Preklady fanfiction Harryho Pottera

1. Kapitola - Jakýs takýs začátek

Vánoce, ta ošidná část roku, kvůli které utrácíme ohavné množství peněz za dárky, které stejně nikdo nepotřebuje, ani je neocení; během které se cpeme jídlem, ikdyž nemáme chuť, a kdy trávíme čas s lidmi, které nemůžeme vystát, ale přesto je máme rádi. Z povinnosti. Pár strašných Vánoc jsem už zažila, z nichž jedny byly vskutku nezapomenutelné, ale ty letošní se zapíšou do historie.

„Podívej, Weasleyová, tohle je rozpis a, co je na něm napsané, platí,“ vyštěkne na mě můj šéf a vedoucí lékouzelník Wharton. Nejsem si zcela jistá, jestli na mě prská úmyslně pokaždé, když se ve slově objeví písmeno „s“, každopádně po každém rozhovoru s ním mám potřebu použít na své vlasy sušící zaklínadlo.

„Ale pane, na Štědrý den pracovat nemůžu!“ pokouším se mu to rozmluvit, „Mám toho ještě spoustu na práci – nestihla jsem ani jít na vánoční nákupy a -“

„Abyste se mi tu nerozplakala,“ řekne nevraživě, „Pokud nehodláte pracovat na Štědrý večer, nemusíte se vracet.“

Chci se s ním hádat, ale zmizí v davu lidí, a očividně je mu jedno, že zničil všechny mé plány. Lékouzelník Joseph Wharton vždycky nosí krvavě rudý hábit namísto tradičního světle zeleného, který má zbytek zaměstnanců. Jen se povyšuje nad ostatní.

Zapluji zpátky za recepční stůl a zlomeně klesnu do křesla. Vánoce jsou už za dva dny a já toho musím stihnout tolik, že to snad není ani fyzicky možné.

„Nebuď smutná, holka,“ poví mi Gladys tím jejím chraplákem. Gladys je žena okolo padesáti a pokaždé, když na mě promluví, slyším tisíce cigaret, které za svůj život vykouřila. Je rozvedená a nesnáší chalpy, obzvlášť takové jako Wharton. Je jediná, na kterou si Wharton nedovolí, protože ví, že nemá cenu si zahrávat s recepční v menopauze. „Budeš tu jen do čtyř:“

„Já vím,“ zamumlám zoufale, „Jenomže jsem ještě nekoupila žádné dárky a slíbla jsem babičce, že jí pomůžu s Vánočním pudinkem, a mámě, že s ní vyzdobím Doupě, a taky Aidanovi, že s ním půjdu za Santou do obchoďáku...“

„Ti mudlovští Santové stojí stejně za prd,“ vmísí se do rozhovoru Linda, „Když jsem za ním chodívala s Naším Liamem, vždycky mu akorát strhl ty falešný vousy, aby rozplakal ostatní děti.“ Zdá se, že Linda je na svého syna poměrně pyšná. Je jí čtyřicet a je to svobodná matka. Jejímu synovi je patnáct a říká mu Náš Liam. Od té doby, co jsem začala pracovat u Sv.Munga, mi pomáhá, protože ví, jaké to je vychovávat dítě sama. O Našem Liamovi vypráví téměř neustále, až je to občas otravné. Podle Lindy je Náš Liam druhý svatý příchod.

„A proč si ho vlastně nevezme jeho táta?“ zeptá se Hazel. Hazel je o trochu mladší než Gladys. Je vdaná, ale svému manželovi říká Neschopný Pako. Doteď jsem se nedozvěděla, jak se jmenuje ve skutečnosti. Myslím si, že chlapy nesnáší ještě víc než Gladys, a proto mi je jejího manžela upřímně líto. Tyto tři ženy – které jsou dostatečně staré na to, aby mohly být mé matky – se staly mými nejlepšími kamarádkami od té doby, co jsem tady začala před dvěma lety pracovat. Smutné.

„Ještě se nevrátil z Ameriky,“ připomenu jí, „Doma bude až zítra.“ Mermomocí se snažím, aby se mi nezachvěl žaludek, ale těžce zklamu.

„Příliš zaneprázdněný na to, aby se staral o dítě,“ odfrkne si Gladys, „Typickej chlap, to vám povídám.“

Naštěstí zazvoní kouzlofon a Gladys velmi znudeně, chraplavě odpoví: „Dobrý den, tady nemocnice U Svatého Munga pro kouzelné nemoci a úrazy, jak vám mohu pomoci?“ Dvoutýdenní pracovní pobyt v zahraničí mi jako příliš zaneprázdněný na to, aby se staral o dítě tedy nepřípadá. Scorpius má náročnou práci a já se s tím smířila. Je hodně smutné, že ho obhajuji i ve své vlastní hlavě?

„Rose, je přesně za pět půl,“ zašeptá Linda nadšeně a obě se zaráz nahneme přes recepční desku, abychom pořádně viděly do chodby. Přichází vrchol našeho dne.

Vysoký a pohledný muž s tmavými vlasy, modrýma očima a nejkouzelnějším úsměvem od dob Zlatoslava Lockharta vyjde zpoza rohu, na sobě má limetkově zelený hábit a zamyšleně se dívá svých desek. Já i Linda se rychle zase posadíme a čekáme, až půjde kolem.

„Dobré odpoledne, dámy,“ usměje se a přestože si sedám, podlamují se mi kolena.

„Dobré odpoledné, lékouzelníku Kennedy,“ usměji se nazpět a doufám, že nezním příliš nadšeně.

Pokračuje dál a zmizí za dveřmi vedoucími do křídla Zranění způsobená artefakty, tak jako každý den za pět minut půl čtvrté. Lékouzelník Damien Kennedy –  nemocniční fešák. Lákavý Lékouzelník. Doktor Delikatesa. Kéž by někoho zradila hůlka, abych ho mohla vidět jak probíhá, s pocuchanými vlasy, odhodlaný zachraňovat životy...

„Kéž bych tak měla o deset let míň,“ zasní se Linda.

„Kéž bych měla o třicet let míň,“ přidá se Gladys. Dokonce i muži-obávaná Gladys si nemůže nevšimnout, jak moc je Damien Kennedy přitažlivý. Plně kvalifikovaný lékouzelník je z něj pouze dva roky a kolem nás procházel každý den, co tu pracuji.

Ale i přesto mě tento super smyslný můž nemůže rozptýlit od faktu, že se Scorpius vrací zítra domů. Už jste se někdy na něco strašně těšili a zároveň jste se báli chvíle, kdy to přijde? Už na vás někdy mozek křičel, ať to neděláte, ale srdce vzalo do hrsti všecek váš rozum? Tak přesně takhle se cítím.

„Takže,“ Linda si srkne čaje a s vážným pohledem se na mě podívá, „Už ses rozhodla?“

„Ne,“ odpovím, „Ještě ne.“

„Rose! Vždyť už je zítra tady!“ vynadá mi, „Jak je možné, že ses ještě nerozhodla? Musíš mu to říct!.

„Ne, nemusí,“ řekne Hazel a zapíše si pár informací do pacientových desek, „Bude jí líp, když mu to neřekne. Nemůže z toho vzejít žádné dobro.“

„Mohli by konečně skončit spolu! Mohli by vzít, Hazel, a mít kupu dalších dětí -“

„Jedno postačí,“ skočím do jejich rozhovoru, „Díky moc za vaši podporu, ale mohly bychom se bavit o něčem jiném?“ Nechápu, proč jsem jim to vůbec říkala – dvěma nějvětším cyničkám pod sluncem a poslední žijící nadšené optimistce. Jinak jsem to neřekla nikomu. Teda, kromě Jenny, ale ta se nepočítá. Tyhle věci jí musím říkat. Ale v případě Gladys, Hazel a Lindy jsem si to mohla odpustit. Jsou to moje kolegyně – opravdu musí vědět všechno o mém milostném životě?

„Já si myslím, že je to překrásné,“ povzdychne si Linda.

„Co je na tom překrásného?“ odfrknu si.

„Váš příběh! Příběh Rose Weasleyové a Scorpiuse Malfreda. Nejlepší přátelé. Milenci.“

„Nikdy jsme nebyli nejlepší přátelé,“ opravím ji,“A jmenuje se Malfoy.“

„Rozděleni osudem, spojeni vyšší mocí...“

„To je ta samá věc!“ odseknu.

„Nejlepší přátelé, avšak stačila jedna noc plná vášně před šesti lety, při níž vznilo nemanželské kvítko lásky -“

„Tak to teda nebylo!“

„Po celý rok žili ve dvou rozdílných světech -“

„Anglii a Skotsko bych jen těžko nazvala rozdílnými světy,“ reptám nad tou její beznadějnou romantičností.

„Nakonec odděleni ďábelskou potvorou -“

„V sedmém ročníku sbalil holku z Mrzimoru!“ vykřiknu, „Nepřeháníš to trochu?“

„To všechno, aby je osud znovu spojil -“

„No,“ přeruší Lindinu pohádku Gladys,“Ve skutečnosti je osud od té doby spojil asi tak šestkrát. Z toho třikrát během jedné noci, nemám pravdu?“ Občas si přeju, aby si Gladys nepamatovala všechno, s čím se jí svěřím.

„No dobrý, to všechno, aby je osud znovu spojil šestkrát,“ pokračuje Linda se zasněným výrazem, „A nyní, po návratu ze vzdálených končin -“

„Las Vegas,“ zamumlám.

„Ze vzdálených končin jménem Las Vegas, příběh Rose Weasleyové a Scorpiuse Mildreda -“

„Malfoye! Jak můžeš neznat jméno Malfoy?!“ vykřiknu udiveně.

„Příběh Rose Weasleyové a Scorpiuse Malfoye konečně dospěje ke  konci, kde budou žít šťastně až do smrti. No není to romantické?“ vzdychne Linda.

„Vskutku rozkošné,“ ozve se námi suchý, posměšný hlas, „Ovšem já potřebuji desky pana Hillamana ještě před koncem tohoto století, tudíž byste byla velice laskavá, pokud byste se přestala živit tou směšnou náhražkou milostného života Weasleyové a začala se konečně soustředit na svou práci.“

Kdo jiný, než lékouzelnice Satanka McĎábělská, by měl slyšet všechny, poněkud přehnané detaily mého osobního života. Dokonce i ta šťavnatá verze je pouhou směšnou náhražkou. Satanka McĎábělská, známá také pod jménem Bonnie Clyde (ne, opravdu si nědělám srandu), si myslí, že jí tu všichni patří. Je odbornice, druhá hlava mazaná a když přijde na vedoucího lékouzelníka Whartona, největší vlezdoprdelka světa. Nás recepční má obzvlášť ve svém nenávistném hledáčku, protože prý nemáme nemocnici co nabídnout. Ale stejně, kdybychom tu nebyly, kdo by jí podal tu pitomou složku pana Hillmana?

Gladys složku vytáhne a trucovitě ji podá Satance McĎábělské, která jí ji hned vytrhne z ruky.

„No konečně, alespoň jedna mozková buňka mezi váma čtyřma,“ vyštěkne a táhne pryč chodbou. Tak strašně ji nesnáším. Tak jako všichni, kromě vedoucí lékouzelníka Whartona.

„Doufám, že jednou dostane co proto,“ sykne Hazel, jakmile je McĎábělská z doslechu. „Myslí, že je kdovíjak lepší než hipogryfí lejno...“

„Takže Rose,“ rozzáří se Linda, „Slib, že to se Scorpiusem zkusíš. Musíš tomu dát alespoň šanci!“

„Proboha, podívejte, jak ten čas ubíhá,“ vykřiknu rádoby překvapeně, „Nemůžu uvěřit, že můžu jít domů. Musím vyzvednout malýho od Jenny a Ala.“ Vezmu si ze židle kabát a chystám se k odchodu.

„Rose!“ vykřikne Linda,“Ještě nemůžeš odejít! Máš šichtu i zítra?“

„Jo,“ odpovím,“Ale ty ne.“ Ukážu prstem na rozpis a ona zasténá při představě, že si na konec mého příběhu bude muset počkat až po Vánocích. „Lindo, uvidíme se pozítří. A s váma dvěma zítra.“

Hazel a Gladys se se mnou rozloučí a Lidna ještě stihne vykřiknout: „Řekni mu, jak to cítíš!“ Vím, že to myslí dobře, ale občas si přeju, aby se chvíli soustředila na svůj vlastní život.

≥≥≥

„Ztratila jsem tvého syna!“ vykřikne Jenny zoufale, „Ještě před chvilkou stál přímo tady – Rose, je mi to tak líto! Já – já ho nahradím! ALBUSI POTTERE! Musíš mě okamžitě oplodnit, musíme dát Rose nové dítě! Jakou pozici jste se Scorpiusem použili, abyste měli kluka -“

„Hneď teď zastav,“ zvednu ruce,“Tuhle informaci opravdu nepotřebuješ -“

„To teda,“ zamumlá Albus, můj bratranec.

„Stejně si to nepamatuju,“ pokrčím rameny a Albus se znechuceně otřese. Mám pocit, že představa mě a jeho nejlepšího kamaráda ho ještě pořád děsí. Díkybohu, že mu Jenny neřekla, že se stalo ještě devět a půlkrát potom. „Aidane!“

„Podívala jsem se úplně všude!“ lamentuje Jenny se slzami v očích,. Přestože je to moje nejlepší kamarádka na celém světě, její obsesivní strachování mě občas vytáčí,

„Někde tu musí být,“ řeknu jí s klidem, „Jestli tu byl před chvilkou, nemohl utéct daleko. Aidane! Pojď za náma!“ Ticho. „Jestli se hned teď neukážeš, dědeček ti k Vánocům nedá lístky na Kudleské kanonýry, takže neuvidíš strýčka Jamese...“

Vydírání vždycky funguje. Myslím, že by mu měla být věnována celá jedna kapitola v těch chytráckých knižkách o rodičovství. Najednou se za sedačkou objeví pětiletý blonďáček s přidrzlým úsměvem od ucha k uchu. Jenny si oddychne a stiskne ho v náručí.

„Aidane! Tohle už mi nikdy nedělej!“ pláče. Občas se sama sebe ptám, jestli náhodou není ona jeho matka. Na mě Aidan takovéto kousky nezkouší, protože ví, že bych během pár vteřin našla. Zato od Jenny dostane pěkné divadýlko.

„Vidíš, vůbec sis nemusela dělat starosti,“ pokrčím rameny. „Aidane, doufám, žes tetičku Jenny dneska moc nezlobil?“ řeknu a věnuji mu svůj varovný pohled, který je vlastně stejný jako můj naštvaný pohled a mám-hlad pohled.

„Nee,“ ušklíbne se, „Já a zlobit?“ Na pětiletého je až příliš sarkastický. To má od těch Malfoyů.

„Ehm, Rose? Už jsi slyšela, že se James a Scorpius vrací o den dřív?“ poví mi Al potichu, zatímco Jenny podává Aidanovi jeho kabát a batůžek. Mé srdce nad těmi novinkami vynechá úder.

„O den dřív?“ zeptám se ho, „To by ale bylo... dneska?“

„Dnes večer,“ přikývne, „Měli by dorazit okolo osmé. Jen jsem si říkal, že bys to možná... chtěla vědět..“

Probodnu ho pohledem, zatímco on kouká do země a o triko si čistí své brýle.

„Jenny ti to řekla?“ syknu zuřivě, „Ona ti to řekla?!“

„T-tak trochu... ale abys věděla, myslím si, že je to úžasné. Ty a Scorpius, konečně spolu -“

„Okamžitě zmlkni,“ vypěním, „Ještě ani nevím, jestli mu řeknu o... svých pocitech... takže nikomu ani slovo. A rozhodně ne Aidanovi! Jasné?!“

„Samozřejmě,“ kýve zběsile hlavou, „Ani slovo.“

Celou cestu domů na to myslím. Celé dva týdny jsem si říkala, že mám ještě čas na rozmyšlenou. Jenomže teď mám méně než čtyři hodiny, než Scorpius dorazí do Anglie, a jsem si naprosto jistá, že se u mě staví, aby se viděl s Aidanem. Aidam si se mnou povídá, ale já nemám páru, o čem mluví. Vím, že to ze mě dělá nedbalou matku, ale pochybuju, že by vás bavilo poslouchat, jak jsou mráčky úžasné.

Scorpius odjel na pracovní cestu s Kudleskými kanonýry před dvěma týdny. Nemůžu uvěřit, že už jsou pryč! Scorpius pracuje jako zaříkávač košťat pro Nimbus, který letos sponzoruje právě Kanonýry. Vážně, spíše než pracovní cesta je to ale jeden velký volňásek. Kanonýři hráli s LasVegaskými Pannami (strašné jméno pro famfrpálové družstvo), takže James a Scorpius výlet pobrali jako dvoutýdenní chlastačku. A přesně v den, co Scorpius odjížděl, jsem si uvědomila, že ho chci. Takže mu to teď musím říct a vůbec netuším jak to udělám.

Když dorazíme do našeho maličkého bytu, udělám Aidanovi večeři. Je to ten nejlepší byt, jaký jsem v rámci možností mohla sehnat a který byl nejblíž k Alovi a Jenny. Nikdy jsem nedělala zkoušku z přemisťování, takže musím používat vlastní nohy jako mudlové. Je to opravdu frustrující.

„Mami?“ řekne Aidan svým mám-pro-tebe-otázečku tónem, zatímco se cpe špagetami. „Víš, jak lidi předstírají, že někoho nemají rádi, ikdyž je rádi mají?“

Až příliš dobře, chlapče.

„Vím.“

„No... u nás ve třídě je jedna holka. A já ji nemám rád. Ale když se budu chovat, že ji nemám rád, tak si ostatní budou myslet, že mám, ale já ji opravdu nemám rád. Je hrozně otravná,“ zamračí se. Když se mračí tak vypadá úplně jako já. Je děsivé vidět sama sebe v někom jiném. A je dvakrát tak děsivé vidět někoho, kdo vyrostl ve vaší děloze, jak se na vás dívá těma velkýma hnědýma očima a čeká na vaši odpověď.

„A jsi si jistý, že ji nemáš rád?“ zeptám se s nadzdviženým obočím.

„Nemám!“ vykřikne. „Myslí si, že je ve všem nejlepší, ale není. Dokonce neumí ani hláskovat!“ Spolknu poznámku, že ani jeho pětiletý mozeček není na hláskování zrovna přeborník, takže by neměl být až tak kritický.

„Tak si jí nesmíš všímat,“ poradím mu, „Nenech se od ní vyprovokovat.“

„Ale ona mě vždycky vyprovokuje,“ zabručí naštvaně. No páni – mému synovi se zalíbilo první děvče. Je příliš brzo, abych s ním dala lekci o sexu? Budu to muset probrat se Scorpiusem, ale vážně, nikdy není příliž brzo na čmeláčky a kytičky. Se mnou si o tom nikdo nepromluvil a podívejte na mě – dvaadvacetiletá holka, který přemýšlí o tom, jestli si se svým pětiletým synem promluvit o sexu. Nemůžu dopustit, aby se ocitl ve stejné situaci.

Čas běží až příliš rychle. Když dojíme, je už půl šesté a já ještě musím uklidit celý byt, než dorazí Scorpius. Aidan po večeři zmizí ve svém pokojíku, kde si hraje se svým mini košťátkem, a já se pustím do cídění. Nejsem zrovna nejuspořádanější člověk na světě. Máma mi často vynadá za stav, v jakém je náš byt. Ne, že by byl špinavý. Jenom trochu přeplněný. Všude leží staré výtisky Jinotaje a Denního Věštce a Aidanovy hračky se válí na zemi. Mávnu hůlkou na nepořádek v obýváku a začaruji nádobí, aby se samo umylo, a po půl hodině to tu vypadá uklizeně. Svou ložnici vynechám, přestože doufám, že pokud se vše vydaří, náš večer skončí právě tam.

Ach ne! Nohy jsem neholila... no, ani se nepamatuju jak dlouho. Poslední dobou jsem na to neměla čas. A taky jsem si dnes neumyla vlasy a ani jsem nepoužila ten hydratační krém, co mi dala Dom. Skočím do sprchy a umyju, oholím a vytrhám všechny partie, kde to bylo potřeba. Ztratila jsem cvik, takže si pořežu nohu a podpaží. Prohlížím si svůj odraz v zrcadle a zjišťuji, že Dom měla ohledně toho krému pravdu – jsem zoufale suchá, ikdyž jsem právě vylezla ze sprchy. Vběhnu do pokoje, rychle si usuším vlasy a vybírám něco hezkého na sebe. Proč jsem tak nervózní? Je to jenom Scorpius! Vždyť se s ním vidím každý den!

Bylo by přehnané, kdybysch se namalovala? Asi jo. Makeup jsem na sobě neměla od zásnubního večírku Ala a Jenny, který byl před měsícem. Holt zůstanu u oholených nohou – malý krok pro ženu, velký skok pro ženstvo.

Nakouknu do Aidanova pokoje, kde si ještě pořád hraje se svým koštětem. Alespoň on je v pohodě. No dobře, víno. Myslím, že mám láhev bílého v lednici. A jídlo – určitě bude mít po návratu z Ameriky hlad.

Zazvoní telefon a já ho bez zaváhání zvednu.

„Prosím?“

„Rose, jen jsem ti chtěla popřát štěstí!“ poví mi Jenny nadšeně. „Ještě pořád mu chceš říct, že s ním chceš být, že ano?“

„Když já nevím,“ sténám, „Začíná mi být fakt špatně...“

„To jsou jenom nervy,“ řekne mi, „Ty pominou. Co mu teda řekneš?“

„Netuším. Prostě uvidím, co ze mě vyjde -“

„Ach Rose, už musím jít, James právě dorazil. Brnkni mi jak to dopadlo!“

A s tím zavěsí. James dorazil. Zkontroluji hodiny a zjistím, že už je deset minut po osmé. Scorpius tu bude co nevidět... Nemůžu dýchat...

Co mu tak řeknu?! Nemůže se zopakovat Teddova svatba. Nemůžu čekat, až se vyčůrá, a pak vtrhnout do koupelny a vyznat mu lásku. Tentokrát musím být originálnější. Náš vztah se za posledních pět let skládal z pár nočních úletů. Potřebuju něco víc. A vím, že on chce taky. Prostě to vím.

„Mami, můžu jít otevřít dveře?“ zavolá na mě Aidan ze svého pokoje. Ani jsem neslyšela zaklepání. To se ale ozve znovu. Je to tady.

„Eh...kdybys byl tak hodný.“

Slyším, jak Aidan běží ke dveřím a otvírá je. Já se zatím snažím sebrat. Scorpius na mě obvykle takový vliv nemá.

„Nazdárek kamaráde!“ uslyším Scorpiusův hlas z předsíně. Nemůžu uvěřit, jak moc mi chyběl.

„TATI!“ vykřikne s nadšením Aidan. „Jsi doma!“ Nikdy není tak rád, když se z práce vrátím já.

„Ty jsi tu sám? Copak tu máš nějakou oslavu? Kdepak schováváš holky?“ zeptá se ho Scorpius.

„Nee! Máma je v obýváku!“

Sakra. Je to tu. Chvíle pravdy. Potím se. Ještě, že jsem použila parfém. Scorpius vejde do obývacího pokoje a Aidana drží tak, jako by chytač držel camrál. Zapomněla jsem, jak pohledný je. No, nezapomněla, ale vždycky jsem to raději přehlížela.

„Všechno v pořádku, Rose?“ usměje se na mě. Myslím, že jsem se právě rozpustila. Je ze mě kaluž na podlaze.

„Ahoj Scorpe,“ usměju se nazpátek, „Tak jako bylo?“

„Bylo tam báječně – Aidane, až budeš starší, pojedeme se spolu podívat na zápas do Vegas. Těš se na jejich stadión, je neuvěřitelný!“

Aidan je tou představou unešený. „Vegas, mamko! Jedeme do Vegas!“ Pochybuju, že vůbec ví, kde Vegas leží.

„Mám pro tebe plno dárků,“ poví mu Scorpius, „Ale nejdřív si musím něco říct s mámou. Zvládneš si chvíli hrát sám u sebe v pokoji, kamaráde?“

Aidan přikývne, usměje se a odběhne do svého pokojíku. Kdybych mu to řekla já, udělal by scénu a musela bych ho tam ručně odtáhnout. Proč jsem vždycky já za tu špatnou?

Počkat – opravdu si se mnou potřebuje promluvit? Řekne to on, aniž bych to ze sebe musela soukat já? Navrhne, abychom tomu spolu dali šanci? Vím, že mi předtím něco podobného naznačoval, ale nikdy jsem nevěřila, že by se do toho skutečně vrhl. Díky Bože, že to nemusím říkat já.

„Rose...“ začne, „Chci ti říct něco důležitého.“

Perfektní. Úžasné. Přesně, jak jsem si to představovala. Můj mizerný život už mizerný nebude.

„Věci se mají tak, že...“ zhluboka se nadechne, „Já...já -“

„Ano?“ zatlačím na něj.

„Já... tak nějak...“ podívá se na mě, jak by mu bylo líto to, co chce říct, „Oženil jsem se.“