Preklady fanfiction Harryho Pottera

35. Kapitola – Krev, pot a slzy

„Dojdi pro tašku! A taky moje klíče! Kde je Hermiona? SEŽEŇ HERMIONU!“

„Taška... taška... TAŠKA! Mám ji! Kde jsou klíče... TADY! Klíče! H-Hermiona?! Je v práci, Rone – JE V PRÁCI!“

„Hermiono!“ vykřikne táta, „Bez Hermiony to nezvládnu!

„Jen dýchej, Rone, všechno bude v pořádku... nádech... a výdech... tááák...“ povídá mu Teddy utěšujícím hlasem. Táta zhluboka dýchá a v ruce ještě pořád třímá vařečku a mísu palačinkového těsta

To si dělají srandu?

„Až budete vy dva hotoví,“ štěknu po nich, „Já jdu rodit.“ Zvednu se ze sedačky.

„J-jasně!“ vyhrkne táta a upustí mísu s těstem na koberec, „Jdeme na to!“

Odprovodím se do auta, zatímco ti dva šašci ještě panikaří doma. Ani kontrakce nejsou ještě moc silné, tak opravdu nechápu, proč ztrácejí hlavu. Táta telefonuje s mámou a ječí na ni, ať na nás počká u Sv. Munga. Teddy s ním nastoupí za mnou do auta a, jakmile se táta sebere, vyrazíme do nemocnice.

„Bude to v pohodě... všechno bude v pořádku,“ říká Teddy pořád dokola, „Povedeš si skvěle Rosie. Budeš skvělá...“

 „Uklidni se Teddy!“ řeknu mu naštvaně, „Jenom mě znervózňuješ.“

 Teddy se na mě omluvně podívá, to mu ale nezabrání ve starostech.

„PROČ NEJEDEŠ!“ křičí táta na auto před námi, jakmile naskočí zelená, „NA JAKÝ ODSTÍN ZELENÉ, KSAKRU, ČEKÁŠ?!“

Další kontrakce. Je daleko horší než ty předchozí. Vezmu Teddyho za ruku a držím se ho jako o život.

„Nechápu to...“ povídá táta zmateně, „Praskla ti už voda?“

Chvíli o tom přemýšlím – úplně se nepamatuju. No, nepamatuju si, že bych se počůrala. Na to se asi jen tak nezapomíná. Ale na druhou stranu, ten podivný proud včera ve vodě asi nebyla tryska z vany. A potom mě vlastně trochu bolelo břicho, jako bych měla menstruační křeče. Moc jsem jim ale nevěnovala pozornost.

„Myslím, že jo,“ odpovím mu. Copak jsem první žena v historii, která si nevšimla, že jí praskla voda?

„Proč jsi nám nic neřekla?!“ vyjede táta, „Praskla ti voda a tebe nenapadne -“

 „Tati! Přestaň! Doteď jsem si neuvědomila, že to byla prasklá voda! AU! Nemůžeš jet rychleji?!“

Odteď táta divoce troubí kdykoliv jen trochu zpomalíme. Teddy je tak bledý, že vypadá, jako by měl každou chvílí odpadnout. Jak bude reagovat až půjde o jeho vlastní dítě?

Právě jsem si na někoho vzpomněla. Scorpius!

„Scorpius!“ vykřiknu, „Někdo mu musí říct, co se děje!“

„Jaké má číslo?“ zeptá se Teddy a natáhne se po svém telefonu.

„Nemá mobil! Napiš mu rychlopoštou, použij letax, je mi to jedno. HLAVNĚ HO SEM DOSTAŇ!“

Když konečně dorazíme, táta zastaví na zákazu stání a pomůže mi dovnitř. Teddy vezme do jedné ruky mou tašku a v druhé, jak jsem si teprve teď všimla, pořád drží pánev. Pane Bože, muži jsou v krizových situacích vskutku k ničemu.

„MIMINO! Mimino je na cestě!“ vykřikne táta dramaticky, když doběhne k recepci. Procházející lékouzelnice se zastaví a podívá se na mě.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se mě mile.

„Rose Weasleyová,“ vydechnu a kvůli další kontrakci se v bolesti chytnu za břicho.

„Jak daleko od sebe jsou tvé kontrakce?“ zeptá se a já jí řeknu, že kolem pěti až deseti minut. Vezme mě do nově postaveného porodnického křídla, které je hned v prvním patře. Předtím v Mungu nikdy porodnické oddělení nebylo, protože to byla nemocnice zaměřená čistě na kouzelnická zranění. Jak se ale zjistilo, čarodějky během porodu nemají svou moc pod kontrolu a často omylem prokleli svého doktora. Ministerstvo se rozhodlo, že je výhodnější postavit nové nemocniční křídlo, než se obtěžovat s takovým množstvím papírování.

Táta a Teddy čekají na chodbě zatímco se já převklékám do nemocničního. Když se vrátí, konečně si je pořádně prohlédnu. Táta má sobě máminu růžovou zástěru, vařečku má zastrčenou v kapse. Teddy si ještě pořád neuvědomil, že v drží zamaštěnou pánev, a je celý zamazaný od těsta. Rodím, a i přesto vypadám lépe než oni.

„Zkontaktoval jste někdo Scorpiuse?“ zeptám se horečně. Musí tady být. Potřebuju ho. Jestli se neukáže, nebudu tlačit.

„Pracuju na tom,“ řekne Teddy odhodlaně a odběhne.

Sedím na posteli a čekám na další kontrakci. O tom celém to teď je. Jedno velké čekání. Táta pochoduje sem a tam kolem mé postele a ptá se mě, jestli mi nic nechybí. Abych mu dopřála pocit užitečnosti, pošlu ho pro sklenici vody, ačkoliv nemám žízeň. Do pokoje vejde lékouzelnice, aby se mě zeptala na pár dalších věcí.

„Mimochodem, jmenuji se Josie Thornová,“ dodá a usměje se, „V této chvíli jste rozevřená pouze na tři centimetry – otázka, už vám praskla voda?“

„Eh... nejsem si úplně jistá,“ přiznám se, „Ale nejspíš během včerejšího večera.“ Na jejím výrazu vidím, že takovou odpověď ještě nikdy nedostala. Přikývne a nechá mě na pokoji samotnou. Bojím se být sama. Nikdy v životě jsem se toho nebála, momentálně ale někoho zoufale potřebuji. Snesla bych dokonce i tetičku Audrey.

„Juuuuhůůůůůůůůů!“

Sakra. Proč jsem to řekla? Nemyslela jsem to vážně. Beru to zpátky!

Tetička Audrey je tady. Co tu, pro Krista, dělá? Hodím po ní něčím ostrým a jestli ji to trefí, nehodlám za to být zodpovědná!

„Ahoj zlatíčko!“ pozdraví mě, „Potkala jsem tvou mámou, když spěchala z Ministerstva, tak jsem si řekla, že se taky zastavím.“

„Opravdu bych ocenila, kdybys tu nebyla, tetičko Audrey,“ řeknu jí narovinu a kašlu na všechny slušné manýry, které se do mě máma snažila sedmnáct let nacpat.

„Holky a Percy za momentíček dorazí taky!“ poví mi. Ach, proč já? Každý jiný normální rodinný příslušník by počkal, až se to malé narodí, ale ona ne. Audrey musí být u všeho.

„Prosím Audrey – AU!“ zakňourám, když dorazí další bolestivá vlna, a zhluboka se nadechnu.

„No, nejsi přeci jenom ráda, že tu jsem?“ začne mi Audrey natřásat polštáře za hlavou, „Víš, když jsem rodila Lucy a Molly, sotva jsem něco pocítila.“

Jo, protože si vzala každý dostupný tišící lektvar a použila tišící kouzla. Budu radši, když moje dítě přijde na svět nezdrogované. A taky si pamatuji její pohled potom, co měla Lucy – poprvé a naposled, co jsem tu ženskou viděla unavenou. Ach Scorpiusi – kde jsi? Táta naštěstí přijde zrovna, když se Audrey nabízí, že mi bude dělat porodní asistentku, a řekne jí, ať počká venku.

„Mamka za chvíli dorazí,“ ujistí mě táta a na noční stolek postaví sklenici vody. „Zvládáš to skvěle, Rosie.“

To si nemyslím. Mám pocit, že každá kontrakce je pomsta za devět měsíců bez měsíčků. A bojím se, že se stane něco špatného.

„Doktorka říkala, že jsem rozevřená jenom na tři centimetry,“ řeknu tátovi, „Musím se dostat na deset!“

V tu chvíli do pokoje vběhne máma, kterou následuje Ginny, Jenny a Dom. Těm to určila prozradila teta Audrey. Jsem tak strašně ráda, že je tu máma. Kromě Scorpiuse je to jediná osoba, kterou tady chci.

„No ty vole, vždyť ty budeš mít mimino!“ vyhrkne Dom, „Teda, ne že bych to nevěděla už předtím, ale... teď ho opravdu budeš mít!“

„Díky Dom, to jsem připomenout nepotřebovala,“ zamračím se na ni a s další kontrakcí zaskuhrám.

„James, Al a Lily jsou tu taky,“ informuje mě Jenny, „A Percy a holky dorazili před chvílí. A myslím, že Victorie říkala, že přijde později.“

„Fred a Roxanne zrovna přišli,“ oznámí mi Dom, když vykukuje na chodbu.

Mě ale nezajímá, kdo tu všechno je! Takovou bolest jsem ještě nikdy nepocítila a to jsem byla na sedmatřiceti hrách Kudleských kanonýrů, přičemž na všech prohráli s rozdílem minimálně sta bodů. Kontrakce se protahují a já už dál neudržím slzy. Táta všechny vyžene ven, zůstane pouze máma a Ginny a on sám jde pryč s tím, že se zastaví později. Nejspíš se tu necítí moc příjemně – moc se mu nedivím.

„Kde je Scorpius?“ pláču.

„Teddy se snaží ze všech sil se s ním dostat do kontaktu,“ řekne máma soucitně, „Přemístil se do Skotska, ale neví, kde přesně mají Malfoyovi dům, tak to bude ještě chvíli trvat. Al ho nasměroval...“

„Musí si pospíšit! Potřebuju ho, mami! Vím, že jsem řekla, že ne, ale to jsem lhala! Potřebuju ho hned teď!“

Máma a Ginny si vymění pohled plný starostí.

O hodinu později tu Scorpius stále není a kontrakce jsou jako z nočních můr. Každou beru jako trest.

Tahle je za to, že jsem tříletého Huga tahala za vlasy, abych ho rozplakala.

Tahle je za to, že jsem políbila Scorpius na Nový rok, přestože byl pořád s Dom.

Tahle je za to, že jsem o tom Dom neřekla.

Tahle je za to, že jsem proklela Carla z Havraspáru.

Tahle je za to, že jsem se ke Scorpiusovi chovala jako mrcha.

Tahle je za to, že jsme se rozešli, ikdyž se máme pořád rádi.

Tahle je za to, že jsem vloni zneužila své role prefektky a bezdůvodně strhávala Mrzimoru body, abychom vyhráli Školní pohár.

„Mami, proč to nepřestane?!“ vykřiknu zatímco chodím po pokoji. Zjistila jsem, že to je o trošičku lepší, když se pohybuju. Ginny mi masíruje záda a připomíná mi, abych dýchala, chválila mě, že si vedu skvěle. Jestli to ale uslyším ještě jednou, někomu vpálím. „KDE JE SCORPIUS?!“

HERMIONA

Vidět vlastní dceru trpět je téměř horší, než si tím projít sama. Kéž bych si s ní mohla vyměnit místa. Přeci jenom, je jí pouze sedmnáct let. Pořád ji beru jako svou malou holčičku a mám pocit, jako by se ona sama narodila nedávno. Já tam měla alespoň Rona jako oporu.

„Mami, omlouvám se, ale KURVA, TO TAK STRAŠNĚ BOLÍ!“

Byla bych raději, kdyby nebyla sprostá, ale teď jí to opravu vyčinit nemůžu. Nadávání zdědila po Ronovi a já jí denodenně poučuji o tom, že dámy nejsou sprosté, ale předpokládám, bych od ní schytala pár smrtících pohledů, pokud bych jen hlesla. A vlastně se i omluvila. Možná vypadá jako já, až na ty vlasy, ale občas pochybuji, jestli v ní je alespoň kousek mé osobnosti.

„V té knížce se píše, že chození by mi mělo ulevit. Proč se mi neulevuje?!“

Dobrá, něco po mně asi zdědila. Jako to obrovské zklamání, když vám kniha lže.

„Půjdu zkontrolovat, jestli měli nějaké štěstí při hledání Scorpiuse,“ povím Rose a Ginny na mě kývne, aby mi dala najevo, že s ní ráda zůstane sama.

V čekárně jsou úplně všichni z rodiny. Něco takového by si nenechali ujít. I moje máma je tady a předpokládám, že jí o porodu řekli Molly a Artur, protože já jsem to nebyla. Když o tom tak přemýšlím, vlastně ani nevím, kdo to pověděl Molly a Arturovi. Nebo Billovi a Fleur a Georgovi s Angelinou, každopádně tu všichni čekají. S nadějí s na mě podívají.

„Pořád nic, před sebou má ještě pořádný kus cesty,“ sdělím jim. Když s námi lékouzelnice mluvila naposledy, dozvěděli jsme se, že Rose je zatím na čtyřech centimetrech, chudinka. „Slyšel někdo z vás o Teddym a Scorpiusovi?“

„Našel jejich dům, ale Scorpius nebyl doma. Služebná mu řekla, že šel ven hrát fotbal s nějakým mudlou jménem Darren,“ vysvětluje Albus. Služebná? Vždycky jsem věděla, že Malfoyovi jsou bohatí, nikdy by mě ale nenapadlo, že budou mít služebnou. No, alespoň to není domácí skřítek. A o tom, kdo je Darren, nemám sebemenší představu.

„Takže kde je teď Teddy?“ zeptám se.

„Hledá ho v okolí,“ odpoví mi Albus, „Ale pochybuju, že ho najde.“

To nezní dobře. Předpokládám, že Scorpius, stejně jako my všichni, nečekal, že by se něco stalo celý další týden,  natož dnes. Jdu zpátky za Rose, která kvůli další kontrakci kvílí na celý pokoj. Nechci jí ještě přihoršit.

„Teddy nemůže Scorpiuse najít,“ řeknu jí narovinu, „Je někdě venku a hraje fotbal s nějakým chlapcem jménem Darren.“

„A-ale Scorpius tu musí být!“ vyjekne Rose. Je celá červená a po tváři jí stékají krokodýlí slzy. Pohled na ni mě zabíjí. Pane Bože, jestli tam někde jsi, nech mě si s ní vyměnit místa. Nezaslouží si projít něčím tak bolestivým! „Počkat... Darren?“ podívá se na mě Rose s nadějí v očích.

 „Ano, myslím, že to je jeho jméno...“

„Darren bydlí hned vedle!“ vyhrkne, „Teda, alespoň jeho babička. Ať Teddy zkontroluje vedlejší dům! Darren tam ještě možná žije!“

Vyběhnu z pokoje a snažím se sehnat Teddyho předtím, než se Rose zhroutí.

TEDDY

V okolí nejsou žádná fotbalová hřiště. Ani jedno. Zeptal jsem se několika místních, kteří mi řekli, že na míle daleko nic není. Jeden chlápek mi řekl, ať zajdu na Pole, místní palouk pro děti, když jsem ale na Pole došel, povalovali se tu jenom bezdomovci. Mám u sebe Ronův mobil, na který neustále chodí zprávy, které mě nabádají, ať ho urychleně najdu.

Zamířím zpět k Malfoyovým, kde budu čekat v případě, že se Scorpius vrátí domů. Dnešek mi opravdu otevřel oči. Až bude Victorie v sedmém měsíci, nepustím ji z očí ani na vteřinu. Nechci nic riskovat, kdyby to na ni náhodou přišlo. Rose, nejsilnější děvče jaké znám, jsem nikdy neviděl takto plakat bolestí. James ji jako dítě neustále dělal kopřivky a ona nehnula brvou.

Musím ho najít. Nemůže přece přijít o narození svého dítěte! Pravda, nikdy jsem si s ním zrovna nerozuměl, ale nechci, aby si tohle nechal ujít. Odjakživa jsem měl pocit, že mě ten kluk nemá rád. Nijak mě to nemrzí, jen by mě zajímalo, proč si i přesto nerozumí se mnou, ale s Weasleyovými a Potterovými ano. Netuším, co jsem mu kdy udělal. Ani mě to moc nezajímá.

Hodiny čekám na Scorpiusův návrat a doufám, že Rose ještě neporodila. Kde, ksakru, je? Ronův mobil zabliká a já otevírám Alovu zprávu. Na chvíli se mi při představě 'Rose má miminko, vrať se' zastaví srdce. Ale je to něco jiného.

Podívej se k sousedům.

Vyběhnu k vedlejší domu, který je podstatně menší a útulnější. Zaklepu na dveře, nikdo se ale neozývá. Tak klepu dál a dál. Pak si všimnu zvonku, tak i zazvoním. Zevnitř slyším nějaký hluk, někdo tam musí být. Vytrvale klepu a zvoním, až se konečně otevřou dveře. Stojí v něm kluk v Rosiině věku a kouká na mě, jako bych spadl z višně.

„Hledám Scorpiuse Malfoye, je tady?“ vyhrknu. Je to má poslední šance.

„Teddy? Co tu děláš?“ Scorpius se objeví za tím klukem a zmateně se na mě dívá. Vypadá trochu naštvaně, ale to mi je jedno. Je načase se vykašlat na tichou válku, kterou proti mně vede. Jeho dítě přichází na svět.

„Rose každou chvílí porodí.“

Jeho výraz se během sekundy změní na vyděšený. Chápu ho.

Myslím... myslím, že je to tady. Na ta slova nikdy nezapomenu, ani na to, jak mě vystrašila. 

„Darrene, musím jít,“ řekne mu Scorpius.

„Jdi!“ řekne Darren a žduchne ho ze dveří.

„Kdy se to stalo?“ vyžaduje Scorpius informace, zatímco běžíme k jeho domu, odkud se budeme moci bezpečně přemístit.

„Asi tak před dvěma hodinama, ale říkala, že slabší kontrakce měla už včera večer,“ povím mu.

Scorpius se zastaví a nabroušeně se na mě podívá. Zastavím se a obrátím se čelem k němu. Jdeme na to, určitě to bude celé moje chyba.

„Od včerejšího večera? A to se nikdy neobtěžoval mi to říct?“ střelí po mně.

„A co si myslíš, že dělám právě teď?“ zavrčím. Nenechám si srát na hlavu. „Podívej Scorpiusi, ona sama nevěděla, že to jsou kontrakce, do dnešního ráda. V nemocnici je posledních pár hodin, zatímco já se celou dobu snažím najít tebe, protože nejsi v dosahu!“

„Takže za to můžu já?!“ křičí Scorpius, „Nemělo to přijít další dva týdny! To jsem měl celou dobu čekat u krbu?!“

„TO JSI TEDA MĚL!“ vykřiknu. Rose si zaslouží lepšího než tohohle pitomce. „Já jsem k ní chodil každý den, abych se ujistil, že je v pořádku!“

„No nejsi prostě pan Dokonalý?“ řekne Scorpius jedovatě, „Proč tam pro ni nejsi ty? O mě nikdo očividně nestojí – stejně byla přednost tomu, aby tam byl ty.“

„Nechovej se jako kretén,“ štěknu, „Jsi otec toho dítěte. Ale jestli se na to necítíš, půjdu tam za tebe, protože Rose je moje nejlepší kamarádka. Je jako moje sestra! A jestli se na ni teď vykašleš, přísahám Bohu, že ti zlomím všechny končetiny.“ A to myslím smrtelně vážně.

„Sestra?“ odfrkne si, „To určitě.“

Co mi tím chce říct? Že já a Rose jsme víc než přátelé? Zbláznil se?

„O čem to mluvíš?“

„Říkám, že je do tebe zamilovaná! Vždycky byla! Tak mě omluv, jestli se cítím jako páté kolo u vozu!“

Dobrá, tohle je divný. Samozřejmě, že Rose do mě není zamilovaná. Je jako moje sestra, sestřička, kterou jsem vždycky chtěl. Rozumím si s ní víc, než s kýmkoliv jiným z rodiny, včetně Victorie. Rose miluju, ale nejsem do ní zamilovaný. I ta představa je strašná. Jsem si jistý, že do mě zamilovaná není. Někdy o mně možná měla hloupou, poblázněnou představu, všichni jsme si tím prošli. Kdysi se mi strašně líbila Hermiona (divné období puberty). Jestli si Scorpius myslí, že je zamilovaná do mě, tak je na palici.

„Drž hubu,“ řeknu mu, „Nemáš ani tucha, že? Když je do mě tak zamilovaná, proč mě donutila jít pro tebe? Proč je u Sv. Munga a pláče, že tam nejsi s ní? Rose je silná na to, aby to dítě měla sama, ale i přesto tam chce tebe. A když se tam neukážeš, nikdy ti to neodpustí, já ti nikdy neodpustím a ty sám si nikdy neodpustíš. Teď pojď, jdeme ke Sv. Mungovi.“

Ani nehlesne. Ví, že mám pravdu.

ROSE

Sakra. Sakra sakra. Sakra sakra sakra.

Proč to tak bolí? Tři hodiny a já už si nemůžu vzpomenout na nic, za co bych měla být potrestána. A věřte mi, nejsem žádný andílek.

„Mami, bolí to!“ pláču hloupě a očekávám, že jen pokrčí rameny. Ale ona ne. Jen se na mě podívá, jakoby by to bolelo i ji, a já ji chytnu za ruku, abych utěšila nás obě. Copak ty kontrakce nikdy neskončí? Přijde vůbec někdy na samotné tlačení? A kde je Scorpius?

Proč jsem se s ním musela vyspat? Z kamarádíčkování s nepřítelem nikdy nevzejde nic dobrého. Ani ždibec. A porod mimi Malfoye bude ještě horší než ostatní, normální porody, protože to bude malý ďábel. To bude mít po Scorpiusovi. Ten mi tohle udělal! A to se ani nepřišel podívat na výsledek jeho vlastní práce! Pokud to bude kluk, budu mu říkat Lucifer.

Otevřou se dveře a dovnitř vejde doktorka Josie Thornová, v celé své kráse a veselosti, konečně mi přišla říct, na kolik centimetrů jsem rozevřená. Předtím mi přišla sympatická – teď tu ženštinu z celého srdce nenávidím. Poprvé od doby, co jsem zjistila, že ta bolest je vestoje slabší, si sednu na postel. Zkontroluje mi hrdlo.

„Osm a půl,“ usměje se, „Už jste skoro tam.“

Nevím, jestli čeká na to, až si začnu prozpěvovat štěstím, každopádně si myslí, že mi dává důvod k radosti. Nejraději bych jí vplivla do tváře, ale to bych asi trochu přehnala. Opět odejde a slíbí, že se za dvacet přijde opět podívat.

„Už jenom chvíli,“ ujišťuje mě máma, „Už jenom chvíli a bude po všem.“

„Chci, aby to skončilo už teď,“ vzlykám, „Accio! Zkus Accio! Prostě vyletí ven! I s placentou!“

„Zlato, obábám se, že tak to nefunguje,“ poví mi máma, zatímco se Ginny kouše do rtu, aby se nerozesmála. Ale mohlo by to fungovat. Copak už to někdo zkusil? Člověk si nikdy nemůže být jistý, dokud to nezkusí!

„Kde mám hůlku?“ dožaduju se.

„Nechalas ji doma,“ odpoví máma.

„Navíc, rodičkám nedovolují si své hůlky brát sebou,“ povídá Ginny, „Kdo ví, koho by zabily!“

Mám seznam lidí, kteří by už touto dobou hnili pod zemí, kdybych u sebe hůlku měla. Patří k nim ta necitlivá uklízečka, která vešla zrovna ve chvíli, kdy mi Thornová kontrolovala hrdlo. Lékouzelnice samotná by byla mrtvá už hodně dlouho.

„Jak jste po tomto mohly chtít další děti?“ vykřiknu bolestí.

„Ron chtěl kluka,“ pokrčí máma rameny.

„Harry chtěl holčičku. Do třetice všeho dobrého,“ řekne Ginny.

Na to, jestli Scorpius chce kluka, házím bobek – jestli tohle dítě bude holka, může jít na plastickou operaci, je mi to jedno! Do tohohle už nikdy nejdu! Babička Molly se do toho pustila sedmkrát – sedmkrát! A dokonce dvakrát během jednoho dne! Je to superžena. Nikdy jsem ji nerespektovala víc než v tuhle chvíli. S babičkou Jane nakouknou dovnitř, ale nezdrží se dlouho, protože lékouzelnice Thornová vyhání všechny ven.

O čtyřicet minut později mi oznámí, že jsem na deseti centimetrech. Je načase tlačit.

„Nejsem na to připravená!“ vyjeknu, přestože předtím bych za to dala cokoliv, „Potřebuju Scorpiuse! Ještě nemůžu tlačit!“

„Rose, tohle nemůžeš odkládat,“ poví mi ustaraně máma, „Scorpius tu každou chvílí bude!“

„To nemůžeš vědět!“ pláču a po tvářích mi stékají proudy slz, které nespustila pouze bolest. Bez něj to nezvládnu.

A zrovna v tu chvíli se rozrazí dveře - dorazí Scorpius a s rukama na kolenou lapá po dechu.

„R-Rose... já... dozvěděl jsem se to... až.... teď,“ vydechne a vezme mě za ruku.

„V pohodě... hlavmě... že už jsi... tady,“ odpovím přerývaně a sama zalapám po dechu.

„Já odcházím,“ oznámí nám Ginny, posune ke Scorpiusovi židli a při cestě ke dveřím ho poplácá po rameni.

„Asi bych taky měla -“

„Ne!“ skočím mámě do řeči, „Mami... potřebuju tě tady!“

Vezme mě za druhou ruku. Teď už můžu tlačit.

SCORPIUS

Tohle je neskutečné. Nemůže se to dít, není to možné, je příliš brzo. Ani nemám čas to všechno zpracovat, když -

„Dobrá Rose, potřebuju, abys začala tlačit.“

Tohle zvládnu. Pomůžu Rose tlačit. Dýchej zhluboka. Bude to fajn. Musím být silný. Silný jako Rose.

Když poprvé zatlačí, nevydá ze sebe ani hlásku, po tváři jí stéká pot a její vlasy připomínají vrabčí hnízdo víc než jindy. Nikdy jsem do ní nebyl zamilovaný víc než teď a tady.

„Nezvládnu to!“ rozvzlyká se, když je první vlna za ní, „Příliš to bolí, nezvládnu to!“

„Ale zvládneš,“ pošeptám ji do ucha, „Vím, že na to máš.“

„Nemůžu,“ pláče.

„Miminko je ve stresu, Rose, musíš tlačit!“ poví jí lékouzelnice urgentně.

„Nemůžu tlačit... nemůžu t-tlačit...“

A pak mě to napadne. Vím, jak ji přes to dostat. Že mě to nenapadlo dřív!

„Vlastně máš pravdu. Je to na tebe příliš.“

Podívá se na mě a všimnu si šokovaného pohledu, který mi věnuje její máma. Vzhlédne i lékouzelnice. Asi si všechny myslí, že mi ruplo v bedně.

„Cos to řekl?“ štěkne po mně Rose. Asi jsem se zbláznil, že tohle říkám ženě uprostřed porodu.

„Nezvládneš to,“ pokrčím rameny, „Vsadím deset galeonů, že to vzdáš. Na to jsi moc měkká. Jen to na pomysli – i tvoje tetička Audrey to dala.“

Pak to šlo samo. Rose tlačí. A křičí. A tlačí dál.

„Jen tak dál, Rose!“ povzbuzuje ji lékouzelnice, „Máme hlavičku! Jen tak dál!“

Mé miminko má hlavičku. Jaká úleva. Nakouknu, jak mé dítě přichází na svět, okamžitě toho ale zalituju. Tolik krve – je to nechutné. Rose má štěstí, že se na to nemusí alespoň dívat. To ji ale radší říkat nebudu.

„No tak Rose, naposled pořádně zatlač,“ řeknu jí, „Dokaž mi, že jsem se zmýlil, zlato.“

Zatlačí tak silně jak může, křičí, kňourá, nadává, potí se a potom -

Pláč novorozeněte zaplní pokoj a Rose spadne do postele, naprosto vyčerpaná a promočená potem. Hermiona se rozpláče a políbí svou dceru na čelo, zatímco Rose se na mě usměje a zašeptá: „Já ti říkala, že to zvládnu...“

„Gratuluji,“ usmívá se lékouzelnice a v rukou drží malé miminko, „Je to chlapec.“

Páni