Preklady fanfiction Harryho Pottera

Povolení k překladu: Ano 

Originál: http://www.fanfiction.net/s/7195344/1/Crossroads

Prohlášení autorky: Pokud bych Severuse vlastnila, neudělala bych mu to.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Severus Snape

Rating: 9+ 

Kapitol: 1

Slov: 2 491

Poznámka autorky: Minulý týden jsem se dívala na Relikvie smrti, druhou část. Většina byla skvělá, ale pokud zamýšleli vylepšit kánon, proč nedopřáli našemu hrdinovi lepší smrt? Také Harry je na mnoha úrovních nemyslící tupoun.

Každopádně tato zvláštní malá povídečka je mojí verzí toho, co se Severusovi stalo, když zemřel. Může v ní být značné množství popření kánonu, ale všichni moji čtenáři vědí, že není doopravdy mrtvý. Epilog byla jen halucinace způsobená jedem.

Varování autorky: Pro jednou žádné. Páni.

XXX

„All you folks think you own my life
But you never made any sacrifice
Demons, they are on my trail
I'm standing at the crossroads of Hell
I look to the left, I look to the right
There's hands that grab me on every side…“

„Že můj život je váš, si myslíte,
nikdy nic však neobětujete.
Má cesta vede skrze démony,
na křižovatce pekla setrvávám,
doleva i doprava se rozkoukávám,
kde ruce táhnou mne na všechny strany…“

Tracy Chapman, ‚Crossroads‘

XXX

Severus si nikdy nebyl jistý, v jaký posmrtný život věří. Nikdy nebyl nábožensky založený, nikdy nevěřil v Boha – samotný papež by skončil jako ateista, pokud by Jeho Svatost vedla Severusův život. Ale bylo zřejmé, že po smrti něco následuje, jelikož existují duchové, a dávalo smysl, že to něco se liší pro ty, co byli zlí, a pro ty, co byli dobří, i když ne tak melodramaticky, jako peklo a ráj. Věděl, že většina lidí spadá do špinavých, šedých vod mezi těmito dvěma absolutny a stejně tak věděl, na kterou stranu se nakloní váhy, až bude jeho duše poměřována.

Ale když otevřel oči, našel uklidňující absenci věčného ohně a báječný nedostatek bolesti. Po dva nebo tři roky se jí nikdy zcela nezbavil; to samotné teď bylo nebem. Pomalu se posadil, aby se prozkoumal; ucítil, že nemá zraněný krk a že se Znamení zla z ruky ztratilo. Kromě toho si všiml, že nedýchá. Takže tohle je posmrtný život? Vyškrábal se na nohy a téměř se usmál, tak nějak nepřekvapený.

Opět dětské hřiště. Zde učinil všechna významná rozhodnutí svého života; nebylo to jen místo prvního setkání s Lily, když mu bylo devět, zde také už o pět let dříve objevil, že je kouzelník, a sem se vždy vracel, potřeboval-li přemýšlet. Pomalu přešel udusanou zemí, suchá hnědá tráva se ulamovala pod jeho botami; Severus se vydal ke své oblíbené houpačce a usadil se na ni. Obtočil paže kolem rezavého řetězu a, rozhlížeje se, pomalu se špičkou boty začal od špíny pod sebou odtlačovat dopředu a dozadu. Zde seděl po dokončení školy, probíral si vše, co mu kolegové ze Zmijozelu řekli, rozhodoval se o směru, který nabere jeho život. Nedlouho poté tady byl, prohlížel si novou, dosud bolestivě živou značku na předloktí a neklidně přemýšlel, jestli ho čeká vše, co mu bylo přislíbeno. Zde seděl a panikařil chvíli před Brumbálovým příchodem, aby pak prosil na kolenou za Lilyinu bezpečnost, a zde seděl a plakal po její smrti. Zde seděl, když se znovu objevilo Znamení a pokládal si otázku, má-li utéct, či bojovat.

Ano, dávalo naprostý smysl, že zde i prozřel. Severus nebyl dospívající chlapec a nepotřeboval Brumbálovy vize, či někoho, aby mu řekl, že toto je stanice, dočasné místo zastavení. Jedinou otázkou zůstávalo, co se bude dít dál. Domníval se, že by tady mohl zůstat; bez bolesti, bez hladu, nic zde nepotřeboval. Pravděpodobně toho měl v hlavě dost, aby ho to, než se začne nudit, zabavilo na několik let, a také neměl problémy se samotou. Zvolit si nevolit byla také volba. Ale to nebylo správné. Udělal toho moc, aby zůstal v zapomnění, i když byl v pokušení stát se jeho částí.

Severus zamyšleně naslouchal vrzání houpačky pohybující se pomalu tam a sem a rozhlédl se po prázdném hřišti. Jeho možnosti se zdály docela zřejmými. Mohl jít do svého domu, nebo mohl navštívit dům Lily.

Lily. Zvažoval to několik minut, dívaje se směrem k jejímu starému domu. Žádné skutečné emoce v tom nebyly, nebo už všechny vypotřeboval; myšlenky měl klidné. Opravdu ji znovu nechtěl vidět. Nepochybně by to překvapilo víc než jen pár lidí, rozneslo-li by se to, ale byla to pravda. Cokoliv mezi nimi bylo, skončilo to dávno, dávno před její smrtí, natož tou jeho. Vždycky věděl, že ho nemilovala tak, jako on ji. I kdyby ji tady znovu potkal, stále by patřila k Jamesovi a po tom všem, co provedl, netoužil čelit ani jednomu z nich. Lily byla jeho minulost a nejlepší by bylo, aby tam i zůstala.

Kromě toho, tato volba byla příliš jasná, příliš klišé. Bylo tak očividné, co se od něj očekává, že nebyl ochotný to udělat. Za zábradlím, které ohraničovalo hřiště, vedla cesta do dvou směrů; k jeho domu, nebo k tomu Lilyině. Evidentně to byla zřejmá volba – pro nedostatek lepšího pojmenování – peklo či ráj. Ale která je která? Ještě jako chlapec by to měl jasné – jeho dům byl chladný, špinavý, zastíněný hrubým otcem a již polomrtvou matkou, kdežto dům Lily znamenal přátelství, přijetí, teplo.

Ovšem to neznamenalo, že teď reprezentují stejné věci. Ve smrtelném světě sice dům Lily již nepatřil její rodině, ale zde to bylo nepodstatné. Pokračoval v pomalém houpání dopředu a dozadu, zamyšleně se díval na bránu a na dvě cesty z ní se vinoucí. Zvažoval, kterou se vydat. Najednou položil i druhou nohu na zem, zastavil houpačku a přimhouřil oči; když si měl tak očividně vybrat mezi dvěma různými možnostmi, zjistil, že chce najít třetí, jen aby každého nakrknul. Vstal a odstoupil od rámu houpačky, načež se začal pomalu usmívat.

Byl kouzelník. Proč by měl kamkoliv chodit?

Zavřel oči, soustředil se, otočil se na místě a přemístil se.

XXX

Poznal, že to fungovalo z jednoho prostého důvodu: najednou se ocitl v něčem, co bylo i na jeho měřítka zcela výjimečně obrovskou bolestí. Každá jednotlivá molekula jeho těla pulsovala svým vlastním malým zřetelným tepem agonie a utrpení zesílilo, když se reflexivně pokusil pohnout. Ukázalo se, že mohl udělat jediné: zavřít oči a nechat oční bulvy rehydratovat. Zatím do sebe poprvé vtáhl trhaný nádech, který celou cestou do plic pálil, takže zůstal v naprostém klidu a doufal, že to trochu pomine, než se mu znovu vrátí zrak.

Zatímco čekal, skrze rudou mlhu bolesti si prorazilo cestu pár myšlenek. Jeho rozhodnutí zkusit se vrátit bylo prosté. Ne, že by se chtěl vrátit domů; před více než rokem byl blízko tomu spáchat sebevraždu, až se vše skončí. Při životě ho nedrželo nic, opravdu. Ne, vrátil se z mnohem jednoduššího důvodu. Voldemort chtěl, aby zemřel; pravděpodobně i Brumbál si to přál, a tato část plánu teď skončila. Proto se Severus rozhodl žít svým bývalým pánům navzdory. Po tom všem nenechá ani jednoho z nich prosadit si svou.

Zastiňujíc všechny bolesti mu v levé paži vzplálo utrpení, jako by jej ta myšlenka vyvolala. Kdyby mohl, byl by křičel, ale jediné, co zvládnul, bylo syčení. A i to bylo spíše jen bublání vzduchu skrz jeho rozsápané hrdlo. Tělo sebou cukalo, když se marně snažil stočit kolem zmíněné končetiny. Znamení zla hořelo, doslova plálo ohněm mihotajícím se přes rukáv, když se snažil zaostřit rozmazané vidění a ach, bože, tolik bolelo. Zároveň ale byla muka doprovázena nárůstem triumfálního pocitu, protože to znamenalo, že Voldemort je mrtvý. Tentokrát opravdu mrtvý. Vyhráli.

Severus měl pocit, že možná i plakal, ale nemohl to říct s určitostí.

Po směšně těžkém boji se na špinavé podlaze dokázal otočit na bok. Zavřel oči a snažil se znovu popadnout dech s nejasným přáním, aby tu zavánělo něco jiného, než jeho vlastní krev. Bylo tam hodně krve, cítil, že jí má nasáklé šaty – ten vjem byl až příliš známý. Opatrně se vyhýbal přemýšlení – nedumal o tom, jaké to bylo, když mu Nagininy tesáky roztrhly hrdlo, nezabýval se bolestnými, hluboko zasutými vzpomínkami, nemyslel na skutečnost, že syn Lily je už pravděpodobně mrtvý, vyhnul se vzpomínce na Minervinu tvář, když na něj s ostatními kolegy zaútočila a vyhnala ho z jediného domova, který kdy poznal. Kdyby si připomenul všechny tyto okamžiky, byl by to jeho konec; jeho příčetnost visela na vlásku, tak to bylo.

Nikdy nebyl tak vděčný za nitrobranu. Odtlačil pryč všechny nežádoucí vzpomínky a emoce, soustředil se na tady a teď. Právě teď, v tuto chvíli si všichni mysleli, že je mrtvý. Takže, pokud by dokázal vypadnout dřív, než si někdo přijde pro jeho tělo, mohli by si i dál myslet, že zemřel. Což by podpořilo víc než dost krve na podlaze spolu s faktem, že Trio sledovalo jeho umírání. Pokud se mu podaří vypadnout, bude volný. Poprvé od dob dospívání, volný od všech slibů, všech závazků, všech přísah.

Pak tedy zbývá jediné poslední vypětí. Má léčivými lektvary dobře zásobený úkryt, který nikdo nezná. Pokud se mu jen podaří tam dostat a zůstat dostatečně dlouho při vědomí, aby některé užil, pak to bylo vše, na čem teď záleželo. Utéct. Skrýt. Spočinout. Uzdravit. Pak, pokud přežije, může začít opět přemýšlet a snažit se zjistit, co dělat dál. Právě teď si nebyl jistý, jestli chce opravdu žít, ale pokud se později rozhodne, že ne, pak to alespoň bude jeho volba. Za celá ta léta mu sebrali mnoho výběrů, ale teď měl svůj život zpět – jak vidno – a nehodlal jej ve spěchu opustit. Vyplivl trochu krve a zamrkal, aby si pročistil zrak. Pak se několikrát nadechl a zvedl se na všechny čtyři, opřel se o lokty a přinutil se zůstat tak a nezhroutit se, když jeho týraným tělem projela agónie bolesti a znovu odeznívala.

Jakmile se jeho slábnoucí dech zdál pevnějším a z okraje zorného pole se vytratila mihotavá světla, Severus se proplazil pár kroků ke zdi a opřel se o ni ramenem. Připravoval se na příval bolesti a pomalu si klekal na koleno, pak se zastavil, aby si na chvíli odpočinul. Ještě nikdy nebyl tak blízko smrti, pomyslel si ironicky, když zasípal při nádechu. Už jsi skoro tam. No tak, Severusi. Zvládl jsi projít celou školou se zlomenou nohou. Šel jsi po příjezdové cestě, když jsi byl tak prokletý, že jsi ani neviděl. Jediné, co musíš udělat, je postavit se. To nic není. To je ono, nohy máš pod sebou. Opři se o zeď. Dýchej. Ještě jedno posunutí a už budeš na nohou – ne, počkej. Omdlíš, pokud vstaneš tak rychle. Otoč se, opři se o zeď. To je lepší, zády proti ní. Teď se suň nahoru, pěkně pomalu. Na chvilku se zastav a dýchej. Trochu víc. Už tam skoro jsi.

Neměl ponětí, jak dlouho mu trvalo, než skutečně vstal. Mohlo to být deset minut, ale také dvě hodiny. Kdesi za hučením v uších a nepravidelným bušením srdce slyšel zvuky ohňostroje; oslavy již začaly. Dobité tělo Severuse Snapea právě teď nikomu neleželo vysoko na seznamu priorit, nebyl tedy důvod k panice. Ještě měl moře času. Nakonec, plně vzpřímený a zbrocený krví, se opřel o zeď. Cítil závrať a skutečně směšně velkou bolest, ale byl otupěle spokojený sám se sebou. Ještě ho neporazili.

Vědom si toho, že je to velice, ale velice špatný nápad, roztřeseně zvedl ruku s chvějícími se prsty, aby se dotkl krku. Trhl sebou; nejprve cítil chladnou lepivost zasychající krve, a pak teplou lepkavost té čerstvé, až nahmatal okraj první rány. Na okamžik se jeho vidění zavlnilo, když se ty věci, na které rozhodně nemyslel, snažily prodrat do jeho vědomí. Ale pak nad sebou získal kontrolu a ruku zase spustil. Ještě ho to nezabilo, takže to nebylo tak zlé. Pokud do teď přežil, přežije dost dlouho na to, aby vzal své lektvary. Bude to jen jeden či dva kroky a vypětí zbývajícího vědomí po přemístění, to je vše. Až spolyká dávky nevyzkoušeného a netestovaného, vysoce experimentálního protijedu a dokrvovacího lektvaru, pak si může dovolit omdlít. Přesně věděl, kde ty dva flakónky má, a může se přemístit přímo k nim.

Zhluboka dýchej, Severusi. Nejsi mrtvý, sakra. Zhluboka dýchej a soustřeď se. Jedna… dva… tři…