Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5.

„Už ses rozhodla, jestli mi chceš pomoct?“

Hermiona ucukla nad touto netrpělivou otázkou. Vážně by neměla neustále odkládat nevyhnutelné a už i tak se tomu vyhýbala několik dnů. Jenže on vypadal roztrpčeně. Snad by mohla počkat, až bude mít dobrou náladu….

Pohrávala si s nějakými svitky na svém stole.

„To fakt není žádné závažné rozhodnutí!“ vybuchl. „Co tím ztratíš? Klidně ti podepíšu zatracenou smlouvu, když jinak nedáš! Proč jsi taková? Řekl jsem ti, že pokud ji nalezneme a ona řekne ne, budu to respektovat! Nemusíš ji chránit!“

Ale musela. Vážně, vážně musela. Kdo jiný by měl?

„Proč nechceš, abych zažil to, co máš ty s Weasleyem?“ zeptal se.

„Přestaň o něm mluvit!“

Neměla v úmyslu to říct a rozhodně to neměla v úmyslu říct s takovým důrazem, jenže když už ta slova byla jednou venku, bylo jaksi obtížné je ignorovat.

Jen se na ni díval a ona si uvědomila, že už není cesty zpět. „Já… Už s Ronem nejsem.“

Jeho pohled zjihl něčím, co až děsivě připomínalo pochopení. Odvrátila pohled, tohle nenáviděla. Bylo mnohem snazší mu čelit, když byl prostě jen otravný blbec.

„Dlouho?“ zeptal se.

No, v tom byl ten háček. „Asi deset měsíců,“ zaslechla se říct mrtvým hlasem.

Pochopení bylo nahrazeno zmatkem a on se zamračil, zřejmě ve snaze přijít tomu na kloub.

Povzdechla si, cítíc se celkem poraženecky. „Neřekla jsem ti o tom, protože bys z mého života udělal peklo na zemi a nepopírej to. Vmetl bys mi do tváře, že nejsem schopná si ho ani udržet a já prostě… Nic ti do toho nebylo.“

„A teď už snad je?“

Cítila se tak unaveně. Chtěla jen, aby už bylo po všem. „Už tě to trklo?“ zeptala se.

Otevřel ústa, jako by chtěl odpovědět, pak se však jen znovu zamračil a zavrtěl hlavou.

 „Nejspíš ne. Měl jsi ale celou tu dobu pravdu. Beru tuto mizernou práci příliš vážně a nikdy jsem si nedovedla vážit toho ostatního, co mám. Až nakonec Ron, o kterém sis myslel, že je to Nejtupější palice století, měl po krk mého nedostatku zájmu o náš vztah a odešel. Od toho rozchodu jsem ho neviděla.“

Malfoy neodpověděl.

„A nezní ti to nějak povědomě? Neslyšel už jsi tu historku někdy předtím?“

Stále neodpovídal, ona si však všimla jeho sevřené čelisti a jak se náhle celý napjal.

„Nešla jsem za ježibabu,“ řekla potichu. „Teda, chtěla jsem. V tom jsi měl pravdu. Ten vlezlý prodavač mě ale nenechal. Měl ten druhý kostým, nymfu se zelenýma očima a třpytivou pokožkou…“

Když vzhlédla k jeho očím, zalitovala toho. Ledový vztek. Stále však nepromluvil.

Rychle párkrát zamrkala. Fakt to bolelo víc, než by mělo. Věděla o tom a nebylo to tak, že by jí na tom příliš záleželo. Obejde se v pohodě bez této práce a věděla, že to nebylo skutečné, takže opravdu v nic nedoufala. „Omlouvám se,“ zašeptala. „Já prostě nemohla-“

“Přímo tohle je ten okamžik, kdy mi řekneš, že jsem tě špatně pochopil,“ přerušil ji.

„No, záleží na tom, jak jsi to pochopil,“ řekla Hermiona velmi nízkým hláskem.

„Neřekla jsi právě, že… že…“ Zdálo se, že nenachází slov. „A tys to věděla. Celou tu dobu jsi tu seděla a věděla, že jediné, co chci, je ji najít a… Mohla jsi mi to dát vědět jediným slovem! Mohla jsi mi ušetřit spoustu času, trápení a utrpení a dát mi vědět, proč o mě neměla zájem, ale ty jsi mě místo toho nechala dělat ze sebe blázna!“

Hermiona sebou škubla. „Já vím, ale přísahám, že jsem netušila, že ji budeš dál hledat. Myslela jsem-“

„To ovšem není to nejhorší!“ pokračoval a nevšímal si její chabé obrany. „Týdny jsem se trápil, co je se mnou špatně, že by mě mohla i po tom, co jsem jí řekl, nenávidět dost na to, aby mi ani nedala šanci nebo mi aspoň neřekla do očí, proč se se mnou nechce znovu setkat. Víš, jaké to je? Jaký to je pocit? A najednou jsi to ty!“

Ten odpor v jeho posledních slovech ji hluboce ranil. Velmi hluboce. Uvědomila si, že navzdory všemu doufala, že ji ve skutečnosti za to nebude nenávidět. Opak byl očividně pravdou.

„Prosím… já nechtěla -“

Udělal krok vzad a přetrhl její slova. „Ale udělalas to. Už na tobě nikdy v životě nechci spočinout očima.“

Otevřela ústa a chtěla nějak vyrukovat s něčím, co by to napravilo, ale to už byl pryč. Odešel, aniž by se vůbec obtěžoval vzít si kabát.

Hermiona si uvědomila, že vstala ze židle a pomalu do ní znovu klesla, s pocitem děsivé ztracenosti.

**********

Malfoy se následující den v práci neukázal. Ani ten další. Ani ten další po dalším. Po pravdě, nevypadal, že by měl v úmyslu se tu vůbec ještě ukázat.

A k Hermioně nedorazilo nic o tom, že by měla dostat padáka. Nebyla si jistá, jestli to bylo dobře.

Snažila se Malfoye krýt během jeho nepřítomnosti, jak nejlépe dovedla. Ostatně, měl tady být už jen chvíli a nebyl žádný důvod, aby dostal nějaký další trest kvůli… no, kvůli ní.

Vlastně měla pocit, že už byl potrestán víc než dost. Jaký mělo význam nutit ho k bezvýznamné práci, když byl jenom děcko, co se snažilo, aby on ani jeho rodiče nebyli zavražděni během války? Kdyby měli potrestat každého, kdo se v té době pokoušel zůstat naživu, byl by to skutečně dlouhý seznam.

Ne že by někoho zajímal její názor. Starostolec si myslel něco jiného a tak to prostě muselo být.

To ještě neznamenalo, že musela lpět na jejich mínění.

Bystrozoři ovšem museli.

Bylo to celkem překvápko, když se Harry jednoho dne zastavil v její kanceláři. Harry se nikdy nezastavoval v její kanceláři. Už vůbec ne od té doby, co se na něj hněvala. Jeho přístup k tomu byl nechat ji hněvat se a pak navázat, kde přestali, až ji to jednou omrzí.

Takže proč tu byl?

„O co Malfoyovi jde?“ zeptal se.

Ach. Tak proto. „Hm, není tu. Chceš mu nechat vzkaz?“ Byl to chabý pokus jak obelhat bystrozora. Zejména když jím byl Harry, který ji měl přečtenou skrz naskrz. To ale neznamenalo, že se nemohla pokusit.

„Ty ho kryješ?“ Harry vypadal zmateně a zároveň i pobaveně. „To nemusíš. Poslal nám sovu. Bylo nám oznámeno, že sem přestal chodit z důvodu nesmiřitelného sporu v kanceláři – sporu s tebou - a že přijme jakékoliv následky, které nebudou zahrnovat, ehm, tebe.“

Dle toho zaváhání na konci, měla Hermiona pocit, že ji Malfoy neoznačil zrovna jejím jménem. Prostě paráda. Dovedla si přesně představit jeho šťavnatý slovník. „No, tak to by bylo,“ řekla s pokrčením ramen, které mělo znamenat její lhostejnost. „Říkala jsem ti to už od začátku.“

„Tím mě nekrm. Dokázali jste spolu bez problému pracovat téměř rok. Co se stalo?“

„Nikdy jsme spolu nepracovali bez problému,“ namítla. „Pouze se nikdo neobtěžoval věnovat tomu doopravdy pozornost. Říkala jsem ti, že to nepůjde.“

Harry pokrčil rameny. „Ono by mi to ovšem ušetřilo hordu skutečně nudného papírování, kdybyste onen spor dokázali jen na pár týdnů vyřešit. Už to tu má skoro za sebou.“

„To nejde.“

„To s ním ani nepromluvíš?“

To on ani nepromluví se mnou! „Nemyslím, že by to mělo nějaký smysl. Proč s ním nepromluvíš ty?“

„Jo, my dva spolu odjakživa báječně vycházeli. A, krom toho, já s ním žádný spor nevedu. Zato mám na starosti papírování.“

„Co bych mu jako měla říct?“

„Prostě mu řekni, že pokud mi ušetří papírování, budu předstírat, že sem chodil celou dobu a neposlal tu sovu a za méně než měsíc bude svobodný muž. Jinak mi způsobí příšernou migrénu a - ne, počkej, to mu neříkej, to by se nejspíš nevrátil. Jen mu řekni, že riskuje nové soudní řízení za porušení podmínky a hrozí mu nový trest. Ať už se vy dva přete kvůli čemukoliv, nestojí to za to.“

„Ty fakt nesnášíš papírování, co?“

„To si piš.“

**********

Hermiona se už asi po sté podívala na kousek pergamenu, který jí dal Harry. To fakt nemohla být pravda. Někde se musela stát chyba.

Ale když se na to podívá z té lepší stránky, pokud tady nebyl, nebude se mu muset znovu podívat do očí.

Aby se aspoň pokusila, zvedla ruku a zaklepala na dveře.

Po uplynutí několika sekund se dveře s trhnutím otevřely, následkem čehož málem vyletěla z kůže.

Byl to on. Nemohla uvěřit, že vážně bydlí tady. V Děravém kotli. Copak nemá sídlo? A i kdyby tam

třeba nechtěl bydlet, tak neměl náhodou dost galeonů, aby si mohl koupit další tři sídla, kdyby se mu zachtělo? Nebo aby si přinejmenším pronajal pokoj někde, kde by to bylo víc, no, fajnový.

Vypadal, že jí asi práskne dveřmi před nosem, a ona si uvědomila, že musí rychle něco říct, než to uskuteční. Otevřela ústa, aby promluvila.

„Juj, zelenáči! Máš tu holku, to bude příplatek za osobu navíc!“

Hermiona zamrkala a podívala se ke schodům, ze kterých si je prohlížel nepříznivě vyhlížející číšník. Malfoy se ušklíbl a náhle ji vtáhl dovnitř a zabouchl za ní dveře.

„Co chceš?“

„Jde o práci -“

„Napiš si ten posudek. Je mi to fuk. Už tam nepracuji.“

Zamrkala nad jeho odměřeností. „No, Harry přišel do kanceláře a-“

„Poslal tě sem Potter? Takže ty mě tam ani nechceš. To je prostě bomba. Můžeš mu říct, že jsi neuspěla.“

Zavrtěla hlavou. „To bys fakt dostal radši nový rozsudek, než bys měl pracovat v mé blízkosti dalších pár týdnů?“

„Ano.“

Založila si ruce na hrudi. „No, to je hloupé.“

Pokrčil rameny. „No, tak to asi jsem hloupý. Ještě něco?“

„Prostě se vrať a oddělej si zbytek hodin. Dokonce se mnou ani nemusíš mluvit nebo něco takového. Máš svou vlastní kancelář.“

„Proč se ty tak staráš, co se stane?“

„Protože to je hloupé!“

Neodpověděl, pouze se na ni dost povýšeně díval.

„Tak jo, nenávidíš mě. Fajn. Ale není žádný důvod si to zhoršovat… jak si usteleš, tak si lehneš,“ pokusila mu to objasnit.

„Nenávidím tě,“ zopakoval.

Škubla sebou. „Jo, všimla jsem si. Díky.“

„Tak teď jsi ty ta proklatě hloupá.“

Počkat, to už vůbec nedávalo smysl. Její obočí se spojila. „Asi jsme ztratili společnou nit.“

„Nemůžeš ztratit, co jsi nikdy neměla. Myslíš, že ti chci být denně nablízku?“

 „Ne, ale to už jsme vyřešili…. Nemusíš se mnou mluvit. Vlastně se nemusíš na mě ani podívat.“ Hermionin zmatek narůstal.

„Bože, tobě to fakt nedochází, že?“ Povzdechl si. Hněv zřejmě ustoupil rezignaci. „Nemůžu ti být nablízku, protože je to ponižující.“

„Nikdy jsem neměla v plánu tě ponížit,“ řekla potichu. Skutečně si přála anulovat cokoliv, co ho přimělo myslet si, že měla v plánu ho zesměšnit. Prostě netušila, že bude ohledně 'Lethe' tak vážný. Teď cítila jen… hlubokou lítost, že ho musela tolik zklamat.

„Ne.“ Odmlčel se. „Já vím. Ale řekni mi jedno… kolik myslíš, že jsem jako dítě znal mudlovských dívek?“

„Ach.“ Hermioně zrudla líčka, když si vzpomněla na jeho doznání. „Já o tom vlastně nepřemýšlela.“

„Ne. A já už nějaký čas také ne. Už se stalo, je na čase jít dál. Jenže pak jsem zjistil, že se vůbec nic nezměnilo. Bylo to ovšem stejně jedno. Bylo to prostě, jak to bylo a ty jsi měla svého Weasleyho, nebo jsem si to aspoň myslel… a pak jsem potkal Lethe.“

Hermionin ruměnec se prohloubil. Takže se mu do ní podařilo zakoukat dvakrát? Ta myšlenka podivně hřála. Nebyla jen polichocena, byla… ráda.

„Myslel jsem, že jsem konečně našel někoho pro sebe. Někoho, s kým by to šlo. Pokaždé, když se zdálo, že mě odmítá, jsem si řekl, že je možná jen vyděšená, že bych možná mohl změnit její názor a pak… jsi to byla ty. Zase.“

To zklamání v jeho hlase ji bodnulo. Očividně nebyl nadšený, že po ní toužil. No, ani ona by neměla být. „Nikdy jsem tě neodmítla, když jsme byli děti!“ namítla.

„Jistě že ano. Dokonce jsi to ani nepostřehla. A pak jsi byla neodvolatelně zadaná, nebo to tak aspoň vypadalo. Co jsem si myslel, ovšem vážně nemělo žádný význam, že? I jako Lethe, dokonce ještě než jsi věděla, kdo jsem, jsi vzala nohy na ramena.“

Proč to znělo, jako by to všechno byla její chyba? To on si očividně tak toužebně přál, aby ji nechtěl, že to shledal jako skutečnou úlevu, když narazil na jinou dívku. „Nebylo to skutečné,“ trvala na svém. „Dokonce ani neexistuje!“

Povzdechl si a vypadal poraženecky. „Tak jak se to přihodilo, že jsi to byla opět ty? Jaká je pravděpodobnost, že tě najdu s odlišnou tváří v moři stovek dalších tváří a zastihne mě ten samý pocit, když to není skutečné?“

Nevěděla, co má na to odpovědět. Přiznal se, že k ní vážně něco cítí, nebo že to cítí k nějaké vymyšlené bytosti?

Zavřel oči. „Nemáš ani ponětí, jak moc si přeji, abys to nebyla ty. Jak moc si přeji, abych něco takového dokázal cítit k jiné čarodějce. Jak moc jsem byl na okamžik šťastný při pomyšlení, že bych mohl. A jak moc už ti nedokážu být nadále nablízku, protože jsi byla Lethe, nejsi s Weasleyem a stejně s tím pořád nemůžu nic udělat.“

Nastalo krátké ticho, kdy stále nemohla přijít na to, co by měla říct nebo udělat. Nechtěla ze sebe udělat pitomce, ale taky to nechtěla totálně zpackat.

„Odejdi, prosím,“ řekl potichu.

On ji vyhazoval. Měla by odejít. Stejně to bylo hloupé… „Ne,“ odpověděla.

„Nevrátím se.“

„Ale ano, vrátíš.“ Zdvihla bradu a tvrdohlavě na něj zírala, modlíc se ke všem svatým, aby ze sebe neudělala naprostého pitomce.

„To jsi mě neposlouchala? Nebo si prostě jen užíváš té scény se zarmouceným srdcem?“ zeptal se a zněl unaveně. Z ní.

„Jsi hloupý.“ Musela bojovat, aby sebou netrhla.

„To je od tebe ale milé!“ řekl jízlivě. „Ty teda víš, jak chlapovi zalichotit.“

„Ty jsi odmítl mě!“ Tak a bylo to. To byla ta nejdůležitější část. Pokud řekne 'pochopitelně, že ano, ty malá hlupačko', nejspíš si bude muset dát panáka velice silného jedu.

„To teda ne!“ Jeho překvapení a rozhořčení vážně dosvědčovalo, že říkal pravdu, a ona si vyhradila sekundu k poděkování komukoliv, kdo ji tam nahoře vyslechl. Jedy jí nijak zvlášť nechutnaly.

„Řekla jsem ti, kdo jsem, a tys vyhlásil, že už mě nikdy nechceš vidět!“ pokračovala posléze, odhodlaná nastolit v tom pořádek.

„No, ano, ale-“

„Díval ses na mě jako bych byla cosi odporného, co se právě vyplazilo zpod kamene!“

Nehodlala ho nechat popřít jeho podíl na celém tomto dopuštění.

„Byl jsem rozčílený!“

On byl rozčilený? Zamračila se. „A jak jsem jako asi měla tušit, že se ti líbím, když jsi tak akorát označoval moje vlasy za bujné-“

„Jsou bujné.“

„-a říkal mi, jak mám příšerné a ošklivé oblečení-“

„Ono je nesmírně příšerné.“ Nad tím se ve skutečnosti usmál, pitomeček.

„-a zahrnoval jsi mě prací-“

„Nechtěl jsem, abys měla dost času na Weasleyho.“

Probodla ho pohledem. „-přitom ses mi vysmíval za mou zahleděnost do práce -“

„Potřebuješ se uvolnit a užít si trochu zábavy.“

„-a vždy jsi mi dával všechno pořádně sežrat!“

„Netvař se, že ti na mém názoru někdy záleželo.“

„Jak můžeš tvrdit, že jsem se ti líbila, když jsi vždy jen upozorňoval na všechno, co je se mnou špatně?“ Čili přímo k věci: jak se mu mohla líbit a přesto si stále myslet, že byla tak… nepřijatelná. Na to se ho ale zeptat nemohla.

„Protože to všechno je jen povrchové a nemá to nic společného s tím, kdo jsi ty… a jsi celkem k sežrání, když se naštveš,“ řekl jemně.

Znovu se na něj zamračila a rozhodně něco z té naštvanosti pocítila i právě teď. Občas byl takový idiot. Možná, že kdyby se tak nechoval, nemuseli tady teď být.

„A protože kdybych na tebe byl milý, mohla by sis třeba všimnout, čím to je. A pak bys mě litovala, ale nikdy mé city neopětovala. Krom toho, myslel jsem, že jsem se už z toho dostal. Vážně jsem se s tím smířil. Když jsem potkal Lethe, myslel jsem, že už to je vážně pryč a tolik se mi ulevilo…“

„Jenže ono nebylo,“ řekla hluše. Skutečně o ní musel mluvit, jako by byla nechutně chladná?

„Ne. Očividně tomu nemůžu pomoct.“

„Takže, co s tím hodláš udělat?“

Odvrátil pohled. „Budu se držet dál. Nechám tě být. Nakonec, přesně o to jsi mě požádala. Řekl jsem, že budu respektovat její - tvoje - přání a dodržím to. Chtěl jsem se jen přesvědčit, že vážně nemám žádnou naději.“

A měl? Chtěl ji vůbec? Podle výrazu v jeho tváři usoudila, že chtěl. Tak proč se teda nepokusil? Proč vycouval, jakmile se dozvěděl, že to ona byla 'Lethe'? A jakkoliv prohlašoval, že byl do ní blázen i předtím, nikdy jí to nedal nijak najevo.

To byla fakt tak nedosažitelná?

Předpokládala, že by asi měla vzít otěže do svých rukou.

„To zní jako mizerný plán,“ sdělila mu.

Odfrkl si s něčím, co neznělo jako pobavení. „Máš snad lepší?“

„Ano, ve skutečnosti mám: Ukazování se.“

Nad tím se zamračil. „Co?“

Slušelo mu to, když byl zmatený. „Budeš se mi muset každý den ukazovat.“

„To doteď nefungovalo.“

„No, tak budeme muset přidat na intenzitě. Ukazovat mi tě více hodin denně. Řekněme i více způsoby.“ Rozhlédla se kolem a prohlédla si nábytek pronajatého pokoje. „Tady fakt bydlíš?“

„Vyhovuje mi to. A o čem to mluvíš?“ Jeho zmatek se stával více zřetelným, ale taky si pomyslela, že spařila v jeho očích něco blízkého naději.

„Vážně?“ řekla a předstírala nepozornost. „Teda, ten pokoj je celkem fajn, ale ten číšník dole… Myslím, že jsem ho viděla plivnout do sklenky.“

„Hermiono!“

No jo. Byl až úzkostlivý. „Budeš se mi ukazovat tak dlouho, až ti bude špatně z pobývání v mé blízkosti,“ vysvětlila mu to se shovívavostí trpělivého učitele.

Zatřásl hlavou, aniž by jeho oči opustily její tvář. „To není moc dobrý plán,“ řekl pomalu.

Nadzvedla na něj nafoukaně jedno obočí. „Ach, jo? Proč ne?“

Velmi jemně mu zacukalo v koutku. Začínal se chytat. „To se totiž nikdy nestane. Nikdy mi z tebe nebude špatně.“

„No,“ zamumlala a trochu se zamračila. „Tohle riziko tu samozřejmě je. Ale možná bychom ho mohli podstoupit.“

„Ty….“ zaváhal. „Říkáš, že se mnou chceš chodit?“

Její oči se nevinně rozšířily. „Něčeho takového bych se nikdy neodvážila.“

Přiblížil se a vzal ji za ruku. „Tvrdila jsi, že to nebylo skutečné. Skrývala jsi přede mnou svou totožnost. Skoro celý rok jsi lhala, že máš snoubence. Poslala jsi mi tu sovu, abych se držel dál. To ty jsi odmítala mě. Jak bych asi mohl tušit, že by se to někdy mohlo změnit?“

Kousla se do rtu a ostýchavě k němu vzhlédla. Ok, ten náfuka to teď trefil. „Možná bychom s tím měli přestat.“

Přikývl a jeho rysy najednou prostoupila úleva. „Prosím, přestaňme s tím.“ Váhavě, jakoby se bál dalšího odmítnutí, si ji přitáhl blíž.

Hermiona se najednou zamračila, čímž ho přiměla, aby se zarazil a zvídavě se na ni podíval. „Hej,

pořád to platí, že mi koupíš dům?“ zeptala se.

Věnoval jí pohled, který obsahoval dotčení i pobavení. „Jsem si jistý, že v tom je nějaká pro mě zcela nejasná pointa.“

„Není to tak vždycky?“ Proč by mu to měla nějak usnadnit jen proto, že se rozhodla, že ho bude mít ráda.

Střelil po ní popuzeným pohledem. „Takže ty bys ode mě ráda dostala dům, jo?“

„Něco od tebe chci. Ale dům by se nám hodil.“

„Tak co je to teda?“

„Na to přijdeš. Samozřejmě, budeš kdykoliv vítán, až mě budeš chtít navštívit v mém novém domě.“

„Jak pozorné od tebe.“ Teď v tom bylo perfektní množství suchosti. Jednou se to od něj naučí.

„Ano, přesně to jsem myslela,“ odpověděla. „Tady očividně nemůžeme trávit příliš času, kvůli tomu hluku.“

„Vždyť není slyšet, co se děje dole.“

„Jo… tenhle hluk jsem nemyslela.“

Zamrkal, a zřejmě mu to nějak nedocvaklo. „A co je špatného na tvém bytě?“

„Ten samý hluk, o dost méně tolerantní sousedé.“

V jeho očích zajiskřilo. „Aha, už vím, co za typ hluku bych rád udělal…“

„Přesně ten,“ připustila. „Ten od tebe rozhodně budu někdy požadovat. Ale také tu máme tolik nevyhnutelné hádky.“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Nebudu se s tebou hádat.“

„Jistě, že budeš,“ řekla naprosto věcně. Dokázal být tak naivní. „Dokonce často.“

„Ne ne!“

„No teď už s tebou musím souhlasit.“ Ušklíbla se, když došla ke své pointě.

Zamračil se. „Není to hádka, pouze výměna názorů.“

„Fajn, budeme mít spoustu výměn názorů.“ A třebaže by byl možná radši nazván bažantem, stále bude nafoukaný páv.

„A skončí tím druhým druhem hluku?“ zeptal se pln naděje.

Tak to byla představa, která jí nebyla ani moc proti srsti. „No, to záleží.“

„Na čem?“

Znovu se ušklíbla. „Na mém pracovním posudku, přirozeně.“

„A který druh práce že to chceš posoudit?“ Ach, musí se naučit trefit přesně tuto míru suchosti a to brzy.

„Hele, ze spaní se šéfem přece musí vyplývat nějaké výhody,“ zamumlala, uzavřela tu vzdálenost mezi nimi a pohlédla na něj zpoza řas se svůdným lehkým úsměvem.

Zašklebil se na ni. „Tohle bude ještě sranda.“