Preklady fanfiction Harryho Pottera

How Dare You? – Jak se jen opovažujete?

Autor: Annymc; Překlad: Patoložka; Beta-read: Claire

http://www.fanfiction.net/s/915957/1/How-Dare-You

Angst/Drama, Romance, snarry slash, NC-17

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Annymc, czech translation was created by Patolozka.

Popis příběhu: Harry a Severus se milují. Co se stane, když vyjde jejich známost najevo?

ooOoo

Harry kráčel bradavickými chodbami a v myšlenkách se zaobíral jedinou věcí. Musí se dostat k Severusovi. Prostě musí. Než se mu celý svět rozsype pod rukama.

Když to všechno začalo, bylo Harrymu sedmnáct a studoval sedmý ročník. To se odehrálo před několika měsíci. Teď mu bylo ještě stále sedmnáct, pořád studoval sedmý ročník a stejně tak byl zapletený s mužem dost starým na to, aby byl jeho otcem.

Jak se jen opovážili! chtěl křičet. Zrychlil svůj krok, dokud nestál před chrličem, ukrývajícím vchod k Brumbálovi. Stačilo jedno máchnutí rukou a zlostný pohled naučený od Snapea, aby se ta věc nedočkavě pohnula z místa. Harry namáhavě vyspěchal po schodech do Brumbálovy kanceláře. Jeho oči se rychle přesouvaly od člověka k člověku.

Brumbál, Severus, Sirius a Kornelius Popletal. Harry přimhouřil oči.

„Co si, ve jménu Merlina, vy všichni myslíte, že děláte?“ zavrčel.

Kancelář vyplnilo šokované ticho.

„Harry…“ Siriusův hlas se vytratil, když uviděl tu zuřivost v Harryho očích. Harry se nadouval hněvem.

„Pane Pottere, myslím, že by bylo nejlepší, abyste se uklidnil.“ Brumbál se při jeho příchodu postavil a pohlédl na něj příkrýma očima.

Harryho oči se ještě více přimhouřily. Znovu mávl rukou. „Sedněte si, pane řediteli,“ zašeptal. Brumbál si sedl, ke svému vlastnímu úžasu. „Jak jste se opovážil?“ obvinil ho.

Brumbál si povzdechl. „Omlouvám se, Harry, ale nemám v té záležitosti možnost volby. Severus porušil školní pravidla, kouzelnické zákony. Neměl právo dotknout se kteréhokoliv studenta. Nemůžu s tím nic dělat.“

Zatímco Albus pronášel ty věty, Harry vrtěl hlavou.

„Žádné takové zákony neporušil…“ prohlásil hlubokým zlostným tónem a sledoval, jak Severus sklonil hlavu.

„Jste snad ještě dítě, ne?“ promluvil Popletal.

„Ticho!“ zahřměl Harry. Popletal chtěl něco namítnout, ale zjistil, že nemůže. Nedokázal vydat ani hlásku.

„Harry, podle našeho práva jsi ještě nedosáhl potřebného věku,“ pokračoval Albus.

„Nejsem dítě. Kouzelnický svět mi nikdy nedovolil být dítětem. Očekáváte, že se budu chovat jako dospělý, bojovat jako dospělý, a pak se ke mně otočíte zády a jednáte se mnou jako s dítětem. Nevíte, co je pro mě nejlepší. Nikdo se mnou nikdy neměl dobré úmysly. Ne před Sevem. A já nedopustím, abyste s ním zacházeli jako s nějakým zločincem. Ne, když se všichni v této místnosti dopustili daleko větších přečinů, než že mě milovali!“ křičel.

Po jeho výbuchu nastalo sborové ticho.

„Ten bastard není schopen tě milovat, Harry.“ Ta slova byla pronesena s čirým znechucením.

Harry se podíval na svého kmotra. „Ano, je, Siriusi. Nepřesvědčíš mě o opaku. Nikdo z vás nemá právo mi říkat, s kým můžu nebo nemůžu být. Ani se neopovažujte pokoušet ho ode mě nebo z Bradavic odvézt. Je nejlepším profesorem na Lektvary, kterého Bradavice kdy měly. Zmijozelové nemají nikoho jiného, ke komu by se obrátili pro radu. Odveďte ho pryč a můžete stejně tak celou kolej odevzdat do ruky Voldemortovi,“ vyplivl Harry jejich směrem.

Severus k Harrymu zvedl hlavu. „To stačí, Harry.“ Jeho slova, tiše pronesená, zarazila Siriuse uprostřed nádechu k odseknutí. „Nech to být,“ dodal muž.

Harry na něj pohlédl se sotva skrývanou hrůzou. „Proč bych měl, Severusi? Proč bych je měl nechat tě ukřižovat za to, že ses o mě staral? Nedovolím, aby se to stalo,“ zašeptal Harry, oči se mu začaly plnit slzami. Hleděl na svého milence a v očích měl bolest.

„Prosím, Harry. Prostě běž na kolej.“ Severus Snape přinutil své oči, aby se odvrátily. Místo toho se zaměřil na své pevně propletené ruce.

Harry cítil, jak se mu svírá srdce. Otočil se na ředitele. „Nedělejte to,“ prosil ho.

„Nemáme jinou možnost,“ odpověděl Albus. „Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys odešel. Vrať se do věže. Lehni si a odpočívej.“ To nebyla žádost, byl to příkaz.

„Jestli to uděláš, nikdy s tebou už víc nepromluvím,“ zašeptal Harry s pohledem upřeným na svého kmotra. Siriusovo zamračení se těmi slovy prohloubilo, ale na jeho hrozbu nereagoval. Harry na tu očividnou, nevyslovenou odpověď přikývl. „Dobře,“ kývl znovu a cítil, jak si jeho slzy prorazily cestu ven. „Dobře,“ zopakoval a vnímal, jak mu poklesla ramena.

Nevěděl, co dělat. Brumbál mu odmítal pomoci. Sirius se nestaral, jak se ohledně celé situace cítí. Popletal vypadal, že se těší, až se Severuse konečně zbaví. Harry se znovu podíval na Severuse. Vypadal zlomený, zraněný. Harryho duše bolestně prahla po tom ho držet, utěšit, jak ho tak často utěšoval on.

„Není nic, co bych mohl udělat…“ zašeptal poraženecky. Zíral na své prázdné ruce a cítil, jak se mu svírá hrdlo. Vzhlédl a přinutil se ten knedlík v krku spolknout. Učinil pár váhavých kroků vpřed, a pak poklekl u nohou svého milence. Vzhlédl do zarmoucených černých očí. Viděl, jak se Sirius sbírá k tomu, aby je oddělil, ale stačilo otočit hlavu a jeho výraz muže zarazil v půlce pohybu. Harry se pohledem vrátil ke svému milenci. „Severusi, poslouchej mě, ano? Pokud to nemůžeme zastavit, pak to budeme muset překonat. Nebudu pod jejich kontrolou navždycky. Nebude to napořád něco, co mohou jen tak překazit. Takže tě žádám, abys šel, schoval se a zůstal v bezpečí. Dokážeš na mě počkat? Dokážeš zůstat naživu, pro mě?“ zeptal se.

Severus mu věnoval sotva patrný úsměv. „Ano, tak dlouho, jak bude potřeba…“ zašeptal. Zvedl ruku s dlouhými prsty a pohladil Harryho po tváři. „Neplač,“ zaprosil.

Harry pevně stiskl oční víčka. Pak je otevřel a pohlédl na Brumbála. „Udržíte ho v bezpečí!“ nařídil mu.

Brumbál dokázat odpověď pouze kývnutím.

„Můžeme si psát?“ zašeptal Harry potom.

„NE, to tedy rozhodně ne!“ hulákal znovu stojící Sirius.

„To není tvoje starost, Blacku!“ vysmál se mu Harry pohrdavě. „Nejsi můj legální opatrovník, nemáš k tomu co říct.“ Pak se znovu obrátil na Albuse. „Prosím,“ žádal ho. Jako potvrzení se mu dostalo dalšího pokývnutí. Harry si úlevně povzdechl, a pak sklonil hlavu, až spočinula na Severusově klíně. Bojoval s přívalem slz. Ve vlasech ho hladila Severusova ruka. Byl to známý, hřejivý, konejšivý pocit. Pod tíhou toho doteku se uklidňoval.

Dovolili jim strávit několik nerušených okamžiků, než si Albus přiklekl vedle Harryho. „Je mi to líto, Harry, ale nemáme čas. Severus musí jít,“ řekl mírně, pokoušeje se nepopudit to mocné kouzelnické dítě více, než bylo nezbytně nutné. Harry měl v sobě více moci, než jakou si kdokoliv z nich dokázal byť jen představit.

Harry na několik vteřin zesílil stisk kolem Severusových nohou, než se pomalu odtáhl. Beze slov vstal, shrbený hmatatelnou bolestí. Na okamžik pohlédl do Severusových očí, než se mu vrhnul do klína. Pažemi omotal jeho štíhlá ramena, tvář zabořil do ohbí dlouhého krku, a pak začaly jeho mrštnou postavu sužovat vzlyky. Severus zavřel oči a přitáhl si ho na chviličku blíž. Vychutnával si ten pocit horkého těla, které se k němu tisklo. Poté se pomalu přinutil odtáhnout. Harry na něj shlížel uslzenýma očima.

„Zvládneme to,“ ubezpečil ho Severus a doplnil: „Je to jen na chvíli. Ne na věčnost.“

Harry přikývl a prsty prohrábl inkoustově černé vlasy. „Budeš mi chybět,“ zašeptal.

„Ne víc, než ty mně…“ odpověděl Severus. Oba ignorovali posměšné odfrknutí ze Siriusova rohu.

Harry se přitiskl blíž a sklonil se, aby zašeptal do milencova ucha: „Budu po tobě prahnout…“

„Ne víc, než já po tobě…“ odpověděl znovu Severus. Vtiskl na Harryho proslavené čelo prostý polibek. „Teď se vrať na kolej.“

Harry přikývl a letmo ho políbil na rty. Vstal z bezpečného usazení na Severusově klíně a urovnal si hábit. Odkašlal si. „Dokud se znovu neuvidíme,“ prohlásil tiše, zatímco svou tvář přinutil ke klidu a smíření se situací. Kývnul na svého milence a poté na ředitele, než se odebral ke dveřím, zcela ignoruje další osoby v místnosti. U dveří se zastavil a otočil se na ministra kouzel, toho naprostého blba.

„Pokud se ho dotknete jen jedním prstem, nebudete žít dostatečně dlouhou na to, abyste toho stihl litovat…“ Jeho hlas byl nízce položený a výhružný. Jeho oči vypadaly, že září, ale ne odpoledním světlem, které pronikalo do místnosti, ale vnitřním žárem, který děsil každého, kdo měl tu smůlu, že na něj byl namířený. Díval se, jak se ta fretka napjala. „Ano, byla to hrozba. Ano, mám v úmyslu ji naplnit. Ne, na světě není nikdo mocnější, kdo by mě dokázal zastavit. Postarám se o váš malý problém s Temným pánem a poté odejdu z tohoto světa, který vy všichni tak vroucně milujete. Pro teď půjde do bezpečí, na tajné místo, kam se dostane pouze moje sova a Fawkes. Nebudete ho sledovat, ani pronásledovat. Zapomenete, že jste sem kdy přišel. Na veřejnost nepronikne žádné obvinění, ani nebudou jmenovány žádné zločiny. Máte, co jste chtěli. Ale ne na dlouho.“ A s těmi slovy se rychle odebral z místnosti dolů po schodech.

Sirius ho dohonil na konci točitých schodů.

„Harry!“ zvolal a popadl svého kmotřence za předloktí.

Mladík se zvrtnul na místě a mávnutím ruky prudce přirazil zvěromága na zeď. „Řekl jsem, že už s tebou nikdy nepromluvím. To nebyla žádná planá hrozba,“ vysmál se mu jízlivě. Nechal ho tam viset, dokud neprošel vchodem, neminul chrlič a nevydal se chodbou za roh.

ooOoo

Téměř za šest měsíců Harry konečně, konečně dosáhl osmnácti. Což se stalo dva týdny předtím, než byl Voldemort poražen opravdu nakrknutým Harry Potterem. Z většiny předmětů absolvoval s vyznamenáním a teď byl připraven posunout o krůček svůj život dál. Přemístil se na souřadnice, které mu Albus předal. Byla to tichá, skrytá chalupa na venkově. Cestičku k obydlí lemoval bílý laťkový plot a rozměrná zahrada plná květin.

Bože, jak to tady mohl těch šest měsíců vydržet? Harry by se z toho určitě už dávno zbláznil.

Narovnal se v ramenou a rychle přešel po kamenné cestě ke dveřím, které se bezeslovným pobídnutím tiše a lehce otevřely. Harry cítil, jak se mu rozbušilo srdce nad pohledem, který ho uvítal.

Severus Snape ležel na pohovce, uvolněný spánkem. Na hrudi mu nebezpečně balancovala povědomá lektvarová kniha a zvedala se nahoru a dolů s každým pomalým nádechem. Harry se skrz slzy radosti usmál. Och, jak mu chyběl byť pouhý pohled na toho muže.

Poklekl vedle pohovky na kolena. Natáhl ruku, aby se dotkl jeho hladké tváře. Pak se zastavil a usmál se, než místo toho vtiskl na milencovy rty polibek.

Muž se okamžitě napjal, ale pak se o vteřinu později uvolnil a s tichou radostí si povzdechl. Harry zakňoural a protlačil svůj jazyk do hřejivého, vlhkého tepla milencových úst. Muž mu obratem věnoval úsměv, objal ho pažemi a přetáhl ho na sebe. Harry se uložil na svého bývalého profesora, ruce vpletl do dlouhých temných vlasů a pánev natiskl na podobnou vypuklinu, která se tam nacházela. Rozesmál se a trochu se odtáhl, aby se na Severuse mohl podívat. Usmál se, když stíral osamocenou slzu, která si razila cestu nažloutlou tváří.

„Ahoj…“ zašeptal.

„Vítej doma…“ odpověděl Severus a přitáhl si ho těsněji. Harryho naplnilo čiré štěstí. Schoulil se do objetí dlouhých paží a na pevnou hruď pod sebou. Hlavou spočinul na Severusově rameni a prostě se jen usmíval.

Nikdy předtím neměl domov.

Konec