Preklady fanfiction Harryho Pottera

Shrnutí: Ráno před prvním dnem Siriuse v Bradavicích

Prohlášení: Žádné plánované porušování autorských práv.

Poznámka překladatelky: Tenhle překlad bych chtěla věnovat všem, kdo stejně jako já ZASE musí vyrazit do školy. Abyste věděli, že to vždycky může být horší ;)

Mladý tmavovlasý chlapec seděl na pelesti postele ve svém spoře osvětleném pokoji, kufr už měl sbalený, a to slunce teprve začínalo stoupat a házet do jeho pokoje stíny. Sirius Black nemohl celou noc vůbec spát, a tak se zabavil tím, že neustále přebaloval svůj kufr. Vyčerpání ale mohl každý vidět na jeho bledé tváři s temnými kruhy pod očima. Ztratil se ve svých myšlenkách, vůbec netušil, jak dlouho tam jen tak seděl, když uslyšel, jak ho matka pod schody volá.

S malým povzdechem se donutil vstát. Sevřený žaludek se mu nervozitou houpal, když se vydal dolů, aby zjistil, co po něm chce.

Stála v chodbě s rukama v bok a jiskřícíma očima bezcitně zírala na svého syna, jako by ho našla na ulici. Sirius se při pohledu na ni zastavil a neodvažoval se ani nadechnout, když čekal na to, až promluví.

„Co to má znamenat, Siriusi? Čekám tady už čtyřicet tři sekund!“ Když vyslovovala jeho jméno, vyplivla ho, jako by se jí náhodou dostalo něco nechutného do pusy.

„Omlouvám se, matko,“ odpověděl jí pokorně. Věděl, že je pořádně rozzlobená a vážně nechtěl, aby na něj začala křičet jako už tolikrát předtím. Rychle se narovnal a podíval se na ni zpod přimhouřených očí, jelikož se rozhodl, že ji nenechá zjistit, že ho vyděsila.

„Jak víš, dneska jdeš poprvé do Bradavic. Tvůj kamarád Lucius se velmi laskavě nabídl, že si ve vlaku můžeš sednout vedle něho…“

Kamarád? Ha! Sirius Luciuse prakticky nenáviděl a pokaždé prosil, aby mohl zůstat doma, když se vydávali na Malfoy Manor. V duchu si rychle poznamenal, že si musí sednout od Luciuse tak daleko, jak jen to bude možné.

„…Také se nabídl, že ti pomůže se stát skutečným Zmijozelským studentem, abys konečně mohl udělat naši rodinu Blacků pyšnou.“

Ááá… ne zas tohle. Musela to vážně připomínat v každém rozhovoru, co spolu vedli? Jeho matka nikdy nezapomněla na to, jaké velké je její syn zklamání. Ale po pravdě, Sirius už na to byl docela zvyklý.

„Ano, matko.“

Sirius neměl v úmyslu, aby to vyznělo tak sarkasticky, a tak hned litoval toho, že vůbec otevřel pusu. Pár vteřin na něj jen zle koukala, jako by ho vyzývala, aby řekl ještě něco dalšího.

„Nebudeš se zdržovat ve společnosti špíny. Nebudeš se spojovat s krvezrádci. Budeš žít tak, abys nepošpinil čest starodávné a vznešené rodiny Blacků!“

Její ostrý, chladný hlas mu zněl v uších. Byl zvyklý, že jeho rodiče se o ostatních takhle vyjadřovali, jen nevěděl proč.

Ale věděl, že když byli rozzlobení na něj, vždycky udělal něco špatně. Jako tenkrát, když jim řekl, že si hrál v lese s nějakými mudlovskými dětmi. Zmlátili ho a měsíc nesměl vystrčit nos z domu. Řekli, že to udělali jen pro jeho dobro a že se to brzo naučí. Teď když ho jen přistihli, že se na nějakého mudlu kouká, byl potrestán. Vážně chtěl přinést čest do své rodiny, jen prostě nevěděl jak...

„POSLOUCHEJ MĚ, SIRIUSI!“

A zase, aniž by se o to nějak snažil, se dostal do problémů a rychlá facka mu to potvrdila. Zamrkal, aby zahnal slzy, a s vědomím, že mu tvář červená, zamumlal:

„Ano, matko. Je mi to líto, matko.“

„To bych teda řekla. Tvůj otec tě vezme na nástupiště přesně za půl hodiny, nenech ho čekat, jinak dostaneš něco daleko horšího než je jen facka.“

A s tím zamířila po schodech nahoru.

‚No, to nejhorší bych měl mít za sebou,‘ pomyslel si Sirius. ‚Otec si mě nikdy nevšímá, dokud neudělám něco špatného, a je to stejně většinou matka, kdo mu říká, že bych měl být potrestán. Potřebuju to jen vydržet, než se dostanu do vlaku…‘

Zamířil ke kuchyni, kde seděl jeho mladší bratr a jedl snídani zrovna připravenou jejich domácím skřítkem Kráturou. Náhle si uvědomil, jak je hladový, a popadl pár plátků toastů, do kterých se v rychlosti pustil.

„Siri!“ vykřikl jeho bratr vesele. „Ty jsem zrovna chtěl sníst!“

„Budu potřebovat všechno, co tu je. Čeká mě dlouhá cesta, víš?“

„Tak co ti mamka říkala tentokrát?“ zeptal se Regulus, když si všiml červeného otisku, který po sobě nechala její ruka. Povzdechl si: „Co jsi zase udělal tentokrát?“

„Tentokrát vážně nemám ani pojetí. Hučela do mě a já jsem se zasnil a pak najednou PLESK!“

Jeho bratr při tom zvuku nadskočil a pak prohlásil: „Pšššt! Chceš, aby se rozzlobila ještě víc?“

„To vlastně vůbec není špatný nápad. Abych se vydal poprvé do školy s velkou modřinou v obličeji…“

„Si! Já to myslím vážně, nenávidím, když se dostaneš do problémů.“

„Něčemu prostě nemůžeš pomoct, brácha,“ prohlásil Sirius a poplácal svého sourozence po zádech. „Až se tam dostanu, pošlu ti sovu, ano? Zjistíš, jestli jsem se dostal do Nebelvíru nebo ne.“

„Siriusi! Pšššt… co kdyby tě mamka slyšela!“

„Ne, je hluchá jako starý chrlič a já jsem si stejně dělal jen legraci. Kdo se zdravým rozumem by chtěl jít do Nebelvíru!“

Tajně vlastně do té koleje chtěl jít, ale věděl, že je to prostě nemožné. Doslova celá jeho rodina navštěvovala Zmijozel, teda kromě těch, kteří byli odstraněni z rodinné tapisérie… a ačkoli svoji rodinu nenáviděl (s výjimkou Reguluse), tak se děsil toho, že by mohl být vyděděn.

„Připravený, Siriusi?“

Oba bratři se zastavili, když se v místnosti ozval nízký, kontrolovaný hlas jejich otce. Stál v chodbě, jeho vysoká postava se schovávala v šeru. Sirius se modlil, aby jeho otec moc z toho, co si řekli, neslyšel, ale bylo pravdou, že pro něj bylo vždycky těžké odhadnout, co se skrývá za tou jeho maskou. Sirius věděl, že už jen za myšlení na Nebelvír by si mohl zasloužit vydědění, ale prostě si nemohl pomoct.

Naposledy objel Reguluse a slíbil mu, že mu napíše. Popadl poslední kousek nedojedeného toustu a pak se i se svým kufrem přidal k otci. Když Orion Black uviděl, jak se jeho syn pere s kufrem, vzal ho od něj.

„Přenášedlo je hned za rohem,“ prohlásil.

Siriusovi nikdy nepřišlo cestování přenášedlem jako moc velká zábava, a tak byl rád, když konečně ocitli před budovu stanice.

Dorazili na nástupiště 9 a Âï¿ï¿�, Sirius se vydal k vlaku, ale jeho otec mu položil ruku na rameno. Když se díval do očí svého nejstaršího syna, zdálo se, že jeho maska trochu povolila, a pak řekl ta slova: „Ať jsem pyšný, synu.“

Sirius zvedl v šoku hlavu nahoru. Naposledy se podíval do očí svého otce, než nastoupil do vlaku jedoucího do Bradavic a opustil tím svůj starý život nadobro.