Preklady fanfiction Harryho Pottera

3. Místo, kam patříš

Následující měsíce byly pro Severuse mimořádné. Ani během svého kamarádství s Lily si tak nepovažoval soukromí, jako když bylo tak dočista narušené.

Weasley většinu času zůstával v bytě a podnikal (občasné) výlety do knihovny, kde se po smrti nudil stejně jako za života. Ale Grangerová… No, Grangerová se mu nějak vetřela do pracovního i osobního života a to velmi důkladně.

Vzala jeho slova doslovně a objevovala se každé ráno v knihovně přesná jako hodinky. Třídila, zařazovala a – od chvíle, kdy se hlavní knihovnici, ženě, vedle které vypadala Irma Pinceová jako milé koťátko, předvedla jako dostatečně důvěryhodná osoba – také katalogizovala. Dobrovolně pomáhala při výzkumu a stala se odbornicí ve vystopování on-line zdrojů. Každý den v době oběda s nadějí vzhlédla – upřímně řečeno, pokud by pokračovali ve svých pravidelných nájezdech na hranolky, staly by se z nich koule – a třikrát týdně ho s balíčky indického jídla doprovázela domů. Samozřejmě, že se brzy stala nejlepší kamarádkou Moggy, protože jí při každé návštěvě nosila kočičí pamlsky.

Docela pravidelně porážela Severuse ve scrabblu, dokonce i když hráli kouzelnickou verzi, která povoluje názvy kouzel a ingrediencí do lektvarů. On ji na druhou stranu vždycky porazil v šachách. Když hrozilo nebezpečí, že nebude vědět kudy kam, bylo zvláště užitečné, že mu mohl Weasley mumlat do ucha nápovědu. Někdy byla přítomnost neviditelného a neslyšitelného spolubydlícího opravdu praktická.

Z jakéhosi důvodu se nikdy Hermiona neposadila do Weasleyho křesla.

Jak měsíce plynuly, uvědomil si, že ji zná lépe než kohokoliv jiného. A dovolil jí, aby i ona poznala jeho. Nebylo to zrovna příjemné.

* * * * *

Když jednu listopadovou noc odcházeli z kina, přiletěla k Hermioně sova. Dívka převzala od zvířete dopis, a než ho propustila, nakrmila ho nějakými zbylými bramborovými lupínky. Zkoumala chvíli obálku a pak ji bez otevření zasunula do kapsy.

„Hermiono?“

„To je od Harryho,“ přiznala.

„Píše často?“ Nikdy nedala najevo, že je s kouzelnickým světem nějak v kontaktu.

„Každé úterý.“ Kousla se do rtu a její ruka zabloudila do kapsy, ve které odpočívala obálka.

„Je pátek.“

„Ano, já vím.“ Vytáhla dopis a rozlomila pečeť. Když držela list proti světlu a četla, tvář jí potemněla. Strčila mu silný pergamen do ruky a odvrátila se.

Začal číst a zarazil se. „Bude se v červnu ženit.“

„Ano.“

„A chce, aby ses vrátila. Hermiono…“

„Ví, že nemůžu. Řekla jsem mu, že se nemůžu vrátit.“

„Hermiono, on tě potřebuje.“

„Ještě ne, Severusi. Já na to prostě teď nemůžu ani pomyslet. Promiň.“

Takže teď ne. Ale kdy?

* * * * *

Vánoce slavili v jejím bytě. Uvařila – nic zvláštního, jak ho ujišťovala – a pod malým stromkem, který postavila k oknu do ulice, otvírali dárky.

„Co je to?“ zeptal se a kývl směrem k hromadě dárků, která stále ještě čekala pod stromečkem.

„No, přišly dneska ráno.“ Uhnula očima. „Necítím se na to, abych je otevřela; chtěla jsem, aby to byl šťastný den.“

Teď už věděl, jak si s ní poradit. Jen tiše seděl a čekal, až najde ta správná slova.

„Jsou od Harryho a od Weasleyových. Přečetla jsem si přání, ale nemohla jsem se přinutit ty dárky otevřít.“

„Proč ne? Neumím si představit, že by k tobě nebyli laskaví.“

„Ne, to ne. Jen stále trvali na tom, abych se k nim dneska připojila. Přestože věděli, že to neudělám, což ukazuje fakt, že ty dárky poslali.“ Její hlas zněl strašně unaveně.

„Aha.“

Dlouze se odmlčela, a pak vybuchla: „Jen jsem chtěla strávit Vánoce bez duchů. Copak jsem chtěla tak moc?“

„Nemyslím, že Weasley-“

„Nejde jen o Rona. Jde o děti. Celý den bych viděla děti.“ Sesunula se do křesla, přitáhla si kolena k hrudi a zabořila obličej do látky, která je zakrývala.

Co do…?

Přidřepl si k ní. „Pověz mi o nich, Hermiono. Pověz mi o těch dětech.“

Když začala mluvit, její hlas zněl tlumeně. „Chtěl dvě děti, chlapečka a holčičku. Huga a Rose. Mluvil o všech starostech, které s nimi přijdou… Myslím, že se mě snažil zastrašit, ale… no… téměř jsem je viděla. Cítila jsem je v náručí. Viděla jsem jejich první Vánoce. Představovala jsem si Rose, jak odjíždí spolu s Harryho synem do Bradavic. V duchu jsem slyšela Huga zpívat. Byli tak skuteční…“ Začala vzlykat. „A pak byl Ron pryč a oni taky. Moje děťátka. Pryč. A všechno je to moje chyba.“

Poprvé si ji přitáhl k sobě blíž. „Ne, to ne. Není to tvoje chyba.“

„Nemůžu se vrátit domů. Všude vidím jejich stíny,“ vzlykala.

„Ššššttt. Můžeš se vrátit. Vrátíš se, až na to budeš připravená. Slibuji.“

* * * * *

Ta myšlenka v něm zůstala, a když jednoho deštivého březnového dne seděli u něj v obývacím pokoji a četli, tak se po dlouhé době vydrala na povrch.

„Musíš se vrátit zpátky, Hermiono. Je čas.“

„Ne, Severusi. Jsem tu šťastná. Patřím sem k tobě a k Moggy.“

„Ne…“ zavrtěl smutně hlavou. „Ne, nepatříš. Ne tak docela.“

„Urazila jsem tě, že chceš, abych odešla? Obtěžuju tě?“ Vstala, začala sbírat svoje věci a strkat je jednu po druhé do tašky. Naklonil se a oběma rukama ji chytil za zápěstí.

„Hermiono, posaď se. A vyslechni mě, prosím.“

Zapadla zpět do křesla, tašku přitisknutou ke hrudi. „Neposílej mě pryč, Severusi. Prosím, neposílej mě pryč. Nemám kam-“

„Máš domov,“ přerušil ji. Polkl, aby se zbavil knedlíku, který se mu vytvořil v krku, a chraptivě pokračoval: „Jsou tam lidé, kteří tě milují a postrádají tě. Lidé, které miluješ i ty. Patříš tam: je to tvůj domov a místo, kde najdeš své opravdové štěstí.“

„Ale co ty?“

„Tohle je můj domov. A jsem tu šťastný jako nikdy v životě. Vybudoval jsem ho pro sebe a moje duše mi konečně patří. Tam na mě nic nečeká. Ale ty…“ Znovu polkl. „Uvítají tě s otevřenou náručí. Je to tvoje rodina, Hermiono. Bez tebe nejsou kompletní a ty nejsi kompletní bez nich.“

To, jak vážně studovala jeho tvář a hledala nějakou známku pochybností, ukazovalo, jak dobře se vzájemně znají. Weasley mlčel, ale Severus si byl plně vědom, že visí na každém jejich slově.

„A co když si myslím, že se pleteš? Co když si myslím, že moje místo je tady?“

„Tak se mýlíš,“ nadechl se zhluboka. „Opravdu tomu věříš?“

Sklopila oči.

„Myslím, že chceš věřit, že se mýlím. Ale myslím si, že víš, že mám pravdu.“

„Nevím, co mám dělat. Jsi můj nejlepší přítel.“ Hlas se jí chvěl.

„Tady jsem tvůj nejlepší přítel. A vždycky budu. Ale ty máš dalšího nejlepšího přítele i tam, a on tě taky potřebuje.“ Weasley souhlasně zabručel. „Nemusí to být sbohem, Hermiono. Bude to na shledanou.“

Pomalu přikývla. „Ano… ano, myslím, že bude.“