Preklady fanfiction Harryho Pottera

Všechna práva náleží J. K. Rowlingové. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

14. kapitola - Nespoutaná Gingerhead

Nad Bradavicemi vyšlo slunce a začínala teplá říjnová neděle. Obyvatelé hradu, studenti i profesoři, většinou ignorovali první sluneční paprsky a jen se převalili v posteli, aby si dopřáli ještě nejméně hodinku spánku. Harry Potter, chlapec-který-přežil, si uvnitř nebelvírské věže protřel oči a tajně si přál, aby mohl zůstat v posteli stejně jako zbytek jeho přátel. Ale on musel vstát a obléci se, protože Oliver Wood naplánoval dnešní famfpálový trénink na brzké ráno.

Chlapec se s povzdechem posadil a vklouznul do pantoflí. Pod svým levým chodidlem ucítil něco měkkého a lepkavého. Lekl se, že nešťastnou náhodou zašlápl Ronova mazlíčka, a ohnul se, aby se podíval. Když tu nechutnost uviděl, vykřikl odporem.

Uvnitř jeho pantofle ležela zkrvavená a vykuchaná krysa. Naštěstí ne Prašivka, ale stejně mu ten pohled obracel žaludek.

„Hedviko,“řekl zlostným tónem, „kolikrát ti mám říkat, abys sis netahala úlovky do mého pokoje. Podívej se, cos udělala!“

Umýt se do koupelny odskákal po jedné noze, aby se zkrvavenou šlapkou nedotknul podlahy. Když později zjistil, že jeho oblečení a boty obsahují podobné dárečky, už neměl šanci dorazit včas.

Hedvika se marně snažila vysvětlit, že to všechno udělala kočka, ale po pátém pokusu to vzdala a smířila se s tím, že její člověk je v mezidruhové komunikaci beznadějný případ.

          **********

Kapitán nebelvírského famfrpálového týmu byl dost zklamaný, protože Harry nebyl jediný, kdo nedorazil včas na trénink. Fred a George Weasleyovi přišli taky pozdě. Příliš pozdě na to, že se toho dne probudili brzy, což byla mimořádná událost sama o sobě. Vypotáceli se z postele a skoro jim spadla brada, když uviděli, v jakém stavu je jejich oblečení.

„Mamka nás zabije,“ poznamenal George, když se vzpamatoval z prvního šoku.

„Teď zapomeň na mamku. V tomhle nemůžem vylézt ven! Wood bude muset trénovat bez nás, dokud nepřijdeme na způsob, jak to spravit,“ dodal Fred.

Domácí skřítkové, kteří mají na starosti prádelnu, asi něco pořádně zpackali. Každičký kousek oblečení, patřící Weasleyovic dvojčatům, získal tak oslnivě fialkový odstín, že by se ho i Lockhart zdráhal nosit. A navíc se zdálo, že se oblečení přinejmenším o číslo srazilo. Nejvíc k vzteku to bylo u spodního prádla.

„Blbí domácí skřítci,“ brblal Fred. „To snad vyprali s holčičíma kalhotkama, nebo co?“

George vytáhl hůlku a seslal na hromadu zničeného prádla přeměňovací kouzlo. Fialková barva chvíli poblikávala a pak se změnila na zářivě růžovou. A ať se snažil sebevíc, barva se odmítala změnit na jakoukoliv jinou.

Novina o Fredu a Georgi Weasleyových, vycházejících ze společné koupelny ve stejných růžových županech, které jim stěží zakrývaly hubená kolena, ve vteřině obletěla Bradavice a rozchechtala studenty všech kolejí. Zvlášť zmijozelští si přišli na své.

Domácí skřítci, dokonce, i když byli vyslýcháni samotným ředitelem, se „zapomněli“ zmínit, že byli jistou kočkou přinuceni zamíchat oblečení těch chlapců mezi dívčí kalhotky.

          **********

Arguse Filche probudil zvuk pronikavého, dožadujícího se mňoukání. Posadil se a po včerejším uklidňujícím lektvaru se mu trochu zamotala hlava. Pak ho rázem otupělost přešla a nahradila ji hrůza. Jeho kočka škrábala na dveře a naříkala, aby ji vypustil ven. A za zavřenými dveřmi mohl školník slyšet ten nejstrašlivější zvuk ze všech – vřískání kocouřích nápadníků.

Paní Norrisová mrouskala.

Skrz zaťaté zuby trousil nadávky, vstal, zarýgloval dveře a začal své zoufalé kočce šeptat uklidňující slova. Věděl, že neexistuje způsob, jak by mohl zmírnit její trápení. Ale nikdy by nedovolil, aby jeho anděl padl za oběť té hordě nadržených kocourů venku. Dokážou přežít, dokonce i v obležení.

Filch neměl ani ponětí o tajném spolčení mezi kočkami na hradě. Aniž by to lidé tušili, jedna jistá kočka rozšířila během noci mezi populací bradavických kocourů zprávu o mrouskající se samičce.

           **********

Zlatoslav Lockhart třesoucíma se rukama roztrhl balíček. Konečně, expresní sova doručila z Londýna jeho na míru šité hábity. Podržel je proti světlu a obdivoval, jak se jemná tkanina na slunci třpytí. Netrpělivě ze sebe shodil obnošený hábit, který byl nucen posledních pár dní nosit, a při pomyšlení na dotek hedvábí na kůži pocítil takřka sexuální vzrušení. Pak to uslyšel.

Nahatý pohlédl dolů a uviděl tu prokletou kočku, jak na něj hledí obrovskýma oranžovýma očima. Kočka znovu mňoukla a olízla si fousky.

Lockhart zbledl, když si uvědomil, jak moc je vystaven ostrým kočičím drápům. „Jdi pryč.“

Gingerhead zamrkala. A pak se protáhla.

Když uviděl, že se kočka pohnula, skočil kouzelník na postel, přelezl své nové šaty a skrčil se co nejdál od kočky. „Jdi pryč,“ zasípal.

Kočka zvedla zadní tlapku a nevzrušeně se podrbala za uchem. Pak vyskočila na postel a očichala Zlatoslavovy nové hábity.

„Neopovažuj se ani dotknout mého nového oblečení, ty bezcenný všiváku,“ vyprsknul vztekle.

Zdálo se, že sebou kočka trhla, když uslyšela urážku. Dlouze se na něj zahleděla a pak se kradmo přisunula těsně ke schoulenému kouzelníkovi. Když ucítil na tváři kočičí dech, strachem ztuhlý Lockhart stiskl oči a čekal, že mu ostré drápy každým okamžikem rozseknou obličej. Když začala kočka očichávat jeho nejintimnější partie, strach přešel v děs, a jediná myšlenka, které byl schopen, patřila drápům, ostrým jako břitvy a slonovinovým tesákům. Pak se kočka odtáhla. Sotva stačil otevřít oči, když strašný smrad, doprovázený zvukem drápání, naplnil jeho chřípí.

Kočka se vyčurala na jeho nové šaty.

Lockhart sledoval odcházející kočku a cítil, jak mu slzy stékají po tvářích.

Teprve pak si uvědomil, že to není jen kočičí moč, co tak strašně smrdí.

Zlatoslav Lockhart se počural taky.

          **********

Byla neděle večer, když Severus Snape zaklepal na dveře kanceláře profesorky McGonagallové. Když vstoupil, stará čarodějka ho pozdravila s mrazivým pohledem.

„Ano, profesore? Chtěl jste něco?“

Rty se mu zkroutily v náznaku ušklíbnutí. „Jdu si odpykat svůj trest, Minervo,“ pronesl hedvábným hlasem.

„Tenhle vtip není k smíchu, profesore,“ vyštěkla.

Založil ruce na prsou. „Tohle je první a poslední pokus odčinit kočičí hříchy, Minervo,“ varoval ji. „Ber, nebo nech být.“

Podezíravě se na něj zadívala. „Nemyslíš to vážně.“

Pozvedl ruce. „Fajn, Minervo, ať je po tvém. Já odcházím,“ řekl a otočil se zády. Ale její hlas ho zastavil.

„Počkej.“ Chvíli bylo ticho. „Severusi Snape, nemůžu uvěřit svým očím. Ty se mi omlouváš?“

Na bledé tváři se objevil zamračený výraz. „Zcela jistě nemám ani tušení, o čem mluvíš.“

„Skutečně?“ usmála se a pravděpodobně už si v duchu představovala, jak se tomu v budoucnu zasměje.

Pak na stůl vyskočila kočka, láskyplně mňoukla a snažila se jí otřít o tvář.

Škubla sebou, v očích se jí mihnul záblesk hrůzy. „Dostaň to zvíře z mé kanceláře, Severusi.“

„Proč?“

Polkla. „Nelíbí se mi způsob, jakým se na mě dívá.“

„A jak se dívá?“

„Jako když má hlad. Jako když kuje pikle. Jako když rozumí každému slovu, které řeknu.“

Snape se usmál. „Přesně tohle on dělá, Minervo.“ Obrátil svou pozornost k Gingerhead. „Pojď sem, chlapče,“ řekl tichým, jemným hlasem, který jako by ani nepatřil obávanému bradavickému mistru lektvarů. Kočka překvapivě poslechla. Snape se sehnul a zvednul obrovskou kočku do náručí.

„Dovoluji si předpokládat, že už mi netoužíš uložit trest?“ V jeho hlase opět zněl obvyklý sarkasmus.

Profesorka McGonagallová předstírala, že čte pergamen před sebou. „Jdi pryč, Severusi. A to zatracené zvíře vezmi s sebou.“ Dívala se, jak odchází a naposledy ho zastavila. „Mám jednu otázku.“

„Ano?“

„Nemůžeš doopravdy vědět, že rozumí našim slovům, že ne?“

Snape chvíli hleděl do zářivých kočičích očí, než odpověděl.

„Ale ano, mohu.“

McGonagallová na něj zmateně hleděla.

„Měl bych to vědět. Koneckonců, je to moje kočka.“

Epilog

Byl pondělní večer a zapadalo slunce, když Severus Snape překročil hranice bradavických pozemků. Nenápadně kráčel k Prasinkám, jeden další temný stín mezi stíny Zapovězeného lesa. Noc slibovala, že bude klidná a teplá, alespoň tady v Bradavicích. Při pohledu na kočku, pohybující se vedle něj, ho napadlo, jestli bude noc klidná také pro zbytek světa. Na chvíli přerušil svoji pomalou chůzi a otočil se ke kočce. „Kam teď půjdeš?“

Gingerhead se posadila. „Na rodinné setkání.“

„Opravdu?“

„Ano,“ odpověděla kočka. „Můj bratranec Belial se právě převtělil a tak myslím, že mu oplatím návštěvu. Připadá mi docela zábavné ho dráždit, zatímco je ještě kotě.“

Milosrdný Merline, to existuje víc koček, jako je tahle?

Ale nahlas ta slova neřekl. „No,“ řekl tak nenuceně, jak jen bylo možné, „můžeš vyrazit.“

„Čekáš, že uvěřím, že ti nebudu chybět?“

Snape se zasmál. „Stejně jako by mi chyběly ty stehy na zadku.“

Kočka zavrčela. „Víš, že se setkáme znovu.“

„Ne, pokud tomu budu moci zabránit.“

Kočka na něj zamyšleně pohlédla. „Možná můžeš být čaroděj, ale já mám další tři životy. Neviděl jsi mě naposled,“ varovala ho, pak švihla ocasem a zmizela.

Severus Snape byl najednou sám. Věděl, že mu bude dělat potíže zvyknout si na ticho. Pak se mu po tváři rozlil úsměv.

Zbytek světa, kouzelníci stejně jako mudlové, by se měl mít od této chvíle na pozoru.

Gingerhead je na volné noze.