Someone Saved My Life Tonight
AUTOR: Jadeddragon4
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight
Někdo mi dnes v noci zachránil život
PŘEKLADATEL: Florence
Kapitola dvanáctá:
NĚKDO MI DNES V NOCI ZACHRÁNIL ŽIVOT
Z Hermionina hrdla se vydral hrůzostrašný výkřik.
Posadila se. Srdce jí v hrudníku zběsile bilo, když si zakrývala pusu třesoucí se rukou.
Lapala po dechu. Nastražila uši, aby uslyšela, jak se Ginny převaluje na posteli, a tak jen zavřela oči a proklínala se.
„Jsi v pořádku?“ ozval se Ginnin ospalý hlas.
Hermiona pootevřela oko, aby se mohla podívat jejím směrem.
V slabé záři stolní lampičky mohla Hermiona vidět, jak se její spolubydlící zvedla na loktu, rudé vlasy omotané kolem její hlavy – oči stále zavřené ve spánku.
Hermiona spustila ruku do klína a polkla. „Jsem v pořádku. Běž zase spát.“
„Tak jó,“ zabručela Ginny ospale.
S povzdechem žuchla hlavou zpět do polštáře.
Hermiona se zapřela lokty o kolena a obličej si prudce projela dlaněmi.
Měla noční můru – noční můru, kterou dobře znala… protože to byla ta samá noční můra, která ji trápila každou noc: Noční můra o temnotě, chladu a příšeře číhající v děsivé hrobce, kterou teď byla její mysl.
Musela ji očekávat.
Přesto se noc co noc budila s křikem – třásla se a lapala po dechu, tváře měla často zmáčené od slz.
Její spolubydlící byly její oporou… její útěchou.
S každým výkřikem, pláčem nebo zakňučením, které uteklo Hermioně z úst, se okamžitě objevily po jejím boku – utěšovaly ji, připomínaly jí, že je vše v pořádku, že je v bezpečí, opakovaly jí, že jí už nic nemůže ublížit.
Tiše ji uklidňovaly, dokud nebyla znovu schopná usnout.
Někdy ji opravdu utišily a ona mohla upadnout do náruče spánku – její noční můry zůstaly jen vzpomínkou.
A ty noci snila o Dracovi.
Ale brzy jí ani jejich slova neposkytovala potřebnou útěchu.
Věděla, že mají pravdu – věděla, že už není nic, čeho by se musela bát – ale nemohla si pomoct, nemohla se zbavit těch hrůz, které ji pronásledovaly ve snech, napadaly její mysl a způsobovaly nedobrovolné reakce jejího těla.
Nenáviděla to – nenáviděla, že nemůže poroučet svému vlastnímu tělu; nenáviděla, že na své nejbližší přátele přenášela nervozitu a iracionální strach.
Takže ji nepřekvapilo, když se z těch starostí a útěchy brzo stala jen slova – vyslovená z tepla a bezpečí jejich vlastních postelí.
Nevinila je, když jejich soucit začal opadat a i jejich slov podpory začalo ubývat… dokud ji nakonec, jak očekávala, opustily – hledaly tišší a klidnější místo k odpočinku.
Takže teď to byla jenom Ginny… a popravdě si Hermiona vyčítala, že zůstala i ona.
Ale zůstala.
Vydržela to všechno – křik, neklid i stále přítomné světlo, která zabraňovalo temnotě – ale nikdy nedostala odpovědi, které si zasloužila.
Protože ani Hermiona sama je neznala.
Jedinou odpovědí kterou měla, byla skutečnost, že byla zlomená – navždy poznamenaná, jak psychicky, tak fyzicky, a nemohla se toho zbavit navzdory tomu, kolik měla kolem sebe přátel.
Ani nemohla uvěřit tomu, že nějaké přátele kolem sebe má.
A jak měsíce utíkaly, měnilo se počasí – rychle nastávala zima – a zvěsti pomalu opadly.
Lidé o tom už tolik nemluvili…
Místo toho se opět vrátili do svých životů, odtáhli se a nechali ji, aby se svými démony bojovala sama… nebo alespoň ona se naprosto sama cítila.
Sny jí ukazovaly, co se stalo hluboko v zemi… Ale Hermiona si ani nebyla jistá, zda je to skutečnost nebo jen způsob, jak se její podvědomí vypořádává s tím traumatem.
Stále nebyla schopná oddělit sen od reality. Ale věděla, že jí to nikdo nikdy nepomůže rozdělit, protože Draco s ní od toho dne ve Velké síni o událostech, co se staly v té díře, nepromluvil ani slovo.
Hermiona vzhlédla na hodiny a povzdechla si. Věděla, že v tuhle hodinu už nebude schopná znovu usnout. Slunce brzo vykoukne a její nervy byly stále ještě moc neklidné.
Odhodila si přikrývky z nohou a vyklouzla chodidly na zem. Rychle se oblékla a opustila ticho pokoje.
Se zíváním zamířila po schodech dolů. Oči ji pálily.
Přešla přes společenskou místnost ke křeslu u okna. Pohledem sledovala stezku, co po sobě zanechal mráz na okenní tabuli.
Ochladilo se – sníh ležel na zemi, vytvořil jemnou kouzelnou pokrývku. Svátky se blížily, ale Hermiona necítila to vzrušení, které je obvykle doprovázelo.
Necítila se ve své kůži… jako kdyby nebyla ve svém těle, ale jen sledovala, jak se svět kolem ní normálně točí.
Normálně.
To byl svět, který kdysi Hermiona považovala za samozřejmý.
Ale teď…
Teď by dala cokoli za to, aby to tak bylo znovu.
Naklonila hlavu a sledovala, jak vločky pomalu víří po temné obloze.
Tančily a třpytily se a Hermioně díky nim náhle těžkly oči.
Odpočívala. Řasy se jí pomalu přibližovaly k porcelánové tváři.
Půda pod ní byla tvrdá a chladná.
Otočila hlavu a zadívala se na nebe – sledovala malý otvor rozlomené země, který propouštěl tu trochu světla, která dopadala kolem ní.
Sněhové vločky padaly, točily se ve vzduchu jako připité baletky – krásné ve svém chaotickém pohybu. Chvěly se, dokud nedopadly na své určené místo, na její tvář nebo oděv.
Uchváceně sledovala, jak roztávaly – jak se měnily do malých kapiček tekutiny.
Vydechla, nad tváří se jí objevil obláček – viditelná známka teploty.
Cítila se sama – věděla, že je sama – a to ji děsilo.
Stočila se pevněji na bok, zachvěla se, když se jí v koutku očí objevily slzy, které hrozily, že se prolijí.
Najednou ucítila na svých zádech tlak. Nějaké paže se pomalu obtočily kolem jejího pasu a přitáhly si ji blíž ke svému tělu.
Ucítila dech – teplý a stálý – oproti svému krku. Zavřela oči a snažila se soustředit na osobu za sebou – jak se cítila v jeho objetí, jak cítila teplo a bezpečí – a bez toho, aby se musela otočit, už věděla, kdo za ní je.
Draco.
Nevěděla proč, ale najednou zatínala do Dracova ramene prsty, pod nimi se jí rýsovaly jeho pevné svaly.
Rty jí pomalu oždiboval kůži na krku, až doputoval k jejímu uchu. Jeho zuby si opatrně našly novou pastvinu na jejím lalůčku.
S povzdechem zaklonila hlavu, aby mu dopřála víc prostoru, a boky si přesunula do jeho klína.
Zasténal, zabořil jí hlavu do krku a ona ucítila, jak oproti ní tvrdne.
Uhnula čelistí, zatímco Draco putoval rukama po jejím hrudníku, tahal za látku, dokud se mu nepodařilo proklouznout pod její košili. Jeho teplý dotek pomalu cestoval až k jejím prsům, které vzal do dlaní – přes látku podprsenky je jemně třel.
Otočila hlavu a podívala se na Draca. Zalapala po dechu, když zjistila, jak moc mu ztmavly oči – ztmavly díky nezměrné touze.
Jemně přitiskla své rty na ty jeho.
Chutnal sladce, rty měl jemné, teplé – do spodní části břicha se jí vehnalo vzrušení – když jeho jazyk pomalu kroužil s tím jejím.
Zasténal jí do úst a prohloubil jejich polibek.
Hermiona se otočila v jeho náručí a pevněji se k němu přitiskla. Prsty mu zajela do vlasů. Zhoupla se a zavlnila se. Zalapala po dechu pod těmi novými pocity a potěšením, které zaplavilo její tělo.
Draco se převrátil, jeho tělo se snadno dostalo nad to Hermionino.
Obtočila kolem něho své nohy, aby se k němu dostala ještě blíž, a zatřásla se, když se přitiskl k jejímu citlivému středu.
Zvedla proti němu své boky – chtěla víc… potřebovala víc.
Prudce se odtáhl.
Hermiona otevřela oči. Lapala po dechu a prohlížela si ho.
„Tohle nic nezmění. Víš to, že?“ Dracův hlas zněl divně.
„Co?“
„Tohle nic nezmění… teď ani později… všechno bude stejné.“
Hermiona zakroutila hlavou. „Ne. Nemusí to tak být.“
Smutně se na ni podíval. „Ne, musí. Souhlasili jsme.“
„Souhlasili? Kdo souhlasil? Nepamatuji si žádné souhlasení! Proč se mnou nemluvíš? Potřebuju tě. Copak to nevidíš?“
„Omluvám se… ale je to tak lepší. Prosím… jen zapomeň, že se to kdy stalo.“
„Já nemůžu.“
„Musíš.“
„Proč?“
„Protože je čas se probudit.“
Sevřela jeho plášť. „Ne… prosím, neopouštěj mě. Nechci být sama… nemůžu být sama.“
Draco se sklonil a jemně ji políbil na špičku nosu. „Probuď se, Hermiono.“
„Ne.“
„Probuď se, Hermiono.“
Hermioniny oči se otevřely. Stál nad ní Harry, ruku měl jemně položenou na jejím ramenu.
Protože byla dezorientovaná, chvíli jí trvalo, než se sebrala.
Stále seděla v křesle u okna ve společenské místnosti. Slunce už vyšlo a osvětlovalo bělostný sníh.
Její spolubydlící už oblečení scházeli ze svých pokojů, připraveni na své ranní hodiny.
Smáli se a povídali si a sotva se podívali jejím směrem, když odcházeli ze společenské místnosti do Velké síně na snídani.
Harry se na ni s obavami podíval. „Jsi v pořádku?“
Hermiona polkla. Tělo měla slabé a hlava jí bolestivě pulzovala.
Netušila, co přesně se stalo, ale věděla, že to nebyl normální sen.
Podívala se ven a uviděla pád sněhových vloček.
A najednou se cítila, jako kdyby se vrátil čas.
Vločky stoupaly ze země – mizely zpět v obloze. Ze země zmizela bílá pokrývka a zůstala jen mrtvá studená půda.
Zmateně zírala a snažila se pochopit, co vidí, ale náhle šla lesem opřená o Draca – zlomená a zkrvácená.
Ne… byla nesena – ruce měla obtočené kolem Dracova krku, třásla se v jeho náručí.
Ale teď byla tma – klopýtali temnotou, slepí se dívali v obavách přes rameno.
Žaludek se jí v té vzpomínce zkroutil. Už tam dál nechtěla být.
Jako na zavolanou se najednou ocitli v díře v zemi, třásli se a hledali teplo a pohodlí. Snažila se soustředit, ale hlava jí moc pulzovala – bolelo ji celé tělo, v žaludku měla jen prázdnotu.
Draco byl zraněný… kotník měl oteklý a kůže na něm přímo hořela. Dotkla se jeho nohy, její prsty byly oproti jeho pokožce tak chladné.
A byli stočení pod rukama toho druhého, uvězněni v zoufalé zvířecí potřebě.
Tohle nic nezmění.
Bojovali… křičeli na sebe a obviňovali se navzájem – daleko od sebe v otevřeném prostoru.
Sníh vytrvale padal a zakrýval je. Ona se tiskla k jeho třesoucímu tělu a přála si mu darovat kousek svého tepla.
Padali.
Jejich hůlky jim vypadly, země pod nimi se rozevřela… a oni padali.
Hermiona zbledla, žaludek se jí násilně zachvěl.
Přitiskla si ruku k puse, aby zadržela žluč, která hrozila, že se dostane ven.
Harry její rameno stiskl pevněji. „Hermiono? Hermiono, jsi v pořádku?“
Automaticky potřásla hlavou. „Potřebuju mluvit s Dracem.“
Harry nakrčil čelo.
Nervózně si skousl ret a uhnul před Hermioniným pohledem.
„Co? Harry… co se děje?“
Harry si olízl rty. „Malfoy je na ošetřovně.“
Zbledla. „Co?“
„Včera o jasnovidectví šílel… myslím úplně.“
Hermiona sevřela Harryho ruku pevněji. „Co se stalo?“
„Usnul a probudil se s křikem. Nikdo ho nemohl uklidnit. Nemyslím, že by věděl, kde vůbec je… měl ten pohled v očích… jako honěné zvíře. A pak se zhroutil.“
Hermiona se prudce nadechla. Oči se jí naplnily slzami. „Proč jste mi to neřekli?“
Harry pokrčil rameny. „Nevěděli jsme, že je to důležité… a nechtěli jsme ti přidělávat starosti.“
„Potřebuji jít.“
„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“
Prkenně přikývla. „Jsem v pořádku, děkuji.“
Stoupla si, odstrčila cestou Harryho a vydala se ke dveřím.
Nepamatovala si cestu, ale brzo stála před nemocničním křídlem.
Srdce jí bilo proti žebrům, protože náhle ucítila obavy. Ale nemohla se otočit zpět…ne po tom, co on udělal pro ni.
Tiše vešla do místnosti.
Místnost, i postele v ní, byla prázdná kromě jednoho lůžka v zadní části rohu. Kolem ní byl obtočený závěs a i přestože slunce už vyšlo, lampička na stole stále svítila.
Přešla místnost, její nohy bezhlasně dopadaly na dlaždice.
Natáhla se a prsty zachytila závěs.
Ignorovala svůj zkroucený žaludek, zhluboka se nadechla a rozhrnula látku.
Draco ležel v posteli. Vlasy měl rozcuchané kolem obličeje, a i když pravidelně oddechoval a oči měl pevné zavřené, čelo měl zvrásněné starostmi.
Vykročila vpřed a posadila se na okraj jeho postele.
Položila mu ruku na obličej a jemně do ní uchopila jeho tvář.
Ospale otevřel oči – zahalilo mu je zmatení.
Rychle mrknul a snažil se soustředit.
„Vypadáš tak zraněný, když spíš.“ Hlas měla jemný… hebký.
„Co tady děláš?“ zeptal se zastřeně.
Podívala se na něj, sledovala jeho tvář v obavách. „Jsou to pořád ty noční můry, že?“
Než odpověděl, polkl a olízl si rty. „Ne.“
Ale mohla říct, že podle řeči jeho těla… podle toho, jak se mu leskly oči, že lže.
Přejela mu palcem po pokožce, ale on se odtáhl – ucukl v podezření.
„Co to děláš?“
Hermioniny oči naplnila bolest a porozumění. „Vzpomínám si.“ Zhluboka se nadechla a pak ze sebe vzduch roztřeseně vydechla. „Všechno si pamatuju.“
I v tom tlumeném osvětlení si všimla, že Draco viditelně zbledl.
Zatnul čelist a odtrhl oči od jejích, aby je mohl obrátit do prázdného pokoje. „To je mi líto.“
Zmateně mu odhrnula vlasy z čela. „Proč je ti to líto?“
„Neměla bys to znovu prožívat.“
„A ty to prožíváš?“
Jednou kývl. „Každý den.“
„Nemusí to tak být. Nemusíš být sám.“
Odvrátil od ní pohled a jediná slzy mu unikla z oka. Vydala se po jeho tváři dolů a zazářila v tlumeném světle. „Ano… musím.“
Jemně mu setřela slzu prstem. Uchopila ho za bradu a přinutila se ho na ni opět podívat.
Když zavrtěla hlavou, oči měla hebké. „Ne… nemusíš. Jsem tady. Můžeme to zvládnout společně.“
Draco se kousl do rtu. „Nic mi nedlužíš. Zachránila jsi mi tam dole život, to je dost. Nemůžeš mě vláčet sebou – jsem zlomený.“ Hlas mu naplnily emoce.
Hermiona se usmála, oči se jí leskly. „V tom se mýlíš. Zachránili jsme se navzájem… ve více směrech.“
Naklonila se dopředu a přiložila své rty jemně na jeho.
Draco se překvapeně odtáhl, ale brzo už jeho rty spolupracovaly s těmi jejími. Zajel jí rukou do vlasů, aby si ji přitáhl blíž.
Přerušila jejich polibek, položila své čelo na to jeho a jemně ho pohladila po tváři. „Můžeme to udělat, víš… můžeme tomu čelit společně.“
„Neopustíš mě?“
Hermiona se lehce zasmála. „Někdo mi kdysi řekl: ‚Ani na sekundu. Budu s tebou… celou dobu.‘ Jen potřebuju, abys mi věřil.“
Vytáhla své nohy nahoru a stočila se vedle něho.
Pevně mu obtočila ruku kolem těla a hlavu si něžně položila na jeho rameno.
Nebránil se. Opřel si hlavu o tu její a láskyplně ji políbil na temeno hlavy, když si přivoněl k jejím vlasům.
Zavřela oči a cítila se, jako by jí z ramen zmizela váha světa, a poprvé za celé měsíce se nebála usnout, protože věděla, že je konečně v bezpečí a že už jí nikdy nic neublíží.
Konec
Poznámka autorky: Páni! Zvládli jsme to! Moc vám děkuji za vaši podporu a za vaše připomínky. Tohle skončilo jinak, než jsem původně plánovala, ale mně se tenhle zvrat osudu vážně líbí. Vypadá to, že to funguje. Doufám, že jste si to užili a děkuji za vaši trpělivost s mou malou krizí. Jestli se vám to líbilo, prosím, podívejte se na mé další věci (staré nebo nové). Zdá se, že mě psaní zase chytilo… nebo alespoň pro tuhle chvíli. Nezáleží za jak dlouho, slibuji vám další Dramione . Děkuji a opatrujte se!
*~*Jadeddragon4*~*
Poznámka překladatelky: A je to! Celých 44 532 slov je za námi. A trvalo to jenom patnáct týdnů.
Nakonec bych chtěla moc poděkovat Kaitlin, protože trpělivě snáší moji gramatiku, tigy, protože je úžasná administrátorka, autorce Jade, protože to, co vytvořila, se jí podle mě vážně povedlo, a vám všem, kteří jste si udělali čas a ocenili tu práci, kterou jsem si dala s překladem, a zanechali mi tu komentář, nesmírně si toho vážím, lidi <3
Nashle u 11 Things!
*~*Florence*~*
Jadeddragon4: ( Florence ) | 13.04. 2013 | Kapitola dvanáctá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 05.04. 2013 | Kapitola jedenáctá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 29.03. 2013 | Kapitola desátá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 22.03. 2013 | Kapitola devátá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 15.03. 2013 | Kapitola devátá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 08.03. 2013 | Kapitola osmá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 01.03. 2013 | Kapitola osmá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 22.02. 2013 | Kapitola sedmá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 15.02. 2013 | Kapitola šestá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 08.02. 2013 | Kapitola šestá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 01.02. 2013 | Kapitola pátá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 25.01. 2013 | Kapitola čtvrtá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 18.01. 2013 | Kapitola třetí | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 11.01. 2013 | Kapitola druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 04.01. 2013 | Kapitola první | |
. Úvod k poviedkam: ( Florence ) | 29.12. 2012 | Někdo mi dnes v noci zachránil život - úvod | |