Preklady fanfiction Harryho Pottera

Mlčenlivá láska

Love In Silence

Autor: Meladara

Překlad: marci        Beta: Lupina

Shrnutí: Celé roky ji sledoval, naslouchal jí, a nejvíc ze všeho ji v tichosti miloval, ale tyto Vánoce vše změnily.

Originál: http://www.fanfiction.net/s/7864077/1/Love-In-Silence

Souhlas s překladem: žádost zaslána

Prohlášení: Verše obsažené v textu jsou z písně 'I Loved You Once in Silence', z muzikálu Camelot od textaře Alana Jay Lernera.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autor této fanfikce je Meladara. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku. 

Poznámka překladatelky:  Při četbě si můžete pustit například tuto verzi zmiňované písně: http://www.youtube.com/watch?v=UdfjoqOaA68

***

Byla to hudba, co ho k ní před šesti lety, během toho tolik nenáviděného vánočního setkání zaměstnanců, přitáhlo. Pokud si správně vzpomínal, Albus jej podplatil, aby se v onom roce vůbec zúčastnil. A on šel se stejným očekáváním, jaké měl i během posledních dvaceti dvou let svého působení v Bradavicích.

Seděl tehdy, o těch dávných Vánocích, se sklenkou v ruce ve svém obvyklém křesle a sledoval Minervinu prosbu, aby zahrála. Ještě teď si pamatoval, jak její tvář na okamžik vzplála návalem paniky a rozpaků. Zdvořile odmítla, ale byla vystavena neutuchajícímu Minervinu nátlaku. Když pak bylo její pevné odhodlání nahlodáno a ona konečně povolila, přistoupila ke klavíru s očividnou nechutí. Mohl zřetelně vidět nervozitu v její tváři, a byl pobavený a plný naděje, že by snad konečně mohl najít nějaké povyražení při jednom z těchto úděsných shromáždění. Tuto naději si podržel, dokud nezačala hrát.

Byla to záležitost okamžiku, kdy její prsty stiskly klávesy a hudba zaplavila místnost, a on pocítil, jak se mu cosi podivně sevřelo v hrudi, rezonovalo celým jeho bytím a drželo jej na místě, zatímco ona hrála. Spatřil její nervozitu přetavovat se ve vášeň, vášeň, kterou vyluzovala z klavíru v podobě spletité a jemné písně. Proti své vůli našel sám sebe překvapeného a ohromeného. Neodbytná melodie, která se linula z klavíru, mluvila přímo k jeho duši a uchvátila ji od prvního tónu. A od té chvíle byla všechna další setkání stejná. Ona a její hudba vládly zvláštní mocí pokaždé si jej podmanit. 

Bylo mu jasné, že ona ani netuší, jak svůdnou shledává ji a její hudbu. Na každém zaměstnaneckém večírku, a to bez výjimky, se zdála být v absolutních rozpacích při vybídnutí, aby opět hrála. Pak, když usedla ke klavíru, než započala hru, mohl sledovat její uklidňující nádechy. Mírné, nervózní chvění rukou a červeň ve tvářích mluvily samy za sebe. Očima přelétla místnost, jako by hledala ujištění, že je její hraní žádoucí. Uvažoval nad tím. Opravdu by mohla věřit, že posluchači v místnosti si její hudbu neužívají, či po ní netouží? Kdokoli by se zajímal, mohl zaznamenat, že hudba je vášní jejího života, jakkoli váhá se o ni podělit. Možná toto byla pravá magie, v tom, jak tato žena, nádherná a přísná, uměla projevit tolik vášně.

Pro většinu byla knihomolka a dobře známá vševědka, jejíž touha po poznání byla neutuchající. Jako profesorka proslula svojí schopností vládnout třídám železnou pěstí, nikdy netolerujíc žádné nesmysly, a studenti se během let naučili ji nepopouzet.

Ale ona se s každým uplynulým rokem, s každým dotekem nesmělosti a úchvatné hudby, stávala významnější pro osamělého muže sedávajícího v křesle zastrčeném v temném koutě. Přibližovala se ke stoličce se stejnou úzkostí a nervozitou jako tehdy poprvé, když hrála před obecenstvem, ačkoli dnes už rezignovala na zdráhání a protesty. Jakmile se její prsty dotkly kláves, svět jako by se rozplynul, tvář se jí uvolnila a ona se cele oddala písni. A když její prsty létaly nad klaviaturou a tělo jí rezonovalo a pohybovalo se s duší písně, nejprve strhla samu sebe a poté všechny v místnosti, jako by prodchla tóny esencí své magie.

To bylo to, co se zmocnilo jeho srdce. Její schopnost hrát, jako on připravoval lektvary, se stejnou náruživostí a zápalem, celým srdcem a duší a magií.

Po zbytek roku toužil poslouchat ty melodie, které tolik mluvily k jeho srdci. V týdnech následujících po oněch setkáních trávil večery osaměle ve svých komnatách, seděl, oči zavřené, a prostě vzpomínal, srdce rozbolavělé a oči vlhké neprolitými slzami.

Ve svém nitru věděl, že pro ni není dost dobrý. Příliš rozbitý. Příliš ztracený. Příliš starý.

Ona byla mladá a krásná, plná života a požívající vážnosti.

Nebyla pro něj.

V dalších týdnech se pomalu vzpamatovával ze svého zoufalství, a pak, opět zotavený, mohl trávit čas káráním sama sebe za tak směšné a mrzuté chování. Když se konečně cítil dost silný, aby odvrhl pryč své deprese, začal vkládat své emoce do tvrdohlavosti a zuřivosti, protože ty mu byly důvěrně známé. A veškeré své volné chvíle naplnil vařením lektvarů a výzkumem, jedinou vášní, která mu zbyla. Tímto způsobem pokračoval až do příštího setkání, kdy začal celý cyklus nanovo. Pak ona hudba opět zanechala jeho srdce rozbité, roztavené a nakonec přetvořené nevědomými dotyky esence čistoty její písně.   

Tyto Vánoce sledoval, jak se pohybuje místností se sklenkou v ruce. Smála se s kolegy a každému popřála šťastné Vánoce s upřímností, kterou on nikdy neovládal. Věděl, co jej čeká tuto noc, jako mnohé předtím, zatímco seděl v křesle zastrčeném do kouta a vyčkával. Už když kráčel místností směrem ke svému tichému rohu, začal usilovně třídit a kontrolovat své emoce. Což bylo marné úsilí, jak věděl, ale přesto si během chůze odříkával tichou mantru: Nejsi dost dobrý. Nejsi dost dobrý. Pokud se dokáže kontrolovat, možná se jednou nebude muset následně stahovat do temnoty. Ale právě teď, ve stínech, měl oči zavřené a jeho tváří přešel úšklebek při představě bolesti, která na něj čeká během příštích několika týdnů. Tolik osamělých dní a nocí, na které se mohl těšit. A tak se stalo, že byl zaskočen, když jej někdo oslovil.

„Profesore Snape, šťastné Váno…“ hlas umlkl, tón se změnil ve zmatený. Po chvíli ticha opět pokračoval. „Severusi, jste v pořádku?“

Severus šokovaně otevřel oči. Málokdy jej někdo oslovil, obzvlášť při těchto setkáních. Kdykoli spolu hovořili, pokaždé měla onen výraz, který jeho otec nazýval „jelen přistižený světlomety“. Dnes nicméně, když se na ni jeho oči zaměřily, zjistil, že se nejedná o tento případ. Zdála se být klidnější než obvykle, a pouze lehce nervózní. Zaznamenal poloprázdnou sklenku vína v její ruce a napadlo ho, jestli ji snad nápoj neuvolnil.

Využil hluboké nadechnutí, aby sebral všechnu svoji vůli, a odpověděl očekávaně podrážděným tónem. „Jsem v perfektním pořádku, profesorko Grangerová.“

„Ach! Dobrá,“ pravila, kousla se do spodního rtu a zhoupla se ze strany na stranu na polštářcích chodidel. „Nuže, veselé Vánoce, profesore.“ S tím se usmála, ale neotočila se a neodešla, jak předpokládal. Místo toho jen stála a pozorovala ho.

Severus svraštil obočí a jeho oči se ve zmatku zúžily. „Vám také,“ nabídl, doufaje, že ji to uspokojí. Protože pokud by byl nucen s ní konverzovat, pak by se všechny naděje na rychlé zotavení jeho srdce po vyslechnutí její hry rozplynuly.

Nicméně ona uspokojena nebyla. Stále zůstávala před ním, a jejím jediným pohybem bylo lehké poklepávání nohy a špulení rtu. Pak najednou, jako by si uvědomila trapnost jejich vzájemného postavení, kdy ona stojí a on sedí v prodlužujícím se tichu, mrkla na křeslo vedle něj a hbitě usedla. 

Znovu byl Severus šokovaný a zmatený. Nedokázal pochopit, co ji posedlo, že se takto chová. Toto nejsou její obvyklé způsoby, to je jisté. Během těch šesti let, co byli kolegové, se nikdy neposadila vedle něj, ani neprojevila snahu s ním mluvit, pokud to nebylo nezbytně nutné. Zjistil, že nemůže dělat nic jiného, než čekat a nechat ji vyjevit její záměr.

Jak seděli, mlčení mezi nimi se prohlubovalo. Byla tak blízko, že mohl cítit její život, teplo a vůni vyplňující prostor vedle něj.

V izolovaném rohu místnosti ticho pomalu těžklo. Seděli vedle sebe, velmi si navzájem vědomi své blízkosti, nevědomky sdílejíce myšlenky. Oba přemýšleli nad nepopiratelnou trapností situace, ale v prostoru mezi nimi rostla jasná touha a napětí.

To jistě ne, pomyslel si.

Zmateně sledoval, jak na stolek poblíž odložila svou klenku vína a složila nervózně ruce do klína. Od chvíle, kdy se posadila do křesla, na něj ještě nepohlédla. Vypadala, že ji zaujal nějaký bod na druhé straně místnosti, ztracená v myšlenkách. Stejně jako když stála nad ním, opět vyšpulila spodní ret a okusovala jej, zase poklepávajíc nohou o podlahu.

„Profesorko Grangerová?“ řekl nakonec, neschopen vydržet to mučení tichem. Oči měl plné otázek.

Hermiona se prudce nadechla, jako by ji jeho hlas vytrhl z rozjímání. Zalétla k němu zrakem a na tváři se jí mihl malý úsměv, když mu věnovala drobné pokývnutí a opět usadila oči na onom nahodilém bodě na druhém konci místnosti.  

Když její hlas konečně ticho protrhl, byl velmi tichý a jemný. „Velice jsem si užila vaši esej v minulém čísle  Ars Alchemia.“

Hermioniny oči se na něj upíraly.

Severus mohl vidět, že se jej mlčky ptá, zda akceptuje zvolené téma. Zaplavila ho úleva; akademické debaty zvládal snadno. Věnoval Hermioně malé pokývnutí na schválení směru hovoru, načež se ona usmála a trochu škádlivě dodala: „Ačkoli si nemyslím, že Mistr Wafting má dostatek duševního potenciálu, aby pochopil, že jste nejen zpochybnil jeho zdravý rozum, ale otevřeně ho zesměšnil. Bylo to velmi dobré. Nemyslím, že jsem kdy četla esej, která by mě pobavila víc.“

Severusovo chápání světa a ženy sedící po jeho boku se v tu chvíli posunulo. Vše bylo v jednu chvíli matoucí a zároveň vzrušující. Ona nejen že četla jeho esej, ale také pochopila jeho malé žerty. Až do této chvíle nikdo nezaznamenal, že se onomu muži vysmíval. Veškeré reakce, které dosud obdržel, byly k uzoufání pochlebovačné. Až k nevíře uchvácený nečekaně pocítil, jak mu rudnou tváře. V zoufalé snaze dostat pod kontrolu vlnu emocí, díky nimž mu srdce v hrudi divoce bilo, vyslal jejím směrem malý, ironický úsměv a odpověděl stejně tichým hlasem: „Věřím, že vy a já jsme jediní, kdo to pochopil. Byl jsem velice zklamaný, že ostatní Mistři lektvarů zřejmě nevlastní tak bystrou mysl. Čtete často lektvarové časopisy?“

„Čtu. Lektvary byly vždy předmět, který jsem si užívala, konkrétně pro jejich základní podstatu, kdy se kombinuje esence jejich vlastní magie s přírodní s cílem vytvořit neuvěřitelné směsi. To mě oslovuje.“ Zhluboka se nadechla, a když nadšeně pokračovala, všiml si jiskry v jejích očích. „Jak podivuhodné věci mohou být stvořeny bez hůlky v ruce. Vždy jsem milovala rozmanitost a intimitu vaření. Lektvary mohou být zároveň jemné i silné, plné jednoduchosti, ačkoli na druhou stranu neuvěřitelně komplexní.“

Na okamžik se odmlčela, než dodala sarkastickým tónem: „Ode mne to zní docela ironicky, že? Od hůlkou mávající profesorky kouzelných formulí. Zjistila jsem, že i když miluji formule, ve kterých jsem – mohla bych dodat – docela dobrá, v podstatě se opravdu jedná o přehršel pošetilého mávání hůlkou. Ke svému osobnímu potěšení jsem zjistila, že lektvary jsou podstatnější, než jakýkoli jiný předmět.“ Hermiona se lehce zasmála.

Severus usrkl z pohárku ohnivé whisky. Pohyby měl ostré a kontrolované, jak se snažil za každou cenu zůstat v klidu a přirozený. „Vskutku. Lektvary byly vždy mojí vášní. Během let jsem zjistil, že je to jediný obor dostatečně komplexní, aby udržel moji neutuchající pozornost. Fyzický proces vaření, přípravy ingrediencí, testování a studování nových lektvarů, to vše mě uchvacuje. Stačí několik hodin a pár jednoduchých přísad, a můžete stvořit silné, život měnící lektvary… Je to opojné.“

Při úsměvu vypadaly Hermioniny oči přemýšlivě. Znovu promluvila tichým a upřímným hlasem. „Pamatuji si vaše nadšení. Vždy jsem si užívala to absolutní zaujetí, které z vás vyzařovalo při ukázkách vaření ve třídě. To byl důvod, proč jsem vždycky věděla, že ve vás je něco víc, než ta strašidelná osobnost. Mohla jsem to vidět, když jste připravoval lektvary.“

Uchechtl se, neočekávaně pro oba, a Hermina upadla do překvapeného ticha. Svá předchozí slova pronášela s neochvějnou laskavostí. Toto byla opravdová a upřímná Hermiona, s nepatrnou dávkou hravosti, a on si nemohl pomoci, ale byl potěšen. A v tom potěšení mohl zase jednou cítit své srdce, jak se přetváří, ale tentokrát to nebylo její hudbou, ale jejími slovy, jejím úsměvem a její sladkostí.

S pozvednutým obočím a úšklebkem pevně umístěným na tváři odpověděl: „Něco víc ve mně? Takže jste mě odhalila, jak vidím. A opět věřím, že jste nejspíš jediná. Ostatní vidí, co chtějí, ne co je skutečné.“

Hermiona přikývla, náhle vážná. „Vždy tomu tak bylo, Severusi, a stejně tak u mne. Navždy budu Hermiona Grangerová: knihomolka, vševědka a kamarádka Harryho Pottera. Jako bych byla pouze to.“ Poslední slova nesla nádech výsměchu.

Severus pochopil. Intelektuálně zaměření jedinci jsou často vnímáni jako předmět, nebo součást svých vlastních úspěchů, ale nic víc. Pro většinu lidí mají malou, ne-li žádnou hodnotu mimo jejich znalostí a práce. Ve skutečnosti si byli velmi podobní. Náhle, s pocitem, že možná nalezl spřízněnou duši, se odhodlal říct: „Hermiono, co vy vidíte ve mně, když vařím, vidím já ve vás při vaší hře. To je vaše vášeň.“

„Ach,“ vydechla a její líce se rozkošně zabarvily. „Dostal jste mne. Miluji hraní, ačkoli je mi téměř špatně pokaždé, když mě Minerva vyzve.“

 „Ano, já vím,“ odpověděl s malým přikývnutím.

A jako by Minerva četla Hermioniny myšlenky, oba ji zaslechli dotazovat se, zda někdo neviděl Hermionu.

Hermiona si povzdechla a pozvedla svoji sklenku vína. „No, to jsem já. Předpokládám, že bych za ní měla jít,“ řekla a vstala.

„Budete pro ni dnes večer hrát?“ otázal se.

Malou chvíli Hermiona Severuse sledovala, vážně zvažujíc jeho otázku. Její oči se na něj upřely, když tichým, spikleneckým hlasem odpověděla. „Ne, nemyslím si, že pro ni dnes večer budu hrát, Severusi.“

Severusovi poklesl žaludek. Jakkoli jej ta hudba rvala na kusy, být jí tak neočekávaně zbaven byl šok, obzvlášť po rozhovoru, který s ním Hermiona vedla, a po zjištění, že pro něj znamená mnohem víc, než si kdy představoval. Neuvědomil si, jak moc pro něj ta hudba znamená, jak moc ona znamená pro něj, až do této chvíle. Jeho tvář povadla; takové bylo jeho zděšení, že se ani nesnažil zakrýt smutek nad jejím rozhodnutím.

„Severusi,“ zašeptala Hermiona a volnou ruku položila na tu jeho. Její úsměv byl jemný a oči měla plné nekonečné něhy. „Pro ni ne. Pro ni jsem hrála už příliš dlouho. Dnešní noc budu hrát pro tebe.“ Její úsměv se prohloubil a oči se leskly neprolitými slzami, znamením, že také cítí hloubku emocí procházející mezi nimi; poté pokračovala: „Ty mě vidíš. A já myslím, že je čas ukázat ti ještě další věc.“ Pak, s roztřeseným nadechnutím, svolala poslední kousky odvahy a vložila mu malý polibek na tvář. Když se odtáhla, jejich oči se potkaly. Měla na tváři hravý úsměv, když mu rychle stiskla ruku a šla vstříc Minervě, čekající u klavíru.

Tyto Vánoce, když seděl ve svém křesle a naslouchal Hermionině hře, nebyl Severus smutný nebo naplněný strachem z dlouhých, osamělých dnů, které jej čekají. Naslouchal tónům klavíru, jednoduché melodii, a byl překvapen, že hudba je doprovázena krásným, jasným hlasem.

Hermioniným hlasem.

I loved you once in silence and mis'ry was all I knew…

A jak zpěv pokračoval, namísto tonutí v zoufalství zlomeného a osamělého srdce, o letošních Vánocích dokázal, možná jen jedinkrát, vykřesat naději na něco trochu většího.

Trying so to keep my love from showing,
All the while not knowing you loved me too.
Yes, loved me in lonesome silence;
Your heart filled with dark despair.
Thinking love would flame in you forever,
And I'd never, never know the flame was there.
Then one day we cast away our secret longing;
The raging tide we held inside would hold no more.
The silence at last was broken!
We flung wide our prison door.
Ev'ry joyous word of love was spoken.

Zatímco v tichosti dohrávala zbytek skladby, vyhledala Hermiona očima temný kout místnosti a muže ukrytého ve svém křesle. Dokázala rozeznat úsměv, který se mu chvěl na rtech. A když skladba dozněla, otočila se k němu zcela. S rozmarně se třpytícíma očima sledovala, jak se vztyčil a vykročil přes místnost. Nechtíc k sobě přitahovat pozornost, začala Hermiona tiše hrát vánoční koledu. Zanedlouho zacítila lehký dotek chladných rtů na uchu a tichý, chraplavý hlas, šeptající: „Pro mne?“

Nepřerušila svoji činnost, soustřeďujíc se na noty písně, když přikývla, nepřestávajíc se usmívat.

„Myslíš to vážně? Upřímně?“ otázal se, téměř zoufalý potřebou to vědět.

Opět přikývla.

Slyšela jej téměř nepostřehnutelně vydechnout, a pak jí do uší vstoupil jeho chraplavý hlas, zatímco jeho dech jí lechtal citlivý krk. „Tak dobrá… Má drahá, dovolíš mi doprovodit tě domů?“

Hudba náhle zmlkla a všechny hlavy se otočily směrem k nepravděpodobné dvojici u klavíru.

Hermiona pohlédla na Severuse a plaše přikývla na souhlas. Natáhl k ní ruku a nasměroval ji z místnosti.

Když kráčeli tichými školními chodbami, ruku v ruce, řekla: „Uvědomuješ si, že o nás právě teď všichni mluví, viď?“

„Vskutku,“ odtušil s úšklebkem.

„A nevadí ti to?“ Otočila se tváří k němu, zastavujíc jejich postup.

„Hermiono, pochopil jsem správně, že si přeješ…“ odmlčel se ve snaze najít správná slova, „… že si přeješ být mou?“ Tvář měl vážnou a pohledem těkal mezi jejíma očima a rty.

„To byla hlavní myšlenka,“ přiznala nervózně.

„A miluješ mě?“ Jeho hlas byl stále vážný.

S dokořán rozevřenýma očima a pádícím srdcem upřímně odpověděla. „Ano. Celé roky. A miluješ ty mne?“

„Roky,“ ujistil ji.

„Navždy?“ naléhala, zatímco jejich oči se vpíjely jedny do druhých.

„To by šlo zařídit,“ zachraptěl, a přitáhl si ji k prvnímu z mnoha polibků.

Když se toho večera vracel sám do svých komnat, věděl Severus, že neexistuje žádný důvod, pro který by nechal Hermionu odejít. Pokud bude souhlasit, viděl to na jejich svatbu ještě před Novým rokem, a pak už nikdy nebude muset být odloučen od hudby a ženy, která jej tak zasáhla.

***

Nevím, zda existuje oficiální překlad písně „I loved you once in silence“, takže Vám mohu poskytnout pouze svůj neumělý překlad, značně vylepšený Lupininou rukou:

Kdysi v tichosti jsem tě milovala a znala jen utrpení...
Celou dobu snažila se lásku svou zadržovat,
já nevěděla o tvém citu ke mně.
Ano, milovals mne v osamělém tichu;
srdce jsi měl temné beznaděje plné,
v domnění, že navždy v tobě bude hořet plamen lásky.
A já nikdy, nikdy nepoznala, že tam plane.
Pak jednoho dne jsme odmítli naši touhu zatajovat;
tak prudký příliv bychom v nás již neudrželi.
To ticho bylo konečně zlomeno!
Rozrazili jsme dokořán dveře svého vězení.
A každičké radostné slovo lásky bylo řečeno.