archiv.hpkizi.sk
These Stolen Lights
These Stolen Lights
Vložené: tigy - 20.04. 2013
Téma: These Stolen Lights
Florence nám napísal:

These Stolen Lights

MiHnn

Překlad: Florence

Beta: Kaitlin

 Originál: http://www.fanfiction.net/s/8937158/1/These-Stolen-Lights

Shrnutí: Volají ji jménem, ale ona nejde.



 

Poznámka autorky: Napsáno pro dramione_remix fest na Livejournalu. Měli jsme si vybrat už existující pár a použít ho jako inspiraci pro Draco/Hermiona příběh.

Vybraný pár: Tate Langdon/Violet Harmon (American Horror Story)

Varování: AU od bitvy v Bradavicích v šestém ročníku. Smrt postav, temné téma a hodně úzkosti. Ratting je vyšší (T), kvůli tématu příběhu. Moc děkuji mé drahé Dormiensa za to, že se zhostila betování. A všem, co četli tenhle příběh… neciťte ke mně nenávist :P

Poznámka překladatelky: Já k autorce rozhodně nenávist necítím, mně se tahle povídka naopak velmi líbí. A i proto bych tento překlad chtěla věnovat Twilly, jelikož si to zaslouží :D

 

*

Neplakej ani nepostávej na mém hrobě,

nejsem tam, navzdory myšlence v tobě.

Jsem vánek ale i větřík tisící,

jsem diamant ve sněhu se třpytící,

jsem slunce na dozrávajících klasech,

jsem jemný podzimní déšť ve tvých vlasech.

 

*

Její otec o ní říkal, že je jedinečná. Zvykl si ji zvednout na svůj klín a číst jí pohádky o vzdálených krajích, o rytířích, příšerách a dámách v nesnázích. Dáma byla vždy unesena, příšera ji hlídala a rytíř ji vždy zachránil. Ale její otec se v jedné části příběhu lišil od těch, které se normálně vyprávějí. Vždy ji objal a řekl jí, že ona je ten rytíř, ne dáma v nesnázích, že ona je ten, kdo zachraňuje.

Smála se a zatlačila mu brýle zpět na nos, protože mu obvykle sklouzly dolů. Měl hnědé vlasy jako ona, ale oči jiné barvy a plné lásky.

Vyrostla s přesvědčením, že všechno je možné, že všechno může fungovat. Jestli existuje válka, tak dobro vždy vyhraje nad zlem, protože tak by to prostě mělo být.

Nikdo nemluví o ztrátách, které musí obě strany zažít.

*

Mramorovou podlahu má přitištěnou k tváři. Záda jí ztuhla, hlava bolela a když vzhlédla, očí jí hořely.

Mohla slyšet křik lidí. Tolik křiku – tak moc – ten zvuk způsobil, že se jí srážela krev. Záda ji tolik bolela, nohy jí hořely a když shlédla na své ruce, mohla vidět jenom červeň. Ruka se jí třásla, když si krev promnula mezi prsty.

Cítila, jak se jí v očích tvoří závoj slz a díky té soli v nich viděla svět rozmazaně. Všichni se kolem ní pohybovali rychle, jak se věci rozpadaly a strop se hroutil. Ale nikdo se nedíval na ni, nikdo si jí nevšiml.

*

Zvedá ruku k jejímu čelu a dlaní jí jemně odhrnuje vlasy z obličeje.

Hruď se jí z neznámého pocitu svírá. Odněkud ho zná, ale to je vše, co ví. Zná ho.

Bledá ruka jí přidrží obličej, jeho šedé oči pozorují každý výdech, který ze sebe dostává.

„Znám tě,“ zašeptá chraptivě.

„Znáš?“ ptá se tiše. Tělo má pokryté prachem, na tváři se mu formuje modřina a z koutku úst mu vytéká pramínek krve. V jeho očích vidí Hermiona bolest, ale moc dobře nerozumí, proč ji tam má.

Chce přikývnout, ale na to se její hlava příliš topí v bolesti. Místo toho se tedy jen usmívá. Rty se jí trochu pozvedají, když se jí oči ve vyčerpání zavírají.

„Znám tě,“ opakuje, než ji vědomí a s ním i schopnost mluvy opouští úplně. „Znám…“

Je tak unavená. Je tak moc unavená.

*

Slyší své jméno, víckrát. Slyší ho znovu a znovu, jako by ho šeptal sám vítr.

Hermiono, slyší. Hermiono, slyší opět.

Zavírá oči a přemýšlí…

Ne.

Ještě ne.

Ještě nejsem připravená.

*

Občas sedí v tichu s nohama přitaženýma k hrudi a tvářemi zabořenými mezi koleny. Sleduje podlahu pod svýma nohama, nechává své prsty, aby našly skulinu mezi kameny a zanořuje do ní prsty.

Když to poprvé zkusí, něčeho si všímá. Nezáleží na tom, kde začala, nezáleží na tom, kde se její prsty nacházely, když se opatrně dotýká hlíny a její prsty sledují okraj kamene, skončí vždy na tom samém místě, kde začala.

To je první věc, kterou se naučila. První věc, kterou si pamatuje.

První věc, která ji přivádí k úsměvu.

*

Kouká na ni. Kluk se zlatobílými vlasy. Sleduje ji, jak se pohybuje. Jeho oči ji pozorují přes všechny ty hlavy, které ho obklopují. Možná ji zná. Možná s ní mluvil.

Neignoruje ho tak, jak si myslí, že by měla. A on ji neignoruje tak, jak si myslí, že musí. Jeho oči se na ní zastavují každou minutu, jako kdyby na ni myslel, jako kdyby to byl zvyk, kterého se nemůže zbavit.

Předpokládá, že na tom není nic špatného. Vidí ji, zatímco ostatní ne.

V den, kdy se na něj usmívá, se otočí na patě a odchází.

*

„Nemůžeš odejít?“

Překvapeně zvedá pohled. Je tma, ale on má na konci dřevěné tyčky světlo, když čeká na její odpověď. „Odejít?“ ptá se opatrně.

„Odejít,“ šeptá drsně. „Pořád jsi tady.“ Vzhlédne a ona sleduje jeho pohled. Kolem sebe vidí jen kameny: jen schodiště a malá chodba. Nerozumí, v čem je problém.

„Proč bych měla odejít?“ táže se místo toho.

Vypadá unaveně, pod očima se mu rýsují tmavé kruhy. Lituje ho.

„Chceš, abych odešla?“

Je chvíli zticha, tvář má zahalenou maskou, jak zvažuje odpověď. „N…“ zastaví se a třese hlavou. „Ano.“

Napodobí pohyb hlavou, který udělal. „Dobře.“

Překvapuje ho a on mrká. Jeho zmatek považuje za roztomilý. A jako posledně, když se na něj usmívá, otočí se a odchází.

*

Sní, i když je stále vzhůru. Někdy vidí louku, jindy zase vodopád uprostřed lesa. Slyší zpěv ptáků hnízdících ve skaliskách, kteří ji obklopují, volají, volají ji.

Říkají její jméno znovu a znovu.

Ještě ne, vyvstává jí znovu na mysli tvrdohlavě s pocity tak silnými, než si kdysi pamatovala.

Ještě ne.

*

Přichází za ní další noc a noc po ní. Přichází za ní každou noc a ptá se, kdy odejde. Tón hlasu má zoufalý, v očích strach.

Potřásá hlavou a říká, že neví. Je to pravda. Neví to. Neví nic. Jednoduše sedí na kameni a čeká, protože zná jenom to.

Ví, že musí čekat.

*

„Kdy skřeti poprvé povstali?“

Mračí se. „Nevím.“

„Kdo byl ‚Ministr tunelář‘?“

Na chvíli se zamyslí. „Nepamatuji si.“

„Kdy byly založeny Bradavice?“

„Co jsou to Bradavice?“ ptá se.

Chodí za ní častěji, kluk s knihou v ruce a tisíci otázkami na rtech. Sleduje ji, jak se snaží vzpomenout, jak se mu snaží říct, že neví, o čem to mluví. Nerozumí většině slov, co řekne, ale snaží se. Snaží se tak moc.

Opouští ji s unaveným povzdechem a ona cítí, jak se jí hrudník stahuje.

Nemá ráda, když ho zklamává.

*

 

„Proč jsem jediný, kdo tě vidí?“

Má jemný hlas protknutý zvědavostí, ale ona za tou otázkou cítí něco víc. Možná by to mohla označit jako bolest.

Ale není si tím jistá.

„Jsi jediný, kdo mě vidí?“ Zvedá hlavu, aby si ho bedlivě prohlédla.

Stojí naproti ní a na chvíli je zticha. Zatímco čeká, až promluví, sleduje zelenou barvu na jeho kravatě.

Promne si obličej svýma bledýma rukama a hluboce si povzdechne. „Na tom nezáleží.“

„Nezáleží?“ Myslí si, že by možná mohlo.

„Ne,“ říká, ale šedé oči má naplněné něčím jiným než přesvědčením. „Nezáleží.“

*

Vypráví jí příběhy, tak nádherné příběhy. Sedí vedle ní na kamenné podlaze, zatímco jí říká o válce a bitvách, o věci zvané magie a o věci zvané historie. Připomíná jí to dávnou dobu, kdy jí někdo s přátelským hlasem také vyprávěl příběhy. Říká, že všechno se změnilo díky jinému chlapci. Chlapci, který utekl se svými přáteli a který se skrývá, zatímco čeká na správný okamžik k úderu. Ten chlapec se jmenuje Harry Potter a bude zkázou pro druhou stranu.

Pohlíží na něj, to jméno je jí známější než ty příběhy. Chce vědět víc. Dychtí po těch vědomostech nade vše. Ale když se ho zeptá, ztuhne a odvrátí od ní pohled.

Už nikdy to jméno nezmíní.

*

„Zranili tě,“ říká jí jednoho dne.

Zvědavě se na něj podívá, protože vypadá smutně. Ale ona moc nerozumí proč. Proč by ten chlapec měl být někdy smutný?

„Kdo?“ ptá se zvědavě.

Posune se k ní blíž, sváže jejich pohledy.„Ti lidé, pro které pracuji. Zranili tě.“ Mírně zvedá oči, které nechává na jejích vlasech. „Zranili tě přímo tady,“ řekne a zvedá dva prsty na stranu její hlavy. Občas cítí na tom místě dutinu, očima pozoruje červeně zbarvené prsty, kterými se jí dotkne. Zajímá ji, jestli kvůli té dutině si nepamatuje věci tak, jak by měla. Zajímá ji, jestli kvůli ní necítí potřebu odejít.

Polkne a stáhne ruku dolů. Posune se k ní ještě blíž. „Protože jsi bojovala na druhé straně.“

„Na té špatné straně?“

Třese hlavou a směje se. Oči pevně zavírá a ramena se mu třesou tak, že uvažuje, jestli náhodou nebrečí. Usmívá se také, a to i přes to, že neví, proč je to tak vtipné. Nepřipadá jí tak divné, že se nemůže smát – ne doopravdy.

*

Tráva pod jejími prsty studí, sluníčko jí ohřívá tvář. Směje se, zatímco pobíhá po louce, hnědé kudrliny máčené v slunci se jí hrnou do obličeje. Tráva, která ji lechtá při každém pohybu, sahá jí až po její kolena.

Pozoruje oblaka na obloze: jejich tvary, velikost i barvy. Tak nádherné mraky, které nejsou jen bílé. Připomínají jí věci. Les plný zeleně, bublající potůček a bezbarvý potok. Slyší zpěv ptáků, nejprve je tišší, ale pak sílí a sílí. Říkají její jméno.

Hermiono.

Hermiono.

Hermiono.

Už ji nezajímá nic světského a oni volají její jméno.

Hermiono.

*

Uvnitř něho je něco smutného, něco malého, ale přesto velmi bolestivého. Nemá ráda, když jen tiše sedí.

„Řád ví, že jsem to byl já,“ říká jednoho dne. Hlas má tichý, zlomený, třesoucí se z té temnoty, v které sedí.

Chce se natáhnout a dotknout se ho, aby ho uklidnila, ale zůstává na svém místě a místo toho se ptá: „Co ví?“

Bolestivě se zasměje. „Všechno.“ Zakloní hlavu a zavře oči. Sleduje, jak zatne čelist, vystoupne mu bílý ohryzek. Myslí si, že ve svém smutku vypadá nádherně.

„Co ví?“ ptá se znovu.

Otevírá oči a dívá se na ni. V jeho pohledu se skrývá bolest, lítost a ještě mnohem víc. „Vědí, že já jsem důvod toho, co se stalo před měsíci. Vědí, že jsem je sem pustil. Říkají, že ne, ale…“ Na chvíli se zdá, že nemůže popadnout dech, než se mu hrudník znovu zdvíhá a on jemně říká: „Ublížil jsem ti. Zemřela jsi kvůli mně.“

Zmateně se na něj podívá. Říkal, že jí ublížil někdo jiný. A ona moc dobře ví, že on by to nikdy neudělal.

„Spravil jsem něco a to jsem neměl dělat. Pustil jsem sem lidi. Špatné lidi.“ Mne si ruku na levém předloktí, které si přes látku košile škrábe. Hlas mu přechází do šepotu: „Nevěděl jsem, co dělám. Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo.“

„Nikdy jsi mě nezranil,“ odpovídá mu jemně. To si pamatuje. Nikdy jí neublížil.

Potřásá hlavou a dívá se jinam. Dech se mu třese. „Nevím, co dělat. Brzy po mně půjdou.“ Roztřeseně vydechne. „Už mi nezbývá moc času.“

Natáhne ruku a bere do ní tu jeho.

Je to poprvé, co cítí teplo.

*

Sedí naproti sobě na kamenné podlaze, přejíždí jí po kloubech palcem v malých kruzích. „Cítíš něco?“

Mírně se nadechne, když se jeho dlaň dotýká té její a když proplete své prsty s těmi jejími. „Ano.“

Když se jí dotkne, rozlije se jí na ruce teplo tak rozdílné od těch studených kamenů pod ní. A když jí prsty přejede po kůži, cítí jiskření.

Sleduje, jak se mračí. Obočí se mu stáhne dohromady v soustředění, když prozkoumává její ruku. Vypadá slaběji než předtím, oči má unavené a vlasy řidší. Vnímá z něj něco podobného obavám.

„Cítíš něco?“ ptá se ho.

Zamračení se mu ještě prohloubí, zatímco pokračuje v kruhovém pohybu na jejím zápěstí. „Ne.“

 

*

„Jaké to je?“

Vzhlédne k němu od podlahy s prsty zaraženými mezi dvěma kameny, aby se na něj podívala. Někdy sem takhle přichází, chvíli stojí a neřekne ani slovo. Nikdy si ho nevšimne, dokud nepromluví.

„Co myslíš?“

„Jaké to je? Tvůj… život?“

Opatrně na něj pohlédne. Ona neví. Zná jen tenhle život.

„Jsi… šťastná?“

Zamračí se. Je šťastná?

„Jsi nešťastná?“

Zakroutí hlavou. Nemyslí si to.

Oči mu zaplaví úleva, než zašeptá: „Jsi spokojená?“

Usměje se na něj, protože si myslí, že by mohla být spokojená. „Ano.“

Hlasitě polkne a pak odchází.

Sklání pohled zpět k podlaze a pokračuje v pohybu prstů.

 

*

Oči má červené, kůži bílou. Je nejhubenější, co ho kdy viděla, pod kůží mu vystupují pohublé lícní kosti. Ruce se mu třesou, když do nich bere ty její.

Pohladí ji po dlani a ona si jemně povzdechne. Je tak teplý.

„Je tu… osoba. Byl to on, kdo mi řekl, abych udělal ty špatné věci, co jsem udělal. Chce…“ zastaví se, hlas se mu třese. „Chce mě zítra vidět.“

„Proč?“ ptá se zvědavě.

„Aby mě zabil,“ říká tiše. „Slyšel jsem, jak to říká jednomu ze svých… poskoků,“ zasyčí znechuceně. „Myslí si, že jsem k ničemu a nezodpovědný.“

Jak se soustředí na jeho slova, proplétá jeho prsty se svými. Cítí, že to, co říká, by si měla pamatovat, že je to důležité.

„Nemýlí se.“ V jeho hlase slyší porážku, a tak mu stiskne ruku. „Nejsem jako oni. Snažil jsem se, ale selhal jsem.“ Čelist mu tuhne, zatímco mu očima prolítne temný mrak vzpomínek. „Už mi vzal matku a otce.“ Sevřel jí zápěstí o něco pevněji, až jí ohnul kůži, ale ji to nebolelo, cítila jen to teplo. „Kéž bych je mohl najít tak, jako jsem našel tebe.“

„Půjdeš za ním?“

Dokud svým pohledem nenajdete její, je potichu. „Pamatuješ, co jsem ti říkal? Víš, co je dneska za den?“

Usilovně přemýšlí. Něco jí řekl, něco důležitého. Mluvil o tom už víckrát. Ukáže na místo, kde je velká chodba ozdobena světélky.

„Je Štědrý večer,“ připomene jí jemně.

„To je,“ souhlasí, i když si tím nemůže být plně jistá.

Když tiše vydechuje, bolestně se usměje. „Chci ti dát dárek.“

Usmívá se. Má dárky ráda.

„Řekla jsi mi, že jsi osamělá.“

„Občas.“

„Ale se mnou se tak necítíš.“

Usmívá se o něco víc. „Ne.“

„Jsem taky sám.“ V očích se mu objevují slzy, brada se mu mírně třese. „Pokud nejsem s tebou.“

„A co můj dárek?“ ptá se dychtivě.

„Brzy.“ Povzdechne si a shrbí ramena. „Nejdřív si musím jít zaplavat.“

„Dobře.“

Tlumeně vzlykne a pak zvedne její ruku a přiloží si ji na tvář. Zavírá oči a přejíždí jí rty po dlani. Celé její tělo se koupe v tom teplu.

„Přál bych si, abych tě mohl cítit.“

Na srdci pocítí bolest. Přeje si tu samou věc. „Ucítíš,“ šeptá, protože jí to přijde jako to, co by měla říct.

Vydechne do její dlaně a říká: „Brzy.“

*

 

Kůži má bledou jako měsíční světlo a oči šedé jako bouři. Občas se jí dotýká, jejích rukou, tváří, prsty se dotýká její kůže, a tak ji může hladit v jemných, něžných tazích.

„Kdybys mohla cokoli udělat, kdybys mohla být kýmkoli…“

„Byla bych tebou,“ říká.

Zasměje se, ten hluboký zvuk je protknutý bolestí. „Proč?“

Podívá se stranou, jak se jí v mysli náhle objeví vzdálená vzpomínka. Ale díky všem těm barvám a zvukům si toho nemůže moc vybavit. „Nevím,“ šeptá tiše, smutně. Rozesmutňuje ji, že nemůže říct ta slova a že nechápe. Rozesmutňuje ji, že kdysi znala věci, o kterých teď nic neví.

Jeho úsměv slábne a on se k ní naklání vpřed. Když ji políbí, má rty studené jako led. Připadá jí, že mají modrou barvu. Modré, studené a mrtvé. Drží se ho a rozhodne se ho už nepustit.

Někdo jí říkal, že je jedinečná.

Myslí si, že on by mohl být jedinečný také.

*

Hermiono, slyší znovu.

Hermiono.

Hermiono.

Hermiono.

Jeho ruce v jejích chladí, ale úsměv má zářivější než kdy předtím.

Už ji nenapadá ‚ještě ne‘.

*

 

Když se probudíš obklopen tichem,

já i ta nadpozemská rychlost jsem,

jíž se nebeští ptáci nechají nést.

Já jsem ten heboučký svit půlnočních hvězd.

Neplač, nestůj na udupané hlíně mého hrobu,

nejsem tam, smrt nepostihla mě za tu krátkou dobu.

 

Fin

 

Poznámka autorky: Do Not Stand at My Grave and Weep je úžasná báseň Mary Elizabeth Frye, kterou jsem použila na začátku a na konci. Byla napsaná v roce 1932 a mně se pro tenhle příběh prostě hodila.

Poznámka překladatelky: Tady verše najdete v mém překladu, protože do češtiny je ještě nikdo nepřeložil, což je škoda, protože jsou opravdu nádherné. Pro ty, co si je chtějí užít v originále, přikládám:

Do not stand at my grave and weep,

I am not there; I do not sleep.

I am a thousand winds that blow,

I am the diamond glints on snow,

I am the sun on ripened grain,

I am the gentle autumn rain.

When you awaken in the morning’s hush

I am the swift uplifting rush

Of quiet birds in circling flight.

I am the soft starlight at night.

Do not stand at my grave and cry,

I am not there; I did not die.


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Re: These Stolen Lights (Hodnotenie: 1)
Od: Monie2 - 09.03. 2021
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Diky nahodnym clankum jsem narazila nantento skvost. Okouzlujici povidka, dekuji.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: These Stolen Lights Od: salviq-25 - 04.07. 2013
Pocit prevažujúci po prečítaní je zmätenosť a smútok. Pre mňa to bola zvláštna poviedka, ale to neznamená že sa mi neuložila v hlave a nebudem ju rozoberať ďalšie 3 dni..  Vďaka za preklad! 
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 04.07. 2013
Tahle povídka není typická, to máš pravdu. Ale mě hrozně okouzlila, nemohla jsem si pomoct a zkrátka jsem jí musela přeložit :D
Děkuji ti!

Re: These Stolen Lights Od: Jimmi - 26.05. 2013
ach co mi to robis. uz som v posteli ale zazrela som dole v tom prehlade mihn, tusila som ze to nebude vesele a az v polovici sa mi vybavil original. pani. skvostny preklad. uz pri originale som mala na krajicku plac ale teraz placem. bolo to tak s citom prelozene. asi z podobneho dovodu som prekladala spiders ale spominam si ze som slzila s kazdou kontrolou a nakoniec som sa musela odosobnit a tym padom prerusit vztah k poviedke. asi preto nemozem.citat a prekladat taketo veci. citanie ma ubija, verim, ze ked myslis na smutne veci, tak ich privolas a prekladanie zo mna robi cynika, prinuti ma nebyt takou citlivou. Ale toto je vazne skvost a majstrovsky preklad. a ta basnicka! skvele. dakujem moc
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 04.07. 2013
No, k tomuhle jsem se dostala jen díky tobě. To tys mi tuhle úžasně nádhernou povídku doporučila (díky za to, mimochodem). Skvostný překlad? Moc ti děkuji, křením se a červenám se až za ušima :D. Básničku jsem původně měla v plánu nechat v originále, ale pak mi to přišlo líto, tak jsem se do toho pustila s vyhrnutými rukávy :D
Nad Spiders jsem taky zrychleně mrkala. Ta povídka je úžasná a tvůj překlad samozřejmě jak by smet.
Moc ti děkuji, Jimmi <3

Re: These Stolen Lights Od: popik-hipik - 24.04. 2013
To byla opravdu skvělá povídka :-) Akorát smutná, ale ten konec ve mě zanechal pocit naděje :-) Skvělý překlad. Děkuji
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 26.04. 2013
Líbila? To jsem moc ráda :). A moc ti děkuji za pochvalu svého překladu!

Re: These Stolen Lights Od: teriisek - 24.04. 2013
Smutné a krásné, díky moc za překlad!
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 26.04. 2013
A já ti děkuji za komentář!

Re: These Stolen Lights Od: Lioness - 22.04. 2013
Tahle povídka mne donutila po opravdu dlouhé době napsat komentář (Tímto se omlouvám všem povídkám a autorkám, u nichž jsem koment nenechala, jsem člověk líný a sobecký, bohužel.). Aspoň je vidět, že když si přečtu něco, co mě opravdu osloví, donutí přemýšelet a cítit víc, hned jsem schopná překonat všechny své negativní vlastnosti a dát zpětnou vazbu. Díkybohu, už jsem začala ztrácet víru sama v sebe. :)
Florence, moc děkuju za překlad něčeho takového, je to opravdu skvost.
Po přečtení přechozích komentářů musím poznamenat: Také mi to nepřijde depresivní. Jen smutné, melancholické, temné. Ale ne depresivní - vždyť oba, dokonce společně, dojdou k podivnému happy end!
A k té Hermioně... Ano, je křehká, ale... Nevím, já to vnímám tak, že tohle je Hermiona nijak nezatížená svými zkušenostmi, znalostmi nebo předsudky. Je absolutně objektivní, jako byla kdysi ještě v dětství. Takový 100% odvar jí samé. Vnímá jen pravdu, své pocity. A to je pro mě opravdu silná myšlenka.
Detaily, které se mik strašně líbí: Modré rty po "zaplavání". Teplý dotek živého, studený mrtvého.
Ještě jednou díky.
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 26.04. 2013
Já ti moc děkuji, že si překonala sama sebe a svou lenost (no jo, taky to tak někdy mám) a zanechala mi tu tenhle nádherný a dlouhý komentář :).
Tahle povídka mě zaujala už výběrem doprovodné básničky a pak jsem se do toho zažrala a prostě jen četla (a slintala) a rozhodla se, že to prostě musím přeložit. Někde nahořejc jsem psala, že se mi to líbilo natolik, že mám v plánu přeložit i jiné její jednorázovky. Dost z nich je podobně melancholiko smutných.
Víš, že takhle jsem o Hermioně ani neuvažovala? Ale když to takhle říkáš, tak musím přiznat, že jo... tak to možná autorka sama myslela.
Děkuji ti ještě jednou, Lioness!

Re: These Stolen Lights Od: Lupina - 22.04. 2013
Krása, jak už zaznělo - poetická a melancholická. Ale stejně to vidím tak, že je to povídka se šťastným konecem. Jsou spolu a nic je netrápí. Nádherné a báseň se Ti povedla. Díky moc za tuto skvělou povídku a za překlad :-)
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 22.04. 2013
Já si taky myslím, že je to svým způsobem dobrý konec... končí to spokojeně. Utečou pryč z toho ošklivého.
Děkuji moc za pochvalu básničky. Ta mi dala práci :)

Re: These Stolen Lights Od: Jacomo - 21.04. 2013
Moc krásné. Děkuji za překlad.
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 22.04. 2013
A já ti děkuji za komentář!

Re: These Stolen Lights Od: Sally - 20.04. 2013
Okej, poviedok takéhoto depresívneho a nešťatsného charakteru mám dosť na rok dopredu. Ani neviem ako ju opísať. Cítim sa tak osamelo a smutne :(
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 21.04. 2013
Jej, Sally, já jsem tě nechtěla přivést do deprese! To rozhodně nebylo v mém plánu! 
Ale moc díky za komentář :)
Re: These Stolen Lights Od: Sally - 21.04. 2013
Dostanem sa z toho :) ja ďakujem za preklad :)
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 21.04. 2013
Vůbec nemáš za co. Překlad tohodle jsem si zrovna užívala :)

Re: These Stolen Lights Od: anonym - 20.04. 2013
zaujímavý pohľad.
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 21.04. 2013
Děkuji za komentář!

Re: These Stolen Lights Od: Melanie - 20.04. 2013
Bože... bože, bože, bože. To bylo tak.. dechberoucí. Jiné slovo nemám. Ještě teď mi běhá mráz po zádech z množství emocí v té povídce. Já vážně nevím, co psát. Zanechalo to ve mně spoustu rozporuplných pocitů, cítím se jimi přímo přehlcená. Prostě mi to vyrazilo dech. Ne takovým depresivním, temným způsobem. Jsem šťastná a... zároveň mně to rozesmutnilo. Nepodobá se to žádné Dramione, kterou jsem kdy četla. Vlastně se to nepodobá ničemu, co jsem kdy četla.
Perfektní překlad, Flo a ta básnička.. <3 Dokonalost, opravdu. Smekám před tebou. :) ..Asi na to jdu znova, abych si trochu srovnala myšlenky, protože tenhle komentář je fakt blábol. :D 
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 20.04. 2013
Já jsem se nad touhle povídkou taky pořádně rozplývala... je tak Ááááách :D. Autorce jsem napsala, že je úžasná, protože tohle její dílo je "full of emotions". Já jsem to brala jako jednu velkou jízdu do temného koutu autorčiny mysli :). A okouzlilo mě to dokonce natolik, že od ní budu překládat asi i něco dalšího, tak snad se bude líbit pak i to.
Moc děkuji za poklonu mému překladu, toho si velmi vážím <3. A přeložit tu básničku byla asi největší vízva, které jsem zatím čelila :D.
Díky, Mel <3
Re: These Stolen Lights Od: Melanie - 21.04. 2013
Jé, tak na tvůj další překlad od téhle autorky se vážně těším. Zřejmě obsadí i další příčky mé "Top 10 Dramione hitparády". :D Nevím, jestli jsou na tom ostatní stejně (sto lidí, sto chutí, i když tohle je tak úžasné, že se to snad musí líbit každému :D), ale se mnou rozhodně můžeš u dalších depresivně dokonalých překladů s hořkosladkým koncem počítat. :)
Tu básničku jsi přeložila úžasně. :) Strašně se mi líbila a chytla mě za srdce. :) Kdybych nebyla tak v šoku z dokonalosti (to slovo používám nějak často :D) té povídky, asi.. no, určitě bych se rozbrečela. 
Ne, to já děkuju tobě, Flo. :) Za to, že máš skvělé překlady, že jsi super holka a že mi tak ochotně a trpělivě betuješ Delicate. :) Díky.. za všechno. :)
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 22.04. 2013
Ono vlasně na tomhle webu už nějdeš některé autorčiny prace. Jimmi přeložila většinu drabblat, co MiHnn napsala. Ale já se pravděpodobně vyhrnu na delší jednorázovky. Napsala dokonce i jednu moc hezkou kapitolovku, ale ta není dokončená.
A jo, jsem hrozně ráda, že se tady najdou i čtenáři, kteří si užívají hořkosladké a depresivní konce stejně jako já :D. 
Díky za tu pochvalu básničky! Je to velmi milé... dala mi sakra práci :)
A vůbec nemáš za co, holka :D

Re: These Stolen Lights Od: Zuzana - 20.04. 2013
Snová smutná poetická poviedka :(  Najviac ma rozosmutnilo to, že si nič nepamätá. Ale keby si pamätala, asi by cítila aj smútok aj všetky ostatné zlé pocity, a aj dobré. Takto necíti nič len niečo ako spokojnosť... neviem či je to dobré.
Nakoniec, keď jej už nenapadlo "ešte nie", to znamená, že Draco sa k nej pridal? To bol asi ten darček, ktorý jej dal keď si "zaplával".
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 20.04. 2013
Tahle Hermiona bez paměti mě osobně přišla velmi křehká... jako by se mohla každou chvíli zlomit nebo rozbít na ještě víc kousků.
Já jsem povídku pochopila podobně jako ty. Dracovým dárkem byla jeho smrt a to "ještě ne" podle mě znamená, že se oba posunuli z tohodle světa někam jinam... ale to je jen můj pocit.
Moc ti děkuji!

Re: These Stolen Lights Od: Twilly - 20.04. 2013
Abych byla upřímná, mně se tahle povídka nejeví jako depresívní. Smutná možná, ale rozhodně ne depresívní. Je o lasce, touze a sebespoznávání. Možná by někdo mohl namítnout, že povídka nemíří k hepáči, ale Dráček i přese všechno dochází k jistému klidu, a to mi prostě nepřijde depresívní. Spíš na opak. A ještě jednou, strašně moc si vážím věnování
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 20.04. 2013
Ne, tahle zrovna depresivní není ani podle mě. Tahle je melancholická, plná pocitů, ale z jistého směru pohledu vlastně končí dobře. Oba dva umřou :D. Stronger je depresivní, ale za to takovým okouzlujícím způsobem. Someone taky není zrovna veselé a to bych jako za depresivní i asi označila (vzhledem k tomu, že je tam pořád tma a zima a navíc ji její přátelé nepochopí...).
A ještě jednou, nemáš za co, šmudlo

Re: These Stolen Lights Od: Twilly - 20.04. 2013
Chjo, beruško, už když jsem četla tenhle tvůj překlad po prvé, byla jsem naprosto rozteklá a teď zrovna tak. Samotný námět sráží do prachu, ale teprve až překlad jsem si dokonale užila. MOC MOC MOC si vážím věnování .... Puťu
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 20.04. 2013
Šmudlo, myslela jsem, že se ti bude líbit. Upřímně jsem ráda, že se tu najdou i lidi, co sdílí můj výběr mých neveselých, debresivních a smutných překladů :D.
Jsem ráda, že sis ji užila. To věnování sis rozhodně zasloužila, holka *nod*

Re: These Stolen Lights Od: Luterien - 20.04. 2013
Toto bolo tak nádherné! Nestáva sa často, že pri nejakej poviedke plačem, ale pri tejto mi nejedna slza vypadla. Bolo to naozaj také prekrásne a smutné...  Idem si to prečítať ešte raz, pretože niečo tak krásne som už dlho nečítala.
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 20.04. 2013
Já jsem u ní taky byla na měkko... přece jenom je to tak smutně nádherné. Mě teda pokaždé dostává už ta básnička. Doufám, že se ti na podruhé líbila stejně :). Díky!

Re: These Stolen Lights Od: TaraFaith - 20.04. 2013
To bylo tak krásné a přitom tak smutné.
Jestli jsem to správně pochopila, tak Hermionu zabili, ale Draco ji na tom místě pořád viděl. Opravdu krásná povídka. Nemám slov.
Re: These Stolen Lights Od: FlorenceMabel - 20.04. 2013
To teda bylo, co?
Já jsem to pochopil tak, že s Hermi se stalo něco mezi duchem a člověkem, ale Draco byl jediný, kdo ji mohl vidět. Ale myslím, že autorka nechala na nás, aby jsme si domysleli detaili toho, co se stalo.
Jsem moc ráda, že se ti líbila. Díky, Taro!

Prehľad článkov k tejto téme:

MiHnn: ( Florence )20.04. 2013These Stolen Lights