Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nebe na zemi

 Napsala: duniazade

Originál „On Earth as in Heaven“ naleznete na http://sshg-exchange.livejournal.com/125514.html

Překlad: Jacomo

Beta-readers překladu: Elza a Calwen

Shrnutí: Dva poutníci žádají o přístřeší. Ale dary bohů bývají podivné.

Námět: Inspirováno částmi příběhu Filemóna a Baukis (nepřevypravuji celý příběh, jen místy vkládám boční zápletky)

Autorská a překladatelská poznámka: Drahá Cecelle, pokusila jsem se smíchat tvůj prvotní nápad stran řeckých ortodoxních ikon s pozdější výzvou na využití příběhu Filemóna a Baukis. Doufám, že si čtení příběhu užiješ přinejmenším stejnou měrou, jakou já si užívala jeho psaní.

Zmíněný příběh najdete ve verších na http://hantinta.blog.cz/0705/publius-ovidius-naso-promeny-filemon-a-baukis, prozaické shrnutí této starořecké báje pak na http://cs.wikipedia.org/wiki/Fil%C3%A9m%C3%B3n_a_Baukis 

Theotokos znamená doslova nositelka Boha či Bohorodička. U východních ortodoxních věřících je to označení pro Marii, matku Ježíše. Více například viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Theotokos 

Veliké díky mým nápomocným betám.

Jejich příchod bylo slyšet až na druhý konec vsi. Den se chýlil k večeru, děti se sbíhaly z kopců a luk, kde si předtím hrály, a teď lelkovaly na hlavní ulici, protože dokud byly jejich matky zaneprázdněny přípravou večeře, neměly dovoleno přijít domů. V tento mrtvý čas, během čekání, než bude uchystáno jídlo, představovali cizinci vítanou příležitost na zmírnění nudy. Dítky se kolem nich shlukly a nadšeně ječely, utichajíce vždy jen na krátko – když se cizinci zastavili, aby zaklepali na dveře u kněze, starosty, holiče či řezníka, kde však byli znovu a znovu odmítáni, takže jim nezbývalo, než se zase vydat o dům dál.

Byl horký konec srpna.

Lenio právě házela na zadním dvorku slepicím kukuřici, když uslyšela sílící dětský křik, který se blížil od vzdáleného kraje vesnice. Nato viděla Vassiliki (kýriu Vassiliki, jak si přála být oslovována [1]) vyjít na zápraží. Stávalo se to zřídka – Vassiliki byla velmi tlustá a nerada opouštěla místo za pultem – takže Lenio neodolala, přikradla se k rohu kůlny a vyhlédla ven na ulici.

Dva cizinci právě hovořili s paní domu, ale pokud žádali o přístřeší, mohli si rovnou šetřit dech. Vassiliki nebyla proslulá dobrotou srdce, ale navíc ani sama Lenio, kdyby jí to tu patřilo, by je dovnitř nepustila. Vypadali na ten nejhorší druh baťůžkářů, ne jako ti nastrojení výletníci v květovaných košilích, které bylo možno ošidit o svazek zelených bankovek za nocleh v zavšiveném pokojíku nad obchodem. Muž měl přes rameno tmavý odrbaný plátěný pytel a žena ještě ošklivější korálkovou kabelku. Nemohli mít v těch zavazadlech bůhvíco: jistě by poprosili nejprve o trochu vody, pak o nocleh zdarma ve stodole, a když už by se jim dvakrát vyhovělo, nejspíše by pokračovali žádostí o něco k jídlu, to vše samozřejmě na věčnou oplátku. Druhý den byste našli seno rozházené a chybělo by pár vajec nebo, nedej bože, dokonce slepice.

Byli pokrytí vrstvou prachu, což znamenalo, že přišli pěšky, ne jen z nejbližší autobusové zastávky v Mavroni vzdálené osm kilometrů, ale z větší dálky, možná od vlaku v Lycovrissi, což bylo třicet kilometrů. Neměli ani na autobus. Kdo ví, jestli do Lycovrissi vůbec přijeli vlakem. Možná přišli pěšky bůhví odkud, zachvěla se Lenio. Vždyť se na ně podívejte! Muž byl vysoký, štíhlý, asi středního věku. Šel strnule a trochu kulhal. Oblečený byl celý v černém, jako kněz nebo stařena: dlouhá černá košile, černé kalhoty a kolem krku jakási šála, všechno téměř šedé prachem. Se svou úzkou tváří, hákovitým nosem a pronikavýma černýma očima vypadal jako stará Madalenia, nejstarší vdova z vesnice, ale dlouhé mastné vlasy svázané v týle patřily spíš příslušníku nějakého městského gangu motorkářů. Ne že by Lenio někdy někoho takového viděla, ale slyšela vyprávět příběhy, ze kterých vstávaly vlasy na hlavě.

Vypadal vážně divně. Lenio si podepřela břicho dlaní – byla v pátém měsíci a začínala se cítit trochu těžkopádně – a naklonila se, aby lépe viděla. V ten moment muž otočil hlavu a působilo to, jako by se díval přímo na ni, a i když si byla Lenio jistá, že ji nemohl přes větve staré hrušně vidět, přejel jí mráz po zádech. Spěšně udělala nad svým kulatícím se břichem znamení kříže a odplivla si přes levé rameno.

Žena po jeho boku se nezdála stará; ve skutečnosti vypadala mnohem mladší než on, ale ani s ní nebylo všechno zcela v pořádku. Například převzala v hovoru s Vassiliki iniciativu místo toho, aby nechala mluvit muže, jak by se slušelo. Ne že by mu to nějak vadilo: klidně stál tři kroky za svou společnicí a nesnažil se popojít dopředu a ukázal jí, kde je její místo, což ještě zvýšilo Leniino pohrdání jeho osobou. Žena mluvila až příliš rychle a její oči se podezřele leskly. Aspoň měla rozum a nosila slaměný klobouk, ale vlasy pod ním tvořily divokou masu, slepenou prachem a při hovoru s paní domu se zapomněla chovat dostatečně uctivě. Kýria Vassiliki netrpělivě dupla pantoflem o prkna verandy a se strohým škubnutím brady ty otrapy odmítla.

Lenio se s trhnutím vzpamatovala. Kýria Vassiliki jí řekla, ať k večeři zařízne tučné kuře, aby mohla uctít otce Dimitria. Lenio měla v úmyslu sáhnout po mladé červenošedé slepici, která v poslední době snášela vejce jen sporadicky; jenže zatímco Lenio pozorovala cizince, skočil na vyhlídnutou slípku kohout a právě dokončoval dílo. Když se Lenio sehnula, aby po nich chňapla, kohout odletěl s rozhořčeným skřekem stranou, ale baculatá slípka zůstala na místě, přikrčená v prachu se svěšenými křídly, prohnutými zády a očima přivřenýma blažeností. Lenio si povzdechla a vykročila polapit starou bílou slepici. To bude muset stačit.

* * *

Zastavili se na okraji vesnice, v polostínu pod akátem. Žena se sesunula do suché trávy. Muž se posadil na kámen, zul si černou botu, vysypal z ní malý kamínek, a pak si ji znovu se spokojeným povzdechem nazul. Chvíli setrvali v tichu, muž si vychutnával úlevu od bolesti a žena si roztržitě pohrávala s krempou slaměného klobouku. Pak muž promluvil, aniž by se na ni podíval.

„Báječná dovolená.“

„Měla jsem v plánu dorazit dneska večer do Greveny. Nemůžu za to, že jediný dnešní autobus odjel dřív, než je psáno v jízdním řádu, protože řidič si chtěl dát skleničku s kamarády ve Viniani.“

„Myslel jsem to obecně.“

„Říkal jsi, že chceš poznat můj život z té mudlovské stránky. Courala jsem s mými bratranci po Řecku od doby, co mi bylo třináct. A ty jsi trval na tom, že nechceš jet do typicky turistických oblastí. No, tahle k nim tedy nepatří.“

„Jako vždy to překračuje veškerá očekávání.“

„Jestli to chceš vzdát a přemístit se, už jsme skoro za vesnicí.“

Muž vypadal, že tu možnost chvíli zvažuje, ale pak zavrtěl hlavou.

„Zkusíme ještě támhleten poslední dům, a i když nás odmítnou, aspoň budeme ve stínu.“

* * *

Místo bylo opravdu příjemně stinné. Nízkými křovinami se líně plazil potůček, kousek níž se vléval do tmavého, mělkého rybníčku a pod ním se pak ostře stáčel k západu. Husa se ležérně potápěla, hledala na dně potravu a pokaždé, když se vynořila, oklepávala si z peří kapky vody. Vypadalo to, že si nově příchozí tázavě prohlíží.

Stavení na úpatí kopce se stěží dalo označit za dům; spíš šlo o chatrč, schovanou za ostružiním rostoucím mezi pokroucenými ovocnými stromy. Když poutníci minuli keře, viděli, že dveře jsou pootevřené. Na lavičce před domem vylupovala stařenka do modré plastové misky hrášek. Jakmile si stařeček, sedící po jejím boku, všiml cizinců, vstal a pokynul jim, ať vejdou.

* * *

Krini si podkasala sukně a opatrně vylezla na stoličku, aby dosáhla na krabici s datlemi, která ležela na vrchu skříně. Byla to pochoutka, kterou jim vozila jejich neteř, když se za nimi jednou za rok zastavila.

Zatímco se hrášek vařil, nakrájela pár rajčat a paprik a položila na stůl misku s černými a zelenými olivami. Nabídku završily ředkvičky, tři vařená vejce a chlebové placky zbylé od neděle. Láhev olivového oleje se leskla jako tekutý smaragd.

Kostis, který nejprve položil na lavici deku a usadil hosty u severní zdi, poté okamžitě zmizel v kůlně a vrátil se odtamtud s pečlivě opatrovaným demižonem vína. Naplnil dva poháry pro cizince a starý otlučený džbánek pro sebe (Krini alkohol nechutnal), a když si připili na zdraví, odešel načesat trochu ovoce.

Cizinci vypadali velmi znaveně. Muž si opřel hlavu o zeď, žena zavřela na okamžik oči a škubla rukou, jako kdyby spala. Taky museli mít žízeň, ještě předtím, než se Kostis vrátil ze sadu, si k překvapení Krini dvakrát dolili poháry. Kostis možná byl na svoje víno pyšný, ale ve skutečnosti mělo trochu trpkou příchuť. Samozřejmě, jakmile se Kostis vrátil, znovu dolil poháry a snažil se udržovat rozhovor. Krini se sice činorodě batolila po světnici, ale měla dost času je pozorovat.

Vypadali divně… ale nepůsobili jako špatní lidé. A když se to tak vezme, v domě se nenacházelo nic cenného, oč by je stálo za to připravit; včetně jejich životů, které se už téměř chýlily ke konci; a je netrápilo nic kromě toho, že ani jeden z nich nechtěl být sám, až ten druhý zemře. V duchu si povzdechla: s tím se nedalo nic dělat, jen se modlit – stočila pohled k ikoně Theotokos podávající žlutý květ, možná měsíček, rozesmátému dítěti, které držela v náručí – a nebyla si jistá, jestli je správné se za takovou zvláštní milost modlit.

Tmavě oděný muž stěží pronesl slovo, ale i když se zdálo, že odpočívá, zůstával napjatý jako tětiva luku. Byl to neklidný člověk, nedokázal se uvolnit. Ale pak jeho oči na okamžik ulpěly na dívce a Krini rázem věděla, že po jejím boku našel svůj skutečný domov.

Dívka si na rozdíl od něj živě povídala s Kostisem. Mluvila poměrně slušně řecky a snažila se odpovídat na jeho dychtivé dotazy a vyptávala se ho na oplátku.

Kostis vždycky zbožňoval příběhy; zbožňoval naslouchat novým věcem, ptát se a učit se. Potřeboval společnost, i když šlo jen o děti, které tajně kradly ovoce ze sadu. Kostis je vždycky vyrazil povzbuzovat, říkal jim, že mohou jít dál, zval je do domu. Ale děti se rozeběhly, předstíraly, že jsou vyděšené, protože se jim líbilo hrát si na plížící se bojovníky, vzdorující velkým nástrahám. Jestliže se Kostis ve skutečnosti jejich loupením bavil, kazilo jim to celou zábavu, a tak raději předstíraly, že jim stařec hrozí, a smály se mu, že nemůže své pohrůžky uskutečnit. Říkali mu „starý blázen ze svahu“.

Kdyby jim Bůh dopřál dceru – ale její modlitby nebyly vyslyšeny – možná by byla jako tahle dívka: bystrá a zvídavá. A pak by odešla do města, učila se a vracela se sem jednou či dvakrát do roka.

Rajčata, olivy, hrášek i chléb už dávno zmizely, po hliněné se podlaze se batolila husa v naději, že najde nějaké zbytky, a Kostis stále mluvil a doléval poháry.

Na stole se objevily tmavě červené broskve, hořké jako mandle, a Krini se chystala přinést na nejlepším talíři datle a čerstvý med, když tu si všimla věci, ze které jí přeběhl mráz po zádech.

I přes slámu, kterou byl demižon opletený, viděla, že je téměř tak plný jako na začátku. Krini věděla, že po tolika pohárech nemohlo ve džbánu zůstat takové množství vína, ale moudře mlčela a jen vyslala tichou modlitbu k Theotokos, ačkoliv netušila, jestli to k něčemu bude. Když ale viděla, jak Kostisovy oči putují od džbánu k pohárům, ztuhla. Měl sklony věřit všem těm příběhům, které mu vyprávěla jeho prababička, o světcích chodicích po světě jako poutníci na zapřenou a zkoušejících lidská srdce. Avšak byla příliš pomalá, aby ho zvládla zastavit dřív, než se vymrštil z lavice, začal se hostům omlouvat za to, že jim nenabídli lepší večeři, a snažil se chytit za krk husu, hledaje při tom v kapse nůž.

Husa, coby chytrý pták, uskočila a vlétla přímo pod lavici, kde se vmáčkla mezi tmavého cizince a zeď. Krini cítila, jak jí hoří tváře studem, a začala se také omlouvat, ale cizinec náhle vstal. Už to nebyl zaprášený, unavený poutník; stál vzpřímeně, a jak se tam tyčil, zahalený ve stínech, které vrhalo trámoví, vypadal majestátně a hrozivě jako sám Pán podsvětí.

„To není nutné,“ pronesl.

„Nezabíjejte toho ptáka,“ zaprosila jeho společnice, která také vyskočila. Mluvila rychle a mávala při tom rukama. Slova se jí hrnula ze rtů jako kapky rtuti, radostná a zářivá, a stařečci tím byli tak oslněni, že si sotva povšimli podivného pohybu ruky, který cizinec udělal, než se tiše posadil. „Uctili jste nás lépe, než jsme si mohli přát. Nic víc nepotřebujeme. Prosím, dovolte nám podarovat vás něčím na oplátku.“

A ukázala jakýmsi klacíkem na ošklivý kalendář, který visel na západní stěně místnosti, naproti ikoně.

* * *

Leželi ve starém seníku, na nejlepší dece svých hostitelů a velkou dírou ve střeše na ně shlíželo souhvězdí Ophiuchus, Hadonoš.

Noc byla tak hluboká a teplá, že nedokázali říct, kde jejich těla končí a kde začínají.

„Tolik k nepoužívání magie, “ povzdechla si nešťastně.

„Pěkná ukázka přeměňování.“

„Díky.“

„I když ne zrovna nenápadná.“

„Padesátipalcová plazmová obrazovka nemůže být nenápadná.“

„Jistě jsi si vědomá, že jakmile vejde její existence ve známost, někdo se ji bude snažit ukrást nebo rozbít.“

„Moc lidské povaze nedůvěřuješ. Ale opatřila jsem ji kouzlem trvalého přilnutí a každý, kdo se k ní přiblíží se zlými úmysly, spálí si prsty.“

„Aha. A co obvinění z čarodějnictví? V domě není elektřina.“

„O to je také postaráno.“

„Velmi působivé.“

„A co ten tvůj kousek přeměňování?“

„Všimla sis toho?“

„Myslíš, že to nevidím, když je to načasované do budoucnosti? A myslela jsem si, že nemáš přeměňování rád.“

„Nemám. Kvůli tomu časovému kouzlu to stálo za to.“

„Proč jsi to vůbec spojil s konkrétní událostí?“

„To bylo na tom to nejzajímavější.“

„Ty mi neodpovíš, viď?“

Nějakou chvíli nepromluvil, a pak řekl: „Hermiono… To, co ti dva mají mezi sebou… Tomu se říká láska?“

Otevřela pusu, aby mu odpověděla rozhořčené Ano, ale pak je znovu zavřela, aniž by vydala hlásku. Ne, samozřejmě, že to nebyla láska. Tohle bylo mnohem víc. Patřili k sobě stejně jako nebe a země.

Dlouhou dobu mlčela. Venku dál líně tekl potok; husa si čechrala svoje peří; nad hladinu rybníka vyskočila ryba.

Otočila se k němu. Ani se nepohnul, ale měl otevřené oči, a vysoko nad nimi se v nebeské dálavě třpytily hvězdy. Ponořila se do hluboké noci.

* * *

Druhý den ráno byli cizinci pryč, ale deka byla pečlivě složená a na ní ležel žlutý květ.

Jakmile se ta novinka rozkřikla, vesničané se začali trousit na návštěvu, zpočátku pod nepodstatnými záminkami. Starosta přišel zjistit, jestli mají zaplacené daně, holič se ptal, jestli se těší dobrému zdraví, podomní obchodník chtěl vědět, jestli nepotřebují něco, až pojede za měsíc do města. Už o tom slyšeli, ale i starosta měl jen starou bachratou televizi, třebaže barevnou. Stařečkové je hezky uvítali, vždycky nabídli nějaké víno a sušené ovoce, ale přestože Kostis vždycky zcela jednoznačně vyšel ven z místnosti, aby přinesl další víno, nikdo nemohl říct, kam přesně chodí. Ačkoliv se každý chtěl podívat na ty nádherné obrazy, do malého stavení se najednou nevešlo víc než pět nebo šest lidí, takže když dorazil někdo nový, musel někdo z přítomných vstát a omluvit se.

Jenom otec Dimitrios nikdy nepřišel.

Mnoho příchozích se ze zvědavosti dotklo obrazovky. Připadala jim sice velkolepá, ale naprosto obyčejná. Jenže když se ji zlodějíček Panayotis pokusil jen tak z legrace sundat ze zdi, ačkoliv za ni tahal, co to šlo, nepohnul s ní ani o píď.

Dva týdny poté, když oba stařečci vyklepávali v zahradě makovice, vplížil se jim do domu závistivec Mavrommatis a pokusil se obrazovku rozbít kladivem. Když se vrátili domů, našli ho válet se po zemi a skučet nad spálenýma rukama. Obvázali mu je a dovedli ho domů. Za tři dny se uzdravil.

Potom už se nikdo Pohostinné nebo Vlídné, jak se jim začalo říkat, nepokusil obtěžovat. Naopak, stali se chloubou vesnice a lidem ze širého okolí bylo – z uctivé vzdálenosti – ukazováno zchátralé stavení na úpatí kopce. Ti se pak vždycky vraceli domů, vrtěli hlavami, ale před tím se zastavili na skleničku u Vassiliki v hospodě a do vesnice pomalu přitékaly peníze. Vesničanům nevadilo, že se o nich mluví jako o podivínech.

Asi tři léta poté odešla husa do lepšího světa. Starosta zaplatil její vypreparování a nabídl ji Pohostinným jako dárek.

Byl to Leniin syn, kterému se dostalo cti stát se svědkem poslední části jejich příběhu.

Yanni byl tichý devítiletý chlapec. Matka mu opakovaně vyprávěla, jak ji zasáhl cizincův pohled, když ho ještě nosila. Možná proto vyrůstal se zvláštním pocitem, raději pobýval o samotě, celé dny trávil touláním po lese nebo poleháváním v trávě a díváním se do prázdna. Matka o něj měla strach. Na druhou stranu ale nosil domů nejvíc bobulí a hub ze všech.

Ten den ležel v ostružiní na pozemku Pohostinných a ze svého místa sledoval, jak sedí na lavičce před stavením. Když tu náhle staré Krini upadla modrá plastová miska, kterou měla na klíně. Hrášek se rozsypal a Krini se začala kácet k zemi. Kostis ji zachytil, ale jak ji držel v pase, od kotníků je začal zahalovat šedohnědý stín. Jejich nohy se kroutily a plazily do země, těla pokrývala kůra a z ramen rašily větve.

Yanni, krčící se v křoví, měl sotva čas kousnout se do zaťaté pěsti, než přeměna skončila. Tam, kde původně stáli staroušci, rostly z dvojitého kmene dva stromy, dub a lípa, jejichž listy se jemně třepotaly ve větru.

Yanni běžel domů a třásl se.

Tentokrát se přišla podívat celá vesnice včetně otce Dimitria. Rychle bylo rozhodnuto, že je to skutečný zázrak a že tedy ti cizinci byli skutečně světci putující na zapřenou.

Yanniho vzdělání se zdarma ujal klášter v Agrafě.

Došlo k založení nové svaté pouti. Stalo se zvykem, že při pronášení přání zavěšovali prosebníci na kmeny stromů ikony představující světce se zlatou svatozáří, takže stromy časem vypadaly jako hadí dvojčata s lesklými šupinami.

Když se Yanni vrátil ze studií, táhlo mu na osmnáct. Stále to byl zamlklý mladík, ale současně byl už hodně známým malířem ikon.

Ke stromům zamířil při západu slunce, když už poutníci i vesničané odešli domů, aby si užili svou zaslouženou sklenku rakije.

Na kmenech už nezůstalo žádné volné místo s výjimkou sukovitého kousku stěží velikosti pídě, který byl příliš malý na to, aby se na něj něco vešlo.

Yanni se sklonil a cosi na něj položil. Šlo o tmavou ikonu, ne větší než dlaň. Zobrazovala muže, vysokého, štíhlého, ve středním věku, oblečeného v černém. Držel za ruku ženu, která měla místo svatozáře kolem hlavy záplavu hnědavých kudrlin. Když se Yanni narovnal, ten muž na něj mrkl.

KONEC

[1] kýria - řecky paní