Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Jedna z těch zvláštnějsích povídek, které jsem se rozhodla překládat. Ani nevím, co mě na ní vlastně tak zaujalo. Možná její obyčejnost, která je neobyčejná. Možná, to, že ukazuje Hermionu opět v trochu jiném světle. Navíc jsem měla takový pocit, jako by v ní autorka nechala něco ze sebe. A jsem moc zvědavá, jestli jsem jediná, komu to tak přijde, nebo jestli i vy v tom najdete něco víc.

Všichni vždy tvrdili, že čte až moc pro své vlastní dobro. Někdy nemohla jinak, než souhlasit. Bylo to, jako by v její hlavě žili ještě jiní lidé, kteří k ní promlouvali sofistikovaným jazykem, s nerealistickou dikcí a dělali věci, na které by si Hermiona sama nikdy netroufla.

Byly dny, kdy si nebyla úplně jistá, kde končí ta pravá Hermiona a cizí postavy začínají.

Možná by to bylo jiné, kdyby byla zařazena do Havraspáru. Havraspáři totiž měli jak knihy, tak přátele; přátele, kteří si knih vážili. Ale ona předpokládala, že pro ně by byla taky až moc vážná a cílevědomá.

Milovala Nebelvír s jeho hřejivou atmosférou a živým smíchem, ale někdy toho bylo až moc. Hermiona se cítila i mezi těmi, ke kterým byla přiřazena, jako vyvrhel. Ale Moudrý klobouk to v její hlavě našel a podle toho ji i zařadil. A ona Nebelvír proti svému vlastnímu přesvědčení po chvíli začala mít ráda.

Stejné to bylo s Doupětem. Weasleyovi byli v jejich přívětivosti někdy až moc hluční, neomalení a s potřebou se druhého neustále dotýkat.

Na druhém konci místnosti hráli kluci Řachavého Petra. Hermiona zaťala zuby a otočila stránku. Poslední dobou četla jak pro sebe, tak i pro ostatní. Všechna ta kouzla, která se učila, by mohla v budoucnu někomu zachránit život. A výhled na tu možnost pro ni byl dostatečně přesvědčivý. Dnes jste nevěděli, co bude zítra.

Nepřítomně usrkla ze své kávy. Na její vkus byla trochu moc sladká, ale v současné době se v přítomnosti paní Weasleyové cítila natolik nepříjemně, že jakékoli námitky nepřicházely v úvahu. Položila hrnek zpět na stůl a mohla slyšet, jak cinkl o stůl.

Asi byla naštvaná více, než si myslela. Ale že ta žena, se kterou strávila celá dvě poslední léta, uvěřila Ritě Holoubkové, a to bez toho, aby se obtěžovala napsat Ronovi, Harrymu nebo dokonce přímo jí, a pak se chovala tak úzkoprse. To zabolelo.

Na druhé straně, Hermiona byla zvyklá na to, že se jí důvěřovalo. Její vlastní rodiče nikdy nezpochybnili ani jedno její slovo nebo úsudek.

Na hrnku se objevila prasklina. Hermiona nad tím přimhouřila oči. Nemyslela si, že je tak bezohledná.

„Reparo,“ pronesla a zamířila na něj hůlkou. Puklina zmizela, ale hrneček zůstal otlučený a starý. Je možné, že byl u rodiny Blacků už celá desetiletí, ale teď tu nebyl nikdo, kdo by ho vyměnil.

„Ou, ahoj,“ pozdravil Remus ode dveří. Vypadal unaveně a na tváři měl nové škrábance, které byly moc blízko u sebe, aby mohly být způsobené kouzlem. „Je tu někde Věštec?“

„Vrátili se k chvalozpěvům na Harryho.“ Podala mu ho a musela se kousnout do jazyka, aby se nezeptala, na čem teď Řád pracuje. Nebylo totiž proč - stále jim odmítali říct něco konkrétního.

Došel až k ní, docela zvláštním krokem, a vzal si ho. Jejich ruce se o sebe otřely a on se odtáhl, jako by se spálil.

Hermiona mohla cítit, jak se červená.

Minulou noc, mezitím co na ně ze zdi zíraly nevkusné pornografické plakáty, ji přitlačil proti Siriusově staré posteli. Jeho ruce byly proti jejím vlhkým stehnům jako smirkový papír a jeho zuby byly ostré, když mapoval její tělo od klíční kosti dolů.

Nebyl tu jediný důvod si myslet, že se jednalo o něco jiného, než záležitost na jednu noc, kterou vznítil hořký chtíč. Ale byl k ní hodný.

Hermiona si myslela, že to bude bolet, alespoň tak to tvrdila Levandule. Ale skoro nic necítila. Vlastně se to moc nelišilo od masturbace.

Ale bylo to dostatečně příjemné. A to i přesto, že Remusovy rty byly rozpraskané a jeho hojící se rána na spodním rtu chutnala zvláštně proti jejím rtům. Vzpomínka na míjející kletby a šílený Lestrangerův smích ji pak zvláštním způsobem vzrušily; něco, čemu by Ron nikdy neporozuměl. Když ho pak Hermiona tvrdě kousla, Remus překvapeně zaklesl nehty do její kůže.

Ráno se na sebe podívala do zrcadla a byla skoro zklamaná, že v něm uviděla tu stejnou dívku jako dřív. A to i přesto, že věděla, že nebyl důvod očekávat něco jiného.

Když se probudil i on, jemně ji políbil na tvář a v očích měl vepsanou lítost. Lítost, která v nich zůstala doteď.

„Našel jsem knihu, která by se ti mohla líbit,“ řekl Remus, jako by odpovídal na její předešlé konstatování, a vytáhl něco z kapsy. Byla to kniha, která vypadala značně opotřebovaně, a kterou bylo na první pohled mnohokrát listováno. Hermiona přejela prsty po pozlaceném titulu.

„Děkuji ti,“ řekla a impulsivně se nahnula, aby ho objala. Remus zaváhal, ale pak kolem ní ostýchavě obtočil paži.

„Kromě toho… Neměl bych, ale jsi dost dospělá na to, abys dělala svá vlastní rozhodnutí.“ Postrčil jejím směrem malou bílou krabičku. „Byly Siriusovy. Už je těžko bude…“ Stočil zrak jinam a odkašlal si.

Balíček byl zaprášený a ona nedokázala rozluštit nápis na obalu, ale krabička byla stále z půlky plná. Bylo to dost. Nekouřila moc.

„Děkuji ti,“ prohlásila ještě jednou.

Jemně přikývl a pohlédl na Věštce, kterého stále svíral. „Měl bych jít.“

Hermiona ho následovala ven z domu a zamávala jeho vzdalujícím se zádům, když odcházel najít nerušené místo, odkud by se přemístil. Pak vytáhla jednu cigaretu z krabičky a zapálila si ji mudlovským zapalovačem.

Natáhla a snažila se v ústech udržet dým tak dlouho, jak jen mohla. Ochutnávala ho a přitom si pomyslela, že se teď cítí skoro úplně uvolněně.

Odmítala přemýšlet nad tím, co by tomu řekli její rodiče. Jejich dům se sice nacházel jen v jiné čtvrti Londýna, ale přesto měla pocit, jako by to bylo v úplně jiném světě. Přicházela válka, to mohlo být rozhodně bráno coby polehčující okolnost.

Ale Hermiona nikdy nebyla schopná vypnout mozek a jednoduše se uvolnit. Ve své mysli mohla vidět rozmazaný inkoust na tenkém pergamenu. Nekonečný seznam fakt a čísel. Přibližné množství cukru v cigaretě je 20%, další látka, ze které se cigareta skládá, je… 

Samozřejmě, že věděla, že by ji to mohlo zabít. Na druhou stranu také až moc dobře věděla, jak nepravděpodobné je, že by žila tak dlouho, aby tomu vůbec dala šanci.

Upustila cigaretu na zem a několika krouživými pohyby botou ji uhasila. Pak vyslovila pár kouzel, které pročistily jak vzduch, tak i její dech.

Poté se vrátila zpět dovnitř, ke své knize.

* Titul jsem se rozhodla nepřekládat. Mělo by se jednat o název básně od T. S. Eliota. Doslovný překlad „Vyhoření končí“ mi na tuto povídku nesedělo a báseň jsem na netu nenašla. Ale je tu předsevzetí - tak často se s Eliotem při svých překladech setkávám, že si ho budu muset přečíst :-).