Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Smutné, velmi smutné (to za to, že jsem v hlavičce vynechala varování). Ale nemůžu si pomoc, poslední dobou mě to právě k podobně melancholickým povídkám táhne. Ale... no, posuďte samy. Opravdu překrásně smutné.

Autorka citovala z písně, která byla původně myšlena pro chór. Trošku jsem prolistovala youtube a narazila na tuto, pro mě sympatičtějsí, variantu. V komentářích jsem se pak dočetla, že touto slečnou byl nadšen sám skladatel. Řekla bych, že přesně vím proč.

„Darovat ticho za ticho.“

Oliver Wood se nikdy moc nezamýšlel nad tím, jaký to musí být pocit umírat. Když o tom žertoval se svými spoluhráči z Puddlemeru, smrt pro ně byla jen nebeské famfrpálové hřiště.Většina z nich však teď ležela mrtvá nedaleko jezera. Byli mladí, silní, volní, a jedinou jejich starostí byly zápasy.

Zajímalo by ho, jak moc volní byli teď.

Jak moc byla asi poklidná smrt?

Stejně lehká jako chlapec, kterého Oliver nesl v náručí?

Byl těžký jako zvlhlý písek.

Do dnešního dne Oliver nikdy nezpochybnil své zanícení pro famfrpál. Co dobrého ale přineslo, že byl slavným profesionálním hráčem? Co dobrého přineslo, že byl nejlepší v létání, chytání, házení a blokování? Moc mu to nepomohlo, když po nich ten trol hodil brankový stožár. Většina týmu byla zasažena a mrštěna k zemi jedním jediným úderem. Byl to tým, který Oliver vedl a přivedl zpět do Bradavic k Závěrečné bitvě. Košťata a kosti byli rozdrceny a nyní ležely roztroušené nedaleko jezera. Oliver a hrstka dalších se stačili vyhnout, ale rychle opět přistáli a snažili se vzkřísit své kamarády.

Těžké jako zvlhlý písek.

Zajímalo by ho, jak byl nyní sám těžký. Teď, když ležel na zemi, rudý krvavý květ mu zkrápěl hruď a pomalu prosakoval jeho Puddlemerskou bundou.

Vzhlédl k obloze, která byla zakryta dýmem. Odrážela kletby jako matný, neonový ohňostroj na pozadí mlhy jeho hořícího domova.

Přál by si zemřít za letu. Země ho nikdy moc nelákala. Ve vzduchu byl schopný předstírat. Předstírat, že byli jeho rodiče čistokrevní kouzelníci, kteří podporovali jeho kariéru, že byly jeho známky ve škole lepší než ve skutečnosti, že nebyl famfrpál to jediné, co v životě měl, že mu ta žena, kterou posledních šest let miloval, neproklouzla mezi prsty.

Na tom marasu, na kterém nyní ležel nebylo nic krásného, nebyly tu žádné mraky, které by zakrývaly jeho vnímání. Bylo to neodpustitelné, tvrdé.

Pramínek krve mu začal stékat z koutku úst.

Po jeho levé straně se něco pohnulo a Oliver tím směrem pozvedl hlavu. Jeho už takhle slabý výdech se mu zadrhl v krku.

Byla to ona.

Ležela na zádech a snažila se překulit na bok, co nejblíž k němu. Když se jí to konečně podařilo, mohl na jejím krku vidět dvě hluboké rány. Silně krvácela.

Jakmile se její oči setkaly s jeho, stejně zářivý jantar, na který si pamatoval, vykouzlila na tváři slabý úsměv.

Oliver polkl a ucítil krev.

Jeho paže překlenuly vzdálenost mezi nimi, kožené rukavice na létání sevřely její zápěstí. Byla moc slabá na to, aby se mohla pohnout, ale ten drobný, smutný úsměv na její tváři zůstal.

Propletl své prsty s jejími a sevřel je tak pevně, jak jen dokázal.

A Oliver opět létal. Oblaka ho obklopila, vítr se mu proplétal skrz vlasy.

Nadzvedla se a dovlekla své malátné tělo těsně k jeho boku. Konečně se jejich čela dotýkala., Když se jejich pohled naposledy setkal, zadržel dech.

Jejich rty se spojily, a když se pak stáhla zpět, aby si mohla položit hlavu na jeho rameno, zapletl prsty své volné ruky do jejích rozcuchaných oříškových vln.

Když se přestala hýbat, Oliver vydechl.