Preklady fanfiction Harryho Pottera

Merry Christmas Mr Malfoy

Autor:          Emerald-Kisses      

Preklad: Patoložka

Beta: Gift

Originál: http://www.fanfiction.net/s/4676920/15/Merry-Christmas-Mr-Malfoy

Rating: 16+ 

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánovi Medkovi, ktorý túto ságu preložil do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní Emerald-Kisses, ktorá napísala tuto fanfiction. Tento preklad je vytváraný len pre duševné obohatenie, nie pre obohatenie finančné. Napriek tomu je kopírovanie a prípadné porušovanie autorských práv ilegálne.  

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Kapitola 14

Ve slovech ztraceni

„Záleží mi na tobě."

Místnost naplnilo hrobové ticho, tak hrobové, že to bylo téměř k zalknutí. Vzduch ztěžknul, jak se napětí zvyšovalo, a když zmatek a rozpaky pohltily jejich těla, bylo dýchání skoro nemožné.

Hermiona se rozkašlala suchým kašlem, tělo se jí prudce chvělo, když si přiložila ruku k ústům ve snaze zastavit ty zvuky. Naneštěstí to nebylo k ničemu.

Sotva dvě vteřiny po Dracově prohlášení si Hermiona Grangerová tiskla žebra hlasitě se zvedající smíchem, který přemáhal celé její tělo. V očích měla slzy, stékaly jí po tvářích, když se zapírala o dveře, neschopna uvěřit slovům, která blonďák pronesl.

Tohle musel být ale chorobně hnusný žert…

„Och… och Bože… Malfoyi… to se tedy povedlo… tohle je vážně dobrý vtip,“ řehnila se, téměř na kolenou, celou postavu bezmála zhroucenou smíchem.

Zuřivě si otírajíc slzy smíchu, pokračovala se štkavými zvuky veselí, protože jí celá ta situace připadala každou vteřinou více a více komická.

Bylo zhola nemožné, aby se o ni Draco Malfoy zajímal. Jednoduše nebyla tím typem osoby, o které míval zájem. Takže jeho prohlášení muselo být míněno sarkasticky a řečeno se záměrem šokovat, spíše než vytvářet humornou atmosféru.

Alespoň tomu tedy věřila…

Zcela nalepená na dveře, ztěžka oddechujíc, přidušeně vyhekla: „Propána, Malfoyi… kde na světě jsi přišel na něco tak…?“ Slova jí odumřela na rtech, když se její oči setkaly s jeho.

Ticho se okamžitě plnou silou vrátilo, aby potýralo jejich těla, když se jí srdce rozbušilo v hrudi. Tentokrát neměla v očích smích, tělo se jí neotřásalo veselím a slzy, které hrozily, že prolije, nebyly štěstím.

Jeho tvář byla prázdnou maskou vytesanou z kamene, rty pevně sevřené, pleť napjatá – strohá fasáda v protiváze k emocím, které v něm zuřily. Kdyby nebylo jeho očí, byla by dokonalá.

Až na to, že v těch očích viděla všechno.

Bolest, žaludek svírající bolest, smísená s rozhořčením a hněvem, učinila jeho oči tmavší než kalená ocel.

Cítila, jak její tělo ve spěchu opouští všechen vzduch, jak vina zahltila její mysl.

Co to jen provedla…?

„Malfoyi… ty… tys mluvil vážně, viď?“ zašeptala, vyděšená možnou odpovědí.

S vinou, s tou mohla žít, ale byl to strach, který právě zničil všechny naděje, které kdy měla… a všechno kvůli takové strašlivé chybě.

Zvolna sklonil hlavu, udržuje svou masku bez poskvrnky, bojoval s tím, aby jí neposkytl ani zdání tušení jeho emocí. Nemohl by sám se sebou žít, kdyby jí dovolil vidět… kdyby jí dovolil poznat, jak se cítí. Zejména poté, co právě zcela jasně vyjevila své vlastní city.

„Och, Bože,“ zašeptala, postavila se zpříma, oči doširoka rozšířené šokem. „Och můj Bože,“ zopakovala s pobledlou tváří, bezděčně popošla o krok vpřed, s rukou nataženou, jako by byla připravena dotknout se ho a poskytnout mu útěchu. „Malfoyi… já… já jsem…“

„Nedělej to.“

Slova krátce odsekával, ale bez zbytečné popudlivosti, hrubého sarkasmu, kterým býval Draco Malfoy tak jedinečně identifikovatelný. Vystrašilo ji to, žaludek se jí bolestivě stáhl, když si pomalu uvědomila nevyvratitelný následek svého jednání.

„Ať tě to ani nenapadne,“ prohlásil, hlasem tichým v už tak ztichlé místnosti, jako vítr skučící někde daleko.

Učinila další krok vpřed, vůbec si neuvědomujíc ten mimovolný postup, nejsouc si vědoma, že ji její akce pomalu přivádí blíže k němu. Dokonce netušila ani to, co má v úmyslu udělat, až se k němu dostane. Všechno, co věděla, bylo, že chtěla vzít jeho tvář do dlaní a utěšit ho.

„Ne,“ odpověděla tiše. „Já… udělala jsem chybu… Och Bože, jsem tak…“

„Není to tak, jak si myslíš!“ vyštěkl, lež jasně patrná v jeho očích, v ochranném postoji, který zaujal.

„Co… co tím myslíš?“ Stáhla ruku, sledujíc ho s údivem a zmatkem.

Tenze místnosti se snížila, rychle nahrazena rozpačitostí, když se jeho tváře pokryly červenými skvrnkami, zřetelně kontrastními se světlými, zlatavými hlasy. Vrazil si ruce do kapes ve snaze vypadat uvolněnější a více v pohodě, než se ve skutečnosti cítil.

„To… Záleží mi na tobě jen proto, že jsi… jsi známá. Přítelkyně… a když přátelům ubližují, tak to vůbec není vtipné,“ připustil tiše, přestože na něj jeho svědomí ječelo za tu očividnou lež.

Do jejích tváří se vrátila barva, když do sebe tu lež nasála, důvěřujíc každému slovu, protože teď už jeho oči nevyprávěly jiný příběh. „Och… Och! Ano… ano, naprosto to chápu. Tolik mi záleží na Ronovi a Harrym, dokonce i na Ronově rodině, a přesto s nimi nemám nějaký určitý vztah,“ napůl vykoktala, pokoušejíc se v rozhovoru opřít o nějaký pevný bod.

Draco zvolna přikývl a otočil hlavu na stranu, odmítaje nechat ji pohlédnout přímo do jeho očí. Nemohl jí dovolit, aby viděla tu surovou bolest, ryzí agónii, která ho pomalu požírala zaživa.

Vysmála se mu…

Přiznal se jí, nepříliš dokonale, že mu na ní záleží, a ona měla tu drzost se mu vysmát. Byla to tak hrozná, mučivá bolest, jakou ještě nikdy nezažil.

„Je to platonické,“ prohlásil, ve snaze jednat spíše zmateně, než ublíženě, aby dokázal udržet svou masku. „Je to… je to starost o přítele.“

Přikývla, zašmátrala, aby našla něco, co by uchopila rukama a zabavila se, jak s ní vina začala otřásat. „Jo… jasně, chápu,“ odpověděla tiše. „Cit… který máš vyhrazený pro přítele. Myslím tím… vím, že nejsme nejlepší přátelé, ale, no, po tom čase, který jsme spolu strávili, myslím, že bychom mohli být přáteli.“

V určité chvíli by ho opravdu zajímalo, jak by bylo možné, aby jediné zpropadené slovo přinutilo jeho srdce krvácet. Ale teď, poté, co se mu vysmála do tváře a pak ho nazvala přítelem, konečně pochopil, proč se jeho srdce právě rozpadlo na kusy.

Sotva před hodinu mu došlo, že mu na Hermioně Grangerové hluboce záleží, a to více než jen jako na přítelkyni. Něco na ní bylo. Něco na způsobu, jakým se usmívala, jakým chodila, jak mluvila, na něj přímo ječelo. A on se cítil tak neuvěřitelně poctěný pokaždé, když se pousmála jeho směrem. Jeho srdce se pokaždé úzkostlivě zachvělo, když na její úsměv myslel, na její rozzářenou tvář. A jeho žaludek sebou příjemně škubnul každou vteřinu, kdy si vzpomněl na způsob, jakým se smála, když si hráli ve sněhu.

Něco na Hermioně Grangerové bylo, ano, a jemu se to líbilo. Moc se mu to líbilo.

Uvědomil si, že mu na ní záleží. Hluboce mu na ní záleží a nechtěl, aby kdokoliv zničil úsměv na její tváři. Chtěl ji ochránit před nebezpečím světa, držet ji v náručí a v bezpečí na věčnost. Chtěl se vrátit v čase a ochránit ji před mučením jeho tety, postavit se své rodině a nepřátelům a zabránit Hermionině bolesti.

Chtěl ji milovat a pečovat o ni, moci bez obav pohladit její tvář, smát se s ní, aniž by se toho bál, chtěl jí říct, že mu na ní záleží bez ohledu na negativní odezvu okolí a následky.

A ona se mu vysmála.

Zhroutil by se na kolena, jak byla ta bolest příšerná. Chtěl řvát a rozcupovat tu místnost na kousky, vykřičet to všechno a dát jí na vědomí, jak se cítí.

A také ji chtěl líbat, dokud by nevzlykala potřebou.

Pak by se vidělo, kdo by se tu smál.

„Jo,“ zamumlal, „přáteli.“ To bylo alespoň o krůček blíž. „Myslím tím… přátelům na sobě záleží a bojí se o sebe a…“ Najednou byl zmatený, červeň na jeho tvářích ztmavla a on se zcela odvrátil. Nevěděl proč, ale cítil se tak zahanbený, připravený a svolný k tomu jí náhle vyjevit své city.

Zatraceně… vždyť on ani zcela nerozuměl tomu, co k ní cítí. Všechno, co věděl, bylo, že ho děsilo byť jen pomyslet na to, že by stanula venku v té zuřící vánici. Nedokázal by snést myšlenku, že by tam někde ležela zraněná…

„Takže… tedy… viděla jsi McGonagallovou?“ Musel se zbavit toho napětí, zbavit se toho zahanbujícího vzplanutí. Ona očividně jeho city neopětovala, což činilo celou situaci ještě trapnější.

„Ano,“ odpověděla a sehnula se, aby si vyzula botu, každý pohyb zdlouhavý, jako by se fyzicky potřebovala vysvléknout z jedné vrstvy napětí za druhou. „Nepotěšila jsem ji. Strhla mi patnáct bodů, ale byla ráda, že jsem v pořádku. Také chtěla, abychom hlídkovali na koleji, a asi za hodinu je všechny přepočítali.“

„Ale to už udělala sama,“ odpověděl Draco ve snaze předstírat nezájem a uvolnění v okamžiku tohoto naprostého psychického mučení.

„Slyšela jsem,“ odvětila Hermiona a s obtížemi si vyzula i druhou botu. „Avšak, jak řekla, dá každému časový limit, do kterého musí být na své koleji. A sčítáním se ujistíme, že je každý tam, kde má být. Dala mi seznam studentů a všechna hesla.“

Draco přikývl, neposlouchal, ale sledoval ji koutkem oka. Jak mohla reagovat tak klidně, po tom co řekl? Jak se mohla chovat, jako by se nic nestalo? Bolelo to… bolelo to víc, než by chtěl uvěřit… obraz její vysmívající se tváře byl navždy vepsán v jeho mysli.

Nevěděl, co víc chtěl v ten moment udělat – proplesknout ji nebo políbit?

„Nechceš… nechceš horkou čokoládu?“ zeptala se, jako by byla nucená něco říct, aby prolomila to ticho. „Měla jsem v plánu… no… nějakou dělat. Byla tam příšerná zima… myslím tím… ohřívací kouzlo sotva stačilo na cestu zpátky.“

„Ne, díky.“

Zněl tak odměřeně. Píchlo jí u srdce, když ho slyšela mluvit tím tónem, jako by mu z duše vysáli všechny emoce a nahradili jeho mysl a tělo prázdnou schránkou.

S potřebou jednat, dostat se od něj a přemýšlet, přešla do kuchyně a začala vyndávat různé nádobí a přísady na horkou čokoládu. Všechen ten hluk a pohyby ji dostatečně rozptýlily a poskytly jí čas nutný na přemýšlení.

Viděla do něj… viděla skrz jeho lži. Jeho oči jí pověděly všechno.

Záleželo mu na ní, ale ne jako na přítelkyni. Viděla, jak jeho tělo ztuhlo, když to slovo zmínila, viděla, jak jeho oči ztmavly v agónii, když bylo to jediné osudové slovo proneseno.

Chtěl něco víc… něco, o čem si nebyla jistá, že mu byla připravená dát. Zatím.

Když se voda začala ohřívat, uvědomila si, že mu ublížila. Lítost se rozproudila jejím tělem a ona zjistila, že musí mrkat v obraně proti slzám, protože se její srdce začalo lámat.

On se jí vyznal… a ona se mu vysmála.

Hermiono Grangerová, ty jsi ale příšerná, krutá mrcha, vynadala si.

Ruce se jí třásly, když nabírala čokoládovou směs, pečlivě přidávajíc to správné množství mléka do hrnečku ve chvíli, kdy se voda začínala vařit.

Byla odporná osoba. Vysmála se mu, protože jí řekl, že mu na ní záleží. Bože… co to jen udělala?

„Dra…Draco,“ pronesla přidušeně, vyslovujíc jeho křesní jméno úplně poprvé. Cítila, jak se na ni otočil, ale nebyla si vědoma, jestli to bylo šokem nebo rozpaky. „Já… mrzí mě to.“

Slyšela, jak se pohnul, cítila jeho žár na svých zádech a neodporovala, když se natáhl, dotkl se jejího ramene a otočil ji tak, aby mu stála tváří v tvář. Ale ona se na něj nepodívala.

„Kvůli čemu?“

Bezhlesně civěla někam za něj, neschopna přijít na to, jak se mohl zeptat právě teď na tak pitomou otázku. „C…co? Netvrď mi, že jsi tak natvrdlý, že jsi stěží zachytil, co jsem předtím udělala?“

Jeho masku prolomil smutný úsměv, šedé oči se ve světle jemně zatřpytily. „Vím, co jsi udělala,“ zamumlal, než se jeho tvář znovu zvolna zatvrdila. „Viděl jsem tě… sledoval tě… a všechno, co dokážeš říct, je, že je ti to líto?“

Dívala se, jak se jeho výraz mění, hrubne v kámen, když se všechen ten žal ztratil v bolesti a zuřivosti. Ublížila mu a on to nenechá jen tak být.

„Mrzí tě to? Mrzí tě, že ses mi vysmála do obličeje? Mrzí tě, že jsi vtipkovala o něčem tak vážném? Mrzí tě to?“ vyštěkl, oči ztmavlé vztekem. „Já ti řeknu, že mi na tobě záleží, že jsem se o tebe bál, a ty se mi zatraceně vysměješ. A myslíš si, že to nějaká lítost spraví?“

„Já…“ Spolkla své obavy, vědouc, že jediné cesty, jak před ním obstát a dopřát mu, aby se cítil lépe, je vrátit mu jeho hněv svým vlastním. „Co chceš, abych řekla? Co očekáváš, že udělám? To tys byl vždycky jako kámen. Choval ses, jako bychom nebyli víc než známí, lidé, kteří byli nuceni se znát, protože je donutili spolu žít. Nikdy jsi mi neprojevil žádnou emoci kromě zášti a nenávisti. Takže je jasné, že pro mě bude šok, když mi řekneš, že ti na mně záleží.“

„Žertovala jsi o mých citech,“ vyplivl a uchopil ji pevně za ramena. „Vysmála ses mi do obličeje. Řekla jsi, že je to zatracený, dobrý vtip!“

„A co ode mě čekáš?“ zakřičela na něj, zabodávajíc do něj prst. „Očividně jsem byla přesvědčená, že to byl vtip. Zatraceně, dokonce i v posledních několika dnech jsem si myslela, že jediným důvodem, proč ses v mé blízkosti usmíval, bylo, že jsem prostě něco řekla. Ne proto, že jsem byla zábavná. Myslela jsem si, že se směješ tomu, co děláme, ne proto, že jsi to dělal se mnou!“

„Cože? Takže prostě nemůžu být šťastný jen proto, že jsem s tebou? Nemůžu si užívat naše rozhovory? Musím ti ukazovat jen opovržení?“

Konvice začala pískat. Což byl zvuk, který sotva registrovali.

„Bylo by od tebe milé, kdybys projevil trochu starosti častěji!“

„Proč? Proč bych se měl zatěžovat, když všechno, co na to povíš, je, že se mi vysměješ do tváře?“

„A co ta pusa, co?“ vyjekla, zacházejíc na zakázaného území, odhodlaná udělat z toho muže šaška. „Byl jsi upřímný, když jsi řekl, že to byla ta nejmizernější pusa, jakou jsi kdy zažil?“

„Zatraceně dobře víš, že nebyl!“ křičel na ni, zapomínaje na pravidla, zapomínaje na všechno kromě té nedůtklivé ženy před sebou, která mu brnkala na nervy. „Chceš pravdu? Pořád jsi mě tím štvala. Líbilo se mi to. Ten podělanej polibek se mi líbil. Líbilo se mi, co jsem cítil, když jsi byla pode mnou, způsob, jakým jsi mi to oplácela, jak ses mi zřítila do náruče a nechala mě tě líbat. Líbilo se mi to kurva moc!“

Ztěžka polkla, jak z jejího těla vyprchal všechen hněv. Stud zbarvil její tváře do ruda a ona se najednou neklidně ošila. „A jak mám vědět, že mi říkáš pravdu teď?“ zašeptala, obávajíc se odpovědi.

„Seru na tebe, Grangerová,“ vyplivl a odtlačil ji pryč od krbu. „Nevěříš mi, když lžu, a nevěříš mi, ani když říkám tu posranou pravdu. Smrtijed skrz na skrz, co? Nemůžeš mi věřit proto, co udělal můj otec. Jsi stejná, jako všichni ti podělanci tady. Škoda jediné vteřiny, kdy bys mým slovům věřila, co?“

Věděla, že se jen vymlouvá, aby to využil pro další hádku a vyhnul se tak diskuzi o tom polibku. Věděla, že její tváře nebyly červené jen z toho hněvu. Cítila, jak se jeho tělo mimovolně chvěje proti jejímu, když se jí dotýkal. Viděla, jak se jeho oči rozbouřily chtíčem, když si vzpomněl na ten polibek.

Ignorujíc pištící konvici, zavřela oči, snažíc se o zdání příčetnosti, než udělá to, co chtěla. Posbírala tolik kuráže, kolik jen dokázala, zahnala veškerý negativismus, ztěžka polkla a pak na něj pohlédla.

Byl tak atraktivní i přes to rozlícení. Temný anděl, nádherný ďábel, oslnivý démon poslaný, aby ji mučil smyslností a potřebou. Byl přesně takový, jakého ho potřebovala… jedinou věcí, kterou hledala od té doby, co si dokázala vzpomenout…

Sevřela své chvějící se ruce do pěstí, zhluboka se nadechla a zamířila k muži u krbu.

Třásla se, když se přesunula k němu a natáhla se, aby dlaněmi obemkla jeho tváře.

Jeho oči naplnilo překvapení, když na ni shlédl a ona se zakousla do rtu.

Teď nebylo cesty zpět…

„Děkuji ti, že ti na mně záleží,“ zamumlala, než sklonila jeho hlavu ke své a přitiskla své rty na jeho.

Nemohl se pohnout, nemohl dýchat, když ucítil její hebké rty přimáčknuté na svých. O tomhle snil, představoval si, že se to znovu stane, ale nikdy by si nepomyslel, že by snad opětovala jeho city. Ztuhl, srdce mu bušilo do žeber, neschopen udělat cokoliv, vteřinu předtím, než jeho řetěz sebekontroly puknul vedví a všechen šok pominul.

Zavrčel proti jejím ústům, pevně obtočil své paže kolem její postavy, přitahuje si je blíž, jak si nárokoval její ústa v pátravém polibku. Přenechala mu vedení, poddala se mu a z hrdla jí uniklo přidušené zasténání.

Otřel se o její rty, jazykem hledaje vstup do té vlhké jeskyně. Jejich těla jako by stravoval oheň, koupali se v plamenech touhy, zatímco jejich ústa zůstala spojena. Jejich srdce prudce bušila, krev se jim vařila a klokotala v žilách a svět kolem prostě přestal existovat, jak se jejich těly proháněly elektrické jiskřičky rozkoše, dráždíce každé nervové zakončení, posílajíce jejich těla do otáček.

Vzduch ztěžkl vzrušením a ona tiše zakňourala do jeho úst, když vzal její spodní ret do zubů a vsál jej. Její paže se mu omotaly kolem krku, přitahujíce si ho blíž, s nutností být tak blízko, jak jen to bylo možné.

Jeho jazyk vklouznul do jejích úst, zkoumaje každé zákoutí, hledaje každý drobný záhyb, než si podmanil ten její v nekonečném, zuřivém tanci. Ruka našla její vlasy, boříc se do nich, když trhnul její hlavou o něco zpět a drancoval její ústa s každou uncí vášně, kterou cítil.

Tohle bylo to, co chtěla, jak si uvědomila, když se jazykem ovinula kolem jeho. Přesně to, co chtěla – vášeň, chtíč a všepohlcující pocit, že něco ještě víc učinilo tohle všechno lepším. Něco, co sdíleli, co ještě nikdy neprožila s žádným jiným mužem.

Něco jí říkalo, ječelo na ni, že tento polibek nebyl polibkem pouhé fyzické žádostivosti. Byl něčím víc.

A ona chtěla něco víc…

Íííí! Ííííí! Hvííííííííííííízd!

Dál se líbali, jeho ruce cestovaly po její páteři, až prohnětly boky, aby si ji přitiskl k sobě. Jeho rty sledovaly obrys její čelisti, zkoumaly její hrdlo a ochutnávaly tu citlivou pokožku. Hlava jí se zasténáním padla dozadu, její prsty se zabořily do jeho vlasů, aby natlačila jeho rty pevněji ke svému krku.

Hvííííííííízd!

„Co to ksakru je?“ zavrčel do její kůže, nacházeje citlivý bod, kde se její hrdlo setkávalo s klíční kostí.

„Konvice,“ zalapala po dechu, zpevňujíc úchop v jeho vlasech, když se zakousl do té lákavé pokožky. „Nevšímej si toho.“

Jeho ruce právě přejížděly po horní části jejího zadečku, tiskly ji blíže, ve snaze ji mít u sebe, aby jejich těla nedělil žádný prostor. Při tom ji stále líbal na krku.

„Líbej mě,“ zamumlala. Trhnul svými ústy k jejím, líbal ji jako žíznivou ženu. Kousla ho do rtu, otírala se o jeho ústa, zatímco její jazyk sváděl vášnivou bitvu s tím jeho.

Hvíííííííízd!

„Kruci,“ zavrčel do jejích úst, připraven se utopit v dokonalé chuti jejích rtů. Chutnala jako ambrózie a máslový ležák, okořeněná jedinečností, která patřila jen Hermioně.

Sáhl níž, sevřel její zadeček a nadzvedl ji, přitiskl k sobě, obtočil si její nohy kolem svého pasu, zatímco ji dál surově líbal.

„Pane Malfoyi, slečno Grangerová… Och můj…!“

Náhle se oddělili, lapajíce po dechu, oči doširoka rozšířené, když se otočili a spatřili ředitelku McGonagallovou stojící u dveří do jejich věže, zatímco se na pozadí ozýval pronikavý ječivý zvuk.

Dracovy líce hořely řádnou červení a Hermiona jen bezhlesně pohybovala ústy tváří v tvář té užaslé ženě. Draco pak Hermionu prudce propustil, zapomínaje, že je kolem něj obtočená a ona s hlasitým žuchnutím dopadla na podlahu, jen těsně míjejíc kávový stolek a kamenný krb.

Draco se vrhnul vpřed a zvedl ji na nohy, mumlaje rozmanité omluvy, než McGonagallová mávla hůlkou a utnula tak konvici a všechen ten neznámý vřískající zvuk.

No… alespoň, že podporovali mezikolejní soudržnost, pomyslela si, nejistá ohledně toho, jestli jí ta fráze přijde směšná nebo naopak pochmurná.

„Zřejmě bych vás měla pokárat za vaše jednání,“ začala, ještě než se Hermiona zvedla na nohy a bouchla tak Draca do boku, „ale mám na srdci něco mnohem důležitějšího, co je třeba projednat místo toho, že jste zcela ignorovali poplach.“

Hermiona si promnula záda a naposledy letmo pohlédla na Draca, než bude muset čelit profesorce a své mentorce, a pak odpověděla: „Omlouvám se, profesorko… už se to znovu nestane. Já… takže… jaký poplach?“

„No vážně, slečno Grangerová, předpokládala jsem, že o tom budete mít alespoň povědomí,“ mlaskla profesorka netrpělivě. „Byl instalován v průběhu vašeho sedmého ročníku, jako způsob komunikace mezi všemi vedoucími kolejí a profesory, kdyby se sem dostal vetřelec nebo došlo k nepředvídatelné události. Nalézá se jen v hlavních věžích, ředitelně a komnatách učitelů,“ rychle osvětlila, čímž jim dala jasně na vědomí, že se chce vyhnout jakémukoliv ostudnému rozhovoru, jak jen to bude možné.

„Takže, jaký to je poplach?“ zeptal se Draco, ve snaze se co nejdříve znovu vrátit k muchlování s Hermionou. Kalhoty mu byly těsné a nepohodlné, jak se jeho erekce výrazně natlačovala na jeho džíny.

„Zdá se, že se pan Dennis Creevey ztratil. Pan Finnigan a pan Thomas mi právě před chvíli sdělili, že chybí, a vypadá to, že není na celé škole k nalezení.“

„Hledala jste všude?“ zeptala se Hermina, zapomínajíc na bolavá záda a pulzování mezi stehny. Pokud se Dennis vydal do té vánice…

McGonagallová vyndala až příliš povědomý kousek pergamenu. Draco zmateně pozvedl obočí, neboť tu věc ještě nikdy neviděl, avšak Hermiona mnohokrát.

„Pobertův plánek! Jak… jak jste se k němu dostala?“ zeptala se, oči vykulené obavami. „Já… no… pochopte… Jsem si jistá, že to Harry může vysvětlit…“

„Pan Potter mě laskavě zasvětil kvůli zimním prázdninám, čistě pro případ naléhavé události. Nabídl mi jej už na počátku roku, pro případy nouze, a měl za to, že by se mi o prázdninách mohl hodit. Naneštěstí jsem mu musela slíbit, že mu jej, až prázdniny skončí, vrátím.“ Pokrčila rameny, upravila si plášť a odkašlala si. Zřejmě se jí myšlenka na vrácení tohoto hodnotného kousku pergamenu chlapci, který jej jistě využije k nějaké lumpárně, nezamlouvala. „A, jak se zdá, nouzová situace právě nastala, neboť pan Creevey se nikde na mapě nenachází.“

Hermiona se k ní přihrnula, a poté, co se dovolila, převzala mapu z její napřažené dlaně a upřeně se zadívala na drobné tečky. Každý, jak se jevilo, byl na své koleji. Několik učitelů, včetně Prýtové, Kratiknota a Hagrida, se pohybovalo kolem školy a zřejmě hledali ztraceného studenta.

Pomyslela na každou skrýš, každou úzkou chodbu, která ze školy vedla a nebyla na mapě. Pomyslela na všechna ta místa, kde se Dennis mohl nacházet.

„Zkontroloval někdo Komnatu nejvyšší potřeby?“ zeptala se, aniž by vzhlédla od pergamenu.

„Ano. Nenašli po něm žádnou známku,“ odpověděla ředitelka vážně. Za normálních okolností by ji dráždila myšlenka, že nějaký student zpochybňuje svědomitost učitele, avšak toto byla Hermiona Grangerová, hodnotná účastnice na zkáze Lorda Voldemorta, a McGonagallová k ní cítila více respektu, než k jakékoliv jiné čarodějce, se kterou se kdy setkala.

Hermiona si ztěžka povzdechla, cítíc žár, který vyzařoval z Draca, jak se k ní přesunul a udiveně se nahnul nad mapu. Zhluboka se nadechla, přijala do sebe jeho vůni a uzamkla ji v sobě jako zdroj své síly a touhy. Chtěla se prostě otočit a zlíbat ho do bezvědomí.

Kdyby jen před nimi nestála McGonagallová…

Potlačila své vzrušení a zaměřila se na úkol, který měla před sebou.

„Nemyslím, že by se mohl dostat do některé nezanesené chodby,“ prohlásila po chvíli ticha. „Mnoho z nich bylo zasypáno před válkou a další byly zničeny po ní. Nedomnívám se, že by věděl o těch dalších. Mám za to, že už prostě není ve škole.“

„A co neviditelný plášť?“ zeptal se Draco.

„Nemožné. Harry se na mapě vždy objevoval, i pod neviditelným pláštěm.“

„A jsi si jistá, že Potter prostě nebyl defektní?“

Hermiona skousla sarkastickou poznámku. Nikdo kromě ní, Rona a Harryho nevěděl, že Harryho plášť je jednou z relikvií. Mělo to zůstat tajemstvím. Bylo jim jasné, že by lidé klidně zabili pro to, aby si na jednu z nich mohli sáhnout.

„Ano,“ povzdechla si a zvedla hlavu, aby pohlédla na McGonagallovou. „Mluvil někdo s Deanem a Seamusem o tom, co Dennis říkal, než zmizel? Mohlo by nám to pomoci zjistit, kam se mohl vydat…“

„To je velmi dobrý nápad, slečno Grangerová,“ přikývla žena. „Čistě pro případ byste si měli vzít kabáty a hůlky. Možná budeme muset vyrazit do vánice.“

**X**

Bylo to úchvatné. Vskutku pravé mistrovské umění. Nejlepší věc, jakou kdy vytvořil.

Jenže tam nebyl nikdo, kdo by její krásu dokázal doopravdy ocenit.

Dennis si podepřel tvář a znovu pohlédl na ten článek. Pilně ho připravoval, strávil hodiny hledáním dokonalého pergamenu, vhodného inkoustu a správných slov. Vyvolal fotografie s péčí a potřebou, aby vyšly bezchybně. Přeměřil je a umístil do přesně vyznačených otvorů.

Všechno muselo být perfektní.

Všechno bylo znamenité.

Jen kdyby…

„Hej Dennisi, co to tam máš?“

Otočil se a se ocitl tváří v tvář chlapci s tmavou pletí. Jmenoval s Dean Thomas, jak si vybavil, jeden z lidí, kteří bojovali s jeho bratrem.

„Je to… je to článek.“

Proč se s ním Dean vůbec vybavoval? Nikdy s ním nemluvil. Nikdo, kdo byl starší, s ním nikdy nemluvil, kromě Ginny, Harryho, Rona a Hermiony. Jenže Ron poslední dobou neměl náladu. Celý týden před prázdninami byl nasupený a vzteklý.

„O čem?“

O co Deanovi šlo? Požádala ho snad Ginny, aby na něj dohlížel? No vážně, nebyl žádné dítě, které bylo třeba hlídat a rozmazlovat. Bylo mu patnáct, pro Merlina! A za dva měsíce už mu bude šestnáct!

„Prostě vánoční článek. Něco, co pomůže s duchem Vánoc.“ Dean přikývl, když promluvil, jako by rozuměl tomu, co přesně tím Dennis mínil. „Jo, v dnešní době by vánoční atmosféru mohlo ocenit více lidí.“

Dennis se znovu zadíval na obrázek, na způsob, jakým se pár pohyboval a hleděl si do očí, sledoval je hádat se a smát se, tropit žerty i prskat, a cítil, jak se mu zhoupl žaludek.

Chyběl mu bratr… Colin by tohle zbožňoval. Colin by mu řekl, jak krásné to je. Bylo to dokonalé. Nejlepší článek, jaký kdy viděl.

Colin…

„Přál bych si, aby tu byl můj bratr a viděl to…“

Vyšlo to z něj dřív, než vůbec uvážil, co řekl. Deanovy oči zjemněly, a pak se mladík usadil vedle Dennise, ve snaze dostat se mu blíž, až na to, že se obával, co by mladší chlapec mohl udělat.

„To je v pořádku, Dennisi,“ prohlásil tiše. „Jsem si jistý, že to může vidět z místa, kde je. Je teď tvým strážným andělem, hlídá tě, třebaže ho nemůžeš vidět.“

„Vážně?“

Jaká snůška keců. Jeho bratr byl zpopelněn a rozptýlen nad jezerem spolu s ostatními mrtvými. Jediná věc, která zbyla po bratrově existenci, byl obrovský náhrobek, vztyčený k poctě těch, kteří položili svůj život za mír.

Nyní to viděl, obrázek bratra, který se pohyboval, usmíval, mával na něj a v ruce měl další obrázky, které se pohybovaly podobně. Ta fotografie byla umístěna pod jednou, na které byl ztvárněn zubící se, pihovatý muž, jenž vypadal jako menší, podsaditější Ron.

Kdyby to jen Colin mohl vidět…

Bohové… jak jen mu jeho bratr chyběl…

„Já… chci mu to jednoho dne ukázat. Možná… možná až ta vánice utichne. Možná zítra.“ Až na to, že mu to chtěl ukázat hned teď.

„Dobrý plán. Chceš, abych šel s tebou?“

Dennis zvedl k Deanovi hlavu a spatřil v mladých očích obavy. Spatřil pochopení… účast. Ne lítost… žádnou lítost… Dean mu rozuměl.

Ale ne tak, jak mohla Ginny…

„Já… já myslím, že bude lepší, abych šel sám,“ zamumlal Dennis. „Ale i tak ti děkuju.“

„Dej na sebe pozor,“ odpověděl Dean chvilku předtím, než na něj zavolal někdo z druhé strany místnosti. „Kdyby sis někdy chtěl promluvit, tak pamatuj na to, že jsem tady, a Hermiona je tady také.“

Dennis přikývl, když Dean odešel, zatímco stále zíral na ten článek.

Vážně si přál, aby to jeho bratr mohl vidět…

**X**

Poté, co v rychlosti pobrali své kabáty a boty a v Dracově případě mikiny a boty – za což mu Hermiona vyhubovala – se oba studenti i s ředitelkou odebrali do nebelvírské společenské místnosti.

Seamus byl malou pomocí, ale všechno, co jim řekl Dean, jen ještě více naznačovalo, že Dennis odešel. Hermiona odolávala touze na bruneta ječet, bojovala s každým impulzem k hrozbám, zatímco naslouchala jeho myšlenkám a postřehům.

Když společenskou místnost opouštěli, byla Hermiona plná úzkosti a soptila. Dennisovi mohlo sice být patnáct, ale byl na svůj věk hodně malý. Během roku trochu zesílil, ale zřejmě byl předurčen k tomu, aby byl vždy menší než ostatní. Genetika, zřejmě, protože Colin býval podobný.

Když dorazili do Velké síně, kde našli Hagrida, Křiklana a svého učitele Obrany proti černé magii, Eliho Morningstara, shromážděné u vchodu, Draco už bručel a nadával, že bude muset do vánice.

„Nějaké novinky, Minervo?“ zeptal se Křiklan, zatímco si upravoval kabát pohodlněji kolem těla.

McGonagallová si hlasitě povzdechla a díky té únavě vypadala o desetiletí starší. „Z toho, co jsem stačila zjistit, se zdá, že se odvážil vyjít na pozemky.“

„V tom Božím dopuštění?“ vyjekl Eli, zelené oči sršící jasnými blesky. „Kdo se zdravým rozumem by se vydal ven do takové vánice?“

„Ztratil ve válce bratra,“ vysvětlila. „Vypadá to, že vyrobil něco na Vánoce – článek. Jeho bratra fascinovaly fotografie a on mu to chtěl, podle jednoho studenta, ukázat. Domnívám se, že odešel s úmyslem najít památník u jezera.“

„Ale v tomhle počasí se mohl lehce ztratit,“ podotkl Eli.

„To je pravda. A proto jsem přivedla primuse a primusku, aby nám s hledáním pomohli,“ prohlásila McGonagallová s pokývnutím. „Navrhuji, abychom se rozdělili a vydali se hledat na pozemky. Horáci, jdi s Hagridem. Pokud někdo najde Creeveyho, vyšle svého Patrona a všichni se stáhneme zpět.“

„Umrzneme dřív, než ho najdeme,“ zamumlal Draco, nenadšený myšlenkou, že by se měl vydat tam do té vánice. Nenáviděl bouře, i když setrvával uvnitř. A myšlenka jít doopravdy doprostřed toho všeho mu lezla krkem. Zatraceně, bylo to dokonce dost na to, aby dočasně zapomněl na svůj střet s Hermionou, který se odehrál ani ne před dvaceti minutami.

Avšak Hermiona stále cítila to dráždění mezi nohama a pokoušela se mimo tohle všechno uvažovat o svém vztahu s Dracem, teď když k tomu polibku došlo. Nemohla s tím ale strávit moc času, vzhledem k právě probíhající situaci.

„Samoohřívací a štítové kouzlo, Malfoyi,“ protáhla v dokonalé imitaci jeho způsobu vyjadřování, „nás udrží v teple a sníh mimo naše obličeje.“

„Ale předtím jsi tvrdila, že to jen sotva stačilo na tvou cestu z Prasinek,“ podotkl.

„Ano, ale já jsem celou tu cestu opravdu šla. Tohle by nemělo trvat tak dlouho a budeme schopni využít naši plnou sílu.“

„Já…“

„Jestli jste skončil se stížnostmi, pane Malfoyi, rádi bychom se vydali ven a našli chybějícího studenta, který, pokud se nemýlím, ohřívací kouzla nezná,“ vyštěkla McGonagallová, než se prudce otočila na patě a zamířila ke dveřím.

Hermiona popadla Draca za paži a odtáhla zdráhajícího se blonďáka vpřed, následujíc tak učitele. Na chvilku se zastavili, když se dveře otevřely a odhalily tak vířící dopuštění tam venku. Z prudkého větru řítícího se vchodem by promrzli až na kost, kdyby nepoužili ohřívací kouzla.

„Pamatujte. Pošlete Patrona, kdybyste ho našli,“ zakřičela McGonagallová do skučícího větru.

„Nebo kdybyste se zranili či ztratili,“ dodal Eli, blonďaté vlasy měl kvůli větru nakřivo. „Vezmu si východní část Zapovězeného lesa.“

„My dem do mojeho domku,“ prohlásil Hagrid. „Ten malej hoch si moh myslet, že tam bude v bezpečí.“

„Pane Malfoyi, vydejte se ve směru Prasinek,“ nařídila McGonagallová k Dracově neskonalé hrůze. „Slečno Grangerová, chci, abyste šla k jezeru. Vás zná nejlépe.“ Hermiona přikývla, přesně chápala, co tím myslela. Pokud by byl Dennis nalezen u památníku, pak by mohla být jediná, která ho odtamtud dostane. „Já si vezmu západní stranu Zapovězeného lesa.“

„Nech zvednuté štíty a ohřívací kouzla v pohotovosti, a měl bys být v pořádku,“ pronesla Hermiona k Dracovi, když vyráželi do vánice. „Uvidíme se později!“

Než mohl odpovědět, letmo ho políbila na ústa, a pak se odvážila na pozemky a zmizela ve vířící bělosti sněhu. Draco s reptáním a klením zamířil k Prasinkám, štíty na místě ale pokleslý na duchu.

Sněhu bylo hodně, jak si Hermiona všimla, když se jím prodírala. Cítila, jak jí zmáčí kalhoty, ale chlad k její kůži nepronikl. Mávla hůlkou a zvolala: „Protego!“, aby se kolem jejího těla vytvořil štít. Za obvyklých okolností by bylo pro člověka celkem obtížné pohybovat se a udržovat štíty, avšak s lety praxe, a jelikož na ni právě nemířila žádná kletba, to bylo daleko snazší.

Sotva v té bílé záplavě dokázala vidět, vítr jí kvílel kolem uší, oči oslepovaly vločky poletující kolem v překotných, prudkých tanečcích. Pohybovala se pomalu, nebyla v tom ztěžklém sněhu schopná klusat či sprintovat. Dokonce i s ohřívacím kouzlem cítila hrozný chlad.

Jak se proboha mohl Dennis ocitnout právě teď venku, to nevěděla. Dávno už musel ztratit cit v každé z končetin.

Zatímco se přesouvala dál, začala volat jeho jméno v naději, že by ji mohl slyšet a mohl by jí odpovědět. Musela ho najít… byl venku, sám, v chladu, bez jediného přítele na světě, který by mu dokázal pomoci.

Hlasitě zaklela a pak ještě jednou a znovu, jak se vločky snažily proklouznout jejím štítem.

Zatraceně, možná, kdyby Harryho nikdy nepřemluvila, aby začal s Brumbálovou armádou, nic z toho by se nestalo. Colin by byl stále naživu a Dennis by byl ten nejšťastnější kluk ze všech. Nepřemýšlela o všech těch další studentech, kteří mohli bez BA zemřít – v tomto okamžiku ji to nezajímalo. Její myšlenky se zaměřovaly na roztřeseného chlapce, ztraceného uprostřed sněhové vánice.

„Dennisi!“ zakřičela. Hrdlo se jí každou minutou bolestivě sevřelo víc a víc.

Nevěděla, jak dlouho už šla, neměla tušení, kde byla – všechno, co si uvědomovala, byla touha najít ho.

Hlasitě zaklela, zavolala znovu jeho jméno, než jí došlo, že její hlas bere vítr a posílá jej špatným směrem. Odolala nutkání dětinsky dupnout do sněhu a s námahou se vlekla dál, přemýšlejíc o tom, jak dostatečně pozvednout svůj hlas, aby byl slyšet i přes ten divoký vítr.

„To jsem vážně tak pitomá?!“ zeptala se náhle sama sebe, než namířila hůlkou na svůj krk.

Ve vteřině, kdy hůlku sklonila, zaútočil na její tělo vítr. Ona klopýtla a upadla do závěje. Klela a výskala, křičela něco o tom, jak ledový je ten sníh na její kůži.

Zatímco zuřivě reptala, připomněla si, že by Dennisovi měla dávat příklad ve vhodné mluvě, až se dostanou zpět, a tak se postavila, vděčná, že si hůlku nezabodla do krku, když se jí vítr rozhodl sejmout.

„Sonorus,“ zamumlala.

Tentokrát zpevnila paži, když slůvko: „Protego,“ opouštělo její rty, hlas hřímající, ozývající se přes louku i skrz vítr. Usmála se, a zatímco ignorovala chlad, který se zvolna dostával do jejích nohou, se prodírala dál, křičíc Dennisovo jméno.

Musela Dennise najít, musela se ujistit, že je v pořádku, a pak, až se tato strašná situace vyjasní a bude po všem, se může schovat ve svém pokoji a přemýšlet o následcích svého jednání.

Náhle zavrávorala a přistála tváří v hromadě sněhu, jen těsně míjejíc objemnou kamennou sochu stojící sotva stopu od její hlavy. Zaklela, což, jak se zdálo, dělala v poslední době často, převalila se na záda a zahýbala nohou, aby zjistila, co to vlastně zalehla.

Pohnulo se to…

„DENNISI!“

Vrhla se vpřed, popadla jeho tělo a přitáhla si ho blíž, užívajíc své tělesné teplo, aby ho zahřála. Přitiskla si ho k sobě a cítila, jak se násilně třese v jejím sevření, zmítá a vydává tiché zvuky.

Och Bože, vypadal v jejím náručí tak drobný, malý, až jí to ostře připomnělo, jak vypadal Colin v náruči Olivera, když umíral.

Přitiskla si hůlku zpět k hrdlu a hlesla: „Quietus,“ aby tak navrátila svůj hlas na obvyklou hlasitost. Nechala hůlku venku a otočila Dennise tak, aby se na něj mohla podívat.

Jeho kůže byla mrtvolně bílá, téměř průsvitná v tom oslepujícím sněhu, a jeho rty vypadaly zbarvené do modra. Vzala jeho ruce do svých a začala je náruživě třít, ve snaze dodat jeho tělu trochu tepla.

Přes všechen ten vichr jen sotva slyšela, jak dýchá, ale byla ráda, že věděla, že je stále naživu.

Tiše, mumlavě seslala samoohřívací kouzlo přes sebe i chlapce a přitáhla si ho těsněji, aby ho zahřála. Zády se opřela o památník, užívajíc ho tak, aby odstínil alespoň čtvrtinu z toho větrného a sněhového nečasu. Schoulila se do sebe, s chlapcem v náručí, třela jeho tělo a tiskla ho k sobě.

Nakonec zašeptala: „Expecto Patronum.“ Z hůlky vylétla stříbřitá vydra, než plavně odtančila vzduchem, jako by se jí ta prudká vánice ani netýkala.

Nahnula se dopředu, mávla hůlkou a započala tak proces, během kterého bude schopná nahrát svůj hlas, aby jej pak vydra mohla reprodukovat, komukoliv bude vzkaz určen.

„Mám Dennise. Jsme u jezera. Snažím se ho trochu zahřát, než začneme směřovat zpět. Je promrzlý, ale jinak v pořádku. Někdo ať upozorní madame Pomfreyovou na jeho stav. Uvidíme se ve škole, dávejte na cestě zpátky pozor.“ Snažila se být stručná a jasná, přímočará, a také neměla zájem na tom, aby se o ni učitelé na cestě zpět báli.

Nemuseli přece vědět, jak zmrzlý Dennis je, že ne? Ne. Byla si tím jistá a mimoto už se začínal v jejím objetí hýbat, takže se každou minutou probudí, v teple a vzpružený.

Teplo dělalo s tělem zázraky.

„Běž za Minervou McGonagallovou, Horácem Křiklanem, Elim Morningstarem a Dracem Malfoyem. Spěchej, je to naléhavé,“ prohlásila ke svému Patronovi, a pak sledovala, jak vyběhl do sněhového víru.

 „Hermiono…?“

Sklonila hlavu a zjistila, že na ni hledí pár vlídných modrých očí. „Dennisi,“ odpověděl tiše a nahnula se k němu blíž, aby ji slyšel. „Jak se cítíš?“

„Já… já nevím…“ Jeho tvář se zmateně zkřivila. „Já… pamatuju si, že jsem sem došel. Chtěl jsem Colinovi ukázat svůj článek. Byla vážně zima. Pamatuju se, že jsem si chtěl… lehnout. Myslím, že jsem usnul nebo omdlel.“ Rozhlédl se, překvapený zjištěním, že se stále ještě nacházeli v tančící záplavě sněhu. „Jak… jak to, že už necítím žádnou zimu?“

Vnímala, jak se její rty zkroutily v něžném úsměvu, a tak si ho přitiskla blíž. „Samoohřívací kouzlo,“ řekla. „Zahřeje tě zevnitř.“

„Ty… ty jsi přišla, abys mě našla, že jo?“

Odtáhla se, hledíc na to, jak se jeho oči zalily slzami. „Ano, Dennisi, přišla. Všichni jsme se moc báli. McGonagallová, Křiklan, Morningstar, Hagrid a já,“ dodala v odpověď na otázku v jeho očích. „Chtěli jsme tě najít a ujistit se, že jsi v pořádku.“

„Já… neměl jsem chodit ven.“ Tvář se mu zkřivila a připomínala tak obličej pětiletého, který má na krajíčku. „Já… byl jsem tak sobecký… že jo?“

„Och, Dennisi,“ zašeptala, její rysy se s každým slovem zjemňovaly. „Nebyl jsi sobecký. Všichni jsme občas osamělí, zejména během svátků. Vždy je milé strávit je s někým, komu věříme a koho milujeme.“

„Ale…“ Viděla bolest v jeho očích, agónii v jeho srdci, jen se rozskočit.

Nepronesená slova visela ve vzduchu…

Já nikoho nemám…

„Dennisi, od teď kdykoliv se budeš chtít s někým smát, nebo prostě odpočívat a mluvit, přijď do věže a my tě přijmeme mezi sebe. Můžeme se bavit a mluvit, péct, a dělat kupu dalších věcí. Můžeš mi ukázat všechny ty články, které jsi vytvořit,“ bezmála vzlykla, vlastní oči naplněné slzami. „Pamatuj, Dennisi, jsi pro mě jako rodina.“

Jeho ústa se zkroutila do asymetrického úsměvu, úsměvu, který byl chmurný a spokojený zároveň. „Jsi jako moje starší sestra.“

„Ano,“ prohlásila, „vyslechnu tě, když budeš nadávat a stěžovat si, můžeš mě trápit, když budeš chtít, jen už tohle nikdy znovu nedělej. Slibuješ?“

„J…jo.“ Tváře se mu leskly slzami, jeho úsměv se v tom okamžiku zdál veselejší. „Mohli… mohli bychom se sem zítra vrátit… pokud bude venku líp?“

„Jistě. A teď vstaň. Vrátíme se do školy.“

Pomohla mu nahoru, držela ho, když se postavil na vratké nohy a dovolila mu, aby se o ni opřel pro oporu. Obnovila svůj štít, třebaže už nebyl tak výkonný jako před chvílí, protože začínala být vyčerpaná z toho, jak dlouho už předtím to kouzlo užívala.

Jejich posun byl pomalý, brodili se sněhem a asi na půl cesty zpět štít začal ochabovat. Ruka se jí chvěla, hůlku jen sotva svírala v ruce, jak se snažila bojovat s udržením štítu. Její samoohřívací kouzlo také vyprchávalo. To Dennisovo bylo sice čerstvé, ale nebylo silné, zatímco to její už trvalo téměř hodinu.

Nakonec se její kůží začal nořit chlad, štípal ji do masa, když štít spadl. Vítr se prodíral jejími vlasy, oslepoval ji, když skláněla hlavu snažíc se jít dál, odhodlaná dostat Dennise zpět tak rychle, jak jen to bylo možné.

„Za mě!“ zvolala a doufala, že zaštítí alespoň nějaký sníh svým vlastním tělem.

Nehádal se. Většina nebelvírských dobře věděla, že to nemělo smysl. Začínal cítit, jak se kouzlo ztrácí, tu a tam vnímal chlad, jak mu sníh dopadával na tvář. Necítil nohy, prsty měl oteklé a zčervenalé a věděl, že utrpěl omrzliny.

Vyčerpání se do ní zakouslo, snažilo se ji ukonejšit spánkovým stavem. Vítr byl prudký, útočil na ni, jak jen mohl, jako by se snažil odradit ji od návratu do školy. Její oblečení bylo pokryto tlustou vrstvou sněhu, vlasy měla bílé a kůže ji pálila z toho, jak byla ošlehaná větrem.

Byla unavená… tělo ztrhané magickým vysílením, jak se snažila prodloužit trvání kouzla, které nikdy nebylo míněno na tak dlouhé trvání. Žádné kletby na ni sice neútočily, ale štít jí odčerpal příliš energie. K tomu návdavkem ještě snaha o vytvoření štítu dříve toho dne a bylo jasné, že hladina její energie nebyla nijak valná.

Škobrtla, uklouzla po ledovce a cítila, jak se Dennis natáhl a uchopil ji za ruku. Prsty měl zmrzlé, vnímala to i přes kabát. Otočila hlavu a uviděla, jak se zachvěl ve vánici, rty, které už začínaly růžovět, měl znovu zmodralé.

Musela ho dostat zpět…

Se znovuobnovenou silou se vrhla na další cestu sněhem, nutila se k pochodu, vytvářejíc tak cestu, po které jí může mladší chlapec následovat. Sunula se vpřed, s veškerým úsilím, jakého zvládla dosáhnout, zapomínajíc na magii a kouzla. Tohle vyžadovalo naprosté základy, které v člověku zbyly – sílu, odhodlání a sobeckou touhu po přežití.

Nechtěla, aby to jí a Dennise pohltilo, třebaže ji magii připravila o veškerou energii.

„Už jsme skoro tam!“ zvolala, když spatřila mdlá světla hradu, která se před nimi objevila.

„Dobře…“

Jeho hlas za ní zněl slabě, sotva slyšitelně v tom větru, a tak se otočila, právě včas, aby jeho ochablé tělo zachytila, protože znovu podlehl vyčerpání. Zakopla a opětovně se ocitla ve sněhu, nepohodlně přistála na zadku.

Zalapala po dechu, navzdory sněhu se potila a nechtěla nic jiného, než tam sedět a držet Dennise, dokud ji spánek nepřemůže. Mohla by si tam prostě lehnout, v tom měkkém sněhu, a spát tak dlouho, jak by jen chtěla. Kdyby usnula, necítila by pak to štípání chladu…

Prudce otevřela oči, zuřivě zamrkala, aby se zbavila vloček, zatímco si vynadala za to, že málem usnula. Opatrně se postavila na nohy a pokusila se zvednout Dennise na záda. Bylo to nepohodlné, stále byl poměrně těžký a ona nebyla právě ta nejsilnější žena na zemi. Ale pokračovala dál, nutila se dostat se ke světlům s myšlenkou, že za chvilku dosáhnou dveří a vítaného tepla.

Musela prostě kráčet dál…

Už byla skoro… skoro tam… viděla jejich obrysy… obrysy v zádveří, které na ni netrpělivě čekaly…

Skoro tam…

Sledovala cestu ke škole, dívajíc se na všechny, kteří k ní spěchali – McGonagallovou, která vyštěkávala rozkazy, Eliho, který se připravoval na kouzlení, a Křiklana, jenž přivolával různé lahvičky s lektvary.

Její oči spočinuly na Dracovi, jejím Dracovi, muži, který ji v předchozích dvou týdnech strašil ve snech. Jeho obočí byla stažená znepokojením, rty zachmuřené obavami, když se k ní dopotácel.

Natáhl se, aby ji zachytil, pozvedl ji na nohy. Ona se na něj usmála…

A pak ji spánek přemohl…