Preklady fanfiction Harryho Pottera

V kouzly poznamenané, zničené chodbě, osvětlené tlumeným plynovým světlem, se chlapec pomalu plížil vpřed, jednu ruku napřaženou k nehybnému hadovi, tělu svého učitele.

Harry byl pouhý metr od hadího těla, když to poprvé ucítil, šimrající na mezi vnímavosti.

Mimořádně slabý pocit zkázy...

Takže profesor Quirrell byl naživu.

Ta myšlenka nevyvolala žádný pocit radosti, jen jisté prázdné zoufalství.

Harryho stejně za chvíli dopadnou, a bez ohledu na to, jak se to bude pokoušet vysvětlit, to nebude vypadat dobře. Nikdo mu už nikdy nebude věřit, všichni si budou myslet, že je dalším pánem zla, nepomohou mu až nadejde jeho čas na boj s lordem Voldemortem, Hermiona jej opustí, pravděpodobně i Brumbál se poohlédne po novém hrdinovi...

...možná ho prostě pošlou domů za rodiči.

Selhal.

Harry se podíval na zhroucené tělo dozorčího, kterého omáčil, na už usychající krev z drobných ranek a říznutí, na popálená místa na spletitě vyšívaném rudém hábitu.

Byl hloupý. Neměl ho omračovat, měl prostě zůstat u své původní historky, že ho profesor Quirrell unesl...

Ještě nemusí být příliš pozdě, zašeptal hlas uvnitř něj. Stále svůj omyl můžeš napravit. Ten bystrozor tě viděl, pamatuje si, že jsi ho omráčil... ale kdyby byl mrtvý, kdyby profesor Quirrell byl mrtvý, kdyby Bellatrix byla mrtvá, pak by tvé historce neměl kdo protiřečit.

Harryho ruka se pomalu začala zvedat, namířila hůlkou na dozorčího a -

Harryho ruka se zarazila.

Měl vzdálený pocit, že se chová nějak jinak než normálně. Jako kdyby na něco zapomněl, na něco důležitého, ale nedokázal si vzpomenout, co přesně to je.

Ach. Ano. Byl někým, kdo věří v hodnotu lidského života.

Tu myšlenku doprovázel pocit zmatku, nedokázal si tak docela vzpomenout, proč považoval životy ostatních lidí za cenné...

Dobrá, řekla logická část jeho mozku, proč se tvůj názor změnil?

Protože je v Azkabanu...

A zapomněl seslat Patronovo zaklínadlo...

Ale udělat cokoli mu najednou připadalo jako příšerná námaha, jako by samotné pomyšlení na činnost bylo příliš těžkým závažím; znovu seslat Patronovo zaklínadlo mu ale stále přišlo jako dobrý nápad, stále se mozkomorů bál. A ačkoli si nedokázal vzpomenout, jaké je to být šťastný, věděl, že takhle to nevypadá.

Harryho ruka zvedla hůlku do úrovně očí, jeho prsty se připravily do začáteční pozice.

A pak se Harry zarazil.

Nedokázal si... tak docela vzpomenout... co to použil za šťastnou myšlenku.

To bylo zvláštní, bylo to něco velmi důležitého, něco, co by si vážně měl být schopný zapamatovat... něco souvisejícího se smrtí? Ale ta nebyla šťastná...

Jeho tělo se třáslo, Azkaban mu předtím nepřipadal tak chladný, ale teď mu přišlo, že se každou chvílí ochlazuje více. Už pro něj bylo příliš pozdě, ponořil se příliš hluboko, teď už nikdy nebude schopen seslat Patrona -

To možná promlouvá jen mozkomoří vliv namísto přesného odhadu, poznamenala jeho logická část, zvyky, které byly zakódovány do čistého reflexu, a které aktivovat nestálo žádnou energii. Mysli na mozkomory jako na kognitivní předpojatost a snaž se je přemoci stejně, jako bys přemohl kteroukoli z nich. Tvé pocity beznaděje nemusejí znamenat, že situace je skutečně beznadějná. Mohou jen indikovat přítomnost mozkomorů. Všechny negativní emoce a pesimistické odhady musí být prohlášeny za podezřelé, mylné, dokud nebudou prokázány za pravdivé.

(Pokud byste chlapce pozorovali, jak přemýšlí, všimli byste si vzdáleného, ponořeného, zmateného zamračení na jeho tváři, pod jeho brýlemi a jizvou ve tvaru blesku. Jeho ruka ustrnula v počáteční pozici Patronova zaklínadla a nehýbala se.)

Přítomnost mozkomorů má vliv na tu tvoji část, která rozhoduje o štěstí. Pokud si nedokážeš vybavit své šťastné myšlenky pomocí mnemotechnické asociace na klíč ke štěstí, možná se k té vzpomínce dostaneš nějakým jiným způsobem. Kdy jsi naposledy o Patronově zaklínadle s někým mluvil?

Na to si Harry také nedokázal vzpomenout.

Přehnala se přes něj vlna zoufalství, která byla jeho logickou částí odmítnuta jako nedůvěryhodná, vnější, ne-Harryovská. Tupá váha jej stále tlačila dolů, ale jeho mysl přemýšlela dál, přemýšlení tolik námahy nezabere...

Kdy jsi naposledy s někým mluvil o mozkomorech?

Profesor Quirrell řekl, že už je schopný cítit jejich přítomnost, a Harry mu řekl... řekl mu...

...aby před sebou držel vzpomínku na hvězdy, na netělesné padání prostorem, jako nitrobrannou bariéru před celou svou myslí.

Jeho druhá třída obrany v roce, v pátek, když mu profesor Quirrell ukázal hvězdy, a potom znovu na Vánoce.

Nedalo mu příliš práce si na ně vzpomenout, na žhnoucí bílé body proti dokonalé černotě.

Vzpomněl si na obrovskou zamlženou brázdu Mléčné dráhy.

Vzpomněl si na ten klid.

Zdálo se, že část chladu na prstech jeho končetin se stáhla.

Byla tu slova, která pronesl nahlas onoho prvního dne, kdy seslal Patronovo zaklínadlo, jeho mysl si pamatovala zvuky a řeč, dokonce i když mu ty pocity připadaly vzdálené...

...Myslel jsem na své naprosté odmítnutí smrti jakožto přírodního řádu.

Pravého Patrona sešlete pomocí myšlenek o hodnotě lidského života.

...Ale jsou tu jiné životy, stále žijící, pro které se musí bojovat. Tvůj život a můj život, a život Hermiony Grangerové, a život všech na Zemi, a všechny životy za ní, které musí být bráněny a chráněny.

Potom ta myšlenka na zabití všech... to nebylo jeho pravé já, to byl vliv mozkomorů...

Zoufalství bylo mozkomořím vlivem.

Kde je život, tam je naděje. Ten bystrozor je stále naživu. Profesor Quirrell je stále naživu. Bellatrix Blacková je stále naživu. Já jsem stále na živu. Nikdo ještě doopravdy nezemřel...

Harry si teď dokázal představit Zemi, uprostřed všech hvězd, modro-bílou kouli.

...a já je nenechám!

"Expecto Patronum!"

Slova z něj vyšla trochu zaraženě a když se lidský tvar opět objevil, zprvu byl pohaslý, měsíční světlo namísto slunečního, bílý, ne stříbrný.

Ale pomalu zesílil, jak zotavující se Harry dýchal v pravidelném rytmu. Pustil světlo zpátky do temnoty své mysli. Vzpomněl si na všechny věci, které zapomněl a znovu jimi posílil své Patronovo zaklínadlo.

Ale i když už bylo světlo plně stříbrné, osvětlovalo chodbu jasněji než plynové lampy, a plně zahánělo chlad, Harryho končetiny se stále třásly. Tohle bylo nebezpečně blízko.

Zhluboka se nadechl. Dobrá. Bylo načase zvážit situaci teď, když už jeho myšlenky nebyly uměle zastíněny mozkomory.

Harry zvážil situaci.

...která popravdě stále vypadala docela beznadějně.

Nebylo to to drtící zoufalství jako předtím, ale Harry se stále cítil roztřeseně, mírně řečeno. Neodvažoval se obrátit se na svou temnou stránku, a byla to jeho temná strana, která měla tu schopnost problémy podobného měřítka přijmout s klidem. Byla to jeho temná stránka, která se pohrdlivě smála nad pouhou představou, že by to měli vzdát jen proto, že ztratili profesora Quirrella a byli opuštěni v hloubkách Azkabanu a byli spatřeni dozorčím. Obyčejný Harry něco takové s klidem přijmout nedokázal.

Ale nedalo se dělat nic jiného, než pokročit dál. Neexistovalo nic zbytečnějšího, než se vzdát předtím, než jste doopravdy prohráli.

Harry se rozhlédl.

Tlumená světla ukazovala chodbu z šedého kovu, jejíž strany, podlaha a strop byly místy pořezány, odřeny a roztaveny, jasně tak ukazujíc komukoli, kdo by se obtěžoval podívat, že se tu odehrála bitva.

Profesor Quirrell by to snadno dokázal opravit, kdyby...

V tu chvíli do Harryho plnou silou udeřil pocit zrady.

Proč... proč musel... proč...

Protože je zlý, řekli Nebelvír s Mrzimorem, tiše a smutně. My ti to říkali.

Ne! pomyslel si Harry zoufale. To nedává žádný smysl, chystali jsme se spáchat dokonalý zločin, tomu bystrozorovi mohla být vymazána paměť, ta chodba mohla být opravena, ještě nebylo příliš pozdě, ale bylo by příliš pozdě KDYBY zemřel!

Ale profesor Quirrell nikdy nechtěl spáchat dokonalý zločin, řekl pochmurný hlas jeho Zmijozela. Chtěl, aby si toho zločinu všimli. Chtěl, aby všichni věděli o vraždě bystrozora a o tom, že Bellatrix Blacková uprchla z Azkabanu. Připravil by si nějaký důkaz, něco, co by dokazovalo tvoji účast, něco, co by proti tobě mohl použít při vydírání; a ty bys k němu byl připoutaný navždy.

Nato Harryho Patron málem vyhasl.

Ne... pomyslel si Harry.

Ano, pomyslely si jeho zbylé tři části smutně.

Ne. Stále to nedává žádný smysl. Profesor Quirrell musel vědět, že se proti němu obrátím ve chvíli, kdy ho spatřím zabít bystrozora. Že bych mohl rovnou jít a přiznat se Brumbálovi, v naději, že budu moci dokázat pravdivou skutečnost, že jsem byl obelstěn. A... pokud jde o vydírání, vážně je jeho zabití bystrozora proti mé vůli o tolik lepší než unesení Bellatrix z Azkabanu s mou dobrovolnou pomocí? Bylo by mnohem chytřejší ponechat si důkazy mého zapojení, pokud jde o onen první zločin, ale stále předstírat, že je mým spojencem tak dlouho, jak jen může, nechat si vydírací materiál jen pro případ, že bude nutný...

Racionalizace, řekl Zmijozel. Takže proč to profesor Quirrell udělal?

A Harry si s náznakem zoufalství – věděl, už když ho to napadlo, že je částečně motivován touhou odmítnout realitu, a k tomu by tahle technika používána být neměla – pomyslel: zaregistroval jsem, že jsem zmatený.

Nastalo vnitřní ticho. Žádná z jeho částí k tomu neměla co dodat.

A Harry pokračoval v odhadu lehce zoufale vypadající situace.

Měl by znovu zvážit pravděpodobnost, že je Bellatrix zlá?

...ne kvůli žádnému důvodu, který by souvisel s misí. Bylo dané, že Bellatrix je momentálně zlá. Pokud jde o to, zda je nevinnou ženou, která takto byla změněna mučením, Nitrozpytem a odpornými rituály, nebo se tak rozhodla ze své vlastní svobodné vůle, to na současnou situaci nemělo žádný vliv. Důležitým faktem bylo, že dokud si Bellatrix bude myslet, že Harry je Pánem zla, bude ho poslouchat.

Čili tím bychom měli jeden zdroj. Ale Bellatrix je vyhladovělá a z devíti desetin mrtvá...

'Ach, cítím se teď o něco lépe, jak zvláštní...'

To Bellatrix řekla svým zdrceným hlasem potom, co se záření Harryho Patrona vymklo kontrole.

Harryho napadlo, a nedokázal tak docela říct, proč ho to napadlo, možná si jen něco namlouval, ale... zdálo se, že to, co z vás mozkomorové vysáli před delší dobou bylo navždy ztracené. Ale to, co vám mozkomorové vzali nedávno, to by pravý Patron mohl dokázat vrátit. Tak trochu jako rozdíl mezi vyprázdněným hrnkem a hrnkem, který je nepoužívaný a rozpadá se. Bellatrix by tedy mohlo být vráceno to, co ztratila během posledního týdne či tak. Ne nějaké šťastné vzpomínky, ty musely být vysáty už před lety. Ale ono množství síly a magie, které ztratila minulý týden, to by mohla získat zpátky. Jako kdyby týden odpočívala, týden, během kterého její magie mohla posílit...

Harry se podíval na hadí formu profesora Quirrella.

...možná dokonce dost, aby zvládla Innervate.

Pokud probuzení profesora Quirrella teď skutečně bylo chytrým krokem.

Nato Harry opět pocítil něco z toho zoufalství. Nemohl věřit profesorovi Quirrellovi, nemohl věřit tomu, že vzkřísit ho by bylo chytré, ne po tom, co se právě stalo.

Jen v klidu, pomyslel si Harry sám k sobě a pohlédl na zhroucené tělo bystrozora.

Bellatrix by také mohla zvládnout paměťové zaklínadlo.

No, to by mohl být první krok. Tak docela nezaručoval, že se všichni bezpečně dostanou z Azkabanu - bystrozoři budou vědět, že se stalo něco divného, Bellatrixino tělo jim může přijít zvláštní a mohou provést pitvu. Ale byl to první krok.

...a bylo by zas až tak těžké se dostat z Azkabanu? Na vrch Azkabanu se mohli dostat docela rychle, dříve, než by se onen bystrozor měl hlásit zpátky, dříve než by někdo někoho pohřešoval, a pak by jednoduše mohli proletět otvorem, který profesor Quirrell vytvořil, a dostat se dostatečně daleko, aby mohli aktivovat přenášedlo, které u sebe Harry měl. (Jak profesor Quirrell tak Harry měli přenášedla, a obě byla dostatečně silná, aby přenesla dvě osoby, plus mínus hada. Stejně jako při jejich dvojitě zakamuflovaném odchodu z Maryiny místnosti, i teď profesor Quirrell počítal s takovou bezpečnostní rezervou, že udělal dojem i na Harryho.)

Bellatrix by mohla nést profesora Quirrella v jeho hadí podobě, které se Harry neodvažoval ani dotknout, ani ji levitovat.

Harry se otočil a rychle došel k místu, kde Bellatrix čekala na schodech. Cítil, že se mu lehce zvedla nálada. Začínalo to vypadat jako dobrý plán, nemohli si dovolit promarnit ani chvilku.

Co udělat s profesorem Quirrellem - nebo s Bellatrix, když už jsme u toho - potom, co je přenášedlo vezme na místo, kde měli Bellatrix předat psychiatrické léčitelce... no, to Harry mezitím domyslí. Pravděpodobně tu léčitelku bude muset obalamutit, aby něco udělala – a, že to bude sakra velké balamucení, Harry si ani nebyl jistý, zda se mu do něho chce – ale on a Bellatrix se musí dát do pohybu hned teď.

Hlavní problém, jak to viděl Harry, když si celý plán přehrával ve své představivosti, nastane, až se dostanou na střechu. V té fázi se měl profesor Quirrell v neviditelnosti proplížit kolem a seslat matoucí zaklínadlo na monitory, jejichž úkolem bylo všímat si návštěvníků ve vzdušném prostoru Azkabanu. Matoucí kouzlo by mělo způsobit, že budou po několik minut opakovat smyčku obrazu scenérie. Profesor Quirrell řekl, že nedokáže seslat zastírací kouzlo na Harryho Patrona; a kdyby Patrona zrušili, mozkomoři by si všimli, že jim schází Bellatrix a uvědomili by bystrozory...

Harryho nit myšlenek se přetrhla.

Byly časy, kdy 'Ale kurva' to tak docela nevystihovalo.

Navzdory adrenalinu byly Liovy ruce pevné, když odemykal mříže rozplývavé skříně, která Azkaban pojila s dobře hlídanou místností uvnitř Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. . (Rozplývavá skříň byla samozřejmě jednosměrná. Ochrany povolovaly několik rychlých způsobů, jak se dostat do Azkabanu, všechny z nich silně zabezpečené, a žádnou rychlou cestu ven.)

Li ustoupil, namířil hůlkou na skříň, pronesl slova: "Harmonia Nectere Passus", a o vteřinu později-

Dveře skříně se s prásknutím otevřely a do místnosti napochodovala objemnější čarodějka se širokou čelistí a šedými, krátce zastřiženými vlasy. Neměla na sobě žádné odznaky hodnosti, nenosila špeky ani ozdoby, obyčejný bystrozorský hábit jí stačil: ředitelka Amélie Bonesová, vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, o které se proslýchalo, že je jedinou osobou v OUKZ, která dokáže Pošuka Moodyho porazit ve férovém boji (ne snad, že by kdokoli z nich byl ten typ, co bojuje fér). Li slyšel zvěsti, že Amélie se dokáže přemístit za hranice OUKZ, a přesně tohle bylo důvodem, proč se podobné zvěsti šířily – pohotovost ohlásil ani ne před padesáti vteřinami.

"Do vzduchu, hned!" vyštěkla Amélie přes rameno na trojici bystrozorek, které ji následovaly se služebními košťaty, všechny tam musely být namačkány, zatímco čekaly, až Li aktivuje skříň. "Chci tu ve vzduchu více hlídek! A nezapomeňte mít aktivovaná anti-zastírací kouzla!" Pak se její hlava otočila k němu. "Hlášení, bystrozore Li! Už víme, jak se dostali dovnitř?"

Další trojice bystrozorů s košťaty se zmaterializovala v rozplývavé skříni a vypochodovala ven, zatímco Li začal mluvit.

Byli následováni další trojicí zásahových kouzelníků v plné bojové výbavě.

A další trojicí zásahových kouzelníků.

A další trojicí s košťaty.

Když se k ní Harry dostal, vychrtlé tělo Bellatrix Blackové nehybně leželo, oči zavřené, a když se Harry chladným šepotem zeptal, zda je vzhůru, nedostalo se mu odpovědi.

Krátký záblesk paniky byl potlačen myšlenkou, že profesor Quirrell ji pravděpodobně zbavil vědomí, aby neslyšela, jak se z choulícího se služebníka Pána zla náhle stal otrlý kriminálník a hned nato mistr v bojové magii. Což bylo dobře, protože tak neslyšela, jak Harryho hlas řekl 'Expecto Patronum.'

Harry si opět natáhl kápi pláště, namířil hůlkou na Bellatrix, a zašeptal tak jemně, jak jen dokázal: "Innervate."

Soudě podle toho, jak sebou Bellatixino tělo škublo, to očividně dostatečně jemně nezvládl.

Zapadlé temné oči se otevřely.

"Drahá Bello," řekl Harry svým chladným, vysoko položeným hlasem. "Obávám se, že jsme narazili na menší problém. Zotavila jsi se už natolik, abys zvládla trochu magie?"

Pauza, potom Bellatrixina bledá hlava přikývla.

"Velmi dobře," řekl Harry suše. "Nebudu po tobě chtít, abys šla bez pomoci, Bello, drahá, ale obávám se, že musíš jít." Namířil na ni hůlkou. "Wingardium Leviosa."

Harry přizpůsobit proud magie na úroveň, kterou by chvíli dokázal udržet. I přesto pravděpodobně nadnášel dvě třetiny její současné váhy. Byla... hubená.

Pomalu, jako by to bylo poprvé za léta, se Bellatix Blacková zvedla na nohy.

Amélie vpochodovala do řídící místnosti, bystrozor Li a jeho stříbrný jezevec ji následovali. V momentě, kdy uslyšela o poplachu, otočila svým obracečem času, a pak strávila napjatou hodinu přípravou svých jednotek k nasazení. Není možné obracet čas uvnitř Azkabanu samotného, azkabanská budoucnost nemůže mít vliv na jeho minulost, takže nemohla dorazit dříve než OUKZ obdrželo poplach, ale měla by dorazit včas...

Její oči ihned zamířily k mrtvole, která se bez kápě a s velmi mrtvolným vzhledem vznášela za dohlížecím průzorem.

"Kde je Bellatrix Blacková?" zeptala se Amélie, aniž by před bytostí strachu nějaký strach projevila.

Dokonce i její krev na chvilku zmrzla, když mrtvola pohla rty, aby zachrchlala: "Nevíme."

Harry, nyní opět plně neviditelný, sledoval, jak se Bellatrix pomalu sklonila, vzala hůlku profesora Quirrella (které se Harry neodvažoval dotknout), a stejně pomalu se zase narovnala.

Potom namířila hůlkou na hada a hlasem, který byl precizní, i když to stále byl pouhý šepot, pronesla: "Innervate."

Had se nepohnul.

"Mám se pokusit znovu, můj pane?" zašeptala.

"Ne," řekl Harry. Spolkl ten nanicovatý pocit. Potom, co mu došlo, že touhle dobou mozkomoři už upozornili bystrozory, řekl si 'k čertu s tím' a rozhodl se pokusit se vzkřísit profesora Quirrella. Jeho vysoký, chladný hlas nevzrušeně pokračoval, "Myslíš, že by si byla schopná seslat paměťové zaklínadlo, drahá Bello?"

Bellatrix se zarazila, potom váhavě řekla: "Myslím, že ano, můj pane."

"Odstraň vzpomínku na poslední půlhodinu tohoto bystrozora," přikázal Harry. Trochu popřemýšlel nad tím, zda pro to nebude potřebovat ospravedlnění, co by řekl, kdyby se ho Bellatrix zeptala, proč ho prostě nezabijí. V tom případě by Harry vysvětlil, že předstírají, že jsou jinou mocenskou skupinou, a řekl by jí, aby sklapla -

Ale Bellatrix jednoduše namířila hůlkou na bystrozora, chvíli tiše stála, a konečně zašeptala: "Zapomeňte."

Zapotácela se na nohou, ale neupadla.

"Velmi dobře, má drahá Bello," řekl Harry a lehce se uchechtl. "A teď tě požádám, abys zvedla toho hada."

Žena opět nic neřekla, nepožadovala žádné vysvětlení, nezeptala se, proč to neudělá on, nebo očividně neviditelný sesílatel Patrona. Jak odklopýtala k místu, kde dlouhý had ležel, pomalu se předklonila, zvedla ho a přehodila si ho přes rameno.

(Maličká, nepatrná část Harryho si pomyslela, že je velmi relaxující mít poskoka, který plní rozkazy bez protestů, a dokonce ji napadlo, že by si rozhodně dokázala zvyknout na to mít poskoka jako je Bellatrix, než byla umlčena smrtelně uraženým zbytkem.

"Následuj," přikázal chlapec svému poskokovi a rozešel se.

V řídící místnosti začínalo být poněkud přelidněno, téměř už se v ní nedalo dýchat, i když kolem Amélie stále zůstaval prostor - pokud potřeba dýchat znamenala, že byste se měli natlačit na ředitelku Bonesovou, pak bylo lepší tuto potřebu potlačit.

Amélie pohlédla k místu, kde si Ora hrála s McCuskeryho zrcadlem. "Specialistko Weinbachová," vylekala štěknutím mladou čarodějku, "už máme nějakou odpověď od zrcadla Jednorukého?"

"Žádnou," řekla Ora nervózně, "to je... chci říct, může být zaseknuté, ne mrtvé, opatrně zaseknuté tak, aby se neaktivovaly poplachy, ale ta linie je tak prázdná, že klidně může být rozbité..."

Amélia nezměnila svůj výraz, i když ta její část, která už po Jednorukém truchlila, o něco zesmutnila a o dost víc se rozzlobila. Sedm měsíců, jen sedm měsíců mu zbývalo do odchodu po plném století služby. Pamatovala si ho jako mladého nadšeného bystrozora, bylo to tak dávno, a po celou svou kariéru sloužil OUKZ s naprostou oddaností, alespoň pokud jde o věci, které se skutečně počítaly...

Za tohle někdo shoří.

Mozkomor se stále vznášel za oknem a sesílal svůj zbytečný stín hrůzy na jejich operaci; všechno, na co se to stvoření zmohlo bylo chrčet o tom, že neví, nebo vůbec neodpovědět, když se ho ptali na otázky jako 'Jak Bellatrix Blacková uprchla?' a 'Proč ji nedokážete najít?' a 'Jak se ukrývá?' Amélie se začínala obávat, že ti zločinci už uprchli, když-

„Našli jsme otvor ve střeše nad spirálou C!“ zařval někdo od dveří. „Stále je otevřená, zneškodnění ochran je stále aktivní!“

Améliiny rty se stáhly v úsměvu, který připomínal vlka před kořistí.

Bellatrix Blacková stále byla v Azkabanu.

A v Azkabanu také navždy zůstane.

Bez ohledu na mozkomora došla k oknu, a podívala se na oblohu nad sebou, aby na vlastní oči zkontrolovala hlídkující košťata. Ze svého místa nemohla spatřit celou oblohu, ale viděla, jak deset košťat proletělo kolem v hlídkujícím vzorci, a už to stačilo, aby byli schopni dopadnout kohokoli; i když i tak měla plně v plánu poslat do vzduchu všechna košťata. Její bystrozoři byli vybaveni těmi nejrychlejšími košťaty na trhu, Nimbusy 2000, žádné neúspěšné honičky je nečekaly.

Amélie se otočila od okna a zamračila se. Místnost začínala být směšně přeplněná a dvě třetiny z těch lidí tu nemusely být, jen chtěly být u centra dění. Pokud existovala jedna věc, kterou Amélie nehodlala tolerovat, byli to lidé, kteří dělali to, co chtěli, místo toho, co bylo potřeba.

„Tak dobrá, vy všichni!“ zařvala na ně. „Přestaňte se tu flákat a začněte zajišťovat vrchní patro každé spirály! Přesně tak,“ řekla v reakci na jejich překvapené pohledy, „všichni, co tu jste! Mohli by se probourat skrze podlahu nebo strop mezi nimi, pokud vám to ještě nedošlo! Budeme sestupovat patro po patru, dokud je nechytneme! Já si vezmu spirálu C, Brousek, vy si vemte B...“ Nato se zarazila, došlo ji, že Pošuk Moody minulý rok odešel do důchodu, koho by mohla... „Pastorek, vy si vezmete spirálu A, vemte si s sebou nejsilnější zbylé bojovníky! Zkontolujte každý úsek cel, co minete, podívejte se pod přikrývky, v každé chodbě udělejte plnou sérii detekčních kouzel! Nikdo z vás neopustí Azkaban, dokud je nechytneme, nikdo! A...“ Ostatní se na Amélii překvapeně podívali, když se jí vytratil hlas.

Ti zločinci našli nějaký způsob, jak zabránit mozkomorům najít Bellatrix Blackovou.

To by mělo být nemožné.

Z toho pomyšlení jí tuhla krev. Bylo to jako...

Amélie se zhluboka nadechla a znovu promluvila, pevným velícím hlasem. „A až je chytíte, ujistěte se, že jsou to vážně oni, a ne naši vlastní lidé, kteří byli donuceni vzít si mnoholičný lektvar. Když se někdo bude chovat podivně, zkontrolujte, jestli není pod Impériem. Nepouštějte jeden druhého z dohledu. Nepředpokládejte, že bystrozorská uniforma automaticky značí přítele, pokud nerozpoznáte jeho tvář.“ Otočila se ke komunikační specialistce. „Řekněte to košťatům. Pokud se jedno z nich bez důvodu oddělí, polovina z nich ho odchytí, zatímco zbytek bude pokračovat v hlídkování. A změňte všechny signály u kterých to jde, je možné, že nám ukradli kódy.“ Pak se otočila zpátky ke zbytku místnosti. „Žádný bystrozor není mimo podezření, až na ty, kterým nezbývá žádná rodina, která by se mohla být ohrožena.“

Spatřila chladné pohledy, které se objevily na starších tvářích, spatřila, jak sebou někteří z mladších bystrozorů cukli, a věděla, že pochopili.

Ale pro jistotu to přeci jen řekla nahlas.

„Dnes bojujeme ve staré Kouzelnické válce. To, že Vy-víte-kdo je mrtvý, neznamená, že Smrtijedi zapomněli všechny jeho triky. A teď jděte!“

Harry v tichosti kráčel plynovými lampami osvětlenou šedou chodbou, neviditelný vedle Bellatrix a stříbrné postavy, která je následovala, a snažil se vymyslet lepší plán.

Nejprve si uvědomil, že bystrozoři o nich už pravděpodobně vědí, a co víc, profesor Quirrell se neprobouzí...

V tom bodě se jeho myšlenky na chvilku zastavily.

A pak v tom stavu zůstaly, dokonce i když s Bellatrix zamířil dolů, aby získal tolik času, kolik jen mohl – domyslel si, že bystrozoři začnou z vrcholu a budou sestupovat patro po patru. Mohli si dovolit pohybovat se pomalu a bezpečně, věděli, že jim jejich kořist nemá jak uniknout.

Harry nedokázal nic vymyslet.

Dokud se sám sebe nezeptal, dobrá, pokud by tohle byla jen hra, co by udělal generál Chaosu?

A na to odpověď následovala okamžitě.

A pak si Harry pomyslel, ale pokud je to takhle jednoduché, proč se z Azkabanu dosud nikdo nedostal?

A potom si uvědomil onen možný problém: Dobrá, co by generál Chaosu udělal s tím?

Načež generál Chaosu přišel s drobnou úpravou svého původního plánu.

Byla to...

Byla to ta nejšíleněji nebelvírská věc, kterou Harry kdy...

Takže teď se snažil vymyslet lepší plán, a příliš se mu to nedařilo.

Šťouravý šťoura, řekl Nebelvír. Kdo si to ještě před minutou stěžoval, že nemá žádný plán? Měl bys být rád, že jsme vůbec s něčím přišli, pane Teď-jsme-zatraceni.

„Můj pane,“ zašeptala Bellatrix nejistě, když zamířila dolů po dalších schodech, "jdu zpátky do své cely, můj pane?"

Harryho mozek byl zaneprázdněn, takže mu trvalo tak dlouho než ta slova zpracoval, a pak další chvilku, než byl schopen zpracovat hrůzu, kterou vzbudily. Bellatrix zatím mluvila dál.

„Raději bych... prosím, můj pane, mnohem raději bych zemřela," řekl její hlas. A pak, tišším hlasem, šepotem, který byl stěží slyšet, "ale půjdu zpátky, pokud to po mě budete chtít, můj pane...“

„Nejdeme zpátky do tvé cely,“ zasyčel Harryho hlas, fungující automaticky. Nic z toho, co cítil, nemělo dovoleno ukázat se mu na tváři.

Um... řekl Mrzimor. Vážně sis právě teď pomyslel, 'Měla bys pracovat pro mě, já bych tě ocenil?'

Kámen by byl pohnut takovou loajalitou, pomyslel si Harry. Dokonce i když mi ji projevuje jen omylem, nedokážu si pomoci a ne-

Je to loajální vražednice a mučitelka Pána zla, a údajným důvodem, proč je tak loajální je skutečnost, že nevinná dívka byla zničena a použita jako surový materiál k jejímu vytvoření, řekl Mrzomor. Nebo jsi snad zapomněl?

Pokud mi někdo projevuje takové množství oddanosti, byť i omylem, jedna moje část si nedokáže pomoci, musí něco cítit. Pán zla musel být... slovo zlý to tak docela nepokrývá, musel být prázdný... aby její loajalitu neocenil, ať už je umělá či ne.

Lepší části Harryho k tomu neměly moc co říci.

A v tu chvíli to Harry uslyšel.

Bylo to slabé, ale stále slyšitelnější s každým krokem kupředu.

Ženský hlas, vzdálený a nerozeznatelný.

Jeho uši se automaticky nastražily, aby rozeznaly slova.

„...prosím ne...“

„...nechtěla jsem...“

„...neumírej...“

Jeho mozek věděl, koho slyší, a téměř v ten samý okamžik mu došlo i co slyší.

Protože profesor Quirrell už umělé ticho neudržoval, a Azkaban ve skutečnosti tichý nebyl.

Slabý ženský hlas opakoval:

„Ne, nechtěla jsem, prosím neumírej!“

„Ne, nechtěla jsem, prosím neumírej!“

S každým Harryho krokem se hlas zesiloval, teď už v těch slovech slyšel emoce – ten děs, lítost, zoufalství...

„Ne, nechtěla jsem, prosím neumírej!“

...její nejhorší vzpomínka se přehrávala znovu a znovu...

„Ne, nechtěla jsem, prosím neumírej!“

...vražda, která ji poslala do Azkabanu...

„Ne, nechtěla jsem, prosím neumírej!“

...kde byla mozkomory odsouzena pozorovat toho, koho zabila umírat a umírat a umírat v nekonečně se opakující smyčce. Musela se do Azkabanu dostat teprve nedávno, soudě podle množství života, který v jejím hlase zbýval.

Harryho nato napadlo, že profesor Quirrell kolem těchto dveří prošel, slyšel tyto zvuky, a nedal na sobě vůbec nic znát; Harry by to označil za jasný důkaz zla, kdyby jeho vlastní rty v přítomnosti Bellatrix nemlčely a jeho dýchání nebylo pravidelné, zatímco něco uvnitř něj ječelo a ječelo a ječelo.

S každým krokem, který Harry ušel, byl jeho Patron jasnější, stále pod kontrolou, ale jasnější.

Rozzářil se ještě víc, když při sestupování schodů Bellatrix klopýtla a Harry ji nabídl levou ruku, kterou vytáhl zpod pláště, zatímco vzdoroval pocitu zkázy pramenícimu z toho, že je tak blízko u hada zavěšeného kolem jejího krku. Ne její tváři se objevilo překvapení, ale ruku přijala a neřekla nic.

Harrymu pomohlo, že je schopen pomoci Bellatrix, ale nestačilo to.

Ne když uprostřed chodby jejich poschodí spatřil obrovské kovové dveře.

Ne když přišli blíže, a žena se utišila, protože teď byl blízko ní Patron a ona si svou nejhorší vzpomínku už neprožívala.

Dobře, řekl hlas uvnitř něj. To je první krok.

Harryho kroky jej nezastavitelně přibližovaly k oněm kovovým dveřím.

A...

Teď otevři ty dveře-

...Harry šel dál...

Co si to myslíš, že děláš? Vrať se a dostaň ji odsud!

...šel dál...

Zachraň ji! Co to děláš? Ubližují jí, MUSÍŠ JI ZACHRÁNIT!

Přenášedlo, které u sebe Harry měl mohlo přenést jen dva lidi, jenom dva, plus mínus hada. Kdyby měli i přenášedlo profesora Quirrella... ale neměli, profesor Quirrell ho u sebe měl ve své lidské podobě, neexistoval způsob, jak se k němu teď dostat... Harry dnes mohl zachránit jen jednu osobu, a v nejnižším patře Azkabanu byla jen jedna osoba, která ho potřebovala nejvíce...

„NEDOCHÁZEJTE!“ Zakřičel hlas za kovovými dveřmi. „Ne, ne, ne, neodcházejte, neberte mi to, ne, ne, ne-“

Světlo v chodbě zesílilo.

"Prosím,“ zavzlykal ženin hlas, „prosím, už si nevzpomínám na jména mých dětí-“

„Posaď se, Bello,“ řekl Harryho hlas, nějak se mu podařilo si ho udržet i v chladném šepotu. „Musím se o tohle postarat.“ Vznášivé kouzlo se zrušilo a přestalo působit zároveň s tím, jak se Bella poslušně posadila, její vyhublá silueta tmavá proti jasnícímu se vzduchu.

Zemřu, pomyslel si Harry.

Vzduch se stále jasnil.

Přeci jen, nebylo jisté, že zemře.

Byla tu jen jistá pravděpodobnost smrti, a nestály určité věci za tu pravděpodobnost?

Vzduch se stále jasnil, kolem něj se začínala tvořit vyšší forma jeho Patrona, zářící lidský tvar už se v hořícím vzduchu nedal rozeznat, jak jej Harry krmil svým životem.

Pokud zničím mozkomory, pak, dokonce i když to přežiju, budou vědět, že jsem to byl já... Ztratím své stoupence, ztratím válku...

Jo? řekl ten vnitřní hlas, co na něj naléhal. Potom, co zničíš všechny mozkomory v Azkabanu? Popravdě, myslím, že podobné věci mají tendenci jednoho usvědčit jako Pána dobra, takže ji ZACHRAŇ, ZACHRAŇ JI, MUSÍŠ JI ZACHRÁNIT-

Lidský tvar už se nedal odděleně rozeznat.

Chodbu nešlo spatřit.

Harryho vlastní tělo bylo pod pláštěm neviditelné.

Bylo jen netělesným bodem uvnitř nekonečně se rozpínajícího stříbrného světla.

Harry cítil, jak ho život opouští, posiluje kouzlo, a jak daleko od něj stíny Smrti začínají vadnout.

Je mi souzeno udělat s mým životem víc než tohle... Mám bojovat s Pánem zla, chystal jsem se spojit kouzelnický a mudlovský svět...

Vznešené cíle vypadaly velmi vzdáleně, velmi abstraktně, ve srovnáním s jedinou ženou prosící ho o pomoc, nebylo jisté, že kdy opravdu udělá něco důležitějšího, kdežto tohle mohl udělat hned tady a teď.

A s tím, co mohlo být jeho posledním dechem si Harry pomyslel:

Existují i jiní mozkomoři, pravděpodobně i jiné Azkabany... pokud to vážně chci udělat, měl bych to udělat až budu blíže hlavní jámy, tak mě to bude stát méně síly, což zvýší pravděpodobnost, že přežiju, abych zničil další mozkomory... dokonce i za předpokladu, že to představuje tu nejlepší volbu, pokud existuje vhodné místo a čas kdy to udělat, NENÍ TO TADY A TEĎ!

Cože? řekla ona jeho část pobouřeně, když pátrala po proti-argumentu, který neexistoval-

Světlo pomalu odumíralo, jak se Harry soustředil na onen jediný neoddiskutovatelný fakt, na onu očividnou pravdu, že nebyli na ideálním místě, že ideální čas nemohl být teď...

Světlo pomalu odumřelo.

Část Harryho života se vrátila zpátky do něj.

Část byla ztracena v radiaci.

Ale Harrymu zbývalo dost, aby se udržel na nohou a aby udržel onen stříbrný lidský tvar jasný; a když zvedl ruku a zašeptal „Wingardium Leviosa“, magie z něj poslušně vyletěla a pomohla Bellatrix na nohy. (Protože to nebyla magie, co vyčerpal; tím, co živilo Patronovo zaklínadlo nikdy nebyla magie.)

Přísahám, pomyslel si Harry, dýchaje tak pravidelně, jak jen zvládl, kvůli Bellatixině přítomnosti, zatímco mu slzy stékaly po neviditelných tvářích, Přísahám na svůj život, na svou magii a na své umění jako racionalista, přísahám při všem, co mám za svaté a při všech svých šťastných vzpomínkách, dávám své slovo, že jednoho dne toto místo zničím, prosím, prosím, ať je mi odpuštěno...

A oni dva pokračovali v chůzi, zatímco vražedčin hlas křičel a zoufale prosil, aby se vrátili a zachránili ji.

Mělo by tu být více času, prostor pro menší obřad za oběť Harryho části, ale Bellatrix byla vedle něj, a tak Harry musel bez přestávky, beze slova a s vyrovnaným dýcháním pokračovat dál.

Takže šel dál, a kus sebe nechal za sebou. Věděl, že v tomto místě a čase zůstane navěky. Dokonce i potom, co se jednoho dne vrátí v doprovodu jiných sesilatelů pravých Patronů a všechny zdejší mozkomory zničí. Dokonce i kdyby roztavili onu trojúhelníkovou budovu a spálili ostrov na takovou rovinu, aby ho moře pohltilo a nezanechalo žádnou stopu toho, že místo jako je tohle kdy existovalo. Dokonce ani pak by svou část nedostal zpátky.

Houf zářivých stvoření přestal zírat směrem dolů, a začal hlídkovat po kovové chodbě jako by se nic nestalo.

„Zrovna jako posledně?“ vyštěkla ředitelka Bonesová ve směru bystrozora Li, a mladší bystrozor odpověděl: „Ano, madam.“

Ředitelka pokračovala dotazem k mozkomorům, zda nyní dokážou svou kořist najít, a nevypadala překvapeně, když se jí o pár vteřin později dostalo odpovědi, že nikoli.

Emmelina Vanceová byla na vážkách, pokud šlo o její loajalitu.

Už nebyla členkou Fénixova řádu, ten byl rozpuštěn s koncem války. A i během ní věděla, všichni věděli, že ředitel Skrk s jejich neoficiálním bojem tiše souhlasí.

Ředitelka Bonesová nebyla Skrk.

Byli na stopě Bellatrix Blackové, bývalé Smrtijedce, které byla téměř určitě vysvobozovaná Smrtijedy. Patroni se chovali zvláštně – všichni se zastavili a upřeli pohledy dolů, než se vrátili zpátky ke svým pánům. A mozkomoři nedokázali najít svou kořist.

Zdálo se, že je tohle je mimořádně dobrý čas ke kontaktování Albuse Brumbála.

Měla by navrhnout ředitelce Bonesové, aby ho kontaktovali? Ale pokud to ředitelka dosud neudělala...

Emmelina chvilku váhala, pravděpodobně moc dlouho, než se konečně rozhodla. K čertu s tím, pomyslela si. Jsme na stejné straně, musíme držet při sobě, ať už se to ředitelce Bonesové líbí nebo ne.

Zároveň s tou myšlenkou jí její stříbrný vrabčák přistál na rameni.

„Zdrž se, abys pohlídal naši záď,“ zašeptala Emmelina tiše, takřka aniž by pohnula rty. „Počkej, až se na tebe nikdo nebude dívat, pak leť za Albusem Brumbálem. Pokud nebude sám, počkej až bude. A řekni mu tohle: Bellatrix Blacková se snaží dostat z Azkabanu a mozkomoři ji nedokáží najít.“