat. Nebolí to. Kloub je ohebný dost na to, abych mohl snadno stoupat do schodů a řídit auto. Opět, nestojí to za námahu.“

„Čekala bych, že tím budete naštvaný,“ bez přemýšlení pronesla.

Snape vypadal lehce pobaveně. „Už je to téměř deset let, slečno Grangerová. Lidé se mění. Měl jsem dost času si promyslet, co se mi přihodilo; ujišťuji vás, pokud by se toto setkání uskutečnilo ještě před pěti lety, velmi pravděpodobně byste tuto zkušenost nepřežila. Posttraumatická stresová porucha to ani zdaleka nepokrývá.“

To byla asi pravda, pomyslela si. Všichni byli bezprostředně po válce jiní; takové následky potřebovaly čas na uzdravení. „Když mluvíme o změně lidí,“ zajímala se zvědavě, „řekl jste, že vám vaše nová hůlka vyhovuje lépe než stará?“

Přikývl. „Používal jsem ji od jedenácti; tehdy mi dobře seděla, méně, když jsem dospěl. Ti z vašich přátel, kteří si zlomili hůlky a museli je nahradit, zjistili, že nové jsou silnější a účinnější než ty staré. Co jednomu vyhovuje v dětství, zřídka vyhovuje v dospělosti. Existuje mnoho aspektů magie, které se mění s věkem, s dospíváním kouzelníka či čarodějky; jiným příkladem může být Patronus. Ne každý má stejného Patrona po celý život.“

„Vy ano,“ vyžbleptla a vynadala si za to. Nesvá se na něj podívala.

Na rozdíl od očekávání nevypadal rozzlobený nebo naštvaný, jen zamyšlený. „Ano, dlouhou dobu,“ souhlasil tiše. „Okolnosti byly... poněkud výjimečné.“ Zaváhal, pohlédl na ni a odvrátil se, zřejmě se sám se sebou dohadoval; nakonec vydechl a pokračoval tišeji: „Nicméně... dokonce i někdo jako já se může změnit.“

Zamrkala a zůstala na něj civět. „Chcete říct, že se váš Patron změnil? Už není laň?“

„Není.“

„Ale... jak to?“

„Asi proto, že už jej nebylo potřeba.“ Teď se cítil trochu nepříjemně, ale překvapivě stále ochotný o tom hovořit. „Říkal jsem vám, že jsem měl spoustu času na přemýšlení. Něco z toho, co mě zaměstnalo, byla témata, která jsem dřív neměl čas ani chuť rozebírat, včetně... Lily.“

Poprvé jej slyšela vyslovit její jméno. Nepodíval se jí do očí, ale mluvil, snažil se vysvětlit něco tak silně osobního, že se cítila trapně za něj. „Moje činy za druhé války nebyly zcela pro ni, narozdíl od té první. V té chvíli jsem jí splácel dluh tak, jak kdy mohl být splacen. Ona... Lily... byla – symbolem, pokud chcete, figura představující...“

„Všechny, kteří kvůli vám zemřeli,“ pronesla tiše. „Ke kterým jste cítil dluh.“ Přemýšlela, kolik lidí bylo na tom seznamu, a po rychlém pohlédnutí na jeho tvář se rozhodla, že to nechce vědět.

„Ano.“

„Takže jakmile Vol – Pán zla zemřel, váš dluh byl splacen, jak jen to bylo možné,“ zamyšleně pronesla. „To proto se váš Patron změnil?“

„Myslím, že to je ten hlavní důvod. Nemůžu si to ověřit, ale myslím, že ano. Jeho současná podoba by asi byla taková vždy, pokud by jej okolnosti nezměnily na laň; snad moje opravdová charakteristika. Je těžké ten pojem popsat.“

Přikývla. „Domnívám se, že chápu, co se snažíte vysvětlit. Říkal jste ‚hlavní‘ důvod?“ zeptala se váhavě, protože věděla, že dříve či později na něj příliš zatlačí a on zmlkne. Vypadalo to, že se cítí extrémně nepohodlně, neklidně se vrtěl a ona dodala: „Vím, že to není má věc. Nemusíte mi to povídat.“

„Ne,“ zamumlal, „ale začínám věřit, že to někomu musím říct. A vy tím někým můžete docela dobře být. Jak jste si nepochybně vědoma, není příliš zdravé odmítat mluvit o takových věcech. A jak jste si také vědoma, takovým rozhovorům jsem se vyhýbal po většinu života.“ Navzdory tomuto úvodu zmlkl a zahleděl se do dálky. Oči měl vzdálené a trvalo dlouho, než znovu promluvil; mezi nimi viselo ticho rušené jen slabým zvukem vždy přítomného rádia. Zjevně potřeba mluvit a touha mluvit byly dvě rozdílné věci; přestože věděl, že ona to nikomu opakovat nebude. Tiše čekala, dokud zase nezačal hovořit, stále zíraje do prázdna.

„Mé city k ní se nezměnily, ale teď jim lépe rozumím. Nebyla to nikdy láska. Na toto téma jsem sotva odborník, ale vím, co je to láska, a Lily láskou... nebyla. Byla... potřebou. Nemám pro to lepší pojmenování. Byla první, jediná, která byla ochotná se mnou dokonce promluvit. Není divu, že jsem k ní tak zoufale přilnul. Vymezil jsem se jí. Při zpětném pohledu vidím, jak nepřirozené a téměř obsesivní to bylo, a zcela jistě to nijak nebylo opětováno. Lily měla všechny kamarády, které chtěla; mě vůbec nikdy nepotřebovala.“

„Jsem si jistá, že o vás měla starost,“ pronesla opatrně Hermiona. Vůbec si nebyla jistá, proč jí to vše povídá, ale bála se, že až si uvědomí, co říká, vybuchne. Naprosto neměla představu, jak jej utěšit – pokud toto chtěl. Nebyla si jistá. Ze všeho nejvíc snad vypadal zamyšleně a jeho výraz se nedal číst.

„Ano, ale ne tak, jak jsem chtěl, jak jsem myslel, že potřebuji. Že mezi námi nic nebude, jsem si uvědomil v raném věku. Nakonec bychom se rozdělili bez ohledu na to, co se stalo. V každém případě mě nikdy úplně nepřijala; neustále se na mně něco snažila změnit. Samozřejmě většinou z těch nejlepších důvodů, ale stejně, víte, co se říká o dobrých úmyslech...“ Po chvíli promluvil rázněji. „Ale zpět k původnímu tématu. Můj Patron zůstával laní spíše ze symbolických důvodů než z citových. Jakmile toho symbolu nebylo zapotřebí, změnil se.“

„Jaký je teď?“ zajímala se.

Pomalu vytáhl hůlku z opasku. „Možná nebude fungovat,“ varoval ji. „Patronovo zaklínadlo bylo pro mě vždy obtížné; byl jsem jediným Smrtijedem schopným je vyčarovat, a po válce jsem jej nebyl schopný seslat vůbec. V nejtemnějších chvílích jsem věřil, že za to může skutečnost, že Patronovo zaklínadlo je rozhodně světlé kouzlo; ale popravdě mám za to, že prostě nemám dostatečně silné šťastné vzpomínky.“ Zavřel oči a soustředil se. „Expecto patronum.“

Viděla, co měl na mysli. Stříbrná mlha vířící z konce hůlky vypadala téměř utlumeně, šedě a potemněle ve srovnání s ostatními, které viděla, včetně jejího vlastního Patrona, a jen pomalu se měnila do uceleného tvaru. Ale když jej uviděla, hlasitě se zasmála. „Je naprosto dokonalý.“

Snape protočil očima. „Ani ironie té symboliky mě neminula,“ okomentoval sarkasticky, když Patron vybledl.

„Znamená to, že se můj Patron změní, až zestárnu? To nebude tak dlouho trvat.“

„Nevím, ale je to možné. Jste stále mladá – vlastně si nevzpomínám na váš věk,“ přiznal. „Ztratil jsem přehled o letech.“

„Je mi dvacet osm,“ odpověděla, stále pobavená jeho novým Patronem. „Myslím, že o dvacet míň než vám.“

„Ano,“ souhlasil. „Nicméně, jste velmi mladá na čarodějku. Za života se hodně změníte. Patronus někdy tuto skutečnost odráží. Jaký má tvar?“ zajímal se.

„Vydra.“ Zamrkal, zamračil se a ona na něj pohlédla. „Vypadáte překvapený.“

„Toto jsem... neočekával,“ odvětil pomalu, než lehce pokrčil rameny. „Zajímavý tvar.“

„Zajímavý, jak?“ ptala se trochu podrážděně.

Jeho rty sebou lehce cukly. „Vydra je jedním z indiánských totemových zvířat. Víte o nich něco?“

„Indiáni věří, že jejich totemová zvířata jednají jako nějací dobří duchové,“ odvětila pomalu. „Osobní totemy se mění, jak se mění jejich potřeba; totem dává ponaučení.“

„V podstatě správně,“ souhlasil. „Různé totemy mají odlišné vlastnosti. Víte, co reprezentuje vydra?“

„Ne.“

„Pojďte.“ Vstal, vedl ji karavanem na druhý konec do malé místnosti lemované knihami. Přejel prsty po polici, vybral knihu, nasadil si brýle a hbitě proběhl stránkami k části, kterou hledal. Ušklíbl se a začal číst nahlas. „Vydry probouzí zvědavost. Připomínají nám, že vše je zajímavé, pokud se na to podíváme ze správného úhlu. Totem vydra je spojen s prvotní ženskou energií života: elementy země i vody jsou přítomny ve vydří medicíně. S totemem vydrou nemůžete zapomenout na krásu a vyváženost ženské stránky, na vytváření prostoru pro ostatní, aby vstoupili do našich životů bez předsudků a podezření. Vydra učí, že vyvážená ženská energie není falešná nebo žárlivá, ale je sesterská a sdílející s ostatními. Vydra vyjadřuje pro ostatní radost...“

„Božínku!“ Smála se tak, že mohla sotva mluvit. „To je příšerné. Opravdu to tam je napsané?“

„Podívejte se sama.“

„To není indiánská kniha!“ protestovala stále se smíchem.

Znovu se ušklíbl. „Ne, není. Je to jedna z těch bizarních New Age knih o Gaie a karmě a léčení pomocí síly krystalů. Také radí, že pokud do vašeho života vstoupí vydra, měla byste probudit své vnitřní dítě.“ (1)

Opět ztratila kontrolu a bezmocně se chechtala. „Prvotní ženská energie,“ dusila se.

Rty se mu opět zaškubaly. „Připomínky o sesterství jsou horší. Po své přítomnosti ve sborovně při opravdu nezapomenutelných hádkách mohu osobně potvrdit, že ženská energie je velmi falešná.“

„Možná prostě nebyly vyvážené,“ navrhla bez dechu a snažila se přestat smát. „Trelawneyová mi alespoň vždycky připadala jako pěkně rozkolísaná.“ Tvář se mu zkroutila a po dlouhé chvíli se začal smát. Naprostý šok zastavil Hermionino hihňání; ještě jej neslyšela upřímně se smát. Nebyl to hořký, posměšný zvuk, na který byla zvyklá, ale skutečný humor, hluboký smích, který z nedostatku používání vyšel ze cviku. Najednou se rozhodla, že se bude snažit jej rozesmávat častěji; byl to báječný zvuk. Také byl nakažlivý a ona se znovu rozchechtala, když pohlédla na knihu, kterou držel v ruce.

Když oba získali nad sebou kontrolu, bolela ji žebra. On měl zarudlou tvář a oči mu tak jiskřily životem, že to ještě neviděla. „Tak jo, stačí,“ roztřeseně pronesla, usmívajíc se na něj. „Co říkají Indiáni?“

S pousmáním, ve velmi vzácném projevu humoru, který nebyl nepříjemný, našel příslušnou knihu. Pomalu četl a mračil se, poťukával dlouhým prstem po stránce. „Vlastně vydra není tak překvapivý totem,“ zamumlal. „Zajímavé.“

„Severusi, nebuďte nesnesitelný.“

„To je přirozený dar,“ odvětil suše, zavřel knihu a podal jí ji. „Můžete si ji půjčit, jestli chcete. Myslím, že ji shledáte zajímavou.“

„Děkuji.“

„Nemusím snad poukazovat na to, že pokud ji poškodíte, budete toho litovat?“

„Vypadám jako někdo, kdo dovolí ničit knihy?“ odsekla.

„Pravda.“

„Předtím jste řekl, že víte, co by měla láska být...“

Obrátil na ni oči v sloup. „Běžte, slečno Grangerová. Moje otevřenost je pro dnešek vyčerpána,“ suše jí řekl. „Léky mě rozpovídají, ale i tady jsou hranice.“

„S vámi není zábava.“

„Neprobudil jsem své vnitřní dítě,“ odvětil jí sarkasticky, což způsobilo, že zase bojovala s chichotáním. „Což je dobře; myslím, že to je ještě dysfunkčnější než můj vnější dospělák. Teď běžte.“

„Ano, pane, profesore Snape,“ odvětila drze, kousajíc se do rtu, aby zadržela úsměv nad jeho zamračeným pohledem. Odešla, kráčela přes plochu s karavany a s úsměvem přemýšlela o jeho novém Patronovi; když zavřela oči, pořád v matném přítmí karavanu viděla štíhlou lišku s ostrým čumákem.

XXX

Ve svém bytě se později schoulila do postele s předoucím Křivonožkou vedle sebe a prohlížela si knihu, kterou jí půjčil. Měl pravdu, byla fascinující. Otáčela stránky, vyhledala vydru jako totem a začala kocourovi číst.

„Trochu nepředvídatelnou a neortodoxní vydru je někdy těžké poznat. Vnímány jako netradiční, nejsou postupy vydry prvními, které si někdo vybere. To je ze strany druhých velká chyba – protože ač nekonvenční, jsou metody vydry často poměrně efektivní. Ano, vydra na věci pohlíží neobvykle, ale je vybavena brilantní představivostí a inteligencí, což jí dává náskok před ostatními. Často velmi vnímavá a intuitivní vydra si dělá velmi dobré přátele a umí být velice pozorná. V pečujícím prostředí je vydra citlivá, soucitná, odvážná a upřímná. Ponechána svým vlastním rozhodnutím umí být vydra bezohledná, sprostá, vzpurná a samotářská.“

Hermiona si zamyšleně kousala ret. „Má pravdu,“ řekla nezaujatému kocourovi. „To opravdu není tak mimo. No, kromě té ‚sprosté‘ části,“ dodala suše. „Co to říká o lišce?“ Prolistovala stránkami a po chvíli se otočila k počítači, aby si sepsala si poznámky.

„V drtivé většině kultur se symbolika lišky shoduje. Liška se prokazuje mazaností, strategií, rychlým myšlením, přizpůsobivostí, chytrostí a moudrostí. V indiánské tradici liščí symbolika obsahuje dva výklady. Jedna perspektiva (severní kmeny) si všímá lišky jako moudrého a ušlechtilého posla. Druhá (kmeny plání) vidí lišku jako podvodníka tropícího si žerty, či hůř – lákajícího do zhouby. Další zobecnění symbolu lišky se zabývá soustředěním, odhodnláním a správným jednáním.

Je pozoruhodné sledovat lišku, když je na lovu. Vidíme celé její tělo jako šíp – rovné a zacílené. Toto je pro nás symbolické poselství, abychom se stali rozhodnými a silně zaměřili mysl na ‚zasažení cíle‘ našich tužeb.

Červená v lišce reprezentuje sluneční znak. Jako sluneční znak liška symbolizuje vášeň, touhu, intenzitu a expresi. Liška nás povzbuzuje k myšlení mimo zažité koleje a použití inteligence jiným, kreativním způsobem. Liška nám také přináší poselství, abychom se pokusili přistupovat k různým našim životním situacím rozdílně od našich běžných metod.  

Liška také připomíná, že musíme využít všech našich zdrojů (viditelných i skrytých), abychom dosáhli svých cílů. Občas to znamená vyzývání některých neortodoxních postupů. Kromě toho je liška znamením vnímání svého okolí. Bezchybná volba podoby a neuvěřitelná adaptabilnost lišky nám dává pokyn nečeřit příliš hladinu, ale raději se přizpůsobit okolí, splynout s ním a využít je (a okolnosti) v náš prospěch.

Z tohoto shrnutí by mělo být zřejmé, že symbol lišky jde daleko za rámec toho, co vidíme na povrchu. Naopak, liška má neuvěřitelné množství znalostí a moudrosti, kterou může s námi sdílet, pokud / když jsme ochotni se učit.“

„Měla jsem pravdu, Nožko,“ řekla Hermiona kocourovi. „Je pro něj naprosto perfektní.“

Když o tom později přemýšlela, uvažovala Hermiona nad tím, že ty dva totemy se nezdály příliš odlišné. Liška i vydra byly zřejmě velmi inteligentní, neortodoxní a ne vždy snadné k pochopení. Musela také přiznat, že tyto nálepky dobře seděly jí i Snapeovi. Užila si jejich rozhovor; byl to dobrý pocit sednout si a probrat tak abstraktní pojem. Žádný z jejích kamarádů se o nic takového ani vzdáleně nezajímal. I její kolegové z řad učitelů zřídka projevili zájem o hluboké intelektuální diskuze mimo jejich vlastní konkrétní téma. Alespoň, až se Snape vrátí učit, bude mít někoho na rozhovor, pokud jej přesvědčí, aby se jí nevyhýbal.

(1) New Age je asi obecně známé. Ale o Gaie jsem nevěděla. Tak tedy: moderní mytologové operují s tzv. teorií Gaii, která chápe planetu Zemi a její biosféru jako Gaiu, jediný ucelený superorganismus regulující podmínky své vlastní existence. Více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gaia